top of page
  • mmakovy

Domek v Kolomně Alexandr Sergejevič Puškin

Aktualizováno: 8. 3. 2022

15.01.2022


Přátelé, dneska z úplně jiného ranku. Báseň Domek v Kolomně Alexandra Sergejeviče Puškina většina z nás zná, učili jsme se o ní ve škole, ale již méně z nás ví, že tuto báseň při vydání v roce 1917, snad někdy po únorové revoluci, zkrátili o 14 slok. Plné vydání pak vyšlo někdy v roce 1963, nicméně v omezeném rozsahu a tak všechny překlady do češtiny, které jsem našel, byly pouze 40-ti slokové.


Ostatně, překlady jsem našel jen dva, jeden Vítězslava Nezvala, všichni tohoto věhlasného básníka známe ze školy a druhý od Hany Vrbové. Bohužel ani jeden z překladatelů neznal nic o druhé (a třetí) smyslové rovině, ukryté v dílech Puškina a navíc, 14 vypuštěných slok byly všechno sloky z 22-ti slokového úvodu, kde přátelé, budete se divit, ale je tam vepsána podstata Koncepce obecné bezpečnosti, konkrétně podstata MIM. V dalších slokách je pak skryta matrice ruské budoucnosti, která se právě naplňuje.


Já jsem ve svém překladu vycházel z překladu Vítězslava Nezvala, který se původního textu držel mnohem více, než druhý překlad, který jsem měl k dispozici, ale který šel úplně mimo Puškina.


Na jednu stranu to vypadá, že Nezval neměl o druhé smyslové rovině ani páru, na druhou stranu znát něco musel, protože ve 14 sloce vynechal slovo Théby, ve smyslu, že Théby končí.


Prosím, neberte můj překlad jako umělecké dílo, ale jako překlad technický, který má zájemcům o pochopení druhé smyslové roviny v dílech Puškina pomoci tuto druhou smyslovou rovinu tam nalézt. Pokud někdo z vás bude mít lepší překlad nebo v mém překladu najdete chyby, neváhejte mi napsat, rád vše napravím.


A ještě rada na závěr, než se pustíte do této básně, přečtěte si analytickou poznámku O dynamickém programování budoucnosti v tvorbě A.S.Puškina.


Domek v Kolomně

Alexandr Sergejevič Puškin


I

Čtyřstopý jamb se mi již zprotivil,

kdekdo tak píše, klukům pro zábavu

by bylo načase jej nechat. Já jsem snil,

už dávno, že se vrhnu na oktávu.

A doopravdy: svěřím jí svůj styl.

Trojitý souzvuk? Proč ne. Vzhůru hlavu!

Vždyť u rýmů jsem často besedou;

dva přijdou samy a třetí přivedou.


II

A mají-li mít tedy volnou cestu,

ať poslouží jim také slovesa...

Slovesný rým nás odsuzuje k trestu.

Nevíte proč? Má hlava neklesá.

Pan (Šichmatov) psal bez nich. Stará vesta!

I já je neužívám, nebesa!

Proč? Vždyť i tak jsme nazí, kruté zimy,

Slovesa, já z vás budu dělat rýmy.


III

Ne, nebudu je zavrhovati

jak rekruty, co utržili ránu,

či jako herky bité opratí

a brát si adverbia za náhradu;

sbírám své vojsko z těch, kdož neplatí.

Chci rýmy. Obětuji jejich hladu

slovník; proč ne? Co slabika, to muž. –

Jsi voják, slabiko, tak věrně služ.


IV

Je válka! Krasavci mlaďoučcí,

vy křiklouni, ani slyšet vás není,

už jste prodělali vojenské tažení?

V Persii vy viděli pluk Širvanský?

Oj lidi! Řekli byste, že staříci chromí,

a přitom každý z nich rek ve smečce vlčí!

Všichni řvou a spěší do krvavého boje;

tak pluk Širvanský mohu srovnat k oktávě.


V

Básníci jihu, výmyslů otci,

jaké si čáry s oktávou natropili?

A my lenivci, bázliví zpěváčci,

na hloupostech jsme rým umořili.

Mocné jsou nám cizácké vzory.

My nové země jsme nepodmanili

a dnešní dobou zženštělý to poet,

ten nevyzná se ve svých vlastních slovech.


VI

Ale vracet všechno já už nebudu

bez míry jsou jamby čtyřstopý…

A hexametr… Oj, s ním není žertu.

On je v moci mé. A verš alexandrinský?..

Ten dobře já si nastuduju.

Klikatý, hbitý, dlouhý, slizký

a dokonce se žihadlem – jo úplný to had;

ale myslím, já ho zvládnu rád.


VII

On odkojen byl mamkou a ne důrou:

opatroval ho vážený pán Boileau,

on kráčel vážný, spojen césurou;

a napudrovaným poetům vadilo,

že narušen on je volnou césurou.

Učit se jemu vůbec nechtělo:

Hugo s kamarády, přátelé od přírody,

ho pustili na procházku bez césury.


VIII

Ach, co by řekl básník-mravokárce[1],

bouřka nešťastných malých rýmařů!

I ty, Racine, nesmrtelný imitátore,

ty zpěváku zamilovaných žen a králů!

I ty Voltaire, filozofe, hrubiáne,

i ty, Delisle, králi parnasských mravenců,

co byste řekli, je to pokušení?

Urazilo vás naše století, váš verš uráží!


IX

U nás jsme ho nedávno začali poznávat.

Kdo první? Můžete u „Telegraphu[2]

se ptát a pořádně to prozkoumat.

Je hoden, říkají, do epigrafu,

ano, můžete je dobře zkrášlovat,

na hrobky nebo mramor kenotafu;

do naší módy, děkuji osudu,

mně je to jedno, já ho beru!


X

Nu co? Jen mužské nebo ženské slabiky!

S pomocí boží do toho, a žádné obavy!

Vyrovnat šik! Natáhnout nohy!

V trojstupu vjeďme do bran oktávy!

Nebojte, nebudeme měnit zvyky,

zůstaň svobodný a nedělej chyby,

pak zvykneme si, sláva bohu,

a vyjdem si ve vyrovnaném šiku.


XI

Je pěkné dělat z veršů jednotky

a podřídit je číslům, stejnokroji,

nedovolit jim žádné úchylky

jak vojsku, které rozprášili v boji!

Slabiko, obejdem se bez mýlky,

zde bude každý verš jak voják v zbroji –

a čím je básník, čím je tento pán… ?

Je Napoleon nebo Tamerlán.


XII

Teď odpočnem si, pak to půjde hladce.

Přestat? Či přijmout tuto torturu?

Přiznám se vám, že v pětistopé řádce

po druhé stopě mám rád césuru,

bez ní je verš na stálé křižovatce,

ač ležím na divaně z veluru,

mám pocit, jak bych jel na žebřiňáku

po zmrzlém sněhu proti severáku.


XIII

A co? Vždyť nelze se jen stále procházet

po něvské dlažbě, na maškarním plese

lakovat parket, nebo cválat vpřed

po kyrgyzské stepi. Už zas chystám se,

od stanice ke stanici vydám se hned;

jak o tom originálu hovoří se,

jenž aniž by dal žrát své brůně,

přejel od Moskvy až k Něvě.


XIV

Brůna! Však kůň, jenž bydlí na Parnase,

by nepředběh ji. Pegas je již stár

a nemá zuby. Louka, kde se pase,

již zvadla. Parnas pokryl suchopár;

Théby jsou již v penzi, běda kráse!

Sbor Múz, těch stařenek, již nemá žár.

Už dávno přenesli jsme naše tábořiště

z klasických vrcholů dolů na tržiště.


XV

A tam v bahně rochníme se mnozí,

nadáváme a láteříme, jak je komu libo.

O samotě jedni a v kompanii druzí,

někdo lže jen tak, druhý nadmíru bo.

Ale múza tady nikomu nehrozí –

to ne, ale tebe stisknou pěkně hrubo,

A místo lichotivé všeobecné chvály

postaví do kouta "Severní včely"[3]!


XVI

Či drzé, nemorální, pozlátko pouhé

tebe v Moskvě časopisy přemalují,

anebo "Literární noviny" troufalé,

vás barský soud odsoudí.

Teď přece je čas sporů, boje bouřlivé;

druh na druha lingvisti prudí,

druh druha řežou a druh druha ničí,

a sborově o svých vítězstvích kvičí!


XVII

Blahoslavený je ten, kdo na vše z povzdáli hledí,

a ústa zavřená, směje se tu jedněm,

tu pak i druhým. A vrcholem zemských radostí

je potom smát se za rohem všem!

Ale sám se do davu nehrň, bo místo tam pro tebe není

buď jízlivým smíchem, nebo hnusným žertem,

tebe pak jak s čepicí utlučou, nepřítel či kamarád,

a všichni se spojí a každý si kopne rád.


XVIII

Pak dej mi Bůh nohy. Proto se rdím,

ale tady se podepsat, po mně nechtějte.

Občas nějaký ten verš zatočím,

nejsem začátečník – vždyť to vidíte!

Jak je to dlouho? To vám nepovím.

a kritiky já beru, nepískám na ně,

jak starobylý bohatýr - ale když však už ujedu…

Tak to se jim pokloním a pozvu je k obědu.


XIX

Prozatím mě můžete brát jako

vlka starého a třeba postřeleného,

nebo jako vrabce mladého či jako

za nováčka úplně neužitečného.

Ve tvé skříni přitom třeba je místečko

kde zvláštní polička je pro vlka starého.

Je však možné, že svoje básně

pošlu do tisku urychleně.


XX

Ach kdyby mě pod lehkou maskou

nikdo v davu zábavném nepoznal,

kdyby za mě svou ručkou

přísný kritik jiného polechtal!

To by bylo nečekanou úlevou,

pak bych všechny časopisy zburcoval!

Ale co, bude pro mě takový svátek?

Je nás málo. Neschová se vtipálek!


XXI

A pravděpodobně, nevšimli si nás:

jsem s oktávami nepřehlédnutelný.

Ať tak, či onak, na příběh přišel čas,

v žertu jsem poměrně kurážný,

a naprázdno čekat nutím právě vás.

Jazyk můj – nepřítel můj, všechno je mu dostupný,

on o všem možném stále blábolí,

Frygický otrok, hubu na špacír si pouští.


XXII

Uvařili ho (to bylo u pana Kopa[4]

Šmákněte si). Ezop ho pak

přines na stůl … A opět, proč pletu Ezopa?

Proč já tam Ezopa s jeho vařeným jazykem flák?

Do mých básní? Co četla celá Evropa?

Není třeba o tom znovu mluvit, tak!

Jsem tvůrce rýmů lehkomyslný,

zbavil jsem se této obtížné oktávy!


XXIII

Sedni si, Múzo: zakryj kolena, dej ruce k tělu. Mlč, už ani slova! Před osmi lety žila stařena s jedinou dcerou. Sama byla vdova. Ta malá skromná chýše, schýlená tam dole u kostela, u Pokrova, bývala jejich. Vidím jako teď světnici, okna, schůdky, dveře, zeď.


XXIV

Před třemi dny jsem konal tudy cestu s jedním svým známým. Jaký nerozum! Chýše je pryč. Proč jsem ji nenalez tu? Stojí zde nyní třípatrový dům. Vzpomněl jsem na babku i na nevěstu, zda ještě žijí. Oddal jsem se snům a vzpomínkám na časy svého mládí, na onen čas, jejž pranic nezahladí.


XXV

Bylo mi smutno; na vysoký dům jsem pohléd úkosem; kdyby v tu chvíli jej hodil požár ve chřtán plamenům, mé roztrpčené oči by je pily. To srdce oddává se divným snům, to samotářské srdce rádo šílí a rádo vychází vstříc nesmyslům, když dáme ve dvou svobodu svým rtům.


XXVI

Šťastný je ten, kdo vládne pevně slovem a drží na uzdě své představy, kdo ve svém srdci, jako pod příkrovem, udusí zmiji, než ho otráví. Však kdo mluví bez brzd, sluje slovem, toho pověst proslaví... Piju vodu z Lethy a lékař zakázal mi všechen smutek: Mlč – prokaž mi ten milosrdný skutek!


XXVII

Stařena (známe z Rembrandtových děl takové lety rozleptané tváře) nosila čepec, brýle z tlustých skel – a její dcera vyhlížela jaře: ta holubice čistší nad úběl, jež měla oči temné jako snáře, byla též vkusná. Jaká vidina! A ráda četla spisy Emina.

XXVIII

Uměla také hráti na kytaru

a zpívala: „Sivý holoubek sténá“

a „Jestli půjdu ven“ a jiné staré písně plné čaru,

které se zpívávají u kamen za zimního večera

anebo na nudný podzim při samovaru

nebo na jaře, při obchůzce lesa,

smutně zpívá ruská dívenka,

stejně jako naše múzy, smutná zpěvačka

XXIX

Od sluhy do prvního básníka

zpíváme smutni. Jaké smutné vytí

je ruská píseň. Stále naříká!

Kdykoliv chceme něco oslaviti,

je z toho pohřeb. Kdo z vás nevzlyká?

Múzy i naše ženy stejně cítí.

Toť smutek, pro nějž není úlevy.

Však líbivé jsou jejich nápěvy.


XXX

Paraša (tak se zvala naše kráska) uměla práti, žehliti, šít a plést; bylo ji slyšet jako sedmihláska; vedla ten dům: to značí účty vést a starat se, zda chleba nepopraská (tu úlohu jí pomáhala nést kuchařka Tekla, čilá přes záduchu co již dávno pozbyla čichu i sluchu).


XXXI

Stařena, pletouc ve dne punčochu, procházela se ráda po komoře; večer, když vytáhla je z fěrtochu, vykládala si z karet zdar i hoře. Paraša, nejsouc z rodu lenochů, smýčila v okně, na nevzhledném dvoře, a ať šel kolem domu kdokoliv, uviděla ho. Žena, jaký div!

XXXII

V zimě se stahovaly okenice, však v létě bylo vidět oknem ven. Všechno bylo v domě. Bledá večernice

hleděla dlouho dívce do oken. (Bez ní je vskutku těžko obejít se v románě; zvyk je příliš zaveden.) Když matka chrápávala, hlavu věsíc, tu dcera ještě prohlížela měsíc.

XXXIII

Též poslouchala divé mňoukání říjících koček, tuto hudbu skrovnou, údery hodin, táhlé pískání ponocných v dálce. Noc, noc nad Kolomnou je velmi tichá. Zřídka uhání dva stíny z domu. Tu se oči promnou a srdce dívky, která nezná svět,

hlasitě sebou tluče o barchet.

XXXIV

V neděli, v zimě v létě, vdova chodí s Parašou na církevní pobožnost. Stávaly spolu ve vedlejší lodi na levé straně. Ač jsem tu jen host a bydlím jinde, věrný sen mne vodí do Kolomny, vždyť užil jsem jí dost – a cosi náhle probouzí mou tužbu a slyším v duchu ruskou bohoslužbu.

XXXV

Také tam na ni vždycky jezdila hraběnka..., nevím, jak se jmenovala, bohatá, mladá, krásně ztepilá, jak pyšně, velkolepě vcházívala! Pyšně se nesla, pyšně modlila, hleděl jsem, hříšník, vpravo, tam, kde stála, jen na ni. Paraša, ta holčička, se před ní zdála být tak chudičká.


XXXVI

Hraběnka, tato velkopanská žena, vrhala na ni přísné pohledy. Paraša nebyla tím rozptýlena: modlíc se, neviděla sousedy.

Její pokora byla něžně vykreslena,

za to hraběnka jen do sebe a své módy

pohroužena byla a s jejím kouzlem hrá si,

do vlastní zpupné nepřístupné krásy.


XXXVII

Hraběnka byla chladný ideál hrdosti. Hrdost, to byl její plůtek. Za její pýchou, za ní, kousek dál jsem četl jinou báseň: dlouhý smutek, stesk, rezignaci... Tu jsem pronikal svým pohledem hraběnce pod zármutek. Ta žena nemohla to věděti; vepsala mne v svůj seznam obětí.

XXXVIII

Vím, trápila se, třeba byla mladá a krásná, třeba přepych ze všech stran ji zaléval – a třeba měla ráda ji štěstěna, ač kouřil tymián na její počest. Hřála jako hada své neštěstí. Oč méně jeho ran poznala naše milá dobrá známá Paraša, třeba nebyla to dáma.


XXXIX

Cop spoután malým hřebínkem jak had se houpá; kol něj vlají plavé vlasy. Má šálu přes kříž, přiléhavý šat, na krček perly z vosku připjala si – a přece mnohý z gardistů je rád, když spatří oknem cípek její krásy: to děvče umělo je okouzlit. I bez šlajerů měla vlastní třpyt.


XL

Kdo z nich byl asi bližší její touze, či ani jeden nevzbudil v ní cit a těšilo ji okouzlit je pouze? Prozatím její život byl jen klid; neznala Paříž, nevzdychala dlouze po karnevalech; netoužila žít u dvora (ač tam žila sestřenice, choť rady, dáma, velká tanečnice).


XLI

Však jednou navštívilo hoře dům! Kuchařka zachlazená po koupeli si ulehla. Ač pila čaj a rum, ač velmi pečlivě s ní zacházeli a přidávali mátu k obkladům, skonala. Neradi ji oželeli. Pak rozloučení! Co padlo přesmutných slov...

A tentýž den ji vezli v Ochtu na hřbitov.


XLII

Mysleli, že se ani neuklidní,

zvlášť kocour Vaska. Pak moje vdova

pomyslila si: vydržím tak tři dni

bez kuchařky; pak budu unavená.

Řekla své Paraše: „Jdi a poptej

se u sousedky. Ta je zkušená. Vždyť najít kuchařku dá velkou práci, drahých je dost, však ty se nevyplácí.“

XLIII

„Zeptám se, mami.“ Potom vyšla ven, jsouc zahalena. (Byla hrozná zima, sníh skřípal, obzor třpytil se jak sen, Paraša měla hvězdy před očima.) Vdova ji čeká; hledí do oken, pak usedne a unaveně klímá. Paraša přišla. Bylo po nářku, když řekla: „Přivedla jsem kuchařku.“


XLIV

Vysoká dívka příjemná a milá, oděna v krátkou tmavou suknici, vstupujíc hluboce se uklonila a skromně ustoupila k lavici. „Co budeš chtíti? Ještěs nesloužila?“ Stařena přešla dvakrát světnici a děvče říká krotce, však to znáte: „Souhlasím, paní, se vším, co mi dáte.“


XLV

Vdově se líbí její odpověď. „Jak se ti říká, pověz!“ – „Mavra, paní.“ „Žij u nás. Jsi tak mladá. Právě teď se střez všech mužů. Kéž tě pánbůh chrání jak Teklu. Vždy si spořádaně veď jak ona. Ach, ta byla k pohledání. Dbej o mou dceru. Nebudeš mít hlad. Neopovažuj se mě okrádat!“



XLVI

Dny letí. První, druhý... Mavra není moc chytrá. Tu se něco připálí, tu přepeče, tu spadne při vaření dřez s nádobím. „To děvče zahálí, či co? Vždy všechno ráda překoření, šít neumí; to jsme se dostali!“ Paraša, ač se o to velmi snaží, nic nezmůže s ní. Jí to nepřekáží.


XLVII

V neděli ráno matka s dceruškou šly do kostela. Mavře bolí zuby. Ach, co se to dnes děje s Mavruškou, zůstala doma. Mele mák. Byl hrubý. Ach, to je utrpení se služkou! Chce upéct koláč. Tři dny se tím chlubí. V kostele (jsou to ale starosti!) je vdova náhle jata úzkostí.

XLVIII

„Co to, že Mavra v sobě objevila tak nenadále vášeň k pečení! Aby mne nakonec tak ošidila a utekla! To její nadšení je podezřelé. To by ale byla neděle!“ Vdově nohy dřevění, je bledá, tak se zděsila a lekla. Nakonec nezdržela se a řekla:

XLIX

„Parašo, zůstaň. Chci si odběhnout, mám divnou úzkost.“ Dcera nechápala, oč běží. Vdova pádí jako bloud a klopýtá. Ó, ta si, pane, dala! Vždyť srdce se jí může utrhnout. Je v kuchyni. Nadarmo nespěchala. Mavra je pryč. Kdo odemk pokoje? Vdova tam vešla: Probůh, co to je?


L

Před zrcadlem a sedíc na polštáři kuchařka holí se. O, jak to snést? Vdova se hroutí. Mavra s mýdlem v tváři (a urážejíc stařenčinu čest) uskočí před paní, a než to zmaří, utíká se zakrytým obličejem, jak pádila by na dvůr za zlodějem.


LI

Mše skončila a dcera přichází. „Co, maminko?“ – „Ach moje drahé dítě! Mavruša...“ – „Co je?“ – „Mne to porazí! Kuchařka... Namydlená... Zde, v mém bytě...“ „Já nerozumím, mluvte bez frází, řekněte mi to všechno nepokrytě; kdepak je Mavra?“ – „Ach, já ztropím křik! Holila se tu!... jak můj nebožtík!“


LII

Jak bylo Paraše, co asi tropí? Zda červená se? Proč se na to ptát; Mavruša ztratila se beze stopy, aniž si přišla vyzvednouti plat. Naštěstí skončilo vše bez potopy a o pannu se nemusite bát. Kdo nahradil jí Mavru? Nemám zdání, tak končím; v tom mi nikdo nezabrání.

LIII

„Jak? To je všecko? Jděte do Hádu! Sem tedy zavedly nás vaše sloky? Takový poplach ! Svolat armádu a s velkým hlukem odměřovat kroky? Což není tisíc lepších nápadů? Takový námět! Což jich nejsou žoky? Co z něho plyne za naučení?“ – „Nic... nebo něco: Malé strpení...


LIV

Zde máte tedy mravní naučení:

Mít zdarma služku není chytrá věc;

a kdo se zrodil mužem, tomu není

souzeno haliti se pod čepec

a chodit v sukních; jednou při holení

si uvědomí přece nakonec

své pohlaví – a neskončí to šťastně...

Víc nevydupáš z této moji básně...“


(10. října 1830)

[1] Boileau [2] Časopis Moskevský telegraf, který bojoval proti francouzskému klasicismu. [3] Časopis vydávaný Bulgarinem. [4] Majitel restaurace v Moskvě.

486 zobrazení0 komentářů

Comments


bottom of page