Krátké zamyšlení nad definicí pojmu "supersystém" od Jakuba Lukeše

24. 06. 2024

Dobrý den, Při (opětovném) studiu DVTŘ jsem narazil na definici supersystémů, podle které jsou prvky v nich vzájemně nahraditelné. Nabízím tedy k diskusi svůj pohled, jak jsem byl dříve vybídnut, a zároveň se chci zeptat na Váš názor.

Tato definice je podle mě vedena snahou o to, aby něco přetrvalo v nezávislosti na osobnostech konkrétních lidí. Otázkou je, co by mělo přetrvat.

Asi nejtypičtějším supersystémem jsou instituce, podle terminologie KSB/KOB struktury. Chápu to tak, že KSB je vedena snahou o zviditelnění nezjevného, tedy i o přesun od řízení na základě virtuálních struktur a spiknutí k řízení otevřenému (pro vstup do něj i ve smyslu viditelnosti). V tomto pojetí by tedy člověk měl být zaměnitelný tak, aby pasoval do historicky zformovaného systému řízení. Pokud tedy není tato definice vyloženě škodlivá, tak bych ji bral spíše jako pracovní.

Všichni se rodíme jako originály. Jan Mühlfeit říká, že svět je plný kopií, ale jen originály mění svět. Pjér la Šé'z říká, že z unikátů (které přirovnává k neopracovaným kamenům) děláme ("fik fik fik") unifikáty, a argumentuje tím pro přirozený způsob života. Z tohoto důvodu mi tato definice neseděla a nesedí.

Řekl bych, že tento definice má celou řadu implikací, byť jsem schopný popsat pouze snad základní z nich.

Ve společnosti stavící na originalitě je společenské uspořádání, dělba práce atp. funkcí toho, jaké se rodí originální děti, a tím pádem záměrů jejich duší (tak je tomu asi i s ohledem na svobodnou volbu ve většině případů i dnes) a záměru Stvořitele či Ducha. Jedná se o rozdíl mezi životem, který staví na přirozenosti a který jde proti přirozenosti (až příliš), a mezi svobodou a životem pro systém, pro někoho jiného. Na otázku, jestli je současný stav záměr Ducha či dokonce Stvořitele, anebo se pohybujeme v hranicích dopuštění, nedokážu odpovědět. Určitě je to ale stupeň vývoje, který je zdrojem cenné zkušenosti. V současné době je tato definice aplikována, ale zdá se, že od ní upouštíme. Pokud by tomu tak skutečně bylo, byl by to signál o vnitřní změny, o změně mravnosti, o změně záměru našich duší.

Argumentem pro přirozenost je stav flow, ve kterém je člověk produktivnější, o 400 % kreativnější a o 450 % kreativnější, alespoň podle studie McKinsey; nevím, jak moc se těmto údajům dá věřit, ale myslím, že nějakou relevanci mají. Potvrzují to i výsledky Jana Mühlfeita, který "svou" divizi v Microsoftu postavil na silných stránkách jejích zaměstnanců, což byl tehdy revoluční přístup. Mühlfeit také říká, že svět jede na jednu pětinu výkonu, s ohledem na extrémně vysoký počet lidí, kteří nemají rádi svou práci.

Klíčem k současné společnosti je podle mě škola. Tam člověk získává návyk dělat to, co jej nebaví a s čím není vnitřně ztotožněný.

V KSB/KOB došla touha po přizpůsobení se systému tak daleko, že autoři přicházejí v práci Potřebujeme jinou školu s tezí, že je možné a dokonce žádoucí naučit se ovládat svoji náladu. Podle mého skromného názoru to možné není nebo je to minimálně dlouhodobě škodlivé a neudržitelné.

Mnozí horují za tradiční školu, kterou můžeme brát jako protiklad svobodného školství. Jako ne tak dávný absolvent "prestižního" gymnázia s výbornými studijními výsledky musím bohužel říct, že mám pocit, že jsem si z něj nic zásadního neodnesl, naopak mám se školní i předškolní docházkou řadu neblahých zkušeností. Přitom je prokázané že, absolventi svobodných škol umí například číst, psát a počítat jako absolventi tradičních škol, i když je k tomu nikdo nenutil, dokonce mají i vyšší míru tzv. self-efficacy (něco jako sebedůvěra), což jim dává vyšší předpoklad pro úspěch v životě, protože se například nevzdají při prvním neúspěchu. V životě pak spontánně často navazují na to, co je bavilo už jako děti, a zcela normálně se zapojují do běžného života.

Společnost stavící na originalitě je možná těžší organizovat, řídit, z originálních neotesaných "kamenů" se zeď staví hůř, ale jde to. Mělo by to jít i díky tomu, že každý takový člověk zná přirozeně svoje místo. Jedním ze specifických způsobů organizace společnosti pak je přirozený trh.

Lze namítnout, že ne vše přirozené je dobré a ne vše dobré je přirozené, že člověk by měl směřovat k něčemu, co jej přesahuje, a měl by se přibližovat k ideálu. Je to poměrně obecná teze, věčná otázka, se kterou je podle mě potřeba se vypořádat na konkrétních příkladech. Zmíněná definice je platná jen tehdy, když odpovídá reálným společenským procesům, což v současné době částečně odpovídá. Zdá se mi ale, že to KSB/KOB s její aplikací trochu přehnala, jak jsem ukázal na příkladu ovládání nálady. Zároveň je to i definice normativní, ale takto ji podle mě v žádném případě minimálně nelze brát jako úplnou. Nevím, jestli KSB/KOB někde zmiňuje to, co píšu výše, ale mělo by se to integrovat. Možná, že má KSB/KOB obecně jistou tendenci k tradicionalismu, jako to vidíme na příkladu spojení s národoveckými silami, které hájí i vzdělávací tradicionalismus, a definice supersystémů je jedním z důvodů této tendence.

Chápu, že KSB/KOB jde o kolektivní dynamiku, kde by se jistá nahraditelnost lidí připustit dala s ohledem na tezi, že svět nemůže být zachráněn, protože mu žádné nebezpečí nehrozí a vždycky se buď najde někdo, kdo situaci změní, nebo se najde jiná cesta "oklikou". KSB/KOB je tedy demokratická, nespasitelská, ale možná touto definicí brání individuální i kolektivní spáse.

Závěrem bych si dovolil navrhnout definici či charakteristiku: Přirozené společnosti jsou takové, kde jsou jejich členové vzájemně nenahraditelní ve svých jedinečnostech, a nahraditelní v tom, v čem jsou stejní či podobní.

Přirozenost by mohla být hlavní linií obrany před zhoubností současné politiky v tom nejširším slova smyslu.

Co si o tom všem myslíte? Děkuji za odpověď.

S pozdravem

Jakub Lukeš