top of page
  • KoncepceObecnéBezpečnosti

„Mistr a Markétka“: hymna démonismu? nebo Evangelium oddané víry

Přátelé, kolektiv Konceptuál CZ Vám předkládá jako ochutnávku 1. kapitolu práce VP SSSR "Mistr a Markétka": hymna démonismu? nebo Evangelium oddané víry. Pro lepší pochopení doporučuji nejprve přečíst knihu nebo alespoň shlédnout 10-ti dílný ruský seriál.

Amatérský překlad práce VP SSSR provedl Lukáš Bída.



VNITŘNÍ PREDIKTOR SSSR



Pokud zůstanete v mém slovu, jste opravdu mými

učedníky, poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.

V podání Jana, 8:31,32



„Mistr a Markétka“:

hymna démonismu?

nebo

Evangelium oddané víry


_______________



Druhé, zpřesněné a rozšířené vydání




Sankt Petěrburg

2010


© Publikované materiály jsou dědictvím Ruské kultury, a proto nikdo ve vztahu k nim, nedisponuje osobními autorskými právy. V případě, a pokud si právnická nebo fyzická osoba přisvojí autorská práva na osnově zákonem stanoveného pořádku, střetne se s odplatou za krádež ve formě nepříjemné „mystiky“, překračující rámec jurisdikce. Navzdory tomu má každý zájemce plné právo, vycházejíc z jeho vlastního chápání společenského prospěchu, kopírovat a publikovat (i na komerční účely) zde přítomné materiály v plném objemu nebo po částech jemu dostupnými prostředky. Každý, kdo používá tyto materiály při své činnosti, při jejich neúplném citování nebo při odkazech na ně, přijímá na sebe osobní zodpovědnost, a v případě vytvoření smyslového kontextu překrucujícího smysl těchto materiálů jako celku, má šanci střetnout se s „mystickou“, mimoprávní odplatou.



Obsah


1. Absurdně postavená otázka? ..............................................................................................................3

2. Patriarchovy rybníky..........................................................................................................................23

3. Zlých lidí na světě není.......................................................................................................................39

4. Bohosloví ruské civilizace…….............................................................................................................54

5. Zbabělost je nejhorší z chyb…............................................................................................................71

6. Bůh není v síle, ale v Pravdě .............................................................................................................76

7. Proč Mohamed nenapsal Korán vlastnoručně?.................................................................................81

8. Lidé a slovo: slovo živé a mrtvé ….....................................................................................................95

9. Prosil jsem ho: spal, proboha, ten svůj pergamen! Ale on mi ho vytrhl z rukou a utekl ......104

10. Dva bohové jedné Bible ……...........................................................................................................119

11. Vznešená hodnost proroka............................................................................................................132

Doktrína „Deuteronomium-Izaiáš“.................................................................................................136

Odbočení od tématu 1: O pojmech, chápání světa a vzájemném pochopení ............................140

12. Nové pomluvy jako pokračování starého .....................................................................................169

13. «Kdo čte, ať pochopí»: splnilo se «milosrdenství chci, ne oběť» ...............................................190

Odbočení od tématu 2: Ne Kristus povolal Šavla na cestě do Damašku......................................207

14. Opět jsou před tebou moře i hory, leť, leť, vlaštovičko Má........................................................226

Doslov..................................................................................................................................................245

PŘÍLOHY...............................................................................................................................................247

1. Zrcadélko, zrcadélko, pověz že mi …................................................................................................247

2. L.N. Tolstoj: Proč křesťanské národy, a zejména ruský, se dnes nacházejí v žalostném stavu......269

3. Pravda o tom, že bolí hlava?............................................................................................................288



Zvažoval snad Michail Afanasjevič Bulgakov od roku 1929 do roku 1940 až do konce svého života, tedy celých 11 roků, každé slovo románu, aby se po téměř půlstoletí od jeho smrti vchod do domu, kam „ubytoval“ Wolanda, stal poutnickým místem mládeže toužící po tom, aby se bytí každého z nich změnilo na nekončící karneval bezstarostnosti u Satana ještě během života a na darovaný pokoj po smrti? Nebo aby se stal poutnickým místem mládeže vidící ideál lásky ve vzájemné oslepující a vášnivé připoutanosti mistra1 a Markéty, pokorných Wolandovi?


Pokud zůstanete v mém slovu, jste opravdu mými

učedníky, poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.

V podání Jana, 8:31,32


1. Absurdně postavená otázka?


Jednoho časného podzimního zářijového rána, přesněji čtrnáctého září 1999 potěšila rozhlasová stanice „Svoboda“, která se stala jakousi berličkou svědomí i rozumu mnoha ruských intelektuálů, rozhlasových posluchačů zprávou o tom, že román Michaila Afanasjeviče Bulgakova „Mistr a Markétka“ byl na Západě vyhlášen za nejlepší román 20. století.

A zdálo by se, že milovníci svobody mají skutečně důvod k radosti, vždyť scény, ve kterých Woland navštívil Moskvu, jsou nejvýraznější a nejlépe zapamatovatelné. Satan v nich trestá zlo a neupírá čtenářům ani tu radost, aby se zasmáli, či si jen tak mlčky spolu s ním zaironizovali na adresu nedaleko žijících chamtivých Moskvanů a jejich neřestí; podporuje Markétu v její „lásce k tichému mistrovi“, který by sám „ani mouše neublížil“, a který píše román o humanistovi Kristovi a jeho žákovi Pilátovi. Přitom Satan je takřka jediný, u koho mistrova tvorba nachází své uznání. Satan dává mistrovi a Markétě posmrtný pokoj, čímž jim zároveň poskytuje možnost plně se oddat požitku jejich vzájemné přítomnosti i kontaktu s přáteli, které na Zemi nepoznali. Co víc ještě většina z nás potřebuje na tomto světě a po smrti? A zcela samozřejmě se nabízejí „jasná rozuzlení“.

Zkrátka, Woland je „knížetem tohoto světa“. Vůbec není hrozný, v něčem je dokonce nešťastný, vzbuzuje lítost svou zvláštní neuspořádaností bytí: je pro něj zásadně nemožné s kýmkoliv sdílet svůj osamělý osud; neustále se musí potkávat s různými špinavci, kteří si absolutně nezaslouží úctu; navíc ho trápí koleno, které se mu zahojí asi za tři sta let……Ale pokud ho nezlobíte, tak jako ten nešťastník baron Meigel2, který jako by úplně ztratil rozum a rozhodl se donášet na Satana

1 V textu románu „Mistr a Markétka“, vydaném ve sborníku spolu s „Bílou gardou“ ve vydavatelství «Mastacka literatura» (Minsk, 1988), o který se opíráme, se píše „mistr“, ne „Mistr“, což odlišuje originální text románu od většiny publikací o něm a o jeho autorovi, což charakterizuje i samotného Bulgakova, i většinu píšících o něm samém i o jeho dílech.




rovnou NKVD; nebo pokud se mu drze nemotáte pod nohy, jako to dělali Berlioz a správa divadla Varieté, pokud se uctivě chováte k jiným jednotlivcům (včetně samotného Wolanda), a přiměřeně jejich hierarchickému statusu pramenícímu ze schopností a zručností tak či onak ovlivňovat ostatní i ovlivňovat vývoj okolností, tak je celkem možné s ním, či už nahlas, nebo i na základě vzájemné tiché dohody oboustranně výhodné spolupracovat. Potom si už člověk může žít, jak chce pozpěvujíc si pod vládou „knížete tohoto světa“ a po smrti nabýt ničím nerušený pokoj podobně jako mistr a Markéta.

Ale Bůh, jak se na první pohled zdá, se na rozdíl od Wolanda v románu neobjevuje ani ve své všemohoucnosti, ani v obraze některé ze svých „hypostáz“ (tzv. „božských osob“ — Otec, Syn nebo Duch svatý, pozn. překl.), ani v románu nevidět jeho skrytou přítomnost. Bůh jako by v románu, tak jako v každodenním praktickém životě, neměl co hledat: pokud i existuje, tak je zaneprázdněný svými starostmi a lidé si žijí, jak chtějí; bojují mezi sebou navzájem a bojují s životnými situacemi i okolnostmi, které okolo nich vznikají. Zato Satan řádí, jak se mu jen zachce, přičemž na mnohé působí jako by byl, pokud ne přímo všemohoucí, tak jistě rovnoprávný s Nejvyšším a s jeho věrnými, jako by byl legitimním, všemocným a rozhodujícím „knížetem tohoto světa“. Tak, jako v reálném životě, i v románu Bůh jako by buď vůbec nebyl, nebo jako by nenaslouchal modlitbám lidí. A potom samozřejmě nikdo nechrání lidi před zlem vznikajícím na Zemi, a to nejen obyčejných lidí kterých je mnoho, například mistra a Markétu, ale ani výjimečného a neobyčejného člověka – Ješuu, kterého takřka každý současník i bez náboženského víro-vyznání lehko identifikuje jako Ježíše Krista. Věřící vidí v obraze Bulgakova Ješuy tak trochu zlomyslně sarkastickou Kristovu karikaturu, ale především důkaz Bulgakova hlubokého poblouznění v otázkách víry, protože pode nich Ješua nebudí dojem trojjediné podstaty Nejvyššího Boha, ale pouze spravedlivého člověka vedeného Bohem. Podle mnohých je Ješua v nejlepším případě osamělý humanista, který by v občanské společnosti neměl chybět.

Na scéně se objevuje páté3 „Evangelium podle Wolanda“ zahrnuté do textu románu, které jako by opakovalo v základných črtách to, co je podle nich většině lidí známé o obsahu novozákonních kánonických textů. Existují samozřejmě jisté názorové rozdíly, ale román, jak jistě sami chápete, není „svaté Písmo“ a jeho autor má právo na určité umělecké ztvárnění, na výmysly i fantazii, obrazotvornost vyvolávající svérázné vidění faktů jak v předcházejícím, tak i v současném životě. Ale s takovým záměrem většina lidí raději sáhne po napínavém románu, než by měla číst šíleně nudnou Bibli.

Zdálo by se, že vše je tak, jak má být…



2 Baron Meigel je v kontextu románu považován za donašeče, zrádce, v kontextu Bible se identifikuje jako Jidáš (pozn. překl.).

3 Kánon Nového zákona křesťanské Bible zahrnuje čtyři Evangelia: podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana.



A ačkoli to církevní hodnostáře všech křesťanských církví zlobí (přinejmenším v Rusku), většina mládeže se v současnosti o Bohu, o Satanovi, o historii vztahů mezi nimi, o Kristu a o jeho učení dovídá ne od církevních hodnostářů, ani ne v rámci školského vyučování či vysokoškolského studia předmětu „zákon Boží“, ale právě z Bulgakova románu Mistr a Markétka. Čili historická realita v Rusku je taková, že představa mnohých o vztazích s Bohem a Satanem se formovala i formuje právě pod vlivem tohoto románu, na základě čehož si každý, či už vědomě nebo nevědomky vybírá, s kým z těchto dvou bude žít v harmonii.

A zatím co se literární vědci opájejí svojí „bystrozrakostí“ a „intelektuálním potenciálem“ poučujíc se navzájem4 o tom, co chtěl M.A. Bulgakov říct, tak církevní teologové, a zejména teologové ruskojazyčných pravoslavných církví zbytečně mlčí v otázce úkolu tohoto románu ve formování náboženských názorů nových generací. Úvahy některých věřících literárních kritiků podobné těm, jaké jsme uvedli v Příloze 3, obcházejí problematiku vzpomínanou M.A. Bulgakovem a jen naznačují, že jeho názory neodpovídají církevní tradici. Ale to je očividné i bez jejich úvah pro každého, kdo se alespoň povrchně obeznámil s církevní věroukou a přečetl román. Ale jsou snad pravdivé názory samotné pravoslavné církve a názory M.A. Bulgakova? Na tuto otázku je třeba upřímně a v souladu s vlastním svědomím odpovědět, abychom se nepřetvařovali ani před Bohem, ani před lidmi.

Proto odklon rusko-jazyčného pravoslaví od posouzení problematiky Bulgakova románu je eticky nepřípustný o to víc, že M.A. Bulgakov je tělem z těla církevní hierarchie5, vždyť spolu s mateřským mlékem nasával jejího ducha a církevní hodnostáři i teologové nesou přinejmenším morální zodpovědnost za jednání svých duchovních „dětí“ a „vnuků“. Spisovatelův otec, Afanasij Ivanovič, byl profesorem Kyjevské duchovní akademie, členem Nábožensko-filozofické společnosti Vladimira Solovjova6. Životopisci ho charakterizují jako „vědce sloužícího kultu, jako seriózního historika náboženských teorií7.“ A přestože otec nechtěl dát synovi vysloveně duchovní vzdělání, dítě profesionálního církevního hodnostáře se sice jen po domácku, ale přece s teologickým vzděláváním doma setkávalo. A takto získané mimo formální bursy8, mimo semináře nebo duchovní

akademie, kde veřejná teologie napříč všemu pěstuje kult převládající tradice, může být v reálném, běžném rodinném životě v konečném důsledku obsažnější a

bližší k objektivní pravdě než vzdělání oficiálně uznávaných profesionálních teologů kterékoliv z církví.

4 Široká čtenářská veřejnost upřednostňuje čtení samotných děl před suchopárnými komentáři ctihodných literárních vědců.

5 Církev je v křesťanské teologii vnímána jako Kristovo tělo, a každý člen církve je součástí tohoto těla. – pozn. překl.

6 A. Zerkalov: „Svět ležící ve zle“, („Znanie – sila“, č. 5, 1991).

7 Úvodní článek P.A. Nikolaeva k románu „Mistr a Markétka“ ve vydaní z r. 1988, M.: «Chudožestvennaja literatura».



A proto, zda se to profesionálním teologům Kristovy církve líbí nebo ne, je lepší vnímat „Mistra a Markétku“ jako teologicko-sociologický traktát napsaný pro širokou čtenářskou veřejnost ve formě zajímavého uměleckého díla.

Americký spisovatel J. Heller charakterizoval jednu z postav své „Hlavy XXII“ slovy: „O literatuře věděl všechno kromě jediného: jak mít z jejího čtení požitek“. Ale o nic lepší nejsou ani ti, kteří z čtení uměleckých literárních děl nemají nic kromě požitku, kteří zůstávají hluchými vůči smyslu textu i vůči smyslu podtextu hledaného asociatívním myšlením na základě matrice vzájemných souvislostí jak mezi rozličnými částmi díla, tak i mezi dílem jako takovým a samotným životem. To znamená, že vnímání toho, co je vyjádřeno v románu, si žádá úvahy o reálném životě, nestačí román jen přečíst či už s požitkem nebo bez něj, rovněž nestačí jen intelektuální úsilí literárních kritiků bloudících v dějových liniích románu a v historických mýtech souvisících s epochou, v které román vznikl a v událostech popsaných v románu, které se odehrály na začátku tisíciletí a v druhé čtvrtině 20. století.

Proto začneme tím nejjednodušším a s nadějí, že vášnivým obdivovatelům mistra, Markéty a Wolanda pomůžeme vystřízlivět. Nehledíc na to, co si mnozí myslí, Markéta mistra nikdy nemilovala, byla jen k němu vášnivě připoutána se záměrem „vlastnit“ ho v životě a „vlastnit“ ho i posmrtně, ale lásku k nikomu Markéta ve svém srdci nenesla: nerozvíjela.

Nešťastná žena: jako mnoho jiných, i ona se v devatenácti rychle vdala. Muž byl od ní starší, zastávajíce vysokou funkci a jejich dům byl, jak se říká „plná číše“. Jediné, co rodině chybělo, byly děti, ale my se už nedozvíme, zda se jejich početí a narození vyhýbali, nebo jim jednoduše nebylo shora dáno děti počít a porodit. Ale ani její muž, přestože v ději románu zůstává v pozadí, není její nevinnou obětí. Dlouhé roky kazil její mravnost tím, že v rodině vytvářel podmínky pro Markétino lenošení. Či už cílevědomě (což by nebylo možné, pokud by Markéta už ve své podstatě nebyla mravně narušená), nebo se jen jednoduše podřídil psychologickému, možná nevědomému diktátu samotné Markéty (což v konečném důsledku také svědčí o její nemravnosti).

V takových podmínkách žila s mužem a se slouhou schopným všeho a ochotným ke všemu, Markéta hloupla od nicnedělání a nevěděla kam se podít, čemu se věnovat a přirozeně zakoušela hluboký pocit nespokojenosti s vlastním životem. A od toho byl už jen krůček k zahálčivému a nezodpovědnému „hledání dobrodružství“ ve smyslu „cokoliv“.

V takovém mravně zkaženém rozpoložení rozumu i srdce se seznámila s člověkem, ke kterému se psychicky připoutala, což bylo oběma klamně považováno za lásku. A takto Markéta žila dlouhý čas ve lži uprostřed své rodiny. Jenže lež a láska jsou neslučitelné.



8 Bursa – vzdělávací zařízení biblicky „pravoslavné“ církve kasárenského typu v Ruském impériu. Viz. N.G. Pomjalovskij. „Črty bursy“ (1863).



To, že se prudce a vášnivě připoutala k novému známému (ačkoli v románu i nadále zůstal bezejmenným) a sama ho tím pozdvihla na úroveň „mistra“, což je termín, který bez souvislosti jakékoliv profesionální korporace s jejím vnitřním žebříčkem hodnot nepochybně znamená, že nositel tohoto titulu stojí na čele zednářské lóže. Za normálních okolností by to byl projev svévole, jenže… jak se dozvídáme dále, Markéta je „prapraprapravnučkou jedné z francouzských královen žijící v 16. století“ (kap. 22), proto jí Woland neodvolatelně přiznal právo přidělovat hodnosti. To právo jí patřilo na základě původu od určitých předků. A takto bravurně M.A. Bulgakov ukázal, kdo je ve skutečnosti nejvyšším kurátorem zednářství.

Všechno, co Markéta v románu činí, svědčí o tom, že patří k tomu typu lidí, kteří v upřímném přesvědčení, že konají výjimečné dobro, dovedou do záhuby každého, kdo jim svěří svůj osud. A přesně toto je zobrazeno v epizodě, v které Markéta představuje Satanovi mistra ve chvíli, kdy Satan v podobě Wolanda vytáhl mistra (na její prosbu) z míst, kde se předtím jejím přičiněním ocitl.

Woland nabídl mistrovi ještě jeden pohár „milosrdného“ alkoholu, aby se vzpamatoval a chtěl si s ním pohovořit.

«Po druhém poháru se mistrovi zajiskřily a rozjasnily oči.

— No, to je jiná řeč, — řekl Woland a přimhouřil oči, — teď si můžeme v klidu pohovořit. Kdo jste?

— Momentálně nikdo, — odpověděl mistr s trpkým úsměvem.

— Odkud jste přišel?

— Z blázince. Jsem duševně nemocný, — odvětil noční host.

Markéta nesnesla ty slova a znovu se rozplakala. Potom si utřela oči a zvolala:

— To jsou strašná slova! Strašná! On je mistr, pane, jen abyste věděl! Vylečte ho, zaslouží si to!

— Víte, s kým mluvíte? — zeptal se Woland. — A víte, kde jste?

— Vím, — odpověděl mistr, — mým sousedem v blázinci byl mladý chlapec, Ivan Bezdomovec9. On mi o vás vyprávěl.

— Ano, ano, — přikyvoval Woland, — měl jsem to potěšení střetnout se s ním u Patriarchových rybníků. Div mě nepřipravil o rozum, když mi neustále dokazoval, že neexistuji. Ale vy věříte, že jsem to opravdu já?

— Co jiného mi zbývá, — pověděl návštěvník, — ačkoli, pravda, byl bych mnohem klidnější, kdybych vás mohl pokládat za výplod halucinací. Promiňte, — vzpamatoval se mistr.

— Pokud vás to uklidní, můžete mě za něj pokládat, — odpověděl Woland zdvořile.

— Ne, ne! — protestovala polekaná Markéta a třásla mistrovým ramenem: — Vzpamatuj se! Před tebou je opravdu on!

9 Pravé jméno: Ivan Nikolajevič Ponyrev (básník, který po střetnutí s Wolandem zešílel). Bezdomovec byl jeho pseudonym. – pozn. překl.




Kocour se i nyní zamíchal do rozhovoru:

— Ale já opravdu vypadám jako halucinace… všimněte si mého profilu v měsíčním světle» ( Kapitola 24. Přivolání mistra).

Takže jen co si Markéta našla milence (to jsou její vlastní slova), jen co našla svého jakože „milovaného“, první, co udělala, bylo, že na něj «žalovala» a «zaprodala» ho Satanovi: On není, jak se říká, bezbarvá šeď prosto-národní masy, on je mistr, «vzácný exemplář», hodí se nám do našeho společného záměru, je třeba ho vyléčit (pro Satana má smysl naslouchat «donášení», protože není vševědoucí jako Bůh a při «donášení» se může dozvědět i pro sebe něco důležitého).

Vždyť uvažte: «Donášet» na „milovaného“, «zaprodat» ho Satanovi kvůli touze mít „milovaného“ (člověka) jen pro sebe a za každou cenu, to je něco, čeho skutečně milující10 není nijak schopen.

A mistr se ocitl v blázinci skutečně přičiněním Markéty. Srdce, ten rádce, Markétě pošeptalo, že „milovaný“ se řítí do morální a světonázorové krize. Opustila ho v předvečer (pro osudy obou) nejkritičtějšího období jeho života. Je dobré připomenout, že i poslední mistrovi peníze se předtím nacházely u ní. A ačkoli v jejich vztahu peníze nebyly rozhodující, tak bez těch 100 000 rublů by jejich sklepní idylka nebyla možná. Jen co peníze postupně utratili (tak se jednoduše vyvinula situace „sama od sebe“), tak Markéta zmizela se slovy, že „lehčeji by jí bylo umřít, než nechat mistra v takovém stavu samotného“. Jenže se ukázalo, že je lehčí mistra opustit, ačkoli cítila a věděla, že by měla zůstat, aby mu pomohla svou láskou, kterou navzdory všemu v sobě nedokázala probudit. Ovšem slíbila, že se «zítra» vrátí, ale okolnosti si žádaly její přítomnost «tady a teď». A tak se jejím odchodem situace, která se nedočkala žádného «zítra», vyřešila mistrovou životní katastrofou…

Takový „tragický“ vývin okolností je přirozený pro vzájemnou vášnivou připoutanost, není však možný v živote těch, co milují11. Pokud doutná v duši třeba jen jedna jiskřička původně nehynoucí Milosti, tak milující člověk by si v těžkých časech nemohl najít jiné místo než vedle milovaného.

10 Korán, súra 19: «94(93). Vždyť všichni, kteří na nebesích i na zemi jsou, k Milosrdnému přicházejí jako služebníci; (94) A On je věru počítal a přesným počtem spočítal 95(95). A všichni k Němu přijdou v den zmrtvýchvstání jeden po druhém. 96(96). Těm, kteří uvěřili a dobré skutky konali, těm Milosrdný daruje Milost».

Ať už jsou názory na Korán jakékoliv, člověk skutečně nemůže získat Milost jinak než tak, že se Bohu oddá beze strachu z pekla a touhy po ráji, ale jednoduše s důvěrou. Všechno ostatní, vášeň nebo posedlost, jen kazí podstatu člověka, jeho psychiku, a zejména intelekt.

11 „Neexistuje na světě smutnější příběh, než je příběh Romea a Julie…“ protože mládenci a dívčině, naplněných nezištnou dobrou vírou, byla Shora dána možnost zmírnit skrze svou vzájemnou lásku dva odedávna znepřátelené klany a oni tuto možnost propásli v plamenu vášně, a sami přitom zemřeli… A nenašel se nikdo, kdo by jim to pomohl vše završit tím nejlepším možným způsobem: mnich, který byl písařem, ne knězem, jim nedokázal vysvětlit, co se děje a nastoupivše na cestu lži (tím, že zinscenoval imitaci smrti) je oba zabil. Vše ostatní, co bylo řečeno v souvislosti se shakespearovským příběhem během několika staletí, je vzletné, vznešené, ale v podstatě jiné, než co chtěl Shakespeare skutečně povědět.

„Neexistuje na světě smutnější příběh, než příběh Romea a Julie…“




Milující by stál při něm, pokud už ne brzy před katastrofou, tak určitě by se neobjevil až tehdy, kdy už není v lidských silách něco napravovat. A už vůbec by milující člověk nemohl utéci v předvečer tragického rozuzlení situace, duše by souhlasila se srdcem, ale Markéta nesouhlasila ani se srdcem ani s rozumem, které jí dobře radili.

A ačkoli vzájemnou ztrátu (lidskými silami nezvratnou), ztrátu jeden druhého utrpěli oba dva, pokud máme mluvit o Markétině podílu, třeba podotknout, že k tomu došlo jen proto, protože Markéta měla ráda jen sebe. Vždy a všude. Už jako děvčátko, i jako mladá slečna. Lásku k sobě si pěstovala i v manželském nicnedělání. Hleděla jen na sebe i tehdy, když odešla od muže vyhlašujíc, že ona sama, jak se jí zdálo, a nikdo jiný, „vytvořila“ z jednoduchého zaměstnance muzea, jakých je mnoho, jedinečného a neopakovatelného «mistra»12; byla opilá sama sebou během letu na sabat13, mstila se literárním kritikům, že neuznávali (tak, jak by si přála) genialitu mistra, kterého ona stvořila, tj. neuznávali její vlastní genialitu, samolibě se prohlížela před zrcadlem, samolibě se předváděla před lidmi a bez ohledu na své nešťastné manželství si žila, jako se jí líbilo. Kouřila, pila, toulala se.

Je mnoho takových žen a Markéta byla jednou z nich: pokud ji i obdaříš elixírem věčné krásy a mladosti, časem se z ní stane stará hlupačka, pokud ji samozřejmě vnější okolnosti, které neumí ovlivnit, nepřinutí přehodnotit vše, co prožila, zvážit své záměry do budoucnosti a změnit se spolu s přehodnocením vlastního života.

Ale ani «mistr» není příkladem hodným následování. Je to od problémů reálného života utíkající „intelektuál“ bez vůle, jehož ideálem je přejíst se životem pro vlastní potěšení a kvůli tomu je schopen všeho. Od „nových Rusů“14 naší do-


12 „Prohrábla si vlasy jemnými prsty s dlouhými pěstovanými nehty a donekonečna četla, co napsal, a když dočetla, vyšívala tuto čepičku (mistr měl černou čepičku se žlutým písmenem M – naše poznámka při citaci). Občas klečela před knihovnou při dolních policích nebo stála při horních a utírala hadrem stovky zaprášených knih. Věštila mu slávu, pobízela ho a tehdy ho začala nazývat Mistrem. Netrpělivě čekala na slíbená poslední slova o pátém prokurátorovi Judska, zpívavě a nahlas si opakovala jednotlivé věty, co se jí zalíbily, a říkala, že v tom románu je celý její život.“ (Kapitola 13. Příchod hrdiny, str. 138)

Pokud se opět vrátíme k čepičce s písmenem, kterou ušila Markéta a podíváme se na ni z druhé strany, tak je to písmeno „W“, ne „M“. To znamená, že takovým způsobem se Markéta dopustila dvojsmyslnosti a zaprodala svého „milovaného“ Wolandovi, který měl na vizitce právě písmeno „W“. V dějinách umění 20. století existuje i skutečná mistryně. Galina Diakonová v roce 1916 opustila Rusko, aby se vdala za mladého Francouze Paula Éluarda (francouzský básník). V roce 1929 se však rozvedli, když do jejich domu vstoupil tehdy málo známý a ostýchavý umělec ze Španělska Salvador Dalí. Brzy se vdala za Salvadora Dalího, který byl od ní o mnoho mladší a udělala z něj to, čím se stal. Říkal ji „Gala“. Ti, kteří Galu poznali, o ní mluvili jako o panovačné a ctižádostivé, ale moudré ženě, která věděla, co chce, a uměla toho dosáhnout. Salvador Dalí ji zbožňoval a chtěl ji ztvárnit na obraze Madony. Jejich rodinnou vášní se stali peníze a ty pocházely z umělecké tvorby Dalího. 

by a tehdejších nepmanů15 se odlišuje jen vyšší vzdělaností a vybroušenější kulturou, což jen předurčuje charakter požitků, které vyhledává. Svým vztahem k životu se však od nich ničím neodlišuje, vesměs jsou to otroci vášně v honbě za získáváním požitků.

Reálně je mistr parazitem, ačkoli částečně i sympatickým, ale není to tvůrce s nezištnou a štědrou duší. Román „o Pilátovi“, který napsal, vznikl jako důsledek toho, že se mu v loterii podařilo vyhrát 100 000 rublů. Pokud by nebylo oné stotisícové výhry, nebylo by ani žádného románu „o Pilátovi“.

Loterie jsou druhem hazardních her, ačkoli ne každý, kdo si kupuje los, podstupuje hazard. Hazardní hry jsou údělem Satana, a ne polem působnosti pravověrných16. Takže honorář 100 000 rublů za ještě nenapsaný román mistrovi nepodsunul nikdo jiný než sám Woland, a to jemu dostupnými prostředky — vlivem na tiráž losů.

To, že honorář časově předběhl napsání románu, byla souhra okolností, které neřídil mistr. Existují lidé, kteří nejsou schopni „tvořivého“ rozletu bez vyplacení zálohy a mistr byl jedním z nich. Woland to věděl a podnítil ho k napsání románu tím, že zabezpečil výhru mistrova losu. Honorář byl odevzdán elegantně, právně bezchybně, na rozdíl od případu s A.B. Čubajsem17. Je snad na tom mistr mravně a eticky hůře než A.B. Čubajs? Čubajs přece stál na čele zlodějské privatizace v Rusku, potom napsal (nebo si u někoho objednal) knihu, a až potom, po celé té práci, byť nespravedlivé, se mu pokoušeli vyplatit honorář, což způsobilo skandál.

Kdyby byl mistr schopen sám od sebe napsat alespoň něco ve svém volném čase tak jako všichni, začal by možná pracovat na románu ještě předtím, než v loterii vyhrál „grant“. A jeho román by byl obsahově trochu jiný, nebo by vyjadřoval jinou mravnost.

Mezi pravověrnými se uměleckou tvorbou zaobírali mnozí autoři ruského umění. Ti, kteří nenastoupili na cestu profesionální umělecké tvorby od úplné mladosti se ještě předtím, než se stali uznávanými vynikajícími umělci, stihli profesionálně etablovat v jiných oblastech. Skladatelé: A.P. Borodin byl chemikem; C.P. Cui inženýrem-generálem, fortifikátorem18; N.A. Rimskij-Korsakov byl důstojníkem námořní flotily; spisovatel L.N. Tolstoj stihl být dobrým příslušníkem dělostřelectva, čestně a důstojně přešel obranou Sevastopole a neskrýval se před válkou v týle ani v gulagu jako A.I. Solženicyn19,

který ve svých pracích opisoval dějiny před revolucí 1917 i po ní; A.P. Čechov i



13 Slet čarodějnic (pozn. překl.).

14 Novodobí ruští zbohatlíci (pozn. překl.)

15 Nepman (NEP – nová ekonomická politika po revoluci 1917) nebo Sovbur (sovětsky buržuj) je slangový výraz pro podnikatele v sovětském Rusku v období NEP-u (pozn. překl.).

16 Věrný Pravdě a Bohu, žijící v souladu s Božím Záměrem. V běžných ruských překladech mimo KSB: spravedlivý, svatý. – pozn. překl.




samotný M.A. Bulgakov původně pracovali jako praktičtí lékaři, a až potom se stali uznávanými spisovateli; A.P. Platonov, současník M.A. Bulgakova a jeho postav, pracoval už za sovětské éry jako inženýr a je autorem mnohých vynálezů, část kterých je aktuální dodnes; malíř N.A. Jarošenko (1846-1898) ze skupiny «peredvižniků»20 byl profesionálním vojákem, inženýrem, jedním z vedoucích Peterburgského závodu na výrobu střeliva21; režisér K.S. Stanislavskij, který položil základy celé epochy v historii divadla, začínal jako majitel závodu a iniciátor výroby elektrických kabelů v Rusku (progresivně průmyslné odvětví koncem 19. a začátku 20. století). A to jsou jen některé příklady.

Ale mistr patří k „tvůrcům“ typu Josif Brodskij. Postoje tohoto typu umělce je možno vyjádřit přibližně následovně:

„Pracovat jako všichni, a navíc poctivě uprostřed celého „tohoto“ plebsu, mi připadá těžké. Zabezpečte mi komfortní podmínky na geniální uměleckou tvorbu. A pokud se vám někdy má genialita nezdá očividnou, tak „to roztočte“ ve společnosti, udělejte okolo mě rozruch, ať se dostane uznání tomu, co vám dodávám. Použijte přitom profesionální kritiky i teoretiky umění, přestože jsou sami přesně takoví jako já, neradi pracují, ale na rozdíl ode mne jsou to kreativní

impotenti, kteří sami nedokážou vytvořit nic, a proto pracují v druhotných „žánrech“ kritiky a vědy o umění. Jim je ve vlastním nicnedělání jedno, jakými hloupostmi se zaobírají, tak ať tedy okolo mne víří prach, když se pořádné práce nechytají.“

Takoví umělci, literární vědci a jiné „tvořivé“ osobnosti nacházejí podporu výlučně u Wolanda, což jim závidí méně talentovaní darmožrouti, jejichž celé nenávistné legie zobrazil M.A. Bulgakov jako členy «MASSOLIT-u» (Moskevská asociace literátů, pozn. překl.), a kteří jsou schopní sežrat všechno bez toho, aniž by jiným lidem či Přírodě cokoliv dali…


17 A.B. Čubajs byl jedním z ideologů a šéfů ekonomické reformy v Rusku v 90. letech 20. st. a reformy ruského elektroenergetického systému v letech 2000–2010 (pozn. překl.).

18 Stavba vojenských opevnění a staveb (pozn. překl.).

19 Zvukometrické jednotky, ve kterých sloužil během války A.I. Solženicyn, neměly ve své výzbroji ani jedno dělo. Bylo to instrumentální dělostřelectvo – rozvědka, jejíž členové byli vyzbrojeni pouze osobními střelnými zbraněmi. Tyto vojáky si chránili jako oko v hlavě před bezprostředním bojovým střetem s nepřítelem, protože byli jediným prostředkem umožňujícím zaměřit místo, kde se nacházejí ozbrojené jednotky nepřítele. Dělali to na základě analýzy šíření zvuku výstřelů. Proto je nikdy nedislokovali do první linie, pouze do blízkého týlu. No A.I. Solženicyn se skryl před válkou v gulagu. Jako člen rozvědky napsal kompromitující list, jehož obsah mu zaručoval, že ho z aktivní armády pošlou do gulagu; věděl o tom, že jakákoliv korespondence prochází cenzurou, věděl, co píše ve svých listech a předpokládal, jaké to bude mít důsledky.

Bohužel, A.I. Solženicyn nenašel v sobě dost síly ani způsob, aby překonal program „LHÁT“, který se skrýval už v jeho příjmení So-LŽE-nicyn. Jeho otcovské jméno Isaievič zase vyjadřuje podřízení jeho psychiky dalšímu lživému programu, tentokrát kultově-egregoriálnímu biblickému programu na uskutečnění doktríny „Deuteronomium-Izajáš“, o které budeme mluvit později. Jeho podstata spočívá ve vytvoření globálního, rasového „elitárně“-nevolnického státu na základě židovského korporativního monopolu na lichvu a trpělivé pokoře „křesťanských“ oveček vůči tomuto diktátu, údajně vyjadřujícího pravou Boží vůli: prý neboť „Kristus trpěl, a i nám to přikázal“.



Mravní parazit (tj. takový, který si ani neuvědomuje, že je parazit) není schopen milovat a je jedno, zda přebývá v těle muže nebo ženy. Láska přece obdarovává lidi okolo a nežádá od nich nic, nestojí před nimi jako němá a nenasytná výčitka. Mistr a Markéta jsou jako „dvě kozačky v páru“, ale rozhodne ne jako zamilovaná dvojice.

V uvedené epizodě „Zjevení mistra Wolandovi“ je zakomponovaná další zásadní vlastnost démonismu jako takového22, jehož pouze jednou z forem je otevřený satanismus. Většina lidí, zejména v prostředí abstraktně-humanistické inteligence, jeden druhému přiznává «právo» na jakýkoliv světonázor, na jakékoliv názory, ale přitom mlčky připouští i právo vyhnout se odpovědi na otázku: „co je pravda?“

A Satan se chová přesně tak stejně: „pokud vás to uklidní, tak si myslete“, že neexistuje.

Ale právě v postoji k otázce: „co je Pravda-Jistina23 v konkrétních společensko-historických podmínkách?“ se odhaluje celý démonismus, a přestože se ohání „lidskými právy“, v konečném důsledku bere člověku právo poznat Pravdu-Jistinu. V románu „Mistr a Markétka“ se mistr k této otázce nevyjadřuje, avšak reálný život zná i maximálně agresivní a umělecky působivé vyjádření o odmítnutí odpovědět na tuto otázku vždy a za každých okolností. Sáhneme po vzpomínkách N.I. Ryžkova, bývalého Předsedy Rady ministrů SSSR za éry M.S. Gorbačova:

«Vážím si té zlověstné Galičovi24 přesnosti: „Nebojte se vězení, nebojte se bídy, nebojte se moru ani hladu, ale bojte se jedině toho, kdo řekne: „Já vím, jak na to!“ Kdo řekne: „Pojďte, lidé za mnou, já vás naučím, jak se to dělá!“ (…)25 Takového žeňte, nevěřte mu! Ten lže! Ten neví, jak žít!» (N.I. Ryžkov „Deset roků velkých otřesů“, Moskva, «Kniga. Prosveščenie. Miloserdie», 1995, s. 29).



20 Skupina umělců, ruských výtvarníků-realistů z 2. poloviny 19. století. Charakterizuje je motto, že umění by mělo odrážet reálný svět. Přinesli smělé experimentování s technikou i kompozicí, řešení aktuálních sociálních otázek (pozn. překl.)

21 Službu ukončil v roce 1893 s hodností generálmajor.

22 Základní vlastností démonismu je motivovaná (úmyslná) nebo nemotivovaná (neúmyslná) snaha jednotlivce oddělit se od Boha. To znamená, že démonismus jako takový je širší jev než osatanelost, pokud pod osatanelostí rozumíme vědomý vstup do hierarchie démonických bytostí, cíleně oponujících a bojujících proti Boží prozřetelnosti, a podřízení se jedince této hierarchii. A.S. Puškin charakterizoval démonismus následovně:

„Bezednou pomluvou / On Prozřetelnost pokoušel; / Krásu nazýval rojením; / Inspirací pohrdal; / Nedůvěřoval lásce, svobodě; / Na život posměšně hleděl — / A ničemu v celé přírodě / Přát úspěch nechtěl“ (Báseň „Démon“).

23 V ruském jazyce i terminologii KSB výrazy „pravda“ i „jistina“ mají význam „pravda“, avšak s určitými významovými nuancemi. Podrobně je to vysvětleno v 6. kapitole této knihy. Termín Pravda-Jistina znamená komplexní pravdu. – pozn. překl.





A opravdu, v časech společenských krizí se aktivizuje množství lidí, kteří vyhlašují, že vědí „jak na to“. Mnozí z nich to vyhlašují bez znalosti věci, proto není dobré jednat podle jejich pokynů. Navzdory tomu není nejlepším rozhodnutím ani to, co radí Galič, totiž vyhánět je, přitom programovat vznik nové inkvizice, gestapa, gulagů. Snad nejrozumnější je ponechat je osamocené s jejich názory v reálném životě. Ale mezi nimi můžou být i tací, kteří se při hodnocení faktů a souvislosti nemýlí. Avšak pokud jsou okolo samí berani, kteří je na radu A. Galiče pronásledují a otravují namísto toho, aby popřemýšleli nad jejich slovy a přijali jejich poznatky jako návod typu „jak na to“, tak se krize bude jen vyostřovat. Pokud i ve společnosti zatím není zjevná krize, která by dusila společnost, tak ta nevyhnutelně hrozí a přijde v budoucnosti jako důsledek (navrhovaného Alexandrem Galičem) vztahu k Pravdě-Jistině a k jejím propagátorům ve společnosti — těm, kteří říkají, že vědí „jak na to“, a ve skutečnosti mají na mysli to, co se musí.

Reálně se v konečném důsledku stal obětí uvedených zlověstných destruktivně-sebevražedných poetických veršů i jejich samotný autor Alexander Galič. Emigroval ze SSSR a zahynul v důsledku banální nehody. Pokazil se mu magnetofon, s kterým pracoval a je paradox, že na básníkovo usmrcení stačila pouze neznalost jednoduché domácí technické záležitosti, ne globální, ale všeobecné lidské, na které si tak dal záležet. I navzdory svému pokřiku, který hodil do společnosti: „Trávit všechny, kteří vědí jak na to“.

Ale obětí svého absolutního a bezvýhradného souhlasu s Alexandrem Galičem se stal i N.I. Ryžkov, který se s takovým destrukčně-sebevražedným postojem k životu i k lidem ocitl na čele vlády SSSR, v důsledku čehož si nejdříve v lednu 1991 přivodil infarkt (v tom se projevila sebevražednost mravně podmíněného světonázoru), a později využil infarkt jako ušlechtilou zástěrku k tomu, aby zanechal tento post a zbaběle utekl z bojového pole za naši sovětskou Vlast, přičemž tím zradil milióny lidí, kteří se takto ocitli v moci zvrácené sovětské stranické státnosti (v tom se projevila destruktivnost tohoto světonázoru ve vztahu ke společnosti i k bezprostřednímu okolí).

Někdo může namítat: A co už tedy N.I. Ryžkov mohl sám udělat? Odpověď na tuto otázku zní: s takovým pohledem na svět a vztahem k Životu skutečně nic ušlechtilého nemohl a nemůže udělat. Kromě toho takový pohled na svět předurčuje společnost k rozdělení, a proto každý, kdo ho v sobě nosí a neumí se ho zbavit, je předurčen k osamělosti, dokonce i když je členem nějaké korporace.



Proto reálně spočívá otázka v něčem jiném: Co N.I. Ryžkov neudělal kvůli tomu, aby něco udělat mohl (i když celkem sám)? – tato otázka však není směřována jen k němu, ale i k většině našich současníků.

Obětí Galičova vztahu k otázce ohledně pravdy a s ní spojených problémů společnosti se stal i všechen «sovětský lid», který zrodil celou generaci chamtivců a kariéristů, kteří na začátku perestrojky stáli na čele vládnoucí strany, státnosti, vědy, a kteří ani sami nevěděli „jak na to“, ale pronásledovali všechny, kteří alespoň věděli, jak se to dělat nemá, a kteří přemýšleli nad tím, jak na to. A právě to přivedlo nejen k desetiletí, ale k dodnes přetrvávající26 epoše velkých otřesů. A také řada technologických katastrof, počínaje Černobylem 26. dubna 1986 a konče katastrofou atomové ponorky „Kursk“ 12. srpna 2000, je jen výsledkem toho, že pronásledovali všechny, kteří sice ještě nevěděli „jak na to“, ale už přesně věděli, jak se to dělat nemá, a kteří byli schopní hledat pro život společnosti bezpečnou odpověď na otázku „jak na to?“, která by odpovídala požadavkům doby.

Alexander Galič a ti, kteří s ním cítí solidaritu, nechtějí poznat odpověď na otázku „jak na to“. A proto jsou schopní si jen donekonečna drtit jazyk, aby ostatní přesvědčili, že toto je jediná otázka, na kterou neexistuje ani nemůže existovat žádná odpověď. Oni však v podstatě ani nechtějí znát odpověď, protože si přejí, aby bylo „dobře“ jen výlučně jim na úkor útlaku ostatních, a nehledají dobro pro všechny bez výjimky na základě vzájemné štědrosti. Právě díky tomu, že ve společnosti převládá takový zlověstně-agresivní světonázorový postoj (velmi přesně vyjádřen A. Galičem), tak k pravověrnému způsobu života se lidstvo probíjí obdobími katastrof (revolucí a kontrarevolucí), a ne „evolučně“, tj. bez velkých otřesů.

Ale bez ohledu na to, či je ve společnosti dovoleno se wolandovsky blahosklonně držet jakéhokoliv názoru nezávisle od toho, v čem je chybný, nebo podle vzoru A. Galiče otevřeně, bez víry a přemýšlení pronásledovat každého, kdo otevřeně ohlašuje svou účast na Pravdě-Jistině, tak démonismus (zahrnující i satanismus) se v podstatě vždy vyhýbá tomu, aby se v životě řídil tím, co je pravda, dokonce i v případech, kdy je pravda nezpochybnitelná a známá.

Bůh nedává člověku právo vyhýbat se této otázce nebo ji jednoduše obejít odpovědí „nevím a nechci vědět“.


24 Galič, Alexander Arkaďjevič (1918-1977), vlastním jménem Gingzburg, ruský básník a prozaik, skladatel, písničkář a disident. Po konfliktu se sovětskými úřady emigroval na Západ. Umřel v Paříži v důsledku nehody po zasáhnutí elektrickým proudem (pozn. překl.).

25 Vynechány jsou zde úvahy N.I. Ryžkova, komentující citát A. Galiče, který se Ryžkovi tak líbil.



Bůh nedává člověku ani právo opájet se lživými názory, jednou z variant je otevřeně ateistické přesvědčení (materialistický ateismus), ve kterém se odráží démonismus jako takový, nejen satanismus jako vědomá a cílená opozice Božímu Záměru. Ale Bůh nepodporuje ani lživou věrouku o něm samém (idealistický ateismus), která v kultuře plodí všelijaké systémy útlaku člověka sociální magií, tvářící se jako skutečná služba Bohu. Jinými slovy:

• materialistický ateismus, přímo vyhlašuje bytí Boha za výplod lidské fantazie;

• idealistický ateismus, přímo vyhlašuje bytí Boha za objektivní danost, ale navzdory tomu vytváří věrouky, v jejichž důsledku se člověk ocitá v rozporu s Bohem a v konfliktu s Božím Záměrem. Konflikt je tím ostřejší, čím víc je člověk přesvědčen o pravdivosti věrouky a čím důsledněji ho v životě následuje.

I v tom — že všechny historicky reálné kulty vyhlašující Bibli v jejích historicky zformovaných verzích za «svaté písmo», pravdivě zvěstující

„Boží slovo“, jsou v podstatě jen systémy sociální magie, zotročující lidi a odklánějící je od Boha — spočívá stanovisko bohosloví ruské civilizace, které se potvrdilo i historicky: tj. jednotou náboženských a světských dějin lidstva.

Avšak Bůh přiznává člověku právo mýlit se27; a přiznávajíc člověku toto právo Bůh přivede k pravdě každého, kdo se nevzpírá jeho vedení na cestě osvobození osobnosti i společnosti od vědomých lživých názorů a chyb28, a od lživé etiky, ve které se dennodenně projevují lidské morální a světonázorové chyby, včetně těch, které se týkají víry a náboženství.

Navzdory tomu však mnozí — v důsledku vlastního podvědomého (ale i vědomého) démonismu — vnímají nutnost vzdát se svých dosavadních a mravně jim vyhovujících názorů jako ohrožení jejich svobody, svobody sebevyjádření. A to je zvlášť charakteristické pro zástupce inteligence jako sociální komunity, zformované na základě vzájemné podpory individualistů, z větší časti nositelů démonického režimu psychiky.

A tak Satanovo veřejně hlásání povolení setrvávat v jakýchkoliv názorech bez ohledu na to, zda jsou pravdivé nebo lživé vyvolává radostnou odezvu v každé démonické duši, která se stala nevolnicí osvojených názorů, a která se díky nim odklonila od hledání pravdy. A v důsledku toho i od očištění kultury a kolektivní psychiky společnosti od evidentní lži a čistých omylů. Tento fakt současně vysvětluje i samotnou popularitu románu „Mistr a Markétka“ v nemravné a nespravedlivé společnosti, ale zároveň i jednu z příčin, proč ho ti „svobodomilovní“ z rádia «Svoboda» vyhlásili za «román 20. století».

A přestože Michail Alexandrovič Berlioz, který zemřel hned na začátku románu, se též přidržoval těch názorů, jaké vyhovovaly jeho mravům, tak právě jeho příklad ukazuje, že taková démonická etika a uznávání práva na „volnomyšlenkářství“ Wolandovi slouží jen na všeobecné deklarace, ale on sám se jimi ani zdaleka neřídí ve všech konkrétních případech a ke všem konkrétním

osobám. A statistika výjimek z takových pravidel, která se nahromadila za celá staletí, kdy satanisti vyhlašovali tyto abstraktní pravidla za objektivní, ukazuje, že sám Woland se řídí úplně jiným světonázorem a přidržuje jiné etiky.

Jak vyplývá z dalšího děje románu, M.A. Berlioz zahynul pod kolesy tramvaje proto, že Woland se při návštěvě Moskvy rozhodl ubytovat v pokojích jeho komunálního bytu, a přitom „si nepřál obtěžovat svou přítomností“ stálé nájemníky. Berliozův soused v komunálním bytu, ředitel divadla Varieté Sťopa Lichodeev, měl více štěstí než Berlioz (toho vyklidili na celou dobu Wolandovy návštěvy Moskvy na Jaltu).

Avšak vzpírajíc se Všemocnému Satan chápe, že přece jen existují jisté hranice toho, co mu je Shora povoleno, proto cíleně pracuje na tom, aby on sám (zatím co jiné podněcuje ke generálnímu „vstupu na hrábě“) na tyto nebo vedle stojící „hrábě“ nevstoupil. Woland, který není vševědoucí jako Bůh, si vyslechl podstatnou část rozhovoru už brzy zesnulého M.A. Berlioze se zatím ještě literátem (a v perspektivě profesorem-historikem Ivanem Nikolajevičem Ponyrevem29, alias Bezdomovcem), a zamíchal se do jejich rozhovoru, aby se zeptal na to, co bylo pro jeho jednání ve společnosti nejdůležitější:

«Pokud jsem dobře slyšel, ráčili jste říkat, že Ježíš nikdy neexistoval? — zeptal se cizinec, upíraje na Berlioze své levé zelené oko.

— Dobře jste slyšel, — uctivě odvětil Berlioz, — přesně to jsem říkal.

— Ach, to je zajímavé, — zvolal cizinec.

«Co ten k čertu od nás chce?» — pomyslel si Bezdomovec a zamračil se.

— A vy souhlasíte se svým společníkem? — zeptal se neznámý, obrátivše se k Bezdomovci vpravo <Woland si sedl na lavičku mezi ně: naše poznámka v citátu>.

— Na sto procent! — potvrdil Bezdomovec, který se rád vyjadřoval výstředně a obrazně.

— Úžasné! — zvolal nezvaný společník, kradmo se poohlédl a ztlumivše svůj hluboký hlas, pokračoval:

— Promiňte mi mou dotěrnost, ale vyrozuměl jsem, že kromě toho všeho nevěříte ani v Boha?30 — Zatvářil se přitom polekaně a dodal: — Přísahám, nepovím to nikomu!



26 5. listopadu 2000.

27 «Není u vás hříchu za to, v čem jste se zmýlili, ale pouze za to, co zamýšlela vaše srdce. Bůh je odpouštějící a milosrdný» (Korán, súra 33:5).

28 «Ano, My porážíme lež pravdou, a ta ji drtí, a hle — lež mizí, a vám běda za to, co dopisujete ˂lživě k Zvěstováním: naše vysvětlení v citátu>» (Korán, súra 21:18).

29 Příjmení Ponyrev pochází od slova «ponyr», které podle výkladového „Slovníku živého velkoruského jazyka“ V.I. Dala sv. 3, str. 289) znamená nejen «potápěč», ale i «nevychovanec», «darebák», «podvodník».

30 Wolandovy otázky dokazují, že dogma o Svaté Trojici ho žádným způsobem neznepokojuje, ale v životě považuje za nebezpečnější pro sebe řídit se jiným dogmatem: Ježíš pro něj není Bůh, ale člověk, syn člověka. Bůh je jeden, on je Stvořitel a Všemohoucí. Je potřeba zdůraznit, že podle svědectví kánonu Nového zákona neměl Ježíš žádné dogmatické spory se židy, kteří vyznávali přísný monoteismus.

Kristus nehlásal dogmata o Trojici; ty se objevily až po jeho nanebevstoupení a potom, co apoš- tolové, kteří ho poznali v jeho pozemském životě, odešli na onen svět; dogmata o Trojici jsou výmyslem kurátorů a otců-zakladatelů historicky reálných křesťanských církví, kteří tyto dogmata povýšili na piedestal Zvěstování.



— Ano, nevěříme v boha, — Berlioz se jemně pousmál zděšení zahraničního turisty, — ale můžeme o tom mluvit celkem otevřeně. Cizinec se opřel o opěradlo lavičky a zeptal se, ba přímo zapištěl od zvědavosti:

— Vy jste ateisti?!

— Ano, jsme ateisti, — odpověděl s úsměvem Berlioz, a Bezdomovec si zlostně pomyslel: «co otravuje, zahraniční panák!»

— Och, to je úžasné! — zvolal udivený cizinec a obracel tvář od jednoho k druhému.

— V naší krajině se nad ateismem nikdo nepozastavuje, — řekl Berlioz diplomaticky zdvořile, — většina našeho obyvatelstva už dávno a uvědoměle přestala věřit pohádkám o bohu31.

Tu cizinec předvedl takový kousek: vstal a stiskl překvapenému šéfredaktorovi ruku, přičemž pověděl tato slova:

— Dovolte, abych vám vroucně poděkoval!

— Za co mu děkujete? — zeptal se Bezdomovec a zamrkal.

— Za velmi důležitou informaci, která mě jako cestovatele neobyčejně zajímá, — vysvětlil podivný cizinec a významně vztyčil ukazováček».

(Kapitola 1. Nikdy se nedávejte do řeči s neznámým člověkem)

A.M. Berlioz se tak právě přiznal Satanovi, že nevěří v Boha a nedůvěřuje Bohu v životě ani po smrti, čím si podepsal ortel smrti, který nad ním nevynesl samotný Satan, ale jednoduše shoda okolností, uprostřed kterých se ocitl. Rozdíl mezi ním a Wolandem je v jednom: Woland tím, že ovládá rozsáhlejší smyslový systém, věděl, že „Anuška už rozlila olej“ a viděl jednu z mnoha variant algoritmu následujících shod okolností, kterou nakonec i plánoval uskutečnit. Jenže M.A. Berlioz nejen že nevěděl, že „Anuška už rozlila olej“, ale tomuto Wolandovu oznámení ani nepřikládal potřebný význam, když ho informoval, co se stalo. A jak se později ukázalo, pro Berlioze měl rozlitý olej fatální důsledky. Bohužel, přílišná sebedůvěra, kterou prokázal v této epizodě M.A. Berlioz, není ničím výjimečným, je spíše typická pro současnou společnost v Rusku a zároveň i na Západě.

Kvůli svému záměru nastěhovat se bez problémů do bytu M.A. Berlioze, o čemž Woland nakonec informoval teprve budoucího nebožtíka (kapitola 3.), stál Woland před otázkou: dokáže tu záležitost s Berliozem vyřešit sám, nebo bude při tomto pokusu potřebný přímý a adresný zásah Shora, čímž by se M.A. Berlioz

mohl úspěšně vyhnout tramvaji. M.A. Berlioz uklidnil Wolanda tím, že se otevřeně přiznal k ateismu a Woland mu poděkoval za tuto skutečně velmi důležitou informaci pro uskutečnění jeho záměrů.


Přitom je nutné uvést, že podle běžných současných norem nebyl Woland natolik krutý, jako mnohé jiné démonické bytosti. Dokonce projevil i svou velkorysost: čas zůstávající do střetu Berlioze s tramvají Woland věnoval poučení

Berlioze a Ponyreva-Bezdomovce o otázkách podstaty bytí a vztahů člověka i lidstva s Bohem, což by v podstatě mohlo zachránit Berlioze i Bezdomovce před všemi nepříjemnostmi, které je v budoucnosti postihnou, pokud by k řečenému přistupovali s potřebnou vážností.

Tak například Woland připomněl Berliozovi i tehdy ještě absolutně neuctivému Bezdomovci nejdůležitější teologická fakta:

«— Dovolte mi však otázku, — začal zahraniční host po znepokojujícím rozmýšlení, — jak je to s důkazy o existenci Boha, kterých, jak víme, je přesně pět?

— Velmi lituji, — vyhlásil Berlioz, — ale ani jeden z těchto důkazů nestojí za nic a lidstvo je už dávno poslalo tam, kam patří. Do archívu. Jistě se mnou souhlasíte, že v racionální sféře nemůže existovatžádný důkaz o existenci Boha.

— Bravo! — zvolal cizinec. — Úplně jste zopakoval myšlenku toho neklidného starého Immanuela na toto téma. Je tu však jedna kuriozita: úplně vyvrátil všech pět důkazů, a potom, jako by si dělal srandu sám ze sebe, vykonstruoval šestý důkaz.

— Kantův důkaz, — usmál se vzdělaný šéfredaktor, — takénení přesvědčivý. Ne nadarmo říkal Schiller, že Kantovy úvahy o tomto problému můžou uspokojit pouze otroky, a Strauss32 se tomuto důkazu jen smál» (Kapitola 1. Nikdy se nedávejte do řeči s neznámým člověkem).

Zde je opravdu řečeno to podstatné: Všechny intelektuální a racionální důkazy o existenci Boha, jako i snahy vyvrátit Jeho existenci — jsou nesmyslné.

Rozum kteréhokoliv jednotlivce, včetně člověka i Wolanda, je omezen, omezené jsou i jeho vědomosti. A proto existuje vždy něco, čemu je nutné jednoduše jen uvěřit. Odmítnutí víry jako složky vlastního vidění a chápání světa má za následek jejich škodlivost, tj. neúplnost, omezenost. Ale víra umožňuje rozšířit vidění i chápání světa až na hranice objektivní reality tím, že je schopná obsáhnout všechno. Avšak uvěřit něčemu má svoje specifika: uvěřit, jako i odmítnutí uvěřit nějaké konkrétní informaci, konkrétnímu smyslu je v konečném

důsledku podmíněno v psychice jednotlivce jeho skutečnou mravností, která určuje i algoritmus jeho vědomé i podvědomé intelektuálně-rozumové činnosti.



31 Gramatika citované publikace patří do epochy materialistického ateismu, proto se v ní slovo „bůh“ všude píše malým začátečním písmenem. Výše v citátu jsme slovo „Bůh“ uvedli s velkým písmenem proto, protože pokud pro Berlioze je „bůh“ prázdným slovem, tak pro Wolanda je „Bůh“ všemohoucí realitou přesahující tento svět, s kterou on osobně není za dobře. A tak pamatujíc na to, že Woland, na rozdíl od Berlioze a Ponyreva-Bezdomovce, není ateista, budeme i nadále v citátu při psaní rozlišovat toto slovo takovým způsobem.




To znamená, že objektivně zdeformovaná mravnost umožňuje uvěřit chybné i vyloženě lživé informaci jako by šlo o pravdivou, ale pravověrná mravnost vylučuje uvěřit lži a chybným informacím jako pravdě. Smyslem náboženského života je přivést vlastní mravnost k objektivní pravověrnosti a vlastní víru k pravdě, čehož se dá dosáhnout pouze s Boží pomocí, protože Bůh je všemohoucí

a vševědoucí.

Navzdory tomu, že mnozí si myslí, že důkazy o Boží existenci neexistují, tak ty přece jen existují a jsou nevyvratitelné pro ty, kteří jsou vůči životu pozorní a vnímaví:

Bůh poskytuje důkazy o své existenci přes víru, ne přes rozum. Jeho existence má v podstatě mravně-etický charakter a spočívá v tom, že Nejvyšší odpovídá na modlitby toho, kdo Mu věří, změnou okolností jeho života v souladu se smyslem jeho modliteb, a to tím výrazněji a intenzivněji, čím je člověk sám mravně pravověrnější a vnímavější vůči Bohu v okamžicích, kdy se Bůh k němu obrací přes svědomí, přes jiné lidi, skrze kulturní památky anebo nějak jinak přes jazyk životních okolností33. Bůh vždy odpovídá na upřímnou a smysluplnou modlitbu. A dokonce i když nedochází ke změnám životních okolností v souladu s jejím smyslem, i tak je poskytnuta nějaká odpověď na otázku: „proč?“ V tomto dialogu se rozum jednotlivce pouze snaží pochopit smysl dávaný Shora, následně ho zapracovává do systému svého chápání světa, měníc přitom svou mravnost a světonázor směrem k objektivní pravověrnosti nebo směrem k ještě většímu odklonu od ní.

Nakonec sedmý, mravně-etický důkaz existence Boha byl Berliozovi i Bezdomovci dán ve formě smrti Berlioze pod koly tramvaje. Toho Berlioze, který se zřekl Boha a zůstal beznadějně trčet ve své nevíře. Tento výsledek odpovídal Berliozově „víře“ v tu souhru životných okolností, kterou mu více informovaný Woland i popsal v základních rysech:

«— Ale mě znepokojuje tato otázka: pokud Bůh neexistuje, kdo teda řídí lidský život a vůbec všechno na zemi?

— Sám člověk si ho řídí, — náhle odsekl Bezdomovec na tuto, upřímně řečeno, ne velmi jasnou otázku».

A Woland, vzhledem na nechápání Bezdomovce, tu shovívavě objasnil i

principiální otázky praxe řízení:

«— Promiňte, — zareagoval neznámý mírně, — pokud chceme něco řídit,

přece jen musíme mít přesný plán na nějaké alespoň jakž-takž obstojné období. Dovolte mi teda otázku, jak to může řídit člověk, když nejen že nemá možnost vypracovat si plán alespoň na směšně krátké období, no, povězme, na tisíc roků, ale nemůže se zaručit ani za svůj vlastní zítřek? Ale, — neznámý se rázem obrátil k Berliozovi, — představte si například, že něco řídíte, vydáváte rozkazy jiným i sobě, celkově tomu přicházíte na chuť, abych tak řekl, a najednou vám zjistí… pche… rakovinu plic… (…) A stávají se i horší věci: člověk se chystá odcestovat do Kislovodsku, — tu cizinec mrkne na Berlioze — naoko je to maličkost, ale ani to se mu nepodaří uskutečnit, protože najednou uklouzne a spadne pod tramvaj! Copak mi jen řeknete, že si to někdo zařídil sám? Nebylo by správnější myslet si, že jeho kroky vedl kdosi jiný? — Tu se neznámý divně zachichotal.

Berlioz velmi pozorně poslouchal nepříjemné vyprávění o rakovině a tramvaji a začali ho trápit jakési splašené myšlenky» (Kapitola 1. Nikdy se nedávejte do řeči s neznámým člověkem).

Ale namísto toho, aby se Berlioz snažil pochopit popsané všeobecné principy řízení a to, jak je Woland prakticky používá na detailní programování Berliozovy psychiky na jeho samolikvidaci pod koly tramvaje; namísto toho, aby se zamyslel nad svým vzájemným vztahem s Tím, Kdo skutečně řídí existenci všech, včetně existence jeho společníka, který nyní poučuje jeho i Ivana v teologických otázkách a otázkách řízení běžného života, tak on soustředil všechno své uvažování na neznámého:

«Není to cizinec! Není to cizinec! Je to velmi zvláštní osoba…promiňte, ale co je on vlastně zač?» (Kapitola 1. Nikdy se nedávejte do řeči s neznámým člověkem).

Větší zájem o otázku „Co jsi vlastně zač?“ a současná neochota proniknout do podstaty toho, co se děje, jsou typické jak pro mnohé literární hrdiny, tak i pro reálné lidi. Čtenáři „Zlatého telete“ I. Ilfa a E. Petrova si musí pamatovat, jak se M.S. Panikovskij vrhl pěstmi na O.I. Bendera s bojovým pokřikem: „A co jsi vlastně zač?“ a hned dostal po hubě. A přestože se M.A. Berlioz na rozdíl od M.S. Panikovského držel v mezích světské etikety, tak analogický algoritmus psychické činnosti přivedl i jeho ke stále větším nepříjemnostem, což můžeme nazvat «syndromem Panikovského».



32 David Fridrich Strauss (1808-1874), německý teolog a filozof, mladohegelovec. V díle „Život Ježíše“ (sv. 1, 2, 1835-36) vyvrátil hodnověrnost kánonických evangelií Nového zákona, považoval Ježíše za historickou osobnost. Později se přiklonil k panteismu (tj. zbožštění Vesmíru) („Sovětský encyklopedický slovník“, 1986, str. 1531).

33 „A když se tě zeptají na Mě Mí služebníci, tak já jsem přece blízko. Odpovídám na prosbu volajícího, když se ke Mně obrací. Ať mi tedy odpovídají a ať Mi věří, — snad jen půjdou přímou cestou!“ (Korán, súra 2:182 (186)).



Pokud to můžeme tak říci, Berliozovo «intelektuální» úsilí, které ovlivnil «syndrom Panikovského», nemělo žádný smysl, ačkoli mu Woland napověděl: abychom měli možnost řídit, musíme mít plán, ale ne ledajaký plán, ale přesný plán postupu na celé předpokládané období. Na vytvoření plánu (což je jasné i bez Wolanda), je potřeba dostatečně dobře poznat existující souhru okolností v přítomnosti, ale i předvídat jejich další mnoho-variantní příběh v budoucnosti, protože v opačném případě se zkrátka nedá uplatnit žádný řídící vliv, a natož ještě

vědomě řídit proces až po dosažení stanovených cílů.

Woland upozornil své společníky i na nevyhnutelnost předvídat důsledky řízení. Své vysvětlování začal vstupem do toku Berliozových myšlenek a následně přebral jeho myšlenku a dovedl ji do závěru, který sám zvolil:

«— Ano, člověk je smrtelný (část vyznačená hrubým písmem je začátkem Berliozovy myšlenky, kterou nestihl rozvinout do konce, protože Woland ho přerušil — naše vysvětlení v citátu), ale to by ještě nebylo to největší neštěstí. Zlé je to, že někdy přijde smrt náhle34, v tom je ten háček! A vůbec, nikdo nemůže říci, co bude dělat dnes večer.

„To je absurdně postavená otázka…“ — pomyslel si Berlioz a namítl…» (Kapitola 1. Nikdy se nedávejte do řeči s neznámým člověkem)

Ale namítat v podstatě nebylo co, protože otázka o předvídatelnosti následků s dostatečnou přesností pro realizaci řízení — to je základní otázka každé prakticky užitečné filozofie, ačkoli v každé praktické filozofii zůstává posouzení užitečnosti i kvality řízení ve světonázoru jednotlivců subjektivním a záleží na jejich reálné mravnosti.

Po tom všem, co Woland řekl svým společníkům, zůstalo už jen na nich, aby uhádli:

• že plán/scénář hierarchicky nejvyššího všezahrnujícího řízení (HNVR) ve vztahu ke všemu a všem v Bohem stvořeném Vesmíru se nazývá Boží Předurčení;

• že Boží Předurčení je mnoho-variantní, jinak by v něm nebylo svobody, avšak míra svobody (počet stupňů svobody a dostupný objem každého z nich) je u každého jiná, přiměřená stavu každého jednotlivce před Bohem;

• že poznání mnoho-variantnosti situací a Boží předvídavost jsou všeobjímající, a nejsou omezeny ničím a nikým;

• že všechny ostatní Bohem stvořené subjekty jsou omezené jak v poznání, tak i v možnosti předvídat, a proto můžou úspěšně jednat pouze v hranicích, které jsou každému z nich Shora dány, přičemž překročení těchto hranic nevyhnutelně vede ke krachu;

• že Satan koná na základě těch samých principů, kterými se vůbec netají, protože k nim může svým umem dospět každý k životu vnímavě přistupující člověk.


• že takto jednající Satan se nepřizná k tomu, že základem jeho jednání ve společnosti je jeho odhad (na vlastní riziko) Božího dopuštění35 vůči každému člověku. A pokud se ve svém odhadu Božího dopuštění Satan mýlí, tak jeho záměry se nepodaří úspěšně zrealizovat. Ale jestliže spojení lidské duše s Bohem (lat. religia36) je skryté a diskrétní, Satan nemůže zachytit absolutně utajený vnitřní dialog věřícího s Bohem, ale ani přímý postoj Boha ke komukoliv, tak pro co nejpřesnější hodnocení Božího dopuštění mu zůstává jediný prostředek — rozhovor se samotným objektem předpokládaného vlivu s důrazem na náboženské téma, případně vyprovokování (nebo vyslechnutí si spontánního) rozhovoru lidí, kteří se stali objekty jeho zájmu, nebo si musí nějak jinak vyjasnit tuto otázku. Proto se Woland zapletl do rozhovoru dvou spolubesedníků, vnutil jim pro něj zajímavý směr, a zaradoval se, když zjistil, že má co do činění s ateisty: může vůči nim jednat bez toho, aniž by se musel nějak omezovat37.

A všechno, co Woland řekl v diskusi se dvěma domýšlivými a nafoukanými inteligenty na Patriarchových rybnících, dokazuje, že podle běžných norem naší společnosti byl skutečně velkorysý, ale jak se v rozhovoru ukázalo, „nadarmo sviním perly házel“. Ale naskýtá se zde otázka:

Proč se široká čtenářská veřejnost může toto všechno ale i mnoho jiného dozvědět z uměleckého díla, které mnozí hodnotí jako hymnu démonismu a satanismu, ale nemohla se to dozvědět na hodinách «zákona Božího» před rokem 1917, resp. ani nyní, při znovuzrozené a (po krachu bezbožné ideologie SSSR) ničím nerušené činnosti všemožných učitelů věrouky? Vždyť mechanismus revolučních otřesů na začátku 20. století a otřesů „perestrojky“ i reforem konce 20. století byl založen na principech, s kterými přišel už amatérský teolog M.A. Bulgakov, navíc jeho román vznikl v letech zpátečnického materialistického ateismu.




34 Tj. nepředvídatelně.

35 Boží dopuštění znamená, když Bůh umožní jedněm subjektům přímo nebo nepřímo ovlivňovat nepravověrným způsobem jiné subjekty, které se odklonily od objektivní pravověrnosti. (tj. když Bůh umožní jedněm hříšníkům, aby dali pocítit nepravost jiným hříšníkům. V tomto případě Satan zjišťoval, nakolik mu Bůh umožní vykonat zlý skutek vůči Berliozovi. – pozn. překl.)

36 Religia ve své podstatě není vírou a už vůbec ne rituálem církevní služby.

37 Korán, súra 16: «101(99). Vskutku, nemá on <Satan> moc nad těmi, kteří uvěřili a spoléhají se na svého Pána. 102(100). Má moc jen nad těmi, kteří si ho zvolí za patrona a kteří přidávají Bohu společníky» (upadávají do mnohobožství: naše vysvětlení v citátu. Dogma «o Trojici» „křesťanských“ církví, která v době Krista a apoštolů neexistovala, se v Koránu hodnotí jako druh mnohobožství i se všemi z toho vyplývajícími následky pro ty, kteří tomuto dogmatu věří).

Jak je možné pochopit z uvedené koránské informace, ale i ze života, tak Satan vůbec není «knížetem tohoto světa», jak to tvrdí teologové křesťanských církví, beznadějně zamotaní v tom, co je v jejich traktátech třeba chápat v přímém, a co v jakémsi «přeneseném smyslu».

512 zobrazení2 komentáře
bottom of page