• Konceptuál CZ

Otázka - Odpověď V.V. Pjakina ze dne 07.09.2020 Titulky CZ

Fond konceptuálních technologií

uvádí

Vážení čtenáři, představujeme vám knihu Valerije Viktoroviče Pjakina O světě křivých zrcadel IV.

Ruský bolševismus jako unikátní jev světových dějin, který dosud vyvolává mnoho otázek.

Co je to bolševismus?

Čím se bolševici liší od komunistů?

Jak bolševici vybudovali sovětský stát

v podmínkách světové války 20. století.

Proč carské Rusko prohrálo první etapu této světové války? 1. světovou válku.

Zatímco SSSR pod vedením bolševiků její druhou etapu triumfálně vyhrál? 2. světovou válku!

Proč bílí generálové vstupovali

do řad Rudé armády?

Jak ruští bolševici dokázali

vyhrát nejen občanskou válku,

ale i odrazit zahraniční agresi vytvořením problémů uvnitř intervenujících států?

Odpovědi na tyto a mnohé

další otázky najdete v této knize.

Získat tuto knihu i další knihy Fondu konceptuálních technologií můžete přes on-line obchod Ozon.ru.

Knihu Valerije Viktoroviče Pjakina O světě křivých zrcadel I.

si můžete objednat na: https://zakazanevzdelani.cz/

Dobrý den Valeriji Viktoroviči.

Dobrý den.

Zdravím naše vážené diváky,

posluchače a kolegy ve studiu.

Dnes je 07.09.2020.

Na náš minulý pořad byla silná reakce,

a jmenovitě se to týká otázky vlajek.

Žádají vás, mimochodem, o napsání další knihy,

která by byla věnovaná zkoumání právě tohoto tématu,

O světě křivých zrcadel pět,

jak někteří uvádějí.

A konkrétně je ta otázka následující.

V minulém pořadu jste říkal,

že má-li stát jednobarevnou vlajku,

označuje to jeho právo

vést globální politiku. - Ano.

Tak jak vysvětlíte jednobarevné vlajky

takových států jako Kazachstán, Kyrgyzstán,

Turecko, Černá hora, Maroko,

Saúdská Arábie, Tunis a Somálsko?

Velice zajímavá otázka.

Ale dříve než na ni odpovím,

musím odpovědět obecněji.

To téma vlajek, které jsme nastolili,

skutečně není nikde popsáno,

a proto je pochopitelný zájem lidí

o to, aby takové knihy byly napsány.

Vždyť si to vezměte, všichni si mysleli, že zcela přesně ví, co označuje pojem válka,

ale když jsme ho popsali z pozic Koncepce sociální bezpečnosti,

tak se najednou

to porozumění posunulo jinam.

Nebo stát, co je to stát?

Také si všichni mysleli,

že ví, co to znamená,

ale když jsme to popsali z pozic Koncepce sociální bezpečnosti, tak to lidé najednou vnímají úplně jinak.

O bolševismu platí to samé.

Takže je tu mnoho pojmů, jevů, které nejsou teoreticky osvětleny, ty dané procesy.

A proto je na tu teorii

od lidí poptávka.

A tady vzniká otázka, nakolik jsme

schopni jim tu teorii poskytnout, že?

V dané situaci musím nastolit jinou otázku,

týkající se fakticky konceptuálního hnutí.

Čím se nyní konceptuální

hnutí vyznačuje?

Vyznačuje se tím, že v takovém složitém okamžiku,

který nyní zažívá nejen náš stát, ale celé lidstvo,

ta skupina, která se po smrti

Vladimira Michajloviče Zaznobina

prohlásila autorským kolektivem pod názvem vnitřní prediktor SSSR, nevyprodukovala vůbec nic.

Jednoduše nevypracovali

vůbec nic, nic nepopsali.

Kdybychom tu teorii neposkytli my,

tak by teorie pro provedení tohoto řídicího manévru žádná neexistovala.

Pro tu skupinu, která převzala

název vnitřní prediktor SSSR,

neexistuje koronavirus, žádná politická krize

ve státě s přenesením vojenské přehlídky,

prostě vůbec nic.

Kolik událostí už se od té doby stalo a reakce na ně není žádná. A co se stalo?

Jen si to vezměte, byly dodělány ty věci

rozpracované ještě za Vladimira Michajloviče,

více méně je dopracovali,

zveřejnili a odmlčeli se.

A co se nyní zveřejňuje?

Prezentace!

To je úroveň učitele ve škole, který učí školáky dělat prezentace z hotových materiálů.

A tímto se teď zabývá skupina, která

si přisvojila název vnitřní prediktor SSSR.

Jediný materiál, který

oni sami sepsali od A do Zet,

je Vysvětlující zpráva, jak se nazývá,

o Pjakinovi a našem fondu.

Ve světě nejsou žádné

jiné problémy, Pjakin je přednější.

A jak se ta situace vyvíjí dál? Já všem doporučuji,

aby si tu zprávu přečetli a nechali si ji po ruce na stole.

Od dubna uplynulo jen půl roku,

dokonce méně

a ta zpráva už dnes vypadá jako text satirika Žvaněckého, nebo někoho podobného.

Lidi, o čem to je? Vždyť tam se odráží celá úroveň teoretických znalostí

a praktických dovedností

uplatňovat tyto znalosti v praxi.

Takže zatímco dříve, když skupina vnitřní prediktor SSSR pracovala pod dohledem Vladimira Michajloviče,

jsme si vzájemně nahrávali, doplňovali se, fond se zabýval technologiemi a vnitřní prediktor zase metodologií…

Vnitřní prediktor formou zpráv nazvaných K současné

situaci i svými knihami vždy reagoval na to,

co se aktuálně dělo ve světě a zajišťoval řídicí manévry svou teorií,

tak ta skupina, která převzala ten název…

My jsme se s nimi o tom ani nedohadovali,

nechali jsme je, ať ukážou, co umí.

A co předvedli? Že to nezvládají,

že nejsou schopni vést tuto fundamentální práci, kterou vyžaduje sám jejich název.

Nedokážou to,

a tak to děláme my.

Opakuji, že jsme se ani

nepokoušeli s nimi bojovat.

Nechali jsme je, ať se předvedou,

a pracovali jsme dál na tom svém.

A teď je tady třeba to téma vlajek,

vždyť sepsat tu knihu není nic tak složitého.

Pokud člověk zná teorii

a umí ji uplatňovat v praxi,

tak těch zdrojů s informacemi o vlajkách najde všude více než dost.

Jen je nutné mít teoretickou základnu

a umět uplatňovat tu teorii v praxi.

Tedy přesně to, co je očekáváno

od vnitřního prediktoru SSSR.

Když se Vladimir Michajlovič setkával s lidmi,

tak jim ukázal teorii i to, jak to potom funguje v praxi.

A Fond konceptuálních technologií zase předváděl,

jak se z metodologie vypracovávají technologie.

My jsme to dělali ve větší míře technologicky a Vladimir Michajlovič tu praxi ukazoval v menším rozsahu.

Ale my jsme se také věnovali teorii

a ten výsledek je vidět.

My jsme vymezili, kam svět směřuje, a co by teď

z hlediska teoretického zabezpečení potřeboval.

Vydali jsme to a snažíme se v míře svých

možností pokrývat všechny základní směry.

Včetně toho tématu týkajícího se vlajek.

Jenže je tu určitá priorita úkolů

ve vztahu k psaní knih.

My bychom jako fond mohli spustit i nějaké další formáty,

ale stejně jako dřív udržujeme formát komentátora.

Nemáme prostě více sil.

Takže o vlajkách by bylo možné psát,

jenže na to je potřebný určitý čas a tlak prostředí,

který navíc neustále vzrůstá, by musel být menší.

Ten tlak neustále vzrůstá.

Když se lidé ptají, jaké mají číst zdroje k tomu či onomu tématu,

kde mají hledat jaké informace,

tak to vůbec není důležité. Vůbec ne.

Pokud jste si osvojili teorii

Koncepce sociální bezpečnosti,

ovládáte aparát Dostatečně všeobecné teorie řízení v rozsahu jejího praktického použití,

tak můžete pracovat s jakýmikoliv

zdroji, s jakýmikoliv informacemi.

A nemusíte se bát takových pastí, jakými jsou fake news/falešné zprávy.

Ty pro vás prostě neexistují, protože se mohou uplatnit jen tehdy,

kdy je celá analytika založena na tom,

že se vždy jedná o domněnky.

Jenže analytika musí sloužit k odhalování reálných procesů a jevů,

na základě vyhodnocení reálných faktů,

které se vzájemně prověřují.

Zatímco fake news

se zpravidla s ničím neváže.

Je vypouštěna jako uvázaná

na nitce z jednoho procesu.

To je velice snadné odhalit.

Takže napsat tu knihu není problém.

Problém je v tom, že jsou k tomu potřebné určité zdroje, abychom to mohli udělat.

A tím myslím různorodé zdroje,

nejen ty materiální.

Je zapotřebí mít dostatek času, kádrové zdroje,

které by se toho mohly ujmout, práce v tomto směru.

A my teď pracujeme ve formátu FKT

(Fondu konceptuálních technologií)

a navíc se ještě věnujeme teorii.

Takže nyní neseme zátěž navíc,

což za Vladimira Michajloviče nebylo.

Máme zátěž navíc, byli jsme nuceni začít se věnovat ještě i teorii,

a proto se zaměřujeme jen

na prioritní úkoly.

Máme velké plány, budeme vydávat další publikace a to včetně knih.

A knihu o vlajkách

může vypracovat kdokoliv,

kdo zná teorii Koncepce sociální bezpečnosti

a Dostatečně všeobecnou teorii řízení,

který je dokáže uplatňovat v praxi. Těch zdrojů je mnoho, stačí si sednout a sepsat to.

Když to nikdo nenapíše, tak to časem uděláme my sami,

ale nebude to kniha O světě křivých zrcadel pět.

Tato série zřejmě skončí

svým čtvrtým dílem.

Další kniha už bude mít

jiné zaměření.

A teď k té konkrétní otázce,

aby to bylo jasné.

Ano, já jsem skutečně říkal, že mít jednobarevnou vlajku označuje velké privilegium,

že jednobarevná vlajka umožňuje

podílet se na globální politice.

Ale neříkal jsem, že jednobarevná vlajka jednoznačně znamená subjektnost v uplatňování politiky,

tedy samostatnou suverenitu

subjektnosti v politice.

Uvedu konkrétní příklad, Kazachstán.

Ten má jednobarevnou vlajku, že?

A je Kazachstán skutečným státem? Není.

Tak proč má jednobarevnou vlajku?

Jak dlouho ještě musíme

poukazovat na ten projekt Astany?

Na ten formát Astana?

O sjednocení turkických národů?

Cožpak to není uplatňování globální politiky?

Jenže na jaké úrovni? Na úrovni nástroje!

O tom by se dalo mluvit velice dlouho.

O těch jednobarevných vlajkách a tak dále.

Ale já navrhuji udělat to jinak,

tak, aby každý učinil pokrok ve svých znalostech o světových vlajkách.

Vždyť co je to vlajka?

Aby to bylo srozumitelné?

Je to jako hodnost v armádě, nebo v jiné struktuře,

která má nějakou hierarchickou hodnostní stupnici.

A není důležité, zda se vyznáte nebo

nevyznáte v hodnostech té či oné struktury,

ta struktura stejně sama o sobě podle nich žije, funguje podle nich,

v souladu s jednotlivými

hodnostmi ve své struktuře.

Takže když lidé namítají, vždyť v Sovětském svazu byli zrádci, partajní sovětská nomenklatura,

a přestože měl rudou vlajku, tak to

nezabránilo tomu, aby ho zaprodali.

Ale v tom to přece není, oni ho zrazovali, aby mohli tu vlajku změnit. A proč to bylo potřebné?

Ta věc se má tak, že vlajka je vnějším

projevem vyvolávajícím příslušné reakce.

Obrazně řečeno, máte člověka,

který se vyzná ve vojenských hodnostech.

Ten se podívá na nárameníky

a podle toho, co chce řešit,

vyhledá buď seržanta,

kapitána nebo nějakého plukovníka.

V souladu se svým vlastním postavením a otázkou,

kterou řeší, se obrátí na příslušnou osobu.

A když byl budován tento systém vlajek,

který v podstatě začal vznikat od 17. století,

ten systém, který tu teď máme.

My jsme tu vlajku dostali

jako jedni z prvních, tu trikolóru.

Ten systém má sloužit k tomu,

aby se subjekty globální politiky

ve svém zaujímání postoje k procesům řízení při řešení

nějakých dílčích problémů, dokázaly orientovat.

Aby hned věděly podle vlajky: „Aha, pravdu má sice tenhle, jenže tamten má takovou vlajku,

to znamená, že to odpovídá zájmům globální politiky vedené subjektem globální politiky,

a proto podpořím tohohle na úkor tamtoho.“

Cožpak nevidíte, co se dnes děje ve vztahu k Rusku?

A vzpomeňte si, jak to vypadalo

za Sovětského svazu?

Byla to velmoc číslo jedna, všichni se na něj orientovali.

Vždyť kde se berou ty výčitky vůči SSSR?

„Vy jste nás zradili, když jste zhroutili!“

Protože k nám tak všichni

přistupovali na základě té vlajky.

Podle toho vedli svou

státní politiku, orientovali se,

a neviděli, že uvnitř se pracuje na zaprodání státu,

na zradě těch principů, na jakých byl vybudován svět.

To je to, oč tu jde.

Ti lidé se orientovali na určité hodnostní postavení signalizované vlajkou

a podle toho jednali,

což potom mělo určitý efekt.

Takže o těch vlajkách by skutečně bylo zapotřebí

napsat knihu. Lidé by se o to měli začít zajímat sami.

A jako takový první krok ve svém sebevzdělávání,

abyste se vyznali v těch jednobarevných vlajkách,

vám navrhuji, aby si každý

z vás vyřešil dětský úkol.

Je to velice jednoduchý úkol.

Děti nebo i dospělí často

řeší něco ve stylu:

„Nalezněte, co do dané logické řady nepasuje!

Co neodpovídá těm určitým parametrům.“

Vezměme si tedy konkrétně vlajku SSSR,

vezmeme rudé/červené vlajky,

Sovětského svazu, Číny a Turecka…

Ne, Turecko raději vynecháme. Tam do toho ještě vstupuje Osmanská říše, to by mohlo být matoucí. Ale třeba Tunisu.

Položte si před sebe tyto tři vlajky

a určete, která z nich je přebytečná.

A musíte si uvědomovat, že na žádné vlajce není nic nadbytečného,

že každý prvek na ní má svůj význam,

stejně jako jeho poloha.

Nu, tady myslím, můžeme

to téma vlajek ukončit.

To téma je velice zajímavé,

velice rozsáhlé,

ale my teď prostě nebudeme mít čas o tom napsat knihu, nevím, kdy se k tomu můžeme dostat.

Protože té teorie, která je nyní důležitější pro zajištění procesů řízení na státní a nadnárodní úrovni,

je ještě mnoho a kdo

se toho ujme, když ne my?

Další otázka.

Valeriji Viktoroviči, jak jsme se dozvěděli, tak ruští

telefonní recesisti Vovan a Lexus řekli Ria Novosti,

že s tím prozrazeným telefonickým rozhovorem mezi Berlínem a Varšavou nemají nic společného.

Co tím chtěli říci? Že to nebyla práce globálního prediktoru?

Že zůstává stát mimo tento

střet Ruska se Západem?

Ne, vše je to trochu jinak.

Čím se Vovan a Lexus vyznačují?

Jsou to telefonní recesisti. Vydávají se za někoho, volají určitým lidem

a provokují je tak k autentické reakci.

Takže když říkají, že s tímhle nemají nic společného,

tak potvrzují, že tento rozhovor se odehrál.

Ne, řekněme to takto, že se nejedná

o recesi, že to není nic v jejich stylu.

„Nejedná se o recesi,

hledejte pravdu jinde.“

Ale v souvislosti s tímto

rozhovorem vyšlo najevo,

že ve světě působí ještě jedna mocná rozvědka

kromě té z Hondurasu, a to je rozvědka běloruská.

A proč je ta rozvědka

z Hondurasu tak mocná?

Zkuste najít alespoň jednoho jejího agenta,

který byl odhalen? A tahle situace je stejná.

Nikdy o nich nebylo slyšet a najednou prohlášení takové úrovně,

které bezesporu významově

dosahuje globální úrovně.

A tady vzniká otázka.

Co se stalo reálně?

O státu už jsme mluvili.

Všichni žasnou nad drzostí pobaltských států,

které si dovolují chovat se tak a tak v Evropské unii.

Neustále dělají nějaká prohlášení

ve vztahu k Rusku. Gruzie je to samé.

A co je to za státy?

Všichni si velmi dobře uvědomují, že to nejsou žádné skutečné státy, ty pobaltské včetně Gruzie, zhola žádné.

Když si vezmeme Bělorusko, tak i když se také nejedná o skutečný stát

a existuje v podobě určité státnosti, které jsou kompetence doplňovány ze strany nadnárodního řízení přes Rusko,

tak státnosti takových států jako Litva, Lotyšsko, Estonsko

či Gruzie se nevyrovnají dokonce ani té běloruské,

oni jako skutečné státy prostě neexistují.

Ale přesto neustále

dělají nějaká prohlášení.

A všichni, kteří se věnují řízení, vědí, že tyto drobné státečky ohlašují to, co jim diktuje nadnárodní řízení.

Tedy to řízení, v jehož rámci jsou jejich státnostem zajišťovány chybějící kompetence,

aby bylo vytvářeno zdání existence států na určitých územích.

Takže přijímat nějaká opatření

proti Estonsku, Lotyšsku a tak dále,

dost často znamená

snižovat se na jejich úroveň.

A za druhé, víte…

Toreadoři na koridě mávají býkovi před čumákem červeným hadrem,

ten se proti němu vrhá

a vyslouží si tak ránu kordem.

V podstatě jsou všechny tyto drobné pseudostáty tím červeným hadrem, který má býka rozdráždit.

A mnozí naši patrioté: „Proč se nedokážeme vypořádat s nějakým tím Estonskem?“

Mám vždy chuť se jich zeptat:

„Máš všech pět pohromadě?

Chápeš vůbec, že když se vrhneš tím směrem,

kam tě navádějí, dostaneš ránu z druhé strany?

A taková rána může být

pro stát také smrtelná!“

Ale ne, oni to nechápou,

protože nevědí, co je to stát,

jak funguje a jak jsou mu zajišťovány kompetence

na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení.

Jak každý z těch států funguje podle plné funkce řízení. Nechápou to.

Takže Lukašenko

udělal tohle prohlášení.

Vždyť si všichni velmi dobře uvědomují,

že tohle prohlášení není z jeho popudu,

že tohle prohlášení Lukašenko udělal,

protože tato informace mu byla poskytnuta

a byl nucen to udělat,

jinak by přišel o ochranu.

Funguje to stejně, jenže

je to založeno na jiné mravnosti,

než jakou projevuje nadnárodní centrum

ve vztahu k pobaltským republikám,

a tím centrem je pro ně USA,

v porovnání se vztahem jaký

je mezi Ruskem a Běloruskem.

Ta mravnostní složka je tam odlišná,

ale technicky to funguje stejně.

Když USA potřebují nějaké prohlášení,

aby tak vyvinuly potřebný nátlak,

tak si zvolí vykonavatele v podobě pobaltských republik nebo Gruzie

a to jim umožní provést

nějaký jejich manévr,

neboť to sváže ruce jejich protivníkovi,

tedy Rusku a naopak rozváže ruce jim.

A proto to dělají.

To samé teď provedlo Rusko,

udělalo to samé!

Bylo uděláno prohlášení, které fakticky svazuje ruce jeho protivníkům

a Rusku to umožňuje provést manévr.

Je to přece náš spojenec, Bělorusko a jeho tajné služby získaly takový odposlech

a vy teď dokazujte, že se takový

rozhovor neodehrál.

Dokažte, že Navalnyj

byl něčím otráven.

Západ se tak dostal fakticky do pozice,

kdy je nucen se ospravedlňovat.

To znamená, že tentokrát

neútočí oni, ale my.

To je podstata toho manévru.

A kdyby Alexandru Grigorjevičovi Lukašenkovi došlo dříve, že právě takto má s Ruskem spolupracovat,

tak by v Bělorusku vůbec neměl

takové problémy, jaké tam teď má.

Jednoduše by nebyly.

A navíc by Bělorusko bylo

vnímáno jako suverénní stát,

a to tím spíše, že minimální lidský potenciál ve výši deseti miliónů

potřebný pro existenci státu

v současném světě k dispozici má.

Ale jak ho Lukašenko využil?

Zakládáním různých těch center si vlastně vyrobil zástupy naladěné proti němu.

Vytvořil tak dav, který je proti němu, sám, svýma vlastníma rukama.

Lidé u řízení tam pracují proti němu.

A to spiknutí proti němu nedokázali dotáhnout do konce jen proto,

že Rusko Bělorusko přikrylo víkem a odřízlo přímé řízení té vnitřní Lukašenkovy opozice ze strany Západu.

To ovšem nic nemění na tom,

že v Bělorusku musí proběhnout reformy,

že Lukašenko musí komunikovat s lidmi.

A to nejdůležitější, jak si uspořádá další život?

Má vůbec v úmyslu někdy

odejít do důchodu?

On si teď uvědomuje, že ten systém už nevydrží více než toto jeho další volební období.

A to znamená, že je v jeho průběhu

zapotřebí provést taková opatření,

jaká zajistí do budoucna jeho bezpečnost i bezpečnost jeho následníka Kolji, tedy přinejmenším.

A jak to dopadne, jestliže Bělorusko

vyvede zpod toho ruského deštníku?

Skončí jako Saddám Husajn nebo Kaddáfí.

Chce takový osud pro sebe a své syny?

To je totiž ten západní svět,

kam se tak usiloval dostat.

Budoval vztahy proti Rusku

a na jeho úkor.

Teď se u Solovjova objevil nový politolog

z Ukrajiny, oj omlouvám se, z Běloruska.

Neustále lže a přitom pořád opakuje:

„My jsme přece spojenci!“

Jací vy jste spojenci, když jen neustále něco požadujete, a sami pro to nic ochotni udělat nejste?

„Tady je chyba, tohle tak nebylo,

musíte nám ty dluhy odepsat…“

Můžete se na někoho takového

spolehnout v boji? Samozřejmě, že ne.

Proto si musíme uvědomovat, že Bělorusko ve své dnešní podobě není žádným naším spojencem.

Jeho státní řízení je protiruské.

Nechci toho polithňupa jmenovat.

Ten si asi myslí,

že lidé jsou úplně pitomí.

On něco tvrdí, namítají mu:

„Vždyť je to úplně naopak!“

„Vy musíte souhlasit s naší verzí,

protože jací jste jinak bratři?!“

To je přesně stejný postoj, jaký uplatňoval

od roku 1994 vůči Rusku Lukašenko.

„Buď nás nakrmíte, nebo už nebudeme žádnými bratry! My se urazíme.

A chcete-li abychom byli vašimi spojenci, musíte zase platit.

A když nám nabídnou smetánku i na Západě,

tak si ji také vezmeme i s tou vaší

a vy se nesmíte zlobit, že jsme si vybrali Západ a jsme s ním proti vám.“

Oni mají snahu v tom vytrvat,

ten politolog neustále dokládá:

„My stojíme jen o jedinou legitimizaci,

o tu západní, ta ruská je nám ukradená.

Rusko nám jen musí

pomoci překonat tuto krizi.“

Ale takto to nepůjde,

jednoduše nepůjde.

Pokud Alexandr Grigorjevič opět zachytračí, bude

pro Rusko jednodušší přimhouřit jedno oko

a bude to s ním za týden

vyřešeno jednou provždy.

My tam potom v rámci Spojeneckého státu uděláme pořádek

a Bělorusko bude dál existovat

v podobě samostatného státu s tím,

že mu nezbytné kompetence

bude doplňovat Rusko,

aby jako stát mohlo existovat a mohli se sami rozhodnout, jak chtějí žít dál.

A ne tak, jak to všichni prezentují:

„Musíme je hned k sobě připojit…“ Ano?

Jen se podívejte, jaké tam

už vypěstovali nálady proti Rusku.

Lukašenko přece ty „bojovníky

za svobodu“ přímo hýčkal!

Choval je jako oko v hlavě, aby se zavděčil Západu! Ruské televizní kanály zakazoval.

Zakazoval existenci ruských spolků.

A školící tábory „svidomých“ banderovců

na běloruském území fungovaly bez problémů.

A teď ti „bojovníci za svobodu“

zabíjejí civilisty na Donbasu.

To je v pohodě.

A vadilo to snad Lukašenkovi?

On přece nedával rozhovory našim,

ale zato ho dal Gordonovi.

Kde je ta omluva za ty lidi z ochranné agentury, které museli vrátit?

Nikde, protože se nedokáže překonat.

A aby to dokázal, tak za ním přijel předseda vlády Mišustin, položil před něj text a řekl:

„Tohle jsme se dozvěděli. Vaše běloruská rozvědka tohle odposlechla.

Takže to teď Alexandře

Grigorjeviči buď zveřejníš,

je to přece práce tvé rozvědky, nebo

to dopadne tak, že my přimhouříme oko.“

A Alexandr Grigorjevič pochopil.

Lepší je mít takovou silnou výkonnou běloruskou

rozvědku, která je schopná provádět takovéto operace.

Protože ten odposlechnutý

rozhovor se konal…

Samozřejmě a existují

konkrétní důkazy.

Když to Lukašenko zveřejnil, tak všichni pochopili, že Putin hraje na přihrávky.

Budou-li se teď cukat,

bude je to zatraceně mrzet.

A tak došlo na utajenou diplomacii,

na manévrování, což je v podstatě obvyklé.

A proto se také Alexandr Grigorjevič s nikým

nesetkává, s nikým netelefonuje a dobře dělá.

Putin to vyřeší za něj.

V tom smyslu, že nebudou mít

možnost na Lukašenka zatlačit.

Oni se mohou vztekat, jak chtějí, ale dokud je Putin nepustí k jednání s Lukašenkem,

má Lukašenko možnost věnovat se státnímu řízení

v zájmu veškerého běloruského obyvatelstva.

Jakmile by mu Rusko, Putin umožnil jednat se Západem, tak by Lukašenka přitlačili.

Budou mu vyhrožovat,

jak by mohl skončit,

což by tak dopadlo stejně, ale před tím jim bude muset zaprodat svůj stát.

V podstatě stejně jako to

bylo s Janukovičem.

Další otázka je od Igora.

Valeriji Viktoroviči, a proč Rusko svého času neotevřelo tento svůj jaderný deštník nad Ukrajinou, v roce 2014?

To není tak úplně jaderný deštník,

je to konceptuální deštník.

Aby nepřipustilo to, co se stalo na území,

které je fakticky stejně naše jako to běloruské?

Jen se v jejím případě

jedná o jižní část Ruska.

Celý ten problém spočíval v tom, nakolik bylo státní řízení Ukrajiny připraveno spolupracovat.

Cožpak tehdy Rusko nepodnikalo kroky

na ochranu ukrajinské státnosti?

Aby ji uchránilo před vnějším nátlakem?

Zapomněli jste snad na ty tři miliardy?

A mnoho dalšího!

Janukovič se ukázal

být absolutním slabochem.

Jediné, k čemu byl dobrý, bylo to, že když mu ruské tajné služby zachránili život,

tak stále existoval legitimní prezident,

což bylo v té chvíli zásadní.

Teď už ty věci zašly příliš daleko a ukrajinskou

státnost je už možné obnovit i bez jeho přispění,

protože legitimními právními nástupci ukrajinské státnosti jsou Luhanská a Doněcká republika.

To všechno se už zformovalo, existuje minský proces, je k dispozici vše potřebné,

aby to šlo provést i bez Janukoviče.

Ten se tehdy ukázal být zcela neschopný,

byl to slaboch a přistoupil na dialog.

Bylo snad problémem, aby vedení toho dialogu se západními státy přenechal Putinovi?

Ale ne, on to chtěl dělat sám.

Chodili západní diplomaté

přímo na majdan? Chodili.

A Janukovič se do toho

nechal zatáhnout.

Na běloruský majdan ti diplomaté také šli, jenže pochopili, že je to zbytečné,

že to nemá žádné výhledy.

Bělorusko je pod ruským deštníkem.

Janukovič o ten deštník nestál, vládnoucí elity Ukrajiny si ten deštník nepřály.

A tady bych se opět rád

vrátil k tomu ohromnému hrdinství…

Ten příklad, jaký svým chováním dali berkutovci (policisté) na Ukrajině,

je jednoduše bezpříkladným hrdinstvím,

které ještě projeví svůj

blahodárný vliv na Ukrajinu.

Vždyť touto svou výdrží,

tím, jak ustáli ty útoky,

touto svou výdrží vyhráli ideologicky i konceptuálně nad všemi těmi majdanovými „svidomity“.

To právě proto na Ukrajině následovalo takové pronásledování berkutovců.

Odtud pramení ta nenávist k nim.

Oni svou výdrží, svou rozhodností, svou

statečností uhájili jak stát, tak i ideologii státu.

Majdanu se nepovedlo je zlomit.

To všechno pomine…

Někteří lidé teď tvrdí, že Ukrajina se

z toho už nevzpamatuje. Opravdu?

9. května 1945 se najednou ukázalo, že veškeré německé obyvatelstvo vždy bylo proti Hitlerovi.

A v uplatňování státní politiky je jediným legitimním německým státem, který má právo na své obrození…

Nyní je NSR pod americkou okupací.

Ale existuje tam německý stát, který má právo

na obrození německého národního státu a tím je NDR.

Takže nikdy nic není tak fatální.

U nás máme Žirinovského, který nestojí o Rusko

v žádné podobě, o carské, sovětské ani jiné…

Když si ho poslechnete, tak bychom

si prostě měli lehnout a zemřít.

„Odevzdejte své území tomu, kdo si

pro něj přijde! Stejně si tamty koupí, tamty…“

Jsi ty vůbec politik nebo co?

Politikem je ten, kdo využívá objektivní okolnosti

pro dosahování svých subjektivních cílů.

A ten, který neustále fňuká,

přestože přitom vyhrožuje…

Vždyť kolik je takových slabochů,

co se potom hned rozbrečí?

„Vždyť já…“ Všichni chápou, že všechny ty jeho hrozby jsou liché, protože je to jen fňukal.

Úkolem Žirinovského

je lidi deaktivovat,

udusit v nich veškerou iniciativu,

aby přestali hájit zájmy své a svých rodin:

„Stejně s tím nic neuděláte, slabší musí ustoupit.

Stejně dosáhnou svého, všechny si koupí.

Co já s tím jako malý

človíček nadělám?“

Tohle je jeho cíl, aby se lidé smířili

s uchvácením svého státu, s likvidací své vlasti,

s tím, že z ní udělají surovinový přívěšek

a obyvatelstvo začnou likvidovat, včetně jejich rodin.

To je to, oč se snaží Žirinovskij.

To právě kvůli tomu mu nevyhoví Rusko v žádné své podobě.

Jen si povšimněte, nic se mu nelíbí,

Rusko je vždy v jeho očích špatné.

Ale to je přesně západní

pohled na věc.

A já nevycházím z údivu, že někdo může Žirinovského považovat za vlastence.

Cožpak ho nevidíte, neslyšíte, co říká?

On nesnáší Rusko jako takové, a proto mu nevyhoví v žádné své podobě.

A berkut, ten předvedl

tu odolnost ukrajinského národa.

To berkut zajistil možnost existence Luhanské a Doněcké republiky,

a tím i možnost obrození

ukrajinské státnosti.

Lukašenko začal spolupracovat s Putinem

a jeho situace se normalizovala.

Ukrajinské státní řízení spolupracovat odmítlo,

a tak dostali jen to, co si sami přáli.

A podívejte se na tu situaci.

Ti, kteří podráželi Janukoviče,

se za nové vlády uchytili velice dobře.

Což je přesně to, co nyní

pozorujeme v Bělorusku.

Pokud ti... Bude-li Lukašenko svrhnut,

tak na tom také tratit nebudou.

Kdo dával všechny ty příkazy?

Kdo řídil pořádkové orgány?

Kdo schválně vytvářel konfliktní situaci, aby emocionálně vybudil obyvatelstvo ke vzájemné konfrontaci?

Aby tu byly základy pro vyvolání

občanské války?

Přece velitelé silových rezortů,

ti se o to postarali.

I o tu provokaci s našimi lidmi.

32 jich vydali a kde je ten poslední?

Toho pustili? O tom žádné informace nemáme.

Vůbec žádné.

Napřed Lukašenko pěkně s fanfárami: „Já s Ruskem zatočím, jak jen budu chtít! Co si to dovolují!“

A ukazuje se, že nic takového nebylo, to jen Lukašenko pracuje ruku v ruce s kyjevskou fašistickou bandou.

Jenže ta fašistická banda hrála proti

Lukašenkovi a využívala ho jako návnadu.

Rusko se snažili ulovit

takříkajíc na živou návnadu.

Že to má být jeho vlastní konec,

Lukašenkovi vůbec nedocházelo.

A proto to vše dopadlo, jak to dopadlo.

Rusko možnost poskytlo a jak jí kdo využil…

Rusko vždy nabízí: „Pojďme

spolupracovat a vše bude, jak má!“

Jenže to mnohým nedochází, až když už je pozdě nebo jim teče do bot

a je jasné, že spějí ke stejnému konci jako Kaddáfí

a jejich děti zase k osudu Kaddáfího dětí.

A zde zase vzniká taková otázka. Mluvili jsme o ukrajinských elitách, o těch běloruských.

A co se děje u nás v Rusku?

U nás je také dost

velká část obyvatelstva,

oj ne obyvatelstva, omlouvám se,

obyvatelstvo je u nás normální,

chtěl jsem říci elit, které podporují fašistické procesy na Ukrajině a v Bělorusku.

Vezměme si třeba ten web sports.ru

Tam používají bílo-červeno-bílou (BČB) vlajku pro označení Běloruska.

Nu to mi promiňte, ale jedná se o přímou propagandu nacismu! A my tu přece na to máme zákon.

Vždyť ta naše prokuratura se mohla zbláznit,

když si někdo dovolil ukázat fotografie

z vojenské přehlídky k Vítězství,

kde odhazovali nacistické bojové zástavy.

„Jak to? Vždyť vy tak

demonstrujete hákový kříž!“

Zde je zrada, kolaborantství, propaganda nacismu v přímé podobě

a prokuratura a FSB zase

zarytě nic nevidí?

Jednoduše tam zatvrzele

tu propagandu nevidí.

Že je to jenom sportovní web?

A kolikrát už jsme mluvili o tom,

že právě přes sport jsou

vytvářena hnutí fanoušků,

která jsou potom tím tvrdým jádrem využívaným ke smetení státu?!

Jak to bylo na Ukrajině? A co ten pokus v Bělorusku?

A tady máte fungování sports.ru

Zapomněli jsme snad

na Mamajeva a Kokorina?

Ne.

Vždyť je to pořád jedno a to samé.

A proč nenásleduje příslušná reakce?

Když je nutné udusit činnost vlastenců

posilujících svůj stát, podporujících gosudara,

tak je prokuratura

i FSB okamžitě aktivní.

A když se jedná o fašisty nebo AUE (zločinecké bandy mladistvých), tak zatvrzele nic nevidí.

Kvůli tomu je potom nutné

pracovat zcela jinak,

aby nakonec byla AUE uznána

za extremistickou organizaci,

abyste někde někoho donutili...

(plnit si své povinnosti).

Jen si to vezměte, gosudar řekl:

„Přepisování dějin, to je kolaborantství!“

Je to fakticky nacistický zločin.

Jen se podívejte, co prováděli

na okupovaných územích kolaboranti.

A teď demonstrují vlajku nacistů,

nacistických přisluhovačů,

za jejichž přispění byla zlikvidována třetina obyvatelstva

Běloruska, tedy absolutně nacistickou vlajku!

Nahradili jí státní vlajku!

Sports.ru tím ukázal, že je plně politický a ideologický nástroj propagandy nacismu, rusofobie a fašismu!

A kde je reakce prokuratury a FSB?

Takže když se na to lidé dívají…

Lukašenkovi včas došlo: „Ti mě zaprodají,

zradí raz dva. Už vyvěšují BČB vlajky.“

A proč nechtějí spolupracovat s Putinem?

Protože si myslí, že se domluví s těmito.

Nechápou, že to není nic jiného

než nástroj nadnárodního řízení,

který v první řadě zrazuje zájmy Ruska,

když propaguje nacismus.

A vůbec to, že proměnili sportovní web v politickou hlásnou troubu propagandy, vypovídá o mnohém.

Tak taková je to situace,

proto jsme tu Ukrajinu nemohli přikrýt.

Další otázka je od Valentiny.

Už po několikáté vyvolalo rozpaky chování Marie Vladimirovny Zacharové,

jednou dělá reklamu Navalnému, když s ním chce diskutovat, jinak se to přece vůbec nedá nazvat,

podruhé otevřeně uráží srbského prezidenta

po jeho trojstranném setkání v USA.

Má na mysli Trumpa, Vučiče a Hotiho.

- Kosovského premiéra.

- Ano.

A potom se zase omlouvá

za svůj komentář ve Facebooku.

- Ale ona se neomlouvala.

- Takto je to zde napsané.

I když ten vulgární obrázek mluví sám za sebe, z filmu Základní instinkt. - A o čem vypovídá?

Zacharova jako odbornice pro práci

v informačním poli nemůže nevědět,

že když jednou informaci zveřejní,

bude následovat i reakce.

Jak byste hodnotil

takové chování diplomatky?

Marie Vladimirovna sice nepotřebuje, abych se jí

zastával, ale v daném případě se ujmu právě této role.

Neboť následovala absolutně nesprávná

a nepřiměřená reakce na tento její komentář.

V tomto jejím komentáři nebylo vůbec nic zaměřeného na to, aby to urazilo Vučiče.

A když Marie Vladimirovna

doplnila tento svůj komentář,

který nesmazala a dobře udělala, tak přece jasně řekla, že to má zcela jiný význam.

Vy jste si to zcela špatně vyložili.

V jednom ale souhlasím, že se u ní vyskytují nepříjemné blamáže, které…

No, jako s tím Navalnym.

Proč by měla dělat reklamu tomu nýmandovi a vůbec na něj reagovat?

Určité nepochopení procesů řízení se projevilo v tom,

že ten text mohla napsat poněkud rozsáhleji,

aby bylo lépe pochopeno

jeho zaměření.

A ten komentář měl mimochodem Vučiče podpořit, určitým způsobem mu pomoci.

Já to nyní vysvětlím.

Proč na tu Zacharovou zaútočili?

Byl tam vulgární obrázek, kterým

na něco nevhodně narážela.

Je taková legenda o vzniku Podvazkového řádu pro vyšší šlechtické osoby,

zakládající vznik následující průpovídky:

„Honi soit qui mal y pense!“

„Hanba tomu, kdo

ve zlém to myslí!“

To se přesně hodí na tento případ.

Co je to Srbsko jako stát?

Srbsko jako stát

v současné době neexistuje.

Existuje okupované srbské území.

Srbsko je rozčleněno na množství států: Chorvatsko, Makedonie…,

neboť Jugoslávie byla fakticky Srbskem.

Tou agresí vedenou proti tomuto státu

na šesté prioritě ho fakticky převálcovali.

Byl to stát, který v podstatě neměl dostatek zdrojových možností, aby se ubránil.

Vždyť i Rusko s jeho možnostmi má velké problémy zbavit se toho jařma nadnárodního řízení

zosobněného americkou státní

elitou, není to nic snadného.

Tak si představte,

co to znamená pro Srbsko.

A to tím spíše, že tam tuto situaci začal připravovat již Josip Broz Tito svou antisovětskou politikou.

Vučič je ve velice těžké

situaci, velice těžké.

Já už jsem nejednou říkal, že neustále pracuje

pro zájmy Srbska v těch nejtěžších podmínkách.

Manévruje a kroutí se jako had na horké pánvi,

aby zajistil Srbsku alespoň nějakou suverenitu.

A v daném případě se dopustil velice závažné chyby,

na kterou mu právě Zacharova poukázala.

Neudělala to tedy zcela

korektním způsobem.

Mohla to udělat tak, jak to udělala, ale více to v textu vysvětlit. Více to popsat.

A oč jde?

Ve společenství člověku se podobajících primátů existuje takový sociální prvek organizace společnosti,

kdy si někteří samci poměřují…

No ano, jejich rozměry.

A v rozvoji lidské společnosti jsme se této věci také nevyhnuli,

takže se to v různých situacích projevuje

v reakci na chování těch druhých.

Kdy si různě vzájemně dávají

najevo, kdo je tu ten hlavní.

Například rituál pasování na rytíře, kdy kord

nebo meč kladou na rameno pasovaného rytíře,

který klečí na jednom koleni se skloněnou hlavou, pochází právě odtud.

Takže ve společnosti, která

se nezformovala ve skutečně lidskou,

velice silně dominují instinkty,

velice silně dominují.

A ta fotografie, kterou tam umístila Marie Vladimirovna, pochází z filmu Základní instinkt.

Ta situace nebyla vůbec vulgární,

ona měla na mysli jiný kontext.

Tím základním instinktem

se myslí ten sexuální, v tom filmu.

Chtěla připomenout situaci, ke které

došlo v souvislosti s tímto záběrem.

Tam si dívku, kterou podezírali

z toho, že se dopustila přestupku,

pozvali k výslechu, který měla provádět velká skupina odborníků.

Mistři ve vedení výslechu,

kteří ji měli psychicky zlomit

a udělat vše pro to, aby se přiznala, nebo alespoň dali směr vyšetřování, našli důkazy prokazující její vinu.

Ta dívka, která se dostavila

k výslechu za podmínek,

které pro ni byly předem zcela nepříznivé,

měla čelit celé té výslechové skupině.

A ona jediným gestem své nohy

zlomila odpor té lidem se pouze podobající havěti,

podřídila si je a fakticky převzala iniciativu.

To znamená, že si je zcela obtočila okolo prstu. Jednoduše je převálcovala.

A teď si to promítněme na Vučiče.

Alexandr Vučič nemohl změnit situaci.

Postavili mu tam židli,

na kterou si měl sednout.

Co dělat? Lidé stáli okolo

a on si musel na tu židli sednout.

Tak co tím svým komentářem

Marie Vladimirovna chtěla říci?

Měl si na tu židli sednout tak hrdě a sebevědomě,

aby dal najevo, že to on je tu pánem situace.

A bylo by jedno, že on sedí na židli

a Trump za stolem, protože to on řídí.

Vučič neměl v žádném případě hrbit svá ramena! Měl je hrdě vypnout!

Ta situace by vypadala úplně jinak.

A ve svém komentáři to Marie Vladimirovna právě dávala najevo. Jenže ten text byl málo osvětlující.

Ale podstata je právě taková. Když se ocitl

v situaci, kterou nemohl změnit…

Pokud mu Trump přímo v průběhu tiskové konference může oznámit,

že Srbsko převede své velvyslanectví

v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma,

tak jakou může mít Srbsko

suverenitu? Děláte si srandu?

On se o tom dozvěděl

až přímo v průběhu té tiskovky.

Ale mohl se chovat důstojně a dávat najevo hrdost a důstojnost svého státu.

Je úplně jedno, že jste

oblečeni v hadrech,

jako to bylo v případě královských osob,

kdy mělo být okamžitě na první pohled jasné,

kdo je z vyšší společenské vrstvy.

Důstojníky z povolání lidé vždy

mohli rozeznat podle držení těla.

Dokonce i když šli v civilu, tak hned bylo vidět,

že se jedná o důstojníka z povolání.

Mám na mysli dobu do revoluce.

Nyní už jsou důstojníci méně…

Jak bych to řekl, zahnáni do úzkého rámce,

a když si oblečou civil, tak často splynou s davem.

Ale tenkrát na své stavovské,

kastovní postavení dbali.

I když měli jiné oblečení, tak to z nich

vyzařovalo. Je to námětem mnoha filmů.

„Musíš chodit přikrčený, splynout…“,

ale on to nedokáže.

Vučič měl předvést to samé.

Měl zaujmout takovou pózu, aby nikoho okolo neurazil, ale dal najevo, že je zástupce státu!

Přesně to měla na mysli

Marie Vladimirovna Zacharova.

A tohle všechno je popsané

v práci vnitřního prediktoru

Od člověkopodobnosti k lidskosti,

dříve se nazývala od Matriarchátu k lidskosti.

Přečtěte si ji

a okamžitě vše pochopíte.

A když to Marie Vladimirovna zveřejnila,

tak tím dávala radu do budoucna.

„Máš zaujmout silný postoj a dostat své partnery v jednání do vleku.

Musíš jim vnutit svou politiku!

Vnutit jim svůj postoj!“

Takže zde nejde o žádnou vulgaritu,

na kterou se pokoušejí poukazovat.

Je to zcela zcestný výklad. Šlo o pokus nás rozhádat a já velice lituji toho,

že Vučič ten komentář nepřijal dobře.

I když jeho reakce byla zcela korektní.

Urazil se, ale reakce byla korektní.

Tady se omlouvám, ale on

se skutečně dopustil chyby.

Shrbil ramena a sedl si tam

jako provinilý školák před ředitelem.

Měl si tam sednout

jako rovnocenný partner.

Pokud je to nutné, ať se nechá vyškolit

ze scénického mistrovství nějakými herci.

A všem, kteří chtějí porozumět těmto

problémům, kdo je jak a čím ovládán,

doporučuji přečíst si práci vnitřního prediktoru SSSR - Od člověkopodobnosti k lidskosti,

která pojednává přesně o těchto věcech.

To byla poslední otázka.

Nu což, tak mi nezbývá, než abych znovu řekl, že Vučič je úctyhodný člověk

a Marie Vladimirovna také zcela důstojně zastupuje ruské ministerstvo zahraničí.

A je mi líto, že zde došlo

k takovému nedorozumění.

Je špatné, že zde zůstane určitý stín v důsledku tohoto konfliktu, který je v podstatě zcela zbytečný.

Abyste chápali všechny procesy řízení a byli konceptuálně mocní,

musíte všichni číst práce

vnitřního prediktoru SSSR.

Stávejte se konceptuálně mocnými a využívejte objektivních okolností pro dosahování svých subjektivních cílů.

Braňte zájmy a své rodiny.

Přeji vám mírové nebe

nad hlavou a štěstí.

Do příštích setkání.

Knihy vnitřního prediktoru SSSR v češtině i slovenštině naleznete na www.leva-net.webnode.cz, www.dotu.ru nebo můžete zakoupit v knižní podobě na KSBPRESS.cz


75 zobrazení

I jeden člověk může přivést osla k řece, ale ani 40 lidí ho nedonutí pít.