• Konceptuál CZ

Otázka - Odpověď V.V. Pjakina ze dne 10.08.2020 Titulky CZ

Aktualizace: srp 17

Fond konceptuálních technologií

uvádí

Vážení diváci a posluchači, představujeme vám knihu Valerije Viktoroviče Pjakina O světě křivých zrcadel III.

Veškeré dějiny současné globální civilizace jsou přeplněny válkami,

přičemž válka je obvykle vnímána jako střet armád protivníků na bojovém poli, to je horká válka.

Priority zobecněných prostředků

boje center koncentrace řízení:

co umožňuje porazit protivníka

a donutit ho plnit vůli vítěze,

Informační zbraně:

metodologická priorita

chronologická

faktologická

Materiální zbraně:

ekonomická priorita

zbraně genocidy

likvidační zbraně

Co je to válka? Co je hybridní válka?

Co odlišuje spravedlivé a osvoboditelské války od jiných způsobů války?

Odpovědi na tyto a mnohé

další otázky najdete v této knize.

Získat tuto knihu i další knihy Fondu konceptuálních technologií můžete přes on-line obchod ozon.ru.

Knihu Valerije Viktoroviče Pjakina O světě křivých zrcadel I.

si můžete objednat na: https://zakazanevzdelani.cz/

Dobrý den Valeriji Viktoroviči.

Dobrý den.

Zdravím naše vážené diváky,

posluchače a kolegy ve studiu.

Dnes je 10.08.2020.

Náš pořad zahájíme

celkem krátkou otázkou.

Valeriji Viktoroviči, okomentujte prosím ten výbuch v Bejrútu.

Otázka je krátká, ale odpověď je obsáhlá, takže co konkrétně zde zmínit?

Jedná-li se o faktologickou stránku,

tak té se dotkneme minimálně,

protože je dobře rozepsaná

v článcích různých médií

a různí politologové

ji tak či onak rozebírají.

My si tedy promluvíme o tom, o čem se vůbec nediskutuje, co se zcela opomíjí.

Pokud jde o druh výbuchu,

tak mluvit o něm je ještě brzy.

Máme příliš málo informací a příliš mnoho odborných názorů, které jednou směřují tam a podruhé jinam.

Ten výbuch v Bejrútu bude ještě dlouho tématem různých úvah různých konspirologů.

Ale my se věnujeme otázkám řízení,

konkrétně v dané situaci v podstatě

není důležité, o jaký přesně šlo výbuch.

Důležitější teď je,

jaké to bude mít následky

a následky tohoto výbuchu

využijí různí hráči,

jak z nadnárodního řízení různých úrovní,

tak samozřejmě i z globálního řízení.

Oč tu jde?

Jde tu o to, že v podstatě

Libanon jako stát, ne jako země,

ale jako stát nikdy v novodobých dějinách neexistoval a už existovat ani nebude.

A to z jednoho jednoduchého důvodu, že nemá dostatečný soubor kompetencí potřebných pro existenci státu.

Libanon je část syrského území,

které bylo od Sýrie násilně odtrženo.

Libanon v podstatě může prosperovat

a rozvíjet se jen v případě,

že se opět vrátí k Sýrii,

ke svému historickému státu.

A co teď vidíme?

Že ještě ani nestačila odeznít ozvěna výbuchu a fran-

couzský prezident Macron už byl na cestě do Bejrútu.

A okamžitě se objevila petice se žádostí,

aby řízení Libanonu převzalo nadnárodní řízení,

tedy aby byl podřízen

vnějšímu zahraničnímu řízení.

To je přece určitý ukazatel toho,

nakolik ta mentalita lidí a kompetence stávajícího státu nejsou schopny udržovat stát jako takový.

A proč směřují tam, proč se hned obrátili k nadnárodnímu řízení?

Proč žádají, aby opět

spadali pod Francii?

„My jsme přece do roku 1943 patřili pod Francii a bylo nám tu dobře.“

To všechno se zakládá na tom, že lidé žijící v Libanonu měli po celá pokolení možnost pozorovat,

jak je existence státu Libanon

zcela závislá na tom,

že mu nadnárodní vnější řízení

zajišťuje různé státní kompetence.

A když se s tím přestane, tak Libanon jako stát přestane existovat, což se projeví za každé kritické situace.

V obyčejném režimu

vše jakž takž funguje,

ale potom nastoupí okamžik, kdy dané teritorium nemá dostatečné zdroje, aby překonalo nějakou krizovou situaci.

Příkladem mohou být naše oblasti

a kraje, které normálně fungují,

ale jakmile dojde na nějaké kataklyzma,

kdy je nutná větší pomoc a existence těch kompetencí,

kterými jednotlivé subjekty federace nedisponují...

Například povodně v Irkutské oblasti.

Irkutská oblast prostě nedisponuje

takovými kompetencemi, jaké má stát

a jaké byly potřebné pro překonání tohoto kataklyzmatu, té přírodní pohromy.

V Libanonu je teď stejná situace.

4,5 miliónu lidí tam žije na omezeném území,

ve státě, kde prakticky není věda, není průmysl,

kde i zemědělství

je v omezeném rozsahu.

To znamená, že tento „stát“ je fakticky ve všech těchto pozicích kriticky závislý na nadnárodním řízení,

které mu svým řízením

všechny tyto kompetence doplňuje.

A když to ti lidé

po určitou dobu pozorovali…

A mimochodem, ty otázky, o kterých teď mluvíme,

jsou v naší práci o státu u nás na webu nebo v knize.

Dozvíte se tam, co jsou to projektově

zkonstruované státy i státy konstruktéři,

které tyto projektově

zkonstruované státy zakládají.

No a Libanon patří se vším všudy mezi

ty projektově zkonstruované státy.

A potom je tu další taková věc.

Lidé si po desetiletí svého života uvědomují,

že tu existuje jakýsi mocný vnější protektor,

nebo vnější řídicí síla, která jim zajišťuje všechny ty chybějící kompetence,

a tak se na ní okamžitě obrací.

A jak to bylo dál? Sledujte, jakou

roli v tom hrála mentalita.

Ve státě došlo k neštěstí, hlavní město je zničené, kriticky zničené!

Je potřebná každá pracovní ruka, dobrovolníci

a co dělá bejrútské obyvatelstvo?

Chodí na demonstrace,

na protesty.

Více než dvacet států tam vyslalo

své odborníky, kteří rozebírají sutiny,

zachraňují lidi, ošetřují je v nemocnicích

a samotní Libanonci demonstrují.

Nestačí, že pět tisíc lidí bylo zraněno výbuchem, dalších tisíc jich přibylo v důsledku těch masových demonstrací.

Vyšli do ulic demonstrovat.

A to je velice důležité

a vypovídající. V jakém ohledu?

Každá krizová situace, která odhaluje neschopnost nějakého subjektu řízení tuto situaci vyřešit,

otevírá ohromné možnosti, aby se objevil jiný subjekt řízení, který tyto procesy vyřešit dokáže.

V Libanonu panuje neustávající vládní krize, všichni jsou nespokojeni s vládou. To ještě není takový problém.

Ale i opoziční síly jsou zastoupeny

ve státním řízení i v parlamentu.

A to nás vede k jednoduchému závěru, jestliže státní řízení ukázalo svou neschopnost při řešení úkolů obnovy,

tak na základě veřejné

iniciativy jakákoliv politická síla,

jakýkoliv politický činitel měl zformovat externí záchranářský štáb

a s využitím svého legitimního práva daného mu zákonem zaplnit tu mezeru, kterou není schopna zaplnit vláda

a začít organizovat proces záchrany lidí a obnovy hlavního města.

Takto by se kterýkoliv politický činitel okamžitě zmocnil řízení

a okamžitě by také získal kontakt

na vnější hráče, vnější síly,

na ty sponzorující státy, které tam poskytují reálnou pomoc, protože by s nimi spolupracoval.

Ale takto může postupovat jen člověk, který ví,

jak jsou řízeny složité sociální supersystémy,

ten nemluví, nekritizuje, nebije se v prsa, že si mají zvolit raději jeho, prázdného tlučhubu.

Kdyby byl takový člověk co k čemu, tak by zorganizoval

záchranářský štáb a zmocnil se řízení v praxi.

Jenže když si uvědomuje vlastní nezpůsobilost,

vlastní nanicovatost, tak se rve k moci s nadějí,

že mu někdo z vnějšku pomůže, protože

on se umí prodávat nadnárodnímu řízení lépe,

než to dělal stávající člověk, stávající potentát, a tak získá vnější pomoc,

která se postará o všechny

ty potřebné kompetence.

A on si díky nadnárodnímu řízení

zajistí kvalitu vlastního řízení.

A jak takový člověk jedná?

Nevyzývá ostatní, aby mu pomohli zachránit ty lidi,

kteří jsou ještě pod sutinami, pomohli raněným

ani je nevyzývá k obnově města,

ten je vyzývá k masovým demonstracím proti tomu stávajícímu potentátovi

a říká: „Ty řídíš špatně, já přes

jiné zařídím lepší řízení.“

A jaký je v tom rozdíl?

Zda tam bude ten stávající

funkcionář nadnárodního řízení,

který si neporadil s řízením a všechno se mu sype pod rukou, nebo tento,

který není schopen jednoduše

vytvořit svůj veřejný štáb

a na základě své úrovně znalostí o řízení tak převzít

v míře svých schopností řízení do svých rukou.

Jenže takový člověk si velmi dobře

uvědomuje, že není akceschopný.

A jak to řekl Macron?

„Musíte vyjít z politické krize,

protože pokud to neuděláte,

poškodí vás to.“

Ale oni jak umí, tak také řídí.

A tyto kroky všech politických sil, veškerého státního řízení Libanonu názorně předvádí,

že Libanon jako stát prostě neexistuje.

Všichni se tam modlí: „Strýčku přijď a pomoz nám!“

Je to stejné jako u nás v jakémkoliv subjektu federace.

Jenže u nás je to na místě,

protože máme své federální centrum:

„My máme problém a vy nám

musíte přispět tím a tím…“

Což ovšem nezbavuje

odpovědnosti daného guvernéra,

jako například toho guvernéra Irkutské oblasti, který v důsledku odstoupil.

Odešel, protože si

s tím nedokázal poradit.

Ale on měl plnit jen své povinnosti.

Celonárodní fronta zafungovala, byli tam

tedy lidé, kteří normálně pracovali.

To je příznak státu.

A když stát jako takový neexistuje,

tak to potom dopadá jako v Libanonu.

Proto je zcela zbytečné se divit tomu, že ho sousední Izrael považoval za svůj zadní dvoreček,

a že z jeho vzdušného území klidně vystřeloval rakety na Sýrii.

Vůbec nebral ohled na jakoukoliv

suverenitu Libanonu.

Ale abyste brali ohled na jeho suverenitu, musel by být Libanon alespoň v nějakém ohledu státem,

musel by si alespoň v něčem vzít příklad

ze svého souseda, z Izraele.

Mohli by si osvojit třeba

přinejmenším tu kulturu kibuců.

To už by byl základ fungování státnosti.

Ale vzhledem k tomu, že naděje

je vkládána pouze do vnější pomoci...

Když se něco stane, přijde Francie: „Tehdy to

fungovalo dobře, když jsme byli její kolonií.

Pojďme se k ní vrátit a bude nám dobře.

Oni nám všem zajistí dobrý život.“

A další otázkou je, jak to, že se Francie okamžitě v tom Libanonu objevila?

Oni tam ve Francii mají svých problémů málo?

Vůbec ne, problémů tam mají dost a dost.

Jenže z hlediska globálního, nadnárodního řízení Francie

v podstatě neměla jinou možnost, než se tam objevit.

A nesouvisí to s ničím jiným než s Íránem.

Takže Libanon jako stát neexistuje,

jedná se o území odtržené od Sýrie a ti lidé,

kteří vyšli protestovat a vyvolávat nepokoje…

To právě takoví lidé, s takovou mentalitou

v Sýrii vytvořili ty teroristické oddíly,

které začaly bojovat proti zákonné syrské vládě,

tedy vést občanskou válku ve vlastním státě.

Úplně stejní lidé, právě takoví v Libanonu vyšli protestovat proti tamní vládě.

„Ne, my sami svůj stát obnovovat nebudeme.

Ano, naši zemi potkalo neštěstí, je to tu zničené.

Ale přece sem přijeli ti lidé z dvaceti států,

ti ať nám to tu všechno udělají.

Proč bychom si my sami měli dělat pořádek

ve vlastním státě? Zbláznili jste se?

My ho raději budeme dále ničit, spalovat auta a bořit zbylé budovy.“

Takto to tam vypadá. Jedná se o lidi

s určitou spotřebitelskou mentalitou

a takoví lidé nikdy

nejsou vlastenci své země.

To právě proto ministr Fursenko u nás vytyčil ten úkol výchovy spotřebitelů,

který pak realizoval ministr Livanov,

mám na mysli ministra školství v Rusku.

Takže jak se tam rozvíjí ta situace?

Vrátíme se opět na počátek k tomu úkolu

přenosu center koncentrace řízení,

toho euroatlantického zastoupeného Velkou Británií a USA do Číny

a euroasijského zastoupeného

Evropou do Íránu.

Ten první přenos se víceméně

daří a ten druhý nedaří.

Po prvním úspěchu, kterým bylo dosazení

ajatolláha Chomejního z Francie do Persie, do Íránu,

ten proces začal drhnout.

A tím prvním stupínkem, o který zakopnul Írán

na své cestě stát se centrem koncentrace řízení,

se stal Irák.

Íránsko-irácká válka

se táhla bezvýsledně osm let.

A aby se Írán mohl pohnout z místa, musela mu v tom napomoci rozsáhlá agrese západních států proti Iráku.

Ten byl smeten

a Írán se mohl pohnout dál.

Jedním z úkolů celého toho arabského jara bylo zlikvidovat státní řízení v arabském světě,

v islámském světě, kam měl

přijít Írán se svým „správným islámem“.

Takže sunnismus zastoupený centrem koncentrace řízení islámského světa v Saúdské Arábii

měl ustoupit šiítismu s centrem

koncentrace řízení v Teheránu.

Jenže tady opět

nastoupily těžké časy.

Americká státní elita, která si nepřeje odejít

do nebytí, jako se to stalo elitě SSSR,

která s takovou radostí

zaprodala vlastní stát

a musela odejít ze všech území,

kde měla vliv a ustoupit je jiným.

No a americká elita

si takto odejít nepřeje.

Jenže nechápe, že bude-li takto pokračovat

Pax Americana, znamená to konec pro celý svět,

a že tedy sama s tím světem zahyne.

Oni si myslí, že stejně jako dřív mohou vládnout celému světu, okrádat ho

a parazitovat na něm

bez jakýchkoliv důsledků.

Zatímco globalisté si uvědomují,

že USA musí být přeformátovány.

USA byly v pořadí na přeformátování…

Tedy tu cestu k přeformátování USA nastoupily hned, jak začalo přeformátování SSSR,

když SSSR rozložili na státečky bez suverenity a začali ho přeformátovat.

Proto si také zachovali to agitační středisko marxismu v podobě Běloruska,

neboť po bídě a utrpení ekonomických reforem a prolité krvi v důsledku přestřelek,

zločineckých šarvátek, občanské války, teroristického vpádu do Čečenska…

Myslím ty dvě čečenské války, co k nim došlo poté, co se tam etabloval mezinárodní terorismus.

…by se lidé opět chtěli vrátit ke své marxistické/

temné „mrak-sistické“ minulosti.

To kvůli tomu ponechali

a stále tu je "vzor" v Bělorusku.

Všechno bylo perfektní, Lukašenkovi udělali skvělou reklamu, ale zakopli o…

Dokonce i pro Zjuganova lidé hlasovali dost na to, aby mohl být vyzdvižen.

Ale samy ty vnitřní elity, které byly

u řízení ten proces zablokovaly.

Zjuganov spláchnul své vítězství v prezidentských volbách a přenechal ho Jelcinovi.

A ten projekt návratu do „mrak-sistické“

minulosti se zadrhnul.

Ale to je rozsáhlá samostatná otázka,

o které jsme mluvili nejednou.

Teď ale k tomu Libanonu.

Proč a co se tam děje,

a jak to souvisí s Íránem?

USA měly být přeformátovány poté,

kdy byl přeformátován SSSR.

Jenže USA si nacpaly kapsy, byly štěstím bez sebe,

měly dokonce za Clintona přebytkové rozpočty!

Když mohli vykrádat SSSR a státy bývalého

socialistického tábora, byli tam štěstím bez sebe.

To přece není náhoda, že právě Hillary

Clintonová je tváří té americké státní elity.

A tak se tomu vzepřeli.

Nechtějí, aby USA byly přeformátovány a klesly

na úroveň obyčejného národního státu,

chtějí stejně jako dřív

být těmi hegemony.

A proto také nástroj

mezinárodního terorismu

a veškerý mezinárodní terorismus je vždy řízen konkrétními tajnými službami,

které tímto způsobem řeší úkoly

své přítomnosti v tom či onom regionu...

Jedná se o vedení války cizíma rukama.

Jeden z typů zástupné války.

No a ISIL je takovou

nepravidelnou armádou USA.

A Írán měl tento ISIL porazit se vším všudy, vytlačit ho na turecké území,

potom by se to všechno přesunulo

do Evropy společně s běženci,

kde by to smetlo

všechny národní státy

a Írán by v průběhu toho boje s ISIL dostal do svých rukou Turecko,

které už je tak jako tak sto let globalistům na obtíž

díky skvělé globální politice, kterou vedli bolševici.

Přeformátovali by Evropu,

přinesli do ní ten „správný“ islám

a v Evropě by tak vzniknul evropský

islámský chalífát s tím „správným“ islámem.

A centrem koncentrace řízení

islámského světa by se stal Írán.

Jenže jak se říká:

"Co na papíře rovinka,

v praxi samá roklinka."

Americká státní elita se příliš silně začala bránit a Írán se zadrhnul podruhé.

Jak nedokázal porazit Irák,

tak to nedokázal ani s ISIL.

A to měl ještě navíc porazit i Izrael,

což také není právě snadný úkol,

obzvláště díky tomu, že Izrael má v celém světě velice silnou židovskou diasporu,

která ho podporuje

a poskytla by mu pomoc.

A zkušenosti v uplatňování bezstrukturní součinnosti má židovské společenství unikátní, staleté.

Takže by to pro Írán

bylo velice těžké.

Proto to také chtěli vyřešit jinak,

Írán se tomu měl jako budoucí centrum koncentrace řízení vyhnout a vyžrat si to měl někdo jiný.

A tím někým mělo být

podle globalistů Rusko.

Jenže vzhledem k tomu, že jedna z vln ISIL se měla přelít

na území bývalého SSSR a smést středoasijské republiky,

a potom by se dále přelila do Ruska,

kde by na své cestě všechno smetla,

bylo pro Rusko výhodné a dosud je výhodné porazit nepřítele na cizím území s menším krveproléváním.

Proto bylo pro Rusko výhodné

zapojit se do syrské války.

Takže když to Írán nezvládal, vstoupilo

tam Rusko a začalo mocně drtit ISILovce.

A s čím se počítalo? Že si tam Rusko vyláme zuby, Putinův politický režim se zhroutí,

Írán se stane tím centrem koncentrace řízení,

Rusko bude rozděleno na dva projekty,

na koridor sever-jih,

to je indický, íránský projekt

a tím druhým by byl projekt nové hedvábné stezky, což je čínský projekt.

No a samo Rusko by se tak v podobě státečků

bez suverenity stalo pouhým surovinovým přívěškem.

Jenže se ukázalo, že to dopadlo přesně opačně.

Rusko to zvládlo a jen to posílilo jeho další rozvoj.

Ta válka ekonomiku Ruska aktivizovala

a pozvedla jeho autoritu ve světě.

Ale co mělo být tím nejdůležitějším?

Nejenže tu válku Rusko

nemělo zvládnout,

navíc měla zmizet Sýrie jako subjekt mezinárodní práva, jako stát,

měla se stát nějakým satelitem nového

centra koncentrace řízení v podobě Íránu.

Jenže to se nepovedlo.

A ten pokus sehrát to s triumvirátem Rusko-Turecko-Írán tak,

aby se Turecko a Írán vzájemně

posílily v boji proti Rusku

a snížily postavení Ruska při obnově syrské státnosti, aby Rusku svazovaly ruce...

Jen si vzpomeňte na Írán, jednou ruským

letadlům povolil nástupní základnu na svém území

a podruhé jim to zase zakázal. A proč?

Protože to něčím podmiňovali.

A Rusko na to: „Nám je to jedno.

Bude-li to zapotřebí, tak vypálíme své rakety

z Kaspického moře. No jen je zkuste sestřelit.

Sami budete potom muset říct, že jste povolili jejich průlet nad vaším územím.“

To se pořád blížíme k tomu Libanonu,

k té Macronově návštěvě, proč se tam objevil.

Takže ta situace vypadá následovně.

Sýrie se jako stát obnovuje.

A fakticky se právě Sýrie stává místo Íránu tím centrem koncentrace řízení ve Střední Asii a na Blízkém východě.

Takže díky absolutnímu kolapsu

státního řízení v Libanonu,

měla právě Sýrie všechny možnosti a mimochodem, ještě nikam nezmizely, ty možnosti,

aby k sobě zpět přičlenila Libanon.

Je to výhodné pro Libanon, jako stát,

ale není to výhodné pro ty elity,

které místo toho, aby řídily stát, dělaly tam pořádek a likvidovaly následky toho výbuchu,

ženou lidi do ulic,

protože nic jiného neumí, nevědí jak řídit stát,

neumí to, proto otevírají dveře západním státům…

Už jim naslibovali více než 200 miliónů EUR,

Evropská unie, Francie, Německo…

„Dejte nám peníze, pošlete nám odborníky,

všechno nám to dejte, dejte, dejte...

Všechno za nás udělejte a my jen budeme chodit

a protestovat v ulicích, protože nic jiného neumíme.

Takový je to „stát“!

Kdyby se Libanon opět

připojil k Sýrii,

tak by se Sýrie stala velice důležitým hráčem ve středomořském regionu.

A to prostě nemohou připustit.

Protože Sýrie se obnovuje

jako stát, je spojencem Ruska

a to by znamenalo i rozšíření ruské

přítomnosti ve středomořském regionu

a vůbec na Blízkém východě

i ve Střední Asii,

což by předurčilo kolaps formování

Íránu jako centra koncentrace řízení.

Podívejme se na to, jak se evropské státy kvůli Íránu neustále dohadují s USA.

USA pořád uvalují na Írán nějaké sankce a požadují to i od Evropy.

Ale Evropa se vzpírá a pomáhá Íránu prostřednictvím různých programů.

A ta návštěva Macrona je jedním z takových kroků poskytování pomoci Íránu.

Je třeba tam přijít, převzít

Libanon pod vlastní řízení

a vytvořit tím nárazník, který by zamezil přičlenění Libanonu k Sýrii.

A co víc, co se ještě děje?

Bejrút, to výbuchem zničené obilné skladiště bylo

v podstatě distribučním uzlem obilí do regionu.

Není tam přiváženo obilí jen

pro Libanon, ale pro celý širší region.

Takže ta otázka, kdo a jak bude dodávat potraviny do tohoto regionu,

se po zničení toho skladiště

stala velice aktuální.

Potravinová bezpečnost je jedním

z nejdůležitějších úkolů každého státu.

A k čemu se takto dostáváme?

Přijel tam Macron a prohlásil: „Já se teď stanu centrem koncentrace řízení při organizování pomoci Libanonu.

Rusko, ty dodej tohle,

Turecko ty dodej tamto.

Všichni se soustřeďujte okolo mne, protože tu mezinárodní konferenci pořádám já.“

To znamená, že se tímto způsobem pokouší začlenit Rusko (do svého řízení),

aby jakékoliv ruské kroky v tomto regionu,

samozřejmě s výjimkou těch v Sýrii,

teď konkrétně zde v Libanonu a v tom, co běží přes něj, mohly probíhat jen přes Francii.

Oni si velmi dobře uvědomují, že ty skryté mechanismy nadnárodního řízení teď nebudou v Libanonu funkční.

To znamená, že se tyto skryté mechanismy musely projevit a to se právě stalo.

Macron se teď pokouší všem

účastníkům vnutit svá pravidla hry,

pokouší se diktovat, co by měl kdo dělat.

A cíl je jen jeden, udržet Libanon pod nadnárodním řízením globálních struktur, globálního prediktoru

a předat ho nakonec pod řízení Íránu,

až se upevní jako centrum koncentrace řízení

ve světě, aby ho teď nezískala Sýrie.

Tak tento manévr byl cílem

té Macronovy návštěvy.

Ale tyto otázky nikdo neprobírá.

Dále tu máme sérii otázek pod jednotným názvem Putinův rozhovor s Lukašenkem.

Přečtu je v pořadí,

jak k nám přicházely.

Zdravím vás, Valeriji Viktoroviči, po Putinově telefonickém rozhovoru s Lukašenkem

začala prakticky všechna média aktivně ospravedlňovat Lukašenkovo jednání

v případu těch 33 zatčených Rusů a svalovat vinu

na Ukrajinskou bezpečnostní službu (SBU).

Letenky prý objednávali z Ukrajiny

a přes ni je také najímali na práci.

To SBU prý naivního Lukašenka dezinformovala

s ohledem na cíl jejich příjezdu. Co to má být?

To ruští oligarchové omlouvají Lukašenka,

nebo Rusko nechalo běloruské úřady pěkně se do toho případu namočit, a potom vyložilo všechna fakta?

Nebo je to řetězec událostí, aby se Bělorusko stabilizovalo a zamezilo se tak válce?

To poslední více méně odpovídá

realitě, i když ne úplně.

Jaká je tedy ta situace?

Správně jste poznamenal, že nemůžeme

potřebovat žádnou destabilizaci Běloruska.

Naskýtá se tedy otázka, jakým způsobem by mohly naše tajné služby

zabránit této provokaci

provedené Lukašenkem?

Lukašenko se té provokace

účastnil v plném rozsahu.

Jednalo se o společnou

provokaci organizovanou,

řekněme to takto, v uvozovkách „státním řízením“ Běloruska a „státním řízením“ Ukrajiny.

Jednalo se o společnou akci zorganizovanou

nadnárodním řízením v podobě americké státní elity.

Lukašenko nejenže věděl,

oč jde, byl aktivním účastníkem,

jedním z nejaktivnějších

vykonavatelů celé této provokace.

Na to se nesmí zapomínat.

O tom, že tím aktivním účastníkem byl,

svědčí ten jednoduchý důvod,

že když dojde k takové události, tak napřed…

Lukašenko přece není Zelenskij ani Porošenko.

Mohl úplně v klidu sáhnout po telefonu

a zavolat: „Vladimire Vladimiroviči,

máme tu takovou a takovou situaci, pomoz nám zjistit, oč se jedná, musíme to nějak vyřešit.“

Ale ne. Jen si povšimněte, speciálně

pro média bylo to zatýkání natáčeno,

všechno to bylo speciálně takto zařízeno, zinscenováno, a podle předpokladu, už jsem o tom mluvil…

Já jsem přece hned řekl: „Kam měli letět, do jakého cílového bodu?“

My jsme tenkrát mluvili o Libyi,

ne proto, že právě tam měli letět,

ale jako o jednom z možných cílů,

kterým mohla být Venezuela, Libye…

Také jsem říkal, že nevylučuji tu možnost, že je tam nechali přiletět schválně, jen aby mohli být zatčeni.

A tak se to také stalo. Přivezli je tam speciálně kvůli tomu, aby je tam mohli zatknout.

Vybrali si lidi a tak dále,

to všechno vyšlo najevo.

A hned, jakmile se to všechno

stalo, se to dostalo do médií.

Jednalo se o mediální, informační útok. Jednalo se o informační kampaň, o konkrétní scénář.

A v tomto scénáři Lukašenko vůbec neplánoval,

že bude s Putinem nějak tento problém řešit.

On potřeboval vytvořit informační

pole příslušné úrovně.

A proto se také setkal s provokatérem SBU,

s konkrétním, s tím, no, agentem Gordonem.

Cožpak to nevěděl?

Jednalo se o jasnou spolupráci.

Ukrajinské a běloruské zdroje se spojily,

aby vytvořily tuto provokaci proti Rusku.

Lukašenko potřeboval dát najevo,

já jsem sám za sebe, jsem s vámi.

Provádět špinavosti Rusku je pro Lukašenka, no nebyl jediný případ, kdy by…

Od roku 1994, kdy se Lukašenko zamýšlel

nad tím, jaký byl ten Hitler chlapík...

Cožpak po tom ještě někdo může

považovat Lukašenka za vlastence?

Celý život byl jen partajním kariéristou.

Vždy dělal špinavosti, vždy!

Tak proč by tomu teď mělo být jinak?

Jen si to vezměte, prováděl Rusku špinavost

za špinavostí a zdroje od něj stejně stále dostával.

Tak proč by si teď měl myslet, že mu něco

z toho zarazí, že na něj budou nějak tlačit?

On přece ví, že v Rusku

se stále snaží o státní převrat.

Americká státní elita vsadila všechno

na to, aby tady svrhla Putina

a koronavirus je jedním

z faktorů toho státního převratu.

Takže když guvernéři posilují ty kroky podnikané kvůli koronaviru,

tak se jedná o jejich aktivní účast v něm, je to jejich ohlášení, že jdou proti Putinovi, proti státu.

Dělají pukrlátko před USA a ohlašují: „My jsme s vámi,

my svůj stát zaprodáme, my vám ho naservírujeme.“

V tomto se nesmíte nechat mýlit.

A proč Lukašenko nevolal Putinovi?

Protože už ho považoval za odepsaného, absolutně odepsaného.

Proč by s ním měl pracovat

a brát na sebe nějaké závazky,

když právě tento člověk mu zabránil stát se „všeruským imperátorem“,

stát se Alexandrem IV.

nebo dokonce Alexandrem I.

Vždyť tamto byli Romanovci a on je přece Lukašenko

a Koljenka synáček by od tatínka dostal trůn.

A bylo by mu jedno v jakém rámci, zda by to byl

marxistický stát nebo monarchie… To je přece jedno.

Putin svým příchodem a efektivním řízením při obnově státu

narušil celý ten scénář přivedení

Lukašenka k moci nad celým státem.

Vždyť už ho speciálně přivedli k moci v Bělorusku,

ze kterého schválně udělali ten rudý agitační koutek.

Šlo o reklamní kampaň: „Jen se podívejte,

máte u vás nesmyslné reformy, bídu a zločinnost,

zatímco Bělorusko, kde se udržel marxismus,

socialismus je ostrůvkem klidu a sociálních záruk.

Není přece důležité,

že to všechno platí Rusko.“

To kvůli převádění ruských zdrojů do Běloruska byl vytvořen ten „spojenecký“ stát.

Jiný účel to nemělo,

absolutně ne.

Mělo to umožnit Lukašenkovi dostat se pak takříkajíc na všeruský trůn, do čela.

Ten „spojenecký“ stát neměl jiný účel než převádění ruských zdrojů na podporu Lukašenkova režimu.

Tak proč by měl mít Lukašenko

nějaké obavy z následků?

Když ví, že ať dělá, co dělá, tak mu celý ten podpindos-

nický oligarchát stejně poskytne zdroje, aby to ustál?

A aby mu to ten oligarchát poskytnul v rámci celostátního pokusu o státní převrat v Rusku, musel dát najevo,

že patří k nim, že je proti Putinovi, proti Rusku,

že je na straně amerických slouhů.

A právě proto to spojení Ukrajiny s Běloruskem,

aby byl podchycen ze všech stran a neměl kam uhnout.

A on do toho všeho šel

s gustem, s radostí!

Neboť kdyby to udělat nechtěl, tak by prostě Putinovi zavolal a řekl by mu:

„Vladimire Vladimiroviči, máme tu problémy, pojďme si o nich my dva promluvit a společně to vyřešit!

Já už nemůžu nikomu důvěřovat. Sám víš, kolik lidí je proti Bělorusku, proti našemu spojenectví.

Pojďme to vyřešit společně,

co udělat s těmi lidmi, které tu máme.“

Mohl to tak Lukašenko

udělat? Nemohl.

Jen si vzpomeňte, kolikrát říkal, že Velká vlastenecká válka nebyla jejich válkou,

že to nebyla JEHO válka!

On přece prohlásil, že stát

a on jedno jsou, jako Ludvík XIV.

„To nebyla válka Bělorusů. Všichni přes nás jen pochodovali a válčili spolu.

Vlastenecká válka z roku 1812 ani Velká

vlastenecká válka nebyly našimi válkami!“

On se přece politicky

i konceptuálně vymezil v plné kráse.

A všechny jeho kroky v tomto divadélku ukazují, že byl jeho aktivním účastníkem, že přesně o to mu šlo.

A co se stalo ve stejný den kromě toho,

že Putin zavolal Lukašenkovi?

Ve stejný den náš generální štáb připomenul celému světu naše zásady použití jaderných zbraní.

Pamatujete, jak Putin prohlásil: „Nač je nám takový svět, nebude-li v něm Rusko?!“

Jak se potom v televizi rozčilovala jedna učitelka Vysoké školy ekonomické: „To je přece hrozné!

Rusové si nepřejí zdechnout

pro blaho celého světa!

To je přece strašné, že Rusové chtějí žít,

když jim celý svět říká, že mají zdechnout!“

Putin jim to správně řekl: „Pokud není na Zemi místo

pro Rusko, tak s prominutím bude následovat plná odveta.

My se jen tak zmasakrovat nedáme!

My se o svou budoucnost budeme prát.

My se budeme prát

o budoucnost našich dětí!“

A když jsem mluvil o tom, že to

vytvoření předmostí z Běloruska

můžeme odvrátit jinými způsoby,

tak tady máte jeden z nich.

Napřed to prohlášení generálního štábu,

a potom Putin zavolal Lukašenkovi.

I když ještě není známo, zda Lukašenkovi volal Putin,

možná to bylo tak, že Putinovi volal Lukašenko.

Ale teď tedy budeme vycházet z toho,

že to byl Putin, kdo mu volal.

A dále tu vzniká otázka:

A co teď s tím?

Státní řízení, které se v Bělorusku

zformovalo, tato běloruská státnost

nepředpokládá možnost nějakého skutečného spojenectví s Ruskem

a tím spíše možnost řízení

z pozice prvku ruského světa.

Je tam „mrak“-sistická, soukromá diktatura,

která tam ale zajišťuje určitý pořádek.

Příchod jakýchkoliv jiných sil by znamenal,

že by tam vzniklo ohnisko nestability

a vojska NATO by nebyla

jen na Ukrajině, ale i v Bělorusku.

Toto spojení sil by pro nás znamenalo velké vypětí. To bychom si přáli? Asi ne.

Takže je pro nás jednodušší

přistoupit na všeobecný trend.

Alexandr Grigorjevič si dokázal

zajistit volební účast,

to znamená, že jeho řízení je stále ještě dostatečně efektivní.

Přestože využil tu poslední možnost,

která je pro něj nejvíce zhoubná.

Když začal… Stejně jako Janukovič založil politickou stranu Svoboda, aby tím vystrašil lidi…

A jak je na tom teď sám

Janukovič a jak Svoboda?

Svoboda zrodila nacionalistické zločinecké skupiny nové úrovně, ty banderovské, „svidomé“,

které nyní terorizují celou Ukrajinu a sám Janukovič musel vzít nohy na ramena.

A stejnou cestou se vydal

Lukašenko, zcela uvědoměle.

Ale dokud je v čele toho státu,

tak zajišťuje určitou předvídatelnost procesů

na území Běloruska a určitou stabilitu.

Dokud zůstává v čele Běloruska, tak to Rusku

poskytuje určité dočasné okno možností,

aby se nejen samo

vnitřně přeformátovalo

ale připravilo si i půdu pro budoucí řešení problému Ukrajiny i Běloruska.

A proto bylo Lukašenkovi řečeno: „My si velmi dobře uvědomujeme, jaký ty jsi všivák.

Vyčerpávajícím způsobem jsi dal s konečnou platností najevo, co jsi zač, všemi těmi svými prohlášeními.

Mohl jsi jednat jako státní činitel,

který má na srdci bezpečnost svého státu,

ale to bys nesměl spustit ty mediální akce

na rozpoutání protiruské hysterie.

Jak ses o to všude postaral.

Měl jsi využít stávajících mechanismů tak,

jak to funguje mezi všemi státy.“

Ona když se dělá kampaň ve stylu Skripalů, nebo těch 33 zatčených,

tak se to napřed řeší mediálně a teprve potom se pěkně potichu přizná: „Nu ano, vlastně to tak nebylo.“

Ale opakuji, že my potřebujeme určitou stabilitu, bezpečnost a dočasné okno.

Tím prohlášením generálního štábu jsme eliminovali jakoukoliv západní,

NATOvskou aktivitu s ohledem

na „pomoc“ Lukašenkovi.

A teď nevím, je třeba to prověřit,

jak je to s těmi letadly?

Zda s nimi riskovali letět z Německa do Polska.

Přesouvali ta vojska? Včera a dnes?

A mohli to udělat tak,

jak jsem o tom mluvil,

jenže všichni velmi dobře vědí,

že Putin nemluví do větru.

Pokud generální štáb řekl, co bude, tak to tak také bude! Budeme bránit svůj stát, budeme bojovat!

Jenže pro Lukašenka jeho vlastní národ nic neznamená, a tak si takto zahrává.

A také jsme Lukašenkovi řekli: „Zatím

o tvé roli v tom všem nic říkat nebudeme.

Ano ty sám jsi v plném kontaktu, stejně jako tvoje KGB, s ukrajinskou SBU.

Jsi v kontaktu se Zelenským, všechny tyto státní mechanismy jsou aktivní.

Ukrajinská média ti šla na ruku.

Dobře jsi věděl, co děláš.

Ale my se budeme tvářit, jako že tě podvedli.

Tedy přesněji, nebudeme se takto tvářit,

jen vytvoříme podmínky, za kterých bude možné si to takto vyložit.

A ty teď na základě toho

řeš otázku vlastní stability.

My budeme říkat pravdu, že to byla SBU, Zelenskij, Gordon a další.

Pomlčíme o tom běloruském segmentu,

ale to neznamená, že budeme mlčet věčně.

Je to teď pro tebe výhodné? Je.

Tak to využij k zajištění stability řízení.“

A my tím vyřešíme otázku,

jak se k tomu dále postavíme.

Protože nyní není jediný prvek běloruského státního řízení, který by nebyl protiruský,

a to je třeba změnit,

celé je to nutné zrevidovat.

Ta součinnost běloruské KGB a ukrajinské SBU v této konkrétní operaci,

při které plně spolupracovaly,

šlo o jejich společnou operaci.

a dozoroval ji, na starosti

ji plně měl právě Lukašenko.

On potřeboval dát najevo svůj protiruský postoj, protiputinovský postoj.

„Protože teď Putina svrhnou

a jak bych měl dál přežívat bez zdrojů?

Takto se z toho nějak vykroutím.“

Jenže se ukazuje, že Putina zase nesvrhli,

že z toho zase nic nebylo, zase to nevyšlo.

Ti, kteří plánují státní převrat,

na to totiž nemají.

Ruský národ jim to nedovolí,

lidé totiž Putina podporují.

A tak byla Lukašenkovi poskytnuta možnost,

aby své hříchy nějak vykoupil.

A my si tak zajišťujeme určitou předvídatelnost a klid v jednom ze segmentů.

Druhá otázka z této série o Putinově telefonátu s Lukašenkem od Vitalije.

Valeriji Viktoroviči, vyvolává to takový dojem,

že celý tento incident se zatčením ruských občanů,

kteří bojovali na Donbasu

a pokus vydat je Ukrajině,

měl za účel podrýt minský jednací prostor

a tím také podkopat Minské dohody

jako vlivovou páku globální

politiky Ruska. Není to tak? - Je.

Ruské tajné služby ponechaly Lukašenkovi možnost dostat se z této situace se zachováním tváře tím,

že poukázaly na údajnou ukrajinskou stopu,

aby nedovolily zničit minský jednací prostor…

Ne, tato operace zcela zlikvidovala

minský jednací prostor.

Ten Minský formát, tento jednací prostor měl ještě

původně posloužit k usmíření Arménie s Ázerbájdžánem.

Aby se centrem koncentrace řízení obnovy SSSR stávalo Bělorusko a hlavou státu Lukašenko.

A co bylo hlavním cílem?

Co měl pořádně dát najevo?

Proč vybírali schválně takové lidi,

kteří bojovali na Donbasu?

Aby mohli být uvedeni na seznamu toho webu

Mirotvorec, což je zcela extrémistická organizace.

Proč to najednou bylo pro běloruské státní vedení tak důležité?

Seznam, na jehož základě zabíjejí lidi?

Je-li tam někdo uveden, hrozí mu vražda bez soudu a vyšetřování.

Proč ten seznam byl najednou

pro běloruské státní vedení tak důležitý?

A proč řekli: „Ano, my vydáme tyto lidi Ukrajině, budou-li důkazy.“ A tohle byl pro ně ten počáteční důkaz.

Šlo o princip, že ti lidé bojovali

na Donbasu za ruský svět,

že bojovali proti fašistickému

převratu na Ukrajině,

proti tomu, aby fašisté, banderovci,

„svidomí“ zabíjeli ženy a děti,

prováděli genocidu ruského národa, aby zmírnili

to jejich týrání Ukrajiny a ukrajinského národa.

Tato motivace měla ukázat,

že lidé zahrnutí do seznamu na webu Mirotvorec nejsou na běloruském území nedotknutelní,

že běloruský státní aparát je kdykoliv může zatknout a vydat Ukrajině.

To bylo názorně demonstrováno.

To znamená, že každý člověk, který teď z Luhansku nebo Doněcku přijede na setkání kontaktní skupiny do Minska,

riskuje, že ho v kterémkoliv

okamžiku mohou zatknout.

Protože přesně tohle Bělorusko dalo najevo, že bude zatýkat lidi na základě seznamu na Mirotvorci.

Pro ně je to důvod k zatčení

a předání daného člověka Ukrajině.

Tohle bylo dáno najevo zcela přímo.

Úkolem bylo zničit minský proces,

ty Minské dohody, které jsou trnem v oku americké státní elitě a všem podpindosníkům ve světě.

Protože Putin si tak vydobyl nejen velice důležitý diplomatický dokument,

ale navíc dokázal, aby byl potvrzen OSN.

S tím prostě nijak nehnou.

A Lukašenko doufal, že za tuto zradu, za tuto podlost dosáhne legitimizace své moci na Západě.

Snažil se zlikvidovat proces, který protiřečí zájmům americké státní elity.

Dokonce to mohl přímo

udělat, mohl to udělat.

Přijela by minská skupina, on by je

zatknul a ihned vydal Ukrajině,

aby takto s konečnou platností

dal najevo svůj postoj.

Jenže Rusko zasáhlo včas.

Putin včas zatelefonoval a náš štáb vydal prohlášení o určitých následcích,

bude-li se Bělorusko takto chovat.

Bělorusko není skutečným

státem, není státem.

Je to projektově zkonstruovaný stát a nemá žádnou budoucnost mimo rámec jednotného ruského státu,

mimochodem stejně jako Ukrajina.

Při rozkladu SSSR, při rozkladu

Ruska, sovětského Ruska

z jeho úlomků vytvořili tyto pseudostáty,

které mají znemožňovat Rusku jeho obnovu.

A Lukašenko přesně tohle dělá, zcela cíleně a uvědoměle. Ničí Minské dohody.

A co na to Rusko? Má teď dvě cesty podle toho, jak se rozhodne jeho státní vedení.

V závislosti na tom, jaké jsou zdrojové možnosti pro řešení těchto problémů,

je možné pořádně zatlačit na Alexandra Grigorjeviče

a zajistit normální fungování minské skupiny tak,

aby tam ani vlásek z hlavy neupadl

luhanským a doněckým zástupcům.

Aby pokud někdo z nich jen uklouzne, Lukašenko okamžitě pracoval k infarktu: „A co na to Rusko?“

Aby je tam na rukou nosili.

To je jedna možnost.

A ta druhá? Nač je nám ten Minsk? My máme dobrý projekt, který se nazývá Astana.

Nursultan Abiševič

spustil skvělý projekt,

který teď mimochodem začíná trochu haprovat v důsledku toho,

že byl Nazarbajev poněkud odstaven

od státního řízení Kazachstánu.

Jinak je to skvělý projekt, je možné ho v plném rozsahu obnovit

a udělat z něj nejen jednací prostor pro řešení problémů turkických národů a vůbec celého islámského světa,

ale například i té otázky

urovnání problémů na Ukrajině.

Formát Astany tak chytí druhý dech,

my s ním budeme plně spolupracovat,

protože je to pro Rusko

objektivně výhodné, objektivně.

A někdy někdo bude muset v tomto formátu Nursultana Abiševiče nahradit

a proč by… Dobrá, to teď necháme být.

Takže pro Rusko je to velmi výhodné, zachovat a rozšířit ten formát Astany.

Minskou kontaktní skupinu je možné převézt na formát Astany.

A není nutné jezdit až do Astany, mohou se setkávat třeba v Rostově, ale v rámci formátu Astany.

Když se tedy bude jednat o Ukrajině.

A co Alexandr Grigorjevič? S ním je to zcela jasné, už do počátku… Já prostě nevím.

Od devadesátých let

neustále říkám: „Ukažte mi,

co dokládá, že je to čestný a slušný člověk, že je to vlastenec?“

Ani nemyslím ruský, ale alespoň

běloruský vlastenec. Čím to doložíte?

A u nás neustále: „Vždyť on je takový a onaký…“

Nečetli jste snad jeho životopis?

Neviděli jste ho? Neslyšeli jste, co říkal

o Hitlerovi? Jaký že to byl skvělý člověk?

Takže ta otázka minského formátu teď bude muset být vyřešena.

Je to velice závažná věc, neboť tu podlost,

které se dopustil Lukašenko…

Jedním z jejích úkolů bylo zničit…

Přičemž z hlediska nadnárodního řízení to dokonce byl ten hlavní úkol,

neboť to narušuje možnosti Ruska v uplatňování

jeho globální politiky, to zničení minského procesu.

Právě proto všichni začali sborem vykřikovat:

„Musíme se vzdát těch Minských dohod.

Vždyť je nikdo neplní. Pojďme se jich sami vzdát.“ Prostě chlapíci!

Našim nepřátelům jsou na obtíž, jsou jim trnem v oku,

tak se pojďme tohoto nástroje sami vzdát!

Když u nás v televizi takto vystupují, obzvláště jeden se tam rád rozmachuje šavlí,

tak si vzpomeňte na to, jak to dopadlo, když se našich raket,

myslím, že krátkého doletu,

vzdal Gorbačov.

Američané nás o to dokonce

ani výslovně nežádali,

sám je takto obdaroval, protože vyvolávaly

u Američanů nespokojenost.

Tak tenhle návrh je to samé, jen na kvalitativně vyšší úrovni nadnárodního řízení,

připravit Rusko o možnost operovat

s nimi na úrovni globální politiky.

A to si říkají vlastenci!

A když někdo…

Nu, někteří jsou dost…

Jeden moderátor, nebudu ho jmenovat, často říká:

„Já vůbec nechápu, k čemu nám ty Minské dohody byly.“

To je pašák! Alespoň tak dal

najevo svou kompetenci

v otázkách státního a nadnárodního řízení, globální politiky.

Všem jsi to názorně předvedl.

A proto bude nutné to řešit. A řešit…

Zde je toho hodně vzájemně vloženého.

Já takové důvěrné informace nemám a stejně bych o tom vlastně ani nemohl mluvit.

Ten manévr musí

být napřed proveden.

A třetí otázka ze série Putinova telefonátu s Lukašenkem od Nikolaje.

Valeriji Viktoroviči, okomentujte, proč Vladimir Vladimirovič telefonoval Lukašenkovi,

se kterým je pro jeho nespolehlivost jednat stále více nežádoucí. - Na něj se nikdy nedalo spolehnout.

Na té vlně zatčení našich

občanů v Bělorusku

by bylo možné zpřetrhat mnohé naše ekonomické vazby s Běloruskem,

aby „baťka“ předvedl soběstačnost Běloruska! Ať je klidně ten „Západ s nimi!“, ať jim „pomohou“ ze zahraničí,

když to s nimi nejde po dobrém.

Putin je čestný člověk.

Už máme dost toho, jak každému náš stát neustále pomáhá a v odpověď nás polévají splašky.

Neměli bychom už s takovou

ušlechtilostí konečně přestat?

To na mne přímo zavanulo

našimi rodnými osmdesátkami,

dobou pozdní přestavby bezprostředně před zhroucením SSSR:

„Možná už bychom měli přestat, možná stačí…“

Tak zaprvé, ke způsobu vymezení této otázky.

Hlava státu, a jakým způsobem se jí ten člověk stal, to je další věc...

Mimochodem, opět odkazuji na tu naši práci o státu, tam je ten základ,

maximálně zhuštěně

je to tam všechno vyloženo.

On je v čele toho státu a trpět za to má národ?

Nu, dobrá, probereme tu otázku.

K čemu je nám to všechno dobré?

Ať prý jim pomůže Západ.

My jsme odešli a řekli: „My Střední Asii nepotřebujeme. Nepotřebujeme ani Kavkaz.

Ať vám pomáhá Západ! Chcete, aby vaši vojáci studovali v našich vojenských školách?

Tak nám pěkně zaplaťte v devizách

za to, že vaše vojáky učíme.“

A Západ na to: „Pánové, vy

za to musíte Rusku platit v devizách?

My vaše důstojníky necháme

u nás studovat zadarmo.“

A jak se tam teď máme vrátit?

Co nám přinesla taková politika?

Přesně taková, jaká byla popsána?

Ano, je to líbivá póza, ale co se za ní ukrývá? Absolutní zhroucení státu!

Absolutní zpřetrhání ekonomických vazeb!

Ty ekonomické vazby mezi Běloruskem a Ruskem

jsou mimochodem výhodné i pro Rusko!

Jedná se o jednotný národohospodářský komplex,

tento organismus byl vytvořen za SSSR.

To je stejné jako: „Víte, ten malíček je vlastně úplně k ničemu.

Nějak mi začal překážet,

pojďme ho odříznout.“

Takto můžete zmrzačit celé tělo.

A ten Západ tam přijde.

No a rakety už nebudou někde daleko, ale přímo

v Bělorusku, včetně nástupní základny.

Ano, dnes už je jiná úroveň vedení války

a v podstatě není nutné přivést…

Nu, vojska přímo k hranicím, protože stejně musí existovat určitá letecká mobilita,

abyste se mohli

zmocnit klíčových bodů.

V podstatě se vracíme k metodám vedení válek ze začátku 19. století,

konce 18. století, jen na nové

technologické úrovni.

Ta epocha masových armád 20. století,

1. a 2. světové války odeznívá.

Přece vidíte, jak to všude probíhá.

Ale vzdát se zcela nějakého území

a jednoduše z něj odkráčet…

„Kemská volosť? Tu si klidně vezměte.“

Projevovat mentalitu Bunše, když se z něj stal car, já už opravdu nevím... (film Ivan Vasiljevič mění povolání)

Naši předci dávali postupně dohromady náš stát

a ve výsledku jeho území zaujímalo 1/6 planety Země.

Zatímco v Evropě měli podle těch

jejich metod 39 německých státečků,

my měli jednotné Rusko

až k Tichému oceánu.

To se velmi nelíbilo těm, kteří prováděli globalizaci

a nelíbí se jim to doposud, že Rusko stále existuje.

A teď bychom měli s líbivým vlasteneckým

patosem říci: „Pojďme se vzdát území, lidí!“

A hlavně tak sami sobě vytvoříme podmínky,

za kterých nám samotným bude hůře,

protože to zúží naše možnosti,

manévrovací hranice,

prudce tak snížíme své zdrojové možnosti,

které naopak posílí zdroje našich nepřátel.

Já jsem uváděl příklad. Přesně takto jsme zničili Sovětský svaz.

Přesně tímto stylem: „K čemu nám to vlastně je? Pojďme odtamtud odejít.

Proč bychom živili Kavkaz?

Proč jedno, druhé, desáté…?“

Zcela nedávno jsem zase slyšel:

„Proč bychom měli živit Kavkaz?“

A kdo takto vystupoval? Různí ti výtečníci

z Bílého hnutí, takoví jako Navaľnyj.

A teď to samé, jen z jiných úst?

Teď zase, nač je nám Bělorusko?

A nač je nám potom náš stát? Rusko?

Nač jsou nám Rusové? Když to důsledně dotáhneme do konce?

Ta otázka stojí přesně takto.

A Lukašenko nikdy

nebyl spolehlivý partner.

Jestliže budeme sázet jen na ty spolehlivé,

tak to můžeme rovnou zabalit.

V našem okolí nikdy

takoví nebudou.

Musíme si uvědomovat, že moc,

to je schopnost řídit realizovaná v praxi.

Je nutné umět různorodé

procesy využít pro dosažení…

Využít objektivní okolnosti k dosažení svých subjektivních cílů, to je pravidlo DVTŘ.

O čem pořád mluvíme? Je třeba číst a studovat Dostatečně všeobecnou teorii řízení.

Musíte chápat řízení složitých

sociálních supersystémů.

A ten návrh, jaký byl v poslední otázce,

jednat jako v maňáskovém divadle,

kde na scéně nejsou dokonce

ani herci, jen maňáskové,

kde je všechno zcela jasné, zcela očividné, kde

ty procesy už nabývají maximálně groteskní podoby...

Tím ničeho nedosáhneme,

vůbec ničeho nedosáhneme.

Takto můžete maximálně pobavit dětičky ve školce,

protože stát takto pohřbíte, okamžitě.

Jakoby, víte… Když není spolehlivý, otočím se k němu zády a přestanu s ním mluvit.

Když s ním nebudete

mluvit vy, jiný bude.

Začlení si ho do svých zdrojů na jiných

principech, a potom ho využije proti vám.

Využije to území, využije jeho lidské zdroje, průmyslové zdroje, to všechno mu tím dáte do rukou proti vám.

Uvedu takový příklad.

Jestliže se nebudete o děvče ucházet,

nedoufejte, že bude vaše.

A děvčata bývají různá, takže i přístupy

k nim musí být odlišné.

Nebo si myslíte, že nejlepší způsob,

jak ji získat, je ukázat jí prostředníček?

To je prostě skvělá logika.

Omlouvám se.

Tímto tato série otázek končí, o tom Putinově telefonátu s Lukašenkem.

Přejdeme tedy k další od Alexandra.

Valeriji Viktoroviči, už v roce 2014 jste říkal,

že Biden zastupuje globální prediktor,

když se jednalo o to, že Biden potápí USA a snižuje

tak jejich přítomnost v jiných státech. - Ano.

Vysvětlete prosím dvě takové věci.

Zaprvé, jestliže Biden zastupuje globální prediktor, tak proč ho tak podporuje státní elita ve volbách prezidenta USA?

Zadruhé, jestliže zastupuje globální prediktor (GP), proč

by měl mít sám GP zájem na to, aby tyto volby nevyhrál?

Tak zaprvé.

Tvrdíme-li, že Biden zastupuje globální

prediktor, tak jak teď mohu prohlašovat,

že stojí proti Trumpovi

na straně státní elity?

Buď nemám pravdu v jednom,

nebo v druhém, že?

Ale tak to je jen

v případě černobílého světa.

Jestliže však správně rozumíme procesům řízení,

tak si přece také uvědomujeme, že lidé se mění.

Člověk může být jednou členem jedné klanově-

korporativní skupiny a potom zase jiné.

Nebo nemusí být členem ani jedné z nich,

ale v důsledku toho, že ho někde urazili,

zdá se mu, že nedocenili

jeho nesmírné zásluhy,

tak začne určitým způsobem napomáhat jiné klanově-korporativní skupině, aby této dala co proto.

Je možné uvést celou

řadu podobných variant.

Takže ta skutečnost, že v určité chvíli…

To neříkám proto, že by to teď přesně sedělo právě na Bidena, to ne.

Skutečnost, že Biden v určité chvíli zastupoval zájmy globálního prediktoru, vedl globální politiku,

vůbec neznamená, že i nadále bude…

Tedy přesněji, že byl přímo členem této globální, nadnárodní elity USA,

nebo že změnil své názory

a přešel na stranu státní elity.

Nás mimochodem různé to přelévání se

od jedné elity ke druhé vůbec nezajímá.

To jsou jejich problémy, my se zajímáme výslovně o procesy řízení.

A ty procesy řízení nám napovídají, že Biden

zastupoval zájmy globálního prediktoru a dělá to dál.

A proč? Jen si to vezměte,

nebýt Bidena,

toho Bidena, který je už poněkud mimo

a absolutně nemůže konkurovat Trumpovi

takže si všichni velmi dobře uvědomují, že hlasováním pro Bidena hlasují vlastně pro viceprezidenta.

Státní elita by si mohla najít jiného,

efektivnějšího Trumpova protikandidáta.

A Trump zase potřebuje sparingpartnera, který bude demonstrovat neschopnost státní elity USA.

Takže Biden je v tomto ohledu prostě ideální figura, jednoduše ideální.

A aby se náhodou necukal,

je to pojištěno i jinými mechanismy, včetně trestního stíhání jeho syna, Huntera Bidena

a navíc, těmi jeho vlastními

veřejnými úvahami.

Ty jeho úvahy napovídají, že se Biden mezi globalisty ocitl náhodou.

Už jen díky svému postavení viceprezidenta,

měl při řízení okolo sebe určité lidi.

Ale tenkrát ještě nedošlo

k tak rozsáhlému střetu elit.

Tenkrát je ještě vábili mrkvičkami,

aby odvedli nějakou práci.

Bylo zapotřebí rozložit Ukrajinu? Bylo zapotřebí zdiskreditovat americkou přítomnost na Ukrajině?

Pro Bidena to znamenalo výhody, tak to dělal, za mrkvičku, kterou za to dostal.

A takto ho ovládají dál.

Znovu opakuji, že nebýt Bidena,

tak by se mohl objevit někdo úplně jiný.

A aby se objevit nemohl,

obsadili to místo Bidenem,

podpořili ho, napomohli státní elitě,

aby pro ni byl nejvhodnější figurou,

aby se stala rukojmím situace.

A Trump tím získal širší hranice

pro své manévrování.

Takže se v podstatě nic nezměnilo.

Další otázka souvisí s tím, že právě minulý týden bylo čtyřicáté výročí Moskevské olympiády 1980,

kde bylo na zahajovacím a závěrečném ceremoniálu čtrnáct týmů,

mezi které patřila Austrálie, Andora, Belgie, Velká Británie a tak dále,

které nekráčely za svými národními vlajkami,

ale za vlajkou Mezinárodního olympijského výboru.

A na cedulkách, které byly neseny před vlajkami,

nebyly u některých těchto států uvedeny jejich názvy,

jen názvy jejich národních olympijských výborů,

například Italský národní olympijský výbor,

přičemž britská delegace kráčela za cedulkou Britská OA, olympijská asociace.

Dříve jste obviňoval ruské

sportovce vystupující v Koreji

pod stejnou vlajkou Mezinárodního olympijského výboru s těmi pěti olympijskými kruhy.

- Nazýval jste je vlastizrádci.

- Ano, přesně tak.

A co představitelé těchto států, většinou západních, to také byli vlastizrádci?

A to jako proč? Jak je vůbec možné tyto dvě situace srovnávat?

To je jakási rozumová zpotvořenina. Pojďme se

na to podívat. Jak to bylo v tom roce 1980?

Tenkrát v tom roce 1980 část států vyhlásila

politický bojkot olympiádě v Sovětském svazu,

protože se rozhodly, že když bude na území Sovětského svazu, musí být bojkotována.

Opakuji, že ty státy vyhlásily jinému státu bojkot prostřednictvím olympiády.

Sovětský svaz nijak,

prostě žádným způsobem

neomezoval možnou účast kteréhokoliv státu

nebo sportovce na svém území v této olympiádě.

Neexistovala jediná politická podmínka, která by někomu něco zakazovala, nic takového nebylo.

A jak to bylo v Koreji?

Ostrakizování státu a společně

s ním i jeho sportovců,

přičemž byly uloženy podmínky, za kterých budou na tuto olympiádu připuštěni.

To je zásadní rozdíl, jde o absolutně

a diametrálně protichůdné věci. Dále.

Proč ti lidé tenkrát přijeli?

V té době, dokud existoval SSSR, nějaká

ta demokracie tak či onak na Západě fungovala.

Probíhaly tam volby, ve kterých každý člověk vyjádřil svůj určitý postoj.

Třeba když v USA vzniklo protiválečné hnutí proti válce ve Vietnamu,

tak se jeden z účastníků této protiválečné kampaně stal potom státním tajemníkem.

Vyjádřil tím své určité politické názory,

byl prvkem svého státu,

i když nepodporoval politickou linii svých politických protivníků ve státě,

kterou vedli tímto způsobem.

No a ve vztahu k olympiádě

na Západě vznikla stejná situace.

Takže lidé a politické instituce na Západě uvnitř států dali najevo svému politickému vedení:

„Vy si tu hrajete své politické hry a blokujete tak sportovcům účast v olympiádě.

To vy jim zakazujete, aby se jí jeli zúčastnit

a my s tím nesouhlasíme.“

Oni tehdy neporušili žádný zákon,

nezradili svůj stát, neznevážili ho.

Stát jim jen neposkytl svou vlajku.

To není to samé, jako když vám řeknou:

„Nemáte právo účastnit se se svou vlajkou.“

Jejich vlastní stát jim tu vlajku nedal,

aby za ní mohli kráčet.

Ale oni stejně dali najevo odkud jsou,

za koho budou soutěžit.

To jsou dvě zásadně odlišné věci.

Ve vztahu k Rusku je uplatňováno politické pronásledování, zákazy a tak dále,

a za těchto podmínek, ponižujících podmínek tam ti sportovci jeli, ponižovat se tam,

s prosíkem a po kolenou:

„Nás se to přece netýká…“

A tito naopak dali najevo:

„Vy náš stát neřídíte správně!

A můj občanský postoj je takový,

že stát se má účastnit této olympiády

alespoň prostřednictvím

mé individuální účasti.“

To je zásadně jiný postoj.

Oni tak působili jako korekční prvek vůči řízení svých států, šlo o politickou korekci.

Opakuji, že to je ten samý proces,

který jednomu člověku, vystupujícímu proti válce ve Vietnamu,

umožnil stát se následně státním tajemníkem,

a přitom být americkým vlastencem.

A s těmi sportovci to bylo stejné.

Ze strany SSSR nebylo uplatňováno

nic takového jako na té olympiádě v Koreji,

kdy Rusku řekli: „Ty jsi takové

a takové, prostě nicka,

a proto se budete muset kát a plazit po kolenou,

po břiše se plazit s prosíkem o odpuštění.“

Nic takového se nestalo, Sovětský svaz žádnou podmínkou nic neomezoval,

jen poskytnul své území

pro uspořádání olympijských her.

Nebyla jediná omezující

podmínka, politická podmínka.

Tak jak je vůbec možné

ty dva procesy porovnávat?

U nás sportovce neponižovali.

Představte si, že by takto Sovětský svaz ponižoval třeba ty australské sportovce

a oni by stejně přijeli, protože

si prostě chtějí zasoutěžit?

Oni tenkrát přijeli, protože nesouhlasili s politikou svého státu,

projevili tak svůj občanský postoj,

jak tomu rozuměli oni

a ne ta klanově-korporativní skupina vládnoucí

v daném okamžiku, ta politická strana.

Jedná se o rozdílné procesy!

A ještě jedna otázka od Jevgenije.

Valeriji Viktoroviči, dějiny se mění v závislosti

na konjunktuře stávajících politických reálií,

často jsou přepisovány a upravovány.

Ale aby mohlo být uplatňováno řízení, obzvláště to globální, je nutné chápat a uvědomovat si realitu.

Existuje nějaká reálná chronologie, nebo to přepisování dějin znamená budování řízení globálních procesů

pouze na základě „nových“ dějin a konečné

vyhlazení zmínek a svědectví o těch starých?

Existují nějaké organizace zabývající se shromažďováním a důkladným popisem reálných událostí

kvůli zformování historické

chronologie pro globální řízení?

A pokud existují, tak v jaké podobě mohou vypracovávat své materiály?

Existují a své materiály vypracovávají v běžné podobě, aby s nimi mohli vědci normálně pracovat.

Tady jde o dva různé procesy.

Jeden vědecký, kde se pracuje s artefakty,

se zdroji informací, a studují se dějiny.

A potom je tu politická složka.

A ta politická složka…

V této souvislosti je nezbytně nutné vědět,

jak jsou řízeny složité sociální supersystémy

a co jsou to zobecněné prostředky řízení,

které jsou i prostředky vedení války/zbraněmi v případě nesouladu koncepcí řízení sociálních supersystémů.

A tady se dostáváme ke druhé prioritě těchto

prostředků/zbraní, kterou je chronologická

neboli matričně-algoritmická priorita zabývající se otázkami dějin.

Každá koncepce řízení vychází z celé mnohotvárnosti historických faktů

a vybírá si ty určité,

které této koncepci odpovídají.

Proto také ruská koncepce říká,

že musí být známy všechny faktory, že nesmí být žádné zákazy ve vztahu k dějinám.

A každá politická si to formuje…

Když taková fakta neexistují, žádné takové historické reálie k dispozici nejsou,

tak jsou tyto dějiny vymyšleny, viz „svidomí“ Ukrajinci, „svidomí“ Bělorusové, „svidomí“ Kazaši a tak dále.

Každý to dělá podle svých sil a schopností,

už takhle přeorali celé dějiny.

Ano, takové dějiny se píší

a lidé se ohlupují.

Ale tohle ohlupování je možné pouze v případě,

kdy je snížena celková vzdělanostní úroveň,

potom je možné člověka

zblbnout a udělat z něj hlupáka.

Má-li člověk dostatečné polytechnické vzdělání na úrovni sovětské střední školy,

tak je v podstatě schopný

si dohledat jiné zdroje.

A žádná politická síla na světě není schopná dostat pod svou kontrolu celé dějiny.

Tak či onak s ohledem na politické

motivy, politickou konjunkturu

jsou v různých státech světa nuceni ten či onen segment dějin poodhalit.

V důsledku toho potom

pravdu vědí všichni.

Je jen nutné umět pracovat s historickými fakty,

a to vás právě učí Koncepce sociální bezpečnosti.

Abyste uměli pracovat s dějinnými fakty,

kdy se jedná o takzvaný fejk/mystifikaci,

a kdy jde o řízení na základě reálných faktů.

A právě proto, že v případě určité vzdělanostní úrovni všeho obyvatelstva není možné skrýt realitu,

jsou prováděny dvě věci.

Tou první je totální

likvidace artefaktů,

například Buddhových soch v Afghánistánu,

ničení památek v Sýrii a další věci.

A zadruhé. Vždyť někdo přece musí ty sochy rozbít kladivem,

někdo musel vyhodit do povětří

ty Buddhovy sochy. A proč to udělali?

Protože si neuvědomovali jejich hodnotu.

Jejich vzdělanostní úroveň je mizivá.

Nechápou vzájemné

souvislosti mezi procesy.

Oni vůbec nevědí, kde se vzal ten samopal,

ten vysoce technologický klacek v jejich rukou

a kde se do něj berou patrony.

Oni si myslí… Stejně jako

si někteří městští lidé myslí,

že mléko padá z krav balené

a na polích vyrůstají bochníky chleba.

Tak asi takové představy mají ti lidé

o technologickém prostředí současného světa,

proto takto likvidují svědectví o dějinách.

Jenže likvidace těch artefaktů nevyřeší všechno.

Je nutné také snížit celkovou vzdělanostní úroveň,

potom lidé nebudou znát

své dějiny. A když…

Je důležité získat polytechnické vzdělání. To vzdělání,

které bylo lidem poskytováno v SSSR.

Je nutné se k němu vrátit, aby lidem střední vzdělání dalo základy pro další studium jakéhokoliv vědeckého zaměření.

Když lidé říkají: „Nač mi bude to či ono.

Třeba druhá odmocnina je mi na nic.“

Jenže to není pravda. Matematika cvičí rozum,

nastavuje algoritmiku zpracovávání informací.

Ano, potom v životě třeba

tuto matematiku dále nepoužijete,

ale z toho, jak vám ve škole nastavila algoritmiku zpracovávání informací,

těžíte po zbytek svého života, pokud samozřejmě svůj rozum neutopíte v alkoholu nebo jiných drogách.

A proto jsou potřebné všechny nauky. Dějiny si

v podstatě vždy můžete sami zrekonstruovat.

Neexistuje taková síla, která

by ty dějiny dokázala překroutit,

má-li člověk příslušné vzdělání a znalosti,

schopnosti a dovednosti práce s informacemi.

Proto nesmíme sklouznout

do nového středověku,

což je varianta, kterou globalisté chtějí realizovat v celém světě, nový středověk.

To byla pro dnešek poslední otázka.

Nu což, tak mi už nezbývá než se s vámi rozloučit a říci vám, pamatujte,

že každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a své zájmy

a v míře své nevědomosti pro ty,

kteří toho vědí a chápou více.

Rozšiřujte si okruh svých pojmů,

chápejte více,

stávejte se konceptuálně mocnými.

Braňte zájmy své i své rodiny.

A abyste to dokázali, čtěte knihy

vnitřního prediktoru SSSR,

které vám přinesou informace o řízení složitých sociálních supersystémů.

Potom se stanete konceptuálně mocnými a dokážete ubránit zájmy své i své rodiny.

Přeji vám štěstí, mírové nebe

nad hlavou. Do příštích setkání.

Knihy vnitřního prediktoru SSSR v češtině i slovenštině naleznete na www.leva-net.webnode.cz, www.dotu.ru nebo můžete zakoupit v knižní podobě na KSBPRESS.cz




69 zobrazení

I jeden člověk může přivést osla k řece, ale ani 40 lidí ho nedonutí pít.