• Konceptuál CZ

Otázka - Odpověď V.V. Pjakina ze dne 19.10.2020 Titulky CZ

Aktualizace: před 5 hodinami


1)Proces vzdávání se států své suverenity


Dobrý den Valeriji Viktoroviči.

Dobrý den.

Zdravím naše vážené diváky,posluchače a kolegy ve studiu. Dnes je 19.10.2020. A začneme následující otázkou, Valeriji Viktoroviči, v poslední době se stále častěji začalo ozývat, že velice aktivně probíhá proces, ve kterém se státy vzdávají své suverenity. Příkladem toho mohou být pobaltské státy, nebo třeba Ukrajina, Arménie s Ázerbájdžánem, obzvláště v souvislosti s konfliktem, který tam teď probíhá. Všichni už asi začínají chápat, že účastníci tohoto konfliktu, tedy Arménie a Ázerbájdžán, nejsou v tomto konfliktu subjektem. Takže to vyvolává otázku: Byly tyto státy vůbec někdy suverénní? Co je to za proces, ve kterém se státy vzdávají své suverenity?

Ten proces, ve kterém se státy vzdávají své suverenity, který prý nyní politologové pozorují, výslovně "prý pozorují", znamená, že si politologové nakonec začínají pomalu uvědomovat, co je to vlastně stát a jak je řízen. Co je to historický stát, který bezesporu má suverenitu a co je to projektově zkonstruovaný stát, který žádnou suverenitu nemá a priori.

A pokud si vezmeme Rusko/SSSR, tak ve 20. století se Rusko dvakrát vzdávalo své suverenity. Poprvé to bylo v únoru 1917 a podruhé v roce 1991, když bylo cizincům řečeno: „Přijďte a vládněte nám! Přijďte a řiďte nás!“ A právě za to bojovalo Bílé hnutí, aby Rusko mělo zahraničního pána. Zde si nesmíte dělat žádné iluze. Bojovali přesně za to, aby Rusko ovládnul zahraniční pán. To proto zorganizovali únorovou revoluci, to proto byly ještě předtím spuštěny procesy dezintegrace Ruska, aby se rozpadlo na drobné národní státy, které se v podstatě plnohodnotnými státy stát nemohly.

Co se týká takových států jako Arménie a Ázerbájdžán, tak se jedná o absolutní státní konstrukty a žádnou suverenitu nikdy neměly a mít nemohou. Považovat Arménii nebo Ázerbájdžán za subjekty tohoto ozbrojeného konfliktu, této války, je velkou chybou, která by mohla vést k plné likvidaci obyvatelstva jak Arménie, tak i Ázerbájdžánu. Tento konflikt je třeba ukončit. Ta potřeba ujasnit si, co je to stát, tu vznikla už dávno, a proto jsme také kvůli té potřebě si to ujasnit napsali naši práci o státu. To je kniha O světě křivých zrcadel číslo dva.

Mimochodem, další práce, kniha O světě křivých zrcadel tři - o válce, a čtyři o bolševismu, také přímo souvisí se státem, neboť ukazují na takzvané hybridní válce, jak probíhá interakce mezi státními subjekty, jak jsou vytvářeny určité konstrukty, a také ten základ, který může posloužit k obrodě Ruska, na kterém celá staletí Rusko stojí, na bolševismu.

Co se týká hodnocení činnosti nějaké té hlavy státu, třeba Pašinjana nebo Alijeva, Zelenského, kohokoliv, i když se tedy jedná o zcela odlišné osobnosti. Zatímco Pašinjan a Zelenskij jsou jako dvojčata, tak Alijev je zcela jiná kategorie, to je jasné. Je nutné hodnotit situaci, ve které Alijev pracuje, když se snaží zachránit svůj národ, svou kulturu a svou státnost. Je velice těžké najít člověka, který by byl více nesvobodný ve svém rozhodování, než je hlava státu. Pokud to vidíte tak, že hlava státu rozhodne tak a tak a hned to také zrealizuje, tak to znamená, že absolutně nechápete, jak jsou řízeny složité sociální supersystémy. Takové, jako je stát.

Ve státě existuje určitý konsensus klanově- korporativních skupin a takříkajíc referenčních skupin, zastupujících veškeré obyvatelstvo tohoto státu. Každá z těchto skupin tak či onak tvorbou masových statistik ovlivňuje řízení. Abyste vybudovali nějakou fabriku, nebo něco jiného, provedli komplexní modernizaci státu, je zapotřebí, aby na tom pracovaly všechny klanově-korporativní skupiny, aby jejich odpor vůči tomu byl minimální. Mají-li klanově-korporativní skupiny zájem na fungování surovinové ekonomiky, jako u nás v Rusku, že? Tak maximálně brzdí všechny Putinovy plány rozvoje výroby a obzvláště vysoce technologických výrob: „Ne, budeme jen producentem surovin, které vyvezeme na Západ a za to nám dají vše potřebné! Letadla si koupíme, auta si koupíme, proč bychom to všechno měli vyrábět? Beztak jsme to nikdy neuměli!“

Takže jsme to nebyli my, kdo první letěl do vesmíru? Kdo jako první začal využívat jadernou energii pro mírové účely? Nebyl to snad náš automobilový průmysl, který ve světě udával módu ve výrobě aut? Když Chruščov řekl, že zruinujeme americký automobilový průmysl, tak se američtí průmyslníci skutečně vyděsili, protože si velmi dobře uvědomovali možnosti sovětského automobilového průmyslu. Dobře viděli, co dokázal Stalin.

Takže pokud chce posouvat věci tím či oním směrem, musí hlava státu mít k dispozici takový potenciál, aby mohla své rozhodnutí prosadit v řídicím systému daného státu. Nesmí mít… A přesněji, odpor proti jejím rozhodnutím musí být co nejmenší. Pokud je tento odpor velký, tak hlava státu prostě nemá možnost realizovat nějaké své plány rozvoje státu a v krajním případě to potom vede buď k palácovému převratu, nebo k takzvané lidové revoluci, jinými slovy, k majdanu! Ukrajina posloužila jako ten nejnázornější příklad všech těch rádoby lidových revolucí, v jejichž výsledku jedna klanově-korporativní skupina u řízení nahradí jinou.

To znamená, že každá hlava státu se nachází v tom paradigmatu, které popsal Josif Vissarionovič Stalin, jemuž prostě nelze upřít hloubku jeho řídicího talentu. A co ten řekl? „Existuje logika záměru a logika okolností!“ Jinými slovy: „Já bych chtěl udělat to a to, ale okolnosti jsou takové, že mi to udělat přesně takto neumožňují.“ Ty okolnosti mohou být například takové, že chybí stroje, potřebná dopravní infrastruktura…

Uvedu takový příklad. Před válkou, před Velkou vlasteneckou válkou se vedly velice tvrdé spory o tom, co je nutné rozvíjet přednostně, zda motorové nebo parní lokomotivy. A vyhrál to názor, že je třeba rozvíjet výrobu parních lokomotiv. Nyní to mnozí odsuzují: „Ti zpátečníci, a tak dále, a tak dále… Oni ničemu nerozuměli!“ Prý až Stalin, když jel ve vlaku na konferenci do Postupimi a povšimnul si, jak se kolébá vagón a dozvěděl se, že je veze motorová lokomotiva, tak teprve prohlásil: „Musíme začít vyrábět motorové lokomotivy!“ Bez toho prý bychom je vyrábět nezačali.

Ale tak to přece vůbec nebylo. My jsme je vyráběli, ale přesně v tom rozsahu, v jakém si to tenkrát Sovětský svaz mohl dovolit. Nedostatečná rozvinutost našich železnic vedla k tomu, že jednoduše pro motorové lokomotivy… Navíc v kombinaci s nedostatečnou rozvinutostí petrochemického průmyslu, by to vedlo k tomu, že bychom jednoduše nemohli převézt železniční dopravu na motorové lokomotivy. Zatímco parní lokomotivy mohly jako palivo využívat to, co se nacházelo po cestě.

Ve filmu Komunista je například vidět, že když parní lokomotivě došlo palivo, tak prostě vystoupil, porazil pár stromů a nařezal dříví, aby vlak mohl jet dál. Ano, je jasné, že dřevo nemá tu tepelnou účinnost, která je potřebná pro pohánění lokomotivy, ale přesto to bylo dočasné řešení, aby se doprava nezastavila, aby vše bylo možné přepravit. Jak se to potom také osvědčilo za Velké vlastenecké války, kde i v těch nejtěžších podmínkách parní lokomotivy dokázaly zajistit dopravu, zatímco motorové lokomotivy by už jen kvůli nedostatku paliva byly dávno nepojízdné. Nebylo prostě možné za tak krátké období vybudovat veškerou infrastrukturu.

A když potom Stalin vytyčil úkol začít přecházet na motorové lokomotivy, tak to zároveň znamenalo, že se bude budovat i ta potřebná infrastruktura, která by umožnila dopravu převést na motorové lokomotivy. To znamená, že vždy máte nějaké plány, ale omezuje vás reálný rámec stavu vašeho systému, který řídíte. Ale hlavou zeď neprorazíte. To je jako Gogolův Manilov (nereálné snílkovství): „Tady postavím most, na kterém budou obchůdky s rozmanitým zbožím...“ „Komu to budeš prodávat? V té živořící vesnici? A kde chceš vzít peníze na stavbu takového mostu, kde ještě budou i obchůdky s rozmanitým zbožím?“ To je manilovština. Ten, kdo reálně umí řídit, si to uvědomuje a je vždy nucen manévrovat.

Dále. Kromě toho je tu faktor kádrů. Pro každou plánovanou věc musíte mít příslušné kádry, musíte mít stroje, příslušnou techniku, infrastrukturu. Váš řídicí systém musí dosáhnout určitého stavu. A je tu ještě jedna okolnost a tou je vnější tlak. Každý systém má možnost se rozvíjet nebo alespoň přežívat, jsou-li jeho zdrojové možnosti vyšší, nebo se alespoň rovnají tlaku prostředí. Nedostatek zdrojových možností musí být kompenzován zvýšenou kvalitou řízení. To je pravidlo Dostatečně všeobecné teorie řízení.

V tomto případě ovšem existuje hranice, za kterou již žádnou zvýšenou kvalitou řízení nedostatek zdrojů nevykompenzujete. Například nebudete-li mít dost odborníků, abyste je postavili ke strojům, tak vám prostě budou chybět. Ať už je budete přesouvat sem a tam, vymýšlet jim směny, tak nedokážete spustit všechny ty stroje, protože prostě nebudete mít dost odborníků. A to je také dnešní problém. Průmysl je třeba rozvíjet, ale je katastrofální nedostatek odborníků ve výrobě.

My máme nadbytek všelijakých těch „managerů“, všelijakých „právníků“ a „ekonomů“, kteří tak rádi diskutují o ekonomice: „Ekonomika je jako žena, cožpak se dá pochopit?“ Zkuste s takovým přístupem postavit nějaký most nebo vyrobit auto. Zatímco ekonomové mohou žvanit, nebo právníci, pro které je zákon jako oj: "Vždy ho otočím tam, kam se mi to právě hodí!" A s reálným životem to potom nemá nic společného.

Takže kromě stavu systému řízení se projevuje ještě vnější tlak. Vnější tlak je vždy spjat s nějakou reakcí na to, co uděláte uvnitř: „My můžeme udělat to a to! Proč Rusko nemůže zareagovat tak a tak, udělat to a to?! My přece máme na víc a můžeme si dovolit cokoliv!“ A co následky? S těmi počítáte? A to už vůbec nemluvím o tom, že nyní jsme plně fixováni na vnější řízení naší ekonomikou. Různé ty mechanismy kapitalizace, úvěrování ze Západu, všechno jsme převedli tam! My sami! A proč jsme to udělali? Protože, když jsme brali půjčky jen ze Západu…

Vždyť jak ty podmínky nastavil Gajdar? Mimochodem, to je opět k té trikolóře! Čubajs a spol. To je k té otázce, nakolik to odpovídá státní suverenitě Ruska. To přece oni se o to postarali. A co Gajdar prohlásil? Že ruská ekonomika nesmí mít vnitřní úvěrování! V podstatě tedy řekl, že ruská ekonomika nemá být řízena ruským lidem. Musí být řízena zvnějšku! A zrealizovali to? Zrealizovali!

Takže každý manévr, který nyní činí Putin, musí brát ohled na to, jak západní systémy řízení mohou zatlačit na Rusko. Já myslím, že asi nic neslyšeli o sankcích, ti, co tady vykřikují: „Vždyť my můžeme…“ Asi nic neslyšeli o sankcích, které proti nám neustále vyhlašují?! A co jsou to vlastně ty sankce? Obecně ty sankce jsou informacemi. A řízení je proces informační! Šíření určitých informací je podstatou řízení. Takže jakmile jsou vyhlášeny určité sankce, probíhá přeformátování samotného systému řízení!

Když proti někomu, kdo sní o tom, že půjde na Západ, vyhlásí sankce a řeknou mu: „Když provedeš v Rusku státní převrat, tak ty sankce proti tobě odvoláme. A budeš moci opět volně užívat všechno své bohatství.“ A druhému řeknou: „Když před Západem neskloníš hlavu…“, to je o krok dříve, „tak ti to tvé bohatství, které máš tady na Západě, zabavíme!“ Ale i když to není takové řízení, když nejde o takový způsob řízení, tak si stačí připomenout, s čím se potýkal SSSR. Cožpak si Stalin ve vnějším prostředí mohl dovolit, co chtěl?

Vezměte si jednoduchou věc. Potřebovali jsme provést modernizaci státu. Potřebovali jsme provést industrializaci státu a k tomu jsme potřebovali odborníky, potřebovali jsme… No ty, stroje, technologie… A to všechno jsme potřebovali získat na Západě. A tak jsme museli dát najevo, že ta věc, kvůli které byla provedena únorová revoluce, bude tak či onak nakonec jako realizována, i za bolševiků.

Pamatujete si ten pochod na Vislu Tuchačevského? S čím to souviselo? „My na vztek všem buržoustům světový požár roznítíme“ (A. A. Blok – Dvanáct) „Revoluci přineseme na svých bodácích!“ Ta algoritmika je absolutně totožná s revolučními válkami ve Francii. A čím to skončilo pro Francii, všichni vědí, přišla o svou státní subjektnost, o svou suverenitu. Vždyť předtím byla jedním ze subjektů globalizace na planetě Zemi. Její loďstvo bylo o dost lepší než to britské. Provedli revoluci, povraždili důstojníky, loďstvo shnilo, a to byl konec. Británie se stala vládkyní moří.

Takže jsme museli dát najevo: „My jsme připraveni do toho jít, do té vaší revoluce, ale nemáme na to dost zdrojů. Všichni už mají nové zbraně a carský režim v tom zaostal, proto potřebujeme provést modernizaci ekonomiky, industrializaci...“ A tak nám pomohli a co za to čekali? Že v roce 1936 přepochodujeme přes celou Evropu, smeteme všechny buržoazní státy a rozpoutáme všude socialistickou revoluci. To se také odráželo v té určité ideologii, která Západ uklidňovala.

Takže stát se postavil na nohy. A dál? Co uvnitř státu? Odkud pramení všechny ty národnostní problémy? Všechny pramení z toho práva národa na sebeurčení, až do možného odtržení. Což byl přesně ten nástroj, kterým zlikvidovali všechna impéria. Co se bolševici na začátku pokoušeli udělat? Na začátku se pokoušeli to nepřipustit. Já už jsem poukazoval na Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku. Ale ještě tu také byla Turkestánská autonomní sovětská socialistická republika, která se potom rozdělila na Uzbekistán, Tádžikistán, Turkménii a Kyrgyzstán.

Když nemáte dost vlastních kádrů a oni vám je dodávají zvnějšku, různé ty trockisty, tak abyste udrželi stát pohromadě, vytvořili nějakou ekonomiku, aby ten stát v budoucí válce nezahynul, musíte udělat nějaké ústupky, a to včetně toho budování národnostních států, národnostního dělení. A proto se museli vzdát Zakavkazské republiky, stejně jako té Turkestánské. Museli v tom pokračovat, aby je do určité míry uklidnili a získali díky tomu dočasný oddech, technologie, odborníky a mohli rozvíjet stát, postavit desítky podniků, vytvářet celá odvětví od nuly! Stavěli nové železnice. Dopravní cesty, železnice i silnice. Všechno to stavěli. Potřebovali stát připravit na válku. A když jsme ve 2. světové válce vyhráli, tak Stalin začal s plnou silou uplatňovat svou konceptuální moc. Začal budovat alternativní systém státních útvarů, to byl ten světový systém socialismu. Zcela jiný v porovnání s tím, co existovalo. Tehdy na to nastala ta doba.

A když teď u nás, aniž by chápali, jak manévruje Putin, požadují, abychom svůj stát fakticky vydali napospas… Vystavit stát útoku teď, když k tomu není připraven, tak to je, mírně řečeno, velmi závažná věc. Takže co se týká všech těch republik. Všechny ty republiky, všechny do jedné, které vznikly na území bývalého SSSR, žádnou suverenitu nikdy neměly, nemají a mít ji nemohou. V procesu globalizace se globalizují a začleňují do světa buď v rámci projektu globalizace ruského světa, podle koncepce ruského světa, nebo v rámci starozákonní biblické civilizace, do toho tavicího kotle.

A zatímco ruský svět vždy zachovával všechny národy, staral se o jejich suverenitu, mám na mysli samozřejmě v rámci jednotného státu… Vždyť sama ta idea kulturně-národní autonomie přece nevznikla jen tak z ničeho. Ta, kterou prosazoval Stalin a on pocházel z Kavkazu. Jen se podívejte, jak jsou tam ti lidé na tom území promíchaní. Jak to chcete rozdělit mezi Armény a Ázerbájdžánce? Jak je chcete rozdělit? Jedná se o území jedněch i druhých. Ale že tam v určité etapě byla státnost Ázerbájdžánu, je třeba přiznat. A ten Ázerbájdžán zcela loajálně přijímal všechny Armény, kteří tam přesídlovali jak z Osmanské, tak i z Perské říše. Lidé přece neutíkají tam, kde jim bude špatně. Neutíkají! Přišli do Baku Arméni, žili tam staletí a žádné problémy nebyly.

Opakuji, že celý ten problém je v té prohře Ruska ve Velké hře, za kterou je v daném případě plně zodpovědný Alexandr I. To on prohrál. O existenci všech těchto konfliktů, které se nyní projevily, podávali hlášení jak Alexandrovi I., tak i Mikuláši I., stejně jako Alexandrovi III. a Mikuláši II. Neustále dostávali hlášení a říkali jim, že tam Britové kalí vodu, na Kavkazu, že tam vytvářejí podmínky pro to, aby to mezi těmi národy skončilo velkým masakrem. Mikuláš I. byl jediný, kdo se s tím pokusil něco udělat, jenže to nestihnul, kvůli zákonu času to nestihnul. Plody jeho činnosti sklízel potom Alexandr II. a Alexandr III. a co s tím oni dokázali udělat, to už je…

Co ti chápali, to je v té knize O světě křivých zrcadel tři, o válce. To je přesně k tomu tématu válka. A ta situace, která teď vznikla… Je třeba pochopit jednu takovou věc, jakmile přišli o to centrum v Moskvě, jakmile ty národní útvary vytvořené na území velkého Ruska přišly o zajištění kompetencí svých státností... A proč jedny národy tu možnost vytvořit stát dostaly a jiné ne? Je tam toho v tomto ohledu hodně. Proč jedni mají autonomii a druzí svazovou republiku? To jsou také rozsáhlá témata.

Takže jakmile svazové centrum, Rusko, Moskva, přestalo zajišťovat národním útvarům ty kompetence spadající do třech vyšších priorit zobecněných prostředků řízení, tak začaly být tyto kompetence doplňovány ze strany jiných států, jiných subjektů globální politiky. A ta skutečnost, že je Ázerbájdžán zcela podřízen Turecku, to je proto, že pro Turecko i Ázerbájdžán je připravována stejná budoucnost, a tou je jejich nebytí, absolutní nebytí. Vždyť proč teď mlčí Pašinjanovi páníčci? Protože ten konflikt se nerozvíjí, jak má. Rusko se do něj nenechalo plně zatáhnout, ani Turecko ještě není do toho konfliktu plně zataženo.

A zde, zdálo by se, že je to zcela mimo téma. Co ta vnější politická aktivita Zelenského? Jen si to vezměte. Nehledě na to, že Ukrajina byla jediným státním útvarem z těch, které byly vytvořeny na území bývalého SSSR, samozřejmě kromě Ruska, který měl všechny možnosti a potenciál stát se skutečným státem, tak byla přesto odsouzena ke ztrátě těchto kompetencí. Neboť tlak prostředí byl takový, že zformovat se ve druhý ruský stát Ukrajina nemohla, takže bylo jen otázkou času, kdy Ukrajinu zmáčknou tak, aby se stala "svidomou", banderovskou, antiRuskem. Vždyť ta kniha Ukrajina není Rusko, nebyla napsána teď (Kučma - 2003).

Takže tyto „státy“ postsovětského období, dokonce se ani nedá říci, že až postsovětského období... Mezi absolutně projektově zkonstruované státy, které nikdy neměly svou suverenitu a nikdy ji mít nebudou, patří Polsko a Rumunsko. Jsou to absolutně projektově zkonstruované státy vytvořené k plnění určitých úkolů. To právě proto bylo Polsko dvě století rozděleno mezi Německo, Rakousko-Uhersko a Rusko. To právě proto má Polsko dvoubarevnou vlajku. Takže Polsko je absolutně projektově zkonstruovaný stát a já si teď nevzpomínám, ve které knize je to popsáno, ale buď v té knize o válce, nebo o státu.

To je jen malá poznámka související s vnější politickou aktivitou Zelenského. Takže Zelenskij 7. - 8. října navštívil Velkou Británii. Podepsal tam absolutně zotročující dohody s Velkou Británií, zotročující Ukrajinu a velice výhodné pro Velkou Británii. Ale to hlavní, to nejdůležitější, dostalo se mu audience u velitele rozvědky MI6, Richarda Moora. Pokud je stát historický, tak s ním komunikují jako rovný s rovným, ale je-li projektově zkonstruovaný a je jen loutkou, tak s hlavou státu jednají úředníci příslušné úrovně. A jen velmi zřídka je přijímá i hlava státu, je-li to nutné pro dodržení protokolu, toho navenek prováděného rituálu.

Když lidem tvrdí, že je to stát, tak se přece musí podepsat sám předseda vlády. Kontakty s různými zástupci tajných služeb může mít jakákoliv hlava státu, ale vždy k tomu dochází na území dané hlavy státu, na základě jejích pravidel. Pokud jí má tento zástupce cizí tajné služby co sdělit. A v tomto případě se „ukrajinskému prezidentovi“ dostalo té „cti“ mít audienci u velitele… Imperiální úředník milostivě poskytnul audienci domorodci, který byl celý štěstím bez sebe z korálků, kterými ho obdarovali.

V souvislosti se všemi problémy budování státu je tato návštěva, tento moment nejvíce důležitý. Proč? Protože Británie, nad kterou slunce nikdy nezapadá… Pokud nevíme, jak funguje stát, tak nikdy nepochopíme, jak byly budovány kolonie. Británie se přece nemohla zmocnit všech těch kolonií čistě ozbrojenou silou, muselo se to přece stát zcela jinou cestou. To znamená vyšší kvalitou řízení a poskytnutím kompetencí na třech vyšších prioritách zobecněných prostředků řízení. To udělalo rukojmím každého, kdo ve své kultuře této úrovně nedosáhl. A kultura národa musí projít určitým rozvojem, aby byla schopná vytvořit stát, který může fungovat v současném technologickém světě. Pokud daný národ touto cestou neprošel...

Teď tu máte názorný příklad, zásobte se popkornem a sledujte, co se děje v Biškeku. A nesmíte si myslet, že se například Kazachstán, Tádžikistán nebo Turkmenistán v tomto ohledu nějak liší. Vůbec ne. Jen si to vezměte, v Turkmenistánu měli Nijazova, bývalého sovětského funkcionáře, který se držel svého chápání těchto priorit řízení, věděl, jaké kompetence musí odněkud získat a tak stát fungoval v určitém formátu. Jakmile nastoupil Gurbanguly Berdymuchamedov, tak co se stalo? Vrátili se zpátky do 14. století, přesně na tu úroveň, jaké dosáhla turkmenská kultura a je schopna ji zajistit.

A takto je to všude. Jakmile se zbaví řekněme Nazarbajeva a Tokajeva, tak tam dojde k tomu samému. My přece neustále vidíme takové poryvy, kdy se národní kultura pokouší uplatňovat v budování státu, jenže to nedokáže v prostředí… Tedy přesněji, nepodporuje existenci státu na této úrovni. Proto je také Kazachstánu poskytována pomoc ze strany jediného globálního impéria, Británie. Britské impérium nikam nezmizelo, prostě bylo v důsledku určitých přeměn přeformátováno do jiné podoby. A jak Británie řídila všechny své kolonie, tak je řídí dál.

A Indii bez ohledu na to, že to vypadá, jako by byla plně suverénní, té tu "suverenitu" zajišťuje právě Britské impérium, aby mohla fungovat jako stát této úrovně. A základy toho konfliktu mezi Indií a Pákistánem položilo výslovně Britské impérium. A stejně jako u nás, to provedli i za pomoci intervence přímo na šesté prioritě. To přece byla jasná intervence britských vojsk na Kavkaz.

Takže tam přijel domorodec Zelenskij, kterého přijal imperiální úředník a něco tomu domorodci Zelenskému řekl. A jak se to něco hned projevilo? Projevilo se to v tom, že se na Ukrajině, v ukrajinských médiích okamžitě rozběhly informace o tom, že mezi Ukrajinou a Tureckem bude uzavřeno vojensko-politické spojenectví, vojensko-politická spolupráce. Na Ukrajinu také přiletěl polský prezident Duda… Jen se podívejte, jak to probíhalo. "Obnovíme v Polsku památník banderovcům, sice bez jejich jmen, nicméně to uděláme."

A to nejdůležitější. Duda tam strávil na návštěvě dva dny, 12. - 13. října. Přiletěl v neděli 11. října, 12. a 13. byla návštěva a v noci na 14. října odletěl. A proč tak narychlo a nezůstal tam ještě do toho 14. října? Protože 14. října je den Obránce Ukrajiny, den založení Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kdy probíhá tradiční pochod UPA, tedy den oslavy banderovců, kteří zabíjeli civilisty a masakrovali Poláky. Mohl se toho přece rovnou zúčastnit. Jen si to vezměte, odjel jen tak tak.

A co dál? 16. října měl Zelenskij schůzku s Erdoganem. Nu a co, že právě šestnáctého? Den jako den. Byl to pátek. Pro světský stát to nic neznamená, ale Erdogan přece dává najevo, že nehodlá budovat světský stát, on má přece v plánu obnovit Osmanskou říši, neoosmanismus. A ta skutečnost, že se setkali právě v pátek, je velice, velice zajímavá. Zároveň šestnáctého došlo k dalším dvěma událostem, které bezprostředně souvisí s konfliktem na Náhorním Karabachu, s tou válkou.

A co přesně se stalo? Šestnáctého jakýsi přesídlenec z Ruska, osmnáctiletý čečenský mládenec odřezal hlavu francouzskému učiteli. Abych pravdu řekl, tak je to: „Mor na oba vaše rody!“ Ten učitel, při vší té západní moudrosti, nevěděl nic lepšího, než urážet cizí náboženství, jak jen mohl. To znamená, že tím urážel všechny věřící. A ta vražda se stala šestnáctého. Takže... Je jednoznačné, že toho mladíka na ten čin připravovali. Zadrželi i imáma.

Ale proč o tom mluvím, stalo se to šestnáctého, v den setkání Erdogana se Zelenským. Ještě i tohle by se třeba dalo připsat náhodné shodě okolností, ale ve Francii ten den došlo ještě k další události. Ve Francii bylo 16. října vzneseno obvinění proti bývalému francouzskému prezidentovi Sarkozymu z organizace zločinného spolčení, skupiny organizovaného zločinu, jde tedy o zcela nové... ...obvinění.

A jak tohle všechno souvisí s Erdoganem a válkou v Náhorním Karabachu? Jak? Je to velice jednoduché. Vzpomeňme si na válku nazývanou 8.8.8, z 8. srpna 2008 a na plán, který v tomto ohledu měl Medvěděv se Sarkozym. Podle tohoto plánu se měl Medvěděv vzdát celého Kavkazu a předat ho pod přímé strukturní řízení a jurisdikci západního řízení. To znamená, že se chtěl vzdát jakéhokoliv vlivu Ruska na ty záležitosti, které probíhají na Kavkazu. Takže podle plánu Medvěděva a Sarkozyho se Rusko mělo stáhnout z Kavkazu. A všechno by to… Medvěděv jim pěkně nahrával, brzdil možnou ozbrojenou odpověď. Dělal všechno pro to, aby vyhrála gruzínská armáda. Všechno to zařídil.

Jenže jsme měli ještě premiéra! Vladimira Vladimiroviče Putina! Který byl v té době na olympiádě v Číně. A jeho rozhodnutí vedla k tomu, že byla gruzínská armáda rozprášena a utekla. Mimochodem, když teď lidé říkají: „Já nechápu, proč jsme to tenkrát více nevyužili…“ Jen se podívejte na kvalitu našeho řídicího sboru! A na to, kam je konceptuálně zaměřen. Potřebovali jsme si tenkrát dělat další problémy? Putin udělal pro Rusko vše, co z této války mohl vyzískat, aby udělal pořádek na Kavkazu a neprolévala se tam zbytečně lidská krev. Udělal maximum.

A realizace plánu Medvěděva a Sarkozyho spočívala v tom, aby tam mohli vstoupit mírotvůrci z NATO, aby odtamtud úplně vytlačili Rusko. Nestačilo, jak se NATO přiblížilo k ruským hranicím, nejenže vstoupilo do států socialistického tábora, už je dokonce přímo na ruském území. Ty pobaltské státy nikdy neexistovaly. Litva, to byla, jen tak mimochodem, Litevská Rus, kde byla státním jazykem ruština. To bylo něco jiného, byl to ruský stát! Ale tento stát Litva nikdy neexistoval. Tyto státy Litva, Lotyšsko a Estonsko byly vytvořeny v roce 18, 1918. Takže NATO už je tady.

A co to, jak se derou do boje proti Rusku svým obyvatelstvem a svým územím Gruzie a Ukrajina? Mám na mysli klanově-korporativní skupiny, které byly dosazeny k řízení těchto území. Mimochodem to všechno je popsáno. Sarkozy tenkrát plakal, když prosil Putina, aby ještě alespoň chvilku počkal, až bude plně realizován ten plán odtržení Kavkazu od Ruska. Jenže mu to nevyšlo, a potom začal mít Sarkozy problémy. My jsme tenkrát hned řekli, že udělají ze Sarkozyho odstrašující příklad, že se nepostarají Sarkozymu o hrůzný konec, ale o hrůzu bez konce.

A jen se podívejte na jeho život. Jeho osobní život se rozpadl a neustále čelí nějakým obviněním, zas a znova. Jeho příklad slouží k odstrašení ostatních. Neboť pokaždé, když proti Sarkozymu vznesou další obvinění, tak to znamená bezprostřední realizaci kroků globální politiky v konkrétním regionu. A v daném případě Sarkozy nezvládl tu akci, při které měl být Kavkaz zcela odstřihnut od Ruska.

Když proti Sarkozymu zahajují trestní řízení, když uřezávají hlavu francouzskému učiteli, tak je to přímý náznak pro Erdogana: „Jen se podívej! Dělej, co máš v rámci určené politiky, jinak to pro tebe bude mít katastrofální následky. Ty teď musíš dosáhnout toho, co se nepovedlo Sarkozymu!“ Erdogan ale v podstatě chápe, že vyřeší-li tento úkol, bude to znamenat konec Turecka a přinejmenším realizaci Sevreské smlouvy. Turecko bude rozčleněno a budou vytvořeny nové státy. Erdogan v podstatě chápe, že čím více bude zasahovat do toho konfliktu na Náhorním Karabachu, tím horší to bude mít důsledky pro něj osobně i pro Turecko.

A to je právě to, co ho brzdí. Zdálo by se, že je přece všechno připraveno. Pašinjana dosadili k moci, ten se postaral, aby svou politikou Turecko k tomu konfliktu přímo vyprovokoval. Turecko do toho konfliktu již vstoupilo, ale následky tohoto konfliktu pro něj budou katastrofální, a proto Erdogan stále ještě váhá. A tak k Erdoganovi přiletěl posel z Ukrajiny. Ze státu, tedy „státu“ v uvozovkách samozřejmě, který prý bojuje s Ruskem. Přiletěl tam člověk se zprávičkou… Richard Moore je odborník na Turecko a prohlašuje o sobě, že je Erdoganův přítel. To znamená, že od tohoto Erdoganova osobního přítele Richarda Moora Zelenskij letěl přímo k Erdoganovi. A zároveň se předtím setkal s Dudou ve chvíli pro ně oba dost rizikové, a potom s Erdoganem v pátek.

To znamená, že ho pořádně tlačil čas. Hořelo mu za patami, musel řešit všechno velice urychleně. Co Západ potřebuje vyřešit? Aby se Turecko plně zapojilo do toho arménsko-ázerbájdžánského konfliktu, pořádně do něj zabředlo, aby se potom světové společenství mohlo zhrozit nad genocidou Arménů a převálcovalo jak Turecko, tak i Ázerbájdžán. Kavkaz by byl okamžitě mimo Ruskou jurisdikci. Ten problém vytvoření z Arménie základny, která zajistí fungování budoucího křesťanského centra Ečmiadzinu místo Vatikánu, by byl vyřešen.

V podstatě by se na to Erdogan i nechal nachytat. Sám demonstruje absolutně protiruský postoj. Jenže Rusko není v takovém stavu, aby se Erdogan do toho dobrodružství vrhnul po hlavě. Jakmile Erdogan připravil syrské teroristy z ISIL, aby je přesunul do Ázerbájdžánu, tak přiletěly ruské rakety, ruská letadla a vymazaly je z povrchu zemského! Připravil další a zase přilétli Rusové! Takže fakticky nemá koho přesunout. No ano, někteří se tam dokázali… …infiltrovat, přímo do struktury Ázerbájdžánu. Ale ve větším množství se jim to nedaří.

Takže aby od Ruska nedostal pořádně na frak, protože Erdogan si iluze o tom, jak by dopadl, nedělá. Vždyť on už fakticky tu svou dříve bojeschopnou armádu vnitřně převálcoval, rozvrátil ekonomiku, má ve státě velice silné vnitřní napětí, a tak potřebuje nějakým způsobem přežívat. Na jednu stranu by měl velkou chuť zmocnit se i toho projektu Velkého Túránu, toho žezla, které musel odevzdat Nazarbajevovi a jež přešlo do podoby formátu Astany. Což naši analytici také zatvrzele přehlížejí, ten proces.

On chápe, že by si díky tomu upevnil postavení, jenže nemůže bojovat s celým světem, není v takovém stavu. Ani jeho armáda není v takovém stavu a on si uvědomuje, že jakmile zabředne do té války mezi Ázerbájdžánem a Arménií, tak bude okamžitě útoky ze všech stran odrovnán. Přičemž o ten hlavní vojenský útok proti Turecku, proti turecké armádě se postará Rusko. Protože prostě má tu nejbojeschopnější armádu, a protože nepřipustí novou genocidu Arménů!

A právě pod tento úder se snaží dostat i Ázerbájdžán. A když lidé poukazují na to, jak Alijev vystupuje… Tak zaprvé musíte nejen poslouchat, co Alijev říká, ale také slyšet, co říká! A také je nutné zohledňovat, v jakých konkrétních podmínkách pracuje. Ázerbájdžán zcela prohrává informační válku. Za Arménii se postavili všichni, div ne včetně lidí od módy a za Ázerbájdžán ne. Ale to nejdůležitější. Ten informační ázerbájdžánský trend vůbec neformuje sám Alijev. Jemu tam pomáhají jeden dva lidé, kteří reálně vystupují za Ázerbájdžán, za ázerbájdžánský národ. Zatímco ten informační trend vytvářejí fašisté typu Bülbüloglua, kteří...

Vždyť proč Arméni nevěří Ázerbájdžánu? Protože Ázerbájdžán už poskytnul příklad, konkrétní příklad. Když ázerbájdžánský důstojník zabil na cvičení NATO jednoho arménského důstojníka a dalšího se zabít pokusil, v Maďarsku, byl tam odsouzen, a když ho dovezli do Ázerbájdžánu, tak ho tam uvítali jako národního hrdinu. A to přestože se názor ázerbájdžánského obyvatelstva, názor ázerbájdžánského národa rozdělil. A přesněji, lidé v Ázerbájdžánu hned správně říkali: „To je provokatér! Je to člověk, který svými činy Ázerbájdžán poškozuje. Vytváří absolutně nesprávný obraz Ázerbájdžánu a v žádném případě mu nelze udělit milost!“

Jenže tlak té opačné fašistické strany podpořený obrovskými řídicími prostředky, té strany, na které bylo fakticky postaveno řízení státu, vedl k tomu, že byl Alijev fakticky pod tímto tlakem nucen podepsat tu amnestii. Fakticky tím porušil své závazky, že odsouzený bude sedět ve vězení, odpykávat si trest, když ho pustil. Kdo po tomhle uvěří Ázerbájdžánu? Jednalo se o proces vytváření negativního obrazu Ázerbájdžánu v očích světové veřejnosti, který probíhá už dlouho, stejně jako nyní.

Ano, ty pogromy byly organizovány zvnějšku, ale vždyť už se při nich část ázerbájdžánského obyvatelstva vychovávaná v protiarménském duchu projevila a nabalila se na to, účastnila se toho. A je tedy jasné, že ať už se Alijev zapřísahá, jak chce, tak mu neuvěří. Ázerbájdžánci mohou Armény přesvědčovat, jak chtějí, že dříve přece žili družně, nikdo jim to neuvěří. Protože ten informační trend je úplně jiný, včetně konkrétních činů současného Ázerbájdžánu. Je třeba je dostat od sebe a bez prostředníka ten konflikt urovnán být nemůže.

No a v rámci ruského světa, ruské vnější politiky by to znamenalo, že tam například vstoupí naši mírotvůrci, kteří zajistí vrácení okupovaného území, o kterých už se jedná, Ázerbájdžánu, zajistí prostupnost dopravních cest a spojení Náhorního Karabachu s Ázerbájdžánem, což by okamžitě vyřešilo spoustu otázek, velmi mnoho, a poskytlo prostor pro budoucí navázání dialogu. To by bylo zapotřebí udělat teď.

Zatímco Západ potřebuje zlikvidovat jak Turecko, tak i Ázerbájdžán. A ti ázerbájdžánští hurá patrioté, kteří jásají, jak ty Armény převálcují, nechápou, že je do toho schválně zatahují! A až se Arménie ocitne v absolutně bezvýchodné situaci, tak se do toho zapojí celý ten světově pěstovaný trend a řeknou: „Jen se podívejte, Arménie už prakticky není! My nemůžeme připustit novou genocidu Arménů!“ A přesně o tohle se, ať už si to ázerbájdžánský národ přeje či ne, postarají ti bojovníci z ISIL, které na arménské území přesune Turecko. Potom bude ten problém Ázerbájdžánu vyřešen plnou likvidací státu i národa.

Jak Západ takové věci řeší? Jen si připomeňte, jak dopadli Srbové, když Západ začal pomáhat Albáncům?! A kdo myslíte, že bude likvidovat Ázerbájdžánce? Ti samí bojovníci z ISIL, které tam dodá Turecko, vždyť to nejsou ti správní muslimové! Ti z ISIL, to jsou správní muslimové a Ázerbájdžánci ne. A všichni, kteří se bijí v hruď a vyřvávají, jak zvítězí, si vůbec neuvědomují, že zatahují svůj stát do bezvýchodné situace hrozící jeho likvidací.

Musíte se dívat, co dělá Alijev, který je zkušeným politikem a v podmínkách… A já znovu opakuji, že Ázerbájdžán nemá žádnou suverenitu, absolutně žádnou! Ázerbájdžán schválně nechali pod Tureckem, aby ho potom společně s ním zlikvidovali. A v těchto neuvěřitelně těžkých podmínkách Alijev stejně koriguje tu situaci tak, aby zachoval Ázerbájdžán s jeho obyvatelstvem. Je třeba mu v tom pomáhat. A všude slyšíme jen fašisty typu Bülbüloglua. Bülbüloglu i Rusku slibuje pogromy na Rusy. Pro něj jsou Rusové žijící v Ázerbájdžánu rukojmími. "Nepůjde-li nám Rusko na ruku, vyřídíme si to s Rusy u nás." Nebyl to snad Bülbüloglu, kdo tohle prohlašoval?

Naskýtá se otázka, a v jakém stavu je Rusko? Co může udělat Rusko? No a 13. října, všechno to zapadá do toho cestování Zelenského. Tedy přesněji ještě dvanáctého, když měl Zelenskij tu schůzku s Dudou, ohlásili ministři zahraničí, že dosáhli politického konsensu s ohledem na zavedení sankcí proti Rusku. To znamená, že ten problém není v tom, že by se Rusko něčím provinilo, problém je v tom, že podle nich Rusko nemá právo být rovnoprávným státem se Západem, s žádným západním státem, nemá právo činit si nárok na rovnoprávné postavení. Údělem Ruska je být surovinovým přívěškem Západu. Tohle bylo oznámeno toho dvanáctého! Když měl Zelenskij tu schůzku s Dudou.

Třináctého vystoupil Lavrov a řekl, že nebude-li na nás Západ brát ohled, tak s ním můžeme přestat jednat. To by ovšem pro Západ byla katastrofa. A co začalo? Ne třináctého, daleko dříve touto dobou, zároveň s tím politickým konsensem. Tady v Rusku se rozpoutala masová hysterie určitých osob. Například Žirinovskij! „Odvolat Lavrova! Je třeba odvolat Lavrova!“ Kde jsme to ještě slyšeli? Máme tu takového ředitele ruské rady pro mezinárodní záležitosti, Rady pro mezinárodní záležitosti při ruském ministerstvu zahraničí, Andreje Korkunova.

Takže vpředvečer… Postaral se o dárek ruskému prezidentovi, ruskému gosudaru Putinovi k jeho narozeninám. Zveřejnil sérii článků, jejichž smysl se dá shrnout následovně: V Rusku existuje velice silná řídicí vrstva, která si myslí, že Rusko nemá právo uplatňovat suverénní vnější politiku. Opět jsme u toho Kozyreva: „Řekněte nám, prosím, jaké máme mít zahraniční zájmy?“ Že Rusko vždy a bez výjimky ve všech případech musí jednostranně ustupovat západním státům a být jejich surovinovým přívěškem.

A překáží jim v tom především dva lidé! V tom hlavním! Putin a Lavrov! Pokud nám pomůžete zbavit se Putina a Lavrova v důsledku státního převratu v Rusku, tak vám zajistíme ještě lepší podmínky než v devadesátých letech! Budete si v Rusku moci dělat, co budete chtít! Jen nám trochu pomozte, abychom vám mohli posluhovat.

Cožpak to nevidí Erdogan? Vidí! A proč k tomu došlo, k čemu to všechno má posloužit? Jednak aby se Erdogan do toho nechal zatáhnout, ale to nejdůležitější, ten poslední výpad, ten poslední je náznakem toho, že podpindosníci volají z posledních sil o pomoc. Chápou, že teď nastoupí Trump a všechnu tu pakáž, která Rusko nenávidí, která sní o tom stát se otroky zahraničního páníčka, začnou vymetat z řízení. Oni chtějí rozprodávat Rusko a likvidovat ruský národ. A tak slibují, že to budou dělat!

Takže se podívejte, na jedné straně tu je ministr zahraničí a na druhé jakýsi veřejný ministr zahraničí: Rada pro mezinárodní záležitosti při ruském ministerstvu zahraničí. A ti říkají: „Je nás hodně, jen nás zbavte toho Putina a Lavrova! Pomozte nám s tím!“ Stejně jako Žirinovskij: „Pryč s Lavrovem!“ Zatímco naše politika je klidná.

Takže Erdogan teď stojí před dost závažnou volbou. Na jedné straně si velmi dobře uvědomuje, že ty síly, které zastupuje Zelenskij, ho kdykoliv hodí přes palubu, že ho zneužijí a ponechají osudu. Tyto síly vrhnou Turecko do boje proti Rusku, jako to měla za úkol kdysi Osmanské říše. Ale když si to Rusko začne s Tureckem vyřizovat, tak mu nepomohou. A v Rusku nyní máme gosudara, který řídí stát a uplatňuje globální vnější politiku. Je konceptuálně mocný.

A ta možnost, že tady v Rusku vyhraje ta podpindosnická pakáž sice stále existuje, ale velice malá. Ta skutečnost, že asi 40 guvernérů se zapojilo do toho státního převratu a zorganizovalo koronavirovou epidemii likvidujíce přitom zdravotní péči, je toho ukazatelem. Všichni se sami projevili. Ale Rusko má zcela jinou zdrojovou stabilitu. A s těmi podpindosníky, s těmi guvernéry, si to vyřídíme a to velmi brzo.

To je…

Ano, je to velice v krátkosti. Tak trošku o všem.

Je to už více než hodinu. Měli jsme tu i jiné otázky, ale díky této otázce, jste odpověděl na všechny, které jsme tu dnes měli, takže to byla v podstatě poslední otázka.

Nu což, chtěl bych říci jako Kozma Prutkov, že mnohé věci jsou nám nepochopitelné ne proto, že náš rozum je slabý, ale proto, že jejich podstata nezapadá do okruhu známých nám pojmů. Pokud nevíme, co je to stát, jak probíhá budování státu, čím se liší historický stát od toho projektově zkonstruovaného, jak jsou vedeny války… Máme tu ten módní pojem hybridní válka, jak je taková válka vedena a co je tím základem, na kterém vždy stála, stojí a bude stát ruská zem, která se neustále roztahuje jako harmonika a začleňuje do sebe nové státy a národy, přičemž nyní nás čeká další rozšiřování. Takže Anatolský federální okruh a Japonský federální okruh nejsou otázkou žádné daleké budoucnosti.

Abyste porozuměli tomu, jak probíhají všechny ty procesy, aby… Jak říkají Číňané: „Nedej Bože, abychom žili v období přeměn!“ Ale my žijeme v období přeměn! Takže abyste v této epoše přeměn ubránili zájmy své i své rodiny, abyste zajistili rozkvět státu, musíte vědět, jak jsou řízeny složité sociální supersystémy, být konceptuálně mocní, bránit zájmy své i své rodiny. Studujte práce vnitřního prediktoru SSSR, podívejte se na ty práce Válka, Stát a Bolševismus, a potom se dokážete vyznat v tom víru událostí. Budete zcela samostatní a zajistíte stabilitu rozvoje svému malému supersystému. Nu což, přeji vám štěstí. Do příštích setkání, přeji vám mírové nebe nad hlavou.

Na shledanou.


414 zobrazení

I jeden člověk může přivést osla k řece, ale ani 40 lidí ho nedonutí pít.