• Konceptuál CZ

Otázka - Odpověď V.V. Pjakina ze dne 31.08.2020 Titulky CZ

Fond konceptuálních technologií

uvádí

Vážení čtenáři, představujeme vám knihu Valerije Viktoroviče Pjakina O světě křivých zrcadel IV.

Ruský bolševismus jako unikátní jev světových dějin, který dosud vyvolává mnoho otázek.

Co je to bolševismus?

Čím se bolševici liší od komunistů?

Jak bolševici vybudovali sovětský stát

v podmínkách světové války 20. století.

Proč carské Rusko prohrálo první etapu této světové války? 1. světovou válku.

Zatímco SSSR pod vedením bolševiků její druhou etapu triumfálně vyhrál? 2. světovou válku!

Proč bílí generálové vstupovali

do řad Rudé armády?

Jak ruští bolševici dokázali

vyhrát nejen občanskou válku,

ale i odrazit zahraniční agresi vytvořením problémů uvnitř intervenujících států?

Odpovědi na tyto a mnohé

další otázky najdete v této knize.

Získat tuto knihu i další knihy Fondu konceptuálních technologií můžete přes on-line obchod Ozon.ru.

Knihu Valerije Viktoroviče Pjakina O světě křivých zrcadel I.

si můžete objednat na: https://zakazanevzdelani.cz/

Dobrý den Valeriji Viktoroviči.

Dobrý den.

Zdravím naše vážené diváky,

posluchače a kolegy ve studiu.

Dnes je 31.08.2020.

26. srpna jsme na našem webu zveřejnili komentář o dějinách trikolóry v Rusku.

V souvislosti s tím vás Valeriji Viktoroviči prosí o krátký komentář k významu vlajek pro státní řízení.

Ano, to je velice důležitá věc.

Vůbec se nejedná o povrchní záležitost, jakou

vlaječku si vezmeme do rukou a vykročíme s ní.

Pokoušeli se nás například

přesvědčovat o tom,

že když si Bělorusové zvolili za svůj symbol tu bílo-červeno-bílou (BČB) vlajku,

tak to neoznačuje nic jiného než jejich

současné sjednocení proti Lukašenkovi.

Vždyť co to má společného s tím, že právě

pod touto vlajkou vybíjeli Bělorusy,

aby si upevnili svůj okupační režim?

A co vám vadí na tom, že Rusko má

bílo-modro-červenou vlajku, tu trikolóru?

Vždyť je to prý historicky ruská vlajka.

A my jsme snad do 17. století

žádnou vlajku neměli? Měli!

A proto se nabízí otázka, proč bylo

tak důležité vnutit nám právě tuto vlajku?

Včetně svátku k oslavě

této státní vlajky?

A proč upřednostňují mlčení o tom,

jaké vlajky a jak se používaly v Rusku?

U nás mimochodem ta nauka o vlajkách,

vexilologie není moc dobře propracovaná.

Ale vždyť tyto věci

jsou přece ohromně zajímavé.

Ve státním řízení hraje vlajka

velice důležitou roli.

Stát, to je především organizační struktura.

Stát, vždy plnil roli...

Stát lidé utvoří, když se spojí, aby dokázali řešit záležitosti, které by sami řešit nedokázali,

nebo by to jako samostatní jedinci nedokázali v potřebné kvalitě,

a proto je nutné,

aby se všichni ti lidé spojili.

V rodové společnosti, když například

v jedné vesnici žije jeden kmen,

je všechno očividné, kdo je náčelník

a kdo není, kdo je šaman a tak dále.

Ale když přijdou lidé z jiné vesnice,

tak jak se dozví, kdo je kdo?

Jaké tam mají struktury, za kým jít… Přece nebudou

běhat po vesnici a ptát se: „Nejsi náhodou náčelník?“

A proto se takoví lidé vyčleňují

prostřednictvím určitých atributů,

aby bylo hned jasné,

kdo je kdo.

Určitě si pamatujete z různých těch westernů,

že indiánští náčelníci měli obrovské čelenky z peří.

A ta pera označovala určité zásluhy,

takže podle jejich počtu a druhu se určovalo sociální postavení toho či onoho člověka.

Každé pero označovalo určité postavení a navíc bylo důležité, jaké to bylo pero,

protože to zase znamenalo něco jiného.

A když měl tedy člověk na hlavě tu čelenku z peří, tak hned všichni věděli,

že právě tohle je náčelník,

se kterým je třeba jednat.

A tohle v podstatě funguje všude,

v každé organizační struktuře,

a obzvláště v takových jako je armáda.

Ale dokonce i v civilních strukturách, v podnikatelských strukturách je tak či onak hierarchie vymezena

a je tak či onak i vyznačena, kdo,

co a jak, aby nedocházelo ke zmatkům.

Ale vraťme se k té rodové společnosti.

Jdeme dále, způsob rozeznávání individuálního

postavení jednotlivých lidí jsme více méně probrali,

podíváme se na čelenku z peří

a podle ní se budeme orientovat.

Ale vzniká tu další problém,

jak máme poznat,

kteří lidé patří k náčelníkovi jednoho kmene,

a kteří k tomu druhému, z jiného kmene.

Když před vámi stojí ohromný, no dosti početný dav lidí táhnoucí se do dálky...

Jak mají lidé v takovém davu najít cestu ke svému náčelníkovi?

A tenkrát se poprvé objevily vlajky.

Prvními vlajkami byly korouhve

na pozvednutých kopích.

Barva té korouhve označovala

konkrétního vůdce,

byla vidět zdaleka, takže k ní bylo možné přijet

na koni, shromáždit se u ní a tak dále.

A když byli potom vojáci seřazeni v bojových šicích, tak hned bylo vidět, kdo kde stojí.

V té míře, v jaké se struktura společnosti

stávala složitější, v míře rozvoje civilizace,

v míře zvyšování počtu lidí,

ta otázka vyčlenění toho, kam kteří lidé patří,

začala nabývat na stále větší důležitosti.

A už ve středověku se začaly objevovat tituly

jako baron, hrabě, vévoda, král, imperátor…

A k čemu to sloužilo? To snad spadlo jen tak z čistého nebe?

Ne, je to součást sociální organizace, označovalo to určitou úroveň v sociální hierarchii.

A každý z těchto manažerů, protože

to ve své podstatě byli řídicí manažeři,

někdo spravoval hrabství,

někdo vévodství…

Tak ti se museli vyznačovat

takovými atributy,

na které když se podíváte, hned zjistíte jejich postavení a podřízenost,

tedy řídicí úroveň daného manažera.

Znalci heraldiky byli

v té době váženými lidmi.

Oni věděli, kde je jaký prvek,

jak je označován, co a jak znamená.

Jaký erb co může obsahovat

a nač nemá nárok.

Proto také bylo nejvyšší milostí každého panovníka vůči svému podřízenému

darovat mu ten či onen prvek

na erb, který se stal jeho devízou.

Ale to je takříkajíc hloubkové řízení,

ale jak se tohle mělo projevovat navenek?

Navenek to bylo vyjádřeno vlajkami.

Když jste pozvedli vlajku…

Řekněme třeba ve válce červených a bílých růží,

každý z pánů přitáhnul se svou armádou,

a jeho vlajka musela znázorňovat

jeho sociální postavení,

aby se na tuto vlajku orientovali jeho podřízení,

aby ho podle ní rozeznalo vyšší velení

a dokonce i nepřátelé.

Někteří do barev své vlajky oblékali i své sluhy,

aby bylo hned vidět kdo je kdo, své podřízené.

A nač v tomto ohledu musíme přijít?

Zjistíme, že tehdejší technologie neumožňovaly, aby ty vlajky byly příliš složité.

Na to, abyste si nechali utkat velké plátno,

byť i jen v jedné barvě, musíte mít zdroje..

Nějaký ten král na to zdroje měl, ale ostatní

už ne, ti už na to neměli dostatek zdrojů,

neboť složitější technologie byly drahé.

A jednobarevné vlajky znamenají

obrovské privilegium.

Jednobarevné vlajky mají jen ty subjekty,

které se podílejí na řízení procesu globalizace,

které představují koncentraci

řízení v určitém regionu.

Právě toto je základem

jednobarevné vlajky.

Historicky znamená jednobarevná vlajka

nárokování si subjektnosti v procesu globalizace.

To znamená plnou

a bezvýhradnou suverenitu.

Dějiny jednobarevné vlajky jsou

v tomto ohledu unikátní a rozsáhlé,

to zde probrat nemůžeme, to je na sepsání celých knih, badatelských prací.

Ale v krátkosti řeknu, že o červenou vlajku bojovala mnohá centra globalizace.

Takže červená vlajka se přirozeně vyskytuje například v Číně, ale i v Rusku.

Speciálně k té Číně

se na konci vrátíme.

V Rusku se vše dobré pojí

s rudou/červenou barvou.

Červený kout (kde se nacházela svatá ikona),

krásná, překrásná děva (ve staroslovanštině krasnyj znamená i krásný),

úsvit něžně zdobí (krasit)

stěny starověkého Kremlu (píseň),

zde „krasit“ neznamená

barvit, ale zdobit.

Vše, co je spojeno s červenou barvou bylo vždy v Rusku, pro Rusy posvátným.

Právě proto je historicky ruská vlajka rudá/červená s malým doplňkem

v podobě ideologického

symbolu příslušné epochy.

Ale znovu zopakuji, že mít jednobarevnou vlajku znamená výlučné privilegium, výlučné právo.

A právě s tímto právem globalisté, globální prediktor

na planetě Zemi bojoval po celou dobu globalizace.

Proto byl také vypracován celý systém vlajek,

přístupu k vlajkám, co a jak znamenají.

Tak především ta kombinace

barev červená-bílá-modrá patří

euroatlantickému bloku.

A kombinace barev žluto-černo-zelená patří euroasijskému bloku globálního prediktoru.

To znamená, že vlajky v příslušných barvách jsou okamžitě rozpoznatelné.

Mimochodem, někdy v letech 2013-14 jsem o těch

vlajkách podrobně mluvil v pořadech Otázka-Odpověď.

Tato tématika se tam objevovala často.

Takže kde se vzaly tyto vlajky?

Jak říkám, technologicky vyrobit

velkou vlajku v jedné barvě…

Například Francie jako centrum koncentrace řízení měla bílou nebo modrou vlajku s doplňkem v podobě lilií,

to je zcela jasné.

Ale nějaká podřízenost

přece musí existovat.

A v tomto ohledu byl rozpracován systém, který podle vlajky určuje, co jste v tomto světě zač.

Vlajky, které mají horizontální pruhy,

označují státy, které nemají právo zastávat aktivní postoj při uplatňování své vnější politiky.

Vlajky, které mají vertikální pruhy, označují přípustnost zastávat v té či oné míře aktivní postoj.

Vlajky s horizontálními pruhy

se objevily velice jednoduše.

Úzké pruhy látky je daleko jednodušší sešít,

než utkat jedno velké plátno.

A pomocí těchto užších pruhů a jejich různých kombinací je možné definovat co a jak.

No a Francie měla po revoluci přestat být centrem koncentrace řízení na úrovni globálního významu

a nezasahovat svou vnější politikou

do politiky globálního prediktoru,

svou politiku měla nadále uplatňovat jen

v rámci politiky globálního prediktoru.

Jen si vzpomeňte na Francouzské

impérium, vertikální pruhy.

A Holandsko má pruhy horizontální. Proč? Protože Holandsko bylo od počátku pouze nástrojem.

A když se podíváme na vlajku Janovské republiky, která je bílá s červeným křížem,

a na Benátskou, červenou se lvy,

tak můžeme vysledovat jejich transformaci

do vlajky Švýcarska a Velké Británie.

Když vybudovali tento systém,

tak to po určitou dobu stačilo.

Ale státy se neustále objevují, rozvíjejí…

Takže bylo nutné tomu systém přizpůsobovat.

A navíc tu je další problém,

jak vyznačit podrobnější dělení?

Mnoho států má horizontální pruhy,

ale mezi nimi jsou některé akceschopnější,

kterým je umožněno více manévrovat,

a některé jsou méně akceschopné.

A zde bylo vymyšleno, že se

na vlajku přidá dodatečný symbol.

Zpravidla je to státní znak.

Takže vlajka sestávající z pruhů,

na které je navíc státní znak,

znamená, že žádné právo na uplatňování vlastní subjektnosti neexistuje,

že se jedná jen o nástroj, přes který svou politiku uplatňuje někdo jiný.

Takže například Rumunsko, které se mělo stát centrem koncentrace balkánských zemí

jako protiváha Rakousko-Uhersku,

sice mělo vertikální pruhy,

ale s postavení snižujícím erbem.

U nás se najdou mnozí obdivovatelé carské standarty,

té černo-žluto-bílé trikolóry. A co vlastně označuje?

Označuje to tu skutečnost, že člověk s touto vlajkou

nemá právo uplatňovat samostatnou vnější politiku.

A náš gosudar nyní uplatňuje

samostatnou globální politiku!

Proto také ta hysterie, proto poukazují, že Rusko

na nic nemá právo a přesto požaduje to a ono.

Ono totiž když je celý tento systém takto postaven, tak ať už si to přejete či ne,

tak na základě této hierarchie funguje veškeré nadnárodní řízení i vnější státní vazby na nadnárodní úrovni.

A to nedokážete zvrátit. Je to stejné jako armádní systém hodností.

Když, obrazně řečeno, přistoupí seržant ke generálovi

a řekne mu, aby něco udělal tak a tak, tak to nedává smysl.

A v mezinárodní politice to tak potom

také dopadá, když máme teď tu trikolóru.

Když Putin řekne:

„Uděláme to tak a tak!“

Tak se ho ptají: „A co ty jsi zač?

Napřed si zajisti suverenitu svého státu!

Napřed nám předlož svoji jednobarevnou vlajku! Jednobarevnou!“

Protože historicky mělo Rusko

jednobarevnou vlajku, rudou/červenou!

Jakákoliv jiná bude znamenat, že se Rusko někomu v určité míře podřizuje.

Přičemž v dané situaci

jsme absolutně podřízení,

jsme nástrojem, protože nás

na tuto úroveň nechali klesnout,

když nám místo ruské vlajky Holanďané vnutili, kapitán Butler, když už na to přijde,

když nám vnutili tuto vlajku.

Petr I. si velmi dobře uvědomoval, kam ho chtějí dostat, a proto se tomu bránil.

Pokoušel se tu bílo-modro-červenou vlajku změnit.

Udělal několik desítek náčrtů, ale nic z toho mu neprošlo.

A tak se na to Petr I. vykašlal a zavedl císařskou vlajku, černo-žluto-bílou.

A jak to nakonec dopadlo?

Tak, že jsme tři sta let

za Romanovců neměli státní vlajku.

Veškerá naše heraldika vycházela z carské vlajky

a vnější zastoupení plnila naše obchodní vlajka,

protože jen tuto vlajku ve světě jako naši obchodní akceptovali, a to byla ta bílo-modro-červená.

Přičemž Petr I. kategoricky zakazoval používání této bílo-modro-červené vlajky ve vojenském námořnictvu,

protože Rusko není ničí

nástroj, Rusko je impérium.

To proto se ta vlajka nedokázala uchytit, ta trikolóra. Neuchytila se!

Proto celá ta věc nyní vypadá tak,

že jestliže nezměníme svou vlajku,

tak ten tlak prostředí na nás, na veškerou naši řídicí elitu bude přesně takový:

„Vy nemáte na nic právo!

Protože vaše vlajka je taková, jaká je!“

Hierarchické postavení vašeho státu je takové,

že má být surovinovým přívěškem Západu.

Vaše vlajka to dává najevo.

Ano, naše postavení je neporovnatelné

třeba se Slovenskem nebo Slovinskem,

které mají stejnou vlajku, jejíž úroveň ale snižuje další přilepený symbol.

Ale my, náš gosudar má

takříkajíc carskou vlajku.

A co je to za carskou vlajku, když mu

neposkytuje vyšší než seržantské postavení?

Z mezinárodního pohledu je to maximálně postavení seržanta.

Proto také ta nepříčetnost,

ta hysterie ve vztahu k Rusku.

Ve vztahu k Sovětskému svazu se ta hysterie projevovala také,

ale jeho nesporné právo na uplatňování

své globální politiky bylo uznáváno,

dokud Rusko mělo svou

rudou sovětskou vlajku!

Ruská vlajka byla rudá! A s tím nehnuli,

kňourali, ale uznávali to.

A kdo si dnes váží naší vlajky?

Protože všichni, kteří rozumí otázkám řízení,

kteří se vyznají v otázkách hierarchie vlajek, vidí,

že Rusko má vlajku, která odpovídá surovinovému přívěšku Západu,

takže jeho elita tudíž

nemá právo vůbec na nic.

A ti, kteří sem přitáhli tu vlajku v roce 1991 a uvrhli lidi do neštěstí a utrpení, přesně tohle sledovali.

Oni toužili po tom být otroky Západu.

Někteří lidé namítají: „Vždyť pod touto

trikolórou lidé dělají hrdinské činy!“

Ano, lidé dělají hrdinské činy,

ale proč je musí dělat?

Například jako Magomed Nurbagandov,

kterého zabili teroristé.

Cožpak by ho zabili, kdyby na území našeho státu nedošlo k první teroristické čečenské válce?

Kdy jsme byli nuceni mezinárodní terorismus

konkrétně v Čečensku vykořeňovat?

Tenkrát do našeho státu přitáhli teroristé

a vyhazovali do vzduchu domy.

V Moskvě přece nechali

vybuchnout bombu v metru.

Museli by snad naši vojáci bojovat v Sýrii s tím mezinárodním terorismem, umírat v Sýrii,

kdybychom měli stejné

postavení jako Sovětský svaz?

Sovětský svaz měl takové postavení,

že využívat mezinárodní terorismus

jako nástroj k uplatňování své vnější

a globální politiky bylo u nás nepřijatelné.

Proto se tu nevyskytoval a vzkvétat začal

až poté, kdy přestal existovat Sovětský svaz,

kdy tak západní svět přišel

o konkurenta v procesu globalizace.

Potom se tohle všechno rozjelo.

A ta skutečnost, že jsou dnes

naši chlapci nuceni umírat v boji…

Oni nám tím poskytují možnost, aby náš stát opět mohl získat svou suverenitu,

poskytují nám oddechový čas.

Nebo snad chceme, aby naši vojáci neustále museli umírat při obraně naší vlasti?

Chceme, aby proti nám neustále byla vedena taková válka, a to i na našem území?

Kdo by to riskoval poté, co Sovětský svaz odrazil agresi, tu intervenci za občanské války,

co odrazil agresi za 2. světové války,

za Velké vlastenecké války?

Všichni pochopili: „Ano s touto

mocí musíme počítat, je tu nadlouho.

A svoji vlajku mají zaslouženě!“

Ten problém, proč je nyní kladen takový zuřivý odpor tomu, abychom si vrátili ruskou rudou vlajku,

spočívá v tom, že centrem globalizace

na planetě Zemi se má stát Čína!

Jestliže si Rusko vrátí svou rudou vlajku,

tak se Čína tím centrem stát nedokáže.

A globalisté potřebují,

aby se tím centrem stala Čína,

protože potom budou zdroje nadnárodního řízení pracovat

na tom, aby Rusko udusily v automatickém režimu!

A to ve všech aspektech!

Nestačí vám, jak neustále dusí náš byznys? Nevidíte ty neustálé problémy se Severním proudem?

Cožpak není vidět, jak jsou

ty síly mezi sebou propojeny?

Prostřednictvím této státní symboliky,

kde se každý ozývá jen tak, jak je mu povoleno?

Takové malé odbočení.

Proč mají například Lotyšsko, Litva

a Estonsko stejný hlas jako Německo?

Vždyť jako státy fakticky neexistují.

Ale na základě formálního principu rovnosti hlasů těch, kteří se nacházejí pod nadnárodním řízením

v podobě euroatlantického

bloku globálního prediktoru,

takto prostřednictvím formálních procedur realizují

politiku globálního prediktoru a nikdo to nevidí.

A všude to funguje stejně.

Všude je to tak.

A proto není vůbec žádným podružným problémem,

žádnou malicherností, jakou máme státní vlajku!

Protože jestliže se z toho

nevyvlékneme, tak nás převálcují.

Začlení nás do té jejich Velké hedvábné stezky a do toho Koridoru sever-jih

v podobě roztříštěných

státečků bez suverenity.

Budeme surovinovými přívěšky

k těmto projektům.

Naše suverenita se teď drží výlučně na konceptuální moci našeho gosudara, to je všechno!

Elita si vůbec neuvědomuje, co dělá.

Ona nechápe, že je odsouzena k likvidaci.

Čím více se zuby nehty drží této vlajky,

tím na tom bude do budoucna hůř.

Ale oni to nechápou a není možné jim to dokázat. Naše elita je NEPOUČITELNÁ!

Je zcela nepříčetná!

Nic neslyší a ničemu nerozumí!

Proto je tam také dosadili.

Jen si to vezměte.

Jaký u nás asi tak mohl vzniknout kapitalismus,

když nikdo neměl peníze, aby něco mohl koupit.

To na americkém velvyslanectví rozhodli: „Ty budeš takovým ropným oligarchou,

ty dalším ropným oligarchou,

ty budeš hliníkovým oligarchou…

Všechno to rozhodli a oni už jen museli na tom jejich americkém velvyslanectví dokázat,

že nenávidí Rusko více než cokoliv

jiného, více než ti další uchazeči,

a že budou likvidovat ruské lidi více

a efektivněji než kdokoliv jiný.

Cožpak to nevidíte na příkladu

Baškirské sodné společnosti?

To přece do sebe přesně zapadá!

Já jsem teď tvrdil něco o té vlajce a mnozí

nad tím opovržlivě mávnou rukou:

„To s tím přece nemá

vůbec nic společného!“

Jenže mnohé věci jsou nám nepochopitelné ne proto, že náš rozum je slabý, ale proto,

že jejich podstata nezapadá

do okruhu známých nám pojmů!

A dokud neporozumíte tomu,

jak státní symbolika a státní rituály

ovlivňují konkrétní postavení a možnosti každého jednotlivého státu uplatňovat řízení,

tak nic nezmůžete.

Protože každý v míře svého

chápání pracuje pro sebe

a v míře své nevědomosti pro ty,

kteří toho vědí a chápou více.

A globalizace je proces objektivní, spočívá

v koncentraci řízení výrobních sil na planetě Zemi

a v podstatě již byl ukončen.

A buď chápete, jak ty procesy probíhají… No, obrazně řečeno.

Pokud víte, jak se pohybovat na silnicích,

znáte pravidla silničního provozu,

tak se chováte jedním způsobem a když ty pravidla neznáte, tak neustále zmateně popocházíte:

„Tady se musím vyhnout chodci, tady zase cyklistovi,

tady dokonce autu. Jak mám tu ulici přejít?“

Abyste věděli, jak máte tu ulici přejít, tak musíte ta pravidla chápat, a to už na úrovni vlajek,

kdo co a jak, komu je co dovoleno

a kdo se bude jak chovat.

Ty vlajky vám to ukazují.

Okamžitě to všem ukazují. Jako když je sešikovaná středověká armáda.

Král má vlastní vlajku, a každý baron,

vévoda a hrabě má zase svou vlajku.

A každý hned ví, kdo je

král a kdo jeho podřízení.

Kam je zapotřebí zaútočit

a kde je možné vyčkat.

Kde budou největší problémy.

Všechno to máte jako na dlani.

To si jen konceptuálové zase vymýšlejí nějaké ptákoviny. A tak se tedy ptáme.

Proč u nás fakticky není k dispozici žádná

literatura se zaměřením na studium vlajek?

To vše je nutné sepsat a ubezpečuji vás,

že to je rozsáhlé téma a navíc velice zajímavé.

Přičemž zdroje, faktologie je dostupná komukoliv, prostě komukoliv, kdo by se tím chtěl zabývat.

Na internetu je spousta informací,

další se dají nalézt v encyklopediích,

v historických rozborech

a zeměpisných popisech.

Stačí si to prostudovat a sepsat.

Ale dokud těm věcem lidé nerozumí (a nepřikládají jim význam), tak o nich nepíšou.

A protože o tom nikdo nepíše, tak je počet těch lidí,

kteří rozumí významu vlajek, státních praporů,

velmi malý.

A lidé tak nedokáží potlačit tlak řízení těch, kteří tuto symboliku znají

a používají dané mechanismy v konkrétně zaměřeném řízení ve vztahu ke každému jednotlivému státu.

Toto téma je opravdu

velice zajímavé.

Co taková Černá hora? Zdálo by se, že má červenou vlajku a co zmůže? Vůbec nic.

Protože její vlajka vlastně není

červená, má jen červený základ.

A proto také Rakousko-Uhersko

nic nedokázalo.

I když Rakousko-Uhersko, dokud mělo tu svou černo-žluto-bílou vlajku, dokázalo více,

než když svou vlajku

založilo na červené.

Do té doby mělo daleko širší možnosti,

to Rakousko-Uhersko.

To se potom také projevilo v konkrétní praktické činnosti tohoto impéria.

Takže to bylo velice

v krátkosti, velice krátce

o významu vlajek ve státním řízení,

a také v nadnárodním řízení.

Vlajky vždy vyjadřují nějaký smysl.

A pokaždé, když někdo vezme do svých rukou vlajku, tak tím dává najevo,

v rámci jaké koncepce, jaké ideologie se pohybuje,

jakou pozici zaujímá a co mu je v tomto ohledu dovoleno.

A proto když v Bělorusku berou do ruky BČB vlajky,

tak směřují k totální genocidě běloruského národa.

Tentokrát už by nebyla zlikvidována třetina obyvatelstva jako za Velké vlastenecké války, ale celý národ.

A oni těmi vlajkami tak radostně mávají,

dávají tak najevo, jak moc si to přejí.

Svými činy tak vytvářejí předpoklady

pro genocidu obyvatelstva.

Přesně tak to je, nebo si myslíte, že všechno se děje samo sebou? Že nic není řízené?

Už kolikrát jsme vám říkali, nastudujte si

Dostatečně všeobecnou teorii řízení

a Koncepci sociální bezpečnosti,

abyste těmto procesům rozuměli.

Potom dokážete čerpat praktické znalosti z jakéhokoliv zdroje a dokážete si nastudovat i ty vlajky, samostatně.

Opět tu máme Bělorusko,

Valeriji Viktoroviči.

Právě jsem ho zmiňoval.

Jak poznamenali naši diváci, Lukašenko opět celý tento týden běhal se samopalem.

- Ó Bože. - V souvislosti s tím tu je otázka, jaký bude vůbec další osud Koljova tatínka?

Oj, vždyť už jsem o tom mluvil,

když jsem předkládal ten scénář.

Hodně toho závisí přímo na něm,

zda pochopí, co musí udělat.

Jenže on to nechápe.

Podívejte se na ten skvělý rozhovor,

který poskytnul ruský gosudar Putin.

Všem dal najevo, že nad

Běloruskem je rozevřen deštník.

Ať se s tím vypořádá samo běloruské

obyvatelstvo, ať do toho nikdo nezasahuje.

A jak na to všichni

na Západě zareagovali?

Jakýsi seržantík bude něco přikazovat jim,

plukovníkům a generálům! Ať si tedy něco zkusí!

Ta situace je totiž taková,

že seržant je akceschopnější, než oni.

Ano, neměl by na to mít právo, ale zkuste proti tomu něco udělat, dokud tu je Putin, který je konceptuálně mocný.

Zbývá už jen jedna naděje, že nastoupí nějaký ten

Dmitrij Anatoljevič Medvěděv, který... Pamatujete?

„Kemská volosť? Jen si ji vezměte, tu Kemskou volosť! Rusko díky tomu nezchudne.“

Přesně takto Medvěděv vydal Spitzbergen (Špicberky),

ruský ostrov Grumant, mimochodem,

který si rozdělili bez nás, když bylo Rusko slabé po občanské válce, fakticky za občanské války.

Když jsme neměli námořnictvo,

abychom ubránili své severní hranice.

Námořnictvo jsme získali až díky Stalinovi. A teď nový neúspěch.

Američané skřípou zuby, vždyť Wrangelův ostrov považovali za svou základnu, ze které budou útočit.

„Rusové sem nikdy nedosáhnou.

Sovětský svaz už ukázal, že po Stalinovi

veškeré zasidlování severu bylo zastaveno

a omezil se jen na využívání jeho zdrojů.“

Koljův tatínek nepřestává s předváděním své

debility a svého sedláckého, omezeného rozhledu.

Úroveň chápání procesů řízení…

To není urážka, aby bylo jasno.

Je to hierarchické vymezení. Řídit statek je daleko jednodušší, než řídit celou vesnici.

A řídit vesnici je zase jednodušší než řídit město.

No a řídit město je jednodušší než řídit celý stát.

Takže k řízení státu,

ať už má jakoukoliv podobu,

ano chápeme, že se jedná

o projektově zkonstruovaný stát,

ale v současném pojetí

je to považováno za stát.

Tento stát řídí člověk, jehož úroveň chápání

procesů řízení je omezena schopností řídit statek.

Ničemu jinému nerozumí. Nechápe,

jakou má sílu demonstrace sebejistoty moci.

Vůbec neměl brát ten samopal do rukou,

jen tím ukázal, že má strach.

Ano, ukázal, že o moc bude bojovat,

ať to jeho stát bude stát cokoliv.

Ale také ukázal, že se bojí. Bojí se všeho,

soustředil se na šestou prioritu.

Když přijde na řadu

šestá priorita, děla…

Jak se dříve říkalo dělům?

Poslední argument králů.

To ovšem znamená, že jste pohořeli

na vyšších prioritách řízení,

a tak se chytáte toho posledního stébla,

kterým jsou zbraně, hrubá síla.

A on ukázal, že kvůli uhájení toho transferu moci, který má v plánu,

a na kterém již pracuje, aby Kolja mohl usednout na svůj trůn, že je připraven o to bojovat.

Proto znovu říkám, že Lukašenko jako hlava státu nemá budoucnost.

Problém je jen v tom,

jak odejde.

Pokud bude odcházet v rámci Spojeneckého státu pod Putinovým protektorátem,

tak si Bělorusko zachová svou státnost,

proběhnou tam normální reformy

a Lukašenko nebude zlikvidován,

jakmile opustí svou funkci.

Ale pokud bude ve své hlouposti nadále neústupný

a bude to řešit samopalem v rukách,

tak přijde úplně o všechno a vyřídí si to s ním stejně jako s Kaddáfím nebo Saddámem Husajnem.

A Lukašenko se teď nachází ve velice špatné situaci, jeho řízení je v katastrofálním stavu.

Faktů, které to dosvědčují,

je dost a dost.

Tolik, že stačí zajít na internet

a přímo vás zasypou.

Připomeňme si třeba jen

tu vzpouru diplomatů.

Diplomaté prohlásili, že podporují…

Samozřejmě, že ne všichni, ale řada z nich prohlásila, že podporují protestující.

Na některých velvyslanectvích dokonce vyvěsili BČB vlajky.

Co to jako má být?

Vždyť oni zastupují zcela určitý stát!

A tento stát má svou

přesně danou symboliku.

Takový diplomat nemá právo říkat nic, co nebylo schváleno,

neboť je prostředníkem uplatňování

politiky daného státu.

Diplomat nemá právo podporovat jakési protestující, absolutně žádné.

Pokud chce mít takové právo, tak musí odstoupit z pozice diplomata.

Potom může říci: „Já jsem

odešel z pozice diplomata,

protože si vážím státnosti svého státu

ale vážím si i těch protestujících, podporuji je!“

Ale když začne takto mluvit v pozici

diplomata, tak to znamená jen jedno,

že pro něj suverenita jeho státu a stát jako takový neznamenají vůbec nic, jednoduše vůbec nic!

Zastupuje nějakou jinou

sílu, ale ne stát!

A proto je připraven obětovat státní suverenitu, státní nezávislost,

aby takto vyjádřil nějaký svůj osobní postoj.

To je mimochodem vlastizrada!

A takový diplomat by měl být přinejmenším okamžitě propuštěn a zodpovídat ze svého jednání.

A děje se to snad?

Neděje, proč? Protože

na to Lukašenko nemá.

Běloruský ministr zahraničí Makej je totiž člověk

dosazený nadnárodním řízením a tohle je jeho resort.

A on nedovolí, jakémusi Lukašenkovi,

aby tam o něčem rozhodoval.

Dále, na administrativních budovách některých regionů, některých administrativních subjektů vyvěsili BČB vlajky,

a to i v Grodnu.

Zodpovídají se snad z toho?

Proč si na ně nedošlápnul?

Protože je Lukašenko příliš

slabý, jeho řízení je slabé.

A proč tomu tak je? Jak k tomu došlo?

Opět si to hezky připomeňme.

Jaký postoj zaujal Alexandr Grigorjevič Lukašenko,

jaký systém řízení sám v Bělorusku vytvořil?

On v Bělorusku vytvořil antiruský,

protiruský systém,

sám si tam pěstoval všechny ty nácky, opatroval je jako oko v hlavě.

Nechával je na pokoji, a naopak válcoval všechno,

co by mohlo napomáhat integraci s Ruskem.

Bránil normální spolupráci s Ruskem.

To všechno se snažil vytlačovat.

Celou svou předvolební kampaň postavil na tom, že je proti Rusku.

Poskytnul rozhovor Gordonovi!

Člověku, kterého si neváží dokonce ani v jeho rodné Ukrajině.

Ovšem jedná se o člověka začleněného

do určitých procesů řízení.

S takovou pompou zatknul těch 33 lidí soukromé vojenské společnosti.

A všechno to hned bylo v médiích, všude…

Nezavolal kvůli tomu Putinovi!

Tohle totiž byla jeho linie,

jeho protiruské smýšlení.

A to se změnit nedá.

On je takto naladěn,

protože se domníval, že jeho

legitimitu mu potvrdí na Západě.

Ale to oni vůbec neměli v úmyslu.

To je mimochodem…

Na to, co se teď děje Lukašenkovi, by se měli pořádně podívat rossionské elity!

Jenže těm lidem to nedojde, protože

jsou v tomto ohledu nepříčetní.

Jsou úplně mimo, neustále jsou přesvědčeni: „Nu dobrá,

Saddáma Husajna potopili, ale to se mně nemůže stát!

Kaddáfího hodili přes palubu,

stejně tak Mubaraka a koho dalšího?

Teď potápějí Lukašenka, ale to se mně nemůže stát! Já mám totiž na víc!“

Takoví lidé potom přijedou

do Londýna…

Jako když Berezovskému zabavili jeho peníze, a potom ho oběsili: „Ale mě neoběsí! Ani peníze mi nevezmou!“

A stále se vší mocí derou

do toho Londýna.

Zabavují jim tam peníze, všichni tam,

kdo ví proč, páchají sebevraždy,

tady jsou neustále vystaveni

západním sankcím…

„Já budu páníčkovi sloužit

ještě lépe, a jemu se mně zželí!

Já mu přece v devadesátkách předvedl,

že nejvíc ze všeho nenávidím Rusko a Rusy,

a proto budu provádět jejich genocidu!“ Jakoby mu to mělo zajistit trvalou nedotknutelnost.

Lukašenko se pokoušel

dokázat, že je plně protiruský.

To on vytvářel tuto běloruskou

identitu, od nuly ji formoval!

Tedy vlastně ne od nuly,

začali s tím před ním už hitlerovci.

Já nezapomněl na bělorusizaci, na tu kampaň upevňování národů prováděnou za SSSR,

ale to bylo něco trochu jiného.

Někdy si můžeme promluvit i o tom.

Takže je hezky opatroval.

Rusko mu teď poskytlo vnější ochranu,

aby na něj nemohli tlačit, aby mu nevolali

a díky těmto telefonátům ho nechytali za slovo,

a nevyvozovali z toho nějaká svá rozhodnutí.

Aby nezjistili, kde už se láme, kde se prohýbá a přesně tam potom zatlačili, rozhodovali se podle toho.

Stejně jako to probíhalo

s Janukovičem a všemi ostatními.

Putin na sebe vzal všechny ty rozhovory

se Západem a Lukašenka od nich osvobodil:

„Udělej si tam pořádek!

S těmi lidmi se dohodni. Odkliď

tu fašistickou pakáž z ulic.“

Mám teď na mysli všechnu tu havěť,

která vylezla s těmi BČB vlajkami.

S těmi lidmi je třeba mluvit.

Je jich proti tobě celkem dost.

Přestože jsi i něčeho dosáhl,

ale k tomu si využíval ten základ,

který ti poskytnul Sovětský

svaz a devadesátá léta,

kdy Bělorusko v porovnání s tím,

co se dělo v Rusku, prosperovalo.

To když do Ruska přinesli

tu trikolóru a lidé umírali hladem.

Proto si nepleťte příčinu s následkem,

když mluvíme o té vlajce.

Prvotní příčinou je, že sem přišli s tou vlajkou a vyvolali všechny ty problémy,

a potom na základě toho, že tyto problémy jsou hrdinsky překonávány,

argumentujete, že se téhle vlajky kvůli

tomuto hrdinství nesmíme zbavit.

Tato vlajka nám přinesla terorismus, hlad a ekonomickou závislost na Západu.

Tím vším nás obdarovala, a toho se přece nesmíme zbavovat, to v žádném případě.

Ať jsou raději lidé nuceni svými hrdinskými činy a životy bojovat za zachování Ruska, jak dlouho dokážou,

a potom to území zbavené lidé

jednoduše zabaví páníček.

Takže propustili ty lidi ze soukromé bezpečnostní agentury, či vojenské společnosti,

to je jedno, jak se tomu říká.

A jak to udělali?

Po tom jejich bombastickém zatčení, o kterém vyprodukovali celou hromadu televizních reportáží,

které přebrala všechna média, po těch hrozivých prohlášeních, po tom rozhovoru s Gordonem a tak dále…

Jak je propustili?

Pěkně potichoučku,

aby se to snad někdo nedozvěděl,

že se Alexandr Grigorjevič nakonec rozhodl držet svých vlastních zákonů

a nechal propustit

zneužité nevinné lidi.

A propustili všechny? Ne. Jednoho si tam přece jen nechali.

Ta jeho ničemnost je prostě

do nebe volající.

On chápe, že je zcela závislý na Rusku,

že jeho život závisí na Rusku,

ale to přání provádět Rusku špinavosti je v něm prostě silnější.

Nechápe jednoduchou věc. Prý: "My jsme váš jediný spojenec!" a tak dále…

Nech si to vydírání!

Pro Rusko je teď, jen tak mimochodem, pokud se

na to podíváme čistě z pohledu stavu systému,

daleko jednodušší přimhouřit jedno oko a nechat je,

aby si to s Lukašenkem v Bělorusku vyřídili,

a potom udělat v klidu všude pořádek

a vybudovat nový systém řízení.

A proč to Rusko neudělá?

Protože my myslíme především na lidi.

Putin myslí na lidi! Lukašenko,

ten na lidi nemyslí, zatímco Putin ano!

Takže aby v Bělorusku netekla krev,

poskytl Lukašenkovi to zastřešení a ten

pokračuje v provádění těch svých špinavostí.

Mohl říci: „Ta situace je taková

a taková. Ty lidi propouštíme.

Ukázalo se, že šlo o velkou provokaci západních tajných služeb!“

Ani nemusel upřesňovat,

že se jednalo o ukrajinskou SBU.

„Jedná se o ty samé lidi,

kteří tady vyvolávají ty protesty!

Všichni ti protestující, co vylezli s BČB vlajkami, jsou řízeni zvnějšku.

A ti to zosnovali. My zjistíme,

jak mohlo dojít k takové provokaci,

jak to všechno bylo

a upřímně se vám omlouváme!“

Zcela by tak změnil paradigma, úplně by ho

převrátil a získal silnou pozici, jenže to on neudělá,

protože to by znamenalo spojenectví

s Ruskem a on dál chce záškodničit.

Aby mu stejně jako dřív Rusko poskytovalo ochranu

a on mu prováděl špinavosti, pěkně s gustem škodil.

A na koho spoléhá? Já už jsem popsal tu vnější situaci s diplomaty a ministerstvem zahraničí,

tu vnitřní řídicí situaci.

Ještě prý má na své straně

silový blok. Opravdu?

A kdo ze silového bloku

provedl tu provokaci?

A ještě na jednu věc se podíváme.

Kde se vzala ta přehnaná surovost pořádkových sil v ulicích, ty první dny?

Kde se vzala?

Proč teď ty pořádkové síly

pracují zcela jinak?

Ta surovost byla způsobená tím, už jsem o tom mluvil,

že ty pořádkové síly nikdo pořádně neřídil.

Takže proti sobě stál dav protestujících

a dav pořádkových sil.

Nebyla odváděna profesionální práce.

A když jsou lidé v podmínkách,

kdy pořádně nevědí, co mají dělat,

protože je nikdo profesionálně neřídí,

tak nakonec slovo dá slovo a vznikne rvačka.

Takto zde narůstala ta surovost.

A taková surovost potom plodí konflikty.

Ten, kdo takovým způsobem řídil pořádkové služby, aby čelily těmto protestům,

se postaral o to, aby ve státě nazrál společenský konflikt, aby se lidé vzájemně znesvářili.

Aby tam vzniknul konflikt, který by se stal základem pro občanskou válku,

aby jedna surovost

vyprovokovala další a další…

Ten někdo, to udělal schválně.

A kdo to byl?

Někdo z vnitra a KGB.

To oni se o to společně postarali. Tak na koho to ten Alexandr Grigorjevič spoléhá? Na koho?

Dokud tu je Rusko a Bělorusko

se schovává pod ruským deštníkem,

tak má k dispozici administrativní mechanismus, aby v Bělorusku udělal pořádek.

Má ho! Ale jestliže Rusko alespoň

na polovinu přimhouří jedno oko,

tak ho ten systém, který Alexandr Grigorjevič sám tak pečlivě vybudoval, sežere!

Prostě ho zhltne

a ani přitom nemrkne.

Ten systém je teď neakceschopný jen díky tomu,

že je celý odpojen od vnějšího řízení.

Není tedy v tom stavu, v jakém by musel fungovat, jako když rozvraceli Libyi,

když rozvraceli Egypt, když v dalších zemích probíhalo arabské jaro.

Tyto možnosti jsou odpojeny, ale potenciál tohoto systému nikam nezmizel!

Vždyť tam speciálně mezi lidmi vyvolávali

konflikty, štvali lidi proti pořádkovým silám

a ty zase proti lidem, kteří na ně útočili.

Byla vytvářena zášť jedněch vůči druhým.

A jak to probíhá teď?

Teď došlo na profesionální práci, kdy pořádkové síly správně protestující obkličují,

správně je od sebe odsekávají,

rozčleňují všechny ty protestující.

Pracují normálně. Cožpak

to nemohli dělat dříve? Mohli.

Jenže kdyby to udělali, tak by přišli o základ rozehřívající ty protesty.

Přišli by o ten základ!

Protože by profesionálně

všechno udusili v zárodku.

Stejně jako to bylo u nás. Cožpak

u nás to s těmi protesty nezkoušeli?

Jen si vzpomeňte na všechny

ty protesty 6. května a tak dále.

Na rukou je odnesli

do policejního auta a bylo

a všechno utichlo, všechno to zvadlo.

V Bělorusku mohli postupovat stejně. Ty zkušenosti mají a ruští kolegové by jim s tím mohli pomoci.

Jenže problém je v tom, že ten silový blok plnil zcela jiný úkol!

Úkolem bylo co nejvíce rozbouřit lidi, aby tak byl připraven emocionální základ pro rozpoutání občanské války.

Tedy přesně to, o co šlo Západu.

Aby tam byly vytvořeny takové podmínky, které by vyžadovaly zásah vojsk NATO a obnovení pořádku.

A lidé už byli připravováni,

aby ta vojska NATO vítali,

dívky v bílém s květinami v rukou,

které by objímaly a líbaly vojáky,

a mávaly BČB vlajkami,

polskými vlajkami!

To by bylo v Brestu a Grodnu, kam by připochodovali po zemi, do příhraničí.

Zbytek by byl obsazován

ze vzduchu, přistáli by tam.

Proto je také varovali!

Vzpomínáte? Jak Západ okamžitě vychladnul,

když náš generální štáb prohlásil,

že máme takovou a takovou doktrínu použití jaderných zbraní?

Okamžitě se zklidnili. Ale povšimněte si, jak intenzivně probíhají výzvědné lety, to vše kvůli tomu.

A proto by se Alexandr Grigorjevič měl uklidnit

a uvědomit si tu prostou věc,

že Koljův tatínek nebude moci svému synáčkovi předat běloruský trůn, tento tranzit moci realizovat nedokáže.

Protože v takovém případě může nazrát situace,

za které Rusko ani nebude muset přimhouřit oko.

To když vnitřní napětí systému natolik vzroste, že překoná ten tlak shora, zvnějšku a uvnitř všechno vybuchne.

Koljův tatínek sám udělal všechno pro to,

aby k takovému výbuchu mohlo dojít.

Vždyť ti lidé tam protestují

výslovně proti němu!

Ano, zároveň sesypou veškerou ekonomiku,

všechno rozvrátí a otázkou pak už jen zůstane,

kdo první vstoupí s armádou na běloruské území. Zda to budeme my nebo NATO.

Připomenu, že v roce 1968 bylo nutné vojska NATO z Československa vytlačovat,

protože tam už vstupovala

a ještě se u toho natáčela.

A potom řekli: „Oj, to nic nebylo,

to jsme jen točili film.

Na území Československa naše tankové kolony vlastně vjely zcela náhodou,

naše motorizovaná pěchota a tak dále!“

„Když jste sem tedy přijeli takto náhodně, tak zase pěkně zacouvejte zpátky, naše děla vás mají na mušce!

Hezky se vraťte!“ A oni se vrátili.

Musíme si uvědomovat tu jednoduchou věc,

že Koljův tatínek prostě nedokáže pochopit,

že žádný historický stát Bělorusko

neexistuje, prostě neexistuje.

Je tu jen ruské území nazvané Bělorusko, stejné jako třeba Sibiř, Povolží, Ural…

Úplně stejné území, ze kterého díky politickým hrátkám vytvořili „stát“.

Jenže tento stát nedisponuje celým potřebným souborem kompetencí, aby se mohl stát skutečným státem.

Takže mu musí nadnárodní centra, nadnárodní řízení tyto kompetence doplňovat.

A kdo dívce platí večeři, ten s ní také potom tančí. Jak se říká, že?

A jak to tedy dopadá?

Rusko, které chápe, že jsme jeden národ, jeden stát, nechce, aby tam tekla krev.

Chceme, aby tam vše normálně fungovalo, aby tam byl normální region, ve kterém by lidé v klidu žili…

Jenže to by Lukašenka připravilo o jeho mocenské nároky na trůn, alespoň v tom malém Bělorusku.

Jemu je ukradené, co bude s Běloruskem,

on chce svému Koljovi předat trůn!

Je to Koljův tatínek, nic víc.

Úroveň jeho myšlení vystačí tak na to,

aby běhal se samopalem ve chvíli,

kdy si měl vykračovat po území se zcela klidnou tváří, ve strohém obleku a hezky sebejistě.

Proč po něm běhal ohlížejíce

se strachy s tím samopalem?

Rád by předvedl, jaký je drsňák. Jenže to není nic jiného než demonstrace strachu.

Takže před Alexandrem Grigorjevičem teď stojí úkol, musí normalizovat situaci ve státě.

Má k tomu vše potřebné.

Ale aby to udělal, v klidu a v zájmu lidí a dokonce i ve svém vlastním zájmu,

musí si uvědomit, že není jen Koljovým tatínkem,

že je také běloruským prezidentem!

Dokud si tohle neuvědomí,

tak bude neustále tu situaci komplikovat,

což může skončit tím,

že ho Rusko už nedokáže ochránit

a bude muset jednat až post factum,

aby v Bělorusku nedošlo na velké krveprolití.

Tak taková je ta situace.

Další otázka je od Viktora.

Valeriji Viktoroviči, mnozí mluví o evoluční cestě

rozvoje místo té revoluční, a že je to lepší.

A jak to chtějí udělat evolučně?

Kdo se dobrovolně vzdá své moci, majetku, privilegií, ideologie a systému,

díky kterému jsou

nepřátelské elity u koryt?

A jsou-li navíc ideovými monarchisty a tak dále, tak už je to úplně nereálné.

Jsou potřebné příklady z dějin, kdy se nějaký stát evoluční cestou pozvedl na kvalitativně nový stupeň rozvoje,

radiálně se lišící od předchozího.

Cožpak bylo možné evoluční cestou přejít od feudalismu ke kapitalismu a z kapitalismu následně k socialismu?

A moje otázka spočívá v tom, že je-li to možné, dalo by se to provést cestou technické revoluce?

Elity by potom neměly

šanci to potlačit.

Cožpak bylo možné se vyhnout Velké francouzské a Velké říjnové revoluci a nastolit jejich ideje evoluční cestou?

A k čemu například posloužila

idea Velké francouzské revoluce.

Aby Francie přestala být subjektem globalizace,

aby přestala uplatňovat vlastní politiku,

byla potřebná revoluce,

která ji jako takovou rozvrátila.

My o tom v naší práci

o Válce píšeme, o Napoleonovi.

Nač byla potřebná revoluce v Rusku?

Aby Rusko přestalo být subjektem globalizace

a stalo se surovinovým přívěškem Západu,

aby bylo zcela rozčleněno.

Takže k čemu nám ty revoluce byly? Co přinesla Velká francouzská revoluce Francii?

A ta Únorová revoluce v roce 1917

zase Rusku? Nic dobrého.

A co ten technický pokrok? Změní technický pokrok lidskou mravnost?

Nebo snad technický řád vyřeší všechno?

A kde je ta hranice přechodu z kapitalismu…

Oj, řekněme z feudalismu

ke kapitalismu? No kde?

Dnes tu máme feudalismus

a zítra už kapitalismus?

Vždyť průběh toho přechodu je velice relativní, ty časové hranice jsou tam velice neurčité.

Co vlastně znamená revoluční

a evoluční cesta?

Revoluční cesta znamená, že jeden řídicí subjekt smete druhý řídicí řízení

za pomoci šesté priority,

tj. hrubou silou.

A evoluční cesta znamená,

když jeden řídicí subjekt

nahradí řízení jiného řídicího subjektu

nad daným objektem řízení, tj. měkkou silou.

To je termín, který je v poslední

době velmi populární.

Uvedu příklad použití měkké síly.

Mnozí řeknou, to přece vůbec tak nemohlo být, vždyť by to nebylo v zájmu Ruska.

Jak se USA staly velmocí číslo jedna?

Jak se zhroutil SSSR?

Díky evoluční změně vědomí uvnitř SSSR lidi podnítili k tomu,

aby se dobrovolně vzdali

vlastní suverenity,

přistoupili na rozčlenění vlastního státu

a na změnu svého ekonomického modelu.

A jak to dopadlo potom?

Nu to promiňte, ale nikdo přece neříkal,

že vás sem přijde obšťastnit.

Tedy nikdo na rovinu neřekl,

že to s tím štěstím bude poněkud jinak.

Ano, slibovali, že vše bude skvělé: „Z vás všech budou páni, a nikdo nebude dělat sluhu!

Nikdo z vás už nebude muset pracovat,

ve fabrikách budou makat jiní.“

Jenže se ukazuje, že tak to nefunguje.

Ale lidi se přece na to nachytat nechali

a přistoupili na to. A čím začínali?

„Chceme více socialismu!“

A čím to skončilo?

Ztrátou vlastního státu.

Proč? Protože subjekt řízení, nadnárodní subjekt řízení zosobněný globálním prediktorem

se postaral o takové informační působení,

že objekt řízení, SSSR sám provedl kroky vedoucí k žádoucímu výsledku, jaký sledovalo globální řízení.

A tím, komu to navenek přineslo prospěch,

se pro dav, který se vůbec nevyzná v řízení, staly USA,

které se tak proměnily v jediné centrum síly

a fakticky plnily roli světového četníka.

A proč by tohle všechno nemohlo jít použít v opačném směru? Mohlo!

Pojďme se opět podívat na tu situaci,

ke které došlo v roce 1917.

V únoru proběhla Únorová revoluce.

Car byl svržen a poslán do vyhnanství.

A v září už byla Prozatímní vláda natolik neakceschopná, že už prostě nedokázala řídit stát.

A když proběhla Velká říjnová

socialistická revoluce,

následoval vítězný pochod

sovětské moci po celém státě.

Ty pokusy ozbrojeného boje

proti sovětské moci byly nicotné

a ve své podstatě stát neohrožovaly,

neohrožovaly státní bezpečnost, státní stabilitu.

Občanská válka byla důsledkem

západního vpádu do Ruska.

Kdo rozpoutal v Rusku občanskou válku?

Československý expediční sbor (legionáři),

který se roztáhnul od Volhy až k Vladivostoku.

Všude svrhl sovětskou moc, podpořil svou bojovou silou všechny antisovětské síly

a mnohé z těch mobilizovaných

se vyprofilovaly jako antisovětské.

Tak proč by sověty nesvrhly?

Rusko se vydalo ze svých sil ve světové válce a uvnitř nebyly žádné posádky,

žádné síly, které by mohly

čelit Čechoslovákům.

Prostě tam žádné síly nebyly. Ten sbor se roztáhl podél železnice a mohl všechno bezbolestně ovládat.

A potom se okolo něho začaly soustřeďovat všechny síly, které byly dostupné vnějšímu řízení.

V první řadě zvnějšku. Protože ti, kteří se orientovali

na Rusko do Bílé armády nevstupovali.

A když už se nějak do Bílé armády dostali,

tak potom přecházeli k té Rudé.

Takže zajistili výsadek interventů na severu,

na Dálném východě a na Černém moři.

To všechno byly týly,

to všechno bylo o řízení.

A hlupáky z Bílé armády nechali bojovat

za zájmy západních společností

proti svému vlastnímu státu

a proti svému národu.

Mnohým to po občanské válce došlo,

jako například generálu Slaščovovi.

A některým, jako byl Děnikin, to nedošlo nikdy,

ten roli bolševiků nikdy nepochopil.

Byl ruským vlastencem, viděl,

že bolševici Rusko zachránili,

viděl, že čelí Německu

a stejně nedokázal pochopit,

jak to vlastně je, a tvrdil, že to oni zlikvidovali náš stát. To byl Děnikin, přečtěte si jeho paměti.

Ty jeho popisy ruské smuty

jsou prostě perly.

On sám tam popsal, jak ten stát fakticky

do října přestal existovat.

Bolševici začali dávat dohromady to,

co už fakticky neexistovalo.

A co ten sjezd sovětů, v červenci?

„Není tu žádná taková síla, která by na sebe dokázala vzít odpovědnost za stát.“

A kdo se tenkrát ozval? Bolševici!

A to tenkrát nebyli ničím.

Do Kornilovské vzpoury vůbec nebyli bolševici bráni jako politická síla v Rusku.

Všichni byli velcí frajeři

a dokázali jen žvanit.

A proto se věci dají měnit evoluční cestou!

Vždyť se podívejte, jak to udělal Stalin.

Bolševici se neměli o koho opřít,

jejich kádrový sbor byl málopočetný,

a tak museli spolupracovat s každým,

kdo byl alespoň v nějaké míře k tomu ochoten.

Potřebovali zachránit stát, proto ta otázka starého rolníka, kterou položil Čapajevovi:

„Tys pro bolševiky nebo komunisty?“

Má velice zásadní význam.

Bolševiků bylo málo, ale to

oni se chopili řízení procesu

a excesů se všude dopouštěli trockisté.

Jenže bolševici se bez nich nemohli obejít,

protože to z nich se rekrutoval kádrový sbor.

Také to napomáhalo snižovat zahraniční tlak,

aby ta intervence neměla takovou sílu,

aby si říkali:

„Máme tam přece ty trockisty.

Třeba ještě tu revoluci

otočí potřebným směrem

a Rusko potom shoří jako hrstička chrastí

na podpal v ohni světové revoluce.

Stejně jako shořela Francie

pod Napoleonovým vedením.“

Ty plány přece byly takové. Ale bolševici je převezli, úplně je převezli.

Do značné míry se dokázali očistit od trockistů,

obnovili stát, rozvinuli ho, založili průmysl,

který nám potom pomohl ustát 2. světovou válku, získat jaderné zbraně, letět do vesmíru.

A to všechno probíhalo evoluční cestou.

Vždyť se na to podívejte.

Byly tu určité klany, politické skupiny,

jako Trockisticko-Zinověvský blok

nebo ten Levostředový blok a tak dále.

Ale těch nebylo tak moc a ani společně neměly nijak velký vliv na stát.

Takže jedny klany z řízení odpadaly

a jiné přicházely. A proč odpadaly?

„Je to zabité, lidé nejsou s námi, jsou proti nám!

Nemáme žádnou oporu, musíme to vzdát.“

A tak evolučně postupně odpadaly, samozřejmě jsme za to platili i určitou cenu

odpovídající mravnímu

stavu dané epochy.

Ale je zbytečné poukazovat na krvavého Stalina.

A jak to vypadalo v jiných státech?

Co třeba Pilsudski, ten snad jednal jinak?

Jednalo se o mravy dané epochy.

Nemůžete v dnešní situaci… Víte, mezi lidmi

jsou velmi oblíbené filmy o cestujících v čase.

Obzvláště ty francouzské

filmy Návštěvníci.

Když ti se dostali do středověku,

tak viděli, že ta společnost je tam prostě jiná.

Ale když u nás začnou svými úvahami zahrnovat různí ti povýšenci, tak z čeho vycházejí?

Z toho, že mravní normy byly

tehdy stejné jako ty současné.

A najednou se ukazuje,

že to všechno bylo jinak.

Odpovídaly přesně dané době a je tedy nutné snažit se tu epochu pochopit z tohoto úhlu pohledu.

Je zapotřebí to porovnávat s tím,

co tenkrát dělo jinde.

Sovětský svaz byl tím nejvíce lidským státem!

Stalinský Sovětský svaz! Byl tím nejvíce lidským…

A vůbec celý Sovětský svaz byl tím nejvíce lidským státem v době své existence.

To on byl tou lokomotivou změn k lepšímu, které probíhaly všude.

Odešel Sovětský svaz a všechny sociální výdobytky začaly být v celém světě odbourávány.

Všude začaly být

odbourávány. A proč?

Protože už teď nemusejí lidem vycházet vstříc, mají přece silový aparát.

Navíc lidi posadili před televize

a proměnili je v přežvýkavce a hotovo.

A těch, kteří ještě umí zapojit

mozek, zbylo velice málo.

Zatímco dříve lidi život nutil myslet,

protože žili v přírodním prostředí,

tak teď jsou před tím prostředím

chráněni technosférou.

Ano, ta technosféra teď poslouží k tomu,

aby všichni zdegenerovali.

A potom budou existovat určité klastry...

Všechno je to již rozepsáno v té politice zlaté miliardy, i když teď už jim stačí 500 miliónů,

protože mají možnost používat roboty, lidi, zdánlivé lidi, kteří tak jen budou vypadat.

Z těch budou sluhové

a zbytek bude panstvo.

Takže je možné, aby rozvoj

probíhal evoluční cestou.

Ale to musíte mít znalosti o řízení

složitých sociálních supersystémů.

Nesmíte vstupovat do konfrontace, ale vstupovat

do řízení na základě vlastní profesionální kompetence.

Ovšem za tento náš postoj neustále

nás konceptuály označují za jakési sektáře.

Takže když se má člověk stát dobrým

profesionálem… „Ne, to je sektářství!“

A pořád dokola. Díváte se

na ty lidi a myslíte si své.

Nu, co se dá dělat.

Takže co lidem zbývá?

Studujte práce vnitřního prediktoru SSSR

a poslední etapu, ten teoretický manévr je rozepsán v našich pracích

ze série O světě křivých zrcadel:

o státě, válce a bolševismu.

Co je to stát, jak probíhá vzájemný boj systémů a jaké východisko má Rusko.

Musí se opřít o své historické kořeny.

Tento manévr je tam rozepsán,

v té sérii O světě křivých zrcadel.

A obecně čtěte knihy vnitřního prediktoru SSSR, osvojujte si Koncepci sociální bezpečnosti.

Stávejte se konceptuálně mocnými. Braňte zájmy své i své rodiny. Jen to je východisko.

Vstupujte do řízení subjektů prostřednictvím své profesionální kompetence

a nahrazujte nekompetentní řízení.

Takto potom změníte konceptuální

orientaci samotného řízení. To je všechno.

To byla poslední otázka.

Tak už mi nezbývá než se rozloučit.

Já už jsem prakticky všechno potřebné řekl, a tak nezbývá než se s vámi rozloučit a popřát vám jen to nejlepší.

Čtěte knihy vnitřního prediktoru SSSR, stávejte se konceptuálně mocnými.

Braňte zájmy své i své rodiny.

Přeji vám mírové nebe nad hlavou a štěstí. Do příštích setkání.

Knihy vnitřního prediktoru SSSR v češtině i slovenštině naleznete na www.leva-net.webnode.cz, www.dotu.ru nebo můžete zakoupit v knižní podobě na KSBPRESS.cz



79 zobrazení

I jeden člověk může přivést osla k řece, ale ani 40 lidí ho nedonutí pít.