Přátelé, díky Ivanovi Trojkovi vám předkládám analýzu, která velice pomáhá vyjasnit současné dění

Přátelé, díky Ivanovi Trojkovi vám předkládám analýzu, která velice pomáhá vyjasnit současné dění

Zvláštní analýza ruského autora o dosazování politických herců. Dovedla mne k ní primární informace o "Vídeňské univerzitě" založené v 70. letech 20. století z jiného zdroje. Tato "univerzita" byla zřízena ve spolupráci KGB a CIA.

http://grechenevsky.com/html/sources/97.htm

Celý seznam statí a jejich aktualizací (opravy mylných závěrů), kde se vyjadřuje k Československu pak k České republice a k bývalému východnímu bloku, mimo jiné.

Zdroj: Oleg Grečenevskij. Původ našeho "demokratického" režimu. (grechenevsky.com)

(Překlad pouze překladačem, který však byl upraven kolektivem Konceptuál CZ)

POČÁTKY NAŠEHO "DEMOKRATICKÉHO" REŽIMU – 38. část

Než se vydáme dále na západ, uděláme si ještě alespoň jednu mezilehlou zastávku ve východní Evropě, na území bývalého sovětského impéria – například v České republice. Tímto způsobem pro nás bude o něco snazší vypořádat se s aktivitami čekistické mafie v hlavních zemích NATO – pokud se na toto "předmostí" prozatím upneme. Navíc to byla právě Česká republika, která se stala pro mafii zahraniční rozvědky KGB, obrazně řečeno, dokořán otevřenou branou do západní Evropy. Například Polsko, o kterém jsme již dříve uvažovali, stojí trochu stranou hlavního kanálu tohoto druhu "integračních procesů" (i když v této zemi se naše čekistická mafie cítí jako doma). Existuje také jeden čistě osobní důvod, proč se prozatím vyhýbám přímé cestě do Francie nebo Německa – to je jazyková bariéra: Existují určité pochybnosti, zda je možné studovat situaci v těchto zemích na správné úrovni a znát pouze angličtinu. Přesto je pro mě čeština mnohem jednodušší, protože je ze stejné skupiny západoslovanských jazyků jako polština. A kdysi jsem měl malou praxi ve čtení textů v českém jazyce. Faktem je, že nějakou dobu po porážce polské revoluce v letech 1980-81 jsem nějak přišel na myšlenku, že je čas nechat polský tisk na pokoji – a nyní je lepší seznámit se s československými novinami z roku 1968, abych zjistil, co se tam tehdy skutečně stalo. Bylo to pro mě celkem jednoduché – ještě jsem pracoval v knihovně Akademie věd a tam je novinový sál. Nejdřív jsem se musel znovu podívat na každé slovo ve slovníku, ale pak se to postupně zlepšilo... Ale bohužel se mi pak podařilo překonat ne více než dvě měsíční sady "Rudého práva" (orgánu Ústředního výboru Komunistické strany Československa - ÚV KSČ) na začátku roku 1968. Brzy jsem se musel vzdát čtení i tohoto: Nejprve jsem byl v létě 1985 odvezen do KGB - a tam mě vyděsili vězením a zákazem psát a distribuovat různá škodlivá politická pojednání. A pak ředitelství Banky věd SSSR uspořádalo mé propuštění pod článkem "pro porušení pracovní kázně", protože jsem odmítl rezignovat na "vlastní žádost". Tento proces byl docela zdlouhavý (vyhazovali mě téměř šest měsíců), ale současně jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí o některých metodách práce KGB v sovětské společnosti... Ale ty osobní vzpomínky prozatím raději odložíme stranou, je to teď trochu mimo téma. Vraťme se nyní přímo k československým záležitostem.

"PRAŽSKÉ JARO" 1968

I ta nejpovrchnější obeznámenost s československými novinami z roku 1968 mě tehdy dovedla k překvapivému objevu: Všechno bylo ABSOLUTNĚ JINÉ, než co o těchto událostech tvrdil sovětský tisk (tento "velký objev" je samozřejmě spíše ukazatelem mé tehdy dětské nevinnosti v takových věcech). Naše oficiální propaganda se v těchto letech zaměřovala především na machinace amerického imperialismu, který s pomocí svých tajných agentů organizoval v Československu nekontrolovatelnou kontrarevoluci, aby vyrval tuto bratrskou zemi socialistickému táboru. A vedení KSČ pak projevilo prohnilý liberalismus a měkkost ve vztahu k této zuřící buržoazní kontrarevoluci - místo toho, aby okamžitě zastavilo všechny nepřátelské intriky a obnovilo pořádek. A tak dále! To vše se ukázalo jako lež: Ve skutečnosti Československo provádělo nejčistší revoluci shora. Celá demokratizace země pak probíhala téměř výhradně díky úsilí stranického aparátu ÚV KSČ, podporovaného významnou částí místních stranických organizací – i když také s nepochybnou (ale spíše pasivní) podporou širokých lidových mas. Je pravda, že s rozvojem svobody a glasnosti, blíže k létu 1968, se v Československu začaly objevovat nekomunistické strany a organizace. Ale jejich role v politickém životě země byla v té době vlastně velmi malá – naše propaganda značně zveličovala význam těchto protikomunistických živlů v československé společnosti. Jako by čínští komunisté (například) začali bít na poplach ve všech svých novinách na konci 80. let 20. stolení kvůli kontrarevolučním aktivitám Valerie Novodvorské a jejího Demokratického svazu v Rusku (DS). Jen Číňané se v té době příliš nestarali o osud našeho socialistického systému – a stále nemohli poslat své tanky, aby ho zachránily. A při vší úctě k zásluhám těchto několika desítek aktivistů DS byl socialismus v naší zemi likvidován hlavně stranickými aparátčíky z ÚV KSSS, kterým k tomu pomáhali (nebo je instruovali) čekisté...

Je docela možné, že v Československu v roce 1968 bylo vážné nebezpečí pro "výdobytky socialismu" také velmi reálné – jen nepocházelo od hrstky disidentů, ale od samotných československých komunistů! Přesněji řečeno z reformního křídla KSČ, které se v zemi chopilo moci dne 5.1.1968, kdy byl na plénu ÚV KSČ svržen bývalý předseda strany Antonín Novotný – a prvním tajemníkem byl místo něj zvolen Alexandr Dubček (náš "prezident SSSR" Michail Gorbačov byl tehdy jeho přesnou kopií ve všech ohledech).

Když jsem v polovině 80. let (s velkým zpožděním) zjistil všechna tato zcela zřejmá fakta o československých událostech roku 1968 - byl jsem samozřejmě velmi překvapen tím, že svoboda a demokracie u nás začala být vnucována samotnou místní stranickou nomenklaturou, navíc bez jakéhokoliv tlaku ze strany lidu! Ale abych řekl pravdu, tomuto svému objevu jsem v té době nepřikládal velký význam. Tehdy jsem si pomyslel něco jako: "Páni, jaké štěstí mají lidé v Československu, někdy jsou i ve vedení strany chytří a slušní lidé!" V té době jsem od sovětského stranického vedení neočekával sebemenší demokratické reformy – byl jsem si jist, že totalitní režim v Sovětském svazu bude svržen pouze stejným spontánním výbuchem lidové nespokojenosti jako v Polsku v létě 1980. A měl jsem všechny důvody neočekávat od naší stranické nomenklatury éry "stagnace" žádné zázraky: Tito samolibí idioti by sami nikdy nehnuli prstem, dokonce ani pro svou vlastní spásu – až do nevyhnutelného a nepříliš vzdáleného konce "sovětské moci"... Tehdy jsem si prostě neuvědomoval, že za těmito stranickými vazbami je již další mocná síla, která brzy obrátí naši zemi po československé, a ne po polské: STÁTNÍ BEZPEČNOST.

O "Pražském jaru" v roce 1968 si nedělám iluze: Stejný zázračný mechanismus tehdy fungoval i v Československu. To je skutečný důvod, proč doslova stejní straničtí aparátčíci, kteří ve Stalinově době, na pokyn Kremlu, "tlačili" na vlastní lidi strašlivou silou – v lednu 1968 náhle prozřeli a začali bojovat za demokracii... A protože československá státní bezpečnost StB byla vždy jen poslušným nástrojem v rukou zahraniční rozvědky KGB, byl to hlavní tajný zdroj "demokratizace", která tehdy v Československu začala: Naše čekistická mafie.

Samozřejmě, že v tomto ohledu nemáme žádné přesné a dokumentární důkazy - ale souhrn faktů vede právě k takovému "konspiračnímu" závěru. Než se však pustíme do důkladnějšího rozhovoru o československých událostech roku 1968, je třeba nejprve říci pár slov o některých okolnostech, které značně usnadňují vyšetřování činnosti čekistické mafie u nás. Tady se bavíme především o tom, že v Česku po nastolení demokracie byly zveřejněny seznamy tajných agentů a kariérních zaměstnanců StB. Dokonce ani v Polsku (například) nikdy nebyla taková totální lustrace důstojníků státní bezpečnosti: Tam za všechny roky demokracie nebylo veřejně odhaleno více než tisíc práskačů (z celkového počtu 240 tisíc tajných agentů státní bezpečnosti) - včetně těch, kteří se dobrovolně přiznali. A mimochodem, v Polsku nikdy nebyl oficiální "zákaz profese" pro tajné zaměstnance komunistických zvláštních služeb - podle současného zákona mohou zastávat nejvyšší státní funkce v této zemi (pouze ti, kteří lžou ve svém lustračním prohlášení, jsou propuštěni)... A v Česku šli mnohem dál: Byly zveřejněny seznamy 170 000 tajných agentů a 30 000 kariérních zaměstnanců StB – a všem takovým občanům bylo zákonem zakázáno nadále zastávat vysoké funkce ve státním aparátu a v orgánech činných v trestním řízení. Tento zákon o lustracích byl přijat parlamentem země v roce 1991 (nejprve byl termín tohoto zákona stanoven na pět let - ale poté byl znovu obnovován každých pět let). Nyní nebudeme podrobně rozebírat, jak byl tento zákon v České republice skutečně implementován – a jaké byly důsledky jeho aplikace. Zatím jen stručně řekneme, že hlavní princip této "lustrace agentů" byl téměř stejný jako v Polsku: Až na pár výjimek v České republice v podstatě někteří práskači odhalili jiné, zhruba řečeno... Proto naše čekistická mafie také klidně strávila tuto téměř úplnou českou "lustraci", stejně jako více než polovičatou polskou. Možná, že v Polsku měli naši čekisté ještě více "technických potíží" – kvůli větší nekontrolovatelné demokracii v této zemi, abych tak řekl... Ale pro nás je teď důležitější, že v České republice má veřejnost k dispozici obrovské množství informací z archivů Státní bezpečnosti. Takže v této zemi mají analytici a politologové možnost neomezovat se pouze na různé hypotézy a předpoklady - ale zkoumat činnost čekistické mafie mnohem jistěji a podrobněji, podle dochovaných tajných dokumentů StB.

A tak jsme na českém internetu poprvé za celou dobu práce na této knize konečně narazili na celý tým analytiků, kteří dlouhá léta studovali činnost tajných agentů státní bezpečnosti ve své zemi – jak v komunistické minulosti, tak po vítězství demokracie. Jedná se o skupinu novinářů, která se na počátku 90. let shromáždila kolem redakce novin "Necenzurované noviny" a jejich šéfredaktora Petra Cibulky (web cibulka.net). Právě tyto noviny zveřejnily v červnu 1992 seznam tajných agentů státní bezpečnosti, který obdržely (odnikud) - deset let před oficiálním zveřejněním podobného (jen dvakrát zkráceného) seznamu Ministerstva vnitra České republiky. A tento Cibulkův tým pak vyždímal vše, co bylo možné - ze seznamu práskačů, který zveřejnili, a z další tajné dokumentace státní bezpečnosti... O úspěších tohoto týmu analytiků budeme hovořit později. Dospěli k přibližně stejným závěrům, jaké jsou již uvedeny v této knize - pouze ohledně naprosté tajné nadvlády čekistické mafie na území České republiky. Ale co je pro nás nyní důležitější, je něco jiného: Poprvé jsme narazili na takovou zemi, kde nemusíme začít zkoumat vše od nuly - ale mnoho analytické práce již bylo provedeno! Také v Polsku se do takových odhalení agentů státní bezpečnosti zapojuje poměrně dost politiků a novinářů – ale ve skutečnosti je zveřejňování takových materiálů využíváno hlavně samotnými klany čekistické mafie za účelem bratrovražedného boje. A tyto čekistické klany samozřejmě nemají vůbec zájem na zjištění ÚPLNÉ PRAVDY. A teprve v České republice jsme našli takový unikátní web, kde nevystavují jeden čekistický klan v zájmu druhého – ale vodu, abych tak řekl, bez rozdílu všechny strany a všechny skupiny vládnoucí elity země... Všechna čísla novin "Necenzurovaných novin" od roku 1992 do roku 2005 jsou zveřejněna na webových stránkách cibulka.net - a všechna jsme si prohlédli a prostudovali. Pro tuto knihu byly získány některé další zdroje z českého internetu - ale značná část informací o České republice byla převzata z těchto novin.

Takže podle všech těchto českých pramenů se objevuje přibližně následující obrázek o "Pražském jaru" v roce 1968 a jeho porážce našimi vojsky. Dne 20.8.1968 bylo Československo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy a okamžitě začala celková očista celého stranického a státního aparátu země - tato masová čistka trvala více než dva roky. Proti sovětským vojskům tehdy neexistoval žádný ozbrojený odpor – naše tanky se neúspěšně snažily zastavit jen velké neozbrojené davy lidí. Při této "normalizaci situace" do konce roku 1968 zahynulo 108 československých občanů. Je pravda, že to zahrnuje nejen ty, kteří byli zastřeleni z bezprostřední blízkosti, ale také ty, kteří zemřeli více či méně nešťastnou náhodou - například více než polovina tohoto seznamu se stala oběťmi dopravních nehod při kolizích s naší vojenskou technikou. Několik lidí bylo také zabito, když sovětský tank zapálený davem explodoval... Kupodivu pak StB v Československu zatkla a uvěznila nemnoho "kontrarevolucionářů" – něco kolem 200 lidí za celou dobu normalizace. Represe jiného druhu však byly skutečně masivní: Asi 200 000 lidí bylo pak vyloučeno ze strany a propuštěno ze svých vedoucích funkcí. Tato čistka se také týkala všech mocenských struktur země: Armády, Ministerstva vnitra a StB. Obecně platí, že mnoho lidí bylo propuštěno a nuceno po mnoho let, aby se zabývali pouze hrubou fyzickou prací: Mytím oken, přikládáním v kotelnách, kopáním výkopů... Takto Československo zaplatilo za pouhých pár měsíců svobody! Vězněn tehdy nebyl ani Alexander Dubček, zejména proto, že se při této "normalizaci" choval velmi poslušně, dokonce zpětně podepsal svůj souhlas s nasazením našich vojsk v Československu. Takže Dubček byl pouze vyloučen ze strany a poslán na práci v lesnictví jako obyčejný dělník. A zde přichází velmi zajímavý bod: Později to byli tito komunisté, vyloučení ze strany za pokus o reformu socialismu - kteří tvořili většinu odpůrců vládnoucího režimu v Československu, tedy disidentů. V zemi existovala i nekomunistická opozice, která se shromáždila kolem Václava Havla a jeho spolupracovníků – ale tato skupina liberálů byla mnohonásobně menší. Například z 2000 lidí, kteří podepsali slavnou Chartu 77 před rokem 1989, byly tři čtvrtiny vyloučených reformních komunistů. A liberálové se ani nepokusili nějak se oddělit od hlavního, "marxistického" proudu opozice – všichni se pak chovali velmi přátelsky v rámci právě této Charty 77 (kterou Havel zorganizoval v roce 1977). Teprve po vítězství demokracie se "levice" a "pravice" rozptýlily do různých stran... "Sametová revoluce" v Československu začala 17.11.1989 – a na konci prosince téhož roku se Václav Havel stal prezidentem země. O těchto událostech máme před sebou podrobnější rozhovor – ale prozatím se omezíme jen na krátký termín, kterým celý ten československý "Samet" popsal Petr Cibulka: "Estonský privatizační puč". Navíc došel k závěru, že v důsledku tohoto převratu se k moci dostali nejen "estébáci" (tj. zaměstnanci StB) a jejich tajní agenti – ale konkrétně zahraniční zpravodajské oddělení StB, za kterým zase stojí zahraniční rozvědka KGB. Jinými slovy, čekistická mafie – tak je tento "uzavřený systém" v naší knize stručně nazýván.

Jdeme dál. Na konci roku 1989 se obě skupiny disidentů dostaly k moci v zemi společně: Skupina liberálů Václava Havla – a komunisté vyloučení ze strany po roce 1968. Ale pokud v celé zemi existovalo jen několik set liberálních disidentů, pak existovalo moře vyloučených komunistických reformátorů. Tito propuštění šéfové se začali po tisících vracet do vedoucích pozic: Do vlády, do vedení všech krajů, do podniků, do armády, k policii – a dokonce i k nové demokratické státní bezpečnosti. Samozřejmě, od "Pražského jara" uplynulo 20 let – mnozí "lidé 68. roku" (jak se jim dnes říká) se vítězství demokracie prostě nedožili nebo dosáhli pokročilého věku. Ale stále mezi nimi byli docela silní staří muži! Tam byla práce "podle profilu" a pro bývalé stranické aparátčíky: V zemi pak bylo mnoho nových stran - podle chuti... Sám Alexander Dubček pak stál v čele parlamentu země (zemřel však brzy po záhadné autonehodě – na podzim roku 1992).

Nyní jsme se dostali k nejklíčovějšímu okamžiku v celé této historii: V roce 1989 skutečně došlo v Československu k čekistickému převratu – a o tom nemůže být pochyb, jak později ukážeme. Ale v důsledku tohoto převratu se v zemi mimo jiné dostávají k moci agenti StB a také mnoho "lidí 68. roku"! A to zase může znamenat jen jednu věc: Při pokusu o demokratickou transformaci v roce 1968 hráli tito tajní agenti také aktivní roli (spolu s mnoha slušnými lidmi, samozřejmě). Petr Cibulka se domnívá, že zahraniční rozvědka KGB tajně provedla v roce 1968 na území Československa jakousi zkoušku na budoucí "perestrojku" v Sovětském svazu. Pouze tento "experiment" z nějakého důvodu pak selhal a byl zastaven na samém začátku... S tímto tvrzením v zásadě souhlasíme – a chceme ho jen trochu doplnit a rozvinout. Za prvé se musíme nejprve zabývat takovým problémem, jako je nepochopitelné, na první pohled, chování během těchto událostí Jurije Andropova. Andropov byl jmenován předsedou KGB v květnu 1967 – ukazuje se, že byl ve skutečnosti tajným iniciátorem tohoto pokusu o demokratickou transformaci v Československu. A zároveň Jurij Andropov nese stigma hlavního nepřítele "Pražského jara" – jako by to byl právě Andropov, kdo na zasedáních politbyra v létě 1968 nejvíce trval na tom, že je nutné rychle poslat vojska do Československa a zahájit tam "normalizaci situace". I když i náš hlavní stranický inkvizitor soudruh Suslov tehdy trochu pochyboval, zda má cenu spěchat s tak drastickými opatřeními... Kromě toho mnoho zdrojů naznačuje, že Jurij Andropov se také aktivně podílel na následné "normalizaci" v Československu, kdy byly tisíce komunistických reformátorů propuštěny ze všech vedoucích pozic - a nahrazeny zástupci "zdravých sil země". Jeden z Andropovových spolupracovníků si později vzpomněl na takový poloanekdotický příběh na toto téma: V srpnu 1968, krátce po okupaci Československa, šel za předsedou KGB pro zprávu. Někdo zavolá Andropovovi - zvedne telefon a poslouchá. Pak krátce odpoví: "Tak zavěste!" a zavěsí telefon. Následně Andropov vysvětluje přítomným: "Byl to Jevgenij Jevtušenko, kdo volal – slíbil, že se oběsí přímo pod okny mé kanceláře, pokud naše vojska nebudou stažena z Československa"... Tato epizoda je podobná pravdě – sám náš velký básník dlouho skrýval skutečnost, že měl kontakty s KGB i na nejvyšší úrovni této organizace. Je nepravděpodobné, že by nějaký jiný sovětský spisovatel mohl snadno zavolat předsedovi KGB...

Celý tento rozpor je odstraněn zcela jednoduše: V roce 1968 byli naši čekisté ještě příliš slabí, než aby se odvážili vstoupit do přímého konfliktu se stranickým aparátem ÚV KSSS. A Jurij Andropov sám byl také nejzkušenějším: Po dlouhou dobu byl považován za nejoddanějšího "Brežněvova muže", který měl v životě jen jeden cíl - odhadnout a splnit nejmenší touhy našeho generálního tajemníka. Leonid Iljič zpočátku zacházel s hlavním československým vůdcem Alexandrem Dubčekem velmi příznivě - nikdo z historiků nepochybuje o tom, že to byl Brežněv, kdo osobně dal svolení odstranit starého stranického dinosaura Novotného a nahradit ho mladším aparátčíkem Dubčekem. Toto historické plénum ÚV KSČ, na kterém byl zvolen do čela KSČ Alexandr Dubček, končilo ve dnech 3. - 5.1.1968 – začalo však v prosinci 1967. Pak nastala přestávka na novoroční svátky - a v tomto mezidobí, na konci prosince 1967, Brežněv navštívil Československo a tam se setkal s budoucím vládcem země Dubčekem. Údajně to byl sám Dubček, který byl tehdy prvním tajemníkem Komunistické strany Slovenska (KSS), kdo pozval Leonida Iljiče na návštěvu... Sám Alexandr Dubček později ve svých pamětech přiznal, že Brežněv s ním zpočátku zacházel téměř jako s vlastním synem! Je pravda, že později, když byly v Československu zavedeny demokratické reformy, se s ním Brežněv během Dubčekových návštěv v Sovětském svazu setkal méně srdečně a snažil se vzdělávat "Sašu", jak ho tehdy nazýval... Brežněv si jednou rýpl do Dubčeka: "Tady budujete socialismus s lidskou tváří. A my, podle tebe, co?!" Taková byla odpověď Alexandru Dubčekovi - tehdy jen žertoval... Brzy mu bude jasně ukázáno, jakou "tvář" měl tehdy náš socialismus! Proč Kreml v lednu 1968 náhle schválil svržení Antonína Novotného, který předtím 15 let zastával funkci prvního tajemníka ÚV KSČ? Někteří historici vyslovují k vysvětlení této záhady následující hypotézu: Naši partokrati pak Novotného podezřívali, že chce uniknout jejich vlivu – a již začal prosazovat nezávislou politiku. Důvodem takového podezření vůči Kremlu by mohlo být i nastínění plánovaného rozmístění sovětských raketových základen na území tehdejšího Československa. Antonín Novotný neměl nic proti samotným jaderným raketám – ale věřil, že bude lepší je předat československé armádě. V té době už na území Československa dlouho nebyla žádná sovětská vojska - a byl přesvědčen, že nebude absolutně nutné je znovu zavádět, aniž by to bylo potřeba... Novotný tehdy netušil, že sovětské vedení nemůže jít za takovou variantou: Jednání o "Smlouvě o nešíření jaderných zbraní" již probíhala – a s Američany byla uzavřena nevyřčená dohoda o nepředávání jaderných zbraní jejich spojencům. Podle našeho názoru je tento příběh s vojenskými základnami velmi temný. Andropov pak mohl celou tuto "raketovou záležitost" úmyslně nafouknout, aby svrhl Novotného a nahradil ho Dubčekem. Říká se, že Antonín Novotný "není náš člověk". Ale "Saša" pak udělá všechno tak, jak má! Byl Alexander Dubček "naším člověkem" pro KGB? Samozřejmě, že existovala - i když neexistují důkazy a nikde na českém internetu o tom nepadlo ani slovo... Mimochodem, Dubček byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ až v dubnu 1969. Pak byl jmenován velvyslancem v Turecku a ze strany byl vyloučen až v roce 1970. Celá tato "normalizace" v Československu probíhala přesně stejným způsobem - metodicky a postupně. Nejprve byla v srpnu 1968 zasazena ohromující rána - a pak začalo pomalé škrcení oběti... Nebudeme zde podrobně analyzovat celý tento zdlouhavý a bolestivý proces pro lid Československa - na internetu je mnoho publikací na toto téma. Hlavním problémem zde není, proč v srpnu 1968 začali naši čekisté v Československu nemilosrdně trestat své vlastní agenty uvnitř stranické elity této země. Koneckonců, drtivá většina těchto vysoce postavených práskačů, kteří tehdy trpěli za tento pokus o provedení demokratických reforem v zemi, byla propuštěna ze svých funkcí a vyloučena ze strany. A mohli bychom vám říci hodně o tom, jak čekisté v té době velmi často dokonce uvěznili své vlastní agenty – jako odměnu za všechnu jejich věrnou službu! To se stávalo obzvláště často ve Stalinových časech: Například, pokud „zlatonka“ odhalil své známé, kteří vedou neopatrné rozhovory, pak byl obvykle poslán do vězení spolu se všemi ostatními, jako člen této "antisovětské skupiny" (jinak by okamžitě "dekonspiroval"). Takoví uvěznění práskači pokračovali v plnění své tajné služby v táborech - takže tam byli přiděleni na teplá (doslova) místa a měli všechny šance přežít... Kdyby čekisté během let masových represí někdy neuvěznili své vlastní práskače, pak by někdy neměli téměř nikoho, koho by mohli uvěznit! Časté byly také případy, kdy čekisté někdy dokonce museli "přitlačit ke zdi" své tajné agenty. Když byli například v létě 1952 souzeni vůdci Židovského antifašistického výboru, spisovatel I. Fefer se snažil uniknout popravě: u soudu uvedl, že byl ve skutečnosti tajným zaměstnancem úřadů a byl infiltrován do EAC na pokyn MGB. A nic - byl zastřelen spolu s ostatními "americkými špiony"... Dá se předpokládat, že s vědomím alespoň trochu sovětské reality je nepravděpodobné, že ve vedení tohoto veřejného výboru, vytvořeného během válečných let k navázání vztahů se zahraničními židovskými organizacemi, by mohl existovat alespoň jeden nepráskač státní bezpečnosti. Ale ostatních 12 vůdců EAC, kteří byli zastřeleni, se ukázalo být chytřejšími než Fefer: Věděli, že veřejné přiznání šňupání by jim zde nepomohlo - a raději šli na onen svět bez tohoto hanebného stigmatu. Toto věčné téma (čekista a jeho agent) je stále nevyčerpatelné – tuto velmi lyrickou odbočku raději ukončíme...

V dějinách československých událostí roku 1968 není chování Jurije Andropova během "normalizace situace" samo o sobě nijak zvlášť záhadné: Andropov prostě musel našim straníkům prokázat svou výjimečnou píli při porážce "kontrarevoluce" v Československu, aby přežil jako předseda KGB. Již na jaře 1968 Andropov prohrál boj o vliv na Brežněva v československé otázce - protože našim stranickým aparátčíkům se podařilo přesvědčit Leonida Iljiče, že v této bratrské zemi se děje něco jasně protisovětského a obscénního: "Je čas přijmout opatření!"... Už to není jasné. Na co mohl Jurij Andropov vůbec spoléhat, když v lednu 1968 začal v Československu budovat tento "demokratický socialismus" - že v aparátu ÚV KSSS sedí úplní idioti: Ničeho si nevšimnou a nespustí poplach?!

Zatím nemáme přesnou odpověď – jaký účel zde sledovala naše čekistická mafie, která zahájila tak neuvěřitelně sofistikovanou intriku. Můžeme nabídnout pouze přibližnou hypotézu k vysvětlení této hádanky (kterou je ještě třeba doložit a objasnit). Něco takového: Pokud se pak čekisté pevně rozhodli zahájit likvidaci našeho totalitního "socialismu" - pak zde měli obecně win-win hru! Pokud by se čekistům podařilo vybudovat v Československu "demokratický socialismus" s tržní ekonomikou, pak by se tato země stala baštou zahraniční rozvědky KGB pro restrukturalizaci stejným směrem, nejprve sousedních zemí východní Evropy a pak samotného Sovětského svazu. A čekisté měli ještě nějaké naděje na úspěch v Československu: Kdyby naši straníci měli v roce 1968 duchapřítomnost a pochopili, že porážka "Pražského jara" s pomocí tanků by byla ve skutečnosti mnohem silnější ranou "světovému socialistickému systému" – než kdyby tito českoslovenští reformátoři zůstali nějakou dobu sami! Vždyť tuto revoluci bylo možné v Československu později nějak zadusit - pokojně a bez hluku. Partokrati museli jen chvíli počkat: Zavedení tržních reforem v ekonomice by nevyhnutelně vedlo nejprve k výraznému poklesu výroby, poklesu životní úrovně obyvatelstva, masové nezaměstnanosti – a ke všemu ostatnímu, co se později stalo v Československu po nastolení demokracie v roce 1989 (teprve o deset let později se demokratická Česká republika začala postupně vymaňovat z této hospodářské krize)... Ale čekisté tehdy marně doufali ve vynalézavost kremelské partokracie (pokud takové naděje měli). Naši straničtí aparátčíci byli tehdy prý pevně přesvědčeni, že se bez nich lidé obejdou – a že když jim vezmete moc v jakékoliv zemi, tak tam okamžitě začne prosperita a hojnost...

A v tomto případě je tu i druhá strana mince - koneckonců, čekistická mafie nic neztratila ani s možností vojenského zásahu v Československu, protože "normalizaci" tehdy neprováděli samotní sovětští tankisté, ale zahraniční rozvědka KGB! A to znamená, že naši čekisté by pak mohli jednoduše vyměnit některé ze svých práskačů za jiné ve vedoucích pozicích v této zemi, zhruba řečeno. Čekisté tehdy nezměnili ani některé vysoce postavené osobnosti. Například prezidentem Československa (jednalo se hlavně o ozdobnou funkci) byl tehdy starý generál Ludvík Svoboda, který byl do této funkce jmenován během "Pražského jara" – a byl nejprve stoupencem Dubčeka. A když byl v dubnu 1969 Alexander Dubček odvolán z postu prvního tajemníka - pak se Antonín Novotný nevrátil zpět na své místo. Nic takového – novým předsedou strany se stal Gustáv Husák, bývalý stoupenec reformátora Dubčeka. Husák byl v roce 1951 uvězněn za "buržoazní nacionalismus" – a propuštěn byl až v roce 1963 (v Československu byli "bezdůvodně utlačovaní" komunisté propuštěni mnohem později než u nás). A Husák udělal rychlou kariéru i během "Pražského jara" a v dubnu 1968 byl jmenován místopředsedou vlády země.

Než uzavřeme téma "Pražského jara" roku 1968, je třeba říci alespoň pár slov o tom, jak to vůbec začalo. A toto "jaro" vlastně začalo na podzim roku 1967. Je pravda, že mnoho historiků začíná mluvit o těchto událostech v červnu 1967: Pak se v Československu konal kongres spisovatelů - a někteří z nich (Pavel Kohout a další) ve svých projevech otevřeně kritizovali vládnoucí režim. Je možné, že to byly již první známky blížících se turbulentních událostí... Zatím však máme jen jedno nezpochybnitelné a přesné datum, kdy naše čekistická mafie začala provádět svou tajnou speciální operaci v Československu – 31.10.1967 – v tento den v Praze policie brutálně rozehnala studentskou demonstraci. Takže formálně řečeno, stále existoval určitý "tlak zdola", ze společnosti, po kterém skupina stranických aparátčíků vedená Dubčekem přešla do otevřené ofenzívy - a brzy se chopila moci v zemi a začala provádět demokratické reformy. Existují však všechny důvody věřit, že tato studentská demonstrace, po policejním masakru, kterým všechno začalo, byla ve skutečnosti jasně a velmi hrubě vyprovokována státní bezpečností. Petr Cibulka v článku ve svých novinách vyprávěl o jednoduchém způsobu, jakým byli na podzim 1967 přivedeni do varu pražští studenti. Může se to zdát neuvěřitelné, ale všechno bylo přesně tak (jiné zdroje to potvrzují): Jednoduše ve studentských kolejích univerzitního kampusu na Strahově náhle začaly pravidelné výpadky proudu. Poté, co studenti večer seděli ve tmě, začali psát stížnosti na všechna místa. Pak 30.10.1967 přišel do tohoto kampusu zástupce vedení Československého komsomolu (přesněji redaktor jedněch komsomolských novin) a promluvil na tamní valné hromadě. Toto číslo pak začalo uklidňovat rozhořčené studenty - něco jako: "Soudruzi, všechna opatření byla přijata - už nebudou žádná taková pobouření!" Cibulka sám byl studentem přibližně ve stejných letech a toto prostředí znal velmi dobře: Podle jeho názoru byli českoslovenští studenti v dobách komunismu vždy poměrně neteční a loajální k vládnoucí masové režimu (kdo se dostal ke studiu na vysokých školách, pak nesměl - existoval poměrně přísný politický výběr). Takže někdo musel odvést dobrou práci, aby pražští studenti přišli na nepovolenou demonstraci! Tato studentská demonstrace 31.10.1967 byla docela klidná: Asi patnáct set lidí prošlo ulicemi Prahy se zapálenými svíčkami a neslo hesla jako "Budiž světlo!", "Chceme se učit!" atd. Policie však reagovala velmi tvrdě: Mnoho studentů bylo těžce zbito a zadrženo, několik lidí bylo zraněno... Samozřejmě, že tak brutální masakr okamžitě rozvířil celou československou společnost! (Téměř stejný scénář, s masakrem studentské demonstrace - pak použili čekisté během "Sametové revoluce" v roce 1989).

A téhož dne (!) se pak konala schůze ÚV KSČ, kde se komunističtí reformátoři poprvé otevřeně postavili proti soudruhu Novotnému: "Lidé jsou nespokojeni – země potřebuje změny!"...

Moderní demokratické publikace se již trochu stydí připomenout, jak hrubou provokací vlastně "Pražské jaro" 1968 začalo. Článek o "Pražském jaru" si můžete prohlédnout na Wikipedii sami: Začíná historií těchto událostí hned od ledna 1968, kdy byl Dubček zvolen předsedou komunistické strany. A to nejen v ruské verzi - v anglické a české verzi tohoto článku je to stejné... Nejde ani o vědomou falzifikaci: Ve společnosti už prostě existují určité mýty – a společnost sama se jich příliš nechce zbavit.

Nyní přejděme k závěrům tohoto příběhu "Pražského jara". Nejdůležitějším závěrem zde bude toto: Na podzim 1967 se naše čekistická mafie již stala poměrně silnou – pokud se rozhodla začít podkopávat moc sovětského stranického aparátu, i když jen mimo naši zemi. A to zase znamená, že Jurij Andropov, který byl jmenován předsedou KGB až 19.5.1967, nemohl být hlavním iniciátorem tohoto tajného čekistického spiknutí proti partokracii – prostě by neměl čas zorganizovat mafiánskou skupinu v KGB v tak krátkém čase. V důsledku toho vznikla čekistická mafie zahraniční rozvědky ještě před Andropovem – a ten byl jen nástrojem v rukou neznámých (zatím) generálů zahraniční rozvědky KGB. Zde bychom také mohli připomenout, že Jurij Andropov byl naverbován zahraniční rozvědkou v Karélii, kam byl v roce 1940 poslán, aby vedl republikánský Komsomol. Během války byl Andropov členem vedení místního ústředí partyzánského hnutí - byla to struktura zahraniční zpravodajské služby KGB. A později, když během "Leningradské aféry" byl Andropov odstraněn z postu druhého tajemníka Karelské stranické organizace (a byl stále rád, že nebyl zatčen!) - pak přešel na diplomatickou práci, zřejmě na návrh úřadů. V roce 1956 se Jurij Vladimirovič nějakým způsobem velmi úspěšně ocitl ve funkci sovětského velvyslance v Maďarsku – a tam se dobře projevil při potlačování lidové revoluce našimi vojsky v listopadu tohoto roku. Následovala brilantní kariéra v aparátu ÚV KSSS... (a zde samozřejmě nevyhnutelně vyvstává otázka - co se tehdy v Maďarsku skutečně dělo?!) Otázka, jakou roli vlastně hrál Jurij Andropov v čekistické mafii, je stále otevřená – máme příliš málo informací na to, abychom mohli vyvodit nějaké definitivní závěry. Andropov zjevně nebyl hlavním vůdcem této tajné čekistické organizace, ale také nevypadá jako jednoduchý umělec nebo zejména loutka.

Pokud jde o "Pražské jaro" roku 1968, toto téma je nekonečné – ale tady bychom měli raději skončit a jít dál.

ČESKOSLOVENSKO PO "NORMALIZACI"

Existuje jen velmi málo přímých dokladů o tom, že i po roce 1968 byla veškerá moc v Československu v rukou StB a jejích tajných agentů. Nejvýznamnější postavou komunistického režimu, která byla v letech demokracie odhalena jako tajný agent StB, byl Miroslav Štěpán, bývalý první tajemník Městského výboru hlavního města Prahy a člen předsednictva ÚV KSČ (obdoba našeho politbyra). Tato postava neměla štěstí ani v jiném ohledu – po vítězství revoluce v roce 1989 byl jedním z mála představitelů vládnoucí elity země, kteří byli v té době zatčeni. Štěpán byl obviněn z organizování brutálního bití studentské demonstrace policií 17.11.1989. Odseděl si pár let ve vězení – ale pak byl propuštěn... Ve zveřejněných seznamech agentů StB se navíc později našli dva bývalí ministři "normalizační éry": Karel Lobl a Jaroslav Vávra (oba byli v různých dobách ministry výstavby).

A to je do značné míry vše – až na velmi malou nesrovnalost. Tak malý počet odhalených agentů z řad nomenklatury komunistické strany Československa je třeba vysvětlit.

Zde je ve skutečnosti vše velmi jednoduché: Po vítězství demokracie byl zveřejněn seznam agentů pouze jednoho, 2. správy StB - tedy kontrarozvědky. To odpovídá našemu 2. a 5. ředitelství KGB - protože v StB v Československu neexistovalo samostatné "disidentské" oddělení, jako máme my. Tento "všeobecný rejstřík" tajných agentů kontrarozvědky, který Petr Cibulka zveřejnil ve svých novinách v roce 1992, je téměř celý seznam 170 000 práskačů odhalených v Československu. Tedy zbytek, nejdůležitější část agentů státní bezpečnosti, zejména tajní agenti zahraniční rozvědky (tj. 1. správa StB), vojenské kontrarozvědky (3. správa) a ekonomické kontrarozvědky (11. správa) – ti všichni zůstali utajeni. Totéž platí pro agenty vojenské rozvědky generálního štábu... Tajní agenti ze všech těchto útvarů státní bezpečnosti byli během let demokracie odhaleni doslova jen v několika málo případech – a to se dělo jen ve chvílích silného zhoršení boje mezi čekistickými klany. Následně se ukázalo, že ani tento zveřejněný seznam agentů kontrarozvědky není úplný! Později došlo k řadě případů, kdy byli veřejně odhaleni tajní agenti 2. správy StB z řad významných politiků, kteří na tomto "Cibulkově seznamu" nebyli. Analytici Cibulkova týmu odhadují, že existuje nejméně několik tisíc nejcennějších tajných agentů z řad vysoce postavených manažerů a dalších vlivných osob, kteří nejsou zahrnuti do tohoto "obecného registru". Pro osobní spisy těchto agentů v archivech StB byly zřízeny některé zvláště tajné speciální "fondy" ("Fond Z" a další).

Ale to není všechno: I v Československu zůstává dodnes neodhalena lidská zpravodajská síť KGB a GRU – za celá léta demokracie nebyl odhalen jediný tajný agent bývalé sovětské rozvědky.

A to vše dohromady znamená, že v této zemi bylo veřejnosti dáno k jídlu jen mnoho různých malých práskačů, většinou těch, pro které v naší čekistické mafii nebylo využití. To znamená, že v Československu nemohli lidi oklamat a vůbec neprovádět žádnou "lustraci agentů", jako to máme v Rusku - výsledek by byl téměř stejný ... (podplukovník státní bezpečnosti by stejně nikdy nebyl zvolen prezidentem České republiky). Pár slov o tajných agentech KGB v Československu. Na první pohled se nemusí zdát zcela jasné, proč je naši čekisté vůbec potřebovali – koneckonců vždy snadno přijali všechny cenné agenty naverbované zvláštními službami bratrských zemí socialismu. A to vše bylo provedeno zcela oficiálně, s převodem osobních spisů takových tajných agentů do KGB... Ale naše zahraniční zpravodajská služba se nikdy neomezovala jen na tento "zdroj" – a rekrutovala z řad občanů zemí Varšavské smlouvy, koho chtěla. Zároveň o tom naši čekisté nikdy neinformovali místní zvláštní služby... (a ať čekisté raději řeknou své babičce, že jim tehdy bylo přísně zakázáno získávat spojence - a další pohádky). To vše se plně týkalo Československa. A především důstojníci z donucovacích orgánů této "bratrské země", včetně kariérních zaměstnanců StB. Ze zřejmých důvodů bylo nejvhodnější najímat takové lidi ne doma - ale tady v Sovětském svazu, během jejich rekvalifikace v našich výcvikových střediscích. Navíc, i když každý věděl nebo hádal o této praxi, nikdy nebyl nedostatek lidí, kteří chtěli jít do naší země studovat - protože pouze ti, kteří prošli takovou "stáží", pak získali úspěšnou kariéru. Samozřejmě, to bylo jen před vítězstvím demokracie - nyní v České republice je toto "studium v SSSR" považováno za velmi temné místo v záznamech... Mimochodem, Alexander Dubček také studoval v 50. letech v Sovětském svazu (na VPS) - stejně jako mnoho dalších budoucích prominentních reformátorů z KSČ. Někteří čeští analytici dnes nevěří v totální nábor našich čekistů do orgánů činných v trestním řízení a vůdců stranicko-státního aparátu socialistického Československa. Říkají, jaký to mělo smysl: Koneckonců, v té době v této zemi v zásadě neexistovala žádná vojenská a státní tajemství pro sovětské vedení?! Podle našeho názoru tito politologové všemu dokonale rozumí a jen předstírají, že jsou hlupáci (zhruba řečeno): Naše rozvědka rekrutovala všechny tyto zpravodajské informace v Československu vůbec ne pro špionáž – to opravdu nebylo potřeba. Ve skutečnosti čekisté potřebovali tajné agenty na všech klíčových pozicích ve státě jen proto, aby mohli s pomocí těchto živých loutek plně kontrolovat situaci v Československu – a udržet tuto zemi (stejně jako všechny ostatní "bratrské země socialismu") v podřízenosti. Kdysi dávno se naši čekisté zabývali takovými případy na pokyn kremelských partokratů - ale pak se objevila tajná čekistická mafie, která začala pracovat jen pro sebe...

Těchto dodnes nedemaskovaných agentů komunistických zvláštních služeb (všechny zde uvedené varianty) není v současné demokratické České republice tolik – ne více než 10 tisíc lidí. Navíc je nyní aktivně využívána všemi klany čekistické mafie, s největší pravděpodobností, jen velmi malá část těchto tajných agentů. Je zde spousta agentů, kteří zde opravdu nejsou potřeba - protože tato země je malá (populace České republiky je pouze 10 milionů lidí)...

Ale prozatím se vraťme do éry "normalizace". Bohužel o činnosti naší tehdejší čekistické mafie se v Československu zachovalo jen velmi málo konkrétních informací. Zatím můžeme poukázat pouze na jeden zajímavý příklad tohoto druhu – v České republice poměrně známou organizaci, které se říká "slušovická mafie". Analytici z "Necenzurovaných novin" více než deset let neúnavně vyšetřovali aktivity této čekistické mafiánské skupiny – a pravidelně v každém čísle svých novin publikovali vše, co se jim podařilo vykopat. Tuto "mafii" už pokazili! "Slušovická mafie" mohla mít smůlu – sídlila ve stejné části země, kde tehdy sídlila redakce těchto novin (jejich šéfredaktor Petr Cibulka žije v Brně – to je hlavní město jižní Moravy)...

HISTORIE JEDNOHO VYSPĚLÉHO KOLCHOZU NA MORAVĚ

"Slušovické zemědělské družstvo" vzniklo v roce 1953 během Stalinovy kolektivizace – a první roky nebyly ničím zvláštním. Na počátku 60. let mělo toto družstvo roční hrubý příjem jen asi jeden milion korun - to byly i na tehdejší dobu pouhé haléře. Od roku 1962 však družstvo Slušovice začalo dramaticky rozšiřovat své aktivity z roku na rok - a ne na úkor zemědělství, ale s pomocí celé sítě průmyslových a obchodních podniků. Takové "dceřiné podniky" pak byly v zásadě povoleny (v přesně vymezených mezích) i sovětským kolchozům – a v Československu bylo zákazů takové činnosti ještě méně. Jenže za socialismu nikdy neexistovala úplná podnikatelská svoboda československých družstev – ani v rámci země, natož ve sféře zahraničního obchodu. Ale vůdcové Slušovického agrokombinátu (jak se nyní oficiálně nazýval) měli velmi vysoce postavené patrony jak v aparátu ÚV KSČ, tak ve vládě země – takže mohli plivat na všechny zákony, nařízení a rezortní pokyny. V důsledku toho mohl tento zemědělský komplex provádět rozsáhlý obchod se zahraničními zeměmi - a prosperoval! Již v roce 1981 vzrostl hrubý příjem Slušovického zemědělsko-průmyslového komplexu 1000x - a překročil miliardu korun ročně. A v předvečer "Sametové revoluce" v roce 1989 dosáhl roční příjem tohoto družstva fantastické částky 16 miliard korun, což je přibližně miliarda dolarů. Samozřejmě, že malá kolektivní farma s pouhými dvěma tisíci pracovníky nemohla vydělat tak obrovské množství peněz, prodávat do zahraničí pouze zboží a výrobky vlastní výroby, jak bylo oficiálně povoleno Slušovickému agro-kombinátu. Existovalo několik jiných způsobů, jak to udělat... Například koncem 80. let bylo možné vydělat obrovské peníze za prodej osobních počítačů, které pak byly dovezeny do zemí sovětského bloku kvůli "železné oponě". Samozřejmě, že k tomu bylo nutné najít nějakou skulinu, aby bylo možné ji využít k obejití amerického embarga na vývoz takového zakázaného zboží do sovětského impéria. A zemědělsko-průmyslový komplex Slušovice měl takovou "mezeru": Tato nádherná kolektivní farma získala hotel ve Vietnamu (!) - a již v tomto vlastním hotelu s názvem "Pacifik" je obchodní odvětví agro-kombinátu. S takovou mocnou pevností v jihovýchodní Asii koupili Slušovičtí "kolektivní zemědělci" velké množství počítačů tchajwanské, singapurské a podobné výroby. A tyto počítače pak byly tajně přivezeny do socialistického Vietnamu téměř na rybářských lodích... S dodávkou takto zakoupeného počítačového vybavení do Československa také nebyly žádné zvláštní problémy: Zemědělsko-průmyslový komplex měl vlastní malou leteckou společnost s několika nákladními letadly. "Družstevníci" neplatili clo za dovoz tohoto zboží do země: Oficiálně se jednalo o dovoz dílů pro montáž počítačů na území Československa. I když celá tato "montáž" byla ve skutečnosti redukována na pouhé nalepení štítku "Vyrobeno zemědělským závodem ve Slušovicích"... Navíc tito tvrdí družstevníci neplatili státu za takovou "výrobu" žádné daně: Československá zemědělská družstva byla právně osvobozena od daní pro dceřiné průmyslové podniky. Tato okolnost byla zřejmě jedním z důvodů, proč si čekistická mafie v Československu vybrala tak neobvyklé krytí. Je to pro její "podnikání", jako Slušovické družstvo. Samozřejmě, že něco takového mohla zorganizovat jen zahraniční rozvědka – a byla to rozvědka naší KGB. Československý průzkum a sám krok na území Vietnamu by se neobešel bez pomoci našich čekistů. Analytici z Cibulkova týmu také nepochybují o tom, že tento Slušovický zemědělský závod byl ve skutečnosti "stanicí zahraniční rozvědky StB a KGB". A pro takový závěr měli docela dobré důvody: Ve vedení tohoto "kolektivu" identifikovali 9 bývalých kariérních zaměstnanců StB - v bezpečnostní službě zemědělsko-průmyslového komplexu a v těch jeho pobočkách, které se zabývaly mezinárodním obchodem. Je pravda, že téměř všichni, včetně dvou podplukovníků a tří majorů, sloužili v územních odděleních StB. A pouze jedna postava byla přímo ze zahraniční rozvědky StB - vedl leteckou firmu agro-kombinátu. Kromě toho bylo mezi vůdci tohoto družstva později identifikováno 16 tajných agentů StB – a téměř všichni tito práskači se zabývali obchodem se zahraničními zeměmi v zemědělském komplexu. Mimochodem, předseda tohoto zemědělského závodu Slušovice byl po mnoho let jistý František Čuba - jeho jméno nebylo nalezeno v seznamech tajných agentů. Což je zcela pochopitelné: V těchto zveřejněných seznamech byla jen jména malých práskačů z kontrarozvědky... A Čuba byl velmi vážená osobnost, nositel řádu atd. – vždy se cítil doma v ÚV KSČ a ve vládě. A celá vládnoucí elita země ho také velmi často navštěvovala ve Slušovicích.

Pokud jde o obchod s počítači, ve skutečnosti byl tento obchod jen relativně malou epizodou pro "Slušovickou mafii" - kolektivní farma se zabývala počítači jen pár let, zatímco na nich bylo možné vydělat 1000% zisku. Po roce 1991 se železná opona konečně zhroutila – a pak všechny země bývalého sovětského impéria začaly volně nakupovat americké počítače nejnovějších modelů. A staré tchajwanské odpadky přestaly brát i v Rusku... Vzhledem k tomu, že Slušovický zemědělsko-průmyslový komplex posílal většinu počítačů do naší země, musel být celý tento "vietnamský tranzit" opuštěn. "Družstvo" pak zůstalo s plnými sklady, ucpanými neprodanou elektronikou... Tým Petra Cibulky byl pak schopen zjistit hlavní zaměstnání "Slušovické mafie": To byl NELEGÁLNÍ OBCHOD SE ZBRANĚMI. Za socialismu bylo Československo mezi zeměmi Varšavské smlouvy na druhém místě za Sovětským svazem ve výrobě vojenské techniky a dalších zbraní. Navíc kvalita těchto československých výrobků nebyla o nic horší (nebo dokonce lepší) než u podobných sovětských výrobků. A pokud vezmeme v úvahu, že zahraniční rozvědka KGB se vždy snažila svalit vinu za všechny špinavé a kriminální případy na bratrské zvláštní služby, pak je jasné, proč to byly hlavně zbraně z vojenských továren Československa, které tajně vstoupily do arzenálu těch partyzánských armád a teroristických organizací, kterým Sovětský svaz nemohl z různých důvodů poskytnout otevřenou podporu. Všichni teroristé světa tehdy ocenili vysokou kvalitu československé plastické trhaviny "Semtex", například...

Ale, bohužel, právě o tom, o nejdůležitější činnosti "Slušovické mafie", nikdo nedokázal zjistit žádné podrobnosti. Všechny archivy zemědělsko-průmyslového komplexu byly spáleny při požáru v roce 1995 - kdy po četných odhaleních v médiích konečně začalo oficiální vyšetřování všech těchto trestných činností. A jestliže kdysi došlo k "úniku informací" z útrob demokratické státní bezpečnosti o počítačovém podnikání tohoto družstva, pak ilegální obchod se zbraněmi v Československu byl vždy obklopen neproniknutelnou zdí mlčení: Zde nejsou prakticky žádné "úniky" – dokonce ani ve chvílích nejakutnějšího zhoršení boje mezi čekistickými klany! (Je pravda, že v letech demokracie již došlo k několika velkým mezinárodním skandálům, týkajícím se chycených českých a slovenských obchodníků se zbraněmi - ale vždy vypukly pouze mimo zemi). Nicméně, pak se objevily velmi zajímavé informace o tomto "podnikání" Slušovického zemědělsko-průmyslového komplexu. Stalo se tak na jaře 1990, kdy poslanec dosud nezvoleného komunistického (!) Federálního shromáždění podal interpelaci na nelegální obchod se zbraněmi, do kterého je zemědělský komplex zapojen (kromě jiných podvodů, jako je neplacení daní a cel). Pokud jde o obchod se zbraněmi, ministr zahraničního obchodu Barčák na tuto parlamentní interpelaci odpověděl asi takto: Ostatně 5.9.1989 obdržel Slušovický zemědělsko-průmyslový komplex od svého ministerstva v koordinaci s ministerstvem obrany povolení prodat do zahraničí 500 tanků (!!) z jedné z vojenských továren v zemi (i když ministr to vyjádřil vágněji – "500 kusů vojenské pásové techniky"). Státní firma Omnipol (která měla od roku 1959 monopol na vývoz zbraní do Československa) však proti tomu ostře protestovala (hrozila žalobou). Proto 9.11.1989 Slušovický zemědělsko-průmyslový komplex oficiálně oznámil odmítnutí obdržené vládní licence na prodej této techniky...

V době socialismu navštívili zemědělský komplex Slušovice nejen vedoucí představitelé Československa, ale často jej navštěvovaly vysoce postavené osobnosti z bratrských zemí. Zvláště mnoho takových významných hostů ze Sovětského svazu navštívilo tuto vyspělou kolektivní farmu v roce 1989, v předvečer "Sametové revoluce" (která začala 17.11.1989). V březnu 1989 přijel do Slušovic tajemník ÚV KSSS soudruh Ligačev. A v říjnu, necelý měsíc před revolucí, je navštívil tajemník ÚV KSSS pro obranu (!) Oleg Baklanov. Navíc 12.9.1989 navštívil toto ve všech ohledech vyspělé družstvo také ministr obrany SSSR Dmitrij Jazov, doprovázený svým československým protějškem ministrem Václavíkem. Z nějakého důvodu nikoho z českých analytiků nenapadlo porovnat data a spojit návštěvu soudruha Jazova s vládním povolením, které tito "družstevníci" obdrželi před týdnem k vývozu tanků. Samozřejmě, taková náhoda už nemůže být náhodná... České novináře zklamalo, že si mysleli, že všichni ti velcí sovětští šéfové se tehdy přišli podívat na přípravu "Sametové revoluce". Ale ve skutečnosti to byl čekistický puč – a byl připraven zahraniční rozvědkou KGB. A na tento "Sametový puč" přímo dohlížel generál Gruško, první místopředseda KGB - ten byl v Československu ve dnech 14. - 18.11.1989.

Ale proč přesně náš ministr Dmitrij Jazov přišel do Slušovic, nikdo neví. V novinách se o tom v takových případech psaly jen nějaké oficiální nesmysly ("přišel, aby dále posílil již tak příliš silné přátelství")... Podíváme-li se trochu dopředu, řekneme si, že "Slušovická mafie" se později ocitla v "rodinném" klanu čekistické mafie – tedy v proamerické mafii CIA - KGB. A budoucí pučista Jazov patřil k moskevskému klanu KGB. Ačkoli tyto informace neobjasňují otázku, co potřeboval od Slušovických "kolektivních zemědělců" (přišel s nimi rozbít tento tankový obchod?)... Celý příběh s údajným vývozem 500 tanků z Československa je velmi temný. A především není známo, komu se chystali prodat celou tankovou divizi! Není ani známo, zda tato dohoda byla tehdy narušena: Řada svědků později tvrdila, že nic takového – ve skutečnosti byly tanky naloženy do řad a odvezeny ze země... Je možné, že naše čekistická mafie pak došla k závěru, že je lepší už nenechávat žádné listinné důkazy o takových případech ve vládních archivech Československa – a prostě odvézt zbraně a vojenskou techniku z této země do zahraničí v celých vlacích, bez oficiálních licencí a povolení. A pro celníky můžete vždy vymyslet nějaké falešné kousky papíru... Pro tak rozsáhlý kriminální byznys je nutná jen jedna malá podmínka: Západní zvláštní služby musí zavírat oči před vším, co se děje – a předstírat, že si ničeho nevšímají!

Analytikům z "Necenzurovaných novin" se podařilo přijít na kloub tomu (došlo k odpovídajícím "únikům informací"), že "Slušovická mafie" měla takovou střechu na straně západních tajných služeb přinejmenším od poloviny 80. let - ne-li dříve. Tedy dávno před "Sametovou revolucí" – v éře socialismu. A především tito čekističtí "družstevníci" navázali úzké styky se zvláštními službami Spolkové republiky Německo. Tyto kontakty navíc zašly tak daleko, že při řízení zemědělského komplexu z 16 identifikovaných tajných agentů československé StB pracovali nejméně tři současně pro BND (Bundesnahrichtendent - "Federální informační služba", tj. německá zahraniční rozvědka). Jsou to jen ti tajní agenti BND, kteří mají svědecké výpovědi a další důkazy – nejen podezření. Jeden z těchto Slušovických, jistý Mikuláš Nadaši, jednou v rozhovoru s novinářem z The Uncensored News přiznal, že byl agentem BND od roku 1987. Jedná se o velmi pestrou osobnost, můžete napsat celou knihu o jeho dobrodružstvích. Nebyl dvojitým agentem, jak by se mohlo zdát – a přinejmenším trojitým agentem! Mikuláš Nadaši pracoval v letech demokracie nejen pro tři ředitelství StB (včetně zahraniční rozvědky), ale i pro současnou českou tajnou službu (BIS) – a ještě dříve pro naši KGB. Podle národnosti je Maďar, ale občanem České republiky (odtud podivné jméno pro Čecha). Výmluvné je, že tento ctěný agent tří zpravodajských služeb dokáže spojit svou energickou podnikatelskou činnost s pravidelným vězněním ve vězení (navštívil je dvakrát - jednou již v demokracii). Nedrží ho však ve vězení po dlouhou dobu - obvykle je propuštěn, poté, co si odpyká třetinu svého trestu (takoví lidé jsou nyní příliš potřební ve volné přírodě!)... A to není nějaký drobný podvodník: Zná ho celá vládnoucí elita České republiky – a má skvělé konexe jak ve vládě země, tak ve světě byznysu. Pokud jde o zaměstnance StB kádru ze "Slušovické mafie", nikdo z vedení agro-závodu dosud nebyl chycen přímo za spolupráci s německou BND. Jeden takový dvojitý agent byl později objeven mezi blízkými obchodními partnery "Slušovické mafie" - byl to jistý major Petr Podlešák ze zahraniční rozvědky StB. Major Podlešák se spolu s bývalým ministrem obrany ČSSR Vackem zabýval ilegálním obchodem se zbraněmi - společně pro tento obchod zorganizovali společnost "Svobodná zóna". Tento obchod je velmi výnosný, ale zdaleka ne bezpečný: I když nájemné vraždy jsou v České republice extrémně vzácné – přesto major Podlešák zemřel při zinscenované autonehodě 12.7.1993 (brzdová hadice v jeho mercedesu byla přerušena). Oficiální verze policie je "nehoda"...

Takže v naší knize se zvláštní služby Spolkové republiky Německo konečně objevily jako nedílná součást čekistické mafie. A tato účast německé zahraniční rozvědky na zločinném čekistickém byznysu nás sama o sobě příliš nepřekvapuje. Jak víte, zahraniční zpravodajská služba BND byla vytvořena během let okupace Američany a pak tuto zvláštní službu vedl bývalý Abwehr. To znamená, že existují všechny důvody předpokládat, že BND byla a zůstane pouze německou pobočkou CIA. A pokud americká mafie zvláštních služeb šla v 80. letech do úzkého spojenectví s mafií zahraniční rozvědky KGB, pak by bylo logické očekávat totéž od západních Němců. V tomto příběhu je více nejasné, co je více nejasné: Proč "Slušovická mafie" potřebovala úzkou spolupráci s německou BND v těch letech? Vždyť Německo tehdy československé zbraně vůbec nepotřebovalo (nebylo je kam dát) – kde byla půda pro obchodní partnerství? K vysvětlení této hádanky můžeme nabídnout pouze následující hypotézu (bez důkazů, ale je to zcela logické): Zde jde o "dopravní most" mezi Československem a jihovýchodní Asií, který byl zřízen zemědělským komplexem Slušovice pro dovoz počítačů. Koneckonců, ve stejné době, tato "kolektivní farma" také vedla živý obchod se Spolkovou republikou Německo: Tisíce tun sušeného mléka a podobných zemědělských produktů byly každoročně vyváženy do západního Německa ze Slušovic - a to nejen z vlastní produkce, ale také koupením kolektivní produkce zemědělců ze sousedních farem. Další malý odkaz: Nedaleko Vietnamu je světově proslulý "zlatý trojúhelník" - ve vzdálené džungli na křižovatce Barmy, Laosu a Thajska (tam nejsou žádné hraniční sloupy). A v 80. letech se tam stále nacházelo hlavní světové centrum pro výrobu heroinu (v Afghánistánu tento obchod skutečně vzkvétal až v 90. letech). Tento obchod byl pak zapojen do silné "partyzánské armády" pod vedením drogového bosse Hong Sa - čítající téměř 50 tisíc lidí. Tyto "drogové guerilly" byly tehdy jedinou velkou ozbrojenou silou v jihovýchodní Asii, která mohla dostávat zbraně a munici pouze od zločineckých obchodníků se zbraněmi (jako byla Slušovická mafie). A "karavanní stezky" (obrazně řečeno) z tohoto "zlatého trojúhelníku" do Vietnamu byly položeny v 60. letech – mafií CIA. Pak byli Američané vyhnáni z Vietnamu – a tam vznikla, abych tak řekl, "prázdná ekologická nika", kterou okamžitě zaplnila naše čekistická mafie. Takže v 80. letech to bylo ve Vietnamu, kde byla překladiště zahraniční rozvědky KGB pro přepravu heroinu do západní Evropy. Zde bych našel vhodnou práci pro "Slušovický agro-kombinát"! Koneckonců, pak je všechno velmi jednoduché, něco takového: Barmským "drogovým guerillám" z Československa jsou dodávány zbraně a vyměňovány za heroin - tento heroin je přepravován letadly spolu s počítači z Vietnamu do Československa - tam je tento cenný produkt zabalen do pytlů sušeného mléka (například) - a pak je to vše dodáno do Německa. A tady mafie BND pokračovala ve vstupu do hry - bez ní v tomto případě to nebylo možné! Koneckonců to bylo jen pro poctivý obchod se sušeným mlékem v západním Německu, takže pomoc místních zvláštních služeb byla zcela zbytečná ...

To vše jsou samozřejmě záležitosti dávné minulosti - za poslední roky se veškerý světový obchod s drogami již několikrát změnil, heroin byl dlouho přepravován do západní Evropy hlavně z Afghánistánu atd. Slušovická mafie také musela opustit Vietnam brzy po "Sametové revoluci" v roce 1989. Koneckonců, tato země, jak jsme již napsali, po rozdělení čekistické mafie na počátku 90. let spadla do zóny vlivu moskevského klanu KGB (s největší pravděpodobností). A "Slušovická mafie" se stala jednotkou pro-amerického čekistického klanu CIA - KGB.

Ještě pár slov o vysokých patronech tohoto čekistického "družstva" z řad vládnoucí elity socialistického Československa. Nebudeme uvádět všechny tyto postavy, bylo jich příliš mnoho: Ministři, tajemníci ÚV KSČ atd. Jmenujme jen dvě klíčové postavy: Premiér Lubomír Štrougal byl hlavním patronem zemědělského komplexu Slušovice v 70. letech - a později byl nahrazen posledním generálním tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem. "Družstevníci" také nezůstali nic dlužni straně a vládě za projevenou péči: Zemědělsko-průmyslový komplex měl v Praze vlastní stavební firmu - která postavila všem těmto četným dobrodincům (stejně jako jejich dětem) luxusní sídla na předměstí za nejmírnější (vlastně symbolickou) cenu...

Abychom ukončili tento pokročilý kolektivní statek, je třeba zde říci alespoň pár slov o situaci "Slušovické mafie" po vítězství demokracie v roce 1989. Zde tato mafiánská skupina nemá vzkvétající začátek – ale jen metastáze ve všech směrech! Tito "kolektivní zemědělci" ze státní bezpečnosti již tehdy začali dostávat poměrně vysoké posty ve vládě země - a především v mocenských strukturách. Například taková prominentní postava "Slušovické mafie" jako Jan Šula - který byl na počátku 90. let jmenován vedoucím oddělení ekonomické kontrarozvědky Ministerstva vnitra. Kdo jiný měl jmenovat do takového odpovědného místa - koneckonců to byl tento Šula, který koncem 80. let po dobu jednoho roku řídil tichomořský hotel ve Vietnamu a byl zástupcem ředitele pobočky Slušovic v této zemi. A to znamená, že byl docela kompetentním odborníkem v oblasti kriminálního podnikání... Jan Šula zastával funkci na Ministerstvu vnitra až do května 1995 – tak se ještě stihl podílet na oficiálním vyšetřování bouřlivých aktivit svého rodného zemědělského areálu, které po četných odhaleních v tisku právě začalo (toto vyšetřování se táhlo mnoho let a neskončilo vůbec ničím). Po svém propuštění z Ministerstva vnitra se Šula stal prominentním podnikatelem – a později se proslavil účastí na mnoha skandálních finančních podvodech. Jeho jméno není ve zveřejněných seznamech práskačů - to je důkaz jeho vysokého postavení v čekistické mafii (kariérní zaměstnanec z ilegální zahraniční rozvědky?).

Po vítězství demokracie v Československu už čekisté nepotřebovali používat Slušovický zemědělsko-průmyslový komplex jako zástěrku pro své zločinné podnikání. Proto těch pár desítek práskačů a příslušníků státní bezpečnosti, kteří tvořili řízení tohoto zemědělského komplexu, již na počátku 90. let založilo 101 soukromých firem (každý o několika kusech) - a bratrsky si mezi sebou rozdělila vše, co bylo v tomto zemědělském družstvu cenné. Poté se tyto postavy tiše zapojily do svého vlastního podnikání - opustily okradené obyčejné kolektivní zemědělce (tj. skutečné rolníky) a nechali je svému osudu. Ano, také pověsili asi 100 milionů dolarů (2 miliardy korun) nezaplacených dluhů na svůj zemědělský závod na rozloučenou...

Takže formálně "Slušovická mafie" jako jediná organizace již neexistuje. Všechny tyto osoby však nadále udržují úzké obchodní kontakty – a všemi možnými způsoby si navzájem pomáhají při provádění velkých "privatizací státního majetku" a při dalších podobných podvodech. Tito čekističtí podnikatelé se organicky připojili k celému moři všech ostatních práskačů a zaměstnanců StB, kteří společně pevně drží ve svých rukou celou ekonomiku demokratické České republiky. Můžeme tedy říci, že nyní se celá země změnila na nepřetržitý "Slušovický agro-kombinát".

Ale nepředbíhejme – ještě musíme pochopit, jak v roce 1989 nastolila v Československu demokracii čekistická mafie.

"SAMETOVÁ REVOLUCE" Z ROKU 1989

Obecně lze říci, že tato čekistická provokace, nazvaná "události 17.11.1989 v Praze", je poměrně široce známá celému světovému společenství. Ale zde chceme mluvit o některých málo známých podrobnostech této zvláštní operace StB - protože dávají představu o metodách práce čekistické mafie v jakékoli zemi.

Hlavním protagonistou této provokace byl jistý poručík StB Československa Ludvík Zifčák. Tento provokatér se poprvé objevil v disidentském hnutí v zemi v březnu 1989. Zifčák se pak pod falešným jménem "Milan Růžička" stal vydavatelem malého ilegálního studentského listu - a podařilo se mu seznámit se slavnou disidentkou Annou Šabatovou. A ta představila "studenta Růžičku" svému manželovi Petru Uhlovi, ještě slavnějšímu československému disidentovi. Právě tito tři lidé sehráli společně klíčovou roli v průběhu „Sametové revoluce“. Zifčák uspořádal 17.11.1989 v Praze studentskou demonstraci – a během tohoto masového bití nejenže přivedl studenty pod policejní obušky, ale také se vrhl na zem a ztvárnil "zavražděného studenta". A manželé Uhl a Šabatová, kteří byli úzce spojeni se západními zpravodajskými agenturami a s rozhlasovými stanicemi "Hlas Ameriky" a "Svobodná Evropa", zajistili rozsáhlé šíření této dezinformace o "ničemné vraždě studenta Martina Šmída". Hned druhý den se tato "zpráva" rozšířila nejen po celém Československu, ale po celém světě. V reakci na to se po celé zemi přehnala masová shromáždění a protestní demonstrace, které pak poskytly komunistické vládnoucí elitě nezbytný důvod k dobrovolnému předání moci skupině disidentů vedené Václavem Havlem. Nyní přejděme k některým podrobnostem přípravy této čekistické provokace. Podle vlastní výpovědi Zifčáka před parlamentní vyšetřovací komisí k "událostem 17. listopadu" se poprvé setkal s Petrem Uhlem na jaře 1989 v kavárně v Praze. Velký disident Uhl pak poprvé v životě spatřil tohoto falešného "Milana Růžičku" (a jeho žena - potřetí), několik hodin s ním mluvil a nabídl mu zodpovědný úkol: Zorganizovat studentské hnutí proti vládnoucímu režimu po celé zemi! Ve skutečnosti už Petr Uhl nebyl v politice žádným nováčkem: Odseděl si pět let ve vězení za boj proti režimu a těšil se velké autoritě mezi disidenty. A ve zveřejněných seznamech práskačů tam také není jeho jméno! Takže nic z toho nebudeme komentovat... Poručík Zifčák ochotně souhlasil, že se stane vůdcem studentského hnutí a svou práci zvládl brilantně! V Československu v roce 1989 vznikla řada studentských organizací – ale nejvlivnější a nejpočetnější z nich se stal "Nezávislý studentský svaz" (NSS), který organizoval a vedl "student Růžička" (aktivistů bylo asi 2000). Zifčákovi v této věci samozřejmě pomáhali jeho spolupracovníci z StB, kteří se také stali součástí vedení NSS. Byli to přesně ti samí "studenti" s falešnými jmény - po demonstraci 17.11.1989 všichni zmizeli beze stopy a později je nebylo možné najít... Kromě toho poručíku Zifčákovi při vytváření jeho studentské organizace velmi pomohla reklama této "veřejné iniciativy" na všech rozhlasových hlasech - kterou zahájil disident Uhl. Petr Uhl také pomohl upozornit veřejnost v zemi prostřednictvím těchto hlasů západního rádia na budoucí studentskou demonstraci. Úzké spojení, které vždy existovalo mezi "podvratnými rozhlasovými stanicemi" a americkými zpravodajskými agenturami, je dobře známo. A to znamená, že takzvané "události 17. listopadu", které daly podnět k "Sametové revoluci" – ve skutečnosti byly organizovány společně CIA a KGB. Je pravda, že hlavní roli zde stále hráli naši čekisté - protože nejdůležitější práci tehdy vykonávala StB Československa. K tomuto závěru ohledně všech těchto událostí, jako společné speciální operace CIA a KGB, již dlouho dospěli (na počátku 90. let) analytici z týmu Petra Cibulky.

Tato speciální operace byla připravena velmi pečlivě a v souladu s nejhlubším utajením. Například poručíku Zifčákovi pak byla vydána celá řada bezúhonných dokumentů na jméno "Milan Růžička" – a on s těmito dokumenty vstoupil do finančního ústavu v Ostravě. To znamená, že Zifčák se tehdy skutečně stal skutečným studentem - i když ve věku 28 let! Další detail: Když jsou falešné pasy připraveny pro důstojníky státní bezpečnosti, jsou obvykle "registrovány" v nějakém tajném bytě. Ale v případě poručíka Zifčáka se to čekisté ani neodvážili - protože nechtěli informovat šéfa státní bezpečnosti (!) o oblasti, kde se tento bezpečný dům StB nachází. Proto Zifčák zaregistroval "Milana Růžičku" v nebytové chatě, která patřila jeho rodičům a nacházela se nedaleko jejich domu. A na poště této vesnice poručík Zifčák souhlasil, že všechny dopisy Milanu Růžičkovi budou doručeny na jeho adresu: "Růžička je registrován pouze v tomto domě - bydlí na úplně jiném místě!"

Vraťme se nyní přímo ke studentské demonstraci 17.11.1989. Toto datum nebylo vybráno náhodou - přesně před 50 lety nacisté rozehnali studentskou demonstraci v Němci okupovaném "Protektorátu Čechy a Morava", přičemž několik studentů bylo zabito... Jak jsme již řekli, hlavním organizátorem této akce byl NSS v čele s Milanem Růžičkou a dalšími dvěma podobnými "studenty" z StB. Ale aby bylo snazší získat oficiální povolení k této demonstraci (koneckonců, pražští studenti by prostě nešli na nepovolenou akci!), byli hlavní vůdci SSM (československý Komsomol) také převedeni do organizačního výboru. Disidenti v čele s Václavem Havlem se pak od této akce vzdorovitě distancovali – mnozí dokonce ten večer odjeli z Prahy na víkend (17.11.1989 byl pátek – takže demonstrace byla naplánována na večer). Nikdo tyto disidenty nepozval na zasedání organizačního výboru demonstrace – a bylo by prostě trapné, kdyby tam seděli s aparátčíky z Komsomolu! Existovala pouze jedna výjimka: Tato studentská akce byla aktivně podporována osobnostmi z reformistické komunistické organizace "Obroda" ("Obrození"). V té době, ač to bylo malé uskupení, mělo velké vazby – nejen s vedením Československa, ale i s aparátem ÚV KSSS. Jestliže čekistická studentská NSS byla jen krycí firmou "jednorázového použití" (ve skutečnosti byla použita pouze k provokaci 17.11.1989) - pak Obroda hrála mnohem důležitější roli během "Sametové revoluce": Stala se prostředníkem při navazování prvních kontaktů mezi vládou Československa a disidenty z Charty 77 při vzniku "kulatého stolu" - na kterém se pak diskutovalo o podmínkách předání moci demokratům. Tato "Obroda" byla také organizována StB - vedení této skupiny se však neskládalo z kádrových zaměstnanců, ale z takových osobností, z nichž asi polovina (ne všichni) byla později nalezena v seznamech tajných agentů StB. Později tito komunističtí reformátoři vstoupili do řad sociálně demokratické strany. Stručně řečeno, celá tato demonstrace 17.11.1989 byla čistým "gaponismem" – od začátku až do konce... Nyní měli čekisté pouze zajistit brutální policejní masakr těchto podvedených studentů. Zdálo by se, že zde nebyl vůbec žádný právní důvod – koneckonců, demonstrace byla povolena městskými úřady! Ale taková výmluva byla nalezena – "vyhýbání se schválené trase": Demonstrantům bylo zakázáno procházet centrem města, kde se nacházely státní orgány atd. Provokatéři ze státní bezpečnosti museli pouze obrátit dav do tohoto "zakázaného centra" – a tam, na ulici, byly předem shromážděny stovky policistů a speciálních sil. Dvě hodiny před blížící se demonstrací bylo vše připraveno – dokonce zamkli všechny dveře do ulice, aby nikdo neutekl! Takže demonstrace vůbec nikdo nerozhání: Policie pak demonstranty vzala do nepřetržitého kruhu a začala je nemilosrdně bít. Toto masové bití trvalo jen 15 minut - ale policii se během této doby podařilo rozdrtit asi 600 studentů a kolemjdoucích obušky. Z toho asi sto lidí bylo zraněno a později převezeno do nemocnic: Zlomené ruce, nohy a žebra, otřesy mozku - atd. atd. Ačkoli všechny oběti přežily, někteří byli léčeni po dlouhou dobu a zůstali invalidní... Několik desítek speciálních jednotek a tucet důstojníků státní bezpečnosti, kteří jim byli přiděleni, byly obzvláště brutální. No, a aby způsobil ještě větší lidové rozhořčení nad vším tím děsivým "bitím dětí" - poručík Zifčák podle předem schváleného scénáře také hrál roli údajně zabitého "studenta Martina Šmída". Toto jméno "oběti" bylo zvoleno předem: Dva studenti se stejným jménem a příjmením studovali na jedné z pražských vysokých škol - čekisté tedy doufali, že zpočátku dojde k nejasnostem ohledně toho, kdo z nich je naživu a kdo se "stal obětí policejní svévole"... Později novináři zjistili, že jeden z těchto skutečných Martinů Šmídů ten večer raději šel tančit - a druhý, i když byl na této studentské demonstraci, nespadal pod "distribuci" a tak zůstal v bezpečí a zdravý. Večer následujícího dne se pražská StB dozvěděla informace o tomto "šťastném osudu" obou Šmídů – ale držela tuto informaci v tajnosti, přestože všechna západní média a rozhlas již šířily dezinformace o "zavražděném studentovi". Navíc StB všemi možnými způsoby potlačovala všechny pokusy slušných lidí, kteří se dozvěděli pravdu, vyvrátit tuto čekistickou lež. Například 19.11.1989 byla v soukromém bytě disidenta přerušena tisková konference na toto téma – prostě zadrželi každého, kdo tam přišel...

Na závěr tohoto příběhu doplníme jen pár slov o dalším osudu poručíka StB Zifčáka. Po vítězství „Sametové revoluce“ musel Zifčák svědčit před parlamentní vyšetřovací komisí. A všechno tam vyprávěl velmi podrobně... Pak byl Zifčák postaven před soud za všechny své činy – a mimochodem byl souzen jako provokatér: Za vyprovokování masové neposlušnosti vůči zákonu atd. Tento proces se táhl pět let – a v květnu 1994 byl Zifčák nakonec odsouzen k roku a půl vězení. Polovinu trestu si odpykal a byl propuštěn "ze zdravotních důvodů". Pokud si někdo myslel, že poručík Zifčák v roce 1989 pomohl svrhnout totalitní režim v Československu kvůli svému liberálnímu přesvědčení - pak je to úplně marné! Liberálové nikdy nebyli odvedeni do státní bezpečnosti - a Zifčák nebyl výjimkou: Po svém propuštění vstoupil do jedné z nejradikálnějších komunistických organizací v České republice. Komunistická strana Čech a Moravy zastoupená v parlamentu už Zifčákovi nevyhovuje – protože je příliš buržoazní... Nyní žije Zifčák ve svém rodném provinčním městě, které se nachází v nejchudší části země – a vydává tam malé ultralevicové noviny. Zajímalo by mě, jak nyní bývalý poddůstojník StB vysvětluje svým soudruhům ve straně – pročpak zlikvidoval socialismus v Československu a nastolil demokracii?! Pravděpodobně Zifčák v takových případech jednoduše říká pravdu: Sledoval příkazy svých nadřízených – a vůbec o ničem nepřemýšlel! Tak to opravdu bylo. Zejména poručík Zifčák obdržel rozkaz padnout na zem během demonstrace a předstírat, že je "zavražděný student" dne 16.11.1989 - osobně od vedoucího pražského StB oddělení plukovníka Bučánka. Ten se zároveň odvolával na pokyny samotného náčelníka StB generála Lorenze. Když existují hry této úrovně, budou vymazáni i za to, že se odmítnou řídit slovním příkazem náčelníka, vydaným beze svědků... A přesto by tím Ludvík Zifčák socialistický systém v Československu nezachránil – leda že by svou smrt na velmi krátkou dobu oddálil. Pokud byl komunistický režim rozhodnut spáchat sebevraždu, nikdo ho nedokázal zachránit proti jeho vůli.

Podrobnější rozhovor o tom, jak vznikla demokracie po vítězství "Sametové revoluce" v roce 1989 a jak v zemi později probíhal boj o moc mezi klany čekistické mafie – to si budeme muset odložit na další díl této knihy. Je dobré, když lze splnit alespoň dvě části! Obecně platí, že i pro jednu Českou republiku je příliš mnoho materiálů – samostatné Slovensko budeme muset prozatím nechat stranou...

Datováno 26.12.2008