Paměti Vasila Biľaka - I. kapitola - plná verze

02. 09. 2024 aktualizace 3. 9. 2024

POZOR ZMĚNA

Dobrá duše mi poslala původní Paměti Vasila Biľaka z roku 1991 a tak Vám z nich předkládám I. kapitolu, která je podstatně delší, nežli ta z knihy „Až po mé smrti“.

Každý student Koncepce obecné bezpečnosti ví, že současnost vychází z minulosti, a proto pokud chceme správně hodnotit současné procesy, měli bychom znát o minulosti co nejvíce a zejména tu minulost správně chápat.

Např. pro normálního člověka musí být těžko pochopitelné, že jedni komunisté na Letné stavěli pomník J. V. Stalina a druzí komunisté ten samý pomník za pár let bourali. Chápání politických procesů 50-tých let je problémové ještě více, kdy nejprve jedni komunisté věšeli a zavírali druhé komunisty a poté ti první utíkali do emigrace, aby je zase, po roce 1968, nezavřeli ti druzí.

Pojďme se tedy společně podívat do nedávné minulosti očima Vasila Biľaka, jehož pohled na události okolo roku 1968 mnohé odhaluje. Společně se také pokusíme výše uvedené procesy analyzovat a řekneme si, co se ve své podstatě dělo a kdo byl kdo, protože není komunista, jako komunista.

Za Konceptuál CZ Milan Makový

 Paměti Vasila Biľaka

Motto:

„Do každého hnutí, jakmile dosáhne určitého rozsahu, se mohou vloudit špatní jednotlivci. Ale jako žádná oběť a utrpení, tak ani žádné zklamání jednotlivců, případně celých skupin, neotřese naší vírou v ideu, kterou jsme uznali.“

Věnuji dceři Nadě a synovi Míťovi.

Vasil Biľak

Kapitola I.

RÁD BYCH ZANECHAL osobní svědectví o mnohých jevech a událostech, které nejsou v archivech a pro historika, jenž se pokusí přiblížit dějiny naší země budoucí generaci, mohou tvořit důležitou částečku naší novodobé historie.

Jsem si vědom, že při sebevětší snaze o objektivitu, vždy mají a budou mít víceméně charakter subjektivní. Tomu se dá těžko zabránit. Události sem prožíval já, jsou to mé zkušenosti, zážitky a pocity. Tutéž příhodu a událost by jiný člověk prožíval a cítil jinak, než jsem ji prožíval já. Na světě nejsou dva úplně stejní jedinci, kteří by stejně cítili a jednali. Ztvárnit události krizového období v ČSSR v celé rozmanitosti si vyžádá čas a velkého mistra pera. Ale každý, kdo se k tomu rozhodne, bude muset znát nejenom oficiální, v archivech uložené dokumenty, ale i osobní poznatky těch lidí, kteří při tom byli a nemají zájem události zkreslovat a překrucovat. Bez těchto poznatků ani erudovaný historik nepochopí charaktery osob vystupujících na politické scéně, nevystihne politickou a společenskou atmosféru dané doby.

Rok 1968 byl pro členy KSČ, pro každého občana ČSSR, který měl rád svou vlast a chtěl, aby kráčela cestou pokroku, kdo pomáhal budovat základy socialismu, kdo ctil poctivou práci, kdo chránil přátelství se Sovětským svazem, rokem těžkým. Rozhodovalo se o bytí a nebytí socialismu v Československu. My, kteří jsme to prožívali, i kdybychom na to chtěli zapomenout, tvářit se, že nevíme, co se odehrálo, oč se protisocialistické síly pokoušely, mnohé události nám to budou připomínat.

Osobně nemohu, ani nechci, zapomenout Je možné odpustit, ale ne zapomenout Každý člověk má události, které se zapíšou do jeho života. Pro mne byl rok 1968 tak mimořádně hrozivým, že mě nejednou poléval studený pot a vyvstával pocit nejistoty, zda v této těžké zkoušce obstojím jako člověk, občan, komunista. Rok 1968 vyhloubil tak silnou jizvu v mysli, v srdci i v paměti, že se k němu musím ustavičně vracet. Hledám příčiny a prapříčiny toho, co se stalo. Zkoumám, co je příčina a následek těžkých chyb a omylů. Bylo to období, kdy se prověřovaly charaktery, věrnost našim ideálům, čest i odvaha.

Kolikrát jsem si položil otázku - v čem jsou kořeny zklamání tolika lidí, o nichž jsme si mysleli, že jsou pevní, že jsou to oni, na které je možné se vždy spolehnout? Říci o každém, že vědomě zradil, že byl jen kariérista, by bylo zjednodušené a většinou nepravdivé. Kořeny jsou kdesi hlouběji. Různá „svědectví“ těch, kteří se tak rádi nazývají „obroditelé socialismu“ a popisují události roku 1968, jsou falešná, v rozporu s pravdou. Vystupují jako hrdinové, ale hrdinství jen předstírají, aby zakryli svou zbabělost a někteří í zradu. Podobných lidí zná historie dost. Byli velmi revoluční, dokud chtěli dělat revoluci jen slovem, ale jakmile bylo náhle potřebné skutečně bránit revoluční vymoženosti, z boje utekli, anebo zradili a přeběhli k nepříteli. Kromě sebe si nevážili ničeho a nikoho. Bohužel byli i takoví, kteří pomáhali budovat základy socialismu, mnohé vychovala již socialistická škola. Někteří vystudovali v Sovětském svazu. Byli i někteří, co se narodili a vyrostli v dobrých komunistických rodinách. Otec i matka nejednou nasazovali svůj život za to, co jsme měli již v roce 1968 a zdaleka to ani nečekali a děti zklamaly, neobstály v boji. Co bylo příčinou, že zradily ideály, za něž strádali jejich rodiče? Co vlastně chtěly? Jaký socialismus měly před očima?

Jsou lidé od přírody slabší, úchylní, takoví, kteří nemohou být charakterní. Hrbatý zůstává hrbatým, koktavý koktavým. Že zradil Z. Mlynář, že pomlouvá Sovětský svaz, i když tam dostal vzdělání, a sovětský člověk se s ním v těžkých dobách dělil o krajíc chleba, když mu tam byla věnována velká péče, to ani nepřekvapuje. On patří mezi ty, kteří nemají ani kousku charakteru. Není tajemstvím, že v zájmu kariéry udal i vlastního otce. Pro svou kariéru je ochotný udělat jakýkoli přemet, špatnost i zločin. Z. Mlynář se narodil v nesprávné zemi a v nevhodnou dobu, vůbec nepatří do socialistické společnosti. Jeho bezcharakternost mu dávala předpoklad dobře se uplatnit v systému, kde převládá intrikářství, cynismus, faleš, dokonce v podmínkách fašismu. To odpovídá jeho mentalitě.

Ale o mnohých toto nelze říci. Hledám příčinu zakolísání, ale i zrady těch, kteří do roku 1968 pevně stáli a měli dokonce dobrý a čistý třídní původ. Jsem přesvědčen, že příčinu je třeba hledat v historických změnách, v určitém komplexu méněcennosti. Srovnání bezesporu kulhá, ale určitá dějinná paralela existuje.

Každá nová třída, která nastupovala k moci, zejména většina jejích představitelů, tento komplex méněcennosti pociťovala a překonávala. Pro nástup buržoazie k moci byly vytvořeny daleko příznivější podmínky, než pro převzetí politické moci dělnickou třídou. Když buržoazie přebírala politickou moc, měla všechno, co mohla mít. Měla značnou část hospodářské moci, bohatství, přepych, připravené kádry, silný politický vliv, vážnost a přece toužila získat něco, co neměla - honosné šlechtické tituly, které by ji povyšovaly na vyšší společenský žebříček, jimž se vyznačovala předcházející třída. Proto se kupovaly baronské tituly, bohaté dcerky se vdávaly za ožebračené a degenerované šlechtice, jen aby se jejich vnukovi mohlo říci, že je baronem. Ten, kdo měl tzv. modrou krev, i kdyby byl debil, se společnosti jevil víc jako než člověk zdravý, vzdělaný, který však neměl starý šlechtický titul. I ta nejbohatší a nejvlivnější buržoazie dlouhou dobu pociťovala, že je společensky méněcennější než šlechta. V mnohých, a to i ve vyspělých kapitalistických zemích, to platí dodnes. Nástup dělnické třídy k moci byl a je daleko složitější a obtížnější. Byla a v kapitalismu i v současné době je nejen vykořisťovaná, ale i ponižovaná. Dodnes existují, a to i v Evropě, státy, kde děti z dělnických rodin mohou jen zřídka dosáhnout vyššího společenského postavení.

Naše dělnická třída pod vedením svého předvoje, Komunistické strany Československa, dobyla politickou moc. Nejlepší představitele ze svého středu poslala na všechna rozhodující místa politického systému. Bylo třeba se za pochodu učit řídit stát, národní hospodářství, armádu, bezpečnost, zahraniční politiku. Kolik posměšků, ironických poznámek, anekdot se vymýšlelo na prostého člověka. Vzdělání se uznávalo jen tzv. klasické. Vše, co bylo za buržoazní republiky, mělo jakousi vyšší úroveň a hodnotu. Lékaři, právníci, filozofové, profesoři, učitelé, kteří získali vysokoškolské vzdělání v době socialismu, měli mít pocit, že se nevyrovnají těm, kteří získali vzdělání v buržoazní škole.

A úroveň toho, kdo měl ještě k tomu původ dělnický a rolnický, byla řazena na ještě nižší stupeň. Vědomě se to živilo a znásobovalo. Toho, kdo získal vzdělání na sovětské vysoké škole, i když byla uznávána její vysoká úroveň, posuzovali ještě kritičtěji. Byl to určitý druh opozice proti socialismu. Vytvořila se atmosféra, že nemalá část vzdělaných lidí ztrácela jistotu, styděla se, že pochází z proletářských rodin. Aby si zasloužili uznání tohoto zatrpklého antisocialismu, začali podlézat „starým kádrům", špinit stranu, kritizovat socialistický řád, revoluční zákony, bez kterých nebylo možné upevnit moc pracujícího lidu.

Když KSČ přistoupila k nápravě některých chyb a omylů z padesátých let, a to, bohužel, i tragických omylů, právě v době, kdy strana byla ideově oslabená, odzbrojená, antisocialistické síly, které se už před lednem 1968 dostaly do ÚV KSČ a postupně i do předsednictva, pohotově využily daného momentu a též se „přidaly k nápravě chyb“, ale ze svých pozic, se snahou oslabit socialismus. Nešlo jim o nějakou nápravu chyb. Základní chybou pro ně bylo to, že se v Československu buduje socialismus. Odstranit, napravit chyby, znamenalo podle nich zrušit vše, co za socialismu lid získal.

Snahou antikomunistických sil sice bylo skrytě, ale o to houževnatěji a rafinovaněji oživovat zbytky buržoazních názorů, vyvolávat iluze o kapitalismu, živit  nacionalismus, antisovětské nálady, zpochybňovat vedoucí úlohu strany i vedoucí postavení dělnické třídy, zpochybňovat zahraniční orientaci na Sovětský svaz a otupit třídní principy, na nichž jsme budovali základy socialismu. Na soustředěný, dobře organizovaný a vnitřně i mezinárodně koordinovaný a řízený útok vnitřních i vnějších revizionistických a pravicově oportunistických sil nebyla strana dostatečně připravená a vyzbrojená. Její vedení bylo nepevné a toho využily nepřátelské síly ke generálnímu útoku proti straně, dělnické třídě, proti možnostem pracujících, proti našemu přátelství se Sovětským svazem, proti socialismu.

Poučení z krizového období velmi hluboce a pravdivě analyzuje tehdejší události. Avšak ani ten nejdokonalejší rozbor, analýza, nezahrnou a neodhalí všechny příčiny zklamání i zrady mnohých a z toho vyplývající tragédii tisíců

jednotlivců.

Antikomunistické síly útočily z pevných a dlouho připravovaných pozic. Pod ochranou a za přímé pomoci pravicově orientovaných členů ústředního výboru KSČ zneužily získaných pozic v masově komunikačních prostředcích k promyšlené dezinformaci strany a obyvatelstva. Komunistická strana ani socialistický stát nebyly na podobnou situaci a vývoj připraveny. Volbou Dubčeka do čela strany nastalo období vyčkávání a nikoli mobilizace. Mnozí propadli iluzím, že stačilo vyměnit Novotného a situace se zlepší. Vyčkávání, nepřipravenost, neznalost záměrů nepřátelských živlů - to vytvořilo další operační prostor a čas pro útok na základní hodnoty socialismu. Rok 1968 v praxi potvrdil, že i nejzkušenější masy mohou zabloudit, pokud nemají pevné a zkušené vedení. Každým dnem se marxisticko-leninské síly přesvědčovaly, že vývoj v Československu odbočuje ze správné cesty.

Kdo ví, co je to organizovaná síla, disciplinovaná organizace jako komunistická strana, ten ví, že vystoupit z řady není tak jednoduché. Jedni kráčeli s proudem, druzí zpomalovali krok, další se přidávali k pravici a někteří se museli rozhodnout. Co bylo zárukou, že se nemýlím? Stačí, aby člověk vstoupil do revoluční strany, naučil se některé teoretické poučky a je chráněný před politickými omyly? Ne, to zdaleka nestačí. Musí se naučit rozeznávat životní hodnoty, milovat pravdu a svůj lid, rozeznat pokrok od zpátečnictví, být pevně přesvědčený, že komunismus je nejspravedlivější společenský řád a být odhodlaný věnovat tomuto cíli všechny své síly.

Jak jsem se k tomuto poznání dostal já? Každý člověk má své životní křižovatky a milníky, které označují jeho cestu životem. Podle nich hodnotíme, kudy jsme kráčeli, jak jsme se učili, pracovali, jak jsme prožili svůj život. Též si kladu otázku: Co mě nejvíce ovlivňovalo, co mě usměrňovalo, abych v bouřlivých dobách a temnotách nezabloudil?

Jsem jeden z miliónů pracujících naší Československé socialistické republiky. Nevyznačuji se ničím zvláštním. Neodlišuji se výškou, silou či krásou, ani původem. Obec, kde jsem se narodil, leží na jihozápadních svazích Dukelského průsmyku. Založili ji moji dávní předkové ve 14. století. Bylo to v hlubokých lesích, které poskytovaly bezpečí, ale málo chleba. Snad pro množství bystřin ji pojmenovali Bystrá.

Pro můj rodný kraj jsou přiléhavá slova básníka, že leží tam, kde větry dují, trávy se zelenají, kde orli létají, se sluncem rozmlouvají, kde jsou hory vysoké a bystré potoky a tam je vždy i srdce mé. Viděl jsem hodně krásných koutu světa. Pro mě však nikdy nebylo nic krásnějšího, než je Československo. Má neopakovatelné kouzlo. I když vroucně miluji Československo, netajím se tím, že stále je mi nejmilejší má rodná obec. Nevím, co mě tam přitahuje. Je to pot a kosti předků? Anebo ozvěna matčina hlasu, vzpomínka na její líbezná slova a pohlazení? Jsou to nehty zlámané o kameny či první slabikář? Nemám tam již z rodiny nikoho a přece je to můj domov, který mi vytváří konkrétní obraz o vlasti. Pro tento kousek země bych nikdy nemohl opustit a zradit svou vlast Že obec byla daleko, dali jí později přívlastek „Krajná“. V období kruté maďarizace přejmenovali Krajnou Bystrou na Bátor hef - Smělý vrch. Těžko pochopit proč ji tak nepřesně přejmenovali, ale je třeba přiznat, že je to dost výstižné. Žili zde a dodnes žijí lidé smělí a čestní.

Jmenovali jsme se Gulovi a toto příjmení měla i většina obyvatel v naší obci. Proto měla každá rodina ještě nějaké přídavné pojmenování: Gula-Gulak, Gula- Perišin, Gula-Jano, Gula-Hrindač a my Gula-Biľak. To jsme dostali proto, že dědeček si vzal ženu z obce Kapišová, po druhé světové válce se jmenuje též Dolina smrti a babička se za svobodna jmenovala Biľaková. Babička porodila deset chlapců a jedno děvče. Část zemřela v dětském věku, ostatní se přestěhovali do Spojených států amerických a kromě otce složili všichni své kosti na vystěhovatelských cestách. Také otec byl pětkrát v Americe. Desetkrát přeplul moře, aby vydělal dolary a vyplatil pár kousků pole. Prošel Ameriku křížem krážem. Pracoval v hutích, v dolech, na železnici i v přístavech. Matka, žena krásná, moudrá, neobyčejně citlivá se dostala do Ameriky tak, že by to samo o sobě stačilo na románové zpracování. Matčin životopis znám z vyprávění během zimních dní a dlouhých večerů.

Vesnice ztracená v dolinách a lesích žila svým životem. Pošta v zimě chodila jen jednou za týden. Každý pocestný i žebrák byl vítaným hostem. Přinesl nějakou novinku, i když rok starou. V zimě se předlo, tkalo, vyšívalo, také se dralo peří. Přicházely kmotry, každá vzpomínala na různé příhody ze svého mládí, na svůj často smutný, ale přikrášlený život.

Jako dítě jsem si s něčím hrál, vědomě neposlouchal, ale vnímal a všechno se v podvědomí vrývalo do paměti. Dodnes se mi vybavují obrazy ze života matky. Narodila se v obci Valkov. Dnes už neexistuje. Je tam vybudována přehrada Domaša a velké rekreační středisko. Z obce zůstal jen kostelík a hospoda. Řeka Ondava je jedna z opěvovaných řek východního Slovenska. Bohužel, dnes již to není tak krásná, čistá řeka, kde mládenci v podvečer napájeli koně. Civilizace něco dává i bere.

Anička Ďurkošová byla krásné děvče. Ženich, kterého Aničce vybral její otec, se jí nelíbil. Nevěděla, co dělat, jak se vyhnout otcově vůli, která byla jako zákon - co otec rozhodl, to muselo platit. Sedávala na břehu Ondavy a plakávala nad svým osudem. Říkala, že se jí zdálo, jak ji řeka volá, aby tam skočila a skončila své trápení. Mladému člověku se často stává, že všechno vidí prostě a jednoduše. Najednou jakoby se stal zázrak. Přišel dopis od sestry, ve kterém ji sestra volala do Ameriky a přikládala lodní lístek, „šífkartu“, jak to nazývali. Svěřila se s tím jen matce. Obě věděly, že otec nedovolí, aby Anička odešla z domu. Bez znalosti jazyka, bez dokladů, jen s adresou sestry a lístkem na loď opustila domov a vydala se s matčiným požehnáním do světa. Přes Vídeň se dostala do Hamburku. Ve Vídni byla 24 hodiny ve vězení. Prý proto, že jiný doklad než dobytčí pas neměla. Vídeňské úřady si s ní asi nevěděly rady, a tak ji pustily. Těžko si představit, jak cestovala. Cesta z Valkova do Pittsburghu trvala asi šest týdnů. Těšila se, že útrapy skončí, až ji sestra přivítá.

Loď byla přeplněná lidmi podobnými Aničce. Mladá síla a krev z Evropy proudem odtékala do Ameriky, do nového světa. Matka často vzpomínala: Ti, co spali na horních pryčnách, měli teplo. Nikdo na ně neplival, ale měli velký smrad. Ti, co spali na spodních pryčnách, netrpěli tolik smradem, ale všechna špína se házela na ně. Pittsburgh byl již tehdy velkým městem, ale nepřipadal jí cizí. Žilo tam mnoho Čechů, Slováků, Ukrajinců i Poláků, a tak se poměrně lehce dostala na hledanou sestřinu adresu.

Jednoho dne v podvečer otevřela dveře u starší sestry Heleny. Místo milého přivítání ji však čekalo velké zklamání a překvapení. Překvapená byla Helena a zklamná Anička. Brzy se vyjasnilo, že sestra Helena nikoho nepozvala, trvala na tom, aby se mladší sestra vrátila domů, že nedovolí, aby tam, jak máma vzpomínala, „sloužila u židů“. Zůstávalo záhadou, kdo poslal lodní lístek a kdo napsal dopis. Ten si Anička přinesla s sebou a sestra popřela, že by jej psala. V dopise stálo: „Snad se budeš divit, že to není moje písmo, ale trochu jsem si poranila ruku, tak za mě píše přítelkyně.“ Večer přišel na návštěvu přítel Helenina manžela Michal Gula. Věci se začaly rychle rozuzlovat. Michal byl příteli na svatbě za svědka. Byl zvědavý, kde a jak si našel jeho kamarád krajanku. Naši vystěhovalci si totiž neradi brali za manželky cizinky. Nevěsta Helena prozradila, že má doma pěknou sestru. Získat adresu nebylo pro Michala těžké. Falešný dopis, ale pravý lodní lístek poslal Michal Gula. Věděl, že sestra ji nepozve a chtěl, aby přijela do Ameriky a on získal nevěstu.

V malém notesu, do kterého si otec zapisoval nejdůležitější události svého života, jsem se dočetl: „Anička přišla do Ameriky 3. srpna. Osmého jsme měli svatbu.“ Moje matka byla vysoká asi 170 cm, velmi hezká, milá, s mimořádně krásným hlasem a smyslem pro tanec. Otec, malé postavy, snad 150 cm, byl smělý, s vysokou přirozenou inteligencí. Pět dní stačilo na známost. Muselo stačit. Anička neměla jiné východisko, když se nechtěla vrátit. Nebylo to manželství z lásky. Ale kolik tehdy bylo takových svateb! Láska přišla až s manželstvím. Prožili spolu v Pittsburghu pět let. Matka vařila pro podnájemníky, zpívala v krajanském spolku a porodila dvě děti - Marii a Michala. Po pěti letech se vrátili, jak se říkalo, „do kraje“, domů, do Krajné Bystré. Matka často vzpomínala, jak ji Bystrá přivítala, jak to prožívala. Malá, slámou přikrytá chaloupka, jedna místnost se dvěma okýnky, která se dala zakrýt čepicí. V chaloupce žila otcova matka. Otec se zdržel doma nejvíc půl roku a opět cestoval za moře, aby vydělal nějaké peníze.

Babička byla podle vyprávění tvrdá žena. Poznala jen bídu. City byly dávno otupené a máma to těžko snášela. Otec posílal nějaké dolary a matka, aby dokázala, že je dobrá hospodyně, dala postavit na bystranské poměry pěkný dům. Chtěla otce překvapit. Za tři roky otec přijel domů. I když se domů těšil, jeho pýcha a ješitnost byla natolik uražená, že se s ním matka o stavbě domu neporadila, tvářil se nazlobeně a dokonce matku zbil. Ukřivděná matka utekla k vlastnímu otci do Valkova. Asi 20 kilometrů šla pěšky. Když přišla k vlastnímu otci, ten vzal provaz, jak vzpomínala matka, a zbil ji se slovy: „Utekla jsi do Ameriky, neutíkej z Bystrej“. A vyhnal ji z rodného domu.

Matčino ponížení se zmírnilo tím, že otec pro ni přišel a odvedl si ji zpět do Bystré. Uplynulo půl roku a otec se opět vydal na cestu do Ameriky. Za krátkou dobu matka porodila chlapce Jana. Otec ještě pětkrát přeplaval moře, než se natrvalo usadil doma. Matka se trápila s dětmi větší část života sama. Porodila devět dětí.

Otec byl velkým odpůrcem maďarizace. Uznával jen to, co bylo slovanské a hlavně ruské. Po dobu první světové války byl dvakrát odsouzený k trestu smrti. Jednou ho zachránilo to, že náš okres obsadili kozáci a podruhé, že omylem oběsili jiného občana z naší vesnice. Jmenoval se Hojda. Popravu vykonali maďarští vojáci na mostě u Svidníku.

Otce vzrušovala Velká říjnová socialistická revoluce. Musel být všude, kde se něco revolučního dělo. Když se vytvořila v Prešově Republika rad, odešel do Prešova. Po jejím potlačení, po příchodu legionářů, bylo vše, co sympatizovalo s novým Ruskem, pronásledované. Otec byl nucen se schovávat. V roce 1920 v zimě zemřel. Matce bylo 43 let. Zůstala se dvěma dětmi. Sedm sourozenců zemřelo mezi dvěma až čtrnácti lety. Nezkoumalo se proč. Přisuzovalo se to nadpřirozeným silám.

Matka měla o náš život takový strach, že je to těžké popsat. Hledala všechno možné, přijímala jakoukoli radu, byla schopná uvěřit i pověrám, jen aby zachránila život posledním dvěma dětem. I když to byla žena moudrá, podlehla celkovému okolí, které ji přesvědčovalo, že je to nějaké prokletí domu nebo jiné síly, a proto děti zemřou. Nějaký biskup jí poradil, že když chce, „aby děti žily, musí koupit obraz Svaté trojice a synové se musí třikrát denně modlit před obrazem“. To se uskutečnilo a pro bratra a mne se stalo modlení doslova mučením. Třikrát denně jsme museli klečet před obrazem a modlit se, abychom zůstali na živu. Naučil jsem se tolik razných modliteb, že jsem mohl konkurovat i žebrákům na Kalvárii.

Ještě v době pobytu v Americe poznal matku Štefan Berežny, který pocházel též z Krajné Bystré. Velmi žárlil na otce, že získal tak pěknou ženu, i když nebyl tak hezký a urostlý mládenec, jako on. V době první světové války ovdověl, a když se dozvěděl, že matka též ovdověla, okamžitě přicestoval a začal usilovat o matčinu ruku.

Matka mě učila modlit se a velké úctě k lidem. Nesmírně jsem si ji vážil a miloval. I dnes, kdyby žila, bych šel stovky a tisíce kilometrů, třeba bosý, jen abych ji mohl vidět a nechat se pohladit její upracovanou rukou. Dlouho jsem hledal odpověď, proč se vlastně matka vdala za vzpomínaného amerikána. V obci byla vážená, měla dvě děti, svůj dům, své pole. Vím, že milovala jen nás. Našel jsem jen jedno zdůvodnění. Berežný byl v USA 19 let. Byl podnikavý. V době první světové války se Evropa ožebračila. Amerika zbohatla. Zbohatl i Berežný. Přinesl domů milión korun v dolarech. Myslím si, že matka chtěla, aby její děti měly zabezpečenou budoucnost. Kdo byl bohatý, byl moudrý, pěkný a vážený, kdyby byl opak pravdou. Takové byly časy. Banka, kde měl složené peníze, zbankrotovala a on též utrpěl značné ztráty. Po roce začal bláznit a hrát si na pána. Dva koně byli stále k dispozici. Jezdil od hospody k hospodě. Všude byly pijácké party. Z Bystré přes obec do Svidníku, Stropkova, dokonce až do Bardějova, všude se pilo. Koně již znali cestu tam i zpět V Bystré si dokonce otevřel obchod a kdekomu dával na dluh, ale matka, když potřebovala kilo mouky, musela platit hotově.

Vzpomínám si, že se v tehdejší době prodávaly také velké suché lusky. Jmenovalo se to svatojánský chléb. Jeden lusk stál deset haléřů. Když jsem prosil o jeden lusk, máma musela zaplatit. Zdálo se, že ztratil rozum. Stručně řečeno, za tři a půl roku všechno propil a promrhal. Když byl opilý, a to byl častěji než střízlivý, byl k matce surový. Trpěla matka i děti. Často jsme v noci, z vlastního domu, i v zimě, v nejtužších mrazech, bosky utíkali k sousedům. Stávalo se, že dvě tři noci v týdnu jsme nenocovali doma. Vyhrožoval, že nás zabije. Jednou, když jsem měl vyvrknutý kotník a seděl jsem v místnosti u stěny, přišel domu opilý, vzal pušku, a kdyby mě matka nestrhla na stranu, tak jsem byl mrtvý. Byly to trpké roky mého mládí. Jako děcko jsem neuměl pochopit, jak trpí matka, ale nenáviděli jsme toho, kdo jí tuto bolest způsoboval. Naše radost byla jen v tom, že jsme měli mámu. Právem básníci napsali tolik krásných básní o matce. Je to poklad, hodnota, která se nedá ničím nahradit. Matčinou touhou bylo, abych byl učitelem. Jsem jí vděčný i za to, že nepodlehla samotnému biskupovi, který přišel až do Krajné Bystré prosit, aby mě dala do církevního semináře na výchovu.

Těžko odhadnout, jakým směrem by se ubíral můj život. Co všechno může změnit člověka a jeho život! V kruté zimě roku 1928-29, 2. února 1929, matka zemřela. Těžko žila a těžko i umírala. Na Michala byly v Bystré hody. Matka šla do Svidníka do mlýna dát něco semlít, aby byla bílá mouka. Jinak se mlela na domácím mlýnku. Ve mlýně čekala asi dva dny. Mezitím napadl sníh a domů se vracela bosá. Silně prochladla, onemocněla a dlouho polehávala. Stěžovala si na bolest žaludku. Za jednu prohlídku rentgenem v Bardejově musela zaplatit 200 korun. MUDr. Sklenka jí řekl, že je to rakovina a že není žádné pomoci. Pro mne, který jsem stál u matčiných nohou, to byl takový šok, že jsem omdlel. Když jsem se probral, tak jsem se zmohl na jednu otázku, zda bude žít alespoň do Štědrého večera, zda nám ještě uvaří štědrovečerní večeři. Byla nemocná, ale večeři uvařila. Pamatuji se, jakou radost jsme pocítili, když 30. ledna ve středu ráno vstala a uvařila nám poslední oběd. Mysleli jsme si, že už se uzdraví. Ve čtvrtek již nevstala. Zavolala si nás k posteli, neotevřela ani oči a řekla: „Chlapci, děti moje, umírám a nemám, komu bych vás svěřila. Zůstanete sami. Prosím vás, žijte tak, abyste nikdy neměli nic co do činění s policajty.“ Pohladila nás a poslala pryč a víc už nás nechtěla vidět. V neděli ráno zemřela.

Mrazy byly tak kruté, že se jen s velkou námahou podařilo silným mužům vykopat hrob. Plakala celá vesnice. Matka byla velmi oblíbená. Byla učitelkou i lékařkou. Učila mládež zpívat, tancovat, tkát, vyšívat i vařit. Znala byliny, vařila různé odvary i masti, léčila ekzémy, katary, sečné rány, zápaly plic i žaludeční vředy. Po nedělích a ve svátcích psala odpovědi na dopisy, které přicházely od mužů a synu z Ameriky, Kanady, Francie i jiných končin světa. Z každé chalupy byl někdo vystěhovaný a většina starších žen neuměla číst a psát. Nám vštěpovala úctu a lásku k sovětskému Rusku, které chápala po svém. Neviděla Sovětský svaz přes ideologii, té nerozuměla, ale přes Rusko, které nikdy neviděla, ale milovala. I když se v kostelích hovořilo, že bolševici jsou neznabohové, láska k ruskému lidu byla silnější než strach z Boha. Měla svou filozofii, že Bůh je dost silný, aby se ubránil před slabým člověkem.

Já jsem začal poznávat skutečný Sovětský svaz až později, mezi dělníky v Hradci Králové, ale první milník, který mi pomohl poznat cestu, postavila matka. Myslím si, že je důležité, aby rodiče postavili pro děti alespoň pár milníků, aby věděly jak, jakým směrem mají v životě kráčet.

Smrtí matky v roce 1929 jakoby se nad mladými dětskými lety zatáhla tma. Do konce dubna jsme byli doma, ve vesnici. Blízké příbuzné jsme neměli. A ti, co byli, byli ještě chudší než my. Začátkem května 1929 jsme s bratrem opustili rodnou obec. Bratr odešel do Svidníku učit se na řezníka a já do Kapišové dělat malého pacholka. Sloužil jsem tu dva roky u kováře Tomáše Husáka za tři sta korun ročně. Ani za jednu korunu na den. Staral jsem se o tři až pět kusů krav a za celou tu dobu jsem nedostal ani deci mléka. Ke mzdě jsem dostával i bití. Starší bratr Dimitrij, kterému se naskytla příležitost, nechal řeznictví a ještě v roce 1929 odešel do Hradce Králové učit se stolařem. V létě 1931 jsem ze služby utekl a v listopadu jsem přišel do Hradce Králové.

Bratr mi našel místo učně u pana Františka Rouska, krejčího, Tomkova ulice č. 202-203. Cesta do Hradce Králové byla pro chlapce, který poprvé cestoval vlakem a nikdy nebyl dál než v Bardejově, plná dobrodružství. Začátek nebyl slavný. Cesta trvala čtyřicet dvě hodiny, od soboty ráno do neděle po půlnoci. Nejedl jsem, nepil, ani nespal. Prožíval jsem určitý strach. V té době byl svět vzrušený únosem syna amerického pilota, který poprvé přeletěl oceán, Lindberga. Naši lidé registrovali jen tento fakt a ne motiv. Upozorňovali mě, abych si dal pozor, protože ve světě kradou děti, aby mě nikdo neukradl.

Pamatoval jsem si jen přestupní stanice: Košice-Bohumín-Česká Třebová-Pardubice-Hradec Králové. Zvládl jsem to vcelku dobře díky tomu, že na cestě se vždy najdou i dobří lidé. Z Bohumína do České Třebové jsem byl v kupé sám. Tu přistoupil jeden zamilovaný pár. Ustavičně se líbali a já jsem jim překážel. Ona cestovala do Prahy a on přestupoval v Pardubicích na Hradec Králové jako já. Vyptával se, kam a proč cestuji. Otcovsky se mě ujal a dovedl až před dům v Hradci Králové, do Tomkovy ulice. Dal mi dokonce korunu padesát, abych si koupil tři korespondenční lístky a napsal tútorovi (jako sirotci jsme měli ustanoveného tútora), rychtáři a do školy, aby věděli, že jsem dobře dorazil.

Když už bylo po půlnoci a sám se už nemohl dále zdržovat, nechal mě před domem čekat, až se někdo objeví a zavede mě do domu. Dotyčný pán neznal adresu Rouskových. Spása přišla kolem jedné hodiny, kdy se objevila nějaká žena, která kulhala. Měl jsem však smůlu. Hradec Králové bylo město čistě české, kde při sčítání lidí bylo jen sedm německých rodin a jistě každý Němec uměl česky. Avšak tato slečna Pobhertová, velmi stará, neuměla česky ani slovo. Já jsem česky rozuměl, ale hovořil jsem svým východoslovenským dialektem, a tak jsme se nedomluvili, i když bydlela na tom samém poschodí, jako Rouskovi. Po jedné hodině po půlnoci se objevila rodina Máchových, která bydlela též ve stejném domě a dovedla mě do druhého poschodí. Po dlouhém zvonění jsem se dostal k Rouskovým.

Paní Rousková, která přišla otevřít, oznamovala s velkým křikem, že „přišel kluk ze Slovenska“. Když mě zavedla do čisté, útulné kuchyně a nabídla mi čaj a koláče s borůvkami, zdálo se mi to všechno jako ve snu.

U nás doma byl takový zvyk, že to, co se nabídlo hostovi nebo tomu, kdo přišel do domu, bylo třeba všechno sníst. Nemělo se nic nechat na míse. Paní Rousková tyto naše dobré zvyky neznala. Dala přede mne celý tác koláčů, já jsem se požehnal velkým pravoslavným křížem a všechno jsem snědl. Jednak proto, že jsem byl vyhladovělý a také proto, že jsem to považoval za slušné a kulturní. Pro ni to byl doslova šok. Mísa koláčů byla připravená na pondělní snídani. Neuměla pochopit, jak mohl takový malý chlapec sníst „takovou kopu koláčů“.

Pro mě však nastal nový problém. Potřeboval jsem na záchod. Neuměl jsem si představit, že by to mohlo být ve druhém poschodí a hlavně jsem se styděl zeptat se. Ani jsem nevěděl, jak se zeptat. Prožíval jsem doslova muka. Najednou jsem zaslechl jako andělský hlas z ložnice: „Máti, nezapomeň mu ukázat záchod“. Když mi paní Rousková ukázala záchod, jaký jsem v životě neviděl – pěknou místnost s bílou porcelánovou mísou - tak jsem nechtěl uvěřit, že to je místo, kde si člověk může ulehčit. Ale když už mě tam odvedli, tak jsem to udělal. Trvalo to velmi dlouho, protože jsem to zadržoval nejméně dvanáct hodin. Paní Rousková zažila druhý šok.

Potom mi oznámila, že nevěděli, kdy přijedu, že nemám připravenou postel a že mi ustele na gauči v pokoji, kde spí její syn. Gauč byl pro mě něco, co se spojovalo s největším bohatstvím. Dbal jsem na radu, abych si dával pozor na zloděje dětí, aby mi nikdo neukradl moje skromné jmění, a proto jsem po cestě nespal. Stále jsem se díval z okna vagónu. Když jsem si lehl, hlava se mi točila jako opilému. Usnul jsem tak tvrdě, že mě nemohli vzbudit. Probral jsem se až odpoledne. Měli strach, že budou muset zavolat lékaře. Později se přiznali, že když viděli, kolik jsem snědl, jak dlouho jsem byl na záchodě a jak hluboký spánek jsem měl, dostali strach, co to vlastně přišlo z toho Slovenska za tvora. Hned první den mě překřtili. Jméno Vasil jim bylo neznámé. Chtěli vědět, jak mi říkala máma. Pověděl jsem, že mi říkala Vašku. Tak jsem se stal Václavem a všechny dokumenty, které jsem získal v Hradci Králové, jsou na jméno Václav.

Říkávalo se: učedník-mučedník. Nevyplývalo to vždy ze špatného zacházení. Musím říci, že Rousková rodina byla slušná a dbala na mou výchovu. Pravdivost tohoto pořekadla je v obsahu - v učení. Těžko jsem si zvykal na sedavou práci. Já, který jsem byl zvyklý chodit po stráních a loukách, jsem nejednou musel celých 12 i 14 hodin sedět. Všechno mě bolelo. Bylo mi velmi teskno. Chyběla mi pole, hory a lesy. Kdybych měl na cestu a měl se ke komu vrátit, určitě bych z Hradce Králové, i když se mi tam líbilo, utekl.

Rodina Rousková byla dobrá a rád přiznávám, že i spravedlivá, i když přísná. Dbali, abych vyrůstal v dobrém prostředí. Byla to typická maloměšťácká rodina. Nejvíc jsem trpěl, když se paní Rousková mazlila se svým mladším synem Vláďou. Bylo mi strašně líto, že nemám mámu, že mě nikdo nepohladí.

Město na mě udělalo velký dojem. Byl jsem přesvědčen, že Hradec Králové je nejkrásnější a největší město na světě. Za svého života jsem viděl velký kus světa. Dodnes jsem si starý názor opravil jen v tom, že Hradec Králové není největší město, ale bezesporu

patří mezi nejkrásnější. Mé začátky v Hradci nebyly lehké. Některé události vyvolávaly doslova duševní otřes. Pomodlit se ráno a před spaním, to byla doma taková samozřejmost, jako se umýt a najíst. Navíc, podle rady biskupa, mi to mělo zachránit život. To jsem považoval za nutné i v nových podmínkách. Ráno nebyl čas, odpolední modlení jsem vynechal, ale večer jsem se schoval někam do koutka a modlil se.

Vláďa, o tři roky mladší, se nechápavě díval a potom řekl: „Co to děláš?“ Já: „Modlím se,“ Vláďa: „Ke komu?“ Já: „K Bohu.“ Vláda: „A kde je Bůh?“ Já: „Na nebi.“ Vláďa: „A kde je nebe?“ Já: „To modré, nad námi.“ Vláďa: „Neblbni, to je vzduch.“ Neuměl jsem pochopit, že nemá strach ani z Boha, že ho Bůh potrestá. Proč mě potrestal, když jsem se tolik modlil, aby nám Bůh nechal matku naživu a on nám ji vzal? Proč? Komu to pomohlo? Kdo ji potřeboval víc než my, nedospělé děti? Proč nás vlastně pán bůh potrestal?

Na mnohé otázky jsem si neuměl najít odpověď. Tovaryši byli slušní. Snažili se, abych se nejen učil, ale i pochopil rozdíl mezi Baťou a dělníkem, mezi Neherem (velká továrna na oděvy) a panem Rouskem atd. Pan Rousek netrpěl, abych četl literární brak. Úplně promyšleně mi přiděloval knihy, které jsem začal číst. Byla to Božena Němcová, Jirásek, Rais a další a objasňoval mi, co jsem nechápal. Potají jsem samozřejmě četl i rodokapsy a jinou brakovou literaturu. Pan Rousek byl organizovaný v Živnostenské straně a nenáviděl Neheru, Rolného. To byly velké konfekční závody. O to víc miloval Sokol. Dal mě zapsat do Sokola a za krátkou dobu byl velmi hrdý, že se ze mě stal jeden z nejlepších cvičenců. Zdravotně mi to velmi pomáhalo. Pracovalo se od sedmi ráno do sedmi, osmi večer. A tak jsem mohl v úterý a v pátek večer v sedm cvičit a nemusel jsem sedět, ale upevňoval si zdraví.

V sobotu se pracovalo i do deseti večer, často také i v neděli dopoledne. Neděle byla skutečně velký svátek, hlavně odpoledne. Mohl jsem se setkat s bratrem a s ostatními chlapci od nás, kteří se učili v Hradci Králové. Ze Slovenska a bývalé Podkarpatské Rusi byly v Hradci stovky chlapců. Aby se učňové netoulali bez dozoru, živnostenské společenství pronajalo pěkný dům. Platilo pana Pacholíka, ředitele školy na penzi, aby dělal dozor a vychovatele. V domě, který jsme nazývali besídka, byly různé hry, dostávali jsme i bezplatně lístky do kina. Do besídky chodili chlapci i děvčata, hráli jsme divadlo, chodili na výlety. Dodnes si pamatuji kuplety z operety, kde jsem hrál starého milovníka.

V Hradci Králové jsem se naučil hodně. Dobré řemeslo, poznal českou kulturu, přírodu, začal jsem se seznamovat s třídním bojem. Zajímavé byly 1. máje. Manifestovali a demonstrovali sociální demokrati, národní socialisté i komunisté. Jaksi pudově mě přitahovali komunisté. Měli dobrý poměr k Sovětskému svazu, jasná hesla a každý cítil, že to, co říkají, myslí upřímně. Byli to skuteční proletáři.

 Všechno jsem nechápal. Hesla My chceme práci, dejte nám chleba, roztočte kola - to bylo srozumitelné. Milovat Sovětský svaz, to mi vycházelo ze srdce. Neuměl jsem však pochopit, proč musí být krize. Že člověk chce pracovat a nemůže.

V dílně, podobně jako ve společnosti, nebyla názorová jednota. Každý byl pro jinou politickou stranu. Jeden komunisty chválil, jiný vyhlašoval za nepřátele, další za žebráky, kteří jen chtějí vzít lidem o, co si poctivě nahospodařili a podobně. Hradecký maloměšťák po komunistech doslova plival. Kdo chtěl vidět fakta, realitu, musel si klást otázky, proč je svět jiný, než jak to vyhlašuje oficiální propaganda. Viděl jsem, jak lidé stojí fronty před zprostředkovatelnou práce. Jak se přidělovaly žebračenky. Viděl sem, jak se čekalo na to, že spadne v zimě sníh, aby lidé s vysokoškolským vzděláním mohli čistit chodníky a vydělat pár korun před Vánoci. Často jsem otvíral dveře a kvalifikovaní lidé prosili o práci, byli ochotní pracovat za byt a stravu. Alespoň za stravu. Byli to lidé, kteří cítili bezmocnost, zbytečnost a strach, že zapomenou, co se naučili. Poznal jsem šťastné rodiny, které za rok, dva, když manžel nedostal práci, se demoralizovaly a rozpadly.

Pan Roušek byl vášnivý turista. Všechen volný čas využíval k výletům do přírody. Bral mě s sebou. Prochodil jsem křížem krážem Orlické a Jizerské hory, Český ráj, Krkonoše i Posázaví. Výlety organizoval pro učňovskou besídku i školu, kde pan Rousek učil kreslení. Abychom měli prostředky, dělaly se sbírky po těch firmách, které měly učně. Každé svátky se někam šlo. Například vlakem a autobusem do Vrchlabí a potom pěšky na Sněžku, do Liberce a pěšky přes Ještěd, Pláně, přes Turnov, Trosky, Český ráj do Jičína a vlakem zpět do Hradce a podobně. V Krkonoších jsme se často poprali s mladými Němci, kteří provokovali.

Učňovská doba trvala tři a půl roku. Dostával jsem byt a stravu. Oblečení jsem si musel zabezpečovat sám. Boty byly laciné, i za 19 Kčs, ale ještě jako šestnáctiletý jsem v létě chodíval bos. Před vánočními svátky dělal Červený kříž různé sbírky pro chudé děti. Každý rok jsem též něco dostal. Buď obnošený oblek, boty nebo nějaké prádlo. Bylo to sice ponižující, ale chudý člověk byl na ponižování zvyklý. Na východním Slovensku je jedno trefné pořekadlo: „Kdo se stydí, má prázdná ústa.“

Když byly předvolební schůze, často se strhávaly politické diskuse. Za večer jsem absolvoval i tři, čtyři schůze. Velmi mě to vzrušovalo. Každý sliboval a já jsem mezi tím hledal pravdu. Každý den ráno, než jsem koupil mléko a rohlíky, jsem si na rohu přečetl alespoň dvoje vylepené noviny.

V roce 1935 jsem se vyučil. Po vyučení jsem pracoval za plat. Šedesát korun týdně. Cítil jsem se neobyčejně důležitý. To bylo peněz. Toužil jsem mít samostatnou místnost. To byl obrovský sen mého života. Ale nedalo se to uskutečnit, protože samostatný pokoj

na týden stál právě 60 korun. Začátkem roku 1936 jsem udělal tovaryšské zkoušky. Dostal jsem výuční list a odměnu padesát korun za to, že jsem udělal zkoušky na výbornou. Bylo třeba přemýšlet, zda zůstanu v Hradci, nebo kterým směrem z Hradce Králové vyletět. Krátkou dobu jsem zkusil Prahu. Velká krize ještě doznívala. Oživení zaznamenal jen zbrojní průmysl a strojírenství. Ale textilní odvětví, hlavně krejčovina, ještě stagnovala.

A tak jsem odcestoval do Bratislavy. Byli tam kamarádi, kteří slibovali, že nějaké místo se sežene. Druhý den po příjezdu do Bratislavy, 27. března 1936, jsem dostal místo u firmy Bezák. Rychle jsem zjistil, že ještě neumím to, co se žádá u prvotřídních firem. Měl jsem malou praxi. Mé znalosti byly tak na třetí třídu. Pracoval jsem tzv. k ruce. Kolega Záhumenský, velmi zkušený odborník, který prošel přes prvotřídní salony ve Vídni, Budapešti i v Praze dělal hlavní práce a já to, co mi přiděloval. Pracovali jsme ve dvojce v akordu, v úkolu. To, co jsme vydělali, se dělilo. On 65 procent ze mzdy a já, i když jsem dělal víc hodin, 35 procent. Bylo to tvrdé. Vykořisťoval vlastně dělník dělníka, ale velmi mnoho jsem se naučil. Pracoval jsem tam více než dva roky. V roce 1938 jsem už sám pracoval v nejlepších salonech. Ne já hledal práci, ale dobré firmy dávaly nabídky mně.

pokračování