Paměti Vasila Biľaka - V. kapitola

29. 09. 2024

Kapitola V.

ŠEDESÁTÁ LÉTA nezačínala příliš optimisticky ani v hospodářství, ani v politické oblasti. Velká územní reorganizace neznamenala žádný obrat k lepšímu. Myslím si, že to dokonce oslabilo řízení a kontrolu po celé ose odshora dolů. Byly narušeny svazky a zaběhnuté metody. Přerušily se spoje a všechno, co souvisí s hladkým chodem administrativy po nejnižší článek. Jeden čas se vůbec trpělo jakousi mánií. Když se s něčím nevědělo rady, východisko se hledalo v reorganizaci. Mnohé těžkosti, které se za pochodu téměř zákonitě objevují, se neřešily zkoumáním příčin jejich vzniku, ale reorganizací.

Nikdy a nikdo nevyčíslí, co nás to stálo. Nejen materiálních, ale i politických a morálních hodnot. Dělal to průmysl, obchod, doprava, stavebnictví i státní správa. Tam, kde bylo železářství, tam se objevily potraviny. Kde byla mlékárna, předělalo se to často na klenotnictví a z klenotnického obchodu se udělala cukrárna. A tak to šlo dokola. Lidé už si ani nemohli zvyknout, kde si co mohou koupit a kam je potřeba jít. Ustavičně se zaváděly různé reformy, ale málokdy se to dotáhlo, jak se říká, do konce. [1]

Když se narazilo na nějaké překážky - a bez těch se nic nového neobejde - už se troubilo na ústup. Nepřisuzuji tento nešvar socialismu, ale jakési dětské nemoci, kterou jsme trpěli. Myslím si, že i nová společnost, která se začala formovat, musela zažít praní plenek a přežít svůj pubertální věk. Že jsme to všechno vydrželi a bez velké újmy překonali, to svědčí jen o síle tohoto nového, co se rodí a roste, o síle socialismu.

Vedení strany a státu nedokázalo včas rozeznat, že se nahromadilo nemálo hospodářských i politických problémů, které vyžadují hlubokou analýzu a přijetí účinných opatření. Nedostatky se neřešily, ale obcházely. Dokonce velmi tolerantní soudruh Šimůnek, tehdejší předseda Státní plánovací komise, měl tolik smělosti, že na zasedání ústředního výboru signalizoval, že připravený třetí pětiletý plán není vybilancovaný, a proto nereálný. A. Novotný však na zasedání ústředního výboru zreálnění plánu striktně odmítl. Dogmaticky vyhlásil, že by to nebylo pochopeno a byla by to prý velká politická chyba.

Vždy jsem si myslel - a myslím si to dodnes - že lidé mají znát pravdu, hlavně jaké jsou naše možnosti, co si můžeme dovolit. Že je potřebné plánovat jen to, na co máme a nefantazírovat Když se plán překročí, má to pro výchovu lidí větší účinek, než když se plán nesplní, protože je nereálný a hledají se potom různá zdůvodnění. Chyba se nechce přiznat, lidé ale příčiny znají, a tak se ztrácí důvěra. Tato metoda vede objektivně k deformacím vnitrostranické demokracie, oslabení demokratického centralismu, a tím státní moci. Žádaly se jen učesané zprávy a dobré informace. Jediným vzorem pro Novotného byl Nikita Sergejevič Chruščov. V něm se viděl a snažil se ho napodobovat. Chruščovův odchod z politiky v říjnu 1964 Novotný velmi těžce snášel a nemohl se s ním nijak smířit. Dokonce i ústřední výbor strany se snažil zmanipulovat a přesvědčit, aby odchod Chruščova byl naším vedením kritizovaný.

A. Novotný se stával neomylným, nechtěl připustit, že pětiletý plán byl nadsazený. To se muselo vymstít. Výroba začala stagnovat. Jen na jednom příkladu je to možné vidět. Jestliže v letech 1950 až 1960 byl roční přírůstek národního důchodu v průměru 7,5 procenta (což vedlo A. Novotného k závěru - který vyhlásil na jedné poradě - že máme tak vysoké přírůstky, že si s národním důchodem nevíme rady), pak v roce 1962 jen 1,4 procenta a v roce 1963 byl už mínus 2,5 procenta. Vznikala nejistota. Každý národohospodář viděl, že se žije z podstaty. Na Slovensku to bylo ještě horší. V roce 1948 byla tvorba národního důchodu na obyvatele oproti českým krajům nižší o 2 500 Kč, v roce 1960 to bylo o 4 000 Kč a v roce 1963 už o 5 000 KČ méně. Nevyužívalo se práceschopné obyvatelstvo.

Právě v takové nedobré hospodářské situaci narůstala vlna kritičnosti a požadavek přehodnotit metody práce strany i politické procesy z padesátých let. Kdyby se byly politické procesy objektivně přehodnotily dříve, než se to žádalo, v polovině padesátých let, mohly se hospodářské těžkosti šedesátých let řešit s menšími obětmi a hlavně bez kumulace s politickými.

Projevovaly se a prosazovaly tři tendence. První proud představoval zdravé, silné jádro strany, které vidělo, že některé chyby se neřeší, ale oddalují, že část vedení není ochotná napravit chyby a omyly. Byli si vědomi, že čas nejen dozrál, ale přezrál a je nutné řešit otázky okamžitě. Nesouhlasili s tím, že se stále hledá způsob, jak by se to dalo zapomenout anebo alespoň odsunout na další léta, na jakousi příhodnější dobu. Naopak, podmínky se zhoršovaly. Nedalo se čekat, že se vytvoří lepší, příznivější situace. Byla to krátkozraká politika, která nemohla nic vyřešit, jen ještě více situaci ztížit Tento proud hledal východiska.

Čím více se požadavek na nápravu chyb nastoloval, tím více byl ze strany Antonína Novotného nevraživě odmítán. I čestní a věrní komunisté byli obviňováni z protistranické činnosti. Neviděla se v tom dobrá vůle pomoci řešit problém ale opak. To koneckonců oslabovalo jednotu i autoritu strany. Tlak vyvolával protitlak a ztrácela se soudnost. To byla jedna z příčin, že ve snaze prosadit změnu, se začalo formovat spojenectví ne na zásadách správné politické obhajoby čistoty marxisticko-leninské ideologie, vedoucí úlohy strany, ale vytvářelo se spojenectví pro boj proti A. Novotnému.

Závěry, které připravila tzv. Barákova komise o rehabilitaci nevinně odsouzených, velká většina strany nepřijala. Naopak, procesem proti Barákovi se všechno ještě zkomplikovalo a zpochybnilo a vyvolávalo nové otázky. Stranický aktiv neuměl na otázky kladené na schůzích odpovídat a diskusím se vyhýbal. A tak vedení strany ne z vlastní vůle, ale pod tlakem zdola, muselo nakonec vytvořit novou komisi, která měla s konečnou platností přezkoumat obvinění, které bylo vzneseno proti protistranickému

centru i tzv. slovenským buržoazním nacionalistům.

Druhá skupina, většinou zasloužilých, čestných soudruhů, věděla, že se staly chyby i tragické omyly, že Novotného metody práce nejsou dobré, ale měli strach, že každé odhalení chyb a omylů poškodí stranu a socialismus. Jiné východisko neviděli, jen nahromaděný balvan hříchů tlačit před sebou tak dlouho, až ti, co za to nesou odpovědnost, zmizí. Označovat tyto soudruhy za dogmatiky a jinými přívlastky, jsem nikdy nepovažoval za správné. Dělali to ne z osobního prospěchu ani strachu, ale z upřímného přesvědčení, že to straně a socialismu neposlouží, ale ublíží. Projevoval se u nich pocit a snaha omluvit chyby tak, jak se to projevuje u většiny rodičů k chybám vlastních dětí. Je zapotřebí přiznat, že jejich obavy měly značné opodstatnění. Hlavně proto, že první skupina musela soustředit takové úsilí proti Novotnému, aby pochopil, že je nutné otázky řešit, že nedocenila nebezpečí třetího proudu, který se formoval zprava.

Třetí skupina měla značné pozice ve straně, hlavně v teoretické oblasti. Ovlivňovala veřejné mínění, měla rozsáhlé kontakty na mezinárodní oportunistické a revizionistické proudy. Využívali a zneužívali vlnu kritiky kultu osobnosti i zdravé kritické hlasy ve straně. Neuznávali historickou nutnost, že socialistický stát musel používat revoluční zákony k potlačení bývalých vykořisťovatelů a různých nepřátel socialismu. Tato skupina nechtěla respektovat, že budování nové, socialistické společnosti v žádné zemi není a dlouho nebude lehké a jednoduché.

Po dobytí politické moci pracující nemají zájem používat potlačovatelské metody. Hlavní pozornost se zaměřila na novou organizaci práce, rozdělování, výchovu a upevňování dobyté moci, na řešení staletím nahromaděných sociálních a třídních problémů. Jaké metody použít, ostré nebo mírné, to vnucuje vnitřní nebo zahraniční protivník. Třídní nepřítel. To je tak jednoduchá logika, jako když vznikne v domě požár. K jeho uhašení se použije voda, i kdyby se zničily hodnoty, které v bytě jsou.

V Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu Komunistické strany Československa se výstižně a pravdivě konstatuje, že chyby a nedostatky měly u nás o to vážnější důsledky, neboť v sociální struktuře naší společnosti měly velkou váhu početné maloburžoazní vrstvy na vesnici i mezi městským obyvatelstvem. Tyto vrstvy představovaly výrazný politický proud s velkou tradicí, silnou organizovaností a vyhraněnou maloburžoazní ideologií nacionalismu, masarykismu a sociáldemokratismu, která byla hluboko zakořeněná a pronikala i do některých částí dělnické třídy. Na Slovensku značnou roli sehrály náboženské přežitky využívané luďáctvem. Po celá desetiletí se tyto vrstvy politicky a kulturně orientovaly na Západ. To všechno u nás vytvářelo živnou půdu k prosazování a uplatňování oportunistických a revizionistických tendencí.

Jsem hluboce přesvědčený, že tento dokument - Poučení - rozsahem sice nevelký, ale obsahem neobyčejně bohatý, neztratí ani v příštích letech na aktuálnosti, ale naopak. Jeho význam poroste a bude trvalým zdrojem poučení pro mnohé strany a národy, které se vydají na cestu budování socialismu.

Zpočátku třetí skupina postupovala opatrně. Přiživovala se na zdravém proudu kritiky. Rafinovaně přikládala do ohně svoje polínka a my jsme to nezřídka chápali jako podporu. Ve straně i společnosti skrytě i otevřeně probíhala diferenciace. Fronty se vyhraňovaly. Za takovéto nepříznivé situace bylo rozhodnuto vytvořit novou komisi, která měla přehodnotit minulé metody práce. Podle Novotného výroku - padni, komu padni.

Není žádným tajemstvím, že největší riziko pro výslednou práci je tehdy, když se dělá pod tlakem. Dostali jsme se do situace, kdy se všechno víceméně dělalo a řešilo pod tlakem. Na politickou scénu nastupovaly známé i neznámé síly. Stal jsem se totiž členem Bamabitské komise. Svůj název si komise vysloužila tím, že několik měsíců pracovala v bývalém ženském klášteře Bamabitek. Byl tady soustředěný bohatý archiv. Všechny dostupné materiály. Osobně jsem prostudoval tisíce stran různých dokumentů a faktů, o kterých jsem neměl nejmenší tušení, že existují. Bylo až zarážející, co všechno se zachovalo v archivech. Komisi pomáhala snad stovka historiků, právníků, ekonomů, sociologů a jiných odborníků. Někteří soudruzi byli poznamenanými fakty tak ohromeni, že to psychicky nevydrželi. Byli žel i takoví, kteří vytrhávali jednotlivá fakta, poznatky a zneužívali je bez respektování souvislostí, posuzování s celou pravdou dané historie v dané době, v daných podmínkách. Tajně to opisovali do soukromých notesů a záměrně, tendenčně to rozšiřovali. Někteří z toho vytvořili různé kompiláty a později to zveřejnili na Západě a stalo se to vítaným zdrojem protikomunistické propagandy. Velká většina však pracovala svědomitě, ve snaze pomoci odhalit pravdu a odvalit všechno, co nás tížilo na cestě vpřed.

Po vynuceném vytvoření nové komise A. Novotný zvolil novou taktiku. Profesoru Kladivovi, který ho často navštěvoval a byl členem komise, dal pokyn, aby se pracovalo bez zábran, bez ohledu na osoby. Uvolnil tak dokumenty, které byly z gestapáckých archívu, aby zpochybnil minulost, čestnost, charakternost některých členů vedení, které vyslýchalo v období okupace gestapo.

Myslím, že Novotný byl přesvědčený, že se mu podaří svalit odpovědnost za procesy na mrtvé. Na soudruha Gottwalda, soudruha Zápotockého a na některé živé. Byl přesvědčený, že sám z toho vyjde bez poskvrny. Nebylo to nic nového. Gottwaldovu památku se Novotný pokusil pošpinit v souvislosti s kritikou kultu osobnosti. Pokusil se pomlouvat a snižovat význam soudruha Gottwalda. Když však narazil na silný odpor nejen členské základny, ale i jednoduchých lidí, kteří právem ctili práci a život Klementa Gottwalda, stáhnul se. Udělal alespoň to, že balzamované tělo Klementa Gottwalda dal spálit. Zdůvodnil to tím, že u nás to není tradice a že údržba mauzolea stojí prý milión korun ročně. Kdyby se tak dbalo na úspornost i na jiných místech!

Jediné, co Novotný nechtěl připustit, byla rehabilitace tzv. slovenských nacionalistů. Soudruh Husák a soudruh Novomeský sice už byli na svobodě, soudruh Šmidke byl mrtvý, ale obvinění mělo zůstat v platnosti. Věděl, že v tomto případě on nese největší odpovědnost Nerespektoval ani závěr komise, ani usnesení, které ke zprávě přijalo plénum ÚV KSČ. Stále si vymýšlel nová zdůvodnění, proč nemůže být plná rehabilitace. Nakonec si zorganizoval velký aktiv v Košicích a v rozporu s pravdou i usnesením pléna ústředního výboru KSČ znovu tvrdil, že soudruh Husák je sice rehabilitovaný, ale nese svoji vinu.

O práci v komisi jsem pravidelně informoval tehdejšího prvního tajemníka ústředního výboru KSS Karola Bacíka. Navrhoval jsem, aby se strana včas připravila na objasnění situace a vedení strany na sebekritiku a případně kádrové změny. Každému, kdo alespoň trochu do případu viděl, bylo jasné, že bude zapotřebí nejen přiznat chyby, napravit křivdy, ale také je třeba být připraven i na odražení útoku těch sil, které se pokusí chyby a křivdy zneužít proti straně a proti socialismu.

K. Bacílek se choval a reagoval jako nezúčastněná osoba a ne jako člověk, který zastává vysoké politické místo a který má na dané situaci velký podíl. Jeho odpověď byla: „Nic se nebude přehodnocovat, nic se nebude měnit.“ Nejvíce mne překvapil a rozbil poslední iluzi, že se jedná o rozumného politika, jeho postoj k Vladovi Clementisovi.

Po prostudování množství dokumentů jsem hledal odpověď, jak se mohlo stát to, co se stalo. Kde byl cit, rozum, politická a morální odpovědnost? Mnohé otázky byly složité, pravda utopena ve falešných výpovědích, ve vyvolané atmosféře, ale v některých případech se pravda přímo nabízela a mohlo se předejít tragédii. Proto jsem Bacílkovi položil otázku: „Soudruhu Bacílku, my, mladší členové strany, hledáme své vzory. Snažíme se pochopit vaše činy, postoje, vzájemné vztahy. Neumím pochopit tvoje počínání jako ministra bezpečnosti. Clementise jsi znal dávno před osvobozením. Často jste se vídali, spolupracovali. Věděl jsi, že je to dobrý komunista. Jako právník obhajoval mnohé členy strany. Jako ministr bezpečnosti jsi dostával na stůl výpovědi obviněných. Z magnetofonové pásky jsi slyšel Clementisův hlas, jak se přiznává, že chtěl rozvrátit socialismus, socialistický vývoj a že usiloval o návrat kapitalismu. Jak jsi tomu mohl uvěřit? Neumím si představit, že bych tak lehce uvěřil něčemu o člověku, kterého léta znám z těžkých bojů. Zachoval by ses i dnes tak k lidem, kdyby přišlo nějaké obvinění a bez prověření bys je nechal odsoudit? Ale když jsi už uvěřil, proč jsi nezavolal, nedal předvést Clementise k sobě do kanceláře a nezeptal jsi se ho přímo: „Vlado, co se s tebou stalo? Jak jsi mohl tak zradit? On by ti odpověděl, že ho mučí, a tak se přiznal, ale že ideály za které bojoval nikdy nezradil. Tak je to prosté, jednoduché, ale i soudružské a lidské, proč se to neuskutečnilo? Vedení strany mohlo poznat včas pravdu a zabránit tragédii."

Bacílek bez zamyšlení, s tváří naivního chlapce se usmál, kývl rukou a řekl: „To by mi vyšetřovatel Doubek nedovolil.“ [2]

Dalo se to pochopit? Jaký to byl ministr bezpečnosti? Jaký to byl komunista, kterému se svěřila tak odpovědná funkce a on tak neodpovědně jednal, i když šlo o život člověka a jednoty strany? Jak hluboká pravda byla, je a vždy bude, že kádry, lidé, rozhodují o pravdě, humanitě, síle naší ideologie, o tom, jak se plní, realizuje politika strany na tom kterém pracovišti.

Později se pokusil Bacílek odpovědnost za tyto tragické události přesunout na sovětské poradce. Bylo to nečestné a nepravdivé. Podrobně jsem studoval zprávu, kterou Alexej Čepička po návratu z Moskvy dal předsednictvu ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Čepička se zúčastnil jednání v Moskvě místo soudruha Gottwalda, který byl nemocný.

Stalin nevěřil, že je v Československu protistranické centrum. Volně citováno řekl přibližně toto: Starejte se více o své národní hospodářství. Předseda vlády (Zápotocký) ať nepíše knihy a věnuje více pozornosti vládě a průmyslu. Celému národnímu hospodářství. Je zapotřebí u vás rozvinout široký geologický průzkum. Stalin vyslovil přesvědčení, že v

Československu může být značné nerostné bohatství. Bezpečnost musíte mít pod přísnou kontrolou, říkal. Nedovolit, aby se povýšila nad stranu. Obrátil se na Beriju (tehdejší ministr vnitra SSSR) a upozornil ho, aby se jeho lidé nemíchali do vnitřních záležitostí Československa. V závěru  oznámil, že poradci, kteří jsou v Československu, mají být odvoláni.

Může se stát, že i poradci špatně poradí. Ale ten, kdo je odpovědný za svěřený úsek, musí rozhodnout a za své činy nést odpovědnost Bylo jasné, že s takovými názory těžko mohl soudruh Bacílek obstát ve funkci prvního tajemníka ÚV KSS.

Antonín Novotný měl zvláštní metodu při výběru lidí do funkcí. Opíral se jen o dva typy funkcionářů. Takové, kteří ho nemohli přerůst nebo ty, kteří měli kádrové závady, o nichž věděl a držel je v šachu.[3] Jsem přesvědčený, že z podobných příčin si vybral A. Dubčeka za tajemníka ÚV KSČ a potom za prvního tajemníka ÚV KSS. Situace dospěla tak daleko, že K. Bacílek musel být odvolán. Za prvního tajemníka byl navržen A. Dubček. Na zasedání ÚV KSS přišel A. Novotný a dlouho omlouval Bacílkovy chyby, ale na volbu nového tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Slovenska ani nepočkal. To nemohli pochopit ani ti, co si Dubčeka nepřáli za prvního tajemníka. K čemu byla takováto chlapecká demonstrace odporu, to nikdo neuměl pochopit Dubček, ale i my ostatní, jsme to považovali za urážku.

Když byl Bacílek odvolán, tak se čekalo, že dojde na Slovensku k nápravě některých chyb. Každý, kdo jen trochu sledoval politický vývoj, předpokládal, že se přikročí k nápravě alespoň těch chyb a omylů, které se napravit dají. Čekalo se, že alespoň tiskový orgán ÚV KSS Pravda bude mít možnost publikovat, že soudruzi Husák a Novomeský byli odsouzeni nevinně. Byl na to velký tlak, ale ani to se nesmělo oznámit. Stranické organizace na Slovensku považovaly usnesení ÚV KSČ o rehabilitaci soudruhů Husáka a Novomeského za tak obecné proto, že jejich případ by měl asi dořešit orgán na Slovensku. Už i proto, že to posuzoval sjezd KSS.

Později se ukázalo, že formulace o nacionalismu byla záměrně tak nejasně formulována. Na Slovensku nebylo jediného krajského, okresního výboru a velké většiny základních organizací strany, kde by se nedomáhali uzavřít daný případ. Proto zasedání ústředního výboru Komunistické strany Slovenska už 8. června 1963 uložilo předsednictvu ÚV KSS a kontrolní a revizní komisi přezkoumat závěry IX. sjezdu KSS, především část o kritice nacionalismu. Čtyři dny na to si však Novotný zorganizoval aktiv v Košicích a tam vyhlásil: „Můj názor je, že na sjezdu Komunistické strany Slovenska byla kritika nacionalismu v zásadě správná. V mnoha věcech nebyla však dostatečně doložena, ani ve všech jednotlivostech oprávněná. Ústřední výbor správně rozdělil a změřil politickou odpovědnost i soudní důsledky. To se týká i mnohých slovenských představitelů strany, Husáka, Novomeského a mnohých dálích, kteří v očích ústředního výboru zůstali vinni z porušování zásad jednoty strany při uplatňování programu strany, při praktickém uskutečňování politiky strany na svých úsecích.“

Bylo to v hrubém rozporu s usnesením ÚV KSČ z dubna 1963. Husák a Novomeský byli podle ÚV KSČ neprávem odsouzeni, kdežto Novotný tvrdil, že v očích ústředního výboru zůstali vinni. Byla to neodpustitelná chyba a hloupost Soudruh Novotný nerespektoval ani to, pro co hlasoval. To vyvolalo novou vlnu odporu. Přitom A. Novotný nebyl spokojený a sekretariát ÚV KSČ ústřednímu výboru Komunistické strany Slovenska vytýkal, že se neztotožnil s projevem Novotného v Košicích, a proto máme zorganizovat aktiv v Bratislavě včetně Západoslovenského kraje a přihlásit se k projevu Novotného. Korunu všemu nasadil Novotný ještě tím, že i když jsme prosili, aby to nedělal, na aktiv delegoval Viliama Širokého. Široký byl v minulosti na Slovensku velmi oblíbený, populární, ale po dubnovém zasedání ústředního výboru v roce 1963, když se odhalily některé jevy, onichž stranický aktiv nevěděl, byl dokonce předložen návrh na jeho vyloučení z KSČ. To, že Novotný delegoval právě Širokého na bratislavský aktiv, byl projev necitlivosti, nerespektování reality nebo vědomé dráždění, doslova provokování lidí.

Chtě nechtě jsme museli aktiv začátkem června 1963 svolat. Široký byl přijat velmi vlažně a jeho vystoupení nebylo přesvědčivé. Část aktivu byla ochotna ho podpořit, ale Širokým nedal příležitost, nedistancoval se od projevu Novotného v Košicích. Ani ÚV KSS se nemohl ztotožnit s vyhlášením Novotného v Košicích v celé šíři. Některé věci tam měl správně kritické, ale ne právě o Husákovi a Novomeském.

Situace se nedala udržet. A tak opět pod tlakem ÚV KSS i široké členské základny sekretariát ÚV KSS přijal 26. 6. 1963 usnesení o vytvoření nové komise pro přezkoumání této otázky. V prosinci 1963 byla předložena zasedání ÚV KSČ rezoluce, ve které stojí: „Kritika tzv. buržoazní nacionalistické frakce ve vedení Komunistické strany Slovenska byla neoprávněná, uměle vykonstruovaná, založená na vymyšlených obviněních a tendenčně přehnaném zveličování a překrucování skutečných chyb, uvedených do nepravdivých vzájemných souvislostí.

Ústřední výbor Komunistické strany Československa po zvážení všech okolností pokládá rozhodnutí ÚV KSS a ÚV KSČ z let 1950 a 1951, kterými byli soudruzi Husák, Novomeský a Clementis vyloučeni ze strany a z ústředního výboru Komunistické strany Československa i odvoláni ze státních a veřejných funkcí a soudruh Šmidke byl zbaven členství v ústředním výboru Komunistické strany Československa, v celém rozsahu za neopodstatněné a jako celek ho ruší.“

Mysleli jsme, že se tím uzavřela jedna smutná kapitola. Mnozí jsme si mysleli, že A. Novotný se tím poučí a vyvodí z toho závěry. Je těžké pochopit, jaké to bylo myšlení, co se dělo se soudruhem Novotným. Ať již to mělo pozadí politické, osobní, ale příchuť to mělo až patologickou. Byl přece prvním tajemníkem ústředního výboru, který přijal jasnou rezoluci. On, který měl dbát, aby se co nejdůsledněji takové usnesení realizovalo, sám všude, kde mohl, toto usnesení narušoval.

Ústřední výbor Komunistické strany Slovenska se plně postavil za rezoluci přijatou zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1963. Bylo to velké ulehčení pro práci strany na Slovensku. Velký balvan hříchů se odvalil. Začalo se lehčeji dýchat. Bylo možné mnohé věci rychle napravit. Dokonce i Novotný mohl získat autoritu a uznání, že má schopnost chyby si uvědomit a napravit je. Novotný však jako by nic nechápal. Na rezoluci, za kterou hlasoval, zapomněl a už v lednu 1964 na zasedání ÚV KSČ opět vyhlásil, že na „košickém projevu nemění ani čárku “ Byl to jeho rozum nebo rozum jeho poradců? Asi ano, a to těch přátel, kteří ho tlačili do záhuby. Tím, kteří usilovali o odstranění Novotného, tato metoda a podařené rady pomáhaly, ale jednotu strany a její autoritu to neupevňovalo.

Alexander Dubček patřil mezi slabé funkcionáře. Proč si právě Dubčeka vybral Novotný za tajemníka ústředního výboru KSČ, mnozí neuměli pochopit. Dubček nikdy nebyl na Slovensku, ve slovenských poměrech, ve slovenské stranické organizaci uznávaný za schopného funkcionáře. Příčiny byly v Novotného metodě a kritériích pro výběr lidí do funkcí. Byl to člověk, který Novotného nemohl přerůst. [4]

Zpráva, kterou Dubček přednesl na zasedání ÚV KSČ o chemii, byla tak slabá a tak nemožně přednesená, že nejen Slováci ale i čeští členové ústředního výboru měli pocit hanby, že máme takového tajemníka.

Karol Bacílek byl člověk, který nevyhledával konflikty. Byl se vším spokojený. Byl rád, že má pokoj, do ničeho se nemíchal. Novotný si myslel, že Dubček bude podobný typ. Nebude velmi chytrý, nezíská autoritu a bude mít z něho poslušného člověka, který nebude vyhledávat žádné problémy a spory.

Postupně však začal Novotný názor na Dubčeka měnit Nevím, kdo Novotnému vsugeroval, že Dubček je proti němu. Dubček se cítil sice uražený, neuznaný, ale nechtěl být v opozici proti Novotnému. Usiloval jen o to, aby ho Novotný bral vážně, uznával jako představitele Slovenska. Novotný dělal pravý opak. V roce 1964 nevzal Dubčeka s sebou ani na oslavy do Moskvy. Vznikla dost paradoxní situace. Čím více se Dubček chtěl s Novotným sblížit, tím více ho Novotný odstrkoval, ponižoval a tlačil do opozice. Dubček, když se chtěl uplatnit, musel vůči Novotnému změnit taktiku. Byl přesvědčený, že když bude vystupovat kriticky vůči Novotnému, vůči jeho metodám práce, když se spojí s těmi, co Novotného kritizují ze všech stran, že Novotný pochopí sílu Dubčeka, a tak se s ním smíří a přitáhne ho jako svého spojence. Získat spojence proti  Novotnému, dostat se na antinovotnovskou vlnu, nebylo těžké. Dubček jako první tajemník ÚV KSS a člen předsednictva ÚV KSČ se okamžitě svými kritickými postoji dostal na špici těch, kteří Novotného kritizovali a stal se jakýmsi pochybným vůdcem. Politika Novotného vůči Slovensku byla tak necitlivá, primitivní, že to popuzovalo nejen slovenské komunisty, ale i široké vrstvy obyvatelstva. Nechoval se jako první tajemník Komunistické strany Československa a hlava státu, ale jako omezený nacionalista. Jakoby neznal nic z marxismu-leninismu.

Vůbec nepochopil, že nacionální struny jsou a ještě dlouho budou citlivé, že se dají rychle rozezvučet do krásné, příjemné nebo falešné tóniny. To Novotný nerespektoval. Není dobrý politik, když ve státě, kde jsou dva rovnoprávné národy a žijí další národnosti, toto nezohledňuje. Tím horší, když je to představitel státu, strany, komunista. Zdálo se, že Novotný to dělá úplně záměrně, aby vyvolal co největší disharmonii. Nejednotu Čechů a Slováků, ale rozpor. Snad se spoléhal, že situaci natolik vyostří, že bude nutné zasáhnout silou a tak vyřeší „slovenskou otázku“. Špatným rádcem mu byli Jiří Hendrych. Ten ho dostal do nejedné těžkosti. Myslím, že to dělal záměrně a vědomě, že až se Novotný zkompromituje, přebere veslo on.

Odpor proti Novotnému nebyl zaměřen proti Novotnému - člověku, ale proti vysokému funkcionáři, který nemá schopnost pochopit životní otázky strany, státu, celé společnosti. Nestačí být věrný marxismu-leninismu a přitom neumět marxismus-leninismus uplatňovat Komunisté respektují národní tradice, kulturu, všechno, co národ bude ještě uplatňovat i při budování rozvinutého socialismu. Věřím, že se to bude respektovat i v komunistické společnosti.

Československá socialistická republika, stát dvou rovnoprávných národů, kde žije maďarská, ukrajinská i polská národnost tím více vyžaduje moudrého, citlivého politika. Novotný nikdy nepochopil - a co bylo nejhorší - nikdy se nesnažil pochopit leninskou národnostní politiku. Měli jsme smůlu, že Klement Gottwald zemřel dřív, než se republika státoprávně uspořádala na nových principech. Novotný nevěřil, stále je podezříval. Je neleninské nadřazovat jeden národ nad druhý. Žádný národ na světě není jen dobrý, revoluční, spolehlivý a jiný nedobrý, nerevoluční, nespolehlivý. Každý národ má své specifické črty, které jsou plodem dlouhodobého historického vývoje, ale je složený z jedinců, dobrých i zlých, bojovných, obětavých, ale i ustrašených zbabělců a chytráků.

Novotný nevěřil nikomu. Snad jenom sám sobě. Z lidí neměl rád nikoho kromě sebe. Nechtěl přiznat ani takovou samozřejmost že Bratislava je hlavní město Slovenska. Rád bych připomenul alespoň několik příkladů necitlivého vztahu Novotného ke slovenskému národu.

Na celostátním sjezdu jednotných zemědělských družstev v dubnu 1964 vystoupil jeden předseda JZD z Východoslovenského kraje. Mladý, schopný. Diskutoval dobře, ale měl i pár oprávněných kritických poznámek vůči centrálním úřadům. Sjezd bouřlivě tleskal. Hendrych okamžitě poradil Novotnému, že tyto názory je třeba odmítnout, aby nebyl dán špatný příklad ostatním diskutérům. Jen co předseda družstva domluvil, Novotný si vzal okamžitě slovo a diskutéra, jak se říká, setřel. To zmrazilo nejen sál, ale hlavně delegáty Východoslovenského kraje. Poradili se a Hendrychovi, který tehdy odpovídal za úsek zemědělství, oznámili, že odejdou ze sjezdu, protože replika Novotného byla nespravedlivá a urazila celou delegaci. Hendrych nechal svolat celou delegaci a takovýmito argumenty je upokojoval: „Neberte to tak, soudruhu, soudruh Novotný tomu nerozumí, musíte vidět, jak reagoval sál a ne soudruh.“

Vždy jsou lidé, jejichž charakter je pokřivený a rádi říkají ne pravdu, ale to, co vedoucí chce slyšet. Okamžitě se přizpůsobují a vytvářejí takovou atmosféru, jakou si on přeje. Takovými lidmi se obklopoval i Novotný. Ti mu neukazovali pravdu, jaká je skutečnost, ale jakou chtěl vidět. Kdosi mu dokonce vsugeroval, že Slováci usilují o jeho život. On tomu věřil. A na tom potom budoval celý vztah ke Slovensku. V dubnu 1965 jsme pozvali Novotného na oslavy osvobození Bratislavy. Přislíbil. Všechno jsme připravovali, jak má být. Předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Slovenska chtělo po manifestaci uspořádat oběd a soudružskou besedu. Raději jsme ho neměli zvát Na manifestaci ani slovíčkem nepromluvil k Bratislavanům. Jeho řeč vyzněla, jako kdyby byl někde úplně jinde, v neznámé zemi a ne v Bratislavě. Zúčastnit se oběda v úzkém kruhu dlouho odmítal. Nakonec souhlasil, že několik členů s ním poobědvá v salónku hotelu Carlton. Popsat celou atmosféru, to by si vyžádalo mnoho stránek. Když jsme se shromáždili v salónku, číšník nabídl aperitiv. Novotný ho odmítl. Jiní si nechali nalít. Připadal si sám trapně, a proto požádal číšníka, aby přinesl novou láhev. Číšník přinesl. Novotný se ho zeptal, proč má láhev otevřenou a obalenou ubrouskem.[5] Myslím, že mimo kultury stolování to číšníci rádi dělají i proto, aby se nevidělo, kolik vlastně v láhvi zůstalo a mohla se účtovat celá láhev. Číšník řekl, že se to tak dělá, že to mají nařízeno. Novotný mu řekl, aby přinesl vermut, ale láhev otevřel až před ním.

Nejen pro číšníka, ale i pro nás, kteří jsme tam byli, to byla trapná scéna. Každého napadla otázka, komu nevěří, koho podezřívá. Byl to náš první tajemník strany a hlava státu. Kdo může uvěřit tomu, že by někdo usiloval o jeho zdraví? Číšník byl nejvíce překvapený, celý bledý a vystrašený. Přinesl novou láhev,  před Novotným ji otevřel a nalil do pohárku. Nikdo jiný si vermut nepřál. Vedle něho seděla manželka předsedy Slovenské národní rady soudružka Chudíková. Byla přizvána proto, že na obědě byla i soudružka Novotná. Soudružka Chudíková si nechala nalít vodku. Když už měl konečně každý nalito, soudruh Dubček chtěl pronést přípitek. Novotný, jakoby dostal strach, že začne starodávné čarování, doslova chňapl po pohárku s vodkou, který stál před Chudíkovou a bez přípitku ho vypil. Svůj vermut přisunul před Chudíkovou. Bylo po přípitku, obědě, diskusi, bylo po jakékoliv náladě. Když jsme pozvali Novotného na děvínské slavnosti, odmítl v Bratislavě přenocovat, a kde bude obědvat, oznámil pět minut před obědem.

Podobné scény a události nepomáhaly upevňovat důvěru, která byla tak potřebná právě v těch nejvyšších stranických orgánech i ve vzájemných vztazích mezi Čechy a Slováky. Škoda, že soudruzi, kteří měli na Novotného vliv, narůstající spor brali na lehkou váhu a včas Novotného i nás nevarovali. Ani my jsme však nepostupovali vždy z marxistícko-leninských pozic. A. Novotný nás tlačil do opozice, že každý, kdo vystupoval proti Novotnému, se nám zdál být spojencem. Mnozí ale, jak ukázal čas, vystupovali proti Novotnému ne proto, že zaváděl špatné metody, že se nestaral o jednotu strany, akceschopnost a o ideovou sílu, ale proto, že je komunista. Oni byli připraveni vystupovat proti každému, kdo prosazoval socialistickou cestu a obhajoval spojenectví se Sovětským svazem.

Zpětný pohled umožňuje pochopit kořeny Dubčekova charakteru. Až později jsem pochopil, poznal, že Dubček toužil po moci. V podvědomí měl z toho strach, ale touha stát se prvním tajemníkem ho zaslepovala a strach přehlušovala. A protože mu Novotný nedával šance, volil všechny metody, aby se prosadil. Vytvořit opozici proti Novotnému, jak jsem se zmínil, nebyl problém. Novotný cítil, že Slovensko se stává pro jeho záměry nespolehlivé. Mobilizoval kdekoho, snažil se štvát ne proti osobě, proti Dubčekovi, ale proti Slovensku jako celku.

Bylo přece mnoho chyb, které volaly po nápravě, a dále se to zanedbávalo a prohlubovalo. Bylo zapotřebí například přehodnotit Slovenské národní povstání a dát mu v historii správné místo. Každý soudný člověk si kladl otázku, čím to je, že tak velký hrdinský čin slovenského národa, který vyhlásil na osvobozeném povstaleckém území obnovení Československé republiky, se podceňoval, neuznával, bagatelizoval. Bylo cosi nenormální v tom, že každý slovenský partyzánský velitel nebo náčelník štábu byl zavřený nebo jinak šikanovaný. Bylo potřebné přehodnotit a uznat, dát místo těm velkým osobnostem slovenských dějin, které lid ctil a s láskou na ně vzpomínal. Nevyhlašovat Štúra a jiné za nepřátele, ale za lidi, kteří v dané době, podle svých sil, pomohli obrodě slovenského národa.

Z takovéto nerozumné politiky, která se vůči Slovensku dělala, těžil Dubček. Nastoloval k řešení právě tyto otázky. Dubček nebyl známý, tím méně populární na Slovensku. Měl strach jít do divadla, na výstavu, mezi lidi. Nevěděl často, jak se chovat Neznal dokonce ani historii svého národa. Dělnická třída v něm neviděla silnou osobnost, inteligence ho neuznávala. Věděl však, z čeho vzniká nespokojenost a byl ochotný udělat ledacos, jen aby získal pozice. Mohl vystupovat jako liberál a narodnik.

Diskuse před XIII. sjezdem KSČ v roce 1966 probíhala už v napjaté atmosféře. Strana jakoby ztratila jednotící ideu. Velký rozruch vyvolalo vystoupení soudruha Husáka na městské konferenci v Bratislavě. Bylo to kritické vystoupení, zaměřené proti politice Novotného. Ústřední výbor plně rehabilitoval soudruha Husáka, ale Novotný nechtěl připustit, aby měl právo být volen do nějakých funkcí. Neodpovídal ani na dopisy, které mu soudruh Husák psal, odmítl ho přijmout ke krátkému rozhovoru.

Předsednictvo ÚV KSS dostalo pokyn posoudit vystoupení soudruha Husáka za jeho přítomnosti velmi kriticky, více. než to bylo nutné. Bylo tomu tak ze dvou příčin. Za prvé proto, že jsme chtěli uspokojit Novotného a aby se již nedělaly žádné jiné závěry. A za druhé, že soudruh Husák zaútočil předčasně a sólo. Novotný slíbil, že když to předsednictvo ÚV KSS kriticky posoudí, případ se tím uzavře. Žel, Novotný slovo nedodržel. Asi deset dní po projednání v předsednictvu ÚV KSS a přijetí závěrů vystoupil na schůzi s architekty a celou záležitost rozmázl tak, že se to dostalo do celé republiky a široké veřejnosti. My jsme se cítili právem oklamáni a kritické stanovisko předsednictva ÚV KSS bylo znehodnoceno. Navíc soudruh Husák byl zvolený i na krajskou konferenci a museli jsme právem očekávat, že nás bude kritizovat. Z ÚV KSČ se dělaly různé obstrukce, jak soudruha Husáka na krajské konferenci izolovat. Doslova bylo některým funkcionářům uloženo, že musí vystoupit a co mají říci, jen aby soudruh Husák na krajské konferenci nezískal podporu. Nebylo to potřebné, protože soudruh Husák na krajské konferenci vystoupil pozitivně.

V jednom bodě Dubček vycházel Novotnému vstříc. V boji proti Gustávu Husákovi. Často opakoval: Toho nepřipustím k politické práci. Husák nám podrazil nohy a do politiky se víc nevrátí.[6]

Z Prahy přicestoval předseda Ústřední revizní komise soudruh Hron se vzkazem, že musím odsabotovat Husákovu knihu Svědectví o Slovenském národním povstání. Zastavit knihu v tiskárně nebylo možné, a tak alespoň tím, aby se nedostala do prodeje. Co udělat jak postupovat když je takový příkaz? Kladli jsme si otázku. Je nejvhodnější doba a příčina k otevřené roztržce s Novotným?

V té době byl ředitelem Ústavu dějin strany Bohuslav Gráca. Jako mladý byl velmi aktivní v psaní pamfletů a hlavně v popírání úlohy soudruha Husáka a dalších. Nabídl se, že když dostane obsáhlý materiál Bamabitské komise, napíše knihu, která se stane protiváhou knihy soudruha Husáka.

Tento materiál Gráca dostal. Starostí bylo dost, a tak jsem nekontroloval, co Gráca dělá, ale kniha soudruha Husáka se do distribuce dostala.

Největší starost byla s přípravou slovenského sjezdu. V připravované sjezdové zprávě jsme nemohli nevzpomenout, jaké jsou ve straně nálady, čím strana na Slovensku žije. Kritika metod práce UV KSČ, hlavně prvního tajemníka A. Novotného, byla značná. Okresní a krajské výbory to sice zmírňovaly, ale tvářit se, že to nevíme, nebylo možné. Aparát kolem A. Novotného to věděl také. Kontrola z ÚV KSČ zesílila. Věděli jsme, že sjezdovou zprávu bude posuzovat a schvalovat předsednictvo ÚV KSČ, a proto jsme volili přijatelné stanovisko. A. Novotný si však vymyslel nový zákeřný plán. Přišel k závěru, že ještě do sjezdu by bylo dobré změnit vedení strany na Slovensku. Rozhodl, že předsednictvo ÚV KSČ posoudí sjezdovou zprávu, ale současně i celkovou politickou situaci na Slovensku.

V dubnu 1966 bylo celé předsednictvo ÚV KSS pozváno na předsednictvo ÚV KSČ, aby se zodpovídalo ze slovenských hříchů. Diskuse byla velmi zajímavá. Proti předsednictvu ÚV KSS vystupoval velmi ostře A. Novotný, V. Koucký,  vedoucí tajemník kontrolní a revizní komise P. Hron a M. Chudík, i když byl členem předsednictva ÚV KSS. Podporu předsednictvu ÚV KSS dával soudruh J. Dolanský, D. Kolder. Částečně nás podporoval B. Laštovička a A. Kapek. J. Hendrych byl neslaný, nemastný. Musel podpořit Novotného, ale počítal s čímsi do budoucnosti a nechtěl si znepřátelit Slováky.

Tento manévr se neutajil. My jsme to koneckonců ani netajili. Výsledek byl, že ústřední výbor Komunistické strany Slovenska na to reagoval tak, že při schvalování zprávy dal plnou podporu Dubčekovi. To Dubčeka i nás v práci osmělilo. Šly zvěsti, a to dost opodstatněné, že Novotný připravuje nějakou akci, která by mu umožnila nechat nás zavřít Mnozí soudruzi i členové ÚV KSČ byli už tehdy na příkaz Novotného sledováni Bezpečností. Přesto všechno jsme pokračovali ve své práci. Doporučil jsem, aby sjezd Komunistické strany Slovenska, když už se nedá zvolit za člena ÚV KSS soudruh Husák, zvolil alespoň soudruha Novomeského. Dubček byl proti. Neměl odvahu se s Novotným „chytit". Stále ještě v něco doufal. Sjezd probíhal dobře, manifestačně a my jsme se cítili spokojení a silní. Bylo třeba se připravit na XIII. Sjezd KSČ.

Věnovali jsme velkou pozornost i přípravě vystoupení Dubčeka na XIII. sjezdu Komunistické strany Československa. Smyslem bylo jasně formulovat věrnost jednotě KSČ a ČSSR. Sovětskému svazu, Komunistické straně Sovětského svazu i místu a úloze Klementa Gottwalda v našich dějinách. Ocitovali jsme tam pěkná slova o bolševizaci. Nebyla to taktika. Jen jsme chtěli čestně a upřímně ukázat, na jakých pozicích stojíme, a tím posílit důvěru v tuto politiku. Bylo známo, že Novotný na XIII. sjezdu ani jednou nevzpomene Klementa Gottwalda. Že ho chce v podstatě vymazat z naší historie. A to se dotýkalo cti nejen komunistů, ale i širokých mas.

Po sjezdu už byla jasnější koncepce, jak postupovat Hledali se další spojenci a vytvářela se široká fronta. Zkoumal se každý krajský výbor, jak bude postupovat, jak se zachová v případě srážky. Východoslovenský kraj jsme považovali spolehlivý jako celek. Jen vedoucí tajemník Emil Chlebec nebyl jistý. Chtěli jsme ho změnit už na krajské konferenci, ale Novotný to nepřipustil. Okresy byly dobré.

Středoslovenský kraj vcelku nebyl špatný. Až na dva tři okresy, které se nám zdály být nejisté. Silně to ovlivňoval soudruh Rudolf Cvik, vedoucí tajemník, jehož vinou se tehdy Středoslovenský kraj přirovnával k Albánii a Bánská Bystrica byla označována za československou Tiranu.

Západoslovenský kraj byl vcelku spolehlivý. Vědělo se, že kdyby bylo zle, získá se většina.

Zkoumali jsme i stanoviska českých krajů. Osobně jsem velmi začal věřit Jozefu Zrakovi, vedoucímu tajemníkovi v Bratislavě a s mnohými otázkami jsem se mu svěřoval. Později se ukázalo, že jsem se velmi mýlil. Začal boj o zvýšení pravomocí Slovenské národní rady a o přijetí zákona, že Bratislava je hlavní město Slovenska. Dělal jsem všechno možné, aby se zvýšila autorita Dubčeka. Psal jsem projevy, články a publikoval je s jeho souhlasem pod jeho jménem, aniž by si je Dubček přečetl.[7] 

Dlouho jsme připravovali květnové zasedání ÚV KSS v roce 1967. Cílem bylo ukázat, že je možné a nutné pracovat lepšími metodami, jinak a v nových podmínkách. Ústřední výbor získal autoritu v okresech. Byla to příprava na střetnutí s Novotným. Věděli jsme, že se to blíží, ale kdy, toještě nebylo známo. Jediné, co bylo známo, že to může být jen tehdy, kdy budou na programu stranickopolitické otázky. Vystoupit při nějakém jiném zasedání, když se projednávají ekonomické otázky, nebylo dost vhodné. A právě takovéto zasedání se připravovalo. Mám velmi mnoho poznámek z různých schůzí, kterých jsem se zúčastnil. O tom, jak členstvo kritizovalo, že metody z centra nejsou dobré, jaké jsou chyby v plánování, v politickém řízení, že se ztrácí autorita strany, oslabuje jednota, uskutečňuje ideové odzbrojení, že je nejasná politika, že se neplní, nerealizuje usnesení XIII. sjezdu atd. A. Novotný to také věděl, znervózněl, příčiny hledal na Slovensku a upadal už do takových malicherností, že nechtěl dát souhlas, aby Dubček řečnil 1. května 1967 v Bratislavě. Bylo to doslova skandální.

A. Novotný se snažil ze všech sil oslabit pozice Dubčeka, ale tím, že neuznával Slovensko a štval lidi proti všemu, co přicházelo ze Slovenska, docílil pravý opak.[8] Jeho necitlivý vztah ke Slovensku se přenášel i na nižší složky a na jiné funkcionáře, kteří mu podléhali. Vzpomínám si na různé besedy, ale i velmi ostré hádky, které se odehrávaly mezi námi a některými soudruhy z Českých krajů, kteří se nesnažili pochopit slovenskou otázku. To nepřispívalo ke vzájemnému porozumění a upevňování jednoty strany a státu.

Vzpomínám si, jak jsem byl v roce 1967 na dovolené v Sovětském svazu. Při obědě na chatě v Serebrjanom boru se rozvinula široká diskuse se soudruhem Vilémem Novým a soudruhem Trojanem, tehdejším vedoucím tajemníkem Jihočeského kraje. Soudruh Trojan neuznával rovnoprávnost, ale zastával nesmyslný návrh a ještě nesmyslnější reciprocitu v kádrových otázkách. Tvrdil, že se musí prosadit taková zásada, že kolik bude Slováků v centrálních orgánech ČSSR, tolik musí být Čechů ve slovenských národních orgánech. Jakoby neznal tehdejší asymetrický systém. Do omrzení opakoval, že všechno zlo přichází z Bratislavy a že slovenský národ naštěstí nemá nic společného s Bratislavou, ale Bratislava prý na to musí doplatit. Soudruh Nový dodal, že Jan Svoboda, tehdejší vedoucí politikoorganizačního oddělení a velmi blízký spolupracovník Novotného, mu řekl, že ÚV KSS neřeší nic jiného, než mocenské a ne politické otázky. A proto je nutné vyvodit z toho přísné závěry. Žel, nebyly to jen ojedinělé hlasy, ale stanoviska i některých nejvyšších představitelů strany a státu.

Snad největší skandál vypukl v září 1967 v době návštěvy Novotného v Martině. Kdosi ho přesvědčil, aby se zúčastnil oslav 100. výročí martinského gymnázia. Martin i martinské gymnázium sehrály v krutém období maďarizace významnou úlohu a staly se pro Slováky symbolem. Nechtěli jsme však Novotného dráždit. V tom smyslu jsme připravovali oslavy. Mělo to mít jen krajský rámec. Nám na ÚV KSS z UV KSČ ani neoznámili, že první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky se chce zúčastnit oslav. Když jsme se to dozvěděli, přemýšleli jsme, jak se zachovat Ponechat to jen na úrovni kraje nebo to přece jen povýšit na úroveň Slovenska? Jaká to bude delegace celostátní? Mysleli jsme, že se alespoň trochu vylepší vztahy, když tam Novotného přivítáme. Dubček se odmítl zúčastnit oslav, protože ho nikdo nepřizval, ale já, který jsem zodpovídal za otázky ideologie, i když mne též nepřizvali, jsem si řekl, že mám právo a povinnost tam být a tak jsem do Martina odjel.

Novotný si určil doprovod z Prahy. Nás do svého doprovodu nezařadil. Hned po příchodu vyvolával v Martině jeden skandál za druhým. Do programu bylo zahrnuto, že v předvečer oslav se budou klást věnce na Hřbitově národních buditelů. Martinský hřbitov je pro Slováky něco jako pro Čechy Vyšehrad. Před hřbitovem i na hřbitově čekaly tisíce lidí, čekali oficiální hosté a okresní delegace, které měly položit věnce na hroby buditelů. Těsně před zahájením ceremoniálu Novotný vzkázal, že se kladení věnců nezúčastní, protože navštíví jednotné zemědělské družstvo. Nikdo z nás a hlavně prostí lidé, kteří chtěli přivítat prezidenta, to neuměli pochopit. Ono se to vůbec nedalo pochopit. Vyvolalo to novou urážku a zlou krev. Tím to však neskončilo.

Nocovat se mělo v rekreačním středisku Martinských strojíren v Gaderské dolině. Pamatuji si, že krajská správa Bezpečnosti z Brna hlásila zachycený signál, že se na prezidenta připravuje atentát. Jsem přesvědčený, že si tyto báchorky kdosi vymyslel a Novotného vědomě zastrašoval. Správce střediska a jeho žena pod záminkou lékařské prohlídky, zda nejsou bacilonosiči, museli ze střediska odejít a nesměli se vrátit, dokud tam bude Novotný. Ani to nestačilo. Z ničeho nic před půlnocí Novotný oznámil, že tam spát nebude a že pojede přenocovat do Rajeckých Teplic. Nikdo s tím nepočítal. Byli jsme tak rozzlobeni, že jsme se „ztratili“ a do Rajeckých Teplic ho doprovodil jen krajský tajemník a předseda ONV.

Jelo se přes Motěšice. Rodiště Jana Kollára. Tam dlouho do noci čekala celá obec. Byli přesvědčeni, že se Novotný zastaví, položí kytici (kterou sami připravili) k pomníku Jána Kollára a obec bude mít možnost pozdravit prezidenta republiky. Jaké bylo jejich zklamání, když auto s Novotným přefrčelo přes Motěšice a prezident bez zastavení projel, nezamával ani pionýrům. Lidé tam čekali i po půlnoci. [9]

V Rajeckých Teplicích ho nikdo nečekal, protože se nesmělo nikomu hlásit, že tam chce přenocovat. Všechno se dělalo tajně. Ráno se vrátil do Martina a znova bylo zle. Vytýkal nám, proč ho tam nikdo nevítal. Napětí bylo na bodu varu. Funkcionáři se mu začali vyhýbat, kdo nemusel, ani se k Novotnému nepřibližoval. Šlo se položit věnce k památníku sovětských hrdinů. Naštěstí to neodmítl. Na hřbitově byl přítomen dělnický pěvecký sbor z Vrútek, v němž byly ještě staré soudružky, které si vzpomínaly na spolupráci s Klementem Gottwaldem. Jedna stará žena chytila Novotného za ruku, přivítala se s ním a jako prostá vesnická žena, z úcty k prezidentovi, mu políbila ruku. On úplně vystrašený ruku vytrhl a křičel, co to jsou za způsoby, že si to nepřeje.

Kladení věnců, které u nás bývá velmi důstojné, se změnilo v neorganizovaný chaos. Zprávě, že má být na něho spáchaný atentát, určitě uvěřil, protože při kladení věnce se nesměl uplatnit obvyklý rituál, že jednotlivé delegace za zvuků Pochodu padlých revolucionářů položí věnce. Novotný přizval představitele složek krajského výboru, okresního výboru, místního výboru, prostě bylo nás nejméně sto v jednom houfu, jako stádo, a Novotný uprostřed. Nebylo ho vůbec vidět, uvěřil a měl strach, že mu někdo chce ublížit dokonce ho zabít.

Po návratu ze Hřbitova se navštívilo sídlo Matice slovenské. Před budovou byly tisíce lidí. Jeho i soudružku Novotnou s velkou úctou přivítalo vedení Matice slovenské. Jako dar měli pro soudruha Novotného připraveny Stanovy Matice slovenské vytištěné v ruštině a rukopis Chalúpkovy básně Mor ho! Na stole byla připravená kniha, do které se zapisovaly nejvzácnější návštěvy. Uctivě požádali, aby soudruh Novotný něco napsal. Bylo nalito víno na přípitek a slovenské výšivky pro soudružku Novotnou. A. Novotný vstoupil do ředitelovy kanceláře, kde se mělo konat symbolické setkání, jako cestující do nádražní čekárny. Porozhlédl se, jako by hledal někoho známého a hned na úvod vynadal řediteli Matice slovenské soudruhu Paškovi, že členové Matice jsou nacionalisté, protože se zajímají o zahraniční krajany atd.

Kancelář ředitele byla malá místnost Vešlo se nás tam jen pár. Mezi dveřmi stál Gríša Spurný, kterého Novotný do Martina zavolal. Novotný povídá: „Všechno o vás vím, všechno, a támhle Spurný má plnou aktovku dokumentů." Soudruzi z Martina byli tak překvapeni úvodem návštěvy, že se nezmohli na slovo. Po určité chvíli požádali soudruha Novotného, aby nechali diskusi na jindy, že ho prosí, aby se podepsal do knihy a přijal nabízené dárky. Soudruh Novotný velmi hrubým urážlivým způsobem odstrčil knihu, otočil se a odcházel pryč. Ničeho se nedotkl, s nikým dále nechtěl hovořit. Mezi dveřmi se otočil ke mně a vykřikl: „To všechno si ještě přešetříme, za všechno se ještě budete zodpovídat" Já jsem mu rychle odpověděl: „Soudruhu Novotný, situace je trošku jiná, než to ty chápeš a tvůj postoj není správný."

Chvíli postál a potom doslova vyletěl ze dveří. Vyšel před budovu, kde čekaly tisíce lidí, kteří ho s láskou vítali jako hlavu státu, jako tajemníka strany a čekaly, že jim alespoň rukou zamává. On se však tvářil, jako by mu právě tento lid ublížil a ani se neusmál a lidi nevnímal. Kráčeli jsme živým špalírem do budovy Gymnázia. Lidé stáli na chodnících, mávali, usmívali se, ještě štěstí, že nic nevěděli o tom, co se odehrálo v budově Matice slovenské. Po dobu tohoto J pochodu Novotný vzkázal, abych k němu přišel. Co do funkce jsem měl být vedle něho, ale po skandálu v Matici jsem kráčel asi o deset řad vzadu. Když jsem se k němu přiblížil, hned mi oznámil, že tento případ dá do předsednictva ÚV KSČ na posouzení a že všichni se budeme zodpovídat.

Byl jsem tak rozčilený, že jsem vůbec nemyslel na důsledky a vztekle jsem mu řekl, že jsem pro, aby to předsednictvo posoudilo, alespoň se dozví, jak se on v Matici slovenské a mezi lidmi v Martině zachoval. „Tak, jak se tady chováš, soudruhu Novotný,“ řekl jsem, „to není důstojné prvního tajemníka Komunistické strany Československa ani prezidenta Československé socialistické republiky.“ Vůbec jsem nepřemýšlel, co bude dál. Znechuceně jsem se oddělil a více se k němu nepřiblížil. V budově gymnázia byla výstava a v místním hotelu slavnostní oběd. Na oběd polovina pozvaných hostí nepřišla. Nikdo nepronesl přípitek. Snědla se polévka a myslím ještě předkrm, a kdo mohl, tak se vytratil. Novotný, když viděl, jaká je situace, vstal, myslím, že jen vedoucímu tajemníkovi KV KSS soudruhu Cvikoví podal ruku, sedl do auta a odjel. Tak se oslavilo století martinského gymnázia.

Ironií toho všeho bylo, že já, který se vždy snažil vyvarovat se nějakých nacionalistických tendencí a vášní, jsem se najednou stal národním hrdinou. Do večera věděl celý Martin, co se stalo, zveličil se můj odpor proti Novotnému, jak jsem obhajoval slovenské zájmy proti nesprávnému postupu pivního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta atd.

Dozvuky to mělo ještě takové, že dar, který měli pro soudružku Novotnou, krásně vyšívaný slovenský kožich a výšivky - poslali do prezidentské kanceláře a ta je vrátila zpět. Tím byla urážka Martina, citů lidí, jejich úcty dovršena. Je to jen zlomek toho, jak A. Novotný necitlivě postupoval proti Slovensku, jak naháněl vodu na mlýn právě těm silám, které měly zájem oslabit jednotu Československé socialistické republiky. Stal se doslova spojencem různých luďáckých a jiných živlů, kterým vyhovovalo, aby dokazovaly, jak je Novotného politika vůči Slovensku nesprávná.

Nebyla to politika Komunistické strany Československa, ani české dělnické třídy, českého lidu. Byla to jen politika marxisticko-leninsky nevzdělaného, necitlivého funkcionáře, který zastával tak vysoké postavení. I to v nemalé míře oslabovalo akceschopnost a jednotu strany, oslabovalo jednotu Československé socialistické republiky. Novotný cítil, že se dostává do izolace, ale nehledal východisko ve sblížení s lidmi, čestnými komunisty, nehledal východisko ve zlepšení práce strany, ale dále hromadil chybu za chybou. To jen posilovalo autoritu, vzrůst vážnosti a úcty k Dubčekovi.[10]

Naše štěstí bylo v tom, že vedení strany jako celek se s názory Novotného neztotožňovalo. Věděli jsme, že nám fandí J. Dolanský a D. Kolder. Nebylo jasné, jak se zachová Černík. Oldřich Černík neměl rád Koldera a Kolder mu to na oplátku také dával pocítit. Navíc Černík byl pod vlivem Štrougala a Štrougala mnozí považovali za člověka Hendrychova[11]. Nebylo lehké se v tom orientovat.

Příprava pléna ústředního výboru, které mělo být v říjnu 1967, se spojovala současně s přípravou vystoupení a kritikou proti A. Novotnému. O. Černík, jako předseda vlády, byl důležitý, ale stále kolísal. V poslední chvíli Černík zakolísal. Říkal, že se změnou prvního tajemníka ÚV KSČ je nutné počkat až do XIV. sjezdu. Stejně odskočil i J. Smrkovský, který byl za tím účelem pozván na jižní Slovensko do Kolárova. Toto pozvání bylo záminkou, přijel jako ministr lesů. Nechtěl se připojit, protože nevěděl, co mu to vynese. Chtěl vědět, jak z toho boje vyjde a kdo mu nabídne více. Aspiroval na funkci

prvního tajemníka ústředního výboru a nebyl si jistý, zda už doba dozrála.

Na říjnovém zasedání ÚV KSČ Dubček v diskusi hovořil o metodách stranické práce. Novotný už v době Dubčekova vystoupení znervózněl a neskrýval svoji nelibost. Začal organizovat protiútok. Toho se ujal Martin Vaculík, kterému A. Novotný slíbil, že bude jeho nástupcem. Vaculík ve svém diskusním vystoupení zdůrazňoval, že diskuse vybočuje z programu, že nesouhlasí, aby se na ÚV KSČ začínaly vyřizovat osobní účty. Novotný to nevydržel a v závěru dne obvinil Dubčeka z buržoazního nacionalismu. Začalo to mít dramatický spád. Já jsem proti Novotného obvinění protestoval a žádal, aby mi bylo uděleno slovo. Zasedání právě předsedal M.Chudík a nechtěl mi dát slovo. Já jsem trval na tom, aby rozhodlo zasedání ÚV KSČ.

Nakonec musel ústřední výbor hlasovat, zda dostanu tři minuty na faktickou poznámku. Ústřední výbor odhlasoval, že mohu vystoupit. V tomto časovém limitu jsem řekl: „Prosím za omluvu, že zdržuji. To, co se však stalo včera, v závěru dne, považuji za nesmírně vážné pro naši stranu i pro celou republiku. Nevím, zda a jak se to dá utajit. Jedno je však jisté. Když ústřední výbor nebude jednotný, když se to, co tu bylo řečeno, dostane ven, mezi lidi, na Slovensku to vyvolá pocit křivdy a v Čechách nedůvěru ke Slovensku. Dnes se to bohužel nedá rozdiskutovat ani vyjasnit. Tlačí nás čas. Bohužel se nevzala v úvahu připomínka ÚV KSS, aby se plénum přeložilo na pozdější dobu vzhledem k tomu, že jsou oslavy výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Nechci poučovat, jen připomenout Tady, v tomto sále, se v padesátých letech odsuzovali slovenští komunisté jako nacionalisti. Tady, v tomto sále, jsme před čtyřmi léty udělali rehabilitaci a ústřední výbor udělal sebekritiku. Přiznali jsme, jaké strašné škody se způsobily naší straně, vztahům Čechů a Slováků. Odsoudila se praxe, že se i oprávněné národní požadavky kvalifikovaly jako oj nacionalismus. Nyní byl opět tady, v tomto sále, vysloven názor, že slovenští komunisté tady vystupují, a to jednotně, v rozporu s linií strany a první tajemník oj ÚV KSS, soudruh Dubček, dokonce jako nacionalista.

Na základě jakých faktů? Zamysleme se: Když diskutuje kriticky kterýkoliv soudruh z Plzně nebo z Prahy, anebo odněkud, nikdo ho přece nepodezírá, že to myslí špatně. Proč je tomu tak, když kriticky vystoupí někdo ze Slovenska?

Bylo řečeno, že bylo společné zasedání předsednictva ÚV KSČ a předsednictva ÚV KSS a že byla vytknuta úchylka předsednictvu ÚV KSS. Já, jako člen předsednictva ÚV KSS, musím říci toto: Před sjezdem Komunistické strany Slovenska bylo usnesení, aby předsednictvo ÚV KSS spolu s prvním oddělením ÚV KSČ vypracovaly a předložily zprávu o plnění úkolů XIII. Sjezdu. Prvé oddělení ÚV KSS se na této zprávě nepodílelo. Předsednictvo ÚV KSS tuto zprávu předložilo a k jednání bylo přizvané. Na tomto zasedání soudruh Novotný úvodem zdůraznil, že to není společné zasedání, my že jsme přizváni jako hosté. Jako hosté jsme se tam chovali. Nebyla nám vytknuta žádná úchylka. Byly připomenuty nedostatky v naší práci. Byly, jsou a určitě budou i v budoucnosti. Dobře nám padla slova soudruha Dolanského, který řekl: „Vytýkají se jim nedostatky v práci. My je nemáme? Jejich chyby, to jsou mozoly poctivé práce".

Proto navrhuji rozdat Zprávu ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a závěry předsednictva ÚV KSČ k této zprávě členům ÚV KSČ. Rozdat diskusní příspěvek soudruha Dubčeka a všechna jeho vystoupení, o nichž se usuzuje, že vystupoval z nacionalistických pozic. Rozdat projev soudruha Novotného účastníkům zasedání ÚV KSČ a pokračovat za 14 dní nebo za tři týdny v jednání, přizvat všechny členy předsednictva ÚV KSS na toto jednání a dopátrat se pravdy.“

Myslím, že moje vystoupení odhalilo hloubku krize, která se skrývala pod povrchem. Přičinil se o to Novotný svým obviněním. Mnozí členové ÚV KSČ, kteří potom vystupovali, říkali, že jim to otevřelo oči, že si neuměli představit, co všechno se skrývá pod povrchem Novotnovské antislovenské politiky.

Žel, to, co se začalo, nebylo možné dokončit, protože delegace UV KSČ cestovala do Moskvy na oslavy 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Dokonce kdyby byl Novotný udělal takové gesto, že by vzal s sebou za Slovensko Dubčeka a ne Chudíka[12], ještě by se dalo ledacos udělat ve vzájemných vztazích, i když by se samozřejmě nedalo zabránit tomu, aby se krizový proces, který se dostal na povrch, tímto krokem zlikvidoval. Jiné složení delegace by snad přispělo k tomu, že by bylo informováno vedení KSSS.

Novotný o zasedání v Moskvě neinformoval. Doma se však neutajilo nic. Kdekdo věděl, co se odehrálo na zasedání ÚV KSČ. Absolvoval jsem mnoho aktivů, besed, schůzí na závodech, vesnicích, okresních i krajských výborech strany. Bylo zapotřebí odpovídat na stovky a stovky otázek. Přitom taktizoval. Neměli jsme zájem všechno rozmáznout a situaci vyostřovat Byli jsme vychováni ve velké stranické disciplíně a tuto disciplínu jsme dodržovali. Žel, ne všichni. Jiní zase, kteří chtěli obhajovat politiku Novotného, vystupovali se zkreslenými názory a informacemi. 

[1]  To spíše vypadá, že už bílí začali sypat písek do soukolí. Bylo potřeba připravit podmínky pro lednový převrat. (Pozn.: MM)

[2]  Opět potvrzení, že na chlapce na pódiu dohlížel někdo ještě mocnější, nicméně mne zaráží, že to tehdejší politici včetně pana Bilaka nevěděli. (Pozn.: MM)

[3]  V dnešní době už každý student KOB ví, že se jedná metody neslučitelné se správným řízením čehokoliv. Zejména pro tyto své vlastnosti byl Antonín Novotný vybrán do funkce 1. tajemníka ÚV KSČ, aby díky těmto svým vlastem rozbil, rozboural to, o co se snažilo červené křídlo. Výše jsem dal poznámku, že bílé křídlo začalo sypat písek do soukolí. Takovéto sypání písku se děje také tak, že se do funkcí vybírají nekompetentní lidé, kteří potom dělají nesprávná rozhodnutí. Potom vlastně nikdo neví, kdo byl tím hlavním viníkem, že se věc nepodařila. Jedná se de facto o jeden z typů bezstrukturního řízení.  (Pozn.: MM)

[4]  Dubček byl do funkce vybrán nejen proto, že to „byl slabý funkcionář“, jak ohleduplně říká pan Bilak, ale hlavně proto, že to byl koník bílých.(Pozn.: MM)

[5]  Ono je to tak, že každý soudí podle sebe. Novotnému bylo vlastní, že by druhé okradl, a proto soudě podle sebe, z podobného jednání obvinil číšníka. (Pozn.: MM)

[6]  Ano, není divu, když oba byli bílí a Gustáv Husák červený. (Pozn.: MM)

[7]  To potvrzuje, že v té době neměli politici o nějakých dvou křídlech GP žádné ponětí. (Pozn.: MM)

[8]  Pan Bilak popisuje jednání A. Novotného jako nelogické, ale mně naopak přijde logické: A. Novotný pracoval na rozdělení Československa, to bylo jeho úkolem. Proto v Čechách štval lidi proti Slovákům a na Slovensku se snažil co nejvíce Slováků naštvat, a tím je poštvat proti Čechům. Jeho jednání bylo korunováno úspěchem 27.10.1968, kdy národní shromáždění schválilo Ústavní zákon o československé federaci. Tím byly položeny základy pro rozdělení Československa v roce 1992. (Pozn.: MM)

[9]  Právě o tomto jsem psal v předchozím komentáři. Naštvat co nejvíce Slováků a poštvat je proti Čechům: „Rozděluj a panuj“ v přímém přenosu. (Pozn.: MM)

[10]  Novotný normálně pracoval na Dubčekově píárku. (Pozn.: MM)

[11]  Já si na pana Jiřího Hendrycha vůbec nevzpomínám, ale podle toho, co jsem o něm našel a co píše pan Bilak to vypadá, že to byl zdatný kádr bílých a že jako loutku vodil A.Novotného. Bylo by zajímavé zjistit, kolik dalších poválečných politiků prošlo Mauthausenem. (Pozn.: MM)

[12]  Tady už nešlo nic zvrátit, jednalo se o široký (bezstrukturní) útok na socialistické Československo jako takové, který byl v režii býlých.  (Pozn.: MM)

pokračování bude následovat

předchozí části