06.01. 2025
Kapitola XIX.
Po příletu do Prahy měly ulice zcela jiný vzhled, než když jsme odlétali do Moskvy. Neviděli jsme ani jednoho vojáka, ani jeden tank. Soudruh Svoboda navrhl, že nás všechny ubytuje na Hradě, že to bude mít svoje výhody, protože budeme schopni pohotově zasedat. Budeme se tam moci stravovat a rychle a operativně řešit otázky. Tuto nabídku jsme přijali. Jen co jsme se ubytovali na Hradě, Kriegel už dostal auto, opustil Hrad a organizoval akce po Praze. Když byl přítomen na Hradě, pravidelně ho navštěvovala jeho žena. Kdykoli chtěl, opouštěl Hrad a organizoval akce. Ze slibu, že se odsune někam na pěknou chatu a bude v izolaci, se nesplnilo nic. Toho dne odpoledne se na Hradě objevil Peter Colotka a oznámil, že začal sjezd KSS a že je třeba se ho zúčastnit. Dubček přes den s nikým z nás nejednal, ale jednal s těmi, kteří ho povzbuzovali v protisovětské politice. V Praze se rozvíjela a živila hysterie. Podle sympatie k tomu či onomu politikovi se psala po plotech a chodnících hesla. Kolderovi, mně a Indrovi se slibovala šibenice a Dubčekovi slivovice.
Ani já, ani soudruh Husák jsme neznali situaci v Bratislavě. Bylo dohodnuto, že do Bratislavy odletí soudruh Husák a já zůstanu v Praze. Jeho úkolem bylo paralyzovat všechny negativní závěry, které sjezd KSS do této doby přijal, a současně zabezpečit přijetí stanoviska k takzvanému vysočanskému sjezdu. Tuto nelehkou roli soudruh Husák plně zvládl. Sjezd KSS neuznal „vysočanský sjezd“ a schválil závěry, které byly podepsány v Moskvě. Zásluhou soudruha Husáka bylo i to, že se sjezd neprotahoval a během jednoho dne zvolil nové stranické orgány a ukončil svoji činnost. Soudruh Husák se již ve funkci prvního tajemníka ÚV KSS vrátil do Prahy a účastnil se přípravy zasedání ÚV KSČ, které mělo schválit dokument podepsaný v Moskvě.
Sama příprava zasedání ÚV KSČ byla velmi rušná a silně ovlivňovaná zvenčí. Mlynář, aby vyvážil situaci, která vznikla odchodem Kriegla z předsednictva /protože Dubček a Černík již museli splnit to, co slíbili v Čierné nad Tisou a zopakovali v Moskvě/, navrhl, abych z předsednictva odešel také já. Kvůli tomu byla vytvořena skupina, aby dohodla s Kolderem, Švestkou, Rigem, Barbírkem a Biľakem, aby se dobrovolně vzdali členství v předsednictvu ústředního výboru strany. Rozhovory byly svérázné. Jedněm se slibovaly hory doly, jiným se vyhrožovalo věčným zatracením. Já jsem to odmítl s poznámkou, že pokud jsem se vůči straně a našemu lidu dopustil něčeho nečestného, aby mne z předsednictva ústředního výboru vyloučili, ale dobrovolně se nevzdám.
V Moskvě jsme rovněž posuzovali kádrové složení ÚV KSČ. Vědělo se, že krize, která ve straně a společnosti narůstala a v této době vyvrcholila, vyžaduje doplnit ústřední výbor o několik významných představitelů strany a státu. Nebylo přece normální, že prezident republiky, zasloužilý komunista i občan, není členem ÚV KSČ. Rovněž se již dávno vědělo, že tak zasloužilý člověk, jako soudruh Husák, patří do ústředního výboru strany. Mluvilo se také o ministru národní obrany Martinu Dzúrovi, Lacovi Novomeskému a dalších soudruzích, kteří mají své opodstatnění být členy tohoto orgánu strany. O těchto úvahách bylo informováno i sovětské vedení a jeho členové vřele doporučovali tyto náměty realizovat. Tehdejší stanovy strany takovouto možnost nepředvídaly, ale byly již tolikrát porušeny, že bylo zcela ospravedlnitelné učinit i toto užitečné opatření. Tak se dospělo k závěru, že na příštím zasedání ústředního výboru se navrhne kooptovat do jeho řad osm až deset členů strany.
Když jsme se vrátili do Prahy, Dubček a spol. zapomněli na to, jaké dohody v Moskvě podepsali. Mimo jiné jeden z bodů zněl, že soudruzi, kteří stáli na správných pozicích, obhajovali politiku strany a přátelství se Sovětským svazem, nebudou žádným způsobem šikanováni. Ale hned od prvního dne se právě proti těmto soudruhům začala vytvářet nenávistná psychóza.
Každý logicky uvažující politik by předpokládal, že vedení strany, vedení, které v Moskvě podepsalo tak důležité dokumenty, si po návratu sedne a společně se poradí, jak postupně a důsledně úkoly zabezpečovat. Nic podobného se nestalo. Dubček se jen v úzkém kruhu radil s pravičáky o dalších krocích. My jsme byli v podstatě na Pražském hradě izolováni. Opouštět Hrad se nedoporučovalo, protože kolem něj se seskupovaly různé provokační skupiny. K vážnému rozhodování o přípravě zasedání ústředního výboru jsme přizváni nebyli. Naopak, jak jsem již uvedl, dokonce i reakcionář Šilhán, jehož „vysočanský sjezd“ zvolil za zástupce Dubčeka, přišel na Hrad a pomáhal přesvědčovat zasloužilé členy předsednictva ústředního výboru, aby se dobrovolně vzdali svého členství.
I dnes chápu, že ihned po návratu z Moskvy nebyla vhodná doba na veřejnou sebekritiku. Bylo nemyslitelné, aby Dubček vystoupil v televizi a řekl: „Jsme to my, kdo zavinil tuto tragédii.“ Ale v prohlášení, které se připravovalo pro televizi a rozhlas, bylo zapotřebí volit alespoň takové formulace, které by něco naznačovaly. Skupina pod vedením Mlynáře však sledovala i nadále kontrarevoluční cíle. Připravila prohlášení, jakési oslovení všeho československého lidu, které vedení strany neschválilo, ba ani nevidělo. V prohlášení se znovu vyzvedávala líbivá hesla a v podstatě se hlásala demagogie. Tvrdilo se, že lid si vládne sám, státnicky a moudře. Demagogicky se kladla otázka, zda snad někdo, kdo má svou socialistickou republiku rád, chce, aby se vojska zase vrátila do ulic našich měst, z nichž již většina odešla a bude dále odcházet. Neupozorňovalo se na kontrarevoluci, ani na požadavek, aby se protisocialistické síly zahnaly z ulic do podzemí, ale strašilo se tím, že se sovětský voják znovu objeví na československé ulici. V závěru se prosilo o jednu jedinou pomoc - podpořte to, co nám pomohlo, že jsme se do svých funkcí vrátili.
Prohlášení bylo vydáno jménem prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody, za Národní shromáždění byl podepsán Josef Smrkovský, za vládu Oldřich Černík a za ÚV KSČ na posledním místě Alexander Dubček. I tento fakt již o něčem svědčí.
Rozumná úvaha, že na příštím zasedání ústředního výboru, jež bylo svoláno na 31. srpna, je třeba potvrdit složení ÚV KSČ a několik zasloužilých členů do něj kooptovat, se nakonec změnila ve velký podvod. Komise Dubček, Mlynář a Špaček připravila vlastně ne kooptaci, ale fúzi dvou ústředních výborů. Do ústředního výboru zvoleného na XIII. sjezdu se navrhlo kooptovat většinu, to je 80 členů zvolených do ústředního výboru na takzvaném vysočanském sjezdu, který měl dosavadní ústřední výbor prohlásit za neplatný. Když 1. září telefonoval Dubček do Moskvy a informoval soudruha Brežněva o zasedání ústředního výboru a o tom, co se stalo, soudruh Brežněv se velmi podivu, že došlo k fúzi dvou ústředních výborů. Že nelegálně zvolený ústřední výbor splynul s legálně zvoleným orgánem KSČ. Dubček se i v tomto případě projevil jako málo charakterní a nečestný člověk. Tvářil se, že nechápe, co špatného se stalo. Dokonce tvrdil /do telefonu si dovolil říci to, co by z očí do očí neřekl/, že to prý bylo dohodnuto v Moskvě. Na Brežněvovu otázku, jak je možné, že do ústředního výboru bylo kooptováno 80 členů, Dubček řekl, že tomu špatně porozuměl, že v Moskvě se mluvilo ne o osmi až deseti, ale o osmdesáti členech. Člověku, který nezná principy stranické práce a výstavby stranických orgánů, se tato příhoda nezdá možná nijak zvlášť nepoctivá. Nepoctivost však spočívá v tom, že takovýmto hrubým a nečestným způsobem se chtěla zakrýt antisovětská a protistranická nepoctivost. Přijal se návrh, že se neuznává takzvaný vysočanský sjezd, ale současně byl uznán tím, že nelegálně zvolený ústřední výbor byl zahrnut do právoplatného ÚV KSČ. Byli sice kooptováni i dobří, čestní komunisté, ale současně značné množství lidí nedobrých, vysloveně antisocialistických a antikomunistických. I dnes, po tolika letech, se mi zdá samo zasedání jako něco neskutečného. Jak je možné, že se to stalo v tak vyspělé straně? Jakým právem se vůbec má a může nazývat Komunistickou stranou Československa? Byla tu konkrétní realita - spojenci přišli ochránit ČSSR před kontrarevolucí. Vedení strany jednalo v Moskvě a podepsalo dokumenty, které to schvalovaly. Na programu zasedání ústředního výboru bylo: Současný rozbor situace v zemi a ve straně, nejnaléhavější úkoly strany a kádrové návrhy. Pouze na okraj se dostala informace o jednání v Moskvě.
Každý nezaujatý člověk by očekával, že když je na programu politická situace ve společnosti a ve straně, že se na prvním zasedání ÚV KSČ po tak závažných událostech řekne, co se v republice stalo, jaké jsou toho příčiny, jaká vidíme východiska. V celém referátu však nebyla jediná zmínka o kontrarevolučních silách. Naopak, Dubček plénu vysvětloval, že se stala pouze ta chyba, že v hodnocení politického vývoje naše strana dostatečně nepočítala „s váhou a reálnou silou mezinárodních faktorů, mezi něž patří i názory, které mají na naši situaci státy, s nimiž tvoříme svazek Varšavské smlouvy. Strategické a celkové zájmy Sovětského svazu a dalších čtyř zemí Varšavské smlouvy jsme vždy dostatečně neviděli jako reálný, objektivně existující a limitující faktor pro možné tempo i formy našeho vlastního politického vývoje.“
Tedy ne naše chyby, ne kontrarevoluce, ale to, že „jsme dostatečně neviděli reálný, objektivně existující faktor pro možné tempo…“ To znamená, že pokud bychom šli pomaleji, opatrněji, tak bychom mohli dosáhnout kontrarevolučního zvratu. Ale vysoké tempo znervóznilo a vyvolalo strach u našich spojenců. K takovým závěrům se dopracovala pravicově oportunistická většina předsednictva ústředního výboru strany i po jednáních v Moskvě. O jednáních v Moskvě, o jejich průběhu referoval a podal zprávu soudruh Svoboda. Smrkovský seznámil účastníky zasedání ústředního výboru se zněním protokolu moskevského jednání. Přilehlé chodby Pražského hradu u Španělského sálu byly zaplněny různými, pravičáky organizovanými delegacemi, které přicházely činit nátlak na ty členy ÚV KSČ, kteří by se podle nich měli vzdát členství v ústředním výboru a naproti tomu povzbuzovat „své“, aby odmítli moskevský protokol, aby hlasovali proti němu. I mne několikrát vyvolali ze španělského sálu a hrubě mi vyhrožovali, jen abych se vzdal členství v předsednictvu a v ústředním výboru strany, Několikrát se na zasedání ozval v diskusi požadavek, aby ti členové ústředního výboru, kteří jsou obviňováni ze zrady, z toho, že pozvali vojska, aby vystoupili a buď se přiznali, nebo aby prohlásili na svou čest, že tak neučinili.
O slovo jsem se přihlásil i já. Hlavním smyslem mého vystoupení v diskusi bylo říci, jak je důležité a nutné si uvědomit, že je třeba plnit závěry dohodnuté v Moskvě. Současně jsem řekl, že na obvinění, která jsou vznášena vůči mně, mohu na svou komunistickou čest prohlásit, že jsem neudělal nic, co by bylo v rozporu se zájmy naší země, strany a našeho lidu.
Pozitivem zasedání bylo, že schválilo moskevský protokol. Negativem - že kooptovalo, jak jsem již uvedl, 80 nových členů a většinu z nich pravičáků zvolených na nelegálním „vysočanském sjezdu“. Byli mezi nimi bezesporu i čestní soudruzi, kteří později pomáhali udělat pořádek v ústředním výboru a vyloučit z něho vyslovené kontrarevolucionáře. Ale již samotná tato metoda byla protistranická, nesprávná. Dalším negativem tohoto zasedání bylo, že se zvolilo příliš široké předsednictvo. Bylo zvoleno jednadvacetičlenné předsednictvo, které se stalo v podstatě neoperativním, a proto málo schopným orgánem. To vyplývalo i z toho, že bylo nejednotné. Jaké to bylo předsednictvo, ukázala i budoucnost. Dvě třetiny jeho členů zvolených na zasedání ústředního výboru 31. srpna 1968 byly později vyloučeny ze strany.
Tak široké předsednictvo mohlo mít opodstatnění, bylo-li by doplněno o čestné marxisticko-leninské síly, ale to, že bylo doplněno ve značné míře o pravicové oportunisty, straně a konsolidačnímu procesu jen škodilo.
Události tak, jak se vyvíjely po tomto zasedání, jsou pravdivě a v koncentrované podobě shrnuty v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Stojí za zmínku, že Dubček dělal vše pro další činnost a aktivitu kontrarevolučních sil. Jeho projev v Československé televizi i v rozhlase 14. září kontrarevoluční síly přímo povzbudil. Ani jednou neodsoudil tyto síly, které krizi vyvolaly, nevaroval je, ale neustále se vracel k chybám, jež byly před lednem 1968. Hrubě zkresloval historii. Přidal se k těm, kteří obvinili a špinili vše, co bylo do ledna 1968 vytvořeno. Dějiny strany a zejména budování socialismu začínalo jeho zvolením do čela strany. Zpochybnil rozvoj socialistické demokracie, socialistickou zákonnost, nedocenil význam dělnické třídy, svazek dělníků a rolníků. Tvrdil, že celé období bylo obdobím, kdy byly stavěny různé sociální síly naší společnosti proti sobě. Dále hlásal svou oblíbenou tezi, která ani z hlediska jazykové srozumitelnosti nemá nic společného s marxismem-leninismem, ani s historickým vývojem - že budeme „dále budovat socialismus s lidskou tváří“. O tom, jak se cítil silný, svědčí i fakt, že vyhrožoval, že nedovolí nikomu, aby se pokusil o návrat ke starým praktikám, cokoli obnovit z období před lednem 1968. Je třeba si všimnout, že ty síly, které usilovaly o návrat před únor 1948 a o zničení socialismu, ty nevaroval ani jediným slovem.
Mnohým členům ÚV KSČ se muselo zdát, že Dubček neví, kde je a co mluví. Podle Dubčeka bylo všechno normální, a to, že existují někde nejasné názory, že někde je nervozita, že někdo může formulovat své názory nepřesně, není možno nazývat krizí. To, že kontrarevoluční síly dále skandalizovaly, šikanovaly a obvinovaly čestné komunisty, funkcionáře, to Dubčeka nevzrušovalo. On osobně byl dále oslavován a to pro rozvoj socialismu s lidskou tváří postačovalo. Začal jsem litovat, že jsem nemlčel, když prezident Svoboda navrhoval, abychom se z Moskvy vrátili bez Dubčeka jako prvního tajemníka. Jeho ješitnost byla natolik uražena, že ztratil schopnost posuzovat reálnou situaci. Jak se vědomě překrucovala pravda a zkreslovaly skutečnosti, doložím alespoň jednou příhodou. Filmaři a různí lovci lží kde mohli, tam slídili. V průběhu zasedání ústředního výboru jsem v polední přestávce chodil po druhém nádvoří Pražského hradu se členy ústředního výboru akademikem Karolem Šiškou a Jánem Janíkem, nynějším předsedou Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSSR. Po celou dobu nás natáčeli filmaři. Pak se objevil v našich kinech týdeník, kde se říkalo: „Biľak v průběhu jednání ÚV KSČ chodí se svými sovětskými přáteli po hradním nádvoří a radí se, jak dále pokračovat ve své zradě.“ Vůbec jim nevadilo, že mnozí lidé akademika Šišku a soudruha Janíka znají. Jejich zásada byla jiná - že těch, kdo Šišku a Janíka neznají, je víc.
Jaké zvrácené metody se používaly proti marxisticko-leninským silám, i proti mé osobě připomenu ještě jedním příkladem. Aby se vyvolala co největší nenávist Čechů vůči mně, tak se v Praze rozšiřovalo, že chci odtrhnout Slovensko od ČSSR, že chci, aby se Slovensko osamostatnilo. V Bratislavě tento nesmysl tvrdit nemohli, a tak rozšiřovali fámu, že usiluji o odtržení východního Slovenska a jeho připojení k Sovětskému svazu. Na východním Slovensku zase vylepovali plakáty pěkné plačící staré ženy a pod ní byl nápis; „Biľakova matka pláče nad zradou svého syna“. V mém rodném okrese a rodné obci, kde lidé dobře věděli, že moje matka nemůže plakat, protože je už dávno mrtva, rozšiřovali, že jsem zvrhlík, který opustil ženu a děti a žije s nějakou herečkou a podobně. Na různých místech byly vylepovány jídelní lístky, kde se objevovaly hrubé, vulgární básničky a jednotlivá, jídla se pojmenovávala podle jmen představitelů bratrských stran. Urážky a nehoráznosti neměly konce.
Po skončení zasedání ústředního výboru jsem vlastně neměl kam jít. Nevěděl jsem, co mám dělat, kde začít. Bylo třeba se vrátit do Bratislavy. Byl jsem sice nadále členem předsednictva ústředního výboru, ale nikdo mne nepověřil žádnou funkcí. S ostatními členy ÚV KSČ jsem letěl do Bratislavy. Každý, kdo mohl, nějakým způsobem z letiště odejel. Já jsem zůstal na letišti zcela sám. Pravidelné linky nelétaly, a tak z letiště nebylo žádné spojení. Zdálo se mi, že nemám jiné východisko, než jít do Bratislavy pěšky. Tuto situaci si nějak uvědomil soudruh Peter Colotka, za několik minut se vrátil a odvezl mne do města. Chci přiznat, že mne upřímně zval k sobě na oběd a projevoval strach, abych si v tom duševním rozpoložení něco neudělal. Nabídl mi, abych nějaký čas zůstal u Colotkových. To se cení a nezapomíná.
Schodiště domu v Sokolské ulici, kde jsem bydlil, mne přivítalo urážlivými hesly, jimiž byly popsány zdi. Byt byl opuštěný. Prošel jsem pokoje, sedl si a v tu chvíli na mě padla velká tíseň, smutek a obrovská únava. Bez večeře jsem si lehl a po dlouhých, vzrušujících dnech jsem zázračně zdravě usnul. Brzy zrána zazvonil zvonek. Nevěděl jsem, kdo to může být. Napadlo mě, nejsou-li to nějací provokatéři. Pootevřel jsem dveře a na druhé straně schodiště stál syn starého bratislavského komunisty soudruh P. Pilát. Pozdravil mne a podal mi láhev mléka a dva rohlíky. Pozval jsem ho dále a vyptával se ho, jak se dověděl, že jsem doma, co všechno se odehrávalo v Bratislavě a jaká je situace. Řekl mi, že se mluví o mém návratu a chtěl se o tom přesvědčit. Protože před mnohými mlékárnami jsou na chodnících napsána urážlivá a výhružná hesla i to, aby mé rodině nedali ani mléko a chléb, tak to pro jistotu přinesl. Nějakým tajným kanálem se několik mých dobrých známých, komunistů i nekomunistů, dovědělo, že jsem v Bratislavě, a tak mě během dne mnozí navštívili. Dlouho do večera jsme diskutovali o vzniklé situaci. Chtěli znát pravdu a tu jsem se jim snažil přiblížit. Rozhodl jsem se, že se na určitou dobu z Bratislavy „ztratím“. Že odjedu za rodinou a strávím dovolenou v Sovětském svazu. Později jsem si to však rozmyslel, protože jsem předpokládal, že když se to prozradí, bude reakce křičet, že jsem utekl do Sovětského svazu před odpovědností.
Se soudruhem Husákem, který byl prvním tajemníkem ÚV KSS, jsem se dohodl, že než se kolem mne vyjasní situace, půjdu si odpočinout do Tater. Osobně miluji Belanské Tatry a zejména jeden z jejich nejkrásnějších koutů - dědinku Javorinu. Soudruh Husák mi poskytl auto pro odvoz do Tater. Nějakým způsobem se o mém pobytu v Tatrách dověděli v mládežnickém časopise Směna a přinesli článek, že jsem v Tatrách, kde mě střeží sovětské obrněné transportéry.
Znovu pokračovala skandalizace. Tím, že se vědělo, kde jsem, denně jsem dostával dopisy od mnohých, jakoby turistů dlících v Tatrách s výhrůžkami, že budu oběšen a mám si prý vybrat, na kterém stromě chci viset. Opět se potvrdilo, že ve všem zlém je něco dobrého. Směna sledovala cíl znepříjemnit mi život. To se také stalo, ale na světě nejsou pouze lidé zlí. Naopak, víc je těch lepších. Ti nepsali výhrůžky. Poctiví komunisté ze Spiše a Šariše, z celého východního a středního Slovenska, kteří znali moji adresu, přicházeli ve velkém počtu. Byly to celé delegace - dělníci, družstevníci, učitelé. Opatrně, aby se to nevědělo, přicházeli i pracovníci okresních výborů strany a krajského výboru KSS v Košicích. Měl jsem tak možnost politicky pracovat.
Ještě před skončením zasedání ÚV KSČ a mým odjezdem do Bratislavy a Tater mi soudruh Svoboda navrhl, abych šel jako zplnomocněný velvyslanec pro politické otázky do Sovětského svazu. Řekl, že to bude prosazovat v předsednictvu ÚV. Tento návrh soudruh Svoboda také v předsednictvu předložil. Dubček se kategoricky postavil proti. Řekl, že není vyjasněna moje zrada, že jsem ztratil důvěru lidu a že nemohu takovou funkci v Sovětském svazu zastávat.
Československo velvyslance v Moskvě mělo. Byl tam Vladimír Koucký. Soudruh Svoboda měl představu, že nová situace, která vznikla po srpnu 1968, vyžaduje i nové metody práce. Byl přesvědčen, a to právem, že na prvním místě je to úkol normalizovat politické vztahy mezi ÚV KSČ a ÚV KSSS. Proto přišel s návrhem vyslat do Moskvy člena předsednictva ústředního výboru strany jako zvláštního zmocněnce pro styk mezi předsednictvem ÚV KSČ a politbyrem ÚV KSSS.
Soudruh Svoboda byl přesvědčen, že jen tak bude možno pohotově objasňovat a řešit závažné politickostranické otázky přímo v Moskvě. K této myšlence ho přivedlo i to, že politické byro ÚV KSSS takového zmocněnce do Prahy vyslalo. Byl to V. V. Kuzněcov, tehdejší náměstek ministra zahraničních věcí SSSR. Po návratu z Tater mi soudruh Husák sdělil, že moje vyslání do Moskvy se nemůže realizovat, protože Dubček s návrhem soudruha Svobody nesouhlasil. Dubček se měl vyjádřit, že „Biľaka více do politiky nepustí“‚.
Vůbec jsem netoužil pracovat v politické oblasti pod Dubčekovým vedením, ale to, že právě on, Dubček, který dobře věděl, že bez mé pomoci by se nikdy nestal prvním tajemníkem ÚV KSČ a teprve nedávno podepsal moskevský protokol, v jehož jednom bodu byla zakotvena zásada, že „vedoucí činitelé ÚV KSČ prohlašují, že nepřipustí zbavování funkcí nebo dokonce represivní opatření vůči těm soudruhům, kteří bojovali za upevnění socialismu proti antikomunistickým silám, za přátelství se Sovětským svazem“, mě překvapilo. Přitom jsem byl stále právoplatným členem předsednictva ÚV KSČ. Taková drzost mne donutila odjet do Prahy a vyžádat si přijetí u Dubčeka. Vzkázal jsem mu, že si chci z očí do očí vyjasnit a upřesnit některé otázky. Tuto příhodu popíši poněkud podrobněji. Bylo by ji možno nazvat: Jak jsem se stal tajemníkem ÚV KSČ. V dějinách naší strany je to bezesporu ojedinělý případ. V budově ústředního výboru jsem na Dubčeka dlouho a zbytečně čekal. Když se totiž Dubček dověděl, že jsem přijel kvůli rozhovoru s ním, raději toho dne - i když před budovou ústředního výboru čekaly organizované skupiny školních dětí s učitelkami - do práce nepřišel. Rozhodl jsem se proto, že Dubčeka navštívím v jeho trojském bytě. Ochrana mě znala, a protože zřejmě žádný pokyn v tom smyslu, koho má a koho nemá pustit do bytu nedostala (protože Dubček pravděpodobně nečekal, že za ním přijdu do bytu), dostal jsem se do vily bez problémů. Dubček mne přijal jako nějakého vetřelce. Nepozval mne vůbec dovnitř a byl asi rozhodnut vyřešit to takříkajíc mezi dveřmi. Držel mne na chodbě. Vůbec ho nenapadlo, aby využil této příležitosti k vyjasnění některých věcí po takové době. Připadalo mi to spíše komické než trapné. Tvářil se jako nevěrný manžel, který je přistižen s milenkou. Trochu se červenal, trochu usmíval, ale do očí se mi nepodíval. Dával dost provokativně najevo, že moje návštěva je nežádoucí a že na rozhovor nemá čas.
Takovéto přijetí jsem pochopitelně nečekal. Přece jen jsem si myslel, že to, co jsme spolu prožili před srpnem i dávno před lednem 1968, v něm něco zanechalo, alespoň trochu slušnosti. Alespoň něco z toho, jak se mají k sobě chovat lidé, kteří se již znají dlouho. Domníval jsem se, že při takovém rozhovoru z očí do očí nebude mít strach promluvit si o situaci otevřeně. Od srpnové noci z 20. na 21. jsme se vůbec tak blízko mezi čtyřma očima nesetkali. Jeho chování mne pobuřovalo, vyvolávalo hněv i úsměv. Zlost jsem měl proto, že se vůči mně choval neupřímně a zbaběle. Úsměv vyvolávalo to, že se tvářil jako žák, který se nenaučil úkol a současně jako monarcha, který soudí, odsuzuje nebo uděluje milost. Musel jsem se rychle přizpůsobit dané situaci. Začít v předsíni vážný rozhovor nebylo možné. Řekl jsem mu tedy, že jsem nepřišel diskutovat a tím méně prosit. Jen bych rád na vlastní uši slyšel z jeho úst výrok, který údajně řekl, že on, Dubček, Biľaka více do politiky nepustí. Zda se to skutečně zakládá na pravdě.
Trvalo dost dlouho, než se zmohl na odpověď. Začal mávat rukama a pak vykoktal: „Nevím, kdo tě tak informoval, ale i ty přece musíš sám vědět, jaká je situace. Byl jsi obviněn ze zrady, a pokud se to neobjasní, nemohu nic dělat. Měl by ses umístit někde na Slovensku. Husák tě může dát na místopředsedu Slovenské národní rady.“
Tuto argumentaci jsem už znal, a tak jsem zcela klidným, spíše ironickým tónem odpověděl, že mě asi nepochopil. Nepřišel jsem prosit o práci, ani o odpuštění. Zdůraznil jsem, že nechápu jeho naivitu a že používá argumentaci kontrarevolučních sil. Připomněl jsem, jestli zapomněl, jak jsme mu vytvářeli popularitu proti Novotnému. Jestli nevidí, kdo a proč ho glorifikuje a dělá z něho otce vlasti, zachránce socialismu, budovatele nového socialismu, zatímco ti soudruzi, kteří obhajují zásady, na nichž stojí strana, bezpečnost republiky, přátelství se Sovětským svazem, jsou obviňováni ze zrady. Vyslovil jsem překvapení, že se nad tím ještě ani jednou nezamýšlel.
„Dej mi do rukou na dva až tři měsíce sdělovací prostředky, zejména rozhlas a televizi,“ řekl jsem mu, „a uvidíš, co se stane s tvou slávou, popularitou a kdo bude zrádcem.“ Vyslovil jsem přesvědčení, že dříve nebo později se i tato otázka vyřeší a pravda se vyjasní. Znovu jsem zdůraznil, že nežádám nic, že se o sebe postarám. „Je přece svoboda,“ řekl jsem, „dokonce svoboda podnikání. Patřil jsem vždy mezi nejkvalifikovanější odborníky ve svém oboru. Otevřu si salón. Na firemní tabuli dám napsat RSDr. Vasil Biľak, pánský salón. Najmu si několik pomocníků, to je nyní dovoleno, a sám budu psát paměti. Ty dobře víš, že patřím mezi ty lidi v ČSSR, kteří nejlépe vědí, jaká je skutečná pravda o krizi, kterou prožívá strana a naše společnost. Také víš, že patřím mezi ty lidi, kteří nejlépe vědí, jaká je pravda, pokud jde o tebe. Nenapíši to kvůli senzaci a honoráři, ani to nevydám na Západě, ale záleží mi na tom, aby strana a příští generace věděly, jakého hrdinu měly Komunistická strana Československa a Československá republika a kdo skutečně zradil.“ Poprosil jsem ho o omluvení, že jsem ho připravil o jeho drahocenný čas, potřebný k vládnutí, přijímání díkůvzdání a ubíral jsem se ke vchodu. Dubček se vzpamatoval, až když jsem stál u dveří. Chytil mne za ruku, tahal do přijímacího salónku a nabídl mi místo v křesle.
Když byl Dubček rozčilený a nervózní, mluvil velmi rychle, ale o to srozumitelněji. I nyní stále opakoval, že jde o nějaké nedorozumění, že jsem mu asi správně nerozuměl, že on mi chtěl a chce pomoci, ale měl bych pochopit, že veřejné mínění v Praze je pro mne velmi nepříznivé, a proto by bylo lepší přijmout funkci místopředsedy SNR. Musel jsem Dubčeka upozornit, že podle Ústavy ČSSR je místopředseda SNR volen z poslanců SNR. Já však nejsem poslancem SNR, ale Národního shromáždění, a tak mne nemohou zvolit. Navíc, jsou-li proti mně tak vybičované vášně, jak on sám připomíná, je přece nemyslitelné v dané době kandidovat na poslance SNR. Znovu jsem zopakoval, že já místo nehledám a o žádnou funkci neusiluji, že smyslem mé návštěvy bylo jen se přesvědčit, zda je pravda to, co mi bylo tlumočeno, že ne ústřední výbor, ne strana, ale on, Dubček, se rozhodl mne politicky odepsat. Dubček začal všechno popírat. Tvrdil, že informace, které mám, nejsou pravdivé. Naopak, on by byl pro můj návrat do politiky, ale jiní členové předsednictva jsou proti mně. Chtě nechtě jsem musel znovu Dubčeka upozornit, že by neměl zapomínat na to, že jsem právoplatným členem předsednictva ÚV KSČ a rád bych věděl, má- li v úmyslu podat návrh na moje odvolání. Neměl by zapomínat, že jsme v Moskvě podepsali určité závazky a že na příštím plenárním zasedání ÚV KSČ bude muset o těchto závazcích informovat členy ústředního výboru. A to i o tom, jak se plní některé neveřejné články moskevského protokolu. Navíc je jeho povinností vytvořit komisi a přezkoumat obvinění některých členů ze zrady. Týká se to D. Koldera, M. Jakeše, A. Indry, O. Švestky, mne i dalších. Buď jsme vinni a je třeba z toho vyvodit závěry, nebo nejsme a předsednictvo ÚV nás musí očistit od této špinavé propagandy.
Dubček vstal z křesla, začal chodit po salónu, rozčileně gestikulovat rukama a hlasitě křičel: „Co vlastně chceš, no řekni, co chceš? Nabízím ti místo velvyslance v Bulharsku. Bereš?“ Snažil jsem se být klidný. Chvíli jsem seděl, potom vstal a zvýšeným hlasem odpověděl: „Děkuji, ale z republiky mě nedostaneš, i kdybych měl tlouct kameny na silnici. Dali jste si do štítu budování zvláštního socialismu. A já chci být blízko toho. Chci vidět, jak ničíte to, co milióny lidí pod vedením strany s velkým nadšením, úsilím a obětavostí vytvořily a jaký socialismus to připravujete pro naše děti. Jestliže si myslíš, že českoslovenští lidé, čestní komunisté - a těch je většina - se nechají dlouho klamat a tebe i tvé pomocníky neodhalí jako renegáty, tak jsi velmi naivní politik a měl bys toho nechat, dokud je čas. Mysli též na to, aby se za tebe jednou nemusely stydět tvoje děti.“
Dubček stále chodil a opakoval: „Tak řekni, co chceš. Chceš být ministrem zahraničních věcí?“ Byla to lákavá nabídka, ale nějak jsem vycítil, že začíná jakási licitace, a tak, více ze zvědavosti než vážně, jsem se zeptal: „Anebo čím?“ Dubček: „Chceš být tajemníkem ÚV KSČ?“ Překvapilo mne to, ale bezmyšlenkovitě jsem spíše z hecu řekl: „Beru.“ Dubček se zastavil, chvíli se díval, nevím, jestli si v té chvíli uvědomoval, co se stalo - a začal kličkovat. Řekl, že on by proti tomu nebyl, ale že jak jsem sám řekl, bude třeba přehodnotit moji činnost v srpnu. Musím pochopit, že tajemník je tajemník, a proto by bylo lepší, kdybych ještě zůstal doma a odpočinul si. O materiální zabezpečení se prý nemusím starat, budu dostávat plat prvního tajemníka ÚV KSS. Velkomyslně slíbil, že když bude na příštím zasedání ústředního výboru předložen návrh, abych byl zvolen za tajemníka ÚV KSČ, on že nebude proti.
Už jsem se zmínil, že jsem netoužil politicky pracovat pod Dubčekem. Ale situace se vyvinula tak, že jsem si uvědomoval, že stát se v dané situaci tajemníkem ÚV KSČ by bylo nejvýhodnější proto, aby v aparátu strany byly povzbuzeny marxisticko-leninské síly a mně osobně by to dalo možnost legálně pracovat a z funkce tajemníka ÚV KSČ pomáhat objasňovat pravdu. To všechno mi rychle proběhlo hlavou a začal jsem kout železo, jak se říká, dokud bylo žhavé. Věděl jsem, že jakmile se Dubček začne ze strachu radit s pravičáky ve vedení strany, že mu to vymluví a nabídku odvolá. Tvářil jsem se, že jsme se dohodli. Oznámil jsem Dubčekovi, že nastoupím do práce na ÚV KSČ a do doby, než bude zasedání ústředního výboru, mohu jako člen předsednictva odpovídat za některé úseky. Rozloučil jsem se s Dubčekem a odjel za soudruhem Lenártem do Karlových Varů, kde byl v té době na léčení. Se soudruhem Lenártem jsme se velmi rychle dohodli, že převezmu jeho úsek a on po návratu s léčení převezme ekonomiku.
Druhý den jsem šel do budovy ÚV KSČ a našel si jednu volnou místnost, kde bych mohl pracovat. Byla to malá zasedačka, kterou předtím používal soudruh J. Dolanský. Byl tam pracovní stůl, dlouhý zasedací stůl, trezor a vše potřebné. Tehdy bylo v aparátu strany na ÚV KSČ ještě dost pracovníků, kteří neměli konkrétní zařazení, ale chodili denně do práce. Byli to zejména takoví pracovníci, kteří podle pravičáků „ztratili důvěru.“ Mezi ně patřil i soudruh Václav Svoboda, charakterní, čestný a schopný pracovník. Později se stal tajemníkem ÚV KSČ pro zemědělství.
Václav Svoboda souhlasil s tím, že mi bude dělat pomocníka a soudružka Macháčková sekretářku. Práce v aparátu strany vyžaduje mimořádně vysokou, uvědomělou disciplínu. Chaos, který tehdy panoval, dovoloval to, že stačilo chodit do budovy a nikomu neskládat účty. To platilo i pro mne. Mohl jsem chodit na schůze, objasňovat politiku strany a nikomu jsem se nemusel odpovídat za to, zda chodím nebo nechodím do práce a jakou politiku obhajuji. Nikdo mne na nové pracoviště neuvedl a žádnému kolektivu nepředstavil. Zavolal jsem si vedoucího oddělení mezinárodní politiky O. Kaderku a vedoucího ideologického oddělení J. Kozla /v roce 1970 byli oba vyloučeni ze strany/ a oznámil jim, že od dnešního dne jako člen předsednictva odpovídám za jejich úseky a všechny závažné otázky, které podléhají schválení tajemníka ÚV KSČ mi musejí předkládat k rozhodnutí. Kaderka i Kozel nijak netajili svou nespokojenost. Oba prohlásili: „Nejsme nijak nadšeni, ale bereme to na vědomí.“ Na oplátku jsem byl rovněž upřímný. Řekl jsem jim, že ani já nejsem nadšen tím, že oni jsou v čele tak důležitých oddělení ÚV KSČ, ale že jsem přesvědčen, že čas to vyřeší a oni budou muset z oddělení odejít. To se stalo koncem září 1968. Tak jsem začínal pracovat v aparátu ústředního výboru strany v Praze a později se stal tajemníkem ÚV KSČ.
Říjen 1968 začínal v takových, pro mne neobvyklých podmínkách a celý měsíc i další období se vyznačovaly zvláštní specifikou. Všechny síly - pravé i levé, jak se nazývaly - si upřesňovaly své postavení, možnosti i naděje. Kontrarevoluční síly se sice tvářily sebevědomě, ale ve skutečnosti byly zastrašeny. Přispěla k tomu i skutečnost, že Národní shromáždění 18. října schválilo smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu. To byl významný politický a psychologický faktor pro všechny, kdož usilovali o obnovení socialistických hodnot. Pravicově oportunistické síly si začaly uvědomovat, že mají přiskřípnuty prsty, že jejich plány na převrat jsou zmařeny. Aby to nějak maskovaly, snažily se o to více udržet dobyté pozice. Pravicové centrum dalo pokyn ke změně taktiky: Zakopat se, budovat novou obrannou linii, připravit náhradní kádry a vyčkávat.
Zdravé síly - jak byli nazývání marxisté-leninovci - byly ještě skandalizovány, zastrašovány, ale už zvedaly hlavu. Mapovaly terén, hledaly a povzbuzovaly věrné vlastence, kteří se dočasně stáhli do ústraní. Jedni i druzí věděli, že v blízké budoucnosti se musí situace vyjasnit, že začíná boj kdo s koho. Kdo jen trochu politicky uvažoval, věděl, že daný stav je dočasný, že „dvojvládí“ nemůže dlouho existovat. Kontrarevoluční síly již nemohly otevřeně pokračovat ve své protilidové, protisocialistické činnosti. Pokračovaly tajně, skrytě a přes mnohé jiné kanály a my jsme ještě nemohli veřejně a plně odhalit jejich kontrarevoluční činnost. Neměli jsme v rukou prostředky masové propagandy a nebylo ještě vyjasněno rozložení sil, hlavně v ústředním výboru strany.
Byl jsem přesvědčen, že je třeba myslet více na budoucnost než na přítomnost. Kontrarevoluční síly sice byly dále drzé, agresivní, měly zdánlivé úspěchy, ale kdo se podíval střízlivě na situaci, musel vidět, že jsou to předsmrtné křeče. Zvrátit situaci již nemohly. Šlo o to, jakou taktiku mají marxisticko-leninské síly zvolit. Strategický cíl byl jasný: změnit poměr sil v předsednictvu i v samém ústředním výboru, porazit kontrarevoluci, obnovit jednotu strany, napravit chyby, zkonsolidovat národní hospodářství, docílit, aby se Československo stalo opět pevným článkem socialistického společenství. To vyžadovalo změnu vedení strany, obnovení celé struktury našeho politického systému. I mezi námi, i když v dobré snaze, bylo mnoho různých názorů a proudů. Od krajně radikálních až po pasivní vyčkávání.
Velkou nejistotu pociťovali Smrkovský a Kriegel. Proto tak houževnatě zdůrazňovali zásadu, že se nesmí dovolit narušení jednoty vedení. Vedení však měli představovat jen Dubček, Černík a Smrkovský. Pro oklamání obyvatelstva tam zahrnovali ještě soudruha Svobodu.
Bylo třeba oddělovat opravdu, jak se říká, koukol od pšenice. Začít odhalovat, demaskovat pravicové oportunisty a kontrarevoluční síly. Když jsme neměli možnost využít pro naši práci tisk, rozhlas a televizi, musely se znásobit osobní styky a rozhovory s lidmi. Široké vrstvy funkcionářů se probudily a hledaly pravdu. Pravdu však mohly získat jedině od marxisticko-leninských sil, od těch soudruhů, kteří ji znali. Museli jsme také využít takového fóra, jakým jsou zasedání ústředního výboru. Měli jsme k disposici časopis Zprávy, který byl vydáván, rozhlasovou stanici Vltava, avšak svým omezeným rozsahem tyto prostředky nemohly konkurovat oficiální, stále ještě lživé propagandě, nemohly obsáhnout celou československou veřejnost.
Aktivy starých komunistů, které se uskutečnily v libeňské Čechii a v Lucerně, vyvolaly úplné běsnění pravicových oportunistů i strach pravičáků ve vedení strany. Strana byla nejednotná, dezorientovaná. Houževnatě se živil nacionalismus a antisovětismus. Reakce dále pokračovala ve vytváření ovzduší nedůvěry. Stupňoval se tlak na čestné komunistické poslance, aby se vzdali svých funkcí, protože prý ztratili důvěru voličů. Vždy se našla nebo zorganizovala skupinka tří, čtyř „voličů“, kteří „jménem všech“ žádali poslance, aby odstoupil. Hlavní nátlakovou silou se měly stát školy, část „dělnické“ mládeže i některé odborové svazy.
Opmerkingen