• Konceptuál CZ

Projekt Mezimoří a Trojmoří – 11. část.

Aktualizace: říj 4

V minulé 10. části jsem končil slovy: „Jedno je jisté, Globální prediktor má k dispozici v každém státu řídící struktury, které řídí a kontrolují činnost jimi dosazených politiků – herců a které, zejména, zajišťují kontinuitu řízení.“ Dnes na to naváži, avšak začnu netradičně cestopisem.

Jak někteří z Vás vědí, žiji většinu roku v Rusku a jelikož mi končila technická prohlídka na autě, byl jsem nucen ke konci května dopravit auto do ČR. Pro mne žádný problém, cestování autem je můj koníček a cestu jsme již s manželkou absolvovali mnohokrát. Tato cesta se zařadila mezi ty příjemnější, všude byl podstatně menší provoz a tak se jelo dobře. Malý problém byl jen na hranicích mezi Lotyšskem a Litvou, tam jsme museli čekat na policejní doprovod a potom v konvoji 4 vozů jsme absolvovali těch necelých 300 km přes Litvu do Polska. Jiné problémy nebyly, v Náchodě si nás zavedli do elektronického systému nebezpečných parazitů a sdělili nám podmínky našeho dalšího pobytu.

Problémy začaly, až když jsem se začal pídit, jak se dostanu zpátky do Ruska, protože auto zůstávalo v ČR. Vzhledem k tomu, že z Prahy do Ruska nic nelétalo a létat prý nebude až do konce června, vymyslel jsem cestu vlakem z Prahy do Bohumína a potom dále z Chalupek přes Varšavu do Malborgu s tím, že obě hranice absolvujeme pěšky. Do Polska pěšky žádný problém, na hranicích jen mladý policista, který nás upozornil na možnost karantény, pokud bychom se vraceli zpět do ČR.

Problémy začaly na Polsko-ruské hranici na přechodu Grzechotki - Mamonovo do Kaliningradské oblasti. Na hranici jsme dorazili taxíkem a mysleli si, že už máme vyhráno. Avšak chyba lávky, u první závory nám polský chlapec sdělil, že hranici nelze pěšky přecházet, že musíme čekat, jestli nás někdo vezme přes hranici a že před chvílí odjeli 3 pěší, kteří tam čekali 3 hodiny, až se nad nimi někdo smiloval. Problém byl také v tom, že hranici překračovala většinou jen nákladní auta. Se mnou a s manželkou to bylo o to horší, že jsme oba měli objemné batohy a další problém byl v tom, že řidiči kamionů prý měli připravené papíry pro jednu osobu a nechtěli je přepisovat, ale později jsem se dověděl, že problém byl jinde, ale k tomu dojdeme.

A tak jsme tam čekali něco přes hodinu a v dáli byla vidět přicházející bouřka. Všichni projíždějící kamioňáci, asi tak 3 do hodiny, už z dálky kroutili hlavou, že nás nevezmou. A jak jsme tak posedávali a popocházeli, chlapci na bráně nás bylo viditelně líto a snažil se nám pomoci, jak to šlo. Přitom z něj vypadla informace, že prý se jedná o nové proti koronavirové opatření, že ještě před 3 dny bylo možné hranici pěšky přejít. Na to konto jsem chtěl mluvit s kirovníkem a chlapec na bráně mi sdělil, že hledají řešení, jak nás přes hranice dostat. Bylo na něm vidět, že se snaží, stále někam telefonoval a průběžně mi sděloval, jak postoupil. V podstatě všichni nám chtěli pomoci, ale nemohli porušit rozkaz.

Blížící bouřka vše urychlila, začalo pršet a chlapec nás vzal schovat se k němu boudy. Po chvíli přišla žena ve vojenských maskáčích a ta nás vzala přímo už na asi 300 m vzdálený hraniční přechod, kde nás umístili do jejich bufetu, kde jsme čekali na nějaké vhodné auto, které by nás vzalo přes závoru. Jak jsem pochopil, nesměli jsme být viděni jako pěší na kamerách. V bufetu jsme nebyli ani 30 minut a přišla pro nás ta žena, která nás přivedla, že je tu auto. Zase slušně pršelo a tak jsme asi těch 100 m, které nás dělili od pasové a celní kontroly rychle proběhli a musím říci, že jsem nevěřil svým očím. Dvě Rusky, matka a dcera v malém napakovaném autě na holandských značkách nás zvaly do auta. Odevzdali jsme pasy na kontrolu a pokoušeli se nacpat i s batohy na zadní sedačky, z nichž část ještě byla obsazená věcmi. Když jsme se usadili a přivítali se s našimi dobrodinci, tak ti nám pověděli, jak je polský chlapec na bráně úpěnlivě prosil, aby nás vzali přes hranici. Nebýt vstřícného a lidského chlapce na první hraniční závoře, tak tam snad čekáme ještě dnes. Patří mu velký dík, stejně jako i veliteli hraničního přechodu.

Pasová kontrola trvala docela dlouho, protože podle mne čekali, až poleví déšť, protože věděli, že jsme matce s dcerou slíbili, že nám to stačí jen přes polskou bránu a že do Ruska už pojedou bez nás. Měli obavu z problémů a karantény.

A tak se i stalo, přestalo pršet, my jsme dostali pasy a společně v autě jsme vyjeli z Polska do země „nikoho“. Za bránou jsme se nechali vysadit v domnění, že dál přejdeme pěšky, že to nařízení o pěších se týká pouze polské strany. Avšak ouha, ještě jsme ani nedošli k závoře a službu konající nás začal nahánět zpátky do auta. Na to jsem nereflektoval, protože mezi matkou a dcerou celou tu dobu panoval spor, kdy dcera se chtěla vrátit, nevstupovat do Ruska a matka naopak do Ruska chtěla. Nakonec vyhrála dcera, asi proto, že seděla za volantem a obě se vrátili do Polska. Matka si prý vezme v Polsku jiné auto a druhý den sama přejede hranice, dcera že se vrací do Holandska. A tak obě ženy přijely na Polsko-ruskou hranici jen proto, aby nás svezly asi 250 m, pro nás však důležitých 250 m. Velké díky.

K našemu velkému překvapení, nebylo možné pěšky přejít ani hranici ruskou. Tady se to však odvíjelo docela rychle, hned poté, co si nás zapsala službu konající bojovnice proti koronaviru a podepsali jsme, že budeme dalších 14 sedět doma v karanténě, tak nás službu konající chlapec každého nacpal do kamionu a těm, i když remcali, nic jiného nezbylo, než nás svést asi 200 m k pasové kontrole a pak asi 50 m za pasovou kontrolu. Byli to ti kamioňáci, co nás předtím odmítli vzít z polské strany. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Celní kontrolu jsme absolvovali už pěšky a vlastně i za chůze, když jsme se s celníkem jen pozdravili.

Na druhé straně hranice, před první ruskou závorou byl malý hlouček lidí, kteří se také snažili k někomu se nacpat do auta, aby se dostali přes hranice na polskou stranu. Kromě jeptišky, jedné starší ženy a mladého chlapce tam byl otec s dcerou, kterou potřeboval dostat do Německa do školy. Auto by měli, ale převézt autem svou dceru nemohl, protože v Rusku platí obecný zákaz vycestování a on pod výjimky, jako jeho dcera studentka, nespadá. A tak dcera sice může vycestovat, ale protože spojení s cizinou neexistuje a ani přejít hranici pěšky nemůže, tak vlastně ani ona vycestovat nemůže.

A teď přijde to, proč o tom vlastně píšu. Polský chlapec mi řekl, že to nařízení o zákazu pěšího přechodu hranice trvá teprve 3 dny, že kdybychom přišli před třemi dny, tak by nás normálně pustil. Zprvu jsem si myslel, že Poláci, tím že přestali pouštět pěší, dělají naschvály Rusům. Nu, proč si to nemyslet že, v médiích trvá už leta informační válka mezi Rusy a Poláky a tak by to bylo ze strany Poláků zcela pochopitelné.

Co však už pochopitelné není, to je jednání ruské strany. Proč bezdůvodně omezují své občany, proč také zakázali přecházet hranice pěším a to, ani dovnitř, ani ven. A vůbec, kde je smysl zakázat pěším přechod hranic, když stejně každý musí vystoupit z auta a jít nejprve k pasovému okénku a poté k celnímu? Vždyť i kdyby nějaká epidemie existovala, tak je to jako proti epidemiologické opatření naprosto mimo mísu.

Rusové namísto toho, aby získávali politické body v informační válce, udělají naprosto stejná opatření jako Poláci. Dovedu si představit palcové titulky v novinách, Poláci nedovolují našim občanům přecházet hranici. To by bylo tóčo! A na území nikoho, mezi závorami, by se hromadili lidé, kterým by Poláci nedovolovali vstoupit. Ano, takové jednání Rusů by mi připadalo logické a zcela správné, jsme přece v informační válce.

Namísto toho Rusové provedou úplně stejná opatření, jako Poláci. Proč je nemožné přejít pěšky ruskou část hraničního přechodu? Zdá se Vám to normální, v době informační války? Mně ne a proto o tom píši.

Smysl to celé začne dávat až tehdy, když si představíte, že jak Poláci, tak i Rusové, jsou pod jedním velením a že smysl zákazu je úplně jinde. Kde, to nevím, budeme se pídit, třeba je smysl v tom, že se bude dělit Polsko nebo že přijde druhá vlna, už opravdová, kdo ví? Zatím mi to vychází tak, že jak Poláci, tak i Rusové, postupují v naprostém souladu. Tady je potřeba opět upomenout ty struktury, které dohlíželi na rozpad sovětského bloku.

Stále tedy platí: „Jedno je jisté, Globální prediktor má k dispozici v každém státu řídící struktury, které řídí a kontrolují činnost jimi dosazených politiků – herců a které, zejména, zajišťují kontinuitu řízení.“

A ještě dovětek k těm ruským kamioňákům, hlavní příčinou, proč nás nechtěli vzít do auta, bylo, že by se mohli na hranicích trochu zdržet. To vypadlo z toho, ke kterému mě napáskovali při vjezdu do ruské části hraničního přechodu.


následující část

předchozí část

571 zobrazení

I jeden člověk může přivést osla k řece, ale ani 40 lidí ho nedonutí pít.