• Konceptuál CZ

Projekt Mezimoří a Trojmoří – 16. část.

Aktualizace: říj 4

Ve 12. části jsem na příkladu dvou filmů ukazoval, jak Globální prediktor učí černé a barevné vyvražďovat bílé. Jak už víme, GP řídí společnost bezstrukturním způsobem, přičemž jedním z jeho hlavních nástrojů je film. Film, divadlo a všichni lidé s tím spojení, spisovatelé, herci, umělci, režiséři atd.


Dnes bych se chtěl více věnovat tomuto nástroji řízení a poukázat na to, že tento nástroj je stále stejný, že se nemění ani při změně politického režimu v zemi a je otázkou, když se nemění nástroj, zda se mění ta ruka, která nástroj používá.

Vezmu to trochu zeširoka - politický režim neboli podle KOB ideologická moc, tj. např. marxismus, socializmus, fašismus, demokracie, muslimství, křesťanství atd., je ve své podstatě taková obálka, do které je zahalena stávající koncepce. Jak už většina zde ví, v současné době žijeme podle koncepce biblické, jejímž základem je lichva. Ideologická moc se nachází na 3. prioritě zobecněných prostředků řízení/agrese a má za úkol obléci koncepci do pro lidi přijatelné podoby.


My zde v tomto seriálu hledáme struktury, které pracují pro Globální prediktor především tak, že prosazují onu ideologickou moc, ustanovují politické režimy, v případě potřeby politické režimy mění a poté řídí a kontrolují činnost jimi dosazených politiků – herců a tím zajišťují kontinuitu svého řízení. Proč je tomu tak, najdete ve 2.části.


V 8. části jsem mj. poukázal na skutečnost, že námi hledané struktury používají stejné, již osvědčené postupy, přičemž jsem vznik těchto struktur datoval do První republiky, eventuálně jsem vznesl hypotézu, že jsou dědictvím z Rakousko-Uherska.

Níže Vám chci ukázat, že ony struktury používají nejen stejné postupy, ale také stejné nástroje. Pojďme se tedy podívat na ten nástroj, na ty divadla, filmy a především na tu uměleckou elitu. Již dříve jsem se pozastavoval nad skutečností, že ti stejní herci a stejní lidé od filmu a od divadla byli elitou jak za První republiky, tak byli elitou za Němců a poté samozřejmě i po okupaci, ale co mne nejvíce nedávalo spát, jak to, že stejní lidé se stali elitou i za socialismu. A nejde jen o Marvana nebo o Buriana, ale o celou plejádu herců a lidí od filmu a od divadla. Třeba takový Filipovský hrál od roku 1940 do konce roku 1944 v 37 fašistických filmech, přičemž v roce 1958 dostal Zasloužilého umělce a v roce 1984 dostal Národního umělce.

Teď mne napadlo, víte, že existuje Státní fond kinematografie, který přiděluje dotace filmařům a tím vlastně určuje, jaké filmy se budou natáčet. V roce 2019 šla do fondu téměř miliarda ze státního rozpočtu. Lidé si ze svých daní platí ty, jejichž prostřednictvím jsou poté ovládáni.

Někteří se asi zeptají, jak je může nějaký Filipovský nebo nějaký Donutil ovládat, ale je to o tom, že prostřednictvím knih, filmů a divadla jsou do podvědomí lidí vkládány takové obrazy, kterými chtějí, aby se lidé řídili.


Zkusím vysvětlit. Během dne je všechno, co člověk viděl, slyšel, ucítil, čeho se dotkl, co ochutnal, všechny tyto vjemy a zkušenosti jsou během dne nahrávány v podvědomí. Představit si v podvědomí magnetofon či videokameru by neměl být problém, no a k tomu si představte nahrávací zařízení na vůni, na chuť, na dotek atd. Tak to se děje přes den a v noci, když člověk spí, tak jsou tyto, přes den nahrané vjemy, v podvědomí uklízeny do patřičných adresářů, kde jsou porovnávány s vjemy z dosavadního života, a někdo říká, že jsou porovnávány i s vjemy/zkušenostmi z předchozích životů. No, a když má člověk nějaký problém, tak samozřejmě o problému přemýšlí a při tom přemýšlení nebo třeba také nad ránem, těsně před probuzením, mu přijdou nějaké myšlenky a to jsou většinou myšlenky právě z těchto uložených adresářů.


A tedy k tomu ovládání, když např. Donutil hraje v nějaké scénce podvodníka a Vaše podvědomí na základě Vaší mravnosti tyto obrazy vyhodnotí a uloží do adresáře „to se mi líbí“, tak je velký předpoklad k tomu, aby poté při řešení nějakého Vašeho podobného problému přišly z Vašeho podvědomí tyto obrazy jako doporučení – zachovej se, jako ti ukázal Donutil. Asi to nebude takto formulováno, spíš přijde myšlenka, zkus to risknout, ono to vyjde, mám takovou zkušenost, už jednou to vyšlo.


Vkládání obrazů do podvědomí lidí je prastará technika ovládání lidstva a jak vidíte, velice účinná. Velice účinná je především u lidí, kterým chybí rozlišení, co je správné a co je špatné, přičemž Globální prediktor se prostřednictvím svých struktur neustále snaží, vnést do toho lidem co největší zmatek. Správné věci se označují jako nesprávné a nesprávné jako správné, aby lidé nebyli schopni se v tom vyznat.


Další věc je, aby přes den nahrané vjemy byly v noci v podvědomí uklízeny do správných adresářů a tam správně porovnány s předchozími, je potřeba člověku dobře a dlouho spát. Pokud člověk špatně spí, například proto, že se večer přecpal nebo že pil alkohol, nemůže takový člověk požadovat od svého podvědomí správné rady, to je prostě nemožné. Počítač takového člověka je napaden virem, a jak pracuje virem napadený počítač, si každý dovede představit.


Ale vraťme se k našemu nástroji, k naší umělecké tvůrčí elitě. Tu začaly naše struktury tvořit s příchodem zvukového filmu, přičemž jejím úkolem je nejen vysvětlovat lidem, jak mají co chápat a jak se chovat, ale byla také stvořena za účelem oddělení technické elity (tj. inženýři, vědci, lékaři) od elity finanční a ekonomické. Krásně to vysvětluje Valerij Viktorovič zde.

Tato umělecká a tvůrčí elita stvořená u nás ve 30-tých letech minulého století se v té době jako nástroj náramně osvědčila a tak ty struktury, které zde v seriálu Projekt Mezimoří a Trojmoří hledáme, neměly s „příchodem“ fašismu žádný důvod svůj nástroj nijakým způsobem odstavovat nebo přímo ničit. Naopak, svůj nástroj využívali jak v době fašismu, tak i v době „demokracie“ za Beneše po válce, tak i v době socializmu. Možná někde malinko přibrousili, aby lépe sloužil, ale jinak zdárně svůj nástroj přenesli až do dnešní doby.


A když se nezměnil nástroj, jak moc je pravděpodobné, že se během času měnila ruka, která nástroj používá? Jedna ruka do Mnichova, druhá ruka do 15. března 1939, třetí ruka do 9. května 1945, čtvrtá ruka do 25. února 1948, pátá ruka do 21. srpna 1968, šestá ruka do 17. listopadu 1989 a sedmá ruka do dnes? Jeden nástroj a sedm rukou? Hloupost, že? Nu, alespoň vidíte, kam to vede, když si člověk trochu zafantazíruje.


následující část

předchozí část

832 zobrazení

I jeden člověk může přivést osla k řece, ale ani 40 lidí ho nedonutí pít.