top of page
  • KoncepceObecnéBezpečnosti

TAJEMSTVÍ OVLÁDÁNÍ LIDSTVA Konstantin Pavlovič Petrov 3. TAJNÉ PLÁNY OBSAZENÍ SSSR-RUSKA

Aktualizováno: 29. 5.

26. 05. 2024


 3. TAJNÉ PLÁNY OBSAZENÍ SSSR-RUSKA

„Je bláznovstvím myslet si, že zlí netvoří zlo“

(MARCUS AURELIUS)

 

Příčinou naší krize v Rusku není to, že by nám něco chybělo. Rusko má všechno! Má obrovské zdroje nerostného bohatství, energetické zdroje, obrovské území, pole, lesy a řeky, má dobrý a pracovitý lid a zkušené, šikovné manažery.


Je to naopak západní regionální civilizace, která v honbě za neomezenou spotřebou vyčerpala všechny své zdroje. Vždyť „bohatá“ Evropa nemá ani plyn, ani ropu, ani zlato, ani hliník, ani měď, ani zinek, nemají tam ani pořádné lesy, jen parky. Přesto má „Západ“ obrovskou touhu prodloužit blahobyt „zlaté miliardy“ díky parazitování na druhých zemích a národech planety Země. A v prvním řadě na Rusku. Globální paraziti „světového zákulisí“, kterým důstojnou „odpověď“ na jejich ambice dali už naši dědové ve Velké vlastenecké válce, se svých cílů nevzdali, pouze změnili metody na jejich dosažení. Od přímé vojenské agrese přešli k informační válce.


Dnes už  nikdo nezpochybňuje tvrzení, objevující se na stránkách novin a časopisů po celém světě, v rozhlasu a na televizních obrazovkách, že „Rusko utrpělo porážku ve studené válce“. Přiznávají to i ruští politici, vědci i veřejní činitelé. A co je to „studená“ válka? „Studená“ válka je válka informační.


Náš lid i naše země se staly obětmi informační agrese „Západu“, probíhající pod vedením „světové finanční mafie“ metodou „kulturní spolupráce". Při takové to informační agresi se vládnoucí „elitě“ země vnucuje kultura, která je cizí svébytné kultuře lidu. Výsledkem je to, že „elita“ (jako by sama od sebe) v míře svého nechápání řídí zemi v zájmech „kulturního“ agresora. Vládnoucí „elita“ se takovým to způsobem mění na periferii (vykonavatele) světových mafiózních finančních klanů a pomáhá realizovat jejich plány.


Tento způsob agrese dává do budoucna stabilnější výsledky než otevřená agrese a okupace, protože maskuje zotročení na dobro. Ten, kdo v této válce prohrál, si ani nemusí uvědomovat, že jeho země je už okupována nepřítelem. Někteří nepřemýšlející konzumenti cizí kultury se mohou dokonce radovat reklamě, která běží v jazyce, kterému oni nerozumějí.


Agresoři své cíle vůči nám neskrývají. Existuje široko známý dokument, který je už 60 let starý: Direktiva NSC USA 20/1 ze dne 18. srpna. 1948 s názvem „Cíle USA vůči Rusku“, ve kterém se předpokládá rozčlenění země a zotročení jejích národů „civilizovaným“ způsobem – metodou „kulturní spolupráce“, tj. metodou studené války. Přitom je potřeba si uvědomit, že USA jsou též jen vykonavatelem plánů globální finanční mafie parazitů. O tom, že je to tak, vám bude jasné, když si přečtete celou knihu. Kromě toho, danou otázku budeme analyzovat i samostatně.


„Cíle USA vůči Rusku“

Direktiva NSC USA 20

(úryvky)

18. srpna 1948 Washington


„Vláda musí v zájmu právě se odehrávající války načrtnout o mnoho konkrétnější a militantnější cíle už nyní, v Čase míru, než jak to udělala vůči Německu Japonsku ještě před vypuknutím bojů mezi nimi. V rámci státního plánování je potřeba již nyní, ještě před vypuknutím války definovat naše cíle, které je možné dosáhnout v době míru i v době války, čímž se mezi nimi minimalizuje rozdíl.


Naše cíle vůči Rusku se v podstatě nechají zredukovat na dva hlavní:

1)      Minimalizovat moc a vliv Moskvy.

2)      Vykonat kardinální změny v teorii i praxi zahraniční politiky, kterými se řídí vládní moc v Rusku.


Naše snaha přinutit Moskvu přijmout NAŠE KONCEPCE je rovnocenná vyhlášení: Naším cílem je svrhnutí sovětské moci. Z tohoto hlediska je možné říci, že tyto cíle se nedají dosáhnout bez války, a proto si uvědomujeme, že naším konečným cílem vůči Sovětskému svazu je válka a svrhnutí sovětské moci silou.


Zaprvé, v době míru nejsme vázáni žádnou konkrétní lhůtou na splnění našich cílů. Nemáme striktní střídavé období válek a míru, které by nás nutilo vyhlásit, že musíme dosáhnout své cíle v době míru do určitého termínu, jinak že v případě neúspěchu sáhneme po jiných prostředcích.


Zadruhé, rozhodně nesmíme cítit žádný pocit viny při snaze o likvidaci koncepcí, které nejsou v souladu s mezinárodním mírem a stabilitou, a jejich nahrazování koncepcemi tolerance a mezinárodní spolupráce. Není na nás, abychom přemýšleli nad vnitřními následky, ke kterým může vést přijetí takových to koncepcí v jiných zemích, a stejně tak si nesmíme připustit, že za tyto události neseme nějakou zodpovědnost. Pokud sovětští vůdci dospějí k názoru, že rostoucí význam osvícenějších koncepcí mezinárodních vztahů není v souladu se zachováním jejich moci v Rusku, tak je to jejich problém, ne náš. Naší úlohou je pracovat a dosáhnout toho, aby se tam odehrály vnitřní změny. Jako vláda neneseme žádnou odpovědnost za vnitřní situaci v Rusku.


Naším cílem je v době míru svržení sovětské vlády. Přesněji řečeno, snažíme se o vytvoření takových okolností a situací, se kterými se dnešní sovětští lídři nebudou umět smířit a které se jim nebudou líbit. Je pravděpodobné, že pokud se ocitnou v těchto situacích, nebudou si umět udržet svoji moc v Rusku. V tom případě je potřeba dodat, že je to jejich problém, ne náš. Pokud skutečně nastane situace, do jejíhož vzniku vkládáme své úsilí v době míru, a stane se neúnosnou pro zachování vnitřního systému moci v SSSR, což přinutí sovětskou vládu zmizet ze scény, tak nesmíme za vzniklou situaci cítit žal, stejně jako že nevezmeme na sebe odpovědnost ani za to, o co jsme se snažili a co jsme realizovali.


Řeč jde především o tom, abychom Sovětský svaz udělali a udrželi slabým z politického, vojenského a psychologického hlediska v porovnání s vnějšími silami, které jsou mimo jejich kontrolu.


Musíme především vycházet z toho, že pro nás nebude výhodné nebo prakticky nemožné, okupovat celé území Sovětského svazu a vybudovat tam naší vojenskou administraci. To není možné jednak z hlediska velikosti území a dále z hlediska velikosti populace. Jinými slovy, nemusíme si dělat naděje, že se nám podaří realizovat naše záměry na celém ruském území, jak jsme se o to pokoušeli v Německu a Japonsku. Musíme si uvědomit, že konečné vypořádání musí proběhnout politicky.


V nejhorším případě, pokud se sovětským vládcům podaří udržet si moc nad celým nebo téměř nad celým svým územím, musíme požadovat:

a) Splnění všech vojenských požadavků (odzbrojení, evakuace klíčových oblastí atd.), abychom na dlouhou dobu zajistili jejich vojenskou bezmocnost;

b) splnění dalších požadavků, které by zajistily jejich značnou hospodářskou závislost na vnějším světě.


Všechny požadavky musí být tvrdé a pro komunistický režim zjevně ponižující. Mohou dokonale připomínat Brest-litevský mír z roku 1918, který v této souvislosti je třeba velmi podrobně prostudovat.


Musíme přijmout jako absolutní předpoklad, že neuzavřeme mírovou smlouvu, resp. nenavážeme normální diplomatické vztahy s žádným režimem v Rusku, v němž by dominoval některý ze současných sovětských vůdců nebo z těch, kteří sdílejí jejich způsob myšlení. V posledních 15 letech (tj. za vlády J. V. Stalina 1933 - 1948 - naše poznámka) jsme si vytrpěli dost, když jsme se chovali tak, jako by normální vztahy s tímto režimem byly možné...


Jaké cíle bychom si tedy měli klást vůči jakékoliv nekomunistické vládě, která může vzniknout na ruském území, nebo jeho části v důsledku války? Je nutné velmi pevně dodat, že nezávisle od ideologického základu takového nekomunistického režimu a bez ohledu na to, do jaké míry bude schopen chválit demokracii a liberalismus, tak my také musíme usilovat o realizaci našich cílů, které vyplývají z výše uvedených požadavků. Jinými slovy, musíme vytvářet automatické záruky, které zajistí, že i nekomunistický a formálně přátelský režim:

a) Nedisponuje velkou vojenskou silou,

b) byl ekonomicky silně závislý na vnějším světě,

c) neměl své hlavní národnostní menšiny příliš pod kontrolou,

d) a nezavedl nic podobného "železné oponě".


V případě, že tento režim bude přátelský k nám a nepřátelský ke komunistům, pak se musíme postarat o to, aby tyto požadavky nebyly vnucovány ponižujícím způsobem. V každém případě je však musíme prosadit v zájmu ochrany našich zájmů.


Musíme počítat s tím, že různé skupiny budou vyvíjet značné úsilí, aby nás donutily k takovým opatřením ve vnitřních záležitostech Ruska, které nás budou svazovat a stanou se příležitostí pro politické skupiny v Rusku, aby nás i nadále prosily o naši pomoc. Proto musíme podniknout rozhodné kroky, abychom se vyhnuli odpovědnosti za rozhodování o tom, kdo bude v Rusku vládnout po pádu sovětského režimu. Nejlepší cestou pro nás bude umožnit všem emigrantům rychlý návrat do Ruska, a poté se my postaráme o to, jak jen to půjde, aby získali stejné možnosti ucházet se o moc. Mezi jednotlivými skupinami pravděpodobně vypukne ozbrojená konfrontace. Dokonce ani v takovém případě se nesmíme do toho plést, pouze v případě, že by konflikt narušil naše vojenské zájmy.


Jak se vypořádat s mocí Komunistické strany Sovětského svazu, to je velmi složitá otázka, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Na každém území osvobozeném od sovětské nadvlády se budeme setkávat s problémem lidských pozůstatků sovětského mocenského aparátu. V případě řádného stažení sovětské armády ze současného sovětského území se místní aparát Komunistické strany pravděpodobně přesune do podzemí, jako se to stalo v oblastech okupovaných Němci během nedávné války. Pak se znovu objeví ve formě partyzánských band.


V takovém případě bude problém vypořádat se s nimi poměrně jednoduchý: bude nám stačit dodat zbraně a vojensky podpořit jakoukoliv nekomunistickou vládu, ovládající daný region, a nechat je vypořádat se s komunistickými bandami tradiční metodou ruské občanské války. Větší problém budou představovat řadoví členové komunistické strany anebo dělníci (sovětského aparátu), které vypátrají nebo uvěznění, anebo kteří se vydají na milost našim jednotkám nebo ruským úřadům.


Ani v tomto případě nesmíme přebírat odpovědnost za osud těchto lidí, ani dávat přímý příkaz místní vládě, co s nimi má dělat. Je to problém ruské vlády, která vystřídala komunistický režim. Můžeme si být jisti tím, že tato vláda bude umět lépe posoudit nebezpečnost bývalých komunistů pro nový režim a vypořádat se s nimi tak, aby v budoucnu již neškodili. Musíme mít stále na paměti, že represe ze strany cizinců nevyhnutelně vytváří místní mučedníky. Neměli bychom si tedy klást za cíl provádět rozsáhlý program dekomunizace pomocí našich jednotek na území osvobozeném od komunismu a vše bychom to měli přenechat na místní vládu, která nahradí sovětskou moc.“


Sborník „Zadržování“ (dokumenty o americké politice a strategii v letech 1945 - 1950) byl zveřejněn v USA v roce 1978. Zmiňovaná direktiva NSC USA 20/1 ze dne 18. srpna 1948 se stala dostupnou pro širokou veřejnost díky knize historika a profesora N. N. Jakovleva „CIA proti SSSR“, která byla vydána v r. 1983, a její náklad byl 750 000 výtisků. Avšak vedení státu, ÚV KSSS a jeho Politbyro tomu nevěnovali pozornost, nereagovali na tuto v knize zdokumentovanou informaci podobně, jako na ni nereagovala ani celá "znepokojená" stranická, politická, vědecká a intelektuální veřejnost.

Zcela stejně, jako nereagovali ani na (v té době již široce známou) „doktrínu Alana Dullese", ředitele CIA USA, která byla vypracována ihned po skončení Velké vlastenecké války v roce 1945.

 

Doktrína Alana Dullese


„Obětujme vše, co máme, všechno zlato, všechny materiální zdroje a moc na klamání a ohlupování lidí.


Lidský mozek, vědomí lidí se dokáže měnit. Zasejeme v Rusku chaos a nepozorovaně nahradíme jejich cennosti falešnými. Své komplice, pomocníky a spojence si najdeme v samotném Rusku. Případ za případem se bude rozehrávat velkolepá tragédie záhuby toho nejnepokornějšího lidu na zemi, definitivního vyhasínání jeho sebeuvědomění.


Z literatury a umění postupně vymažeme jejich společenskou podstatu, odstavíme jejich umělce, odradíme je od zobrazování a zkoumání těch procesů, které se odehrávají v hlubinách lidových mas. Literatura, divadlo, kino — to všechno bude zobrazovat a oslavovat ty nejnižší lidské pudy. Všemožně budeme podporovat a vychovávat takzvané umělce, kteří budou zasévat do povědomí lidí kult sexu, násilí, sadismu, zrady, zkrátka jakékoliv nemravnosti.


Ve státním řízení vytvoříme chaos, zmatek. Nenápadně, ale aktivně a permanentně budeme podporovat tyranii úředníků, úplatkářů, bezcharakternost. Čestnost a slušnost se stanou předmětem výsměchu, nikdo je víc nebude potřebovat, stanou se přežitkem. Chrapounství a drzost, lež a podvod, opilství a narkomanie, živočišný strach i nepřátelství mezi národy, a především nepřátelství a nenávist k ruskému národu – to všechno budeme šikovně a nenápadně kultivovat.


A jen málo lidí, velmi málo lidí bude tušit nebo chápat, co se děje. Takové lidi postavíme do bezvýchodné situace, uděláme z nich terč posměchu, najdeme způsob, jak je pomluvit a prohlásíme je za spodinu společnosti.


Takto budeme jednat s generací za generací. Budeme bojovat za děti a mládež, vždy se zaměříme zejména na mládež, budeme ji demoralizovat, kazit a rozvracet.

Je tedy zřejmé, že „studená válka“ nezačala Churchillovým projevem ve Fultonu v roce 1946, jak uvádí oficiální historie, ale o něco dříve.


Směrnice NSC USA 20/1 z 18. srpna 1948 není v žádném případě ojedinělým případem ani jakousi výjimkou z celkové statistiky skutečností charakterizujících zahraniční politiku USA. Například jiná směrnice NSC (68 z 30. září 1950) uvádí":

"Zasévat semena destrukce do sovětského systému s cílem přinutit Kreml, aby alespoň změnil svou politiku. Ale bez skutečně pokročilého a snadno mobilizovatelné vojenské síly, je politika "zadržování", která je v podstatě politikou záměrného a postupného nátlaku, pouhým blufováním.


Musíme vést otevřenou psychologickou válku, abychom vyprovokovali masovou zradu proti Sovětům a zmařit další plány Kremlu. Posílit pozitivní a včasná opatření a operace skrytými prostředky v oblasti ekonomické a psychologické války s cílem vyprovokovat a udržet nepokoje a povstání ve vybraných strategicky důležitých zemích - satelitech.


Naše politika a naše činnost musí kromě prosazování našich hodnot vyvolávat klíčové změny v povaze sovětského systému: Zhroucení kremelských plánů je prvním a nejdůležitějším úkolem k těmto změnám.


Je naprosto zřejmé, že to vše bude levnější a účinnější, pokud budou tyto změny výsledkem působení vnitřních sil sovětské společnosti. Vítězství jistě zajistí zmaření kremelských plánů tím, že postupně zvýší vliv svobodného světa a jeho přenesení do sovětského světa takovým způsobem, aby došlo k vnitřním změnám sovětského systému."

 

Harvardský projekt


Podrobněji o plánech "globalizátorů" se píše v knize historika, člena Svazu spisovatelů Ruska, doktora filozofických věd a akademika J. K. Begunova. "Tajné síly v dějinách Ruska" (Petrohrad, 1996, vydal Svaz spisovatelů Ruska, náklad 1500, str. 326, 327, 328):

Na počátku 80. let se sovětské rozvědce podařilo získat materiály takzvaného „Harvardského projektu". Ten se skládal ze tří svazků: "Přestavba“, Reforma“, „Završení“.


Na začátku 1. svazku je velká preambule, ve které se píše o tom, že na přelomu 20. a 21. století lidstvu hrozí obrovská krize kvůli nedostatku surovinových a energetických zdrojů. Anglosaští analytici z oblasti ekologie dospěli k závěru, že záchrana lidstva závisí na tom, do jaké míry se podaří vyřešit společné úkoly po likvidaci (jak obvykle říkával prezident USA Ronald Reagan) „Impéria zla, tj. na úkor SSSR a s plánovaným snížením populace na jednu desetinu, a zničením národního státu. Program byl plánován na tři pětiletky.


V první pětiletce (1985 až 1990) bude probíhat „Přestavba“ s její „glasností“, bojem za socializmus „s lidskou tváří“,  přípravou reforem na přechod „od socialismu ke kapitalismu“. Přestavbu měl řídit jeden vůdce, podle možností generální tajemník strany.


Druhý svazek se věnoval „Reformě“, která byla plánována v letech 1990 – 1995 a měla následující cíle:

1.      Likvidace světového socialistického systému.

2.      Likvidace Varšavské smlouvy.

3.      Likvidace Komunistické strany Sovětského svazu.

4.      Likvidace SSSR.

5.      Likvidace patriotického socialistického povědomí.

„Reformu“ už měl organizovat jiný vůdce.


Třetí svazek se nazývá „Završení“. Tuto etapu měl realizovat třetí vůdce a připadala na roky 1996 až 2000. Obsahovala následující cíle:

1.      Likvidace Sovětské armády.

2.     Likvidace Ruska jako státu.

3.    Likvidace atributů socialismu, jako je bezplatné školství a zdravotnictví, a zavedení atributů kapitalistických: za všechno je potřeba zaplatit.

4.      Likvidace sytého a spokojeného života v Leningradu a v Moskvě.

5.      Likvidace národního a státního vlastnictví, a zavedení vlastnictví soukromého.

„Završení“ mělo být provázeno mrznutím hladového obyvatelstva, budováním kvalitních cest do mořských přístavů, ze kterých se suroviny a bohatství Ruska měly vyvážet do zahraničí. Západ doufal, že na úkor Ruska vyřeší mnohé věci, vyždímá ho jako citrón a území připadne anglosaské rase.

O existenci těchto plánů svědčí nejen očividné výsledky takzvaných „reforem“, které globalizátoři v naší zemi vykonávali rukama místních globalizátorů, které zazněly z jejich úst koncem 90. let 20. století.

 

Otevřené přiznání

 

„Abychom připravili Ameriku na vstup do 21. století, musíme se naučit řídit síly, které předurčují změny ve světě, a zajistit tak pevnost a spolehlivost vedoucí úlohy Ameriky na dlouhou dobu. Před 50 lety Amerika prokázala svojí předvídavost a budovala instituty, které zajistily vítězství ve „studené válce“ a které dokázaly odstranit množství překážek a bariér, rozdělujících Svět, ve kterém žili naši rodiče.“

Poselství prezidenta USA Billa Clintona

„O stavu země“ ze dne 7. února 1997 

 

„Během 40 let jsme utratili biliony dolarů, abychom dosáhli vítězství ve studené válce proti Rusku.“

Ministr Zahraničních věcí USA

James Baker

 

„Vítězství USA ve studené válce bylo výsledkem cílené, plánované a mnohostranné strategie USA zaměřené na zničení Sovětského svazu. Průběh historických událostí byl předurčen strategickými směrnicemi Reagana. Skrytá válka proti SSSR nakonec vytvořila podmínky pro vítězství nad Sovětským svazem.“

Ředitel Centra pro bezpečnou politiku

Frank J.Gaffney 

 

„Rusko je poražená velmoc. Prohrálo v souboji s titánem. A říkat, že „to nebylo Rusko, ale Sovětský svaz“, znamená utíkat před realitou. Bylo to Rusko s názvem Sovětský svaz. Vyzvalo USA do boje a bylo poraženo. Dnes není třeba dále živit iluze o tom, Rusko je velmoc. Musíme se zbavit tohoto způsobu myšlení. Rusko bude rozdrobené a pod dohledem.“

Zbigniew Brzezinský

 

„Západ musí udělat všechno, co se jen dá…, jinak USA a Západ riskují ztrátu vítězství ve studené válce, která se v důsledku toho změní na porážku… Rusko je klíčem k úspěchu. Právě tam bude vyhrána nebo prohrána poslední bitva studené války. Neexistuje vyšší sázka.“

Prezident USA

Richard Nixon

 

Rozpad Sovětského svazu je bezpochyby nejdůležitější událostí dnešní doby a Bushova administrativa projevila ve svém přístupu k tomuto problému neuvěřitelnou zručnost. Já bych v Rusku upřednostnil chaos a občanskou válku před tendencí sjednotit ho do jednoho, pevného a centralizovaného státu.“

Člen Trilaterální komise a hlava „B’nai B’rith

Henry Kissinger

 

„. Úlohou Ruska po prohře ve studené válce je zabezpečit vyspělé země svými zdroji. Na to jim však stačí pouhých 50 – 60 milionů lidí.“

Premiér Velké Británie

John Major

 

Jak vidíte, milí čtenáři, agresoři přestali skrývat své cíle a plány ve vztahu k naší vlasti. Tajemství přestalo být tajemstvím, viz výše vyjádření jejich vůdců. Ale co je ještě důležitější, oni sami zveřejnili původní tajné dokumenty, které potvrdily jejich agresivní plány. Dokonce vytvořili medaili „za vítězství ve studené válce“ (viz obr. 3-1).


  Obr. 3-1


Z toho vyplývá jeden velmi důležitý závěr pro všechny skutečné patrioty Ruska. Je velmi jednoduchý. Pokud se protivník přiznal, že vykonává agresi proti tvé zemi, tak lidu této země to dává právo neuznat výsledky agrese a namířit svojí činnost proti okupantům, jejich pomocníkům a zrádcům Vlasti, vycházejíc z vlastního chápání vzniklé situace a s cílem osvobození své země. To předpokládá neuznat ani „rozpad“ SSSR (protože došlo k „rozčlenění“), ani výsledky zlodějské privatizace, ani nic jiného, co bylo provedeno zemi i lidu. Prosím čtenáře, aby si všimli rozdílu v hodnocení situace ze strany jakoby „opozičních“ stran. Například ze strany Komunistické strany Ruské federace (KSRF). Vždyť co znamená například boj za svazový stát Ruska a Běloruska? Znamená přiznání rozčlenění Ruska! Pokud postavíme otázku tak, jak je to aktuálně uděláno v této knize, tak i situace bude vypadat celkem jinak, a tím pádem i návrhy a řešení budou jiné: „My neuznáváme fakt rozčlenění SSSR v souladu se směrnicí 30/1 ze dne 18. srpna 1948 a budeme dále konat, vycházejíc z vlastního chápání.“ Tato fráze vychází z programu strany KSZ.

 

Jak se realizoval a jak se realizuje „Harvardský projekt“

           

Samotnému popisu metod a způsobů realizace tohoto procesu je zasvěcena celá tato kniha. (V koncentrované podobě je popsán ve 2. dílu). Ale pokud chceme důkladně pochopit příčiny tohoto procesu likvidace naší země a našeho národa – musíme si nejprve objasnit mnohé věci, které před námi záměrně skrývali. A po jejich objasnění je teprve možné přejít k činům. Ty jsme též v knize popsali.


Na tomto místě můžeme zatím říci, že hlavním nástrojem likvidace SSSR se stalo nejvyšší vedení SSSR na čele s Gorbačovem. Gorbačov je darebák. Věděl, co se se zemí, ale vědomě ustoupil do pozadí, aby všechna špína padla na hlavu opilce Jelcina. [1] 

 

Komentář ke kapitole 3: TAJNÉ PLÁNY OBSAZENÍ SSSR-RUSKA


Tato polemika bude asi nejkontroverznější z celé knihy. Nejprve si řekněme, jak jednotlivá křídla Globálního prediktoru pracují, jak řídí Svět (v minulosti pouze Egypt).



Vše je hezky vidět na hře fotbal. O roli fotbalu v globálním řízení si přečtěte zde.

 



 

Na místě Globálního prediktoru (GP) si představte FIFA, která stejně jako GP, z pozadí veškerý fotbal řídí a určuje pravidla hry, na místě faraonů by mohli být majitelé klubů, na místě velitelů armád bych viděl trenéry a na místě bojujících vojáků jsou zcela jasně hráči, přičemž celý systém od spodu drží a podporují diváci.


Domnívám se, že GP pracuje úplně stejně, jako to můžeme vidět na v podstatě jakékoliv kolektivní míčové hře. Prostřednictvím majitelů klubů (faraonů) vysílá každé křídlo GP do hry, v našem případě spíše do války, pod vedením trenérů (velitelů vojsk) své mužstvo. Cíl obou křídel GP je stejný, nicméně jejich metody se liší. Euro-Asijská parta má být zastáncem evolučních metod a Atlantická parta revolučních metod. Obě tyto party spolu soutěží o to, která metoda bude úspěšnější. Obě tyto party maximálně podporují své koníky (nástroje), avšak myslím, že si určily mantinely, ve kterých se budou pohybovat. Z historie můžeme vidět, že množství mrtvých v hrátkách obou křídel GP v žádném případě takovým mantinelem není.


Dobře jsou metody jednotlivých křídel GP vidět třeba na Leninovi a Trockém. Uljanov byl vyslán do Ruska dělat revoluci ze Švýcarska, které v té době bylo sídlem Euro-Asijského křídla GP a které je zastáncem evolučních metod, přičemž jak víme, byl zastáncem mírných řešení, jedním z jeho prvních kroků bylo podepsání Brestlitevského míru. Oproti tomu Lejba (Bronštejn - Trocký) byl vyslán dělat revoluci v Rusku z USA, přičemž jeho metody byly jasně revoluční. Jeho úkolem byla permanentní Světová marxistická revoluce. Co si pod tím pojmem představit nevím, asi permanentní bordel (řízený chaos?).


Jak můžeme vidět z historie, Atlantické křídlo ve 20. letech minulého století v Rusku prohrálo, Lejba byl vyhoštěn a protože nesplnil svůj úkol, dočkal se v Mexiku podle hesla „Posloužil jako živý, ještě lépe poslouží jako mrtvý“, své 7. etapy PFŘ. O tom, kdo v té době v Rusku vyhrál, jasně vypovídá rudá vlajka Sovětského svazu. V 90. letech minulého století sice na chvíli převzalo moc Atlantické křídlo GP, ale jen dočasně, nebude dlouho trvat a Rusko se vrátí ke „své“ rudé vlajce.


Tedy, když to zrekapituluji:


Atlantické křídlo, bílá vlajka, revoluční metody (alkohol, drogy, vraždy, atentáty, války, teroristické akce – pracují spíše na 5. a 6. prioritě zevšeobecněných prostředků řízení/zbraní), základní nástroj USA, cesta rasomlejnek neboli meziregionální konglomerát;

Euro-Asijské křídlo, červená vlajka, evoluční metody (korupce, ideologie (KOB), změna historie – pracují spíše na vyšších prioritách  zevšeobecněných prostředků řízení/zbraní)  hlavní nástroj Rusko a v současné době i Čína, cesta mnohoregionální blok.


Tak jak tedy obě křídla pracují? Nejprve si řekněme, že to není úplně tak, jak ve svých přednáškách uvádí Valerij Viktorovič Pjakin a i druzí představitelé GP SSSR, cituji:


Oni předávajíc si ten míč, řešili problémy stojící před egyptským státem i před celým světem v otázkách globalizace. To znamená, byly dva týmy a ty se nacházely v různých městech, plníc různé úkoly.


To znamená, jejich povinnost byla prezentovat různá řešení jednoho a téhož problému. V tomto smyslu byl mezi nimi rozdíl nejen v barvách, ale i v metodách navrhovaných řešení - jedni předkládali evoluční cesty, mírové a relativně nenásilné, a druzí navrhovali revoluční cesty.


A v závislosti na tom, před jakým problémem stáli, podle toho vybírali. To znamená buďto silovou cestu, svržení někoho, válku, revoluci, anebo, tam kde neprojdou vojska, projde osel naložený zlatem - podplácení, zavedení falešné informace a vše další.


A třeba zde:

„Tvůrčí konkurz je princip, který aplikuje GP při přijímání řešení a volbě postupu v konkrétních otázkách. Spočívá v tom, že kdo nabídne (která strana ze dvou) lepší řešení, toho řešení se vybírá k realizaci. V minulosti tvůrčí konkurz probíhal vždy mezi Eurasijským a Atlantickým křídlem GP, v případě syrské otázky Eurasijské křídlo přiznalo Putina sobě rovného a tvůrčí konkurz probíhal mezi ním a Putinem. Dopisem papeže Eurasijské křídlo přiznalo, že není schopno samo bez Putina a Ruska najít řešení (a zabránit válce a potenciálně 3. světové válce) a akceptuje a podporuje řešení Putina.



Zvýraznil jsem pro nás to důležité. Ano, v některých minoritních případech tak může GP skutečně pracovat, ale jak vidíme v minulosti i jak můžeme vidět v současnosti, GP, tedy jeho jednotlivá křídla pracují úplně jinak.


Ona nevybírají, jestli půjdou silovou cestou, tedy prostředky 6. priority nebo jestli půjdou nějakou měkkou cestou tedy prostředky řízení na 5. až 2. prioritě (viz 6 priorit zobecněných prostředků řízení/agrese), protože obě křídla prosazují svá řešení současně. To si, přátelé, zapamatujte!


Globální prediktor pracuje tak, že obě jeho křídla pracují současně!


Ano, obě křídla si určí společně cíl, ale každé křídlo jde k tomu cíli samostatně, a jak se říká – přes mrtvoly. Toto je potřeba pochopit a touto optikou je také potřeba se dívat jak na historii, tak i na procesy probíhající v současné době.


Lenin a Trocký nejsou jedinými příklady z ruské historie. Podívejme se třeba společně na občanskou válku v Rusku. Kdo proti komu bojoval? Velkou říjnovou socialistickou revoluci (VŘSR) dělali rudí ve svém Petrohradu, i když tam už měli bílé záškodníky ve skupině Trockého, nicméně VŘSR byla rudá a proti rudým se zvedlo Bílé hnutí. Důležité je pochopit symboliku barev Bílí a Červení.


Bílí - původně se sídlem v Thébách – jižní křídlo, barva bílá, metody revoluční, sídlo Janov (bílá vlajka s červeným křížem), v současné době toto křídlo nazýváme Atlantickým. Vývěskou je "britská koruna", "britská královská rodina".


Červení (rudí) - původně se sídlem v Memphisu – severní křídlo, barva červená (rudá), metody evoluční, sídlo Švýcarsko (červená vlajka s bílým křížem), v současné době toto křídlo nazýváme Euro-Asijským. Jeho vývěskou je “institut papežství“ a stát Vatikán, skutečné řízení však už asi 15 let vychází z Prahy.


Pokud se ptáte na českého lva, ten má podle mne původ v Benátské republice a dvouocasý je proto, protože slouží oběma křídlům. Všimněte si jazyka lva, je docela velký, což znamená, že může mluvit (řídit)!


Ale vraťme se k meritu věci. Jak jsem uvedl výše, obě křídla GP pracují současně. A v čem že je jádro pudla? No přeci v tom, že ať už se člověk přikloní k jedné nebo ke druhé straně, vždy je řízen GP a vždy plní jeho zadání. Jde o podobný princip, jako je teorie dvou lží, kdy je pravda schována a lidem jsou předestřeny pouze lži (více zde)


Globální prediktor nabízí lidem vždy dvě cesty, přičemž každá z nich je prezentována vždy jen jedním jeho křídlem.


A dokonce mi připadá, že jedna cesta je vždy pro společnost lepší a druhá horší, tedy něco, jako je stálý spor mezi dobrem a zlem nebo jing a jang. Přitom ani ta lepší cesta není cestou správnou, tedy cestou k Člověku, jen tuto cestu imituje, skutečné otroctví jen zabaluje do trochu snesitelnější formy.


Tak třeba do poloviny 18. století se ve Svaté říši římské neřešily národnosti. Poté, již v nástupnické rakouské říši, se začaly vlivem bílého křídla řešit národnostní otázky, které se staly základem pro války ve 20. století. Já vím, je to trochu zjednodušené, ale pokud byly Rakousko a Německo ve společné Svaté říši římské, jako za Karla IV., bylo by úchylné, aby spolu bojovaly.


Právě ve 20. století jsou výše uvedené dvě cesty, tedy cesta „dobra“ a zla dobře vidět na fašismu a socialismu. Fašismus byla cesta bílých a socialismus cesta červených.


V dnešní době je cestou červených (rudých) Koncepce obecné bezpečnosti (na 3. prioritě) a národovectví je cestou bílých. Nevěříte? V 37. části popisuji, jak jsem byl u založení Strany svobodných občanů. V té době byly ve straně takové kádry, nebo alespoň za tu stranu kandidovaly, jaké nyní můžeme vídat na „vlasteneckých“ setkáních např. v Příčovech. Jak se na jejich stránkách dočteme: „Pořadatelkou akce je majitelka zámku MUDr. Alice Tomková.  Na prvním ročníku promluvili mimo jiné Jaroslav Bašta, Ivo Budil, Jaroslav Foldyna, Ivo Gec, Petr Hampl, Viktoria Hradská, Ladislav Jakl, Martin Konvička, Benjamin Kuras, Stanislav Novotný, Lenka Procházková, Michal Semín, Alexander Tomský, Milan Vidlák a Petr Žantovský. Zpívala Zuzana Stirská se svým souborem Gospel Time. Mezi diváky jste mohli potkat třeba Marka Obrtela nebo Igora Němce.“


Mám na mysli konkrétně Benjamina Kurase, Alexandra Tomského a Michala Semína, se kterými mám osobní zkušenost. V té době, o které se zmiňuji, měly špičky Strany svobodných občanů, do které uvedení spadali, zabořeny hlavy v amerických zadnicích až po polobotky. To byli právě také ti, kteří se mohli usyčet a hlavy ukroutit, když jsem z poza řečnického pultu říkal: “Sice přátelství se Spojenými státy je hezká věc, ale jsou tak trochu daleko, a podle mého názoru je daleko důležitější, budovat dobré vztahy se svými sousedy.“ Ano přátelé, tak to je, z těchto amerických vlezdoprdelků se přes noc stali zarputilí bojovníci za české vlastenectví.


Nelze se na minulé nebo současné procesy dívat tak, že Česká republika udělala něco, nebo že třeba Rusko udělalo něco jiného a dle toho soudit, ne, tak to nelze, je vždy potřeba analyzovat, které křídlo GP, respektive kteří jejich slouhové za tím či oním stojí.


Např. podíváme-li se do nedávné historie, tak u zrodu Československa v roce 1918 stáli bílí, tedy Atlantické křídlo, když se jim povedlo národnostními rozbroji a 1. světovou válkou rozbourat Rakousko-Uhersko. Následně po 2.  světové válce stále více získávali na vlivu červení, tedy Euro-Asijské křídlo, přičemž např. politické procesy s Lánským a spol. a třeba i smrt Klementa Gottwalda byly akce bílých.


(Důvodem těchto politických procesů byla silná podpora vzniku nového státu Izrael, jehož účelem bylo soustředit nástroje bílého křídla na jedno místo, a tak jim omezit celosvětovou působnost. V KOB se píše o těchto nástrojích hodně, v roce 1997 VP SSSR napsal knihu Sinajský pochod, ale nikde jsem nečetl o tom, že tyto uměle vypěstované nástroje jsou nástroji pouze bílého křídla GP, tedy křídla Atlantického. S tímto pohledem pak dostává i jiný rozměr pohled na tzv. „finální holokaust“.)


Bílí se pak dostali k veslu v lednu 1968, aby je červení v srpnu 1968 ještě na nějaký čas od vesla odsunuli. Bílí se pak přes Chartu 77 a po zavraždění Viery Husákové v tomtéž roce, kdy zásadně zabrzdili práci Gustáva Husáka a přes Prognostický ústav, kde si vychovávali své kádry (Klaus atd.), dostali znovu k moci po listopadovém převratu v roce 1989. Červené křídlo se poté dostává k moci někdy v době před zvolením Miloše Zemana prezidentem.



Dobře je proces přebírání řízení v Československu vidět třeba na stavbě pomníku Josefa Vissarionoviče Stalina. Stavba pomníku byla zahájena 22. 12. 1949. V datu lze nalézt nejednu jedenáctku 2+2+1+2+4=11 a nejednu dvaadvacítku 9+4+9=22, podpis GP je tedy opět evidentní. Stavbu provádělo samozřejmě Stalinovo křídlo, tedy rudí. Poté, jak se bílí postupně dostávali k moci jak v Rusku, tak i u nás viz politické procesy v 50. letech a poté, když Chruščov v Rusku upevnil svou moc, pomník Stalina v roce 1962 zbourali.



V současné době je evidentní, že Naše řídící struktury budují Novou říši římskou na občanské bázi, tedy řečí KOB - na bázi Mnohoregionálního bloku, což znamená, že národnostní otázky budou potlačeny a tím bude i potlačena možnost válek a jiných rozbrojů.


Naproti tomu bílí, tedy služebníci Atlantického křídla, hází do běžícího procesu písek s vlastenectvím a s národnostními otázkami obecně, včetně myšlenky o opětovném spojení České a Slovenské republiky, což je věc dávno odpískaná, nebo dokonce zvedají otázku separatismu Moravy, což je zase věc přímo úchylná a svědčí o tom, že se neštítí ničeho a že každý prostředek zaškodit je jim dobrý.


Jejich denním chlebem je pěstovat rozmíšky a rozdělovat společnost. V tomto článku Jak je ničeno vlastenectví popisuje autor, jak určité síly, opět z bílého tábora, diskreditují jak náš stát, tak i národ, nicméně to není to, co mám na mysli. Já si myslím, že člověk v první řadě musí být Člověkem s velkým počátečním písmenem, tedy aby u dotyčného převládal režim typu struktury psychiky člověka, a teprve potom se můžeme bavit o tom, jestli jsem Čech, Rus nebo Němec, protože debata tří Člověků (Čecha, Rusa a Němce) o národnostních otázkách se bude odehrávat na podstatně jiné úrovni, než debata tří lidí (Čecha, Rusa a Němce), u kterých převládá režim typu struktury psychiky biorobota (a to v tom lepším případě).


Co říci závěrem? Cesta k Člověku je určitě kratší od KOB, na jejíchž principech je dnes stavěna Nová říše římská,  než od fašismu, jehož zárodkem jsou právě různá vlastenecká, neboli nacionalistická (nacistická) hnutí a strany, které společnost rozdělují.


Na druhou stranu, pro normálního člověka jako úplně nejlepší cestu vidím, snažit se stát se  Člověkem na základě sebevzdělávání, aby sám mohl vidět a sám uměl posoudit, co se ve společnosti ve skutečnosti děje. Prostě nenechat se vodit za nos ani červenými, ani bílými.


Tento široký úvod byl důležitý k pochopení skutečnosti, že jak USA, tak i Rusko, jsou plně ovládány shora skrytou celosvětovou vládou, které v KOB říkáme Globální prediktor. Jak již určitě každý pochopil, jedná se o jeden řídící subjekt, který má dvě křídla a jehož každé křídlo jde za společným, tedy předem společně dohodnutým cílem, svojí cestou a pomocí svých nástrojů. USA si můžeme představit jako levou ruku GP a Rusko jako pravou ruku GP. Ti nahoře to mají jako soutěž a dole lidé umírají. Přesně takovou soutěží byla 2. světová válka.


Proto nyní studenti KOB zpozorněte, nic takového, jako je psáno v této kapitole a jak vidím, bude o tom i kapitola 4., nic takového jako „studená válka“ neexistovalo a neexistuje. Existuje pouze celosvětové divadlo, hra se svým scénářem, nazývající se „studená válka“. Pokud si vezmeme třeba Johna Kennedyho, tak ten byl jasně kádrem červených, nicméně šel proti zájmům  bílých, a proto ho zlikvidovali, jeho bratra také.


„Studená válka“ je podvod na lidstvu úplně stejný, jako je přistání Američanů na měsíci, jako je 11. září 2001, jako je leden a srpen 1968 a samozřejmě, jako je připravovaná válka v Evropě v současné době. „Studená válka“ je určena jako  nástroj, podobný Covidu-19, nechá se na ni svést cokoliv, a to na obou stranách. Bez „Studené války“ by nemohli oblbovat Rusy, proč se nemají tak dobře, jako se mají na Západě. V Rusku za všechno špatné může zlý Američan, dokonce před pár dny se objevil v konceptuální diskusi na telegramu (řízené hochy z tajných služeb bílých) příspěvek, že prasklé topení v nějakém městě je důsledkem teroristického činu. Napsal jsem do té diskuse, že se nejedná o žádnou sabotáž, ale jen a pouze o důsledek tradičně nekvalitní ruské práce. Celkem 4 dny mě nechali v té jejich diskusi, než mě admin, spoluorganizátor setkání Altaj 2023 a 2024, mladý bělogvardějec Jegor Koverja, z diskuse vyloučil.


[1] Veličko, v souvislosti s Gorbačovem, vypráví ve svých Besedách o životě č. 3, zajímavou epizodu: „Jednou takhle Gorbačov vystupoval v televizi se svým apelem k celému národu. Seděl za stolem přibližně tak jako teď já, mířila na něj kamera a za ním stála velká trojdílná leštěná skříň. Někdo se díval do obličeje našeho světlo přinášejícího Michaila Sergejeviče a nechal se jím dojímat, a někdo se díval na to, co se za ním odráží v té skříni, v té trojdílné leštěné skříni. A co myslíte? Nejspíš tam byl papír nebo obrazovka s nápovědou? Ne. Seděl tam chlap, nohy měl na konferenčním stolku a sledoval, jak Gorbačov pronáší svá slova k celému národu. Očividně se nejednalo o živé vysílání. A ten chlap, který tam seděl v póze demonstrující zřetelnou neúctu k formální hlavě státu a vládnoucí straně, sledoval, jak to Michailu Sergejeviči jde, a když byl s nějakou variantou spokojený, tak rozhodl: "Tohle půjde do vysílání."- (pozn. překladatele MM)

427 zobrazení1 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

1 Comment


mmakovy
May 29

Díly 1 až 3 v pdf ke stažení zde: Tajemství ovládání lidstva K.P.Petrov | KonceptuálCZ (konceptualcz.cz)

Najdete-li jakékoliv chyby, napište mi. Díky MM

Like
bottom of page