TAJEMSTVÍ OVLÁDÁNÍ LIDSTVA Konstantin Pavlovič Petrov 8. TAJEMSTVÍ ZÁNIKU ATLANTIDY

03. 08. 2024

8. TAJEMSTVÍ ZÁNIKU ATLANTIDY

„Současnost je následkem minulost, a proto neustále obracej

svůj zrak za sebe, čímž se ochráníš před významnými chybami“

„I Egypťané byli svého času spravedlivými a lidomilnými“

(K. PRUTKOV)

    Při otevírání tématu vzniku prvních regionálních civilizací současného lidstva nesmíme zapomenout ani na archeologická a geologická fakta, která nebyla zahrnuta do historického mýtu, který se dnes propaguje v systému povinného školního vzdělávání současné civilizace. Analýza těchto faktů nás dovede k závěru, který odmítá tradiční koncepci globální historie o původu současného lidstva ze zvířat a jeho postupného samostatného rozvoje z primitivnosti doby kamenné až do dnešních „zázraků“ vědy a techniky.

    Doba kamenná byla skutečně začátkem rozvoje dnešní globální civilizace, ale ještě před ní se udála globální geofyzikální katastrofa, která zlikvidovala předchozí globální civilizaci i s její vyspělou materiální a duchovní kulturou (pólovými strukturami kolektivní psychiky, tj. egregory). Vymazání egregorů (v knize je jim věnována samostatná kapitola) prakticky vynulovalo paměť většiny přeživších, což se přetavilo do zdivočení následujících pokolení.

Z ruskojazyčné literatury posledních let můžeme na toto téma doporučit následující tituly:

1.    T. N. Drozdovová a E. T. Jurkinová „Po stopách obrazu Atlantidy“, Moskva, „Strojizdat“, 1992.

2.    I. Velikovský „Srážka světů“ (překlad z angličtiny), Rostov na Donu, „Fénix“, 1996.

3.    V. N. Demin „Tajemství ruského lidu“, Moskva, „Veče“, 1997.

4.    G. Hancock „Stopy bohů. Hledání původu starověkých civilizací“ (překlad z angličtiny), Moskva, „Veče“, 1997.

     Ti, kteří nesouhlasí s názory v těchto a dalších knihách o katastrofě, která zahubila předchozí globální civilizaci, budou muset najít jiné logické vysvětlení pro autory uváděná fakta nebo dokázat jejich nepravdivost.

    Primitivní společnosti, které se zformovaly z přeživších lidí po zakončení katastrofy a ustálení procesů v přírodně-geografickém prostředí, byly řízeny strukturou šamanů a starších, což byla vlastně v těch dobách „elita“. Nebylo to však jediné řízení. Ne všichni přeživší totiž zdivočeli na úroveň doby kamenné a zvířecího režimu psychiky. Část „elity“ z předcházející globální civilizace přežila také a přijala na sebe úlohu civilizátorů zdivočelého světa. Je to o to víc pravděpodobnější, pokud tato katastrofa nebyla nečekanou, ale byla předpovězena, díky čemuž mohly být brzy vytvořeny v různých regionech planety základny a centra, s jejichž pomocí by bylo možno obnovit tradiční způsob života.

    Co se týče způsobu života, který měl být obnoven po skončení katastrofy, tak jeho obraz je možné zrekonstruovat ze starověkých mýtů a legend různých národů. Existovala rasa pánů, mágů, kteří pokud i nebyli nesmrtelní, tak délka jejich života několikanásobně převyšovala délku života ostatních, díky čemuž je ostatní považovali za nesmrtelné, protože se za jejich života narodilo a pomřelo několik generací obyčejných lidí.

I. A. Jefremov ve svém vědecko-fantastickém románu „Hodina býka“ popsal společenskou strukturu na planetě Tormans, kde bylo obyvatelstvo rozděleno na dvě kasty:  dlouho žijící („dži“) a krátce žijící („kži“). Krátce žijící po vyčerpání svého svalového potenciálu měli ve 25 letech odejít sami na druhý svět. K tomuto účelu byl pro ně vytvořen speciální rituál (v duchu  „je krásné zemřít mladý a nepoznat trápení stáří“), který „kži“ vnímali jako svou povinnost. A „dži“, to byla „elita“ Tormansu.

    Rasa pánů předcházející globální civilizace žila v regionech planety Země s nejmírnějším a nejpříjemnějším klimatem těch dob. Ostatní regiony planety byly zaměřeny na hospodářskou činnost. Pracovní síla měla přísné omezení využívat technogenní energii, což zajišťovalo ekologickou bezpečnost planety. Například starověké tibetské texty (jako i texty Inků a Olméků) svědčí o zákazu používání kola, protože s jeho používáním by se nevyhnutelně rozběhlo to, co dnes nazýváme „Vědecko-technickým pokrokem“.

    Poměr mezi počtem pánů a počtem pracovní síly byl takový, že rasa pánů měla prakticky vše, co si jen přála, a žila ve svérázném komunismu (kde je vše zadarmo) na úkor ostatních. Kultura rasy pánů obsahovala silnou odnož toho, co se dnes nazývá jógou a magií. A společenská struktura této civilizace byla taková, že v ní z pokolení na pokolení panovali nositelé démonického režimu psychiky, kteří potlačovali svobodnou vůli pracovní síly pomocí magie a „extrasenzoriky“, což znemožňovalo osobní rozvoj drtivé většiny obyvatelstva Země.

    Avšak život každého člověka na Zemi i celého lidstva není bezcílný, právě naopak — má svůj konkrétní cíl daný shora (velmi podrobně je to vysvětleno v DVTŘ). A pokud se lidstvo (jako určitý supersystém) odklonilo od svého cíle, přestalo usilovat o jeho dosažení, nevšímalo si nápovědi shora, tak se dostalo do slepé uličky svého vývoje a tento neblahý jev lidstva byl přerušen shora globální geofyzikální katastrofou, která byla důsledkem toho, že démonická vládnoucí „elita“ ignorovala výstražné znamení, které dostávala přes proroky své epochy a přes znamení dávané lidem shora. O nechápání významu takových znamení napsal Alexander Blok následující verš: „A zkáza Lisabonu i Messiny byla pro ně jen šílenou pohádkou“. Řeč je o silných zemětřeseních v portugalském městě Lisabon (1755) a sicilském městě Messina (1908).

Obr. 8-1 (jih je na mapě nahoře)

Právě v tom spočívá tajemství záhuby Atlantidy. Nedá se jít proti záměrům Tvůrce, které se týkají cílů existence lidstva na Zemi, jako jednoho supersystému (o tom budeme mluvit ve 12. kapitole). Atlantida pod vedením démonických žreců kráčela proti záměrům Tvůrce a nedbala na Jeho upozornění. A tak Atlantida nakonec zmizela. V souvislosti s tím se vyplatí pouvažovat nad kataklyzmaty, které stále intenzivněji probíhají v posledních desetiletích na naší planetě Zemi.

    Podívejte se někdy v knihkupectví na police s ezoterickou literaturou a všimněte si množství knih pod obchodní značkou „světy Carlose Castanedy“. Díky uměle vyvolané reklamě se mnoho našich krajanů začíná ztotožňovat s „Bojovníky poznání“. Don Juan Matos (Castanedův učitel) během své výuky nejednou obrací svou pozornost na to, že šamani jeho rodové linie jsou následníci šamanů starověkého Mexika. Tj. přes Castanedovy knihy nám nabízejí „moudrost“ předkolumbovských civilizací Ameriky. Už jen toto by mělo člověka zastavit a přinutit k zamyšlení. Vždyť na území Střední a Jižní Ameriky se vystřídalo celé množství vysoce organizovaných (na tu dobu) společenstev. Jen na mexickém území se zrodila, rozkvetla i uvadla impéria: Olméků, Toltéků, Mištéků, Mayů, Aztéků. Speciálně nepřipravený člověk však nikdy nebude umět rozlišit ruiny olméckého města od ruin aztéckého města: tvoří je stejné stupňovité pyramidy.

To znamená, že se měnily jen státy, ale všechny impéria patřily k jednomu typu civilizace, k jedné a té samé kultuře. Potřebnou faktologii o podstatě této kultury je možné je možné načerpat z následujících knih:

1)    Manuel Galich „Historie předkolumbovských civilizací“, 1990, „Mysl“

2)    V. I. Gulajev „Záhady ztracených civilizací“, 1992, „Prosveščenie“.

     Tyto knihy poskytnou člověku představu o tom, že každé ze vzpomenutých impérií dosahovalo v době svého rozkvětu neuvěřitelných úspěchů v mnoha oblastech své činnosti. Monumentální architektura administrativních center dělá dojem na lidi i v současnosti. Výdobytky agrikultury nebyly překonány dodnes: například plovoucí záhony, něco jako hydroponické farmy a vícestupňové terasovité záhony — „Koloseum“. Na území dnešních mokřadů, včetně Floridy, se rozprostíraly gigantické „Benátky“, kde kanály sloužily jako dopravní dálnice, a mezi nimi ležely nedozírné plantáže. Fungovala „transamerická magistrála“ spojující Střední a Jižní Ameriku.

    Tyto opravdu velké výdobytky se staly možnými díky dobře sladěnému systému státního řízení, kde se využíval tandemový princip činnosti. Na řídící pozice připravovali lidi od věku 15 let, přičemž nábor vhodných adeptů probíhal z různých sociálních skupin. Při vykopávkách impérií Inků a Aztéků se jim v úložištích „státních rezerv“ podařilo najít zásoby potravin, nástrojů, zbraní a ošacení na 10 let! O ekologických problémech nemůže být ani řeči, v městech žili pouze „speciální řemeslníci“ nástrojaři, klenotníci a úředníci. Navzdory tomu, množství impérií zaniklo ještě před příchodem conquistadorů (španělských kolonizátorů). Proč?

    Archeologové jen krčí rameny a odkazují se tu na „barbary, tu na živelné pohromy. Don Juan něco mlhavě říká o „Prastarých Vidících“. A přitom se stačí pro pochopení příčiny krachu těchto impérií podívat na jejich život zevnitř.

    Představte si, že jste obyčejný rolník. Váš život je zaplněn prací na polích a v sadech. Po celý rok, od úsvitu do soumraku (při teplotách od 20 °C do 30 °C) pracujete na plantážích. Ale dnes je volný den, jsou oslavy na počest boha Slunce. Administrativní centrum vaší provincie je zaplněno „prostým lidem“. Se zbožnou hrůzou sledují slavnostní obřad, který vede žrec oblečený do kostýmu z lidské kůže. Přichází vyvrcholení: do „Aleje mrtvých“ přichází zástup budoucích obětí. Jsou mezi nimi váleční zajatci, buřiči a sabotéři, a pokud jejich počet neodpovídá slavnostnímu obřadu, tak chybějící seberou z „inkubátoru“ (jeden z barbarských kmenů impéria byl změněn na „chovnou stanici obětí“). V mimořádně „úspěšných letech“ obětují až 10 tisíc lidí. Po slavnostním obřadu je možné si zajít na sportovní akce. Jejich osobní „kouzlo“ spočívá v tom, že poraženému týmu odtínají hlavy.

    A to byl jen jeden ze čtyř každoročních „svátků“. A protože bůžků je mnoho, oběti potřebuje i bůh plodnosti, i bůh stavitelství a ani bůh obchodu je neodmítá. A není třeba si myslet, že si vládnoucí špička tímto zabezpečuje blahobyt. Královský titul (tlotaoni) se překládá jako „řečník“ a volí ho i s pomocníky na radě žreců. „Řečník“ a další úředníci jsou jen zástěna a v obdobích krize je předhodí davu na zlynčování. Zde máte příčinu krachu impérií. Je to jen manévr, který se nazývá „obřezání elity“ (tomuto manévru se v knize věnuje samostatná kapitola).

    Historici pro charakteristiku společenského režimu předkolumbovských impérií používají termín „otrokářství“, my ho ovšem nazýváme jednodušeji a přesněji: fašizmus.

    Výše řečené nám umožňuje udělat jednoznačný závěr o tom, že civilizace předkolumbovské Ameriky, podobně jako i starověký Egypt, byly periférií ještě starší civilizace — Atlantidy (její charakter a příčiny globálního kataklyzmatu jsou objasněny v jedné z prací KOB „Smutné dědictví Atlantidy“).

    A nyní si položíme otázky: „Nemohl to přece být nejvyšší žrec, který vlastnoručně řezal hrdla tisícům obětí?! Kdo tedy podřezával hrdla rituálními obsidiánovými noži?“ Obřady poprav zajišťovali představitelé dvou vojenských řádů: „Orla“ a „Jaguára“.

    Co myslíte, jakými morálními kvalitami musí disponovat člověk, aby mohl důstojně plnit práci na dopravníku smrti? Možná by se tam hodil člověk, jehož mravnost se dá vyjádřit následujícími větami:

    „Smrt je naší věčnou společnicí, je jedinou moudrou rádkyní, kterou bojovník má, ve světě, kde každého pronásleduje smrt, neexistuje čas na lítost a pochybnosti. Existuje jen čas na přijímání rozhodnutí. Nikdo necítí výčitky svědomí, vždyť hodnotit své činy jako nízké, odporné nebo hloupé, znamená připisovat sobě neopodstatněnou důležitost. A hlavním úkolem na cestě bojovníka je zničit pocit vlastní důležitosti. Na bojovníka musí sestoupit „duch“, který posune jeho bod seskupení na „místo bez slitování“. Bojovník nemá ani čest, ani důstojnost, ani rodinu, ani jméno, ani vlast. Má jen život, který musí přežít. Bojovník je nastaven na přežití a přežívá díky tomu, že si vybírá nejoptimálnější způsob jednání...“ (Carlos Castaneda „Kolo času“).

    Uvedené citáty nejsou pověstnými chybami „prastarých vidících“. Na základě těchto rad se formuje nemravnost „nových vidících“. Tato nemravnost automaticky plodí náležitý světonázor, ve kterém není místo pro Nejvyššího. Místo Boha se takovému „bojovníkovi“ nabízí kaleidoskopická sada z „Orla“, „Síly“, „naguála“. Pojmové hranice těchto termínů jsou dost neurčité a napomáhají vzniku kaleidoskopické schizofrenie. To je ovšem problém samotných „bojovníků“, nás zajímá jiný významný aspekt učení.

    „Všechny cesty jsou stejné, nevedou nikam, ale pokud jedna cesta přináší lehkost a plynulost, tak druhá je zničující. (358). Následovat cestu bojovníka si žádá neochvějnou, bouřlivou cílevědomost, zvláštní stav mysli, který se nazývá nezlomný záměr. (581).“

    A jsme doma! To jsou naši staří známí trockisté! Zapálení a nezlomní revolucionáři, skuteční „pasionáři“ se svým „Cíl neznamená nic, pohyb je všechno“. Rovněž jako u nacionálních bolševiků Edka Limonova.

    „Trockizmus je agresivní a schizofrenická forma psychiky, která se může krýt jakoukoliv ideologií, jakoukoliv sociologickou doktrínou. Své pojmenování dostal podle Lva Trockého, protože u něj se tento psychický jev projevoval nejvýrazněji. Trockizmus však existuje odjakživa, ve středověku ho nazývali posedlostí. Trockisté jsou charakterističtí tím, že hlásají jedno, ale reálně pracují pro cíle  celkem jiné, skryté. Jejich sliby a výsledky činnosti se neshodují, přičemž jsou absolutně hluší k jakékoliv kritice na jejich adresu“ (viz práce KOB).

    Takže „noví vidící“ se ničím neliší od „prastarých“. Mají stejnou mravnost, stejný světonázorový kaleidoskop. Jediný rozdíl je v tom, že „bojovníkovi“ navrhují praktikovat ne „přesun“ ale „posun“ „bodu seskupení“. Mezi tím však není podstatný rozdíl. Jisté je to, že nemají konec své činnosti ve svých rukou. Ten je v rukou jejich pánů — těch, kteří toto učení oživili a oděli ho do moderního, atraktivního „obalu“ „příběhů o Síle“ (jedna z Castanedových knih) a poslali je do boje za „Novou Atlantidu“.

    I v dnešní éře dějin se proces globalizace blíží ke svému završení. Globalizátoři musí řešit množství nahromaděných problémů: ekologie, „přelidněnost“ planety, nedostatek zdrojů. Avšak nic kromě restaurované Atlantidy nabídnout neumí, a ani nechtějí. Jenže na takovou restauraci je potřeba připravit novou řídící „elitu“ a dále je potřeba uskutečnit manévr „obřezání staré elity“ po celém světě.

    První úkol řeší „dianetika“, jejíž metodika umožňuje démonickým „žrecům“ (znacharům) „odejmout“ Lidský režim psychiky a ponechat jen „zvířata“ v lidské podobě (otroky) a „zombie-bioroboty“ (dozorce a řídící pracovníky). Za účelem vykonávání této metodiky byla zorganizovaná speciální struktura: „Scientologická církev“. U scientologů je také typické, že „přežívání“ považují za jednu z osmi základních „dynamik“ člověka. Na tu samou dynamiku přežívání jsou naladěni i „bojovníci poznání“. Rozdíl mezi nimi a scientology spočívá v tom, že „bojovníci“ jsou řízeni bezstrukturně a plní cíle, o nichž nemají ani ponětí.

    „Bojovníky“ předurčili na vyplnění druhého úkolu, tj. jejich rukami se bude ve vhodném okamžiku vykonávat „globální holokaust“. Během něj bude zničena stará řídící „elita“ složená převážně ze Židů. Přes Židy si dnešní démoničtí znachaři odepíšou „výrobní náklady“ při realizaci své globalizace, a přitom vyřeší i otázku  „přelidněnosti“. „Bojovníci se následně stanou zbytečnými, ale budou potřební dozorci. To je celá Atlantida! Nahoře je nejvyšší „žrečstvo“ („polobozi“, „nadlidé“ a ve skutečnosti démoni). Vespod je pracovní „dobytek“ s lidskou tváří, otroci-„zvířata“, vděční za misku krmiva a teplého chleba. Mezi nimi je „elita“: „scientologové“ jako řídící pracovníci, a „bojovníci“ jako dozorci. Jedni i druzí jsou „bioroboti-zombie“, bezmyšlenkovitě plnící příkazy démonů. V krizových obdobích, kdy řízení selhává, tak „démoni“ předhazují „elitu“ davu („zvířatům“) na zlynčování, aby všechno mohlo začít od začátku, ale tentokrát to už nebude povoleno shora.

    Mýty některých národů budí dojem, že neomezená nadvláda rasy „pánů“ na planetě neexistovala. Tj. ne všechny regiony planety byly touto rasou zotročeny, ale existovaly i takové, které měly svébytné společenské řízení. Tento doplňující fakt ale na podstatě věci nic nemění.

    V procesu kastového rozvrstvení dnešního lidstva se původní šamanství (samostatně, ale i pod kuratelou civilizátorů, pokračovatelů minulé globální civilizace) transformovalo do žrečských struktur (různých hierarchií zasvěcení), které ve většině případů stojí nad aristokratickým („elitárním“) státním aparátem (řídící strukturou) a pronikají do struktur státnosti. V kastovní společnosti mělo žrečstvo monopolní přístup ke znalostem všech druhů. Na základě toho žrečstvo určovalo ve společnosti podobu systému vzdělávání a témat vzdělávacích programů, díky čemuž neslo nejvyšší vnitrospolečenskou moc — konceptuální moc. Podoba této konceptuální moci vyjadřovala amorální despotizmus jejích nositelů. Tento amorální despotizmus diktoval cíle, cesty rozvoje společnosti a prostředky na jejich dosažení.

Komentář ke kapitole 8: TAJEMSTVÍ ZÁNIKU ATLANTIDY

     Co se týká záhuby Atlantidy, cituji: „Právě v tom spočívá tajemství záhuby Atlantidy. Nedá se jít proti záměrům Tvůrce, které se týkají cílů existence lidstva na Zemi, jako jednoho supersystému (o tom budeme mluvit ve 12. kapitole). Atlantida pod vedením démonických žreců kráčela proti záměrům Tvůrce a nedbala na Jeho upozornění. A tak Atlantida nakonec zmizela. V souvislosti s tím se vyplatí pouvažovat nad kataklyzmaty, které stále intenzivněji probíhají v posledních desetiletích na naší planetě Zemi.“

     Zvýraznil jsem to podle mne nejdůležitější, nedá se jít proti záměrům Tvůrce. Vysvětlím, co si představuji pod záměry Tvůrce (Stvořitele). V mém chápání vesmíru (věs – mir = celý svět) Stvořitel vytvořil pravidla (která jsou stejná pro celý vesmír, pro všechny galaxie), kterým také někdo říká Vesmírné zákony (kony), které sami už jen svojí existencí zapříčiňují různé katastrofy pro ty objekty, které ty pravidla nedodržují.

    Ty pravidla, ty Vesmírné zákony jsou vytvořeny Tvůrcem tak, že pokud určitý objekt nějakým způsobem pravidla Tvůrce nedodržuje, je nejprve napomenut. Tvůrce s každým hovoří „Jazykem životních okolností“ (JŽO) a pokud dotyčný objekt Tvůrce „neslyší“ a překročí mez „božího dopuštění“, potom pro dotyčné přichází katastrofa. Princip je stejný jak pro Zemi, tak pro rod, stát atd.

Obr. 8-2

    Pravidla či Vesmírné zákony jsou prostě nastaveny tak, že špatnému člověku, který nerespektuje napomínání Tvůrce přes JŽO, prostě odpojí imunitní systém a pak už je jen otázkou času povolání duše dotyčného zpět ke Tvůrci, aby jí bylo vysvětleno, že takto ne. Úkolem duše každého z nás je její vývoj směrem k Člověku, s velkým počátečním písmenem, aby až ta naše duše doopravdy dospěje, aby se mohla stát součástí Tvůrce a tím i zabezpečit Jeho vývoj a rozšíření.

    Obrázek 8-2 si můžeme vysvětlit také jako jednosměrnou vyasfaltovanou silnici, po jejíchž obou okrajích jsou zarostlé škarpy a za těmi škarpami je už jen hluboký sráz, kam když chodec přepadne, prostě skončí. Takže pokud jdete životem prostředkem silnice v hranicích božího úmyslu (úmyslu Tvůrce), a můžete i jet na čemkoliv, Tvůrce Vám bude pomáhat. Samozřejmě, že ne on sám osobně, ale jsou tak Jím nastavená Jeho pravidla. No, a pokud nejdete po asfaltu, ale prodíráte se škarpou, jste celí potlučení a špinaví, jak občas upadnete.

    A jak už to v životě bývá, některým jedincům se podaří z té škarpy vyhrabat, některým jen na chvilku a pak tam znovu spadnou a někteří se o to ani nesnaží nebo to neumí, a ti často pak i přepadnou do hlubokého srázu a musí tak celý cyklus opakovat znovu. Tak se děje do té doby, dokud tito propadlíci nesplní úkol, který si jejich duše předsevzali.  

    A úplně stejný princip platí pro planetu Zemi a pro její obyvatele s tím, že ta napomínání Tvůrce přes JŽO se lidem jeví jako globální katastrofy. Dále si na následujících satelitních obrázcích ukážeme, jak mohla taková globální geofyzikální katastrofa proběhnout.

Velká katastrofa, která zasáhla nejvíce Eurasii a Afriku a klidně to mohla být i ta, která zapříčinila zánik Atlantidy, byla ta, kterou způsobil pád velkého vesmírného tělesa v oblasti Karibiku.

Obr. 8-3

Podle toho, jak je Karibská oblast na satelitních snímcích rozrytá, to vypadá na oblíbenou oblast dopadů meteoritů, i když v tomto případě mluvit o meteoritech je zavádějící, spíše se jednalo o malé planetky. Ta rozrytá dráha je mezi Dominikánskou republikou a Arubou je široká nejméně 400 km a hluboká 4 000 metrů (4 km). Jak moc se musela Země zatřást a jak vysokou vlnu musel dopad planetky vyvolat, si neumím představit.

Podobnou katastrofu pak mohl vyvolat dopad planetky do oblasti Drakeova průlivu,

Obr. 8-4

respektive, jak můžete vidět na snímku níže, dopad planetky protrhl spojení Jižní Amerika – Antarktida a způsobil průliv, kterému dneska říkáme Drakeův. Vyrytá rýha je široká možná i 800 km a hluboká přes 4 000 metrů. Takových či podobných katastrof mohlo v dějinách Země proběhnout desítky a je více než pravděpodobné, že se některé katastrofy pravidelně opakují. Proto také tibetští mniši žijí ve výškách nad 5 000 metrů, kde je pravděpodobné, že už vlny z různých potop nedosáhnou.

Dále se budeme věnovat tandemovému principu. Praktické chápání tandemového principu, a tím spíše jeho uskutečnění ve svém vlastním životě je mnohem těžší, než jeho popsání či přečtení si o něm pár řádků.

Prvním, čím začnu, je dvojkolo, na kterém do pedálů šlapou dva cyklisté zároveň a synchronizovaně. Ti, kdo nejen viděli dvojkolo, ale i na něm jezdili ve dvojici, si pravděpodobně zapamatovali lehkost jízdy ve srovnání s kolem pro jednoho, vznikající proto, že odpor prostředí vůči tandemu je jen málo vyšší, než u kola pro jednoho, a energovybavenost je přibližně dvojnásobná. Ale pravděpodobně také to, že pokud váš partner v tandemu mydlí nohama, jen aby nebrzdil tempo, s jakým vy šlapete ze všech sil, bude vám to poměrně méně příjemné, než vézt pasažéra na kole pro jednoho.

Přibližně takto, jako v cyklistice, stojí záležitosti s tandemovým principem ve sféře intelektuální činnosti: pokud dva v tandemu našli cesty, jak zabezpečit sečítání svých osobních možností, pak efektivnost tandemu převyšuje možnosti každého z jeho účastníků, a výhody tandemového principu „jeden um – dobře, dva – lépe“ jsou pro ty, kdo ho byli schopni realizovat, nevyvratitelné. Pokud dva jedinci při pokusu vytvořit tandem nesčítají své možnosti, pak ten, čí osobnostní duchovní kultura je rozvinutější, bude muset svým úsilím vléct přes „dráhu životních překážek“ i svého partnera, i všechny tandemové výsledky, což se v některých případech může ukázat nad jeho síly i v případě, že individuální možnosti by mu dovolily se přes „dráhu překážek“ dostat samotnému poměrně lehce.

Avšak tandemový princip intelektuální činnosti disponuje jednou zvláštností: na rozdíl od cyklistiky, kde tandem, na který je možné nasednout a projet se, předjížděje cyklisty-jednotlivce, je jasně viditelný a hmatatelný, pak v intelektuální činnosti všechny pozitivní efekty vznikají a projevují se jen v případě sčítání schopností účastníků. Sčítání může fungovat od začátku, v tom případě se tandem formuje „samo sebou“ bez jakýchkoliv záměrných úsilí z jejich strany, ale z této příčiny také může zůstat neviditelný pro vědomí, zaujaté jinými problémy, může zůstávat v oblasti nevědomé psychické činnosti. Pokud sčítání od začátku nenastane, a lidé se nedovtípí o možnosti dosažení tandemového efektu ve své činnosti, pak  ani nepodniknou cílevědomé kroky k tomu, aby, změnou svého vztahu k sobě a ostatním, zabezpečili sečítání schopností v tandemu.

Tandemový princip pro svou realizaci sám vyžaduje jasné chápání určitých věcí, a dobrovolný souhlas chování každého z účastníků tandemu s chápáním takového druhu. Především je nutné pochopit a smířit se s tím, že koncepce „autorského práva“, „práva na intelektuální vlastnictví“, která je na Západě vnímána jako jeden ze základů civilizace, překáží realizaci svobodné intelektuální činnosti a zdokonalování duchovní kultury ve společnosti jak celkově, tak i na základě tandemového principu činnosti konkrétně.

Tandemová intelektuální činnost je založena ve všech případech bez výjimky na přiznání objektivnosti faktu samostatného bytí všech tandemových výsledků a podřízení svého chování každým z účastníků tandemu tomuto faktu. To, co se rodí ve výsledku intelektuální činnosti na základě tandemového principu, není produktem intelektuální činnosti kohokoliv z účastníků tandemu. A v produktu tandemové činnosti je reálně nemožné vymezit „autorské práva“ každého z účastníků na odděleně vzaté uměle vybrané komponenty celostního produktu tandemové činnosti.

To poslední je podmíněno tím, že tandemový princip je ve své realizaci ve mnohém podobný hře „domino“ v tom smyslu, že vklad jednoho účastníka do tvořeného produktu tandemové činnosti je podmíněn předcházejícím vkladem druhého z účastníků, a navíc formuje podmínky k následujícím vkladům jich obou. Právě díky tomuto všechny tandemové produkty disponují samostatností bytí, při kterém jsou přítomni účastníci tandemu. V tandemu ani jeden z účastníků neobsluhuje intelektuální činnosti druhého.

Výše řečené je klíčem k realizaci tandemového principu v životě, nikoliv pravidla, vymyšlené pro nějakou intelektuální „hru“, které je možné svévolně měnit, v důsledku čehož se získají pravidla „hry“ jiné, načež je možné vybrat tu „hru“, která se více zamlouvá.

Každý člověk, jsa částí objektivního světa, disponuje osobními osobitostmi vlastními jen jemu, což získalo pojmenování „subjektivizmus“. Ve společenském životě lidí je právě subjektivizmus výzkumníků, vědců, inženýrů, zdrojem objevení se v kultuře nových znalostí a návyků. Ale je i základním zdrojem chyb, pramenících z různého druhu ohraničenosti a nedostatečnosti subjektu. Pokud někdo vyslovuje názor, nezapadající do obecně přijatého, panujícího, pak dostatečně často je mu to vytýkáno slovy „A-a-a... to je tvůj názor...“. Avšak v drtivé většině případů „vytýkači“ druhým jejich názorů dávají přednost nezamýšlet se nad obsahem těch názorů a nad tím,

a) nakolik adekvátně je v nich vyjádřen objektivní běh událostí života, a 

b) v čem konkrétně je subjektivní mínění chybné a 

c) jaké osobitosti psychické činnosti člověka, který daný názor vyjádřil, našly  své vyjádření v těch chybách.

Pokud se zaměříme právě na tyto otázky, pak všeničící skepticizmus a nihilizmus typu „A-a-a... to je tvůj názor...“ se promění v jednu z dvou komponent tandemového principu. Pokud odpovědi na otázky takového druhu nebudou odmítnuty nositelem mínění „Ale táhni, … Kdo jsi, abys mě poučoval?!“ pak on tím samým začne svou část tandemové činnosti, ve výsledku čehož se jeho počáteční názor může změnit, ale kromě toho bude nový názor doprovázet i nějaký názor na partnera jako člověka a jako na nositele určitých znalostí a návyků.

Pokud partner neodmítne to mínění o otázce a doprovázející ho mínění o sobě, a nepřeruší dialog, pak může završit první cyklus tandemové činnosti zrozením třetího názoru, jež se bude v nějakých aspektech odlišovat od výchozích názorů každého z nich na danou otázku. To třetí mínění ohledně zkoumané otázky bude nevyhnutelně doprovázeno nutností změnit své sebehodnocení pro každého z účastníků tandemu ohledně těch či oněch svých osobních kvalit, znalostí a návyků. Pokud se to bude týkat dostatečně seriózních otázek, pak je možný jak krach osobnosti, zatvrzelé ve své přívrženosti k názorům, neadekvátním objektivní realitě, tak  i její přeměna.

Tandemové efekty v intelektuální činnosti jsou důsledkem toho, že z pohledu zdravého smyslu každého z účastníků tandemu je subjektivizmus jeho partnera svého druhu „dláto“, odřezávající z produktu tandemové činnosti chyby, vzniklé v důsledku subjektivizmu každého z nich. Ve vztahu k osobnosti člověka se subjektivizmus jeho partnera jeví kovářským kladivem, a tandemový produkt – kovadlinou. V důsledku takového druhu vzájemného „kovářského“ opracování se od osobnosti odstraňuje poměrně mnoho všelijaké „náplavy“ chybného subjektivizmu, který našel vyjádření v jeho osobním vkladu do produktu tandemové činnosti. Ten proces je tím více psychologicky bolestivý a nepříjemný, čím více osobnost nárokuje „intelektuální vlastnictví“ ve vztahu k výsledku tandemové činnosti a jeho komponent a čím více se považuje (ve vnímání sebe samého) za „lepší než ostatní“. Když začíná opracování osobnosti v kovárně tandemových vztahů, pak od některých odlétá tak mnoho plev, že z nich zůstane máloco a někdy se velká osobnost jednoduše v těch slupkách-plevách ztrácí. A právě strach ztratit tvář v opracování takového druhu, který je vlastní egoistickému individualizmu, je jednou z hlavních překážek, které je nutné překonat, aby bylo možné se v praxi přesvědčit, že „jeden rozum – dobře, dva – lépe“.

Z toho je možné pochopit, že tandemový efekt se projevuje tím ostřeji, čím odlišnější je ta životní zkušenost, která je uložena v duších účastníků tandemu, a čím svobodněji (volněji) a vlídněji se každý z nich staví k druhému. A podobně tandemový efekt mizí v situacích, podobných básni I. A. Krylova „Kukačka a kohout“, kdy „kukačka“ chválí „kohouta“ za to, že ten chválí „kukačku“. V prostředí individualisticky myslící inteligence je mnohem častější setkávat se s „tandemy“, podobnými ptačímu, popsanými Krylovem a obětavě zaujatými vzájemným chválením. Přičemž jeden a tentýž „intelektuál“ může postupně být účastníkem několika tandemů vzájemného chválení. Ale pokud alespoň jeden z účastníků vzájemného chválení přejde k uskutečnění principů tandemové činnosti, pak riskuje ztratit svého partnera a chválitele, kterému „kovářské opracování“ jeho domýšlivosti je nepříjemné a urážlivé.

Intelektuální činnost v tandemu probíhá jako přímá komunikace lidí, ve které probíhá výměna subjektivní informace mezi nimi. Tato výměna je tím více efektivní, čím více je soustředěno vnímání účastníka na jeho partnerovi. Informační výměna takového druhu může probíhat bez přerušení poměrně dlouho; může se obnovovat po vícenásobných přestávkách, které mohou i na několik let přerušovat posuzování nějaké konkrétní problematiky. Delší doba taktu (cyklu) tandemové činnosti a charakter informační výměny mezi lidmi dává odpověď na otázku, proč „třetí je navíc“ a proč jsou ještě víc „navíc“ a zbytečnější čtvrtý a další rozumy.

 V nejzřetelnější podobě probíhá informační výměna mezi lidmi jako beseda. Člověk může hovořit, obracet se k jedinému spoluúčastníku besedy, a k množství posluchačů. Ale drtivá většina lidí je schopná sledovat a analyzovat chod myšlenek v projevech jen jednoho spolubesedníka. Třetí, pokoušející se stát účastníkem besedy, na sebe přitahuje pozornost posluchače, čímž narušuje tandemový proces. To neznamená, že ve všech případech bez výjimky třetí musí být „odejit“ za hranice sféry besedy. Pokud chápe tandemový princip, pak jsa přítomen při tandemové činnosti druhých, je zavázán stát se pro ně průzračným nebo splynout s pozadím okolní situace. Ale to je jen jedno z ohraničení pro třetího účastníka, vkládané na něj tandemovým principem.

Druhá okolnost se projevuje trochu jiným způsobem. Jistě, triumvirát, stejně jako početnější „komise“, včetně až do parlamentu nebo sjezdu, může pracovat v polytandemním režimu, kdy jeho účastníci střídavě formují tandemy v různých sestavách. Ale v drtivé většině případů to vede jen ke zpomalení práce „komise“ bez podstatnější výhry v kvalitě vypracovaného řešení. Příčina je v tom, že drtivá většina tandemů věnujících se nějaké otázce, formovaných účastníky „komisí“, se ukáže přibližně stejně efektivními. Ale postupem doby se ve vztahu ke každému problému objeví několik v té oblasti vedoucích tandemů, z nichž jeden je schopen nahradit veškerý součet ostatních. Kromě toho, v mnohočlenné „komisi“ není zdaleka při všech variantách účastníků možné rychlé formování práceschopných tandemů, což vede k bojům frakcí, známých z každého parlamentu, dalším ztrátám času a snížení kvality řešení, vypracovaného „komisí“.

Polytandemní princip je efektivní při zpracování spektra problémů, jejichž celkový rozsah a nutná hloubka chápání překračují hranice možností jednoho člověka. To vede ještě k jedné osobitosti tandemového principu, která disponuje rozhodujícím významem právě v polytandemové variantě při zpracování spektra problémů: účastník tandemového procesu nemá právo lhát, protože zdaleka ne vše jím řečené mohou prověřit druzí účastníci polytandemního procesu, ale jím vyřčený vědomě lživý názor, jsa přijat druhými účastníky polytandemního procesu jako pravdivý, může posloužit jako základ pro vypracování hluboce mylného řešení, které může mít velmi vážné následky.

Pokud zkoumáme nějaké tematicky určené spektrum množství problémů, pak v polytandemním principu je realizovaný jeden ze způsobů vzájemného působení individuální psychiky (a intelektu) s kolektivní psychikou (a kolektivním intelektem), jehož součástí je jedinec-účastník tandemu. Z toho důvodu, těm, komu egoistický individualizmus nedovoluje pracovat na základě tandemového principu, je lépe mlčet o soubornosti a kolektivizmu. Dokud se jedinec nenaučí činnosti na základě tandemového principu v jeho vztazích s jinými lidmi, místo soubornosti obecně a soubornosti v Duchu Svatém konkrétně, bude vytvářet více či méně zjevně vyjádřenou kolektivní schizofrenii; šíření vědomé lži představuje ve vztahu ke kolektivní psychice jeden ze způsobů jejího schizofrenního rozdrobování. Osvojení tandemového principu činnosti, vyjádřené v praxi výsledky tandemové činnosti, je první překonanou  překážkou odkrývající cestu k soubornému životu jedinců.

Právě z toho důvodu je každá lež pracovníka státu nebo soukromého podnikatele nebo jiného administrátora – zločin s dopředu nepředvídatelnými následky, který je hoden, pokud ne trestu smrti, pak nemilosrdného odstranění daného pracovníka ze sféry řízení do jiné sféry, kde na jeho lži bude záviset minimální množství lidí.

Tandemový princip intelektuální činnosti je genetický naprogramovaná norma pro lidský stroj psychiky, pro Člověka.

Kromě toho, uskutečnit tandemové efekty ve vztazích mužů a žen bývá o to problematičtější, čím více se některá ze stran snaží tu druhou ovládnout  a disponovat všemi výsledky tandemové činnosti jak svým výlučně osobním majetkem. Hlavním plodem tandemové činnosti v životě muže a ženy se jeví být jejich děti a základní úloha (či podstata) tandemového procesu v jejich vztazích se jeví být výchova dětí tak, aby jejich další samo výchova (chování) bylo v průběhu celého života společensky a biosférně prospěšné.­

Z výše uvedeného alespoň pro mne vyplývá, že pracovat v tandemu není vůbec jednoduché. Výše uvedené je převzato (z Mrtvé vody) a pro studenty KOB to není nic nového, na druhou stranu umět tandemový princip používat, je věc naprosto odlišná, nežli si o něm číst. Např. můj problém je, že pokud jsem přesvědčen o své pravdě, tak se mnou málo kdy hne argument diskusního partnera, snažící se dokázat, že věci se mají jinak.

Podle mne, aby bylo možné využít maximální výhody tandemového efektu, je potřebné, aby diskusní partneři byli přibližně stejných odborných kvalit a přitom se co nejvíce jejich psychiky přibližovali typu stroje Člověka. Není možné pracovat v tandemu, pokud jeho účastníci mají rozdílné vidění a chápání světa.