10. TAJEMSTVÍ PŮVODU A ROZVOJE LIDSTVA - 2. Tajemství globálního historického procesu

13.11. 2024

2. Tajemství globálního historického procesu

„Pokud by všechna minulost byla současností a současnost

by dále existovala spolu s budoucností, tak kdo by se dokázal

vyznat v tom, kde jsou příčiny a kde následky?“

(K. PRUTKOV)

„Co je nejlepší? Porovnat minulost

a najít paralely s přítomností“

(K. PRUTKOV)

Dva přístupy ke vzniku nových biologických druhů

Je známé, že z biosféry zmizelo mnoho živých organizmů. Všichni vědí, že kdysi na Zemi žili dinosauři, pterodaktylové atd. Ale za celou známou historii lidstva jsme nezaznamenali ani jeden případ vzniku nového biologického druhu.

Oficiální věda, vycházejíc z tohoto faktu (tj. že člověk je poslední nejnovější výtvor přírody), označila člověka za „korunu tvorstva“. Avšak všichni z naší praxe známe, že „nové“ neznamená vždy „dokonalejší“. Nové prototypy výrobků (například v technice) se nemusí vždy vydařit a v takových případech jsou tvůrci nuceni se jich vzdát. Podobné to může být i s lidstvem. Pokud totiž začne „koruna“ na hlavu tlačit (tj. přírodu, a přesněji Tvůrce „koruny“ — Boha), tak se lehce může takové koruny zbavit.

Vzhledem k tomuto faktu by mělo být čtenářům zřejmé, že otázka vzniku nových druhů je velmi vážná věc.

Existují dvě možné varianty vzniku nových druhů:

1. varianta: kaskáda mutací.

Je známé, že nová mutace může zasáhnout:

1. celou populaci,

2. část populace,

3. nebo se může z populace vytratit.

   
   

Z toho vyplývá, že nový druh může vzniknout ze starého druhu v důsledku kaskády mutací. Pokud se v takovém případě zaměříme na člověka, naskýtá se otázka přechodných vývojových článků. A jestliže musel být tento proces dlouhodobý, velmi dlouhodobý (trvající tisíciletí), tak tyto přechodné články by vědci museli nacházet, jako dnes podobně nacházejí lidské pozůstatky. Ale tyto přechodné články jednoduše nejsou!

J. D. Petuchov, o kterém budeme mluvit o něco později, to ve svých pracích přesvědčivě dokazuje na konkrétních faktech archeologických nálezů. Netvrdí, ale rovnou dokazuje!

Takový proces kaskády mutací umožňuje i degradaci druhu. Avšak, jak jsme již podrobně vysvětlovali dříve, GEP má jednosměrný charakter od jednoduchých ke složitějším formám. V dnešní biosféře v rámci dostupných dějin víme jen o existenci stabilních druhů. A nevidíme ani žádnou hojnost přechodných forem.

2. varianta: genetická katastrofa.

V této variantě mohla určitou část jedinců „protočlověka“ zasáhnout genetická katastrofa, o které jsme už mluvili výše. Tato genetická katastrofa mohla trvat krátce a zasáhnout jen jedno pokolení jedinců protočlověka. Přitom nemusela zasáhnout úplně všechny jedince protočlověka, ale jen ty, kteří žili v nějakém konkrétním regionu na Zemi. Hypoteticky můžeme předpokládat i takovou možnost, že genetická katastrofa mohla trvat dlouhodobě, a mohla zasáhnout vícero pokolení ve všech regionech planety.

A v tom případě, nezávisle na délce trvání katastrofy a oblasti jejího výskytu, začaly samičky druhu „protočlověk“ rodit jakési (podle názoru protočlověků) „netvory“, kteří se lišili od svých matek a otců. Avšak tito „netvoři“ už tvořili nový druh člověka rozumného a zůstali geneticky uzavřeni vůči původnímu druhu, který je zrodil (tj. protočlověk a člověk nemohli zplodit potomstvo). A toto je v souladu s jednosměrností GEP od jednoduchých forem ke složitějším.

Známé složení biosféry a vykopávek minulých biosfér (které existovaly ještě před globálními a lokálními katastrofami na Zemi, například: „celosvětová potopa“, zmizení Atlantidy) svědčí o tom, že evoluční cesta je mnohostupňovým schodištěm, a ne pozvolně stoupajícím břehem (vzpomeňte si na „nálevku“ s hranatými stupňovitými kraji – mnohorozměrnou pravděpodobnostní matici možných stavů matérie). Na každém takovém evolučním schodu je množství druhů organizmů, a každý schod tvoří základ pro další schod.

Tato druhá varianta nás zbavuje otázky o přechodných článcích (mezidruzích) a přináší novou otázku o příčině změny genotypu.

O příčinách a faktorech změny genotypu

V těch nejhrubších rysech můžeme mluvit o dvou příčinách:

1. Přírodní (fyzická).

2. Nepřírodní (božská).

Nejdříve prozkoumáme jednotlivé možné faktory příčin změny genotypu.

a) Virus. Novou informaci může do genotypu vnést virus, který se selektivně zaměřuje na pohlavní buňky (podobně jako se virus HIV selektivně zaměřuje na bílé krvinky). To vnese do chromozomů také změny, v jejichž důsledku se po početí objeví organizmus, který už bude patřit k novému druhu. Na obr. 10-14 je schematicky zobrazen proces příchodu „mrzáčků“ na svět, kde se na „výstupu“ objevuje „krokodýl Geňa“.

b) Záření. Ze školních lavic víme, že se chromozomový aparát skládá z chromozomů „X“ a „Y“, které jsou jakoby navzájem „propletené“. Schematicky je to znázorněno na obrázku. Málokdo se však zamyslel nad tím, že samotný chromozomový aparát je také svérázným vibračním systémem. Podobně jako všechny vibrační systémy, i tento systém dokáže vyzařovat a přijímat vibrace.

Podívejte se na obrázek 10-15, na kterém je znázorněn vliv určitého zdroje vibrací na chromozomový aparát.

Pokud tento zdroj vyzařuje ne nějakou nesmyslnou frekvenci, ale takovou, která obsahuje určitý kód (zakódovanou informaci), nebo vysílá stabilní frekvenci, ale v obou případech takovou, která dokáže „rozvibrovat“ chromozomový aparát v jiném než obyčejném rytmu, tak může tento vibrační vliv vyvolat přestavbu chromozomového aparátu buněk. Co je důležité, tak toto záření se musí podstatně lišit od běžného mutagenního pozadí (tj. po běžných vibrací). Jako příklad si můžeme uvést případ, který většina čtenářů dobře zná, když někdo nehty nebo železem škrábe po skle. Tento zvuk (a zvuk, to jsou vibrace) je pro mnohé tak nepříjemný, že ho nedokáží snést, a vyvolává nepříjemnou husí kůži po celém těle.

Právě tento faktor drtivá většina seriózních vědců považuje za nejpravděpodobnější vliv na chromozomový aparát, který přivedl k pozitivním mutacím (vedoucích k rozvoji, ne k degeneraci) konkrétní jedince určitého druhu živých organizmů. Týká se to i všech jedinců protočlověka. Takové vibrace se nazývají „silné (rentgenové) kosmické záření“.

c) Jiné faktory. Můžou existovat i jiné faktory kromě uvedených a) a b), o nichž zatím nevíme.

Nyní prozkoumáme příčiny. Zde můžeme použít jen metodu úvah a analogií.

Zatím jsme tedy prozkoumali možné faktory, které mohly působit na chromozomový aparát, a speciálně jsme poukázali na „silné kosmické záření“. Pokud i faktor existuje, tak CO je příčinou jeho aktivace? Vždyť vždy se aktivuje čas, tj. vždy když končí určitá etapa rozvoje biosféry:

• živočišné druhy dýchající kyslík se neobjevily dříve, než rostlinný svět vytvořil atmosféru a ozonovou vrstvu.

  
  

• dravci se neobjevili dříve než býložravci, kteří se stali potravou dravců atd.

  
  

Na obrázcích 10-16 a 10-17 vidíte dva procesy ve schematické podobě. Na prvním je vynesení komunikační družice na oběžnou dráhu pomocí rakety „Proton“. Na druhém obrázku je proces evoluce biosféry na planetě Zemi.

V prvním případě raketa „Proton“ (startující z kosmodromu Bajkonur) letí svisle nahoru. Poté se podle programu natočí do přesně stanoveného úhlu vůči horizontu, a tento úhel se neustále mění. V další fázi programu se „odstřelí“ první stupeň a aktivuje se druhý, později třetí. Následně se hnací blok i s družicí setrvačně přesune do plochy rovníku a v oblasti nad Afrikou se v souladu s programem tento hnací blok (HB) aktivuje a vynese družici do výšky přibližně 40 tisíc km a dodá jí přesně takovou rychlost, že obíhá okolo Země stejnou rychlostí, jako je zemská rotace. Ze Země to nakonec vypadá tak, jako by družice stála na jednom místě. Pro telekomunikační potřeby je to velmi vhodné. Stačí na Zemi nasměrovat anténu do jednoho bodu a hotovo. Není potřeba ji otáčet a sledovat pohyb družice, jak to bylo při prvních pokusech s umělými družicemi.

Takže co se stalo? Na to, aby mohla komunikační družice lidem zabezpečit spojení nebo přinést televizní programy, bylo potřeba, aby se nejdříve aktivoval první stupeň, poté druhý, poté třetí, a nakonec i hnací blok. Toto všechno muselo být doprovázeno sladěnou činností všech složitých systémů raketově-kosmického komplexu. To všechno se realizovalo podle programu, který vypracoval kolektiv vědců — tj. „rozum člověka“. To znamená, že raketa letí podle programu, který vypracoval lidský rozum!

Obrázek 10-17

Avšak čí rozum vypracoval program evoluce biosféry Země a řídí ho už stovky milionů let? Právě z toho vyplývají očividné závěry našich úvah — analogií:

1. Existuje nějaký nejvyšší rozum.

   
   

2. Tento rozum (panující v přírodě) je neporovnatelně výkonnější než lidský a jeho možnosti jsou o mnoho větší než u člověka a kolektivního rozumu celého lidstva.

   
   

3. Pojem Boha (Tvůrce1, Všedržitele, Nejvyššího rozumu vesmíru, Kosmického rozumu vesmíru) v životě lidí není výplodem jejich „umělecké tvorby“, jejich „výmyslem“, ale je objektivní daností.

   
   

A jak mohl mezi lidmi vzniknout pojem „Bůh“? Mohli si první lidé sami vymyslet takový složitý jev v jejich životě? Zamyslete se, milí čtenáři, odkud berou lidé všechny objevy a znalosti o okolním světě; zákony, které určují podmínky všeho bytí ve vesmíru. Obrazně řečeno, pokud vám na mysl přijde nějaká úplně nová myšlenka, je potřeba se pokusit najít odpověď na otázku: „Odkud přišla?“. Velmi podrobně si to probereme a najdeme i odpověď v kapitole věnované egregorům. Zatím pouze budeme konstatovat, že všechno nové a neznámé, s čím se člověk v životě setkává, je odrazem toho, co už reálně ve vesmíru existuje. Takto se ve společnosti lidí odráží i skutečná Boží existence.

Dokazovat někomu existenci Boha, obzvlášť ateistovi, je zbytečná ztráta času. Jediné, co má smysl, je nasměrovat člověka pomocí úvah a analogií (porovnáváním různých jevů v okolním světě) k tomu, aby se sám začal zamýšlet nad hledáním odpovědi na tuto otázku.

Důkaz o své existenci dává Bůh každému člověku zvlášť. Jak to dělá? Prostřednictvím odpovědi, kterou dává tomu, kdo ho sám osloví. Avšak toto oslovení nemůže být strohé a formální. Musí být upřímné a čestné, jak se říká „musí to jít ze srdce“. Takovému oslovení se říká „modlitba“. Je potřeba ovšem rozlišovat rituální modlitby s kanonicky schváleným textem, který mnozí věřící čtou z modlitební knížky nebo nazpaměť, od modlitby vlastními slovy, kterými se člověk ze srdce přimlouvá k Bohu.

Bůh může na takové oslovení odpovídat různými způsoby, které závisí od individuálních zvláštností člověka. Všeobecně můžeme mluvit o pěti formách odpovědí.

1. Okamžitě. Během modlitby člověk slyší hlas shora. Známými příklady byli: Mojžíš, Kristus, Mohamed. V současném světě existuje mnoho případů, kdy „zvláštní lidé“ (tzv. senzibilové) slyší hlas shora. V tomto případě vzniká otázka, čí je to hlas. O tomto problému budeme mluvit v kapitole o egregorech. Obyčejným lidem přichází odpověď v podobě okamžité nápovědi na otázku, která je trápí.

2. Okamžitě (podobně jako v prvním případě). Avšak příjemce nechápe smysl odpovědi, jen mechanicky odpověď zapisuje perem na papír. A až poté, co mechanicky (v transu) zapsal tuto odpověď, si ji bere do rukou, čte a začíná chápat její smysl. Takových případů v současném světě existuje mnoho a já osobně se s některými s těchto lidí znám. O tom také budeme podrobněji mluvit v kapitole o egregorech.

3. Okamžitě. Během samotné modlitby odpověď přichází ve formě vidění různých obrazů, které jsou občas doprovázeny i hlasem. Toto se stávalo mnohým ruským světcům. Čtenáři již určitě slyšeli o viděních, které míval Sergej Radoněžský a Serafim Sarovský.

4. Odpověď nepřichází hned, ale až za nějakou dobu. Přesněji řečeno, odpověď člověk dostává hned, ale ta zůstává na podvědomé úrovni a na vědomou úroveň vyplave až po nějaké době. Toto se stává většině obyčejných lidí. Odpověď zpravidla přichází ve snu. Každý člověk to takto může dělat sám. Co je k tomu potřeba? Večer před spaním je potřeba obrátit se s modlitbou k Bohu. Forma modlitby může být libovolná. Není nutné klečet a ani se žehnat, ani dělat jiné, církví vnucované rituály. Je potřeba se jen upřímně ze srdce obrátit k Bohu s otázkou, která vás trápí, poprosit o radu, o pomoc. Ráno, když se probouzíte, a ještě se vám zdá sen, tak neotevírejte oči, prodlužte si ten stav, ve kterém jste se ještě neprobudili, ale už nespíte. Když člověk sní, tak tehdy pracuje jeho podvědomí, a při probouzení se k podvědomí začíná připojovat i vědomí. To znamená, že opatrně si vybavte ty obrazy, které vám podvědomí zobrazovalo během snu, spojte je s otázkou, která vás trápila, a zkuste v tom najít odpověď (radu, indicii), která vám přišla shora.

Nebuďte nervózní, pokud se vám to hned nepodaří. Vždyť se svých rozhovorů s lidmi vím, že mnozí s nich sny nemívají. Ale vím i to, že mnoho lidí, poté co modlitbou oslovili Boha, začalo snít a dostávali rady. Avšak i v tomto případě je potřeba přesně určit od koho jste radu dostali a zda jste si ji správně vysvětlili. Řeč je zde o egregorech, s kterými se čtenáři seznámí v samostatné kapitole, a také je řeč o stabilitě libovolného procesu, podrobně popsané v kapitole „Tajemství řízení“.

Avšak zatím, v této etapě obeznámení se s tajnými znalostmi, které jsou před lidmi skryty, si můžete ověřit správnost výkladu svého snu následovně. Měli jste sen a našli jste v něm (podle vlastního chápání) odpověď na svou otázku, poté jste podle této odpovědi začali jednat a všechno šlo dobře. Podruhé jste měli sen a znovu jste podle toho jednali a opět vše dobře probíhalo. Potřetí jste měli sen, v něm jste našli odpověď a opět to dobře probíhalo atd. Pokud proces vašeho chápání a výkladu slov probíhá takovým způsobem, tj. probíhá stabilně, tak to znamená, že rady dostáváte od toho, od koho je to potřeba, a vaše rozšifrování (výklad) je správné.

Ale pokud váš výklad snů a následné jednání probíhalo tak, že jednou šlo všechno dobře, podruhé špatně, potom zase dobře atd., tj. proces probíhá nestabilně, tak to znamená, že rady vám dává někdo jiný, než by měl (tj. Bůh), rady dostáváte od egregoru, přičemž „nedobrého“ egregoru (k vám nepřátelského), nebo jste radu špatně rozšifrovali. V obou případech je však potřeba přijmout opatření a zkorigovat jednak samotný proces získávání rad, ale i proces jejich rozšifrování.

5. Odpovědi přicházejí nepřetržitě prostřednictvím událostí, které se člověku dějí. Toto je nejčastější případ. Člověk si musí sám začít všímat, jak se po jeho modlitbě začíná měnit dění okolo něj. Vědecky by to znělo: „všímat si změnu statistiky různých náhod, které se člověku dějí“. A v samotném životě si je možné všimnout, jak se změnili vztahy v rodině, v práci, ve škole, na dovolené atd. Například zažíváte více konfliktů a nepříjemností nebo méně? Zažíváte více úspěchů nebo méně? Pokud se tendence změn, které zažíváte, pohybuje směrem k lepšímu, potom jste na správné cestě. Je však potřeba chápat i to, že někdy může přijít odpověď shora ve velmi tvrdé formě. Zlomili jste si nohu. Zamyslete se, co tomu předcházelo. Co jste plánovali? Jaké byly vaše cíle, sny? Možná jste šli „nesprávným směrem“? Vzpomeňte si na M. A. Bulgakova a jeho knihu „Mistr a Markétka“: „Cihla nikomu na hlavu nespadne jen tak“.

Nyní můžeme naše úvahy a analogie shrnout a spojit je s tím, co je uvedeno v kapitole „Hlavní tajemství žreců starověkého Egypta“. Pomůže nám v tom obrázek 10-18, na kterém jsou zobrazeny „nálevky se schodovitými okraji“, přičemž tyto „nálevky“ jsou vloženy jedna do druhé.

1. Máme biosféru planety Země, která má svou matici možných stavů (rozšiřující se nálevka) — matici biosféry.

2. Vevnitř této matice biosféry („nálevky“) se nachází matice rozvoje celého lidstva (menší „nálevka“), vevnitř matice celého lidstva se nacházejí jednak matice zemí a národů, ale i matice každého člověka.

3. Matice biosféry planety Země se nachází vevnitř celovesmírné matice. Je to ta největší z „matrjošek“. Je to „celovesmírná matice možných stavů matérie“, tj. celovesmírná míra.

4. Díky vibracím matérie probíhá neustálý proces zobrazování (tj. přenosu):

• informace z vesmíru do biosféry Země;

• informace z biosféry do vesmíru (zpětná

  vazba).

  
  

Zatím jsme, milí čtenáři, ještě neprobírali základy řízení, které jsou popsány v kapitole „Tajemství řízení“. Toto je, mimochodem, hlavní problém při odevzdávání vědomostí KSB. Vždyť všechno na světě je vzájemně propojeno a podmíněno. Ale to vše se dnešnímu člověku, naplněnému množstvím roztříštěných „faktů“, nedá odevzdat najednou a v celku. Je nutné to dělat po částech. Proto po přečtení této knihy může být celkem užitečné se občas vrátit k přečtenému textu a popřemýšlet nad ním už z hlubší úrovně chápání. Nyní se vrátíme zpět k hlavnímu tématu.

5. Přenos informace z jednoho „něco“ na druhé „něco“ je řízení. Například na Slunci probíhá erupce a mnoha lidem na Zemi to ovlivní srdečně-cévní systém. Ukazuje se tedy, že Slunce do určité míry lidi „řídí“.

Avšak existuje nejen řízení, ale i samořízení. Například člověk i bez ohledu na to, že se mu od sluneční erupce zvýšil tlak, šel do práce a fungoval v běžném rytmu. To je samořízení. Avšak každé takové samořízení je možné jen v přísně vytyčených hranicích. Vždyť pokud se člověku zvýší tlak příliš vysoko, tak do práce nebude moci jít. To znamená, že samořízení je možné jen v těch hranicích, které nastavila vyšší úroveň řízení. Na obrázku 10-18 vidíme porovnání vesmíru a zemské biosféry v podobě „subjektu řízení“ a „objektu řízení“. Můžeme si představit obraz s koněm a kočím. Kočí je subjektem řízení, kůň objektem řízení. Kočí dává hlasové povely, práská bičem, třese opratěmi – to všechno je pro koně řídící informace, kterou také plní. Pokud nebude kůň poslouchat, kočí ho tak práskne bičem, že se mu to nebude líbit. Nyní si přeneste tento obraz na „nálevky“, které jsou vloženy jedna v druhé.

6. Hierarchicky nejvyšší všezahrnující řízení (HNVŘ), tj. Bůh, řídí biosféru nepřímo přes „matici možných stavů vesmíru“, která v sobě zahrnuje matici biosféry Země. Všechny rytmy vesmíru jsou vibrace, které obsahují nějakou informaci. A tyto rytmy/vibrace mají nějakým způsobem vliv i na biosféru Země, což znamená, že ji řídí.

A samořízení biosféry Země probíhá v hranicích, které jsou nastaveny celovesmírnou mírou.

7. A právě tato celovesmírná míra uvádí do činnosti faktor, který způsobuje zrození nového druhu v biosféře. Nepleťte si však „míru“ s Bohem. Míra je jen Božím nástrojem. Lidstvu se zatím nepodařilo detailně tento faktor popsat. Avšak v hrubých rysech to vypadá tak, jak jsme uvedli. Díky chápání trojjednoty „matérie-informace-míra“ a díky chápání podstaty řízení vše zapadá na své místo. Poté, co jsme si doteď řekli, vše nasvědčuje tomu, že musí existovat nějaký vyšší rozum (Bůh). Vždyť řízení bez rozumu/intelektu není možné.

Míra (celovesmírná matice možných stavů matérie) má vlastnost, kterou mnohá náboženství připisují Bohu: „Bůh se nachází všude a vše se nachází v něm“. Ale my jsme si už vysvětlili, že se všechny procesy ve vesmíru řídí nejobjemnější všezahrnující maticí-„nálevkou“ (tj. mírou). Z toho vyplývá, že i míra se nachází všude a vše se nachází v míře. Přitom, milí čtenáři, už při objasňování procesu trojjednoty jsme měli možnost pochopit, že v míře je všechna matérie (v jejích různých stavech) nerozlučně spojena s informací.

A právě tato teze umožňuje sloučit vědu s náboženstvím! Dovolte mi jednu důležitou poznámku. Panteizmus, to je ztotožnění Boha s přírodou (příroda je Bůh). Panteizmus ztotožňuje míru, která je jen Božím předurčením všeho, se samotným Nejvyšším, tj. s Bohem. To je omyl. Předurčení (plán) není možné považovat za Boha.

Náboženství, která odmítají panteizmus, vnímají MÍRU (tj. „Ducha svatého“) jako nejvšeobecnější nástroj řízení vesmíru ze strany Boha. To je už přesnější, jenže náboženství neodkrývají celou plnost tohoto řídícího „mechanizmu“: vzpomínají jen „Ducha svatého“ a nic víc! V Dostatečně všeobecné teorii řízení, o které budeme ještě mluvit, je tento mechanizmus detailně popsaný.

Z toho se dají odvodit i závěry týkající se smyslu života lidí:

1. Existence každého člověka i celého lidstva není nesmyslná, ale má určitý smysl (který zatím úplně nechápeme).

2. Tento smysl života je přednastaven:

3. jak dílčí maticí biosféry Země,

4. tak i celovesmírnou mírou.

5. Člověk se od celého zbylého světa odlišuje schopnostmi:

6. používat artikulovanou řeč,

7. abstraktně-logicky myslet,

8. úmyslně jednat na základě předpokladů,

9. realizovat své úmysly pomocí práce.

   
   

Tyto schopnosti jsou geneticky podmíněny, byly „vloženy“ do genetiky člověka shora — Bohem. A jestliže je to tak, potom genetická podmíněnost musí přímo předurčovat i celou sociální organizaci lidí, celou kulturu jejich života a činnosti. Proč? Neboť kultura ovlivňuje formování člověka, jeho životního stylu. Kultura nenápadně člověku našeptává: „Toto se může. Toto se nesmí. To je dobré. To je špatné“. To znamená, že kultura řídí každého člověka a všechny lidi. Z toho vyplývá, že kultura:

• může stimulovat rozvoj člověka, rozvoj jeho skrytých schopností (tj. stimulovat osvojení geneticky podmíněného potenciálu).

• 
  

• Ale může i naopak: bránit lidem se zdokonalovat, bránit jim v osvojení si geneticky podmíněného potenciálu.

  
  

Z toho vyplývá, že lidstvo má v tomto ohledu dvě možnosti:

1. Vytvořit takovou kulturu, která:

2. bude pro Boha (HNVŘ) přijatelná,

3. bude zodpovídat jeho záměru s lidstvem,

4. bude stimulovat osvojení si geneticky podmíněného potenciálu,

5. nebude protiřečit celovesmírné míře.

6. Pokračovat v generování kultury nevyhovující lidem ani Bohu a zahynout.

   
   

Volba jedné z těchto dvou možností je mravní volba. Každý člověk se proto musí rozhodnout sám, v jaké kultuře chce žít a jakou kulturu chce ve svém životě tvořit.

Jurij Dmitrijevič Petuchov

O „tajemstvích“ evoluce a „tajemstvích“ vzniku člověka

Za několik posledních let vyšla celá série knih na téma lidských dějin, včetně původu samotného člověka. Autorem těchto knih je Jurij Dmitrijevič Petuchov. Je známý nejen knihami o historii, ale i svými romány, novelami, povídkami, poémami a básněmi. V této kapitole nás však budou zajímat především jeho historické knihy: „Historie Rusů. 40 až 5-tisíc let před n. l.“, „Historie Rusů. 4 až 3-tisice let před n. l.“, „Rusové starověkého východu“, „Superevoluce a nejvyšší rozum vesmíru. Superetnikum rusů: od mutantů k bohočlověčenství“. Velmi doporučuji všem čtenářům, aby si tyto knihy přečetli. Jsou výjimečné tím, že se plně ztotožňují s chápáním globálního evolučního procesu tak, jak je popsaný v KSB. Přitom na rozdíl od KSB, kde je globální evoluční proces (GEP) a globální historický proces (GHP) popsaný jen velmi všeobecně, tak v knihách J. D. Petuchova je GEP a prvotní etapa GHP doplněna o bohatý faktologický materiál, který se opírá jak o utajované archeologické údaje, tak i o výzkum a porovnávací analýzu světových jazyků.

Převyprávět celý obsah knih J. D. Petuchova nemá smysl. Stačí uvést jen to hlavní, což můžeme rozepsat do následujících bodů:

1. J. D. Petuchov uznává existenci Boha (nejvyššího rozumu vesmíru) a uvádí přesvědčivé příklady jeho činnosti.

   
   

2. Bůh cílevědomě řídil a řídí proces evoluce.

   
   

3. Člověk je produktem racionální a promyšlené Boží tvorby, která se uskutečnila prostřednictvím záměrné kaskády mutací.

   
   

4. Bůh má svůj záměr s každým člověkem i s celým lidstvem. Konečným cílem Boha ve vztahu k lidstvu je zformování si z počátku pomocníka, a potom Bohočlověka kvůli zachování rozumu ve vesmíru. Ve vesmíru probíhá program superevoluce. Tento program zajišťuje samoreprodukci rozumu. Proces samoreprodukce rozumu je nekonečný.

   
   

5. Postupným přechodem od jednoduchých organizmů až k člověku se mechanizmy superevolučního procesu stávaly čím dál více složitějšími. Program zapojoval stále nové a nové mechanizmy. To, co se hodilo pro bezobratlé a plazy, už nebylo dostačující pro savce. Proces šel přitom po exponenciální křivce. A zatímco pro savce a první primáty před 60 mil. lety stačil program „biologické evoluce“, tak s příchodem primitivních hominidů a pozdějších primátů už tento program nestačil. Proto na hranici 10 až 5 mil. let před n. l. byly na úrovni ramapitheců a raných australopitheců aktivovány i první mechanizmy nooevoluce. Právě tyto mechanizmy se staly klíčovými v lineárně-skokovém „rozvíjení“ superevoluční linie hominidů-paleoantropů.

   
   

6. Jako první pocítili začátek nooevoluce hominidé: Homo erectus (člověk vzpřímený) a Homo habilis (člověk zručný). Superevoluční proces řízený nejvyšším rozumem (Bohem) je vytvořil z vybraných pitheců (člověku podobných opic), přičemž je vytvořil bez jakýchkoliv „přechodných článků“.

   
   

7. Vnější vliv nejvyššího rozumu, to je zpravidla záření, které má vliv na genetické struktury. Následkem takového záření se mnoha pithecům (australopitheců, tj. „jižním opicím“ Afriky) narodili mutanti: první děti Homo. Nebylo jich mnoho. Na tomto místě J. D. Petuchov vzpomíná názor amerických genetiků, kteří (odvolávajíc se na svůj praktický výzkum) tvrdí, že v této etapě (před 3,5 až 3 mil. lety) mělo lidstvo jen jednu společnou matku. Petuchov sebejistě komentuje, že to z jedné strany potvrzuje teorii superevoluce, ale z druhé strany je to pokus vykreslit fakt mutace jako nějaký „zázrak“ a potvrdit „živelnost“ evoluce. Vždyť pokud potomstvo jen jediné samičky dokázalo nejen přežít, ale také zaplnit celou planetu, tak je to možné považovat jen za „zázrak“, za nic jiného. My však už známe podstatu celé věci podobných „zázraků“. Zázrak byl naprogramován.

   
   

8. Naše populace byla pod „ochranou“ a dohledem rodičů: nejvyššího rozumu — Boha. Takže neměla šanci nepřežít. Mutanti byli „vloženi“ do své niky, do své přírodní „kolébky“. Ještě to nebyli lidé, ale už ani opice. Byli to paleoantropové. Na jejich evoluční rozvoj a všechny druhy „selekce“ a „boje“ jim bylo přiděleno okolo 2 milionů let. Přibližně po této době ti nejlepší z nich, kteří dosáhli pozitivních příznaků, porodili v rámci superevoluce dalšího mutanta: Homo neanderthalensis (neandrtálce).

   
   

9. Neandrtálec měl mozek o 100 gramů těžší než mozek současného člověka. Byla to určitá záloha a zároveň zdroj. Neandrtálec měl výborně rozvinuty části mozku, které odpovídaly abstraktnímu myšlení (lepší než my). Takže teoreticky mohl neandrtálec myslet efektivněji než my, zejména v oblasti matematiky, fyziky a ekonomie. Neandrtálec se stal prvním Homo sapiensem (člověkem rozumným). Na svůj evoluční rozvoj mu bylo podle přepočtu paleoarcheologů a antropologů přidělených od 600 do 200 tisíc let. Neandrtálec se dostal na svou finální evoluční hranici v době 45 až 40 tisíc let před n. l., tj. po 200 až 500 tisíci letech svého rozvoje. Poté ti nejrozvinutější z nich zmutovali na kromaňonce bez „přechodných článků“.

   
   

10. Kromaňonec — „Homo sapiens sapiens“ (člověk rozumný rozumný). V rámci bioevoluce a nooevoluce získal kromaňonec rozvinutý řečový aparát, kterým neandrtálec nedisponoval. Kromaňonec měl o něco menší mozek, ale obsahující nové vlastnosti. Kromaňonec ztratil pigmentaci, tj. náhle se vyčlenil ze živočišného světa planety svou světlou kůží a vlasy. Byl to už člověk v plném slova smyslu, tak jak ho chápeme dnes. Získal oduševnělou mysl, díky čemuž byl připojen k programu mentální evoluce a poprvé (před 50 až 40 tisíci lety) se zapojil do „duchovní evoluce“ (nebo „evoluce ducha“).

    
    

11. Darwinova verze, že „člověk pochází z opice“ není nesprávná z toho důvodu, že by mezi biologickými předky člověka neexistovali vyšší pithecové (existovali, podobně jako trilobiti, therapsidi, hominidé), ale protože se člověk vyvinul z celé generace předlidí, prvolidí a lidí, kteří mu předcházeli: paleoanthropů, archanthropů, neandrtálců a neanderthaloidů. Víra v darwinovu teorii evoluce se jen málo liší od víry, že pokud se nad skladem leteckých dílů spustí uragán, tak je možné, aby se z látajících dílů a součástek poskládal „Boeing“.

    
    

12. Dokud ke vzniku tyranosaura nebo žraloka v rámci superevolučního procesu stačila „chemická evoluce“ a „bioevoluce“, tak při rozvoji člověka a jeho předků byly zapojeny ještě tři druhy evoluce:

    
    

    a) noologická (řec. „noos“ = rozum) rozumná.

    
    

    b) mentální („mentalita“ = způsob smýšlení a uvažování. Například mentalita ruského lidu. „Mentální“ = týkající se činnosti umu. Například mentální schopnosti).

    
    

    c) duchovní.

    
    

Z toho vyplývá, že superevoluce je soubor chemické, biologické, noologické, mentální a duchovní evoluce, které se postupně zrychlují a dochází v nich k periodicky prudké mutagenezi.

13. Neandrtálec měl fyzické tělo, měl prvotní mentalitu, tj. měl nerozvinuté „spící“ vědomí (jako většina současných pozemšťanů), ale neměl duchovní tělo, s kterým se pojí pojem „duše“ a „duch“. To znamená, že Homo neanderthalensis ještě nebyl „oduševnělým“ člověkem, ale lidským „polotovarem“, který evoluce musel zpracovávat do té doby, než dozrál k tomu, aby mohl nést duchovní tělo. Duchovní evoluce probíhá na úrovni polového (energetického) spojení duchovní podstaty člověka s Božským Duchem přes kanál mezi rozumem a duší jedince a nejvyšším rozumem vesmíru. Z toho vyplývá, že kromě mutageneze je nutnou podmínkou superevolučního rozvoje i dávkové stěhování (přečerpávání) duchovní podstaty nejvyššího rozumu vesmíru (Boha) do duchovní podstaty „probuzených“ jedinců, kteří mají aktivně rozšířené vědomí.

    
    

14. Nejvyšší rozum vesmíru nejenže postupně ve vesmíru vytváří své analogie (své „děti“), které se do něj můžou časem vlít, ale On si pro sebe vytváří i fyzická a duchovní těla, v kterých se může reálně zjevit bytostem v materiálním světě. Pokud to řekneme dnešním jazykem, tak lidská těla jsou jako „skafandry“, které si nejvyšší rozum vesmíru musí obléknout, aby mohl vstoupit do našeho vesmíru. O tom je i smysl existence člověka a lidstva: stát se příbytkem Boha, a díky tomu se stát Bohočlověkem a Bohem, a tak pokračovat v nekonečném procesu tvoření.

    
    

15. Odtud se dostáváme k prvotnímu chápání podstaty a povahy nejvyššího rozumu vesmíru — Boha. Je to věčná, energeticko-polová Superosobnost, která v sobě spojuje souhrnné množství intelektuálně-duchovních podstat a disponuje neomezenými možnostmi a schopnostmi. Tato Superosobnost má možnost ve vesmíru ovlivnit energeticko-polové (souhrn vibrací) a superevoluční úrovně. Materiálně se vtělovat je Superosobnost schopna jen ve schránkách bytostí, které daný vesmír neodmítá a které jsou pro tento účel stvořeny samotnou Superosobností. Jiným cílům Boha zatím dost dobře nerozumíme.

    
    

16. Člověk je stvořen jako materiálně-duchovní nosič části (!) nejvyššího rozumu vesmíru. V tom je smysl, podstata a cíl jeho existence. Z toho vyplývá, že v současné etapě rozvoje zdaleka ne každý člověk dosáhl superevolučního maxima a nejvyšší rozvojovou linii člověka. Avšak program superevoluce, realizovaný Bohem, už naléhavě výstup na toto maximum žádá (porovnejte si to, vážení čtenáři, s typy struktury psychiky, o kterých jsme mluvili v 7. kapitole). V důsledku toho panuje v dnešní době mezi lidmi velmi tvrdý přirozený výběr. K tomu je potřeba dodat, že právě tento program neumožňuje lidem úplně zdegenerovat a „zdivočit“. Bůh člověka nejen programuje, ponechávajíc mu přitom svobodu vůle a volby, ale zároveň mu dává možnost si postupně osvojovat a spouštět první vlastní jednoduché programy svého rozvoje. Tj. Bůh učí člověka být „programátorem“, což znamená učit člověka zručnostem budoucího tvůrce.

    
    

17. V oficiální vědě existuje názor, že by měla historie lidstva začínat od toho období, které je zaznamenáno v písemných zdrojích. Tento názor nemá podporu všech vědců. Historie začala objevením se člověka. Ne člověka, předčlověka, paleoantropa, archantropa atd., ale právě člověka dnešního typu, jakým je současné lidstvo.

    
    

Člověk v jeho dnešní podobě (poddruh Homo sapiens sapiens) se na Zemi objevil ne tak dávno: před 45 až 40 tisíci lety.

Téměř současně s objevením se člověka (označeného názvem „kromaňonec“) během 5 až 7 tisíc let kompletně „vymírá“ jeho předchůdce „neandrtálec“. Tedy poddruh, který do té doby existoval 300 tisíc let — silný, odolný (zvládl těžkou dobu ledovou), přizpůsobený k tvrdým podmínkám boje o přežití, o mnoho lépe než kromaňonec.

18. Je hodnověrně známo, že současný člověk nemá žádnou spojitost se žádným z poddruhů, které existovaly před ním2. Je zdánlivě poslední „variantou“ Homo, přitom zároveň jedinou. To se mohlo stát jen v jednom případě: skokovou změnou jak samotného člověka, tak i (hlavně) jeho genetické struktury. To znamená, že pře 40 tisíci lety byla těla neandrtálců vystavena genetickým mutacím, které byly vyvolány cíleným kosmickým ozařováním. Jinými slovy. Bůh do biomasy (do „hlíny“, z které byl „vymodelován“ člověk) vdechl „duši“. Podobné „akty tvoření“ se udály i předtím: při přechodu z Hominida na Homo habilis, z Australophiteka na Homo erectus, a tak dále, až do neandrtálce. To znamená, že to byl kompletní akt tvoření, roztáhnutý v čase.

    
    

Uvádění názorů J. D. Petuchova, shodujících se s názory KSB na GEP a GHP, bude pokračovat i později. Nyní ještě završíme náš rozbor tím, jaký má kultura vliv na formování člověka.

Typy kultury

Nový druh „člověk rozumný“ vstoupil do již existujícího světa zvířat. To znamená, ž „člověk rozumný“ díky mutaci „vystoupil“ ze zvířecího světa. Proto měl vnímání světa a dovednosti zvířecí, blízké dovednostem „předků“ (protočlověka). Měl instinkty, nepodmíněné a podmíněné reflexy, a to je vše (vzpomeňte si na typy psychiky ze 7. kapitoly). 

Přitom už se od zvířat lišil geneticky podmíněným potenciálem, který si ještě jen měl osvojit (obr. 10-19).

Rozvoj tohoto potenciálu mu neměl zabezpečit jen tělesný rozvoj (možnosti lidského organizmu), ale i rozvoj sociální, kulturní. Bylo potřeba si osvojit kulturu stravování, přípravu jídla, stavění příbytků, šití šatů a obuvi, osvojit si polnohospodářství, chov dobytka, osvojit si písmo, rozvinout vzdělávání, naučit se vytvářet sochy, skládat básně, dělat divadlo, psát literaturu, malovat, vytvořit státnost a mnoho dalšího.

Co se týče fyzického a duchovního rozvoje člověka, osvojení si všeho toho, co do něj bylo vloženo shora, tak čtenáři už jistě slyšeli o případech, kdy se člověk ocitl v nějaké extrémní situaci a najednou dokázal projevit takové schopnosti, které by se mu v běžném životě zdály jako nadpřirozené. Například dítě zůstalo přitlačeno k zemi pod osobním autem a jeho matka dokázala vlastníma rukama auto nadzdvihnout, aby se mohlo odtud její dítě osvobodit. V běžné situaci by takovou váhu nedokázala od země odlepit.

Známé jsou i početné případy, kdy sovětským vojákům v Afghánistánu, podle jejich vlastních slov, vybuchl u nohou granát hozený mudžahedíny. A zatímco pro ostatní byl ten výbuch chvilkovým procesem okamžiku, tak tito vojáci ho vnímali zpomaleně. Viděli, jak se na granátu nejdříve vytvořily praskliny, poté se tyto praskliny zaplnily červenou barvou od plamene výbuchu, potom se granát začal pomalu dělit na úlomky, které se pomalu rozletovaly. Mně osobně se jednou stalo, že jsem jako velitel pluku i s mladým řidičem v autě UAZ naboural v rychlosti 100 km/hodinu do cihlové stěny starého mlýna na břehu řeky, a tento okamžik nárazu jsem také vnímal zpomaleně. Stěna se pomalu přibližovala a náraz působil zpomaleně jako ve filmu. A po nárazu se najednou vše „roztočilo“ v běžném rytmu. Takže jsem osobně prožil podobný stav a věřím, že podobné zprávy jsou pravdivé.

Mimochodem, při hledání kořenů tohoto jevu se ukázalo, že ruští vojáci v dávných dobách ovládali metodiku, jak se před bojem uvést do speciálního stavu transu, ve kterém viděli bojové procesy zpomaleně, což jim umožnilo jednat v předstihu: protivník tě jde seknout šavlí a ty ho stihneš zasáhnout v předstihu. Tím chci říci, že člověk může své skryté schopnosti rozvíjet. Vždyť pokud je jednou Bůh do člověka vložil, tak to znamená, že to tak chtěl a je potřeba se je naučit využívat. Naše „kultura“ tomu však neučí. Dokonce to považuje za škodlivé.

Kromě těchto případů, mnozí znají nebo slyšeli i o faktech, kdy někteří lidé disponovali různými „superschopnostmy“. Například jasnovidci vidí auru člověka, ovládají telepatii, dokáží velmi rychle číst atd. Dokonce jsem osobně poznal jednoho „jasnočichače“, který podle pachu na několik desítek metrů rozpoznal, kdo z jeho známých se k němu blíží. Nyní je nám jasné a umíme to i dokázat, že podobné „superschopnosti“ mají v sobě v různé míře i ostatní („obyčejní“) lidé. Je potřeba se zkrátka cílevědomě zaobírat rozvojem těchto schopností. Jedním z lidí, kteří se zaobírají rozvojem těchto schopností u dětí, je učitel z Feodosie, Bronnikov. O jeho škole už mnozí dozajista slyšeli. Bronnikov učí děti a dospělé číst se zavřenýma očima, vidět skrze stěny a jiné „zázraky“. A není to žádný výmysl, ale realita. Druhá věc je, že dřív, než člověk přistoupí k osvojení si takových superschopností, musí si ujasnit cíl: nač to vlastně potřebuje. A tento cíl musí být pravdověrný, musí být v souladu se záměrem Tvůrce. Podrobně si o tom řekneme v kapitole „Tajemství řízení“.

A v této etapě čtení knihy si zatím na základě toho, co jsme si už řekli, zafixujeme očividné. Zatímco „prvotní člověk“ disponoval pouze instinkty a reflexy (tj. zvířecím typem struktury psychiky) a v procesu svého formování se lidé stávali „bioroboty“ a „démony“, tak v novém informačním stavu (ve kterém se dnes ocitlo celé lidstvo a o kterém budeme mluvit v následující kapitole) musí nutně celé lidstvo přejít k Lidskému typu struktury psychiky. Tj. vystoupit na novou úroveň „nálevky“ se schodovitými stěnami. Je to tak nastaveno v programu rozvoje lidstva a realizace probíhá přes osvojování si geneticky podmíněného potenciálu každým člověkem i celým lidstvem. To je konkrétní cíl a smysl života člověka i celého lidstva, o němž můžeme směle mluvit v současné etapě rozvoje „Homo sapiens sapiens“. Co se týče konečného cíle a smyslu života lidstva, tak ten můžeme zatím jen předpokládat.

Ve všeobecnosti může lidstvo vytvářet a udržovat 3 typy kultury, a tím pádem žít ve 3 typech civilizací vybudovaných na těchto kulturách:

1. Technokratická civilizace a kultura.

To je naše současná civilizace a kultura. Dnes žijeme v takové kultuře-civilizaci, ve které se:

• lidé stali nevolníky vytvořené techniky,

• lidé stali člověku podobnými roboty.

Myslím, že to není potřeba dále vysvětlovat. Ať si každý čtenář zkusí představit život například v Moskvě, ve které by nebyla kanalizace, vodovod a jiná technická infastruktura. Závislost na těchto věcích je viditelná každému normálnímu člověku. Existují i věci, na nichž si svou závislost mnoho lidí neuvědomuje: televize, osobní počítač, herní konzoly atd. — opravdu je lidstvo potřebuje v takové míře, jak se to dnes dělá? Vždyť právě používání klávesnice osobních počítačů vedlo k tomu, že děti ve škole neovládají pravopis. Přitom jemná motorika ruky a její trénování jsou nerozlučně spojeny s rozvojem mozkové činnosti.

2. Technologická civilizace a kultura.

V této civilizaci lidem technika slouží, ale nepanuje nad nimi. Někdo by se mohl zeptat: A jaký je rozdíl mezi technologickou a technokratickou kulturou? Rozdíl je obrovský. V technologické kultuře má člověk možnost osvojit si geneticky podmíněný potenciál rozvoje, zatímco v technokratické kultuře je tato možnost potlačována technikou. Místo toho, aby si člověk osvojoval to, co do něj bylo vloženo shora, tak používá člověk „protézy“. A protéza je vždy horší než přirozený orgán.

3. Biologická civilizace a kultura.

V ní se kultura zaměřuje na osvojení si geneticky podmíněného potenciálu, na rozvoj možností lidského organizmu. Člověk žije v souladu s biosférou a dokáže se plně obejít bez „berliček“ techniky. Částečně (ne v plné míře) příklad takového života ukázal Porfirij Kornějevič Ivanov.

Pokud i v minulosti existovala na Zemi biologická civilizace, tak po ní nemohly zůstat žádné fyzické stopy. Zůstaly však mýty: o „zlatém věku“, o „vyhnání z ráje po upadnutí do hříchu“. Mimochodem, „upadnutí do hříchu“ je v naší KSB terminologii „vypadnutí z míry rozvoje“. A pokud je to opravdu tak, potom civilizaci budujeme opakovaně. V takovém případě je potřeba si položit fundamentální otázky:

1. Co je v rozvoji kultury potřeba považovat za dobré?

2. 
   

3. Co je potřeba vykořenit?

O formování individuálních zvláštností člověka

„Kulturní prostředí“ (kultura) formuje tělesnou a duchovní složku člověka především v období OD okamžiku početí DO začátku dospělého života. Na obr. 10-20 vidíte schematicky znázorněný vliv jednotlivých složek kulturního prostředí v různých etapách dospívání člověka.

Velmi důležitý je samotný okamžik početí. Vždyť početí, to není jen mechanické spojení spermie s vajíčkem. V prvním případě začíná vzájemným působením biopole muže a biopole ženy při pohlavním aktu. Právě biopole v souladu s trojjednotou hrají klíčovou úlohu při formování genetiky budoucího člověka, tj. při formování jeho zevnějšku, zdraví a schopností. A pokud pohlavní akt vykonávají dva milující se lidé, kteří chtějí zplodit nového člověka, své dítě, tak výsledek bude dobrý. Pokud je pohlavní akt jen „mechanický“ a dělá se jen za účelem rozkoše, případně v podnapilém stavu nebo pod vlivem narkotik, bez lásky, tak tomu také bude odpovídat výsledek: „Jablko nepadá daleko od stromu“, „Jaká matka, taková Katka“.

Dalším faktorem, který má vliv na formování člověka, je situace v rodině, vztah rodičů k dítěti, pohádky dědečků a babiček. Dobré a vlídné pohádky přinášejí jeden výsledek. Zlé, nevlídné pohádky přinášejí jiný výsledek. Podobně i knihy, přátelé, filmy, hudba, učitelé — to vše má svůj vliv na formování osobnosti dospívajícího člověka. Pokud tyto vlivy nesou dobrou a správnou informaci, výsledek bude dobrý. Ale pokud je vliv špatný, tak špatný bude i výsledek.

Přitom musíme mít vždy na paměti, že kultura neformuje osobnost člověka od nuly, ale toto formování probíhá na základě individuální matice geneticky podmíněného potenciálu novorozence, do které jsou shory vloženy různé možnosti a predispozice. Tato matice je určitou dílčí mírou (osobní „nálevkou“ se schodovitými okraji), kterou si během života má osvojit, tj. naplnit reálným obsahem.

A také je potřeba pamatovat na to, že mnohé je v procesu formování osobnosti podmíněno astrologicky, tj. vlivem vesmírných rytmů na biosféru Země a na každého jednotlivého člověka.

Pokud použijeme jako analogii obraz ruské matrjošky, tak je možné říci, že matice každého člověka je jednou z nejmenších matic-„matrjošek“ mezi těmi všemi „matrjoškami“, které jsou vevnitř největší „matrjošky“ — celovesmírné míry. Tímto vším můžeme vysvětlit zdánlivě „paradoxní“ případy, kdy v „neuspořádané rodině“, kde otec je alkoholik a matka poběhlice, vyroste dítě a stane se pořádným a vzdělaným člověkem. Jak je to možné? Jde zde o to, že všechno to dobré, co do něj bylo „vloženo“ shora, bylo nakonec silnější než to zlo, které na něj působilo od dětství. Kromě toho je možné, že během těžkých a kritických období formování jeho osobnosti dostával shora nápovědu: „Neposlouchej toho člověka! Nedělej to tak, jak ti radí“ atd.

Může nastat i opačná situace. V uspořádané rodině se narodí dítě, které vyroste a stane se špatným člověkem (darebákem, zločincem, hulvátem atd.). Jak je to možné? Zde vše probíhalo naopak. Genetika byla dobrá, vliv rodičů byl také dobrý, ale vliv všeho ostatního byl špatný (ulice, přátelé, hudba atd.). Přitom ten vliv mohl být natolik špatný, že u tohoto dítěte nezabrala ani „nápověda shora“. Následující obrázky zobrazují všechno to, co jsme si právě řekli. Na obr. 10-21 vidíte už známé matice-„nálevky“, které jsou do sebe vloženy.

Nejvyšší matice-„nálevka“ (celovesmírná míra)  má vliv na matici-„nálevku“ rozvoje biosféry Země, která má zase vliv na matici-„nálevku“ rozvoje celého lidstva, a ta má zase vliv na matici-„nálevku“ života a rozvoje každého člověka. Tato poslední matice-„nálevka“ v podstatě vyjadřuje „životní cestu“ konkrétního člověka. A tato „životní cesta“ není jednoznačně daná, ale má mnoho variant.

Názory typu, že „osud se nedá změnit“, nejsou pravdivé. Připomeňme si, co to znamená matice-„nálevka“. Je to „mnohorozměrná pravděpodobnostní matice možných stavů matérie“ (v daném případě „možných stavů člověka“). Ano, člověk má některé věci předurčeny. Ala Bůh není zabedněnec, aby se tvrdohlavě dožadoval naplánovaného. Bůh je milost. On nikoho neznásilňuje a nikoho nenutí dělat násilné věci. Pokud se v životě člověka něco změní v rozporu s naplánovaným, tak to znamená, že je nutné udělat korekci. V tomto smyslu ani lidský „osud“ není potřeba posuzovat jako něco neměnného, ale je potřeba se na něj dívat jako na mnohovariantní scénář všech událostí, které se člověku dějí.

Z toho vyplývá, že tyto matice-„nálevky“ mají přímý vliv i na proces osvojování si člověkem svého geneticky podmíněného potenciálu (přitom nezapomínejte, že kromě individuální matice má na proces vliv i kolektivní matice celého lidstva, tj. kultura společnosti).

Na obrázku 10-22 vidíte člověka s jeho „genetikou“ a ten genetický podmíněný potenciál, který by si měl člověk osvojit za celý svůj život. Na obrázku také vidíte dva grafy, které ilustrují proces osvojování si geneticky podmíněného potenciálu.

Na prvním grafu křivka nejdřív roste (to je období dětství a dospívání), poté se prakticky nemění (to je období dospělosti, jeho aktivní práce ve společnosti) a nakonec křivka klesá dolů (stáří a smrt). Takto probíhalo osvojování si geneticky podmíněného potenciálu v minulosti a takto probíhá dodnes.

Na druhém grafu křivka celou dobu stoupá, a nakonec rychle padá dolů. Tento graf ilustruje proces osvojování si geneticky podmíněného potenciálu člověkem budoucnosti. To znamená, že člověk by měl do posledních dní svého života pracovat na osvojování si svého potenciálu a odcházet na onen svět ne strhaný a sešlý, ale plný toho, co mu bylo naděleno shora. Avšak v důsledku životních okolností, která nevznikaly přímo vinou daného člověka, ale vinou (a přesněji „pod vlivem“) lidí v okolí (nejdříve vlivem rodičů a příbuzných, později vlivem přátel, známých atd.), bylo člověku znemožněno osvojovat si geneticky podmíněný potenciál. Nejdřív dítě v posteli vystraší hlasitým okřiknutím „neplač!“, což u něj naruší jisté právě se formující asociativní spojení v mozku. Poté mu dají píchnout zbytečnou vakcínu, čímž zasahují do přirozeného a shora nastaveného procesu tělesného rozvoje. Dále mu nenabídnou, aby si přečetlo potřebné knihy, následkem čehož nebude týnejdžr znát to, co by měl znát kvůli svému sebezdokonalování. Poté týnejdžra omráčí alkoholem nebo jinými narkotiky, což vede k přetrhání kanálů jeho spojení s Bohem. Poté ho zamotají do informační pavučiny nějaké ideologie, náboženství, sekty, které mu nasadí nepřirozený způsob života, výsledkem čehož si člověk přestane osvojovat i to minimum z toho, co do něj bylo vloženo shora. A prvotní příčinou všech těchto vzpomenutých problémů „osudu člověka“ je nespravedlivá satanská koncepce řízení celého lidstva.

Z toho je možné definitivně pochopit i to, proč byla židům vnucena obřízka předkožky u chlapců v 8. den od narození, o čemž jsme mluvili v 6. kapitole. Dobře si všimněte, je to právě v 8. den, a ne později! V 6. kapitole jsme mluvili i o genetickém programu v lidské genetice, podle kterého si člověk musí v příslušných etapách osvojovat prvky svého geneticky podmíněného potenciálu. Tento genetický program na to vyčlenil přesné intervaly času (odkdy-dokdy) v životě člověka, kdy si jednotlivé prvky svého potenciálu může osvojit. Potvrzuje to i lidové přísloví, které jsem v 6. kapitole uvedl také: „Ohýbej mě mamko, dokud jsem já Janko. Až já budu Jano, neohneš mě mámo!“ (ruská verze: „Co ses nenaučil jako Ivánek, jako Ivan Ivanovič se už nenaučíš!“). Celkově čtenářům doporučuji, aby si ještě jednou přečetli 6. kapitolu.

Ze všeho, co jsme si doteď řekli o geneticky podmíněném potenciálu, vyplývají dva důležité závěry:

1. U člověka je potřeba formovat jeho schopnosti vždy včas.

Za touto krátkou poučkou stojí nutnost přehodnotit celý systém vzdělávání a výchovy dětí, týnejdžrů, mladých mužů a žen, počínaje od okamžiku jejich početí (dokonce i před tímto okamžikem) poskytnutím nevyhnutelných znalostí o těchto věcech současným rodičům. Jak dnes vypadá situace v oblasti prenatální výchovy, situace v jeslích, školkách, základních, středních a vysokých školách, to není potřeba vysvětlovat. A týká se to i celé takzvané „kultury“ naší společnosti, která má na děti velmi silný vliv.

2. Pokud v životním prostředí nejsou vhodné podmínky k tomu, aby si člověk v jednotlivých periodách osvojil příslušné prvky svého geneticky podmíněného potenciálu, tak to vede ke zmaření možnosti osvojit si svůj geneticky podmíněný potenciál rozvoje organizmu i se všemi z toho vyplývajícími následky pro každého konkrétního člověka.

Co znamená „životní prostředí“ v případě člověka? Kromě biosféry, tj. „přírodního prostředí“, je to ještě společnost, ve které člověk žije, vzájemné lidské vztahy, společenské zřízení, vzdělávací systém, zdravotnictví, ekonomika, politické a státní zřízení, a ještě mnoho dalšího, což je možné nazvat jedním slovem „kultura“, nebo jak už jsme dříve definovali: všechna lidstvem nahromaděná „sociální“ informace (přenášená negeneticky).

Z pohledu řízení (o řízení budeme mluvit ve 12. kapitole) je člověk v této situaci objektem řízení a kultura („životní prostředí“) je subjektem řízení (viz obr. 10-23).

Myslím, že není potřeba dokazovat, že prakticky všechny složky současné kultury, vštěpované našemu lidu, nepomáhají tomu, aby si každý občan naší země mohl osvojit svůj geneticky podmíněný potenciál3. Právě z tohoto důvodu probíhá degradace naší společnosti, kterou nikdo nezpochybňuje. To znamená, že současná „kultura“ je fakticky nekulturní. A to u člověka vede ke zmaření rozvoje geneticky podmíněného potenciálu. Zamyslete se, už dvě generace týnejdžrů vyrostly a vstoupily do života v období „přestavby“ a „reforem“. A jaké jsou to generace? Mohli bychom je nazvat „postřelenou zvěří“. Falešné životní ideály, které jim vnutila současná „kultura“, je přivedly k ukradenému mládí, k množství zlomených osudů a k ještě většímu počtu těch, kteří ztratili zdraví. Pokud to takto bude pokračovat, tak dojde k „sebedestrukci“ národa, na což upozorňují mnozí vědci a politici. Ale právě takový cíl, dosažený procesem „sebedestrukce“, si vůči nám stanovilo „světové zákulisí4.

Avšak odkud se vlastně vzala taková nekulturní „světová kultura“? Vytvořila se sama? Ne! Byla vytvořena záměrně a její základy leží v hlubokém starověku. Dokument, ve kterém jsou popsány základy této kultury, je Bible. Právě proto kulturu západní společnosti jako celku můžeme nazvat „biblickou kulturou“.

Vzniká tedy otázka: co dělat? Odpověď je velmi jednoduchá: kulturu, která neodpovídá požadavkům Boha, tj. aby si každý člověk mohl osvojit geneticky podmíněný potenciál, který do něj byl vložen shora, tak takovou „kulturu“ je potřeba změnit. A čím ji nahradit? Je potřeba ji nahradit takovou kulturou života lidské společnosti, která by odpovídala Božímu záměru a Jeho požadavkům, aby měl každý člověk možnost si osvojit svůj geneticky podmíněný potenciál. O tom, jak toho dosáhnout a co je potřeba přitom dělat, budeme mluvit v kapitolách 12, 13 a 14. Některá konkrétní opatření jsou popsána i v programu naší Konceptuální strany „Sjednocování“.

O národních kulturách

Když se objevili úplně první představitelé druhu „Člověk rozumný“, tak úroveň jejich kultury byla prakticky nulová. Vždyť žádnou „sociální informací“ zatím nedisponovali, ještě ji nestihli nahromadit, zatím jen přistupovali k její tvorbě. A bylo to poměrně dlouhé období. První cesty představitelů „Homo“ byly určovány zatím jen jejich osobními maticemi geneticky podmíněného potenciálu, protože sociálně zformované matice „životních cest“ zatím neexistovaly. To znamená, že osobní matice geneticky podmíněného potenciálu obsahovaly pouze informaci od Tvůrce (od Boha). Tyto první osobní matice nebyly formovány ani přímým vlivem geografického přírodního prostředí. Přitom jedinci druhu „Člověk rozumný“, žijící v různých lokalitách, byli nuceni se přizpůsobovat místním podmínkám přírodního prostředí. Ve stepi jsou přece jedny podmínky, v lesním prostředí jiné, v horách zase jiné, na břehu moře zase jiné atd. A nyní pozor! Ačkoli u prvních pokolení druhu „Člověk rozumný“ byl geneticky podmíněný potenciál prakticky stejný, tak po rozptýlení jedinců po planetě se tito dostali do různých přírodních prostředí a jejich původně stejné možnosti rozvoje geneticky podmíněného potenciálu se začaly lišit. Tato skutečnost měla svůj dopad na rozvoj kultur v různých regionech planety v raném stádiu rozvoje lidstva.

Ve stepi člověka zajímalo, co se nachází za horizontem a dobytkem spasená tráva ho nutila se přesouvat na nové místo. To předurčilo kočovný způsob jeho života a tomu zodpovídající kulturu. Analogickým způsobem se formoval způsob života a k němu příslušná kultura u lidí žijících v lesích, horách, u moře. Pokud step sousedila s mořem, tak to formovalo jinou kulturu. Takže zde máme vícero faktorů vlivu na rozvoj kultury:

1. Vliv přírodního prostředí.

Kromě faktoru přímého vlivu přírodního prostředí (step, les, hory, moře) mělo na rozvoj kultur v různých regionech dopad i:

2. Přebírání kulturních prvků z jiných kultur. Například kultury různých evropských národů se v mnohém překrývaly, protože byly v neustálém styku. Ale první lidé, kteří se dostali na Japonské ostrovy, se ocitli v poměrně dlouhé izolaci. Proto se kultura Japonska výrazně liší od jiných světových kultur.

3. Sociální organizace. Ve středomořských zemích bylo otroctví od dávných dob běžnou věcí. Avšak na Rusi otroctví nikdy neexistovalo. V tomto se ruská kultura výrazně liší od všech ostatních kultur.

4. Globalizace řízená „světovým zákulisím“.

5. Nadsociální (Božské) řízení. Závisí na úrovni připravenosti lidu přijímat zvěstování shora buď přes proroky, nebo přímo. Tato připravenost velmi závisí na všech předcházejících vyčíslených faktorech. Výsledkem tlaku všech uvedených faktorů vznikly národní kultury, které reálně v současném světě existují. Na obr. 10-24 vidíte schematické zobrazení procesu formování třech typů kultur:

1. Západní kultury.

2 Východní kultury.

3. Ruské kultury.

V čem je mezi nimi rozdíl? Zatímco v pokolení „prvních lidí“ před jejich rozptýlením po planetě ze středomořské oblasti byl jejich geneticky podmíněný potenciál prakticky stejný, tak pod vlivem všech vyjmenovaných faktorů se možnosti jejich rozvoje začaly lišit, což se projevilo i ve formování a rozvoji matic-„nálevek“ těchto kultur.

Začneme z té jednodušší strany, ačkoli je zvykem říkat, že „Východ je záležitost delikátní“. Už jsme načrtli jeden z faktorů, který měl významný vliv na formování kultury Japonska: izolace od ostatního světa. Avšak je potřeba zohlednit i přírodní prostředí. A to je tam prakticky stejné: moře a hory. Nejsou tam stepi, pouště atd.

Podívejte se z tohoto hlediska na Mongolsko („nekonečná step, kam se jen podíváš“). Podívejte se na geografii a historii Číny, Indie, Indonésie. Jejich „matice možných stavů“ byly omezeny jednak poměrně dlouhou izolací od ostatních kultur, ale i chybějící „všeobsažností“ přírodního prostředí (jak je to v případě Ruska, o čemž budeme mluvit dále).

Co se týče duchovní sféry, tak všechny věrouky, kulty a rituály Východu vštěpují lidem myšlenku „sebezdokonalování“ a práce s vlastním nitrem, tj. učí lidi pracovat s obrazy, které vznikají v hlavě během magických rituálů a různých „psychotechnik“. Učí je tedy určitým technologiím. Na základě toho všeho je možné tvrdit, že Východ je civilizací informace.

Na Západě byla „matice možných stavů“ od dávných dob omezována sociální organizací a procesem globalizace pod vedením „světového zákulisí“. Ano, i vliv přírodního prostředí byl v podstatě stejnorodý. V důsledku toho jeho „matice možných stavů“ byla zúžená, a její reálný projev ještě víc.

V duchovní sféře Západu, bez ohledu na deklaraci křesťanských hodnot a biblických přikázání, v praktickém životě takřka všech lidí převládají ideály materiálních hodnot a materiálního blahobytu, vládne kult peněz a obohacování.

Na základě toho všeho je možné tvrdit, že Západ je civilizací matérie.

A na Rusko se nic z řečeného nehodí.

Co se týče přírodního prostředí, tak obsahuje takřka všechno, co se nachází na zbytku planety. Ledy a chlad polárních oblastí, na jihu je zase horko a pouště. Rusko má lesy i stepi, řeky i jezera, moře i oceány, hory i pouště, nacházejí se v něm takřka všechny druhy rostlin a zvířat. V tomto smyslu se matice Ruska v mnohém shoduje s maticí planety Země.

Týká se to i „přebírání kulturních prvků z jiných kultur“. Rusko není jen zemí. Rusko je civilizací. Zatímco západní civilizace je plná národních států: Ve Francii žijí Francouzi, V Anglii Angličané, Ve Španělsku Španělé atd., tak v Rusku v jedné zemi žije mnoho národností: Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Čuvaši, Tataři, Jakuti, Baškirové, Burjati atd. Týká se to i duchovní sféry. Prapůvodní víra našich předků je slovanství, tj. přímé spojení s Bohem. Je to zaznamenáno na genetické úrovni. Dokonce i náboženská praxe Ruské pravoslavné církve (RPC) obsahuje množství slovanských svátků, příkladem čehož je například maslenica. Avšak Rusko je mnohonáboženskou zemí.

Z toho vyplývá, že Rusko v sobě během svých dějin sjednotilo nejen území, nejen lidi, ale i kultury mnohých národů tak, aby z nich nic nezaniklo. Sjednotilo je v jedné mnohonárodnostní kultuře Ruska, v zemi zosobňující ruskou civilizaci. V tomto ohledu také matice Ruska v mnohém odpovídá matici civilizace celého lidstva. Z toho všeho vyplývá, že Rusko je civilizace míry.

Co se týče „sociální organizace“, tak ta se v Rusku výrazně liší od sociální organizace na Západě i na Východě.

Na Západě během celého historického procesu můžeme pozorovat tvrdé řízení lidí ze strany mocenských struktur při současném procesu atomizace společnosti („každý sám za sebe“), ačkoli se to dodnes kryje řečmi o demokracii a individuálních právech člověka.

Na Východě probíhalo stejně tvrdé řízení ze strany mocenských struktur, ale nedocházelo k atomizaci společnosti, probíhalo jen formování klanů, které mezi sebou soupeřily.

Uvedená slova pochopíte, pokud si porovnáte filmovou tvorbu Západu a Východu. Hrdinové západních filmů jsou vždy jednotlivci, jako například postavy, které hraje Arnold Schwarzenegger. On sám bojuje proti všemu a všem. Hrdinové východních filmů jsou takřka vždy různé „školy“ a „klany“: mniši kláštera „Šaolin“ v Číně, zločinný klan „Jakuza“ v Japonsku, kastové klany v Indii atd.

„Sociální organizaci“ v historické perspektivě Ruska můžeme nazvat „samořízením“. V případě silné vrchnosti byla organizace života „dolních vrstev“ v mnohém ponechána na samotných lidech. V obcích lidé pracovali a o všem rozhodovali společně, v občinách. Ve městech byly zase pracovní týmy. O kozáctví není ani potřeba mluvit. Tam to byla takzvaná „kozácká volnost“. Ze školních učebnic si všichni pamatují „novgorodské věče“. Samozřejmě, časem se režim zpřísňoval, ale lid si na genetické úrovni zvykl na způsob života v občinách. V kapitole týkající se ekonomiky bude uveden list K. Marxe adresovaný Věře Zasuličové, ve kterém Marx mluvil o nutnosti překonat v Rusku způsob života v občinách, aby tam mohl být vybudován „komunizmus“ podle Marxe (?!).

Co se týče začleňování jiných národů do Ruska, tak ačkoli měl tento proces v některých konkrétních případech silový charakter, celkově je možné říci, že Rusko nezničilo ani jeden národ, jako to bylo v případě evropských imigrantů v Americe, kteří zlikvidovali původní indiánské obyvatelstvo, aby si jejich území ponechali pro své lidi. Rusko nezničilo kulturu ani jednoho národa, který se stal jeho součástí. Přitom docházelo ke kulturní výměně mezi jednotlivými národy. Každá kultura si v Rusku zachovala vlastní svéráz, a přitom přebírala z jiných kultur to, co ji nejvíce přitahovalo, a odmítala to, co pro ni bylo v kulturách jiných národů nepřijatelné5.

Zde bude vhodné vzpomenout i proces tzv. „zvětšování regionů“, který nyní v Rusku probíhá. Mnohé národy Ruské federace žijící v národních republikách a autonomiích (přesněji jejich vedoucí představitelé) ve snaze obhájit své řídící struktury se poohlížejí do historie a obviňují dnes Rusko z toho, že je kdysi násilně začlenilo do sebe. Na tyto výčitky je potřeba odpovídat následovně. Proces koncentrace řízení na Zemi (tj. globalizace) je objektivní. A pokud by si tyto „malé“ národy nezačlenilo do svého státu Rusko, tak by si je do sebe začlenily jiné velké státy. Například Turecko nebo Čína. Po čemž by bylo vhodné se zeptat představitelů těchto republik, jakožto i samotného národa, v kterém z těchto velkých států by se chtěli ocitnout. Myslím, že mnozí z těchto „žalobců“ Ruska by ztratili řeč. Toto jim nevyhnutelně hrozí i dnes, pokud se oddělí od Ruska. Vždyť proces globalizace je objektivní, nedá se zastavit, dá se jen směrovat jeho vývoj.

Ze všeho řečeného vyplývá, že sociální organizace matice Ruska může a také by měla sloužit jako vzor pro celé lidstvo. Co se týče globalizace, kterou realizuje „světové zákulisí“, tak celý Západ je tomuto „zákulisí“ plně podřízen, a to ve všech složkách patřících pod pojem „kultura“. Z tohoto důvodu můžeme západní kulturu nazvat i „biblickou kulturou“ neboť její základ tvoří Bible. A to je důvodem konfrontace Západu s celým zbytkem světa, a v první řadě s islámským regionem.

Východ je dnes také podřízen „světovému zákulisí“, v první řadě přes světový kreditně-finanční systém založený na lichvě. Kromě toho, Východ nemá svou doktrínu globální úrovně důležitosti.

Je potřeba ještě říci pár slov o regionální civilizaci islámských zemí. Islám jako celek je mnohými prvky své „kultury“ rivalem „biblické civilizaci“. Dokonce i v otázce kreditování existují v islámských zemích banky, které fungují na bezúročném principu. Jenže ani islám neobsahuje doktrínu globální úrovně důležitosti, která by nejen čelila „biblické doktríně“, ale byla by vůči ní i objemnější doktrínou umožňující bezkonfliktní převzetí globálního řízení.

Co se týče Ruska, tak Rusko se dnes od všech ostatních v této otázce liší, protože takovou doktrínou globální úrovně důležitosti disponuje. To znamená, že převzetí řízení na globální úrovni je jen otázka času.

Na závěr, co se týče nadsociálního faktoru (tj. božského), tak na základě všeho popsaného je možné říci, že jen Rusko je dnes ve stavu vyvést lidstvo z globální systémové krize díky své soběstačnosti ve všech otázkách. A v tomto smyslu bylo vždy považováno za Boží zemi6.

Nyní můžeme udělat jeden velmi důležitý závěr: kultura se geneticky nedědí. Nositelkou kultury není „biologická populace“, ale „sociální organizace“ biologické populace.

A ještě jeden důležitý závěr: kultura je jedním z faktorů „životního prostředí“, který má vliv jak na člověka a lidstvo jako takové, tak i na biosféru planety Země. Z toho vyplývá, že kultura vytváří tlak (tj. řídící vliv):

Na populace všech druhů živočišného světa.

Příkladů takového vlivu můžeme uvést celé množství. Omezíme se jen na jeden: tygři ussurijští jsou na hraně vyhynutí v důsledku toho, že je lidé loví.

• Na člověka. Výrazným příkladem je pomalé zabíjení tisíců lidí v důsledku „kulturního“ požívání alkoholických nápojů.

• Na biocenózu jako celek.

  
  

Vypouštění škodlivých chemických a jiných látek do řek znečišťuje vodu. Taková voda se nedá pít, ničí řasy a zabíjí ryby. Když se taková znečištěná voda z řek vlévá do moře, tak dochází k likvidaci fauny a flóry v pobřežní zóně, což dále vede ke změně mikroklimatu. Změna mikroklimatu vede k onemocnění lidí, kteří v tomto regionu žijí atd.

Kultura se v průběhu historického rozvoje měnila. Lidé zdokonalovali své příbytky, oděv, stravu, komunikační rituály atd. Něco ve svém životě ponechali nedotčené, neměnili to a jiných věcí se zbavovali, přijímajíc do svého života něco úplně nového, co u nich předtím nebylo. A tento proces zbavování se starého a přechod na nové věci v životě společnosti měl určitou rychlost, určitou periodicitu změn. Délka těchto period mohla být jak velmi rychlá, tak i velmi pomalá.

Pokud byla frekvence (periodicita) změn parametrů kultury pomalá, tak byl genotyp populace nucen se přizpůsobovat nejstabilnějším parametrům kultury. Týkalo se to stravy, oblečení, bydlení, tradic, rituálů atd. To se odrazilo v osvojení si matice možností.

Pokud se genotyp dokázal přizpůsobit probíhajícím změnám, tak přežil. Pokud se přizpůsobit nedokázal, tak zahynul. Velmi podrobně to probereme v následující kapitole, ve které budeme vyprávět o zákonu času (tj. o novém informačním stavu, v kterém se lidstvo ocitlo v polovině 20. století).

Uděláme tři závěry.

1. Rozvoj kultury má vliv na reprodukci lidských pokolení.

Zvířata jsou v otázce své reprodukce závislé jen na přírodně-geografickém faktoru.

Člověk je v otázce reprodukce svých pokolení kulturně závislý na následujících příznacích:

• národnostních,

• stavovsky-kastovních,

• třídních,

• elitárních,

• mafiánsky-klanových,

• atd.

  
  

Zamyslete se, proč v Ruské federaci prudce klesla porodnost právě u Rusů? Vedení RF bylo dokonce nuceno spustit program „ochrany populace“.

2. Vnucování lidem cizí kultury vyvolává v populaci odpor:

1. V kulturních tradicích jeho sociální organizace (obyčeje, systém řízení, vztahy v rodině a mezi lidmi atd.).

2. V souhrnné matici geneticky podmíněného potenciálu se mění možnosti a predispozice lidu.

3. V nadsociálním faktoru, pod vlivem Boha. Vzpomeňte si na předpovědi mnoha ruských světců o tom, že Rusko zachrání celé lidstvo7.

   
   

3. Z předcházejících dvou závěrů vyplývá i třetí. „Kulturní výměna“ jen zřídkakdy přináší nový obsah do života národů. Dokazuje to i život Eskymáků, Indiánů a dalších. Proto se globalizátoři v dějinách zbavovali nechtěných kultur pácháním genocid pomocí různých nástrojů:

• narkotickou genocidou,

  
  

• ekonomickou genocidou,

  
  

• „státními programy“ („regulace rodiny“, „zdravotnické reformy“, „reformy důchodového zabezpečení“, „školní reformy“ atd.).

  
  

Kultura národů ruské civilizace globalizátorům nevyhovuje z pochopitelných příčin, které znáte už i vy, čtenáři. Proto se vůči nám vede genocida „na všech úrovních“. Bojovat proti ní organizováním mítinků a protestů je zbytečné. Proti této genocidě se dá bojovat, jen pokud chápeme podstatu probíhajících procesů, pokud známe potřebné metody, formy protiútoku a dokážeme je realizovat v praxi. Toto všechno poskytuje KSB a program naší Konceptuální strany „Sjednocování“.

Při zkoumání aktuálního tématu bude užitečné se podívat na knihy J. D. Petuchova, ve kterých se popsané názory shodují se základními tezemi KSB. A nejenže se shodují, ale také je rozvíjejí a doplňují bohatým materiálem. Proto vám doporučuji, abyste si je přečetli. Nyní se omezíme jen na stručné vyjmenování tezí toho hlavního, co souvisí s aktuálním tématem.

1. Oficiální věda je přesvědčena, že tři základní lidské rasy vznikly ze třech od sebe dostatečně vzdálených hominidů nebo jejich vyvinutějších potomků. Tento názor je ovšem chybný, protože pravděpodobnost toho, že v tak mimořádně krátkém časovém období (5 až 20 tisíc let) mohly být v různých částech zeměkoule tři druhy hominidů naráz vystaveny mutagennímu vlivu, v důsledku toho získat rozum a následně se změnit na europoidy, negroidy a mongoloidy, je tak malá, že se o ní nedá seriózně debatovat. Je to podobné tomu, jako kdyby uragán zdvihl ze země různé součástky a díly, a nejenže by ve vzduchu poskládal jedno, ale hned tři letadla různých typů a barev.

2. Petuchov, opírajíc se o nezpochybnitelné důkazy, přesvědčivě tvrdí, že během vzpomínaných 10 tisíc let společenské existence obou poddruhů reálně docházelo ani ne tak k likvidaci neandrtálců kromaňonci, ale k jejich masovému křížení8.

Tento proces neprobíhal všude a ve stejné intenzitě, o čemž svědčí nálezy antropologů. Je potřeba dodat, že křížení člověka a vyššího druhu opice žádné potomstvo nepřinese, protože jejich DNA se shoduje jen na 99 %. Jen 1 % (!) rozhoduje o tom, že zplození dítěte není možné. A přitom dva poddruhy Homo (neandrtálec a kromaňonec) přiváděly při křížení na svět zdravé a životaschopné potomstvo. Je možné to považovat za jeden z projevů superevoluce řízené Bohem.

Celou rozmanitost dnes existujících ras, podras, národů, kmenů a jejich současnou jednotu v rámci lidského rodu je možné vysvětlit jen jedním způsobem: křížením prvorasy, prvonároda (kromaňonců) z různými typy archantropů (neandrtálců) v tisíciletí trvajícím procesu rozptýlení této prvorasy, prvonároda po planetě.

3. Současná akademická věda neumí dát přesnou odpověď, odkud se vzaly jednotlivé národy, dokonce v čistě geografické rovině, neustále se odkazujíc na to, že jedni „přišli“ z Malé Asie, druzí „vyšli“ ze Skandinávie atd. Nikdy však neodpovídají na to, odkud se vzali ve svém výchozím bodě. Je absolutně vyloučená možnost, že by se prakticky ve stejném čase (během 1000 nebo 2000 let) zhruba ve 20 různých lokalitách Evropy najednou z ničeho rozvinulo na dostatečnou úroveň 20 národů. Ani australští domorodci, ani „lidožrouti“ se do ničeho „nerozvinuli“ a odnikud „nevyšli“.

Národy nevycházely ze žádných geografických míst. Národy a národnosti se oddělily jako synovské a dceřiné kmeny od otcovského národa.

Za sebe přidám kritiku hypotéz, které tvrdí, že se člověk na Zemi objevil díky příchozím z kosmu, kteří přiletěli ve Vajtmaře (velké kosmické lodi, která v sobě nesla 144 Vajtmanů — malých kosmických lodí). Letěli z Ingard-Země a na naší planetě Midgard-Zemi se ocitli kvůli poruše Vajtmary. Po opravě lodi měla část posádky odletět a část zůstat. Můžeme takto dále pokračovat o různých mimozemšťanech na Zemi, o „bílých“, o „šedých“, o „černých“ mimozemšťanech. Je toho o nich napsáno velmi mnoho. Tyto teorie mají velké množství svých stoupenců. Dokonce se tvrdí, že kdesi v podzemí je na zlatých tabulkách napsána minulost, přítomnost i budoucnost lidstva. Ale do určité doby se nesmí nikomu ukazovat, neboť prý jsme svým chápáním do nich ještě nedorostli. Avšak žádná z těchto mimozemských teorií nedává odpověď na otázku: Jak vlastně lidé vznikli? A je jedno, zda na Ingard-Zemi, nebo někde jinde. Tj. jak probíhal samotný proces jejich tvoření Bohem? Na tuto otázku autoři knih ani jejich příznivci odpověď neznají. „Stvořil“ je a tečka! „Přiletěli“, co je na tom nepochopitelného!

Knihy J. D. Petuchova, na rozdíl od knih o mimozemských teoriích, se liší velmi dobrou důkazovou a argumentační základnou ke všemu, co se v nich tvrdí.

4. Prvotní prarodina Homo sapiens sapiens (člověka rozumného) se nachází na Blízkém východě a v Mezopotámii. J. D. Petuchov to dokazuje na početných archeologických údajích. Před 30 až 40 tisíci lety, kdy se díky směrované genové mutaci objevil první Homo sapiens sapiens, tak tehdy o žádných protosemitech ani o jejich kmenových útvarech nebylo ani slechu. Novější výzkumy dokazují, že státy starověkého východu byly vytvořeny jinými národy dávno před objevením se protosemitů. To znamená, že popisovat Blízký východ jako území, které bylo od začátku osídleno malou předně-asijskou podrasou, je nevědecké a nekorektní. A tak je potřeba předsudky skeptiků (biblistů) a jejich následovníků ignorovat.

Co se týče Hyperborey nebo polární pravlasti, nad jejíž existencí někteří bez důkazů uvažují, tak je potřeba dodat, že europoid-kromaňonec měl před sebou ještě tolik tisíciletí, že se nejen dokázal úspěšně zabydlet v polárních oblastech (zpoetizovaných ve Védách a Avestě), odtud uskutečnit početné „odchody“, ale dokázal osídlit také všechny okolní oblasti včetně Evropy, celé Asie, Ameriky a Austrálie.

První lebka současného europoida, tj. lebka s typickými neandrtálsko-negroidními rysy, byla nalezena v raných paleolitických vrstvách na území Palestiny v jeskyních Tabún a Schul hory Karmel, nedaleko dnešní Haify. V Evropě se v té době europoid-kromaňonec ještě nevyskytoval. Jeho vítězný pochod začal z území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele, Palestiny a Íránu.

V pohraničních oblastech s tímto územím, kde žil Homo sapiens sapiens, začalo po nějaké době jeho křížení s jinými poddruhy. Tohoto křížení se účastnili nejen neandrtálci, ale i jiné archaické poddruhy. Jen tímto je možné vysvětlit neobyčejně širokou paletu dnešních etnik (národů).

Je potřeba dodat a čtenářům vysvětlit, že slovo „etnikum“ pochází z řeckého slova „ethnos“. V překladu to znamená „národ“. Nebudeme nyní zkoumat kdo, kdy a proč vnesl do ruského jazyka toto cizí slovo, nahradivše jím ruské, čímž vytvořil v pojmech zmatek. Vždyť když nějaká „vědecká autorita“ mluví například o „národech a etnikách“ naší země (nebo celého světa), tak obyčejný člověk, který se nevyzná v této slovní motanici, si začíná klást otázku, co je to „národ“ a co „etnikum“. Ve slovníku cizích slov se pod slovem „etnikum“ chápe i „kmen“, „národnost“, „mafie“, o čemž se nedá říct, že je to jedno a to samé. Takových slovních záludností je v ros-sionské vědě mnoho, hlavně aby byly „pěkné a nepochopitelné“. Ale jestliže je slovo „etnikum“ mezi lidmi dost rozšířeno, tak ho budeme používat také, abych ulehčil chápání textu pro ty, kteří jsou na něj zvyklý. Po tomto objasnění se znovu vrátíme k původnímu tématu.

5. Chování obou poddruhů Homo (kromaňonců a neandrtálců) se podstatně lišilo, měly rozdílnou mentalitu. Pro jedny i druhé bylo typické, že se staraly o nemocné členy společnosti (do určité doby u neandrtálců), pochovávaly mrtvé. Avšak v tábořištích neandrtálců bylo nalezeno obrovské množství pozůstatků jejich poddruhu se známkami násilné smrti, s rozbitými lebkami, což jednoznačně svědčí o rozšířeném kanibalizmu mezi neandrtálci. Tato vnitřní zvláštnost poddruhu měla neobyčejně stabilní charakter během mnoha desítek tisíciletí. Badatelé se později setkávali a dodnes setkávají s kanibalizmem mezi africkými, polynéskými negroidními kmeny a v menší míře s přežitky kanibalizmu u jednotlivých mongoloidních národů a národností (například rituální pojídání lidských jater japonskými samuraji atd.). Je těžké si nevšimnout a nespojit dohromady existující fakta na toto téma.

Údaje antropologů ukazují, že největší počet poddruhových příznaků Homo sapiens neandertalensis (lebka mezi zátylkem a tváří je prodloužená, nižší, tvář je široká, čelo je nízké a zešikmené, zploštělý nos ze širokými otvory, dolní část tváře je mírně vysunuta dopředu, ustupující brada, masivní kostra, specifická tělesná konstrukce atd.) se zachovalo v negroidní a mongoloidní rase.

V europoidní rase se podobné příznaky prakticky nepozorují. S výjimkou druhotných příznaků u představitelů středomořských podras europoidní rasy, ale ty mají často mnohem pozdější původ.

Z toho je možné vyvodit závěr, že člověk neandrtálský nezmizel jen tak beze stopy, ale rozplynul se v množství starověkých a dnešních národů, dodavše jim silnou vitalitu, odolnost, vnitřní sílu, obrovský náboj energie a schopnost vést boj o přežití v těch nejdrsnějších podmínkách s pozoruhodnou vynalézavostí. Vždyť jak víme, tak mozek neandrtálce byl větší než mozek kromaňonce o 100 cm³ (David Lambert „Prehistoric man“, Cambridge). Abstraktní myšlení měl evropský neandrtálec rozvinuté více než kromaňonec, obrazné méně. A tuto charakteristickou zvláštnost můžeme pozorovat u mnohých západoevropských národů (druhotných europoidů), což jednoznačně svědčí o účasti evropských neandrtálců v jejich etnogenezi.

Původní europoidi měli v tomto ohledu méně štěstí. Oni byli přímými potomky druhu Homo sapiens sapiens, potomky kromaňonců, tj. byli čistými kromaňonci. Samotné pojmenování kromaňonec není velmi vydařené. Homo sapiens sapiens ho dostal podle prvního nálezu svých pozůstatků v jeskyni Cro-Magnon ve Francii. Typický kromaňonec je prakticky neodlišitelný od typického europoida.

Z toho samozřejmě nevyplývá, že kontakt s Homo neandertalensis se na europoidním Homo sapiens sapiens nijak neodrazil. Například na území dnešní Jugoslávie byla u řeky Veternica nalezena svatyně neandrtálců, ve které se klaněli medvědovi. Jak víme, kult medvěda-pána, Volose-Velese byl jedním z hlavních kultů europoidů-boreálců a Indoevropanů.

6. Vnější vzhled Homo sapiens sapiens byl plně zrekonstruován na základě zachovalých kostí v různých vrstvách: výška, váha, tělesné proporce a lebka kromaňonce odpovídají analogickým parametrům současného europoida.

Je velmi pravděpodobné, že mutace, která zrodila tento nový poddruh, je zodpovědná i za jeden z jeho nejtypičtějších vnějších příznaků, který se předtím v druhu Homo nevyskytoval, a to konkrétně: světlá pokožka, světlé vlasy, světlá barva očí. Tento velmi důležitý příznak byl dostatečně přesvědčivě zrekonstruován. Mutace, která zrodila Homo sapiens sapiens, způsobila prudkou depigmentaci jeho těla. Tímto se prudce vyčlenil z řádu primátů, oddělil se od něj a stal se bytostí kvalitativně vyššího řádu.

Druhým hlavním příznakem kvalitativního přechodu byla skoková změna na úrovni „biologické evoluce“: Homo sapiens sapiens v důsledku směrované mutace získal „prodloužené hrdlo“ (vědecký termín), tj. somatický řečový aparát, jehož pomocí mohl nejen vydávat jednotlivé zvuky, ale mohl je i spojovat do zvukových řad: slabik, slov, vět. Jeho předchůdci takový řečový aparát neměli.

Neandrtálci se mezi sebou mohli dorozumívat jen jednotlivými přerušovanými „štěkavými“ zvuky, Mimochodem, řeč západních Evropanů, kteří vstřebali genetické příznaky neandrtálců, je dodnes více přerušovaná, „štěkavá“, než melodická řeč přímých potomků kromaňonce: Rusů, Slovanů, Baltů.

7. Představitelé nového poddruhu (kromaňonci) se velmi dlouhou dobu nacházeli v izolaci. To jim umožnilo zvětšit svou populaci a vyhnout se pohlcení ze strany Homo sapiens neandertalensis, kteří měli dominantní genetickou strukturu (kterou i v současnosti disponuje negroidní a mongoloidní populace Země ve vztahu k europoidní). Nejednalo se, pochopitelně, o žádnou uměle vytvořenou rezervaci pro množení nového druhu člověka, nebyly žádné ohrady ani ploty, ale nejvyšší rozum vesmíru, očividně, našel způsob, jak na určitou dobu ochránit své „děti“ od úplné a takřka nevyhnutelné likvidace ze strany dravců či archantropů, kteří byli o mnoho lépe přizpůsobeni k „boji o přežití“. Byla nalezena ekologická nika (Eden), nebo lépe řečeno: vytvořena bez poškození okolního prostředí.

Zmutovaní jedinci se dokázali rozmnožit do takové míry, že jim to umožnilo přežít na planetě Zemi jako poddruh. Za tuto dobu (5 až 10 tisíc let) se v prostředí Homo sapiens sapiens zformoval vlastní stabilní jazyk (který můžeme nazvat prvotním prajazykem), vlastní tradice, mravy a pilíře, které byly dostatečně pevné, aby se dokázaly zachovat v různé míře během desítek tisíciletí. Po celou tu dobu probíhalo v pohraničních oblastech křížení představitelů různých poddruhů.

8. V samotné Evropě docházelo k míchání „starého“ a „nového“ světa dost intenzivně. Antropologové neustále nacházejí ve vrstvách paleolitu, neolitu, a dokonce i chalkolitu pozůstatky hybridně-negroidní lidské rasy (například kostru chlapce v týnejdžerském věku s negroidními rysy na pohřebišti europoidů-kromaňonců v lokalitě Sungir pod Vladimirem s datací 20-24 tisíc let před n. l. Soudíc podle rituálního rozložení pozůstatků, chlapec byl obětován při pohřbu 70-letého vůdce, knížete boreálců). Potomci neandrtálců, a později představitelé smíchané negroidní rasy, v těch dobách žili po celé Evropě, zaobírajíc se převážně lovem a sbíráním plodů.

Samotný kromaňonec „europoid“ se podle názoru většiny vědců objevil před 40 tisíci lety, avšak ne v Evropě, ale v severní Africe nebo na Blízkém východě. V období 25 až 15 tisíc let před. n. l. se už kromaňonci vyskytují všude od Pyrenejského poloostrova po Kamčatku, od ledovců na severu až po jižní cíp Afriky (lokalita Nelson Bay). Pravlastí Homo sapiens sapiens, byl podle J. D. Petuchova právě Blízký východ a Meziříčí (Mezopotámie). Všechny ostatní „evoluční teorie“ v tak krátkém časovém úseku neunesou žádnou kritiku a je potřeba na ně jednou a navždy zapomenout. Odtud se Homo sapiens sapiens ve velmi krátké době rozšířil do cirkumpontské zóny a později pronikl do severní Afriky a Evropy.

Negroidní rasa vznikla během následujících 10 tisíc let (počínaje před 40 tisíci lety) v důsledku křížení Homo sapiens sapiens s Homo sapiens nendertalensis9.

Mongoloidní rasa vznikla evolučně ze sinantropů (druh Homo erectus) při jejich křížení s Homo sapiens sapiens a převážně Homo sapiens neandertalensis.

Základní rasu europoidů zpočátku tvořily čisté (nesmíchané) populace Homo sapiens sapiens. Poznávacím znakem poddruhu byla světlá pokožka, světlé vlasy, světlá barva rohovky, což bylo způsobeno genetickou mutací, která zapříčinila ztrátu pigmentu. Rozvinutý řečový aparát („prodloužené hrdlo“) byl také výsledkem mutace.

Celou škálu dnes exitujících ras, podras, etnik, národností, kmenů v rámci jednoho lidského rodu je možné vysvětlit jen jedním způsobem — křížením prvorasy, prvonároda s různými druhy archantropů v tisíciletí trvajícím procesu rozšiřování této prvorasy, prvonároda po celé planetě.

9. speciální schopnost mluvit, obrazně myslet (bez čehož je mluvení mrtvé) a dlouhodobé kompaktní spolužití základního jádra Homo sapiens sapiens, to vše vytvořilo situaci, která se radikálně lišila od těch, které během předcházejících milionů nebo stovek tisíciletí existence zažívali jejich předchůdci. Rozvinutá (na tu dobu) řeč byla silnější než cokoliv jiného — než libovolný pracovní nástroj, zbraň, schopnost pracovat s ohněm, fyzická síla atd., protože umožňovala jasnou koordinaci činnosti ve všem a všude: při práci, na lovu, při srážkách s jinými kmeny, a především při samotném plánování prací, lovu, bojových operací. Z toho důvodu si Homo sapiens sapiens z pokolení na pokolení po celá tisíciletí velmi pevně a houževnatě udržoval svou schopnost vkládat myšlenky do slov, svou schopnost mluvit. Kromě toho můžeme dnes s plnou jistotou říci, že samotný jazyk, rodová řeč kromaňonců se zachovávala nejen z čistě praktických důvodů. Na rituálně-magické úrovni byla po celá tisíciletí zachovávána starci, žrecstvem-volchvy a jejich okolím. Se vzdáleností od rodového jádra prvotního praetnika se měnily i jazyky kromaňonců žijících na okrajích teritorií, kteří se křížili s neandrtálci. Ty změny byly tím větší, čím větší byla vzdálenost.

Přitom nový, dokonalejší jazyk, nová mentalita a nové tradice se aktivně vnášely do konzervativního prostředí jiných poddruhů. Vždyť společně s rozpouštěním a pohlcováním hraničních vrstev populace probíhalo i aktivní míchání „starého“ a „nového“ světa. Navíc probíhala aktivní jazykově-kulturní expanze, jazykově-kulturní asimilace poddruhu Homo neandertalensis a jemu podobných, včetně o mnoho archaičtějším, rychle rostoucím počtem poddruhu Homo sapiens sapiens. Obrazně řečeno, produkt superevoluce pohlcoval všechno okolo sebe, dokazujíc tím v praxi, že vítězí ne kvantita, ale kvalita. Děti bohů pohlcovaly archantropské prostředí.

Ale i archantropské prostředí pohlcovalo děti bohů. Byla to pro něj jediná šance, jak se vytrhnout ze světa zvířat a posunout se na vyšší úroveň, šance přežít ne díky postupnému „zdivočení“ a přeměně na pithéky-opice, ale přežít díky sblížení se s člověkem — vyvolencem superevoluce, chytíc se ho jako stébla. Pravděpodobně se to událo na úrovni instinktu sebezáchovy. Ale nedá se celkem vyloučit ani možnost vědomého výběru části neandrtálců. Jen je potřeba dodat, že hluboké vědomí, tedy to, co dnes nazýváme „duší, oni neměli.

Zrod a formování jazyka je složitý proces, který nemá svůj přesný datum. Navzdory tomu J. D. Petuchov přesvědčivě dokazuje, že raný prajazyk existoval už v období 35 až 30 tisíc let před n. l. Existoval v lokalitě osídlené poddruhem Homo sapiens sapiens a jeho nositeli byli kromaňonci.

10. Ve své monografii „Cestami bohů“ J. D. Petuchov odkrývá fundamentální objev, který umožňuje v historické vědě nejen mnohé věci správně pochopit, ale také je postavit na svá místa. Tento objev je založen na skrupulózní lingvistické analýze, na analýze archaických obrazů mýtů jednotlivých národů indoevropské jazykové rodiny a na seriózních archeologických, etnografických a dalších doprovodných materiálech. Spočívá v tom, že etnicko-kulturní jazykové jádro praetnika Indoevropanů se skládalo z přímých předků Slovanů-Rusů. Tento objev z hlediska argumentační základny nemá v oblasti indoevropských studií obdoby. Uvedu několik klíčových závěrečných řádků monografie:

„Hlavní problém indoevropských studií více neexistuje. Je dokázáno, že Proto-Indoevropané, z nichž se zrodili takřka všechny národy a národnosti Evropy a významná část Asie, byli ti, kteří se běžně nazývají Slované (ačkoli jde o pozdější a zdaleka ne jediný etnonym lidu rozvíjejícího se v čase: Příklady jiných názvů jsou Árijci, Rusíni, Venedové, Rusové…).

Pravlast Indoevropanů-Rusů, jak prvotní, tak i ty druhotné, se nacházely v místech jejich přežívání na Blízkém východě, v Malé Asii, na Balkáně, ve Středomoří a v celé Evropě“. Za 15 let od zveřejnění tohoto objevu nebyl ani jeden z argumentů této monografie vyvrácen ani zpochybněn.

Aby nevnikl terminologický zmatek, tak J. D. Petuchov doporučuje vzdát se etnonymů „Slované“, „protoslovanství“ a dalších ve vztahu k jádru praetnika a k základnímu kmeni vývojového etnostromu, jakož i pozdějších termínů, které můžou zkreslit význam popisovaného. S tímto doporučením je možné jen souhlasit. Vlastní chápání termínu „Slované“ jsem už vysvětlil v samostatné kapitole.

J. D. Petuchov i s příslušným zdůvodněním navrhuje používat etnonymum „Rusové“, jako ten nejstarší a nejvýraznější příznak poddruhu. Vždyť Homo sapiens sapiens se v důsledku genetické mutace vyčlenil ze svého prostředí právě světlou pokožkou, světlými vlasy a světlou barvou duhovky. A původní význam slova „rus“ znamená „světlý“. A ve všech svých pracích používá J. D. Petuchov právě tento etnonym — „Rusové“.

Z tohoto objevu vyplývá, že při zkoumání etnogeneze a historie poddruhu Homo sapiens sapiens máme co dělat s historií jednoho superetnika v časovém rozmezí 40 000 let. Pojem „superetnikum“ v pracích J. D. Petuchova nenese žádná sémantická hodnocení, která by opodstatňovala rasovou nebo etnickou nadřazenost, ale má čistě vědecký význam.

Etnicko-chronologické schéma bude tedy vypadat následovně:

• 40 - 30 tisíc let před n. l. — protorusové (rusové-kromaňonci);

• 
  

• 30 - 15 tisíc let před n. l. — prarusové (rusové- boreálci);

• 
  

• od 15 tisíc let před n. l. — Rusové (rusové-indoevropané).

  
  

11. Ohledně původu etnonyma „Rus“ se ve vědeckém tisku už dlouhodobě diskutuje. Nebudeme tlumočit obsah těchto diskuzí, vzhledem k tomu, že jsou zjevně zastaralé. O jakých „Normanech“ nebo „Vikinzích“ švédského, dánského nebo norského původu může být řeč, když v 6. až 10. století n. l. bylo celé pobřeží Baltského a Severního moře obydleno Slovany a Rusi-pomorci, a samotná švédská, dánská a norská národnost se zformovala přinejlepším až někdy v 16. století? Svědčí o tom lingvistické, toponymické, antropologické a archeologické údaje. Co se týče normanských ság, tak je hodnověrně známo, že jde o plody poeticko-kompilační tvorby islandských mnichů ze 13. až 14. století. To znamená, že všechny ságy byly napsány několik století po reálných událostech a jejich základem byl překlad ruských letopisů a ruských bylin. Jako příklad uvedu dvě populární hypotézy:

První: Etnonym „Rus“ prý pochází od řeky Ros (Рось), která je přítokem Dněpru. Tato verze je nepřesvědčivá, protože samotný etnonym „Rus“ je o tisíciletí starší než název řeky a vyskytuje se na tak rozlehlých územích Eurasie, že jeho lokalizace v oblasti malé luční říčky vypadá divně. Je o mnoho pravděpodobnější, že samotné říčce dali ruský, slovanský název jako „světlá“, tj. „ruská“ (Ros).

Druhá: Marginální hypotéza tvrdí, že normané-švédové byli veslaři na svých drakkarech a ve finštině slovo „veslaři“ zní jako „ruotsi“ (což není správně). Prostí a hloupoučcí Slované prý zaslechli, jak Finové nazývají švédské veslaře, a rozhodli se podle toho nazvat sebe. Nesmyslnost této „hypotézy“ nezná hranic. Navzdory tomu putuje z učebnice do učebnice, z příručky do příručky. Autoři, kteří kladou svůj podpis do podobných učebnic a pod podobné články v encyklopediích, se jen sotva můžou nazývat vědci. Proto ani nemá smysl se s nimi pouštět do diskuze. Podobných příkladů existuje mnoho.

Etnonym „rus“, „ros“, „ras“ je zachycen i v íránských jazycích, kam se dostal přímo z praindoevropského jazyka Rusů s významem „světlý“. Dodám, že i samotný Írán (původně Árjan = „země árjů“) je Persie, což znamená „Po-Rusia“. Tuto etymologii dokazuje nejen lingvistika, ale i sama historie. Ještě v průběhu posledních staletí se íránská/perská aristokracie, pamatujíc si na předky se světlými bradami, rituálně (z pokolení na pokolení) barvila své brady hennou. V současném ruském jazyce slovo „rusyj“ znamená „světlovlasý“, a před tisíci lety mělo význam „světlý“ v širším smyslu. Ale i příznak „světlovlasosti“ mluví o mnohém. Vzpomeňme si na rozpoznávací příznak protorusů-kromaňonců: Měli světlou pokožku, světlé vlasy a světlou barvu duhovky — náhoda na takové úrovni je zde vyloučena.

Kořenový základ „rs“ se vyskytuje i v teonymu Chors-Choros, což bylo jméno světlého slunečního božstva ztělesněného slunečním diskem. Ten samý základ, doplněný o samohlásku „a“ se vyskytuje i ve jménu slunečního boha Ra, který ztělesňuje světlo, jas, červenou barvu (disk nad hlavou egyptských božstev je červený). Na tuto barvu je potřeba poukázat ihned, protože doprovází Rusi během celé jejich existence: Od červených okrových obrazů v jeskyních protorusů-kromaňonců — přes rituální barvení červeným okrem pohřebišť prarusů-boreálců v Singuru, Meziříčí atd. — až po ruské karmínové štíty, zástavy a Rudé náměstí. Ne nadarmo u národů Byzance, starověkého Řecka a mnoha dalších národů se etnonym „Rus“ a význam „červený, jasný, světlý“ smíchali a slovo „suřík“ (červená barva) obsahuje obrácené slovo „rus-sur“. Není na tom nic zvláštního, protože to slovo se dostalo do jejich jazyků ze společného prajazyka, kterým byl jazyk Rusů (praboreální a raněindoevropský jazyk). Proč? Protože samotné slovo „krasnyj“ (ve významu: světlý, jasný, červený) už obsahuje prvotní etnonym Rusů: „k-ras-nyj“, kde „k“ je předpona, „ras“ je kořen-etnonym, „nyj“ je přípona. Etymologie etnonymu mluví přesvědčivě sama za sebe, nepotřebuje komentář. „Krasnyj“ znamená také i „krasivyj“ (krásný), tj. příjemný a přitažlivý navenek, a současně „chorošij“, tj. příjemný a přitažlivý vnitřně („cho“ = „ko“ = „k“ – jako předpona, „roš“ = „ros“ jako kořenový základ „rs“, a „ij“ jako přípona). Z prvotních slov „ko-ras-nyj“, „ko-ros-yj“, která vznikla z názvu ruského praetnika (kořenového základu „rs“), vzniklo mnoho odvozených slov, včetně teonymu Choros, ve kterém je vidět i slyšet rusko-slovanské slovo „choro“ (v měkké variantě „kolo“), tj. kruh, okrouhlost (od okrouhlého slunečního disku až po chorovod). Už v samotném slově „k-rug“ (kruh) se nachází původní etnonymický kořenový základ „rs“ (porovnejte: „Rusové“ = „Rugiové“, což je pozdější sebepojmenování pobaltských a severomořských Rusů). 10

Takže jsme si vysvětlili, že etnonym „Rusové“ je nejstarším sebepojmenováním praetnika, které se vyčlenilo ze společného a dostatečně „tmavého“ prostředí, jak z objektivního hlediska (tmavá pokožka, tmavé vlasy, tmavá duhovka očí předcházejících poddruhů), tak i z hlediska subjektivního vnímání „cizího prostředí“. Tento příznak se vyčlenil (což je celkem přirozené pro primitivní mysl těch dob: Antitezi typu „svůj-cizí“) v podobě „světlých, krásných, dobrých“ lidí, uprostřed představitelů jiných, cizích a často nepřátelských kmenů v podobě „tmavých, ošklivých, zlých“ lidí. Podobný dualizmus se v subjektivním chápání světa a společnosti představitelů Homo sapiens sapiens zachovává dodnes: „vlastní = světlý, dobrý“ a „cizí = temný, zlý“. Tento dualizmus existuje odjakživa, nemá své kořeny ve zvláštní mentalitě kromaňonců, ale sahá ještě hlouběji, až k vrozenému instinktu sebezáchovy, který každého živočicha nutí k ostražitosti a nedůvěře k vnějšímu neznámému prostředí.

Takže původní etymologii sebepojmenování superetnika kromaňonců-boreálců-indoevropanů jsme definovali poměrně jasně (pro všechny přijatelné formy vokalizace kořenového základu „rs“: Rus, ras, ros, roš“):

Rus = světlý, dobrý, krásný, svůj.

Rusové = světlí, dobří, krásní, svoji11.

Všechna ostatní sebepojmenování jsou ve většině případů přívlastky. Například: „Árij(ec)“ = jarij, vitální. Nebo „Slovieni-Slované“ = obdařeni slovem, slavní. Mimochodem, zde se oplatí dodat, že spory ohledně původu termínu „Slované“, přesněji, zda vznikl ze „slova“ nebo „slávy“, působí dost neprofesionálně. Vždyť každému badateli, který je obeznámen se základy jazykovědy, je jasné, že „sláva“ beze „slova“ není možná, protože „proslavení“ probíhá pomocí „oslovení“. Tato dvě slova tvoří odjakživa jeden nerozlučný celek.

Je známé, že blízkovýchodní tradice čtení textů zprava doleva (poslední 3 až 4 tisíciletí) vygenerovala množství obrácených slov. Jedním z takových slov je i slovní kořen „sur, sar“, vytvořený z „rus, ras“ (příklad, „Suria = Rusia“, „šur-avi“ afg. = „ruský“). Ve dvojslabičných jménech vládců starověkého Východu se na každém kroku setkáváme se slabikou „sur, sar“ ve významu „vládce, král“ (Sar-gon, Aš-šur-baššal – As-sur-banipal atd). Později se náš kořenový základ v „blízkovýchodní podobě“ dostává do Evropy, do jejích civilizovaných útvarů — impérií. V Římě takto dostáváme „ce-sar, cé-zar“, v pozdější Francii „siér“ (foneticky), v Anglii „sir“, v Rusku „car“. Přitom se původní kořenový základ „rs“ zachoval například i v latině — „rex“ (reks), i v barbarských jazycích — „rek, rik, rex, res“ (Germana-rex, Teodorik atd.). Dost zřetelně je to vidět i ve staroindickém titulu „radža“ = „rača-raša“ („dž“ je anglicizmus).

Takže druhotný, odvozený význam kořenového základu „rs“ etnonymu „rus“ je „vládce, cézar, car, král, imperátor“.

Prvotní i druhotné významy jsou velmi těsně spojeny s červenou barvou – barvou Rusů a zároveň barvou všech vládnoucích osob. Rus = „král, vládnoucí, vládce, červený“. Oba významy jsou těsně propojeny. V grafickém objasnění rozvoje daného pojmu je vše názorně ukázáno.

Prvotní etymologie etnonymu „rus“ má přirozené původní kořeny, druhotná je podmíněna historickým procesem. Rusové se stali zakladateli všech evropských a mnoha afrických a asijských knížecích, carských, královských a imperátorských dynastií. Mohlo to být jinak? Sotva. Děti bohů, nadělené „programem“ tvoření a pořádku, nesly do světa představy o uspořádanosti a harmonii, což nebylo možné bez vytvoření sociální hierarchie. V porovnání s polozvířecí biomasou archantropů byly skutečnými „pány“. Oslovení jako „nejjasnější pán“, „vaše jasnost“ existují ve všech etnikách. Tyto názvy mají biologický základ, protože vládci-rusové byli ve skutečnosti světlí, jasní, rusovlasí, a nebyl to jen něčí názor, ale tak je vyčlenila superevoluce. Opět není úplně náhoda, že národy byly přesvědčeny, že královská moc pochází od Boha, že je dána shora. Nyní už víme, že to má své opodstatnění, že ve skutečnosti rusové, „světlí-jasní“ jsou vyvolenci nejvyššího rozumu vesmíru a jeho „dětmi“.

Podle J. D. Petuchova ze superevoluce vyplývají následující všeobecné závěry:

1. Poddruh Homo sapiens sapiens (kromaňonci) – boreálci – Indoevropané – Rusové (jejich společné etnokulturně-jazykové „jádro“-kmen) jsou jedno superetnikum, nedělitelné v čase, existující od svého zrodu až dodnes minimálně 40 tisíc let, které při své migraci po planetě a míchání se s jinými poddruhy a předetniky zplodilo celou množinu národů Země.

2. Prajazyk Homo sapiens sapiens (hlavní větev nebo kmen) – prajazyk boreálců (hlavní větev nebo kmen) – prajazyk Indoevropanů (hlavní větev nebo kmen: Od raněindoevropského prajazyka do ruského jazyka) – jazyk Rusů – to vše je jedním jazykem superetnika, který se měnil v čase podle zákonů lingvistiky a plodil pří míchání se jeho nositelů s ostatními etniky nové lidské jazyky.

3. Sebepojmenování superetnika „rusové“ má podle původní prvotní etymologie význam „světlý, jasný, dobrý, krásný, svůj“ a podle druhotné, odvozené etymologie má význam „vládnoucí, panující, červený“.

4. Historie etnokulturně-jazykového jádra („hlavní větve“ nebo kmene etnostromu) poddruhu Homo sapiens sapiens (boreálců – protoindoevropanů – praindoevropanů – indoevropanů) je historie Rusů, a tedy ETNOHISTORIÍ LIDSTVA.

Jen v rámci této koncepce můžeme správně chápat superevoluční a etnohistorický metaproces na Zemi za posledních 40 tisíc let.

Jen tato koncepce poskytuje objektivní a přirozené propojení všech historických faktů, mizí pověstné „chybějící články“, „bílá místa“ a „temné věky“.

5. V rámci této koncepce máme možnost analyzovat a pochopit projevy té neviditelné, ale existující síly, která nás vede životem, dává smysl našemu bytí a vkládá do nás zvláštní naděje. A zatím co do období 45 až 40 tisíc let před n. l. měla tato síla během milionů a milionů let vliv na „rozvíjející se“ biomasu jen zvenčí, tak s objevením se protorusů, Člověka rozumného rozumného, Člověka oduševnělého, do něj vstoupila nějakou svou neviditelnou částí, tj. vstoupila do našeho světa a ozářila ho svým světlem. Společně s objevením se „dětí bohů“ jim bylo dáno i uvědomění si svého „božského původu“. Uvědomění, které je dočasně a neúspěšně odmítáno zarytými materialisty.

Zamysleme se, program vložený na genetické úrovni (a možná i hlouběji) a vědomé chápání svého původu (ačkoli ne úplně jasné), svého jedinečného smyslu existence, svého osobního cíle. To už je přece poslání, nebo pokud to řekneme jazykem teozofů — mesiášství. Je to už přímé postoupení na úroveň duchovní evoluce, je to už kráčení člověka vstříc nejvyššímu rozumu vesmíru.

Naši romantici a futurologové stále čekají na kontakty s našimi „vesmírnými bratry“ a „vzdálenými světy“. Co už! Slepí nepotřebují vidět. Skutečný kontakt už dávno probíhá, přičemž na takové úrovni, která nám nedává právo couvnout zpět.

Vše výše popsané, to jsou fundamentální teze knih J. D. Petuchova. Z této pozice ve svých knihách popisuje historii Rusů. S některými věcmi je možné v jeho knihách i nesouhlasit, některým věcem je možné oponovat, ale není možné odmítnout jeho celkový přístup k historii lidstva a tu faktologii, jejíž pomocí zdůvodňuje každý svůj bod, každou svou fundamentální tezi. To, k čemu dospěl J. D. Petuchov mnozí tušili i sami, jen se to báli říci nahlas. J. D. Petuchov ten strach neměl.

K „tajemstvím národní otázky“ se drazí čtenáři ještě vrátíme v příloze se tejným názvem (ve druhém svazku knihy). Proč ne nyní? Protože bez chápání úkolu řízení v procesu globalizace, bez chápání úkolu kádrové politiky v tomto procesu, tj. bez všeho toho, co budeme vysvětlovat v kapitole „Tajemství řízení“, je zatím předčasné mluvit a uvažovat o „národní otázce“.

A to se týká i výkladu historie. Bez chápání úkolu řízení globálního historického procesu zůstávají všechny historické události jen množinou nijak spolu nepropojených „faktů“. Občas přece jen někteří historici historická „fakta“ spojují. Ale dělají to v rámci nějakého konkrétního časového období. Způsob „spojování“ událostí i určování časových hranic, ve kterých probíhá toto „spojování“, je podmíněno subjektivitou konkrétního historika („já si to tak myslím“). Avšak na otázku, proč si to daný historik „myslí takto“, a ne jinak, od něj kvalitně zdůvodněnou odpověď nedostanete12.

Co je to historie jako předmět zkoumání, velmi dobře vysvětluje Lev Nikolajevič Tolstoj v románu „Vojna a mír“ v závěrečném epilogu č. 2. Doporučuji čtenářům, aby si tento „Epilog-2“ přečetli a poté si porovnali názory na historii L. N. Tolstého s názory popsanými v KSB. Závěr si z toho udělejte sami.

Pokud se na historii díváme jako na globálně řízený proces a chápeme základy takového řízení (tj. vše, o čem budeme mluvit ve 12. kapitole), tak si všechno sedne na svá místa. Ale zároveň nás to přivede k potřebě přehodnotit všechny historické události, které dnes vyučuje historická věda. Je to skutečně velkolepý úkol budoucích výzkumníků. Navzdory tomu hlavní kostra, hlavní chod globálního historického procesu je už v KSB dostatečně popsán plně a jasně, o čemž jsme vyprávěli i v této kapitole. Do této kostry krásně zapadá velké množství faktů, které ve svých knihách uvádí J. D. Petuchov. Opakuji, o některých věcech je možné se s ním přít a nesouhlasit. Ale to jsou jen detaily, které to hlavní a podstatné nemění. A to hlavní spočívá v celostním přístupu ke zkoumání původu lidstva, jeho historie a úkolu řízení v tom všem, a v první řadě je řeč o úkolu Božího řízení v tomto procesu. Mimochodem, na toto řízení poukazuje L. N. Tolstoj v „Epilogu-2“.

V této kapitole jsme ve velmi všeobecné rovině přezkoumali prvotní etapu objevení se, vzniku a rozvoje lidstva. Tato etapa je před lidmi nejvíce skrývána. Dávají ji jen „po kouscích“, v útržkovitých a nijak nespojených informacích. Co se týče zbytku historie lidstva, tak ta je sice popsána v učebnicích dějepisu, ale přednáší se tak „chytře“, že absolutní většina žáků není schopná si spojit a chronologicky uspořádat jednotlivé události probíhající na různých kontinentech či dokonce v sousedních zemích. Je to také jeden ze způsobů, jak vytvořit v hlavách žáků „kaleidoskop“. Průzkumy například ukazují, že většina studentů středních škol neví, že K. Marx a A. S. Puškin byli současníky. Takže potřebujeme absolutně nový, úplný přístup k výkladu historie lidstva. A to je také velkolepý úkol budoucnosti.

Tato kniha jen nastiňuje přístup ke zkoumání a hodnocení různých historických událostí, záznamů a faktů. Ten spočívá v tom, že během celé historie lidstva probíhal objektivní proces koncentrace (centralizace) řízení výrobních sil lidstva. Objektivita tohoto procesu spočívá v tom, že tento proces se nedá zastavit, ale je možné ho řídit. A jeho řízení probíhalo vždy na základě subjektivní koncepce řízení, kterou jako první vypracovalo staroegyptské žrečstvo, které ji také začalo prakticky realizovat. Davo-„elitární“ systém společnosti se stále zdokonaloval, otevřené otroctví se transformovalo do otroctví skrytého. To vše jsme odhalili na samém začátku této knihy a podrobně popsali v 5. kapitole. Celý tento proces se dnes nazývá GLOBALIZACE. Proto všechnu známou faktologii událostí oficiální historie je potřeba zkoumat přes prizma procesu globalizace, tj. z hlediska řízení procesu globalizace. A to je to hlavní, co musí udělat historická věda budoucnosti.

V rámci této kapitoly nám ještě milí čtenáři, zůstává seznámit se s jednou složkou, která má významný vliv na průběh globálního historického procesu, na průběh globalizace. Touto složkou je lež.

O řeči a myšlení

Co je to dětství? Červi a hadi dětství neznají a hned, jak se narodí, stávají se samostatnými. U ptáků už dětství existuje, protože po vylíhnutí se z vejce musí „matka“ s „otcem“ ještě nějakou dobu mláďata krmit. A čím složitější je živý organizmus, tím déle trvá období dětství. Vznik dětského období je způsoben zvýšením objemu negenetické informace (v případě člověka „sociální informace“) u živých organizmů. U člověka období dětství trvá nejdéle ze všech živočichů.

Už jsme se seznámili s tím, čím se člověk vyčleňuje ze světa zvířat. V první řadě je to artikulovaná řeč. Řeč je informačním systémem kódování obrazně-předmětného myšlení člověka. Oficiální věda uvádí pět takových orgánů:

• zrak,

• sluch,

• čich,

• hmat,

• chuť.

  
  

Avšak je zde i biopole, přes které člověk také přijímá informaci. Podrobněji o tom budeme mluvit v kapitole s názvem „Egregory“. Zatím se omezíme jen oficiálním úhlem pohledu. V dané etapě osvojení si tajných znalostí to úplně postačí.

Takže člověk vidí Slunce, slyší zpěv ptáků, cítí vůni jehličí a chuť studené vody z pramene. A aby si to vše nepopletl, tak každému jevu přiřazuje svou přesnou míru, která odpovídá výlučně příslušnému jevu. Touto „“mírou“ jsou slova.

Když se člověk podívá na strom, tak ho nenazve Sluncem, a ptáka nenazve krávou. Každý předmět, jev nebo proces má svůj vlastní název, vlastní míru. Čím je jev složitější, tím více slov je potřeba na jeho popis. Obzvlášť důležité je to v mezilidských vztazích. Člověk řekl slovo „strom“. Ale jaký je ten strom? Člověk řekne „vysoký, zelený listnatý strom stojící osaměle v poli“. Nyní je už obrázek stromu o mnoho konkrétnější.

Člověk začal mluvit o tom, co předtím nedokázal srozumitelně říci svým blízkým pomocí těla a rukou.

Kočka učí svá mláďata vše, co potřebují umět, svým osobním příkladem: „Dělej to jako já!“. Koťata sledují svou matku a opakují po ní vše, co jim ukázala. Tak se učí všemu, co budou potřebovat ve svém dospělém životě.

Zde je vhodné říci pár slov o lidech, kteří nejsou schopni vyjádřit své myšlenky slovy, ale pouze mrmlají a snaží se je svému okolí zprostředkovat mimikou své tváře a gesty rukou. To svědčí buď o nízkém mentálním rozvoji, nebo o probíhající degradaci osobnosti, což je v obou případech typické pro zvířecí typ struktury psychiky. Výrazným příkladem tohoto jevu byl bývalý prezident Ruska, Jelcin. Pamatujete se, jak vždy gestikuloval a krčil čelo, říkajíc své „nóóó, chápeš?“. Je zřejmé, že podobní učitele ničemu nenaučí.

Mluvící učitel, to už je výrazný pokrok v odevzdávání potřebných znalostí.

Z toho vyplývá důležitý závěr: Řeč dala lidstvu možnost odevzdávat si znalosti a zručnosti osvojené předky, které se geneticky nepřenášejí!

Objem těchto znalostí a zručností stále narůstal, až se z nich stal celý systém znalostí. A z pokolení na pokolení bylo potřeba stále více času na osvojení si všeho toho, co si osvojovali a shromažďovali předci.

Víme, že kromě řeči měl člověk i schopnost předvídat různé varianty svého jednání. Tj. přemýšlel, že pokud něco udělá „tak a tak“, bude jeden výsledek, a že pokud to udělá „onak“, tak výsledek bude jiný atd. Takovým způsobem zvažoval své činy a vybíral si tu nejlepší (podle svého názoru) variantu svého jednání.

Toto všechno dohromady (ruce, řeč, předvídání, zvažování) člověku umožnilo začít se chránit před tlakem přírodního životního prostředí pomocí tvorby umělého životního prostředí.

Člověk začal stavět obydlí, krotit divoká zvířata, kultivovat obilí, ovoce, zeleninu, stavět dopravní prostředky (povozy, lodě) atd.

Časem toto umělé životní prostředí začalo potlačovat přírodní prostředí. Nejdříve se to dělo jen v životě některých lidí. Dnes to už probíhá v celoplanetárním rozsahu. Zde bych čtenářům doporučil se zamyslet nad tím, zda toto umělé životní prostředí pomáhá člověku osvojit si ten geneticky podmíněný potenciál, který byl do něj vložen shora, tj. zda odpovídá záměrům Tvůrce?

A je zde ještě jeden důležitý faktor. Tím, že člověk získal schopnost abstraktně-logického myšlení, tím také získal schopnost lhát druhým i sobě. Výzkum dokázal, že člověk lže svou levou mozkovou hemisférou. Pravá hemisféra lhát nedokáže. Úmyslnou i neúmyslnou lež vyjadřuje člověk jazykem.

Všechny jazyky světa jsou částí celovesmírné míry. Vždyť vše, co na světě existuje, všechny předměty, jevy, zákony, všechno, co se děje v sociální sféře, v životě společnosti, to člověk vyjadřuje slovy, tj. naděluje to mírou. Ale jestliže člověk o vesmíru zatím neví všechno, tj. neumí popsat všechno to, co a jak ve vesmíru existuje a funguje, tak plnou mírou (celovesmírnou mírou) nevládne, to znamená, že i jeho jazyk je jen částí celovesmírné míry, a ne celou celovesmírnou mírou (plnou mírou). Touto celovesmírnou mírou zatím vládne pouze Bůh.

Mimochodem, J. D. Petuchov přesvědčivě dokazuje, že jazyky všech národů planety pocházejí z jednoho prajazyka, což je vidno i na jeho názorném schématu (níže na obr. 10-28).

Takže jazyky všech národů jsou součástí celovesmírné míry. A u všech národů se věci týkající se pravdy nazývají pravými věcmi! Vzpomeňte si. Anděl strážný je vždy vpravo, na pravém rameni. „Odplivni si přes levé rameno!“. Proč přes levé? Protože na levém rameni sedí ďábel. Proto se slovem „levý“ označují špatné věci: „levé peníze“, „levé zboží“ atd. Pamatujete si, co řekl Stalin na začátku velké vlastenecké války? Řekl: „Naše delo pravoje! Pabeda bud za nami!“. A dokážete si vážení čtenáři představit, že by J. V. Stalin tehdy řekl: „Naše delo levoje!“? To je nepředstavitelné. Navzdory tomu soudruh Zjuganov a všichni ostatní vůdci Komunistické strany Ruské federace přesvědčují lid, že oni jsou „leví“!!! Není to marasmus? Proto se jim nic nedaří a nikdy ani nebude.

A skuteční „levičáři“ — lstiví (SPS, „Jabloko“ a další demokratizátoři) tvrdí, že oni jsou „praví“. Ale to je lež! Proto se jim nic nedaří. A nikdy ani nebude!

Z toho vyplývá, že pokud někdo dělá nějakou „věc“ a není schopný ve všech životních situacích mluvit pravdu, tak ve skutečnosti dělá úplně „jinou věc“, protože lhaní je vždy součástí „jiné věci“. Člověk, který lže:

• Je buď nepřítel,

• nebo biorobot plnící vůli nepřítele,

• nebo „sluha dvou pánů“, který dává „i našim, i vašim“ 13.

Z toho vyplývá celkem jednoduchý závěr: Lhát je nepřípustné! Až se v budoucí kapitole, milí čtenáři, obeznámíte se zákonem času, vraťte se myšlenkami sem a vzpomeňte si na právě přečtené. V novém informačním stavu společnosti, jehož podstatu pochopíte v následující kapitole, je lhaní či dokonce zamlčování něčeho (obzvlášť ze strany vedoucích představitelů) jednoduše škodlivé, protože lidé nebudou chápat, co se skrývá za slovy. A pokud nebudou chápat, nebudou ani takového vůdce podporovat. A pokud i podpoří, tak na základě zákona času z toho budou velmi rychle zklamáni. Vzpomeňte si, jak se lidé zklamali nejdříve v Gorbačovovi, poté v Jelcinovi. Přičemž v Jelcinovi se zklamali ještě rychleji než v Gorbačovovi.

Schopnost lhát je schopností deformovat u lidí správné zobrazování objektivní reality, tj. mařit správné vnímání okolního světa, správné chápání a hodnocení probíhajících událostí.

Vypuštění lži znamená deformaci či dokonce zničení cizí osobní míry, tj. míry vnímání a chápání konkrétního člověka nebo vícerých lidí.

Níže na obrázku 10-29 vidíte schematické zobrazení procesu vnímání okolního světa v porovnání s procesem trojjednoty.

Můžete si představit, že:

1. „Matérie“, to jsou všechny předměty a jevy obklopující člověka. Počínaje vesmírem jako takovým, a pokračujíc zákony přírody, „globalizátory“, globální politikou, a konče běžnými společenskými jevy a všedními lidskými problémy.

   
   

2. „Informace“, to je obsah a obraz těchto jevů, který se odráží ve vědomí člověka. Je to přírodní scenérie, která člověku utkvěla v paměti, tvář vzdáleného přítele, záběry stávky z filmu, obraz hrdiny z knihy, vytvořeného vlastní představivostí, je to tvář šéfa, interiér jeho bytu atd.

   
   

3. „Míra“, To je slovo nebo skupina slov, kterými člověk popisuje obraz daného jevu a jeho obsah. Nakolik přesně se mu obraz a jeho obsah podaří popsat, natolik se také bude shodovat se samotným jevem. Proto musí být přesnost slovního popisu velmi vysoká, aby se „slova nerozcházela s realitou“.

   
   

Informace k zamyšlení. Pro každou věc, pro každý životní jev dokážeme najít nebo vytvořit odpovídající slovo. A platí to i opačně: Pokud si přečteme nebo poslechneme od druhých nějaké slovo, tak si v mysli umíme představit obraz dané věci nebo jevu, kterému slovo odpovídá. A nyní pozor! Existuje jen jedno slovo, které v člověku nevyvolává buď žádný obraz, nebo jen takový, který není chápán všemi lidmi jednoznačně stejně. Tím slovem je Bůh.

Při poznávacím procesu se člověk dívá na předmět nebo zkoumá nějaký jev. V jeho vědomí se objevuje obraz tohoto jevu, a on tento obraz popisuje slovem nebo slovy, tj. „naděluje ho mírou“.

Později, když tato slova přednáší, tak vzniká ve vědomí jiných lidí obraz, který těmto slovům odpovídá. A pokud byla použita správná slova, která přesně odpovídají tomuto jevu, potom i obraz vznikající ve vědomí těchto lidí bude odpovídat reálnému popisovanému jevu.

To znamená, že pokud je vnímání reality správné, poté se oba procesy shodují, jak je to zobrazeno ve schématu.

A pokud je vnímání zkresleno? Ve schématu jsou zobrazeny dvě možné hranice zkreslení:

1. Hranice: „obraz-slovo“.

Člověku ve vědomí vzniká obraz, kterému on sám přidělí nesprávné slovo, čímž původní obraz deformuje. To se může stát:

• Z neznalosti.

  
  

Příklad. Dlouhá staletí si lidé mysleli, že je Země nehybným středem vesmíru a Slunce s ostatními vesmírnými tělesy okolo ní obíhají. Na překonání tohoto omylu (tohoto špatně interpretovaného obrazu) bylo potřeba obrovské úsilí, a dokonce i lidské oběti. Giordano Bruno byl inkvizicí upálen jen proto, neboť se osmělil zpochybnit tuto nepravdivou informaci.

• Ze zlého úmyslu nebo z hlouposti (tj. z „dobrého“ úmyslu, kterými je dlážděna cesta do pekla).

  
  

Za zlý úmysl je možné považovat jednání staroegyptského žrecstva, které úmyslně dalo lidstvu falešný světonázor. Co se týče samotných „slov“, tak tato lživá „slova“ se nacházejí v Bibli.

Mnozí novináři, politologové a moderátoři televizních relací mluví z hlouposti a neuváženosti o věcech, o nichž nemají reálnou představu. Opírají se o své domněnky, které v nich speciálně zformoval „ne náš“ vzdělávací systém podřízený „světovému zákulisí“. Přitom prakticky všichni zaměstnanci tohoto vzdělávacího systému (předškolního, základního, středního, vysokého a zeptalického) také nechápou a neuvědomují si svou podřízenost, ani to, že v hlavách svých žáků formují kaleidoskopický idiotizmus.

2. Hranice: „jev-obraz“.

Samotný jev je vnímán zkresleně, což v člověku vytváří zkreslený obraz. Takové zkreslené vnímání může být způsobeno:

• Buď amorálností,

• nebo chorobnou představivostí.

  
  

Podívejte se na obrazy tzv. „abstrakcionistů“ bez jakéhokoliv pseudokulturního pobláznění a úlisných nadšených ovací jejich stoupenců. Postavte se před libovolný z těchto obrazů (jen vy a obraz) a sami sebe se zeptejte: „Co je to?“. Jaká velkolepost, krása a hluboký smysl se skrývá v „Černém čtverci“ od Maleviče? Pokud jste normální člověk, tak si odpovíte, že je to nesmysl. Je to nesmyslný výplod buď chorobné představivosti (v lepším případě), nebo cynická snaha vydělat na takové hlouposti peníze, což je v podstatě amorální (to je ten horší případ). Zde je potřeba zakřičet z plného hrdla: „Král je nahý!“, jako to udělal chlapec ze známé pohádky od H. Ch. Andersena.

Amorální životní styl (používání různých narkotik včetně tabáku a alkoholu) také způsobuje chorobnou představivost - halucinace.

Pro pochopení toho, jak probíhá zkreslení na těchto dvou hranicích, musí být jasný i opačný proces. Lží zrozená slova, šířená mezi ostatními lidmi, plodí v jejich vědomí nepravdivé obrazy, které neodpovídají reálným pozorovaným jevům. Ale když už je slovo (míra) vysloveno a je jím vytvořen obraz (informace), tak v souladu s trojjednotou se objevuje i samotný „jev“ (materializace), objevuje se lživý jev, monstrum vytvořené samotnými lidmi.

Nikolaj Gumiljov (otec Lva Gumiljova, známého svou „teorií etnogeneze“) má jednu báseň, která se nazývá „Slovo“. První čtyřverší zní takto:

V onen den, když nad světem novým,

Bůh skláněl svoji tvář,

Tehdy Slunce brzdili slovem,

Slovem hroutili města.

Vědomé chápání trojjednoty jako PROCESU umožňuje chápat i to, že slovem je možné skutečně nejen tvořit, ale i ničit.

Zde je potřeba ještě vysvětlit i to, co přesně znamená slovo „pojem“. Čím se liší „slovo“ od „pojmu“? Listujeme ve slovníku V. I. Dala.

„Pojem“, - pochopitelný, pochopit atd. viz „chápat“.

Hledám termín „chápat“.

„Chápat“ - něco pochopit, pojmout umem, poznávat, rozumět, ujasňovat si, obejmout smyslem, rozumem; nacházet v něčem smysl.

Ne, něco mi zde nesedí.

Aha, už to mám! Toto je význam slova „pojem“: O vodě: pokrýt rozlitím se, zaplavit, potopit. Louky pojala voda. To je, když se na jaře vyleje říčka a zaplaví nízké břehy. Říká se tomu ještě: „pojem břehů“, „pojem louky“ (pohlcení břehů, louky). Zde je pointa v tom, že voda pohlcuje více prostoru.

Takže když různí lidé mohou slovo interpretovat každý jinak, tehdy se jedná pouze o „slovo“. Ale když se jednotný smysl slova (jeho podstata) rozleje/rozvodní do umů velkého množství lidí, kteří ho chápou stejně, tehdy se jedná o „pojem“. 14

Nač všechny tyto úvahy? Jde o to, že když lživá představa čehokoliv zaplaví umy lidí, stává se „lživým pojmem“. Ten zase generuje lživý jev, který nemá ve vesmíru místo. Bůh s ním nepočítá.

A kolik takových lživých slov a pojmů existuje v naší realitě?! Vždyť my dnes fakticky žijeme ve světě lží. Proudy lží se na nás řítí z televizních obrazovek, z médií, z úst různých „autorit“. Všechna tato lež plodí v hlavách mnohých lidí nesprávné představy o okolní realitě a nesprávné chápání probíhajících událostí. Ještě se k tomuto tématu vrátíme: Vrátíme se k „pojmům“, ke „slovům“ a jejich smyslům. Zatím však uděláme další závěr:

Schopnost člověka lhát jiným i sám sobě se stala také faktorem rozvoje kultury (bohužel hlavním faktorem) a tedy i faktorem globálního historického procesu (GHP) v globálním evolučním procesu (GEP) biosféry planety Země.

Jinými slovy, lež se stala faktorem rozvoje biosféry! Ale to přece neodpovídá Božímu záměru. K čemu to může lidstvo přivést, by mělo být zřejmé všem lidem se zdravým rozumem. Mimochodem, Klidně můžeme říci „už přivedlo“, namísto „může přivést“.

S objevením se lidstva na planetě Zemi začal i globální historický proces (tj. dějiny lidstva). Odhalili jsme „tajemství“ zrodu lidstva, jeho formování a rozvoje v nejranější fázi. Později v lidských dějinách tvořil klíčovou úlohu proces globalizace, o kterém jsme mluvili na začátku této knihy. Probíhalo budování globální nevolnické pyramidy. Avšak chyba v samotných základech této pyramidy, ke které došlo na samém začátku jejího budování, vedla k tomu, že se dnes tato pyramida hroutí. Tento proces je nevyhnutelný. A o tom budeme mluvit v následující kapitole.

minulé díly zde

pokračování přijde

1 Také Stvořitel nebo Strojitel od slova s-Trojit = MIM. (Pozn. překladatele MM)

2 Nechával jsem si v Rusku dělat genetický test, ve kterém vyšlo, že jsem po neandrtálských předcích zdědil 1334 mutací, což je více, než má 78% klientů laboratoře Genotek. Stejný test jsem si pro kontrolu nechal dělat i v Praze, ale tam množství neandrtálských genů nezkoumají, nicméně moji haploskupinu G2a1a1a1 potvrdili. (Pozn. překladatele MM)

3 Generál Petrov nebere ve svých analýzách v úvahu vývoj duše, alespoň jsem to zatím nezaznamenal. Geneticky podmíněný potenciál rozvoje člověka je pouze jedna stránka věci, avšak je potřeba brát v úvahu i druhou stránku, a tou je vývoj duše. (Pozn. překladatele MM)

4 Naprosto přesně řečeno. Každý národ má (podle svých predispozic) Globálním prediktorem (GP) určeno své místo ve světové hierarchii a svojí funkci, a v souladu s tím jsou také národy vychovávány. (Pozn. překladatele MM)

5 Ono to spíše bude tím, že Rusko po staletí řídí červené, tedy Euro-Asijské křídlo GP, jehož cestou je Mnohoregionální blok. Podávat začleňování druhých národů jako zásluhu Ruska je mimo mísu. (Pozn. překladatele MM)

6 V Rusku je oblíbená fráze, že: „Rusko je přímo řízeno Bohem, a pokud tomu tak není, je nepochopitelné, jak vůbec může existovat.“ Dokonce něco podobného říká i prezident V. V. Putin: „Rusko je přímo řízeno Bohem, ale existuje na úkor svých občanů a jejich lásky ke své zemi.“ Je zajímavé, že tento názor převládá i u ruských studentů a vykladačů KOB, kteří tak 1. až 4. etapu plné funkce řízení v řízení Ruska připisují Bohu. (Pozn. překladatele MM)

7 Rusko a Rusové jsou nejlepší na světě, to je propaganda určená všem Rusům bez výjimky, protože pokud je někdo nejlepší, ztrácí motivaci být lepším. A protože jsou Rusové „nejlepší“ lidé na světě (porazili Švédy, Francouze, Němce, Afgánce, Ukrajince, atd.), nemají vůbec potřebu se zamýšlet nad tím, proč je jejich vzdělání slabé, proč neumí pracovat alespoň trochu kvalitně nebo proč stále žijí v samých problémech, že se někde něco porouchalo nebo že někde něco nefunguje. (Pozn. překladatele MM)

8 Kdyby tomu bylo jinak, nemohl bych po neandrtálských předcích zdědit 1334 mutací. (Pozn.: překladatele MM)

9 Škoda, že v době, kdy generál Petrov psal tyto řádky, byla genetika ještě v plenkách, určitě by jeho závěry významně ovlivnila. (Pozn.: překladatele MM)

10 RA byl původní název řeky Volhy a označuje životodárné světlo, energii slunce, zdroj života vesmíru. O souvislostech s Prahou (PRAGA - pRAha) najdete více v PMT 81. (Pozn.: překladatele MM)

11 Výjimečnost Rusů je v Rusku všeobecně známá. (Pozn.: překladatele MM)

12 Určitě se na historii svého národa díváme jinak, pokud jsme přesvědčeni o jeho výjimečnosti, nežli bychom se na ní dívali v případě, že bychom o výjimečnosti svého národa přesvědčeni nebyli. (Pozn.: překladatele MM)

13 Člověk, který lže, má ještě daleko k Člověku s velkým „Č“. U tohoto člověka se jeho duše nachází ještě na nějakém nižším stupni vývoje, který má blíže ke světu zvířecímu, nežli ke světu Člověčímu. O vývoji duše také v PMT 87. (Pozn.: překladatele MM)

14 Podle mne je pojem slovo a k němu v podvědomí přidělený obraz, tedy pojem = slovo (kód, míra) + obraz, toho, co si dotyčný pod tím slovem (kódem) představuje. (Pozn.: překladatele MM)