• Konceptuál CZ

V.V. Putin dne 22.10.2020 na Valdajském fóru 2020 otevřeně uvedl do života KOB

Aktualizace: 27. říj 2020


Český překlad - V.V. Putin odmítá nestřídmou, ničím neomezenou nadměrnou spotřebu ve prospěch obezřetné a přiměřené dostatečnosti. Je třeba žít nejen dneškem, ale také myslet na zítřek.


Vážení účastníci XVII. plenárního zasedání klubu "Valdaj"! Dámy a pánové! Vítám vás na našem tradičním výročním setkání. Tentokrát se koná v neobvyklém formátu, v režimu videokonference. Ale vidím, že v hale jsou lidé. V sále jich však není tolik jako obvykle, a zjevně proběhla přímá diskuse, která mě může jen potěšit.


Obecně samozřejmě chápeme, vidíme to, že epidemie koronaviru vážně změnila veřejný, obchodní i mezinárodní život. Řeknu více – i každodenní, běžný život každého člověka. Prakticky ve všech zemích existují některá vynucená omezení, hromadné akce byly zpravidla zrušeny. Tento rok byl pro váš klub také náročný. Ale co je nejdůležitější, nadále aktivně pracujete. S pomocí moderních distančních technologií vedete ostré, smysluplné diskuse, argumentujete, získáváte nové odborníky, kteří sdílejí svá hodnocení, prezentují zajímavé, nestandardní, někdy přímo opačné názory na to, co se děje. Takový rozhovor je samozřejmě nyní nesmírně důležitý a užitečný, když je na světě tolik obtížných otázek, které vyžadují odpověď.


Ještě nás čeká hluboké pochopení toho, jak epidemie ovlivnila a ovlivní současnost a budoucnost lidstva. Při konfrontaci s touto nebezpečnou hrozbou se mezinárodní společenství snaží podnikat určitá opatření a mobilizovat se. A některé věci se již společně dělají. Chci však hned říci: zdaleka ne všechno, co by se mělo a muselo dělat tváří v tvář takové kolosální společné výzvě. A tyto promarněné příležitosti jsou také předmětem otevřené mezinárodní diskuse.


V Rusku jsme od samého počátku epidemie stanovili hlavní hodnotu - život a bezpečnost lidí. A byla to záměrná volba diktovaná kulturou, duchovními tradicemi našich lidí, jejími nejsložitějšími, někdy dramatickými dějinami. Víte, pokud si vzpomeneme, jaké kolosální demografické ztráty jsme utrpěli ve dvacátém století, jiná cesta není, než bojovat, bojovat za každého člověka, za budoucnost každé ruské rodiny.


Z tohoto důvodu jsme udělali vše pro to, abychom zachovali zdraví a životy občanů, pomohli rodičům a dětem, lidem starších generací, těm, kteří přišli o zaměstnání, zachovali si co nejvíce zaměstnanost, minimalizovali škody na ekonomice, podpořili miliony podnikatelů, kteří provozují svou malou firmu nebo rodinou společnost.


Pravděpodobně stejně jako všichni ostatní pečlivě sledujete denní údaje o vývoji epidemie ve světě. Bohužel koronavirus neustoupil a stále představuje vážnou hrozbu. A je pravděpodobné, že takové úzkostlivé pozadí pro mnohé jen zesiluje pocit, že začíná úplně jiná doba. Že jsme nejen na pokraji dramatických změn, ale epochy tektonických posunů, a to ve všech sférách života.


Vidíme, že procesy, které byly nejednou diskutovány na zasedáních klubu Valdaj, rychle, exponenciálně nabývají na rychlosti. Například před šesti lety, v roce 2014, během diskuse na téma „Světový řád: nová pravidla nebo hra bez pravidel?“ Tehdy jsme o tomto tématu diskutovali. A co nyní? Zdá se, že hra bez pravidel, bohužel, vypadá stále hrozivěji, někdy už jako hotová věc.


Pandemie připomněla o křehkosti lidského života. Bylo těžké si představit, že v našem technologicky vyspělém 21. století může člověk i v těch nejbohatších a nejvyspělejších zemích zůstat bezbranný před zdánlivě ne tak fatální infekcí, ne tak strašnou hrozbou. A život ukázal, že to není jen v úrovni rozvoje lékařské vědy s jejími někdy fantastickými úspěchy. Ukázalo se, že možná mnohem důležitější je něco jiného - organizace a přístupnost systému veřejného zdravotnictví. Důležité se ukázaly být hodnoty vzájemné pomoci, sloužení a obětavosti, které spojují lidi.


Odpovědnost, vyrovnanost a poctivost orgánů, jejich připravenost přijmout požadavek společnosti a zároveň jasně a rozumně vysvětlit logiku a sled přijatých opatření a nedovolit strachu zvítězit a rozdělit společnost, a naopak, dodat pocit jistoty v tom, že spolu překonáme jakékoli těžkosti.


Boj proti hrozbě koronaviru ukázal, že v krizové situaci může účinně fungovat pouze akceschopný stát. Na rozdíl od uvažování těch, kteří argumentovali a tvrdí, že role státu v globálním světě klesá, a v budoucnu bude obecně nahrazena některými jinými formami sociální organizace. Ano, je to možné, někdy ve vzdálené budoucnosti se všechno změní. Všechno plyne, všechno se mění. Ale dnes je důležitá role a význam státu.


Za základní podmínku rozvoje Ruska jsme vždy považovali silný stát. Opět jsme se přesvědčili, že měli pravdu, když se pečlivě zapojili do obnovy a posílení státních institucí po úpadku a někdy i naprostého zničení v 90. letech. Otázka samozřejmě zní: co je to silný stát? V čem je jeho síla? Samozřejmě, že ne v úplné kontrole nebo tvrdosti orgánů právní ochrany.


Ne ve vytlačování soukromé iniciativy nebo omezování občanské angažovanosti. Ani v síle ozbrojených sil a obranného potenciálu. Ačkoli si myslím chápete, jak tato složka je důležitá pro Rusko, vzhledem k jeho zeměpisné poloze a celé řadě geopolitických výzev. A samozřejmě naše historická odpovědnost jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN za zajištění globální stability. A přesto jsem přesvědčen, že síla státu spočívá především v důvěře občanů v něj. V tom je síla státu. Je známo, že lidé jsou zdrojem moci. A tento vzorec nespočívá jen v příchodu do volební místnosti a hlasování, ale v připravenosti delegovat na zvolenou vládu široké pravomoci, vidět ve státě, v jeho orgánech, jeho zaměstnancích, jeho zástupcích, těch, kteří jsou pověřeni rozhodovat, ale těch koho je bezpodmínečně nutné požádat o odpovědnost za výkon jejich funkce.


Takový stát lze uspořádat jakkoli. Podmínečně říkám „jakkoli“. Nezáleží na tom, jak se politický systém nazývá. Každá země má svou vlastní politickou kulturu, tradice, vlastní pohled na svůj vývoj. Pokoušet se někoho slepě kopírovat je naprosto zbytečné a škodlivé. Hlavní je, aby stát a společnost byly v harmonii.


A samozřejmě je to důvěra, která je nejpevnějším základem pro tvůrčí práci státu a společnosti. Pouze společně to vše dokáže dosáhnout optimální rovnováhy svobody jednání a bezpečnostních záruk. Opakovaně jsem v nejtěžších chvílích vývoje pandemie znovu pocítil, a abych byl upřímný, cítím hrdost na Rusko, na naše občany, na jejich ochotu dělat jeden pro druhého všechno, co je jen možné. A samozřejmě především na naše lékaře, zdravotní sestry, pracovníky záchranné služby - na všechny, bez výjimky, na nichž spočívá národní systém zdravotní péče.


Věřím, že občanská společnost bude v budoucnu hrát klíčovou roli ve vývoji Ruska. Usilujeme proto o to, aby hlas našich občanů byl rozhodující, a konstruktivní návrhy a požadavky od různých sociálních sil byly realizovány. Otázkou však samozřejmě je: jak se formuje takový požadavek? Čí hlas by měl stát slyšet? Jak rozpoznat, zda je to opravdu hlas lidu, nebo zákulisní našeptávání nebo vůbec, něčí hlučné výkřiky, měnící se v hysterii, které nemají nic společného s naším lidem?


Setkáváme se s tím, že někdy se snaží nahradit skutečnou veřejnou poptávku zájmem nějaké úzké sociální skupiny. A dokonce, řekněme na rovinu, vnější síly. Skutečnou demokracii a občanskou společnost nelze „importovat“. Mluvil jsem o tom mnohokrát. Nemohou být produktem aktivit zahraničních „příznivců“, i když údajně „chtějí to nejlepší“. V teorii je to asi možné, ale upřímně řečeno, já jsem na takovou věc nenarazil a opravdu tomu nevěřím. Vidíme, jak takové „importované“ modely demokracie fungují.


Je to jen skořápka, fikce, zpravidla fikce bez vnitřního obsahu, dokonce jako zdání suverenity. U lidí, kde se takové schéma zavádí, zpravidla se na nic neptají. A příslušní vůdci nejsou nic jiného než vazalové. A místo vazala, jak víte, o všem rozhoduje pán. Proto opakuji: pouze občané svých vlastních zemí mají právo určovat, jaký je jejich veřejný zájem.


V Rusku jsme prošli poměrně dlouhým obdobím, kdy téměř hlavním zdrojem vzniku a financování nevládních organizací byly zahraniční nadace. Samozřejmě, že ne všichni měli zištné nebo špatné úmysly, sledovali cíl rozviklat situací v naší zemi, zasahovat do našich záležitostí a ovlivňovat ruskou domácí a někdy i zahraniční politiku ve vlastních zájmech. Samozřejmě že ne.


Mezi nezávislými veřejnými organizacemi - takové existují - byly i upřímní nadšenci, kterým jsme nepochybně vděční. Ale i v tomto případě zůstali zpravidla cizorodými prvky, které v konečném důsledku odrážely názory a zájmy nikoli občanů Ruska, ale jejich zahraničních správců. Jedním slovem, sloužily jako prostředky v cizích rukou. Se všemi z toho plynoucími důsledky.


Silná, svobodná a nezávislá občanská společnost je ze své podstaty národně orientovaná a svrchovaná. Klíčí z hloubky života lidí, může mít různé formy a směry. Jedná se ale o projev kultury, tradice konkrétní země, nikoli o produkt abstraktní „trans národního rozumu“, za kterým se skrývají zájmy jiných lidí.


Povinností státu je podporovat veřejné iniciativy a vytvářet pro ně nové příležitosti. To je přesně to, co děláme. A považuji tuto otázku za nejdůležitější pro vládní agendu pro nadcházející desetiletí - bez ohledu na to, kdo přesně a jaké pozice zastává. V tom je záruka suverénního, progresivního rozvoje Ruska, skutečné kontinuity v jeho pohybu vpřed a naší schopnosti reagovat na globální výzvy.


Drazí kolegové! Dobře víte, že v moderním mezinárodním životě se nahromadilo mnoho akutních problémů a rozporů, skutečně velmi mnoho. Od okamžiku, kdy se svým způsobem stabilní a svým způsobem předvídatelný model vztahů během studené války začal měnit - nemyslete si, že se mi po něm stýská, v žádném případě - svět se od té doby několikrát změnil. Všechno probíhalo tak rychle, že ti, kterým se obvykle říká politické elity, prostě neměli čas nebo možná zájem, nebo schopnost analyzovat, co se vlastně děje.


Některé země spěchaly, aby „rozdělily koláč“, zpravidla ve svůj prospěch, aby využily výhod získaných v důsledku ukončení „studené konfrontace“. Jiní zoufale hledali způsob, jak se za každou cenu přizpůsobit změnám. A někteří - zde si můžeme vzpomenout na naši vlastní, upřímně řečeno, nešťastnou zkušenost - bojovali, jak se říká, o přežití, o zachování jednoty země, aby zůstali mimo jiné subjektem světové politiky.


Čas mezitím stále naléhavěji nastoluje otázku, co má před sebou lidstvo, jak by měl být budován světový řád, nebo alespoň jeho zdání, zda budeme postupovat smysluplně vpřed, koordinovat naše kroky nebo pohybovat se naslepo, spoléhat se výhrad