Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 21. Harmonizace vzájem-ných vztahů v multikulturní společnosti – 10. část

28.10.2025

Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 10. část

21.4. Národnostní politika bolševismu — formování mnohonárodnostní lidskosti (str. 236).

21.4.4. Národnostní politika bolševismu je ta jediná možná (str. 297).

(Poznámka JK: Jsem hodně opatrný, když mi někdo tvrdí, že existuje jen jediná možná cesta k čemukoliv, což se týká i národnostní politiky bolševismu zmíněné v názvu této kapitoly).

Historické zkušenosti Moskevského velkoknížectví, potom Moskevského carství, a nakonec Ruského impéria, které byly v minulých epochách formou státní existence regionální civilizace Rusi, dokládají, že v tomto historickém období byla jednota mnohonárodnostního (multikulturního) státu zajišťována cestou masové integrace představitelů „elit“ národů, které byly součástí ruského státu, do sestavy celostátní vládnoucí „elity“. Přičemž do všeruské vládnoucí „elity“ se úspěšně integrovali i samostatní imigranti z jiných států: Němci, Turci, Francouzi, Španělé, Portugalci, Italové, Angličani, Švýcaři a další, a to dokonce včetně pokřesťanštěných židů a jejich potomků … (…). (…)

Jedním z úkolů, který řešila carská vládnoucí „elita“, bylo poskytování pomoci národním („místním“) „elitám“ na podporu režimu vykořisťování „člověka člověkem“ v národních společnostech, a to včetně potlačování vzpour s využitím sil pravidelné armády … (…).

Takže principy kádrové politiky Ruského impéria byly projevem mravů a etiky rodového zřízení v jeho mnohonárodnostní verzi a vyšvihnout se z prostého lidu mezi carskou „elitu“ – stát se dědičným šlechticem (a tím spíše probojovat se do nepočetné skupiny klanů, které od pokolení k pokolení zásobovaly impérium byrokraty a vyššími vojenskými důstojníky) nebylo jednoduché pro nikoho, a to bez ohledu na jeho národnost. (…) Takže v důsledku ignorování programové (politicky-algoritmické) básně A. S. Chomjakova – Rusko (1839, viz Příloha č. 10 tohoto dílu), odmítání svolat Koncil ruské pravoslavné církve, a také kvůli uvádění do života ustanovení již dříve nejednou zmiňovaného výnosu O kuchařčiných dětech, který zablokoval dětem „prostých lidí“ přístup ke vzdělání, se Ruské impérium zhroutilo z vnitřní příčiny podmíněné systémovými principy jeho neschopnosti zformovat řídicí sbor v potřebném počtu a z lidí potřebné kvalifikace, který by v návaznosti pokolení úspěšně odhaloval a řešil problémy rozvoje lidstva a státu. (…)

Impérium a sebedestrukční bezvládí Prozatímní vlády liberál-buržoustů 7.11.1917 nahradila Sovětská moc. Formování Sovětské moci v roce 1917 a v letech občanské války mělo dvojí charakter:

- Na jedné straně – Sověty jako orgány moci zřizovali místně sami lidé – z větší části to byli bolševici původem z prostého lidu. To znamená, že „zdola“ se utvářela a formovala státnost Sovětské moci jako celonárodní přímá a operativní demokracie – samoděržaví/samovláda lidu. Jenže problémem bylo, že Sovětská moc nemohla v té době získat potřebnou kvalitu kvůli masové nekompetenci jejích aktivistů – původem z prostého lidu, kteří nezískali vzdělání potřebné pro řízení státu.

- A na druhé straně od samotného počátku zednáři prolezlé vedení marxistické strany RSDRP(b) – RKP(b) – VKP(b) formovalo Sověty vyšších úrovní státní moci a vstupovalo do nich s cílem vším právem i neprávem (z latinského Per fas et nefas) podřídit marxistickému projektu i sobě osobně nižší Sověty. (…)

Výsledkem procesu formování státnosti SSSR na začátku třicátých let 20. století se tedy stala dost specifická a vnitřně různorodá sociální formace skládající se na všech úrovních „vertikály moci“:

- Ze zednářství ve dvou jeho základních větvích: Pseudosocialistické zednářství na ideovém základu esoterického skutečného marxismu a buržoazně-liberální zednářství na základě tradičních biblických věrouk a bezostyšného ateismu:

   - Ti první kontrolovali partajní a sovětský aparát.

   - Ti druzí zase Akademii věd a přes společenský institut „vědu“ zase vzdělávací systém, jako odborníci-profesionálové pracovali ve státním aparátu a podíleli se na řízení hospodářství i ozbrojených sil, kde zaujímali občas velmi vysoké funkce.

Ale ani buržoazně-liberální větev zednářství nebyla stejnorodá a skládala se ze dvou částí:

   - Kosmopolitní (internacismus – jeho nositeli jsou po dobu mnohých desetiletí naši domácí „zapadnici“ /„milovníci“ Západu/ různých národností a mnozí představitelé židovsko-judaistické diaspory).

   - Imperiální (jinak řečeno – „elitáři“-gosudarstvěniki /přívrženci silné státní moci a jednotného státu/ – svou sestavou především Velkorusové a potomci dávno poruštěných „cizáků“ bez ohledu na jejich národnostní původ, včetně určitého množství představitelů židovsko-judaistické diaspory).

- Z nositelů marxistické ideologie stojících mimo zednářské struktury, kteří věřili ve vědeckou způsobilost marxismu, tj. z marxistů-exoteriků – členů strany a nestranických přívrženců socialismu důvěřujících výkladu života na základě marxistických textů stranickými vůdci.

- Z profesionálních byrokratů (včetně právníků), jejichž hlavními vlastnostmi jsou:

   - Absolutní bezzásadovost a bezideovost (v tom smyslu, že byrokraté jsou schopni odvolávat se na jakoukoliv ideologii a měnit své „ideologické názory“ v míře změny politické konjuktury a názorů zákulisní „vládnoucí strany“) – nestydatost a bezcharakternost jsou jejich životními principy, což také tvoří základ formování byrokratické korporace.

   - Lokajská úslužnost ve vztahu k „pánovi“ (byrokracie je konceptuálně bezmocná, není schopná řídit na základě Plné funkce řízení, přestože se snadno začleňuje do programově-adaptivního modulu systému řízení, a proto také může samostatně - bez pána - vydržet jen relativně krátkou dobu).

   - Nechuť a neochota vnikat do podstaty věci (neboť to je podle jejich názoru povinnost podřízených profesionálů-odborníků – lidí druhé a třetí kategorie, přičemž oni sami sebe samozřejmě řadí mezi lidi „první kategorie“) a záměna reálné funkční práce za oběh dokladů a formální výkaznictví.

- Ze skutečných bolševiků – různého sociálního a etnického původu, jak uznávajících marxismus za vědecko-teoretický základ bolševismu, tak i těch, co ho za tento základ neuznávali, jak z těch, kteří vstoupili do strany, tak i z „bezpartijních bolševiků“ (tento termín existoval v leninsko-stalinských dobách).

Ve výsledku v té době, kdy zednářství dostatečně navýšilo potenciál k roznícení 2. světové války 20. století, J. V. Stalin jako osoba zosobňující SSSR vyhovoval vedení zednářství stojícímu nad jeho oběma výše vyjmenovanými větvemi, přívržencům socialismu, kteří věřili ve vědeckou způsobilost marxismu, byrokracii, která po všem, co se dělo ve třicátých letech, uznala J. V. Stalina za svého „pána“, i bolševikům, přičemž každá z těchto sil v míře svého chápání a zdrojů, které měla pod kontrolou (především celkových sociálních zdrojů a kádrových – řídících jmenovitě), pracovala pro své zájmy a v míře svého nepochopení – na ty, kteří toho chápali a věděli více. Proto také byla politika Sovětské státnosti ve všech svých aspektech (ta globální, vnější a vnitřní) vnitřně různorodá až konfliktní. To znamená, že nebyla plně bolševická, ideově-marxistická, proburžoazně-liberální ani beze zbytku byrokraticky-hamižnická. (Poznámka JK: Uvedené naznačuje, že Sovětskou státnost řídili zástupci Globálního prediktoru /GP/). (…)

Takže abychom porozuměli tomu, jaké jsou možnosti řešení problémů multikulturalismu ve státech i problémů mnohonárodnostního lidstva, musíme umět rozeznat v tom, jak plynuly události v životě SSSR za leninsko-stalinské epochy, bolševické principy harmonizace vzájemných vztahů lidí a kultur v mnohonárodnostní společnosti.

Nebudeme tedy dále mluvit o případech zneužívání moci a chybách v politice VKP(b) a tehdejší státnosti, ani o reálných či imaginárních hrůzách dané epochy z nich pramenících, ale o tom, co se tehdy dělalo správně. (Poznámka JK: To znamená, že dále budou prezentována jen pozitiva období vlády bolševiků, která nijak nezpochybňuji, ale současně odkazuji na svoji nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 21.4.1 o podstatě bolševismu).

Jestliže si za základ vezmeme objektivní zákonitosti všech šesti skupin, kterým je podřízen život lidí, tak na prvním místě stojí státní politika ochrany životního prostředí, jeho obnovy a zlepšování. (Poznámka JK: Podrobný popis všech šesti skupin objektivních zákonitostí je v Základech sociologie 4 na str. 126 a str. 127). Tato problematika nebyla v letech 1920 – 1940 součástí politiky Sovětské moci, avšak po vítězství ve Velké vlastenecké válce se jí v SSSR zabývat začali. (Poznámka JK: Následuje popis jednotlivých kroků v této oblasti v letech 1948 až 1953 /smrt J. V. Stalina/ v Základech sociologie 6 na str. 309 až str. 311). (…)

V poststalinských dobách se postarali, aby to vše upadlo do zapomnění, což je jeden z projevů, v němž se odráží protilidovost všech poststalinských režimů. (…)

Kromě toho bylo za dob Chruščova zlikvidováno velké množství „kolchozních hydroelektráren“ na menších řekách, vysušeno velké množství bažin, což na mnohých územích snížilo úroveň spodních vod, neprospělo ekologii státu a vytvořilo předpoklady k rozsáhlým letním „přírodním požárům“. Kazachstán vděčí N. S. Chruščovovi za ekologickou katastrofu, která vznikla v důsledku agresivního, parazitického a kořistnického „osvojování celin“, které sám osobně i přes varování vědců inicioval.

V dnešní době je praktická realizace vědecky podložených, životně způsobilých programů tohoto druhu na ozdravení biosféry a kultivaci životního prostředí potřebná ve všech státech a ve všech regionech, neboť pouze to se může stát předpokladem úspěšného vyřešení všech ostatních problémů civilizace.

A především jsou tyto programy nezbytné pro úspěšnou realizaci státní politiky ozdravení obyvatelstva v návaznosti pokolení, která by ani tak nebazírovala na rozvoji medicíny (jejích technologií) a vnucování obyvatelstvu různorodých „zdravotních služeb“, jako spíše napomáhala přechodu lidí ke zdravému způsobu života, čímž by se snížily jejich dispozice k onemocnění i úrazovost.

Politika ozdravení obyvatelstva může být úspěšná pouze v tom případě, kdy se opírá o specifické druhové zákonitosti charakteristické pro druh Člověk rozumný. Propaganda a státní podpora zdravého způsobu života byla součástí bolševické státní politiky, viz například fotografie níže v porovnání se současností. (Poznámka JK: Jde o 2 fotografie s komentáři v Základech sociologie 6 na str. 313, týkající se boje s alkoholismem). (…)

Státní peníze a peníze společenských organizací byly vkládány do masového tělovýchovného hnutí, a ne na efekt do „špičkových“ sportovců. Za tímto účelem byla zakládána všeobecně dostupná sportovní zařízení: Sportovní hřiště a stadióny, „střediska vodních sportů“, letecké kluby, také v parcích kultury a oddechu se nacházela sportovní zařízení, která bylo možné využívat bezplatně nebo za „symbolickou“ cenu. (…)

To znamená, že politika Sovětské moci byla v oblasti rozvoje masového tělovýchovného hnutí z hlediska zvyšování ukazatelů zdraví obyvatelstva v návaznosti pokolení efektivní, neboť odpovídala specifickým druhovým zákonitostem charakteristickým pro biologický druh Člověk rozumný: Organismus poškozovaný alkoholem a dalšími jedy, a také nedostatkem pohybu, nemůže být zdravý a tento svůj stav bude předávat dalším pokolením na základě genetického mechanismu biologického druhu (tj. na úrovni DNK a na úrovni biopolní komponenty).

Další skupinou jsou noosféricko-náboženské zákonitosti – svým charakterem mravně-etické. Úkol vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ a vybudování společnosti skutečně svobodných lidí, jejichž vůle se pod nadvládou diktatury svědomí vzájemně přínosně doplňuje s vůlí všech ostatních čestných a poctivých lidí, ve své podstatě spočívá ve změně mravnosti a etiky statisticky převládající ve společnosti.

Tento úkol musí být řešen v omezeních technosférické civilizace, aby lidé nejprve přešli k pravověrné mravnosti a etice, což by se stalo zárukou bezpečného přechodu k biologické civilizaci i zárukou jejího dalšího bezpečného rozvoje. Takže vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ jako jeden z aspektů tohoto komplexního úkolu předpokládá, že ve společnosti bude bezvýhradně panovat mravnost vylučující principy „to není moje věc“, „po nás potopa“, „berte mě takového, jaký jsem a komu se to nelíbí, ať mi dokáže, že má na víc“ a tak podobně. A pravověrnost se prakticky projevuje a vypracovává etikou tvořivosti a vzájemné pomoci. Taková etika se v podmínkách civilizace, která je plně závislá na technosféře a výrobě, může formovat pouze v pracovní činnosti lidí, neboť v životě založeném na kolektivní práci, se převážná většina (negativních) zpětných vazeb od řízení stojícího hierarchicky nad společností (účinek nechvalně známé „karmy“) uzamyká na lidi přes produkci, kterou vyrábějí, na základě principu „lžička dehtu zkazí celý sud medu“, tj. nesvědomitá práce jednoho může zmařit projekt, ve kterém pracují milióny, a na jehož výsledku ve větší či menší míře může záviset život (kvalita života) někdy stovek miliónů, pokud ne celého lidstva (Poznámka JK: Tento příklad mně osobně připadá přehnaný); a stimulující (pozitivní) zpětné vazby vedoucí od řízení stojícího hierarchicky nad společností se projevují v podobě růstu kvality života, ve smyslu snižování statistiky různorodých nepříjemností. (…)

V této souvislosti se podívejme na mince SSSR z dvacátých let 20. století (viz fotografie). (Poznámka JK: Jedná se o fotografie v Základech sociologie 6 na str. 318, ale také na str. 319, kde je třírublová bankovka z té doby). Důležité není to, že byly vyrobeny ze stříbra, ale to, že je na nich vyraženo: „Proletáři všech zemí spojte se!“ – což je alternativou k těm principům „to není moje věc“ a „po nás potopa“, neboť to předpokládá, že lidé spojí své síly při vytváření lepší budoucnosti v návaznosti pokolení bez rozdílu svého národního a stavovsko-kastovního původu. (…)

Tím vším se lidem dávalo najevo, že základem zajišťujícím hodnotu peněz Sovětského svazu i prosperity všech lidí dohromady i každého jednotlivce zvlášť je práce lidí, profesionalismus a svědomitost každého z nich.

Veškerá ta symbolika na sovětských penězích mluvila o tom, že nikdo nesmí být nástrojem parazitismu na práci a životě jiných lidí cestou získávání nepracovních příjmů z peněžního oběhu.

Ruské impérium bylo před 1. světovou válkou v důsledku působení a následků „Výnosu o kuchařčiných dětech“ státem zaostávajícím ve vědecko-technické i ekonomické oblasti, čímž se připravilo o perspektivy svého rozvoje s podmínkou zachování historicky zformované kultury jako celku a státnosti jmenovitě. Porovnáme-li tempo rozvoje ekonomik Ruska, USA, Německa, Velké Británie a Francie v dané epoše, tak zjistíme, že za nimi Rusko stále více a více zaostávalo, tj. degradovalo. Poslední hladomor byl v impériu (oficiálně „politicky korektně“ nazývaný „neúrodou“, neboť carům se nelíbilo, že za jejich vlády hladomor po celá desetiletí systematicky zachvacoval mnohé regiony jejich impéria) v roce 1911, kdy jím trpělo řádově 32 miliónů lidí a zemřelo na něj 1,8 miliónů lidí; podle údajů vojenské správy řádově 40% nových odvedenců poprvé okusilo maso až za své vojenské služby.

Takže to dědictví, které se po dynastii Romanovců dostalo Sovětské moci (a to dokonce i bez zohlednění toho rozvratu po občanské válce), bylo opravdu „nevalné“. A aby měly národy státu vůbec nějakou perspektivu dalšího rozvoje, nestačilo pracovat tak, jak to tenkrát lidé uměli. Bylo zapotřební pracovat lépe, než to uměli, a proto bylo nutné zvyšovat úroveň vzdělanosti celé společnosti, a především mládeže.

Vzhledem k tomu, že televizní ani rádiová síť tehdy ještě neexistovala, byl úkol probudit zájem o zvýšení úrovně vzdělání řešen pomocí agitačních plakátů, které visely na dobře viditelných místech na úřadech, závodech, v klubech a dalších veřejných zařízeních. (Poznámka JK: Příkladem je plakát v Základech sociologie 6 na str. 323 s nápisem: „Abychom měli více, musíme toho více vyrobit. Abychom toho více vyrobili, musíme toho více znát.“). (…)

A navíc ten úkol v podstatě nespočíval ani tak v tom, že budování komunismu vyžadovalo znalosti, ale v tom, že komunismu jako způsobu života také bylo zapotřebí se naučit a především – se to musela učit mládež – budoucnost státu. (Poznámka JK: Následuje citace k tomuto tématu z proslovu V. I. Lenina na III. sjezdu Všeruského komunistického svazu mládeže dne 2.10.1920 – Úkoly mládežnických svazů v Základech sociologie 6 na str. 323 až str. 326). (…)

A vůbec se nejednalo o slova, která by nepadla na úrodnou půdu, neboť odpovídala touhám lidí po lepším životě, než byl ten v Ruském impériu. Takže mnozí lidé byli mravně připraveni takový život budovat vlastní prací. (Poznámka JK: K prokázání tohoto tvrzení je popsána první komunistická sobotní brigáda (subbotnik), která proběhla v Moskvě dne 12.4.1919, a také citace z článku V. I. Lenina k této události Velký počin v Základech sociologie 6 na str. 326 až str. 328). (…)

Poslední odstavec je nutné vysvětlit. Kapitalismus, který se od počátku formoval na základě individuálního soukromého podnikání, vytváří systém výroby a přerozdělování produkce (technologie a organizace) na základě kolektivní odborně specializované práce. Přitom vzniká to, co marxismus označuje termínem „hlavní rozpor kapitalismu“ – „rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromnicko-kapitalistickou formou přisvojování si“ produktů práce. Podstata tohoto „hlavního rozporu kapitalismu“ spočívá v tom, že produkt vytvářelo svou prací množství lidí a vlastníkem výsledku této práce se stává vlastník kapitálu vloženého do podniku a do výrobního procesu. V liberálně-buržoazním chápání světa je to normou, jejímž ideálem je, aby najatý pracovník pracoval a orientoval se přitom na mzdu (tj. „vydělával peníze“) a ne na výsledek práce jako takový (výsledek přece není v jeho kompetenci); a podnikatel musí organizovat podnik tak, aby dosáhl jeho rentability a získal co možná nejvyšší zisk, a ne kvůli výsledku z práce podniku jako takovému (takže se vysokého zisku může dosahovat i na úkor výsledku jako takovému).

Tj. v tomto systému vládne kapitalokracie, ve které jsou všichni otroky-nevolníky peněz: Jak kapitalisté (vlastníci kapitálů, podniků, produkce), tak i najímaní pracovníci, jejichž kolektivní prací je zajišťována funkční způsobilost všech podniků, které všechny vytvářejí produkci. To znamená, že pokud nebudou peníze na zaplacení práce a produkce, nebude práce ani produkce, a to i v případě, že společnost by tuto produkci potřebovala a její znalosti jí plně umožňují tuto produkci vyrobit v potřebné kvalitě a v dostatečném množství.

________________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části