Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 22. Způsob života eko-technologické civilizace – krajinná venkovská urbanizace

05. 12. 2025 JK

Hlava 22. Způsob života ekotechnologické civilizace – krajinná venkovská urbanizace –  (str. 361)

Objektivním zákonitostem všech šesti skupin, kterým se podřizuje život lidí, rodin, sociálních skupin, společností i celého lidstva, podle našeho názoru nejlépe odpovídá způsob života ekotechnologické civilizace na základě koncepce krajinné venkovské urbanizace. (Poznámka JK: Popis všech šesti skupin objektivních zákonitostí je v Základech sociologie 4 na str. 126 a str. 127). (…)

Svou podstatou je koncepce krajinné venkovské urbanizace zaměřena na vyřešení biosféricko-sociální ekologické krize technokratické civilizace, a to jak v globálním měřítku, tak i v měřítku regionů a států. Aby však dosáhla takové kvality, musí mít krajinná venkovská urbanizace určité charakteristiky.

Hlavním požadavkem je, aby zajistila v návaznosti pokolení obnovu biologického zdraví obyvatelstva schopného rozvíjet kulturu a současně zůstaly zachovány a rozvíjely se biocenózy v regionech, kde je zamýšleno zřídit infrastrukturu pro bydlení a hospodářskou činnost lidí. To znamená, že v sobě musí krajinná venkovská urbanizace organicky kombinovat dva aspekty: Biocenózně-ekologický (se zohledněním hospodářské činnosti) a sociokulturní. A taková urbanizace se nemůže realizovat „sama o sobě“ na základě liberálně-tržního ekonomického modelu, ta vyžaduje organizaci založenou na vědecko-metodologicky průkazném státním řízení prováděném v souladu s cyklem řešení dílčích úkolů znázorněných na obr. 13.1-3. (Poznámka JK: Obrázek 13.1-3 je v Základech sociologie 6 na str. 362 a také v Základech sociologie 4 na str. 124, přičemž všem doporučuji si ho pozorně prohlédnout). (…)

Biocenózně-ekologický aspekt vyžaduje vypracování a uplatňování biosféricko-ekologické státní politiky, která musí být podřízena obecně biosférickým zákonitostem podmiňujícím život biocenóz, neboť v opačném případě není možné integrovat civilizaci do jejich života, a pokud lidstvo zničí biosféru, bude to jeho sebevražda.

Základem biocenóz na kontinentech jsou vodojemy: Bažiny, potoky, řeky, jezera, rybníky a tak dále. (…) Zvláštní roli v udržování vodní rovnováhy na území hrají v suchých letech bažiny, nemluvě o tom, že mnohé z nich jsou místem hnízdišť různých druhů ptáků a jejich odpočinku při sezónních přeletech.

Takže první otázkou, kterou musí řešit státní biocenózně-ekologická politika, je koncepce režimu ochrany vododržných zón: Bažin, břehů potoků (míst tření ryb), řek, jezer, umělých vodních nádrží s dvojím zaměřením:

- Řízení vodní rovnováhy území v souladu s klimatickými osobitostmi regionů s cílem udržení a rozvoje biocenóz a zajištění zdravých životních podmínek pro obyvatelstvo.

- Udržování chemické čistoty a čistoty z hlediska fyzikálních polí.

Přičemž je nezbytné zmínit, že celkový klimatický systém planety i podnebí regionů má vzájemnou spojitost se stavem biocenóz regionů. (…) Příkladem toho je prakticky úplné vymizení Aralského moře (viz obr. 22-1), ke kterému došlo v důsledku hospodářské činnosti člověka, když se vedení SSSR orientovalo na dosahování výlučně spotřebitelských výsledků. (Poznámka JK: Obrázek 22-1 je v Základech sociologie 6 na str. 364, přičemž za ním následují další, a to s podrobným rozborem této biosféricko-sociální katastrofy, který končí na str. 367). (…)

Takže základem státní politiky ochrany přírody se nesmí stát jen samotná biologická věda, ale také její specifické odvětví zkoumající biocenózy jako přírodní systémy schopné stabilní sebereprodukce a v případě příznivých podmínek expanze na sousedící území a stejně tak klimatologie. To znamená, že státní politika ochrany přírody nesmí podléhat požadavkům velkého a malého soukromého byznysu, aby mu zajišťovala v tomto ohledu beztrestnost a co nejvyšší krátkodobou rentabilitu na základě principu „po nás potopa“. (Poznámka JK: Myslím si, že realizovat toto opatření v praxi bude hodně těžké). (…)

V mnohém musí být obsah takového programu podmíněn odpověďmi na otázky sociokulturního charakteru. A na tuto podmíněnost se teď podíváme.

Jak bylo předvedeno dříve, je rodina tím „semínkem“, ze kterého vyrůstá budoucnost společnosti. A z hlediska zajištění toho správného způsobu života společnosti je tím nejvhodnějším typem rodiny — mravně zdravá rodina několika dospělých pokolení žijících ve společné domácnosti a vychovávajících děti. Proto je tím hlavním úkolem vytvořit takové podmínky pro život rodiny, jaké budou vycházet z jejího sociokulturního účelu popsaného v kapitole 19.1 (Díl 5 tohoto kurzu) (Poznámka JK: Kapitola 19.1 nazvaná Rodina je v Základech sociologie 5 od str. 120 do str. 177).

Podíváme-li se na současnou realitu, tak uvidíme, že se životní podmínky rodiny ve městě a na venkově liší v důsledku osobitostí rozvoje současné civilizace.

Život ve městě je charakteristický:

- Na jedné straně tím, že běžný život je v něm jednodušší a snazší, poskytuje větší možnosti s ohledem na vzdělání, zdravotní služby i různorodost trávení volného času (v případě, že lidem vůbec nějaký zbývá) – harmonogram práce a odpočinku většiny městského obyvatelstva se v průběhu kalendářního roku nemění, neboť není podmíněn sezónními pracovními a domácími aktivitami.

- A na druhé straně tím, že město – jeho technosféra a koncentrace obyvatelstva – je velmi silným patogenním a mutagenním faktorem, takže se v něm reprodukce biologicky zdravých pokolení stala prakticky nemožnou: … (…)

Život na venkově je charakteristický:

- Na jedné straně otevřeností člověka k psychologickému a fyziologickému působení Přírody, minimální úrovní patogenního a mutagenního vlivu technosféry.

- A na druhé straně větším objemem prací v běžném životě rodiny, deficitem pracovních sil v jedněch ročních obdobích a jejich přebytkem v jiných, připoutaností lidí k hospodářství a jeho sezónním rytmům, nižšími možnostmi s ohledem na vzdělání, zdravotní, komunální služby i různorodost trávení volného času (především takového, které lidskou osobnost rozvíjí). Někdy může být přístup ke všem těmto sociokulturním vymoženostem zcela znemožněn, nachází-li se obec mimo dopravní a informační sítě po celý rok nebo v některých ročních obdobích. (Poznámka JK: Mimo informační sítě se dnes žádná obec nenachází). (…)

Přitom hlavní otázkou krajinné venkovské urbanizace zůstává architektura obcí (měst, vesnic, osad), přičemž charakter této otázky je mnohostranný:

- Zaprvé je to otázka dominantních a doprovodných druhů hospodářské činnosti obyvatel obce, neboť každá obec, ve které žijí lidé v návaznosti pokolení, jak dokládají dějiny, musí mít svůj ekonomický základ a zaniká, jakmile tento ekonomický základ zmizí (…) nebo je zlikvidován neadekvátním státním řízením (…).

- Zadruhé je to otázka volby umístění obce na území regionu se zohledněním: 1) Vlivu přírodních faktorů na práci i život obyvatelstva, 2) zachování již zformovaných biocenóz, 3) rozvoje infrastruktur, které musí integrovat obec do sociálně-ekonomické struktury státu (…).

- Zatřetí je to otázka struktury samotné obce, tj. jak budou v jejích hranicích rozmístěny: 1) Obytné zóny, 2) zóny určené k odpočinku v kontaktu s přírodním prostředím, 3) zóny vedení dominantních a doprovodných druhů hospodářské činnosti, 4) sítě vnitřních komunikací a vyvedení tranzitních komunikací spojujících obec se zbytkem státu za její hranice.

- Začtvrté je to otázka charakteru výstavby obytných zón a v jejich hranicích zase otázka architektury bydlení, které musí: 1) Zajišťovat pohodlný život a zdraví každého z členů velké rodiny několika dospělých pokolení a 2) sloužit minimálně 100 let (…).

S ohledem na stávající obce je tato komplexní otázka v podstatě věcí jejich rekonstrukčního rozvoje, takže ke čtyřem vyjmenovaným aspektům ve vztahu k mnohým již zformovaným obcím (a obzvláště velkým městům) přibydou ještě dva další: 1) Zachování památníků dějin a kultury a jejich integrace do současného i budoucího života obce a 2) vyvedení tranzitních dopravních tahů za hranice obcí (…).

Také je nutné zmínit, že z hlediska života průkazné odpovědi na každou z výše nastolených otázek jsou podmíněny přírodně-zeměpisnými faktory regionu a konkrétního místa, kde obec již existuje, nebo je v plánu ji od nuly vybudovat.

Tato problematika bude mít svou tvář ve městech s počtem obyvatel přibližně od 100 000 a více a jinou tvář ve všech ostatních obcích s menším počtem obyvatel. (…)

Avšak i výstavba venkovského typu se může jedna od druhé velice lišit, tj. ne každá dokáže zajistit řešení výše vytyčeného úkolu přechodu k ekotechnologické civilizaci. (Poznámka JK: Obrázek 22-3 v Základech sociologie 6 na str. 374 zobrazuje panství Gončarovových – Plátenická manufaktura s popisem rozdílů bydlení nevolníků a jejich pánů, přičemž na dalších stránkách jsou fotografie příkladů bydlení z minulosti i ze současnosti, jež končí na str. 379. Bydlení pro nevolníky (otroky) je charakteristické nevelkými domečky, které jsou příliš malé k tomu, aby zajistily život rodiny v návaznosti pokolení a obdobná výstavba je v Rusku realizována i dnes. Tento typ výstavby má ještě jeden aspekt, nad kterým se prakticky nikdo nezamýšlí: Jedním z účelů architektonických principů promítajících se do „obydlí určeného pro otroky“ je reprodukce otrocké algoritmiky individuální a kolektivní psychiky v automatickém režimu v návaznosti pokolení. Podle mne i u nás některé nové lokality nevelkých rodinných i bytových domů s malými byty i pozemky tento účel „obydlí určeného pro otroky“ splňují!). (…)

Krajinná venkovská urbanizace musí změnit vzhled většiny měst tak, aby postupně přestala vypadat jako „kamenné džungle“, začala se podobat „městským zahradám“ a přestala tak být prostředím utiskujícím a utlačujícím lidskou psychiku a fyziologii a mrzačícím lidskou genetiku.

Když jsme si takto vytyčili příslušné cíle, můžeme zformulovat principy krajinné venkovské urbanizace v regionálním i celostátním měřítku. Aby bylo výše řečené realizovatelné, je nutné vyřešit následující úkoly:

- Sladit ochranu vododržných a chráněných zón se zeměpisným rozmístěním nalezišť nerostných surovin a jejich těžbou.

- Podřídit celostátní i regionální dopravní, energetickou a komunikační infrastrukturu strategii a režimu ochrany vododržných i chráněných zón.

- Napojit na dopravní infrastrukturu nové obce, jejichž výstavba již musí být prováděna v souladu s koncepcí krajinné venkovské urbanizace.

- V míře možností musí být zemědělství převáděno na technologie a organizaci „permakultur“. Výchozí princip „permakultury“ spočívá v účelovém formování umělých biocenóz, jejichž komponentami budou rostliny, houby, zvířata, ptáci a ryby, které mohou lidé využívat jako potravu, a které mohou být zdrojem surovin pro některé oblasti zpracovatelského průmyslu. (…)

Kromě toho přechod k permakultuře umožňuje obnovu přírodních biocenóz na územích dosud vymezených pro tradiční zemědělskou činnost, čímž se zlepší stav přírodního prostředí v celém státě. (…)

Projektování obcí v souladu s koncepcí krajinné venkovské urbanizace se musí zakládat na následujících principech:

1. V první etapě se do krajiny rozmístí a na infrastruktury federální a regionální úrovně napojí zóny hospodářské činnosti, rekreační zóny a obytné zóny.

2. V obci se vše musí z větší části nacházet v dosahu půlhodinové až hodinové chůze pěšky; hlavním dopravním prostředkem uvnitř obce musí být jízdní kola a koloběžky, velomobily (dopravní prostředky poháněné lidskou silou) a při výskytu sněhu – lyže (neboť prostředky boje s hypodynamií musí být integrovány do způsobu života obyvatelstva).

3. Pozemky vyčleněné pro rodinné domky se nesmí nacházet hned vedle sebe, musí být odděleny pásy nedotčené přírody nebo s umělou výsadbou širokými řádově 10 – 20 metrů; vzdálenost mezi domy menší než 100 metrů není z psychologického hlediska přípustná. (Poznámka JK: Tento princip je u nás jen těžko realizovatelný).

4. Obvod pozemků musí být zakřivený (příroda nezná pravé úhly a přímky a zakřivený obvod pozemku je tak více organický a nevytváří psychologickou bariéru mezi člověkem a Přírodou).

5. Architektura domů a charakter rozmístění staveb na pozemku musí zajišťovat:

    - Buď od počátku pohodlný život rodině složené z několika pokolení pod jednou střechou tak, aby se každý mohl stáhnout do ústraní a zároveň zůstat na dosah ostatním.

    - Nebo do budoucna umožňovat modernizaci a rozšíření domu v případě zvýšení počtu členů rodiny (na jedné straně je péče o staré rodiče povinností jejich dětí a na druhé straně by děti měly vyrůstat tak, aby měly před očima všechna věková období svého nadcházejícího života).

Tyto principy jsou zaměřeny na realizaci všeho, o čem se psalo v hlavách 16 – 19 (Díl 5 tohoto kurzu). (Poznámka JK: Hlavy 16 až 19 jsou v Základech sociologie 5 od str. 11 do str. 379).

V Rusku jsou zatím v souladu s těmito principy vyvíjeny projekty obcí jen na základě společenské iniciativy. Celkový pohled na jeden takový projekt typu Spirála je znázorněn na obrázku níže: I sny se mohou splnit, naše Země, města a vesnice mohou vypadat i takto, budeme-li na tom společně a svědomitě pracovat. (Poznámka JK: Zmíněný obrázek a další fotografie s popisem příkladů k tomuto tématu jsou v Základech sociologie 6 na str. 383 a str. 384). (…)

Jinými slovy, koncepce krajinné venkovské urbanizace si i při zachování určitých společných principů ve všech regionech nevyhnutelně zachová při realizaci v každém z nich svou osobitost. Tato osobitost je podmíněna přírodně-zeměpisnými faktory příslušného regionu, kterým se člověk musí přizpůsobit, aby společnost zůstala v návaznosti pokolení stabilní. (…)

Zaměstnanost v zemědělství je podmíněna především dvěma faktory: 1) Relativně pomalu se měnící kapacitou trhu potravin a technických kultur a 2) sezónními potřebami pracovních zdrojů, které v průběhu roku kolísají.

Takže pro využití pracovních zdrojů, které se uvolní v důsledku kolísání potřeb v zemědělství, mohou být v obcích na venkově rozmístěny různorodé průmyslové výroby.

Vzhledem k tomu, že pro účely ozdravení obyvatelstva v návaznosti pokolení je nezbytné změnit proporce městského a venkovského obyvatelstva státu směrem ke zvyšování podílu toho venkovského, je nutné rozmisťování průmyslových podniků na vesnici chápat nejen jako prostředek pro zajištění zaměstnanosti venkovského obyvatelstva v době mezi sezónními zemědělskými pracemi, ale také jako komplexní strategii rozvoje vědy a průmyslu.

Je to totiž tak, že v absolutní většině případů průmyslová výroba pro své kádrové zajištění vůbec nepotřebuje města s obyvatelstvem nad 100 000 a více. Jejich vznik je důsledkem živelně-ekonomického rozvoje průmyslu v podmínkách, kdy v minulosti společnost neřídil trh. Bude-li uplatňována biosféricky podmíněná demografická politika, počet jejich obyvatel poklesne, přírodní biocenózy se rozšíří na jejich současné území a změní kvalitu života lidí v nich. A při orientaci na přechod k ekotechnologické civilizaci mohou být průmyslové podniky (celé nebo jejich technologicky specializované podřízené útvary) napojeny na dopravní infrastrukturu stejně jako obce rozvíjené na principech krajinné venkovské organizace, a v takovém případě v nich obyvatelstvo okrajových obcí bude moci pracovat. Energetická zajištěnost a rozvoj dopravních infrastruktur umožní při takovém přístupu zajistit technologickou ucelenost a řiditelnost výrobních procesů většiny druhů produkce. Do práce a zpět domů se zaměstnanci mohou dopravovat osobními automobily a linkovou autobusovou dopravou. (…)

To všechno však může být realizováno pouze za podmínky, kdy stát uznává a ve své politice uplatňuje následující principy mravně-etického charakteru:

- Smysl lidského života nespočívá v získávání peněz.

- Hlavní masa obyvatelstva není „ekonomickým zdrojem“, není to prostředek pro uspokojování spotřebitelských ani jiných choutek takzvané „elity“, tito lidé mají svou lidskou důstojnost a lidská práva.

- Ekonomická činnost lidí je jen prostředkem umožňujícím realizaci smyslu života každého z těchto lidí: Jinými slovy, člověk musí žít a pracovat ve jménu nějaké ideje a dostávat za to důstojnou mzdu, která mu umožní zajistit rozvoj jeho rodiny, výchovu dětí, dostatek volného času pro kontakt s jinými lidmi a tak dále… A v případě, že přestane být schopen práce nebo dosáhne důchodového věku, musí mít zajištěn příjem a péči ze strany svých příbuzných a blízkých.

Jenže na ekonomických principech buržoazního liberalismu, v podmínkách trhu, který není řízen v zájmu zajišťování bezpečného společenského rozvoje, není nic z toho, co bylo popsáno výše, realizovatelné. Proto se při přechodu od kapitalokratické civilizace vyprodukované buržoazním liberalismem na principech komercionalizace bez výjimky všech druhů činností musí politika státu a společenského samořízení opírat o alternativní sociologicko-ekonomickou teorii, na jejímž základě by bylo možné řídit hospodářský systém státu v procesu realizace koncepce krajinné venkovské urbanizace jako organizačně-ekonomického základu pro život společnosti a rozvoj kultury.

Zatím však politici vykreslují jen perspektivy prohlubování biosféricko-sociální ekologické krize ve všech jejích aspektech a považují to za nevyhnutelný a normální běh věcí, což představuje pro budoucnost státu i lidstva reálné nebezpečí.

Krajinná venkovská urbanizace, jejíž základní principy byly vyloženy v této kapitole, je jako organická složka Koncepce obecné bezpečnosti jedinou alternativou k sebelikvidační buržoazně-liberální civilizaci narušující objektivní zákonitosti všech šesti skupin, kterým je podřízen život jednotlivých lidí, jejich rodin, sociálních skupin, kulturně svébytných společností i celého lidstva. Je tím nezbytným základem pro přechod k ekotechnologické civilizaci i pro další rozvoj kulturně svébytných společností i celého lidstva. Jenže realizace koncepce krajinné venkovské urbanizace vyžaduje, aby státní řízení řešilo dílčí úkoly v cyklu znázorněném na obr. 13.3-1, zohledňovalo objektivní zákonitosti všech šesti skupin a mělo odpovídající společenskou podporu. (Poznámka JK: O popisu všech šesti skupin objektivních zákonitostí a o umístění obrázku 13.1-3 viz moje 1. a 2. poznámka v této Hlavě 22).

________________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části