top of page
  • KoncepceObecnéBezpečnosti

Zkrácený kurz – Základy sociologie – Příloha č. 3 Přemožení Křesťanství „světovým zákulisím“: Politické technologie a výsledek – 1. část

04. 07. 2024 JK

Příloha č. 3 Přemožení Křesťanství „světovým zákulisím“: Politické technologie a výsledek – 1. část (str. 383)


Vtělení je duši dáno k tomu, aby se člověk naučil Lásce… a ne proto, aby hrabal, „vlastnil“, umožňoval druhým „vlastnit“ sebe samého, všechno a všechny okolo, a stačilo mu občas si přitom „zateoretizovat“ na téma morálky a zalamentovat na mizerný život pod nadvládou darebáků a omezenců… Všechny znalosti a návyky jsou pouze „nadstavbou“ k typu struktury psychiky, která určuje podstatu Člověka nebo osoby druhu „Homo sapiens“, která se jím nestala.


3.1. O politické technologii záměny Křesťanství zlým úmyslem (str. 383).


Přečteme-li si Bibli svědomitě a nezapomeneme ani na události známé z jiných zdrojů, o kterých se církevní otcové ve svých kázáních a výkladech nezmiňují, a o kterých mlčí i biblické texty, můžeme vypozorovat, jak postupně jedno učení nahrazovalo druhé, přičemž každé z těch čtyř učení si neslo jinou smyslovou náplň, přestože se stále stejně nazývalo „křesťanství“. (Poznámka JK: Ke všem zde uvedeným tvrzením ve vazbě na Boha odkazuji na svoji nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 o nové monoteistické verzi víry. Přitom všem ateistům doporučuji, aby si tuto kapitolu přečetli, a to alespoň v této zkrácené verzi).

- První – Dobrá zpráva o tom, že je možné vůlí lidí pod Božím vedením nastolit na Zemi Království Boží, kterou Ježíš šířil osobně, dokud žil mezi lidmi. To je chronologické období do jeho zatčení v Getsemanské zahradě.

- Druhé – učení Kristových apoštolů, kteří byli naplněni Svatým Duchem, a proto byli v mnohém, i když ne úplně ve všem, pokračovateli Kristova díla. Ze Skutků apoštolů vyplývá, že přítomnost Svatého Ducha v nich byla očividná jak jim samotným, tak i lidem z jejich okolí, z nichž mnozí právě z tohoto důvodu také přijali jejich učení a sami potom pomáhali apoštolům v jeho dalším šíření, přičemž i oni sami tak získávali dar Boží – Svatého Ducha.

- Třetí – věrouky místních (tj. regionálních) církví na základě rukopisů apoštolů a jejich stoupenců v období po odchodu apoštolů na onen svět do Nikajského/Nicejského koncilu (rok 325), který byl tehdy podřízen politické konjunktuře tehdejších pohlavárů Římského impéria a pohlavárům biblického projektu, a jako takový přijal kánon Nového zákona v jeho historicky známé podobě a „symbol víry/Nicejské vyznání víry“ historicky reálného „křesťanství“.

- Čtvrté – doba od Nicejského koncilu – neustále se na větší či menší sekty drobící „křesťanství“ v podobě množství církví založených na základě Biblického kánonu, písem „církevních otců“ a jejich polemik s vnitřně křesťanskými „kacíři“ a některými jinověrci, které všechny fungují v rámci biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha a jsou oběťmi principu „rozděl a panuj“ uplatňovaného pohlaváry projektu. (Poznámka JK: Podle mne jsou pohlaváry tohoto projektu zástupci Globálního prediktoru /GP/). (…)

Skutečnost záměny Kristova Učení jinou věroukou je historicky nesporná a dosvědčuje ji všeobecně uznaný kánon Nového zákona – jak v církevní slovanštině (pracovním jazyku pravoslavné církve), tak i v moderním ruském jazyce:

- Součástí Nového zákona jsou texty nazvané Evangelium podle Marka, Evangelium podle Matouše, Evangelium podle Lukáše a Evangelium podle Jana.

- Není tam však žádný text nazvaný přímo: Evangelium Ježíše Krista.

Znamená to, že už nadpisy kapitol kánonu Nového zákona poukazují na to, že Evangelium od Ježíše Krista v jeho jasném, plném a čistém výkladu křesťanské církve dávno zašantročily.

Mimo přímého vyloučení Evangelia je tu ještě kromě všeho jiného i ta okolnost, že v církevní slovanštině i v moderním ruském textu Nového zákona zůstalo zachováno řecké slovo „evangelium“ a nebyl v něm všude použit jeho ruský ekvivalent – „dobrá zpráva“. Takto církevní pohlaváři znepřístupňují lidem Kristovo učení i prostřednictvím textů Nového zákona. Samotné texty „evangelistů“ byly sepsány takovým způsobem, aby čtenářovu pozornost upoutal popis událostí, kterých se Ježíš účastnil, přitom mu však ušel význam slova, které je mu v jeho rodném jazyce cizí – „evangelium“, takže vjem vnější strany událostí zůstal zachován, aniž si čtenář vůbec uvědomí, jaký byl vlastně smysl Dobré zprávy, se kterou Kristus přišel. (…)

„Otcové-zakladatelé“ nepřipustili, aby se Dobrá zpráva stala součástí kánonu svatého písma „křesťanských“ církví. Přesto se však uchovala i v textu Nového zákona v jeho historicky známé verzi v podobě fragmentů ROZESETÝCH po celém jeho textu, jejichž autory jsou jak bezprostřední Kristovi učedníci a jejich následovníci, tak i překrucovači Kristova Dědictví. (Poznámka JK: Myslím si, že „otcové-zakladatelé“ museli být při své činnosti řízeni „mozkovým trustem“, tzn. zástupci Globálního prediktoru /GP/ - viz Základy sociologie 1 str. 22). Z tohoto důvodu jsou texty Nového zákona vyjádřením své-rázného chápání toho, co VIDĚLI, SLYŠELI A POCHOPILI představitelé každé z těchto vyjmenovaných skupin: Bezprostřední Kristovi učedníci, jejich následovníci i překrucovači jeho dědictví. To právě v důsledku toho:

Není Nový zákon – takový, jak ho známe – Dobrou zprávou zvěstovanou Kristem v její původní a čisté podobě, ale učením z druhé ruky s vlastnostmi OZVĚNY; kromě toho se nejedná o přímou čistou ozvěnu, ale o cenzurovanou ozvěnu, nad jejíž cenzurou se čtenáři Nového zákona zamýšlejí velice zřídkakdy.

A jestliže po odhalení těchto faktů začneme číst Nový zákon od klíčových, ale zdaleka ne prvních slov jeho textu – „Dobrá zpráva“, „(blaho)zvěstuje se“ – která v něm přece jen jsou přítomna a poskládáme z nich smysl Dobré zprávy-Evangelia Kristem zvěstovaného, získáme text smyslově dost odlišný od obvyklých církevních kázání, která podrobně odhalují smysl Nicejsko-Kartaginského „vyznání víry“. Text, který jsme tímto způsobem poskládali, byl uveden dříve v kapitole 10.5.1 – Kristovo učení: Bez cenzury a „redakčních úprav“. (Poznámka JK: Tato kapitola je v Základech sociologie 3 od str. 140).

A jak bylo potom předvedeno o kus dál v kapitole 10.5, tak Nicejsko-Kartaginské vyznání víry „křesťanských“ církví je čistým výmyslem „otců zakladatelů církve“, a neobsahuje jedinou větu pronesenou Kristem. Jenže odstranění slov samotného Krista z Vyznání víry (a tím spíše, že se jednalo o zlovolný čin) nemůže nemít náboženské a vnitřní společenské následky ve společnostech, jejichž duchovní a veškerá další kultura vyvěrá z nicejských dogmat. (Poznámka JK: Následuje popis průběhu bohoslužeb s využitím kanonických evangelií a s citováním z nich krátkých a rozdrobených fragmentů bez ladu a skladu, a také popis organizace lidské psychiky, která není schopna tyto fragmenty správně vstřebat; následně je uveden příklad ze života proroka Eliáše v Základech sociologie 3 na str. 387 až str. 391). (…)

Znamená to tedy, že organizace rituálu v ročním cyklu církevních bohoslužeb je taková, že absolutní většina lidí – kvůli osobitosti individuální kultury jejich psychické činnosti – v podstatě není z tohoto cyklu bohoslužeb schopna zrekonstruovat si a pochopit Dobrou zprávu zvěstovanou Kristem.

Na rozdíl od Starého a Nového zákona v celé komplexnosti jejich textů je Nicejské vyznání víry krátké: Pouze 12 frází – a svou informační uceleností je přístupné uvědomělému porozumění většiny lidí, a to tím spíše je-li mnohonásobně opakováno: Když ho všichni farníci celé zpívají od začátku až do konce při mnohých chrámových bohoslužbách v průběhu církevního roku. A každý, kdo se považuje za člena církve, je povinen znát ho stejně jako modlitbu Otčenáš – to málo z Kristovy Dobré zprávy, kterou svým ovečkám ponechali otcové-zakladatelé církve. A přitom se absolutní většina církevních vyznavačů vůbec nezamýšlí nad tím, že jak učení církve, tak i její politická činnost popírají smysl modlitby Otčenáš a jsou tak v rozporu s Křesťanstvím jako učením o nastolení Království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod Božím vedením. (…)

Vzhledem k tomu, že jsou tyto osobitosti lidské psychiky, vědomého a nevědomého chování, dávno známy, a dokonce bezelstně vyjádřeny v příslovích typu: „Co ses nenaučil jako Váněčka, jako Ivan Ivanovič se už nenaučíš (co ses v mládí nenaučil, ve stáří už nedoženeš); Člověk se musí učit celý život; Opakování je matka moudrosti, která jsou stará jako samotné Dějiny, mohli vymyslet Nicejské vyznání víry a nastavit historicky reálný církevní rituál takovým způsobem pouze ti, kteří se snaží svými bludy uhasit Světlo Kristova Učení o životě lidí na Zemi v Království Božím.

«Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci, co zavíráte lidem Království Nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo vejít chtějí.» (Matouš, 23:13). - Za Kristových časů to bylo adresováno rabinátu. Dnes to již není určeno pouze rabinátu, ale i církevním hierarchiím. Rozdíl mezi nimi spočívá pouze v metodách eliminace Božích přikázání:

- Které rabinát odstraňoval přímým překrucováním smyslu Zjevení a vnucováním bludů svých pánů jako „písma svatého“.

- Zatímco zakladatelé a hierarchové církví odstraňovali Boží přikázání rafinovaněji, nastavením církevního rituálu tak, že pravda v něm alespoň částečně zůstala zachována, ale většina věřících si ji z něj nedokáže samostatně poskládat a vnímat ji uceleně, neboť rituál formuje ve vztahu k Bohu a Kristovi jinou statistiku paměti lidí.

A to není nic jiného než cynismus a ničemnost.

No a vzhledem k tomu, že si věřící nedokážou poskládat a uvědomit Pravdu-Skutečnost, nemohou se jí ani v nedílné jednotě světského a církevního života ze své vůle přidržovat (vůle vždy funguje z úrovně vědomí). Vždyť analogický nebo i lepší výtah fragmentů z Dobré zprávy zvěstované Kristem než je ten, který jsme uvedli v kapitole 10.5.1, se mohl stát základem Církve, jestliže by se otcové-zakladatelé nesnažili zachovat davo-„elitářství“, ale naopak měli snahu uvést do života ideál Království Božího na Zemi. V takovém případě by tu existovala jiná Církev, která by se svou duchovností a politickou misí lišila od všech historicky reálných církví a sekt vzniklých po Nicejském koncilu, neboť věrouka a shromáždění věřících by plodily zcela jinou smyslovou zaměřenost statistické paměti převládající v myslích lidí ve vztahu k Bohu a Kristovi a s ohledem na jejich povinnosti před lidmi i Bohem. (…)

Je tomu tak proto, že zatímco Dobrá zpráva zvěstovaná Kristem je radou určenou všem lidem pro jejich život v našem světě v souladu s Bohem, tak Nicejské vyznání víry takovou životní radou není. A je to ještě horší: Je zaměřené na aktivizaci příživnicko-parazitických přání u člověka, který „doufá v lepší život v budoucích časech“ a v rituální zběsilosti zapomíná na život současný, jako by se snad Bůh spletl, když jeho duši poslal na tento Svět. (…)

Nicejské vyznání víry člověka neučí, jak jednat tak, aby jeho vůle byla v souladu s Bohem. A věřící to nevědí, přestože všichni umí zazpívat „Věřím“ nazpaměť… (…)

Nicejské vyznání víry je však nastaveno tak, aby vylučovalo vše, co od Boha přichází k člověku žijícímu na Zemi; lidem jsou v něm pouze připomínány Boží skutky v minulosti – a navíc v mnohém nehodnověrné, včetně příchodu Ježíše a jeho osudu; a pro budoucnost příslib Soudného dne, jehož datum kromě Boha nikdo nezná. Pro současnost v něm není vymezeno vůbec nic, kromě nicejského rituálu; takže se tím mlčenlivě naznačuje, že Bůh Živý zapomněl na živé lidi.

Tímto způsobem Nicejské vyznání víry a roční cyklus evangelických a apoštolských čtení produkují jednostranně zaměřené škodlivé egregoriální náboženství církví vzniklých po Nicejském koncilu, které bylo ještě dříve než vzniklo odhaleno Kristem: «Proč mne oslovujete: „Pane, Pane“, a nečiníte, co říkám?» (Lukáš, 6:46, a také Matouš, 6:5).

Také je třeba vědět, že před Nicejským koncilem kolovaly mezi regionálními církvemi více než čtyři evangelia, ze kterých Nicejský koncil vybral a zahrnul do církevního kánonu pouze některá, přičemž tak určitým způsobem vyloučil nevyhnutelné neshody.

A přitom se jeden z těch apokryfů přímo nazývá Evangelium míru Ježíše Krista od učedníka Jana. (Poznámka JK: Následuje úryvek z tohoto textu, jehož část se dochovala, přičemž totéž v trochu pozměněné úpravě opakuje Pavlův Hymnus o Lásce /První list Korintským, hl. 13/, jež je zde taky částečně citován, a to v Základech sociologie 3 na str. 395 až str. 398). (…)

Abyste plně pochopili to, co je vám zde předkládáno, je zapotřebí, abyste si zde udělali přestávku a přečetli si hlavu 13 Prvního listu Korintským od apoštola Pavla. Hlavní rozdíl mezi novozákonním kánonem a výše uvedeným apokryfem spočívá v tom, že apokryf končí hymnus o Lásce slovy, která do kánonu nebyla připuštěna: «A ti, kteří vám vykládají Písma, s vámi hovoří mrtvým jazykem lidí hledajících prostřednictvím lidí jejich nemocná a smrtelná těla.»

K tomu nezbývá než dodat: A vybírají své desátky od lidí na své vlastní živobytí, protože v nich není Ducha životodárného, neb jsou to paraziti vyhýbající se nastolení Království Božího na Zemi. 

Kromě toho také apokryf doporučuje:

«Jezte vše, co se nachází na Božím stole: plody stromů, obilí a užitečné byliny, zvířecí mléko a včelí med. Všechno ostatní jídlo je dílem rukou Satanových a vede ke hříchu, nemoci a smrti (…) Neboť po  pravdě vám říkám: blažení budou ti, kteří budou jíst jídlo z Hospodinova stolu a vyhýbat se všem ohavnostem Satanovým.»

To jsou přísnější, ale prospěšnější stravovací omezení, než ta staro- a novozákonní, a také než koránská; je v nich zakázáno, aby člověk zabíjel živá zvířata pro jídlo, což je mravně-etickým základem civilizace jiného typu.

Evangelium míru Ježíše Krista od učedníka Jana nebylo do kánonu Nového zákona připuštěno proto, že se v něm přímo praví, že:

- Pro normálního člověka je v jeho životě víra bezprostředně Bohu tou jedinou vírou hodnou člověka.

- A Písma jsou dílem lidských rukou, která pouze připomínají těm, kteří nevěří bezprostředně Bohu, že v lidském životě je nezbytná přítomnost Boží víry. Navíc nejsou vždy jejich autoři, redaktoři a vykladatelé čestní před Bohem ani lidmi… (Poznámka JK: Dílem lidských rukou je však i Evangelium míru Ježíše Krista od učedníka Jana). (…)

Důkazů o cenzurní a redaktorské kuratele při formování křesťanských církví a zásazích do jejich písemného základu, počínaje již dobou před Golgotou, je více než dost. Aby je člověk neviděl, nesmí si při utváření svého světonázoru fakta z reálné historie nikdy porovnat s biblickými texty a podružnými písmy sepsanými církevníky. Jestliže si toto vše totiž dá dohromady, tak mnohé z toho, co bylo dříve utajeno, najednou bude ležet otevřeně na povrchu. (Poznámka JK: Následuje uvedení příkladů, které mají toto tvrzení prokázat, a to v Základech sociologie 3 na str. 401 až str. 403). (…)

Všechno to v souhrnu vypovídá o tom, že se jedna ze sekt védické magické znacharské kultury s pro ni příznačným utajováním znalostí a funkční hierarchií se systémem zasvěcení od počátku snažila překroutit Kristovo Učení o cestách, kterými může každý člověk vstoupit do Království Božího – Islám – aby dav stejně jako dřív zůstával pracovním dobytkem s různou profesionální specializací a znacharská „superelita“ mohla stejně jako dřív parazitovat na jeho práci a životě, holedbajíce se svou vysokou duchovností „v míře svého hierarchického významu“. To znamená, že se v církvi mnozí již za časů apoštolů, už před Golgotou úmyslně nebo bezmyšlenkovitě-posedle (tj. jako automat s programovaným nebo dálkovým řízením) protivili Bohu a Jeho Kristovi, který o tom přímo mluvil v Evangeliu od Marka v hlavě 4:21: «…Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen?» Kristus i u soudu popíral skutečnost existence utajovaného tajného učení: «…Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagogách a chrámech, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně (vyčlenili jsme v citaci).» (Jan, 18:20). Apoštolové, které systematicky učil, od Ježíše dostali přímý a nedvojsmyslný pokyn: «Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech.» (Matouš, 10:27), Korán mluví o tom samém: «Tajné rozmluvy pocházejí jen od satana.» (súra 58:11(10)), «Kdo je nespravedlivější než ten, kdo pro sebe ukrývá svědectví, jehož se mu dostalo od Boha?» (súra 2:134 (140)).

Proto ten, kdo trvá na existenci skutečně křesťanského esoterismu, hermetismu či tajného učení v podstatě mlčky obviňuje Krista a Boha ze lži. A jestliže se nějaký člověk přece jen reálně zapojil do jakéhosi „křesťanství“, ve kterém reálně existují tajemství a hierarchie založená na utajování znalostí a systému zasvěcení do tajemství, tak ho může v klidu opustit, aniž by se musel obávat Boha; takové „křesťanství“ má totiž s Učením Krista společný pouze název, a nejen že v něm není čistota Jeho Pravdy-Skutečnosti, ale ti kdož v něm přebývají se ani nesnaží vytrhnout se ze zajetí svých bludů k Pravdivému. (Poznámka JK: Zde je přímo doporučováno opustit „křesťanství“, které utajuje znalosti, a poté se spojit s ostatními věřícími jiných konfesí, a také s ateisty, a to na základě nové monoteistické verze víry, resp. na základě Koncepce obecné bezpečnosti /KOB/, což však již zůstalo nevyřčeno. Z obecného hlediska toto spojení na mravně etickém základu podporuji).

Smysl citátů z kanonických Evangelií, které zde právě teď byly uvedeny, o neexistenci tajného Kristova Učení podrývá základy dogmatiky učení historicky reálných křesťanských církví: A především popírá dogma o Trojici.

________________________________________________________________________


Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.


pokračování bude následovat

185 zobrazení0 komentářů

Comments


bottom of page