Zkrácený kurz – Základy sociologie 1 – Hlava 5. Teorie a praxe poznání jako základ tvořivosti – 3. č

15. 09. 2023 JK

Hlava 5. Teorie a praxe poznání jako základ tvořivosti – 3. část

5.8. Ještě jeden aspekt fungování principu „praxe je kritériem pravdy“: «Podle vaší víry se vám staň.» (str. 218).

Na základě chápání světa odmítajícího intuici jedince a Všedržitelnost Boha jako objektivní jevy, funguje princip „praxe je kritériem pravdy“ pouze v režimu přijímání již získaných výsledků. Ve vztahu k vědeckým teoriím to znamená, že pokud teorie, na základě které se modeluje vývoj situace, tvrdí, že v perspektivě hrozí nepříjemnosti nebo katastrofa, je v reálném životě třeba se vyhnout jednání vedoucímu k těmto nepříjemnostem nebo katastrofě. Charakter všech teorií je však takový, že jejich praktická aplikace je omezena konkrétními okolnostmi. To znamená, že v jednom rozsahu parametrů jsou teorie funkční, a pokud se parametry dostanou za dané rozmezí, jsou jejich výsledky neprůkazné. (Poznámka JK: Jako příklady tohoto tvrzení jsou uvedeny Hookův zákon a havárie první sovětské reaktivní stíhačky BI-1 při testovacím letu). (…)

Tento i mnohé další příklady nás vedou k otázce: Je možné se vyhnout takovým situacím, ve kterých princip „praxe je kritériem pravdy“ funguje jako stimul k tomu, abychom odhalili a pochopili principy katastrofy nebo nějakých rozsahově menších nepříjemností, ke kterým již reálně došlo? Odpověď na tuto otázku je subjektivní a úzce spojená s otázkou uznání nebo neuznání objektivity existence takových jevů, jako jsou intuice jedince a Všedržitelnost Boha. V případě volby jakékoliv varianty odpovědi (intuice a Všedržitelnost jsou objektivní jevy nebo intuice a Všedržitelnost jsou výmysly) je však princip „praxe je kritériem pravdy“ vyjádřením praktické realizace jiného principu — «Podle vaší víry se vám staň.» (Bible, Nový zákon, Matouš, 9:29) — ve vztahu k přívržencům každého ze dvou druhů subjektivismu, tj.:

- Ti, kteří odmítají intuici a Všedržitelnost jako objektivní jev – se budou zaručeně dostávat do situací, ve kterých princip „praxe je kritériem pravdy“ bude obnažovat neprůkaznost těch či oněch teorií v podobě nepříjemností a katastrof, ke kterým bude docházet v důsledku dodržování těchto teorií.

- Ti, kteří uznávají intuici a Všedržitelnost jako objektivní jevy – se budou prakticky přesvědčovat o tom, že intuice (pokud je v souladu s božím Záměrem) a také Všedržitelnost je předem upozorní na nastupující reálné nebezpečí a blížící se neštěstí, čímž jim umožní, aby se jim vyhnuli, nebo se na ně připravili a dokázali je úspěšně překonat. (Poznámka JK: Naskýtají se otázky: „Je toto tvrzení pravdivé?! Stačí jen, když jedinec uzná intuici a Všedržitelnost v souladu s božím Záměrem za objektivní jev a bude předem upozorněn na nebezpečí a blížící se neštěstí?! Jinak nikoliv?!“ Domnívám se, že toto tvrzení je pro ateisty jen těžko akceptovatelné).

Tato tvrzení nevyplývají z důkazní metody vypracování znalostí a návyků, ale z té popisné. Klíč k pochopení tohoto objektivního jevu – rozdílných osudů nositelů dvou druhů subjektivismu, poskytuje Dostatečně všeobecná teorie řízení (DVTŘ)… (Poznámka JK: Popis DVTŘ je obsažen v následující hlavě 6). (…)

Obě tyto okolnosti mají souvislost s tím, že jak jedinec, tak i společnost jsou součástí procesu Všedržitelnosti:

- Jednají-li v rámci božího Záměru, tak včas obdrží informace o možných nepříjemnostech v rámci Všedržitelnosti a bude jim poskytnuta informačně-algoritmická podpora, která jim umožní vyhnout se nepříjemnostem, nebo je úspěšně překonat.

- Jednají-li v mezích božího Dopuštění, chybují a chovají se svéhlavě navzdory božímu Záměru, tyto informace jim poskytnuty nebudou, a princip „praxe je kritériem pravdy“ v jejich případě funguje post factum ve vztahu k nepříjemnostem a katastrofám, což je důvodem, aby se zamysleli nad příčinami toho, proč se jim nedaří. (Poznámka JK: Znovu kladu otázku: „Je toto tvrzení pravdivé, tzn. je tomu skutečně tak bez jakékoliv výjimky?!“, přičemž odpověď na ni můžeme získat jen uplatněním principu „praxe je kritériem pravdy“).

A tato okolnost nás staví před nutnost uvědomovat si rozdíl mezi intuicí, představivostí a pamětí. (Poznámka JK: Následuje popis rozdílů mezi uvedenými kategoriemi s využitím „vnitřního hlasu“, který je buď vyslyšen či nikoliv, při současném využití jevu „všechno to prožít znovu“ vyvoláním pocitu – nálady či emocionálně-významového naladění, kdy tato volba proběhla). (…)

5.9. Nejdokonalejší emocionálně-významové naladění (str. 223).

Je možné zformulovat tvrzení: Všedržitel chyby nedělá: Všechno, co se děje, se děje k lepšímu; všechno, co se stalo a co se stane, se stalo a stane se nejlepším možným způsobem s ohledem na záměry a etiku plynoucí z reálné mravnosti, jejímiž nositeli jsou jedinci ve svém souhrnu tvořící společnost; Všedržitel je veliký a všemocný a Jeho milost je nekonečná. (Poznámka JK: Toto tvrzení je pro ateisty opět jen těžko akceptovatelné, přičemž navíc chybí definice pojmu „Všedržitel“. Opět zde vidím snahu autorů knihy i Koncepce obecné bezpečnosti /KOB/ o bezstrukturní řízení společnosti na planetě Zemi z jejich strany, která bude sjednocena právě na principech KOB, tzn. ateisté společně se všemi věřícími, kteří již nebudou potřebovat synagogy, kostely ani mešity či jiné chrámy, protože se vrátí k pohanskému životařečení, při současném uvědomění si, že „diktatura svědomí“ je lepší než „diktatura proletariátu“, stejně jako je lepší než „diktatura nadřazené rasy“).

Smysl tohoto tvrzení je jednoznačný. Nabízí se otázka: Jaké emoce musí vyvolávat uvědomění si této skutečnosti? – Je jasné, že při různých typech struktury psychiky – různé. Při lidském typu struktury psychiky musí být uvědomění si této skutečnosti doprovázeno světlými – kladnými emocemi, které je možno charakterizovat slovy: Klidná slavnostní nálada, Láska tryskající do Světa. Je-li jedinci tato skutečnost známa, může se naučit vyvolávat v sobě právě takové emoce a udržovat si toto emocionálně-významové naladění v životě v procesu své interakce se sociálním a přírodním prostředím. (…)

Právě takové emocionálně-významové naladění je nejlepší udržovat si ve svém životě a při svém jednání. Je třeba se naučit vědomě, vůlí 1) naladit se tak ihned po probuzení a 2) vracet se k němu, pokud vlivem aktuálních okolností dochází k přechodu do jiného naladění. Tvrzení, kterým jsme zahájili tuto kapitolu hlavy 5, je svého druhu „ladičkou“ pro vytvoření správného emocionálně-významového naladění. Právě takové emocionálně-významové naladění psychiky zajišťuje nejdokonalejší fungování smyslů, intelektu a vědomé vůle. V souladu s tím je možné souhlasit s tvrzením historicky vzniklé křesťanské tradice, že těžkomyslnost je hřích.

Protikladem těžkomyslnosti je „stav euforie“. Stavy, ve kterých emoce, které se zdají být „kladnými“, dosahují závratných výšek a jedinec je opilý svými vášněmi, takže je nelze považovat za normální, neboť pokud se vrátíme k analogii, že „emoce jsou v psychice takovou funkční kontrolkou na řídícím pultu“ (kapitola 4.5), tak musí být podobné situace vnímány jako selhání energetiky biopole; energie je více, než je nezbytné pro uvědomělou činnost v rámci Záměru. (…)

V podstatě uvedené znamená, že jedinec je při lidském typu struktury psychiky emocionálně-kladně soběstačný, tj. jeho emoce „se nepoddávají přednastavenému tvaru“ danému okolnostmi. To však neznamená, že je bez emocí, a že soustředěně nesleduje okolní dění. Právě při výše popsaném emočně-významovém naladění, ve stavu klidné, slavnostní radosti je znepokojení vyvolané reálně probíhajícími negativními událostmi vnímáno nejjasněji a včas, a proto je možné mu dobře porozumět a vyhnout se nepříjemnostem.

5.10. Osvojení metody dialektického poznání a tandemový princip činnosti (str. 226).

Ze všeho, co zde bylo vyloženo, musí být jasné, že popis metody dialektického poznání je jednou věcí a její osvojení, tj. vypěstování takové vlastní osobnostní kultury dialektického poznání zase úplně jinou. Vede nás to k problému, jak si tedy tu dialektickou metodu poznání osvojit?

Variant jejího osvojení je několik:

-PRVNÍ. Samostatně, na základě dříve vyloženého, odhalit ve vlastní psychice ty komponenty a procesy, o kterých bylo pojednáváno v hlavách 2 – 5. Pozitivní je, že dvouúrovňový model psychiky je metrologicky průkazný na základě fungování smyslových orgánů a intelektuální činnosti na úrovni vědomí. Potom je nutné cílevědomě s využitím vůle reorganizovat procesy zpracovávání informací v souladu s výše uvedeným.

- DRUHÁ. Je třeba chápat, že téměř všechny texty, které v kultuře civilizace existují, je možné přiřadit k jedné ze dvou kategorií:

- První – v těch autor píše o tom, co již z větší části zná a chápe v okamžiku, kdy zasedl k sepsání daného textu.

- Druhá – v těch autor (nebo autoři) v okamžiku zahájení práce nad textem nevědí a nemají ujasněno, co bude konečný text přesně obsahovat, neboť se v průběhu psaní textu autor (autoři) teprve nad něčím zamýšlejí a text je víceméně adekvátním svědectvím toku jejich myšlenek, a obsahuje tedy jak informace z úrovně vědomí, tak i implicitní text – začleněný vědomě i nevědomě. (…)

Samozřejmě, že zájem při čtení takového druhu textů může být dvojí: Zaprvé pochopit tu znalost, která je v textu zaznamenána a zadruhé odhalit v textu vyjádřenou metodu poznání. (…) Nebude-li v procesu čtení takového druhu textu se zájmem zaměřeným na druhý aspekt – na dialektickou metodu poznání obsaženou v textu – psychika jedince v „podmaněném“, „zacykleném“ nebo „paradoxním stavu“, ve stavu „generování námitek, výčitek a otázek k autorovi“ (či kolektivu autorů), ale bude naopak svobodná, a proto otevřená k přijetí informací, osvojí si dialektiku jako metodu poznání a tvořivosti. Potom už je pouze otázkou, zda si jedinec svými smysly tento proces uvědomí a bude v budoucnu používat metodu dialektického poznání v životě uvědoměle či ne? (…)

- TŘETÍ. Vypracování dialektické metody poznání na základě tandemového nebo polytandemového principu činnosti. Odedávna je známo přísloví: „Jeden rozum je dobrý, ale dva jsou lepší“ (dát hlavy dohromady). (…)

Každé řídící rozhodnutí může být vypracováno buď individuálně, nebo kolektivně. Avšak při uvedení tohoto rozhodnutí do života může být odpovědnost nesena pouze individuálně-personálně. Kvalita života je v první řadě určována kvalitou samotného rozhodnutí (koncepcí řízení jako vzájemně koordinovaného souboru cílů, způsobů a prostředků jejich dosahování), a potom již – jako důsledek – realizací rozhodnutí, kvalitou samotné realizace. (…)

V době faraonů byla v Egyptě špička znacharské hierarchie tvořena desítkou nejvyšších zasvěcených Severu a desítkou zasvěcených Jihu, a každá z těchto desítek měla v čele jedenáctého hierofanta (Poznámka JK: Toto slovo znamená - předpovídajícího budoucnost, čtoucího osud) - který v ní zastával místo předního hierofanta a vedoucího skupiny (Poznámka JK: Podle vzorce 2x (1+10)). (…)

Osobitostí pracovní struktury nejvyšší společenské moci starověkého Egypta «2 ´ (1 + 10)», která byla stabilní v návaznosti mnohých pokolení, se rozumí, že pokud se dva přední hierarchové neshodnou v názoru na jednu a tu samou věc, musí se stát účastníky jakéhosi zvláštního procesu vypracování a přijetí rozhodnutí, který by vědomě vylučoval nevyzpytatelnou náhodu výsledku losování a stejně tak jednoho rozhodujícího hlasu. To je jediné rozumné vysvětlení takovéhoto systémově vyjádřeného odmítání přijímat rozhodnutí na základě nevyzpytatelné náhody při losování, a stejně tak na základě nevyzpytatelné převahy jednoho hlasu. (…)

A jestliže pracovní struktura «2 ´ (1 + 10)» existovala v průběhu staletí bez větších rozporů mezi předními hierarchy obou větví a nebyla nahrazena jinou strukturou fungující na principu lichého počtu nějakého „hlasovacího stroje“, tak to znamená, že přední hierarchové opravdu uměli zajistit fungování systému na základě principu „jeden rozum je dobrý, ale dva jsou lepší“ a byli schopni odůvodněně a účelně vybírat ze dvou vzájemně se vylučujících názorů ten lepší nebo vypracovat třetí názor, který by předčil dva předchozí, vzájemně neslučitelné. Jinými slovy dovedně realizovali tandemový princip své intelektuální a celkové psychické činnosti. (…)

Tato metoda umožňuje chápat, že pravda má ve své konkrétní podobě mnoho hran (nějaká abstraktní „absolutní pravda“ neexistuje), a je jediná. Všechny vzájemně se vylučující neshody ohledně její podstaty jsou projevem chybovosti subjektivismu jedinců snažících se poznat pravdu. (…)

Kromě toho může být tandemový princip realizován v polytandemovém režimu. Existují dvě varianty polytandemového režimu:

- „Kopretina“ – jeden koordinátor postupně pracuje s různými lidmi v tandemovém režimu (s každým z nich).

- “Synchrofázotron” – tandemy vytvoří řetězec spojený do kruhu, ve kterém potom cirkulují informace související se zkoumáním té či oné problematiky… (…)

V tandemovém režimu může být osobnostní kultura dialektického poznání vypracovávána a zdokonalována, jsou-li účastníci tandemu schopni zkrotit svůj Já-centrismus, samolibost a autorské nároky na svůj osobní vklad do společného výsledku.

5.11. Osvobození procesu dialektického poznání od formulací „zákonů dialektiky“ (str. 234).

Ve filozofii byly vyjádřeny zákony dialektiky. Nicméně:

Nelze být otrokem formulací a „přizpůsobovat“ vnímání a porozumění konkrétním situacím formulaci těch či oněch „zákonů“.

Ukážeme to na příkladu formulací zákonů dialektiky v marxismu.

Prvním zákonem dialektiky je zákon jednoty a boje protikladů. Do tohoto zákona nezapadá odedávna známý princip uskutečňování politiky „rozděl a panuj“; například taková situace, kdy existuje konflikt mezi dvěma stranami a nějaká třetí strana, která spolupracuje s oběma konfliktními protějšky, řídí konflikt na základě svých zájmů.

Druhým zákonem dialektiky je zákon přechodu kvantitativních změn v kvalitativní a kvalitativních v kvantitativní. Do tohoto zákona nezapadá jev izomerie v chemii, kdy různé chemické sloučeniny mají stejnou sestavu atomů a liší se pouze jejich uspořádáním ve svých molekulách.

Třetím zákonem dialektiky je zákon negace negace. Zaprvé má slovo „negace“ samo o sobě ve většině případů, kdy je použito, negativní smysl. Zadruhé je jednou variantou řady negací řada zániků a etap degradací: „Pronegujeme“ krok na cestě rozvoje realizovaný v minulosti, „pronegujeme“ krok, který mu předcházel a tak dále, dokud se nedostaneme k úplnému rozvratu a chaosu. (…)

„Integrální zákon dialektiky“ je ve své formulaci banální:

V Životě (Poznámka JK: V marxismu-leninismu nazývaném „objektivní realita“) probíhají interakce objektivních různorodostí, jejichž společnou vlastností je jejich příslušnost k Objektivní realitě. Interakce tohoto druhu se projevují jako vývojové procesy struktur Všehomíru, a také jako procesy jejich degradace a zániku. V těchto interakcích různorodostí hraje roli vzájemná podmíněnost kvality kvantitou a pořadí; změny v kvantitě a pořadí vedou ke změnám kvality; a kvalitativní změny jsou vyjádřeny v kvantitativních a pořadových změnách řadou proměn, ke kterým dochází na základě vnitřní a vnější algoritmiky interakcí různorodostí. V interakcích různorodostí vždy může být odhaleno řízení; buď ve formě samořízení, na jehož realizačním procesu se žádný z odhalených subjektů nepodílí; nebo ve formě bezprostředního řízení ze strany některého z odhalených subjektů (jednoho z množiny); nebo se samořízení a řízení nějakým způsobem může vzájemně doplňovat.

V reálných procesech dialektického poznání je ale tato formulace k ničemu, protože v průběhu rozvíjení logiky odůvodnění těch či oněch otázek a odpovědí na ně všechny různorodosti, o kterých abstraktně (nekonkrétně) hovoří tato formulace, získávají konkrétní životní vyjádření a nemohou se nazývat zobecňujícími kategoriemi, ale svými jmény maximálně přesně vyjadřujícími jejich podstatu. Banálnosti vyzdvihované na úroveň nedotknutelných pravd jsou jednoduše neplodné.

5.12. Shrnutí hlavy 5 (str. 236).

To, co bylo řečeno v předchozích kapitolách hlavy 5, je možné sjednotit a v krátkosti vyložit následovně:

Dialektika je proces vypracovávání nových znalostí a návyků cestou cíleného odhalování a řešení neurčitostí, který spočívá v sestavování posloupností otázek a nacházení odpovědí na ně (nebo v sestavování sítě prolínajících se posloupností otázek a odpovědí).

Subjektivní základ dialektického procesu v sobě zahrnuje návaznou posloupnost zpracovávání prvotních informací v psychice jedince a vypracovávání rozhodnutí (včetně sestavování otázek a nacházení odpovědí na ně) v průběhu porovnávání vstupního toku informací s celkovým chápáním světa, které musí být chráněno před pronikáním informací, jejichž hodnověrnost není možné posoudit, do procesu vypracovávání rozhodnutí.

Tento proces dialektického poznání je nejefektivnější v lidském typu struktury psychiky. Pravdivost výsledků tohoto procesu je potom tak či onak prověřována principem „praxe je kritériem pravdy“; jak post factum, tak i s předstihem – na základě praktického ovládání intuice. (…)

Vzhledem k tomu, že se dialektické poznání neomezuje na intelektuálně-rozumové (a tím spíše výlučně formálně logické) důkazy, nedá se vše výše uvedené dokázat a algoritmicky-procedurálně reprodukovat. (…)

5.13. Doslov k hlavě 5: „Pluralismus názorů“ jako projev poznávací a tvůrčí neschopnosti (str. 237).

Společnost, ve které není dostatečně univerzální a více méně efektivní kultura poznání všeobecně rozšířena, a je jen výsadou určité menšiny, a tím spíše menšiny ovládající určitou esoterickou subkulturu, nemůže mít vládu nad svým osudem a je odsouzena stát se obětí okolností, které někdy formují i její nepřátelé. Jako příklad může posloužit zhroucení ruského impéria v roce 1917 i zhroucení SSSR v průběhu přestavby. (Poznámka JK: Následuje příklad demonstrovaný na profesoru filozofických věd A. P. Butenkovi z období existence SSSR). (…)

Metodologie poznání má sloužit k odhalování a rozpoznávání dílčích procesů (objektivních různorodostí) a jejich vzájemné vloženosti do nadřazených procesů. Metodologie — metodologie poznání a tvořivosti — se vztahuje na procesy – události v souhrnu životních událostí. Dílčí fakta, která je nutné zkoumat, aby bylo možné řídit okolnosti, mohou být zároveň součástí několika vzájemně vložených procesů. (…)

Pokud „zkoumáme“ fakta a ignorujeme procesy, které jsou jim nadřazené, tak programujeme vznik situací popisovaných příslovím „pro stromy nevidí les“. Ve výsledku může dojít k situaci, kdy do jedné koncepce zařadíme fakta vztahující se k různým objektivním procesům a získáme tak model-koncepci objektivně neexistujícího procesu. To samé se stane i v případě, kdy budou nějaká fakta z posuzování vyloučena za účelem uplatnění nějaké „ďábelské logiky“, aby na jejím základě mohl být vytvořen nějaký tunelářský scénář s cílem o něčem přesvědčit společnost. Stejný výsledek získáme, bude-li zkoumání té či oné problematiky zakázáno pod různými, zdánlivě ušlechtilými záminkami jako: „Nezpochybnitelnost“, „politická korektnost“, dodržování zombifikujících norem té či oné korporativní etiky apod. (…)

Koncepce určená plnit roli modelu reálného procesu nesjednocuje „časové etapy“, jak píše Butenko. Koncepce sjednocuje fakta v subjektivní interpretaci možná objektivně existujícího procesu; a etapy procesu střídajíce jedna druhou vytvářejí čas (historický nebo jinak řečeno – sociální, podmíněný sociálními procesy - viz kapitola 3.7 o trojjedinosti matérie-informace-míry) podmíněný samotným procesem jako etalonem času, který může být porovnáván s jinými etalony časů. (…)

„Pluralismus názorů“ je v davu negramotném z hlediska metodologie poznání a bez vůdce-předáka nevyhnutelný jev, je-li dav na nějakou dobu ponechán sám sobě. Právě z tohoto důvodu je reálná demokracie v davu nemožná a formálně „demokratické“ procedury jsou v něm jednoduše zástěrkou pro diktaturu zákulisní mafie metodologicky vyzbrojených esoteriků. Pluralismus názorů je ve vztahu ke společnosti ničivý, neboť absolutní většina názorů je nesmyslných a nejsou vyjádřením různých hran jedné a té samé, pro všechny společné, objektivní Pravdy-Skutečnosti.

Pokud však člověk disponuje efektivní osobnostní kulturou poznání, tak dílčí fakta procházejí hranolem metody poznání a ve výsledku vzniká subjektivní koncepce objektivního procesu. Vytvoří-li se ve společnosti dostatečně široká vrstva metodologicky zdatných lidí, kteří se budou věnovat misi osvěty a šíření metodologického poznání ve společnosti, tak má taková společnost šanci přejít k jiné kvalitě života. (…)

Princip „praxe je kritériem pravdy“ se ve vztahu k důvěryhodnosti subjektivní koncepce objektivního procesu projevuje ve sbližování prognóz s realitou vývoje objektivního procesu v budoucnosti a v odhalování dříve neznámých faktů a jejich vazeb v jeho minulosti na základě koncepce, která na sebe vzala roli modelu reálného života. Právě proto spočívá základní otázka filozofie užitečné pro život ve vyřešení úkolu mnohovariantního předvídání průběhu událostí v Životě s cílem vypracovat si co nejvhodnější linii vlastního vlivu na jejich průběh.

Jeden jediný fakt, který nezapadá do teorie (a právě tak do hypotézy), však postačuje k tomu, aby tato teorie (hypotéza) byla uznána za neprůkaznou v té podobě, v jaké vznikla, a to buď úplně, nebo v dříve přijaté oblasti jejího použití. A to platí jak pro přírodní, tak i pro společenské vědy.

Takže nová, dříve neznámá fakta a společenská praxe v průběhu času buď potvrzují správnost subjektivní koncepce objektivního procesu, nebo vedou k nutnosti jejího zdokonalování, přehodnocení a to až do té míry, kdy musí vzniknout principiálně nová koncepce.

Vzhledem k tomu, že jeden a ten samý objektivní proces se obvykle projevuje v množství různorodých dílčích faktů, mohou být různým badatelům přístupné různorodé soubory faktů. Jestliže však nestudují fakta, ale jeden a ten samý objektivní proces a disponují dostatečně efektivní osobnostní kulturou poznání uplatňovanou v cílech a rámci božího Záměru, musí se s ohledem na jednotnost míry (matrici možných stavů) a objektivitu informací v Životě v případě jednoho a toho samého objektivního procesu časem nevyhnutelně dobrat k jednotné koncepci. Přitom může být jeden a ten samý názor vztažený na jeden a ten samý proces (událost) v Životě vyjádřený různými lidmi odůvodněn (ilustrován) různými fakty. (…)

Jak jasně vyplývá z hlavy 5, je posuzování procesů v psychice jedince pomocí dvouúrovňového modelu „vědomí + nevědomé úrovně psychiky“ díky jeho metrologické průkaznosti velice produktivní, a proto může každý na jeho základě zdokonalovat vlastní psychiku a osobnostní kulturu psychické činnosti, bude-li si to přát.

________________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi.Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části