top of page
  • KoncepceObecnéBezpečnosti

Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 10. Davo-„elitářství“: Biologické předpoklady a kulturologické vazby – 13. část

15. 05. 2024 JK

Hlava 10. Davo-„elitářství“: Biologické předpoklady a kulturologické vazby – 13. část


10.9. Kult neřestí (str. 269).


10.9.1. Kult neřestí jako generátor a stimulátor biologické degenerace (str. 269).


Chování zvířat má dva aspekty:

- Na jedné straně je orientováno na dosahování uspokojení především fyziologického charakteru a částečně i psychoemocionálního.

- A na druhé straně je orientováno na vyhýbání se nepříjemnostem, především bolesti a částečně i psychoemocionálního charakteru. (…)

Odpradávna se považovalo pro člověka za nedůstojné přidržovat se těchto dvou aspektů chování zvířat.

Všechny společnosti, které byly historicky stabilní v návaznosti pokolení (a také jejich kultury), odpradávna, již od doby kamenné, vyžadovaly od svých členů, aby s ohledem na tyto dva aspekty zvířecího chování stáli výše:

- Na jedné straně vyžadovaly, aby se v chování jejich plnoprávných členů projevovala rozumem ovládaná vůle, orientovaná na dosahování toho či onoho prospěchu pro společnost; vůle, schopná za nějakých mimořádných okolností i k sebeobětování.

- A na druhé straně, aby byli lidé zároveň mravně-eticky zavázáni poskytnout různorodou pomoc jak přeživším hrdinům (jestliže přišli o zdraví a svou pracovní schopnost), tak i nezaopatřeným příbuzným těch, kteří zahynuli. (Poznámka JK: Otázku pomoci přeživším hrdinům a nezaopatřeným příbuzným hrdinů padlých je v Rusku třeba řešit pravidelně, a to s ohledem na to, že si Globální prediktor /GP/ podle mne z Ruska vytvořil hlavní bezpečnostní nástroj, který v případě potřeby používá – viz Historie a současnost Ruska očima ruského Čecha).

A čest je právě projevem těchto kvalit.

(Poznámka JK: Následuje příklad z historie o rezignaci na požadavek, aby lidé stáli nad těmito dvěma aspekty zvířecího chování, prezentovaný na obraze V. G. Perova „Pití čaje v Mytiščích nedaleko Moskvy“ v Základech sociologie 3 na str. 271, a také na fotografiích na str. 272).

A stejná úpadková mravnost se projevuje i v dnešní době, jen v trochu obměněných životních námětech, jak ve vzájemných mezilidských vztazích, tak i v chování státních institucí (včetně sociálních služeb) k hrdinům, kteří přišli o své zdraví a ve větší či menší míře i o svou pracovní schopnost právě v důsledku toho, že se obětovali

V souvislosti s touto objektivní zákonitostí sociologie (úpadku mravnosti vedoucí společnost ke katastrofě), která se v dějinách projevila nejednou, v roce 1969, už po napsání svého románu Hodina býka, I. A. Jefremov napsal svému příteli americkému paleontologovi Everettu Olsonovi:… (Poznámka JK: Následuje obsáhlá citace z jeho dopisu v Základech sociologie 3 na str. 273).

Poslední odstavec v uvedeném citátu z Jefremova dopisu Olsonovi je charakteristikou globální politiky zaměřené na úpadek mravnosti dorůstajících pokolení, která byla realizována v té době, a která je realizována i dnes ve všech takzvaných „vyspělých státech“, a to včetně SSSR a postsovětské Ruské federace. (Poznámka JK: Českou republiku nevyjímaje).

Obzvláště je to vidět v Rusku, kde si značný podíl obyvatelstva ještě pamatuje umění (a především filmové) ze sovětské éry, které v mnohém propagovalo ideály budování socialismu a komunismu a také výchovu příslušné mravnosti a etiky.

Proto jsou mnozí naši spoluobčané schopni dnes porovnat umělecká díla z těch let s „uměleckými“ díly z postsovětské éry.

- Zatímco sovětskou éru charakterizovalo široké spektrum idejí (jak v měřítku jednotlivce, tak i v měřítku celého národa i lidstva) vyjádřených v námětech filmů a dalších uměleckých dílech.

- Tak v postsovětské éře zbyly ideje pouze dvě: První – „dokázat, že mám na víc!“ a druhá – „nahrabat co nejvíc prachů!“.

A vzhledem k tomu, že obě tyto ideječky publikum velice rychle omrzí (především kvůli tomu, že recepty jednoho ani druhého předváděné ve filmech nemůže absolutní většina lidí v životě kvůli jejich neadekvátnosti sama realizovat, tj. zůstávají pro ně nedosažitelné), zbývá komercionalizaci tohoto nesmyslného „umění“ pouze jediný prostředek jak přitáhnout ke svým dílům diváckou pozornost: Zaplnit obrazovky „nesmrtelnými hodnotami“ – pohlavními instinkty, jejichž uspokojení v přirozené i nepřirozené formě (včetně spoluprožívání zážitků s hrdiny na obrazovkách až k dosažení orgasmu) umožňuje získat zaručenou spokojenost určitého kontingentu diváků a zajistit kasový úspěch.

K těmto dvěma „ideječkám“ a „nesmrtelným hodnotám“ se řadí ještě třetí idea: Dosahování fyziologického uspokojení díky různorodým neřestem. Jestliže to není prezentováno přímo jako vrchol životního smyslu (což si nárokují organizátoři pochodů homosexuálů), tak alespoň jako normální součást života společnosti: Smyslem života je mít možnost něčím se neustále uspokojovat; není nic špatného v přiměřeném pití alkoholu a braní narkotik; provozování sexu jakéhokoliv druhu po dosažení určité věkové hranice, pouze s omezením na případy těžkého ublížení na zdraví, je také v pohodě; hazardní hry a legalizace krutých podívaných (počínaje boxem) jako způsob „polechtat si trochu nervy“ a zvýšit si hladinu adrenalinu v krvi pro lidi, kterým k tomu nestačí fotbalové a hokejové vášně (které jsou většině prostřednictvím televize dodávány s donáškou přímo do domu). (Poznámka JK: Vyjmenované neřesti jsou 5. prioritou zobecněných prostředků řízení/zbraní). To všechno je prý „lidské podstatě“ vlastní a civilizace musí legálně umožnit uspokojování těchto „přirozených“ potřeb, aby minimalizovala nevyhnutelné škody a udržovala jejich projevy v mezích přípustných pro život společnosti.

Ale tato třetí idea úplně protiřečí normám reliktních kultur a starověkých civilizací, které požadovaly, aby se plnohodnotní členové společnosti svým chováním lišili od zvířat a nebyli prostopášnými a zhýralými, přestože bylo současně smilstvo připouštěno v otrokářských kulturách v mezích společenství otroků, kteří nebyli považováni za lidi, jednalo se o „mluvící nástroje“, o „člověku pouze podobný dobytek určený sloužit lidem“.

Jestliže to shrneme, tak bylo v davo-„elitářských“ kulturách všemožné smilstvo přípustné pro obyčejný lid za podmínky, že to nenaruší klid a zájmy „elit“ a jejich pánů. V mezích samotné „elity“ bylo smilstvo vždy odsuzováno, a jestliže k němu došlo, nesmělo probíhat vyzývavým a veřejným způsobem, který by podrýval kultovní mýtus každého davo-„elitářství“ o ušlechtilosti „elity“, o její důstojnosti a cti jako o charakteristických vlastnostech „elity“ jako celku. Jinak řečeno, „elity“ jsou všude ve větší či menší míře pokrytecké; všemožná zhýralost je v jejich prostředí nevyhnutelná (kvůli statistické převaze nelidských typů struktury psychiky), ale její projevy nesmí být veřejného a vyzývavého charakteru a tím spíše se nesmí stát kultovním jevem (tj. nesmí být podněcovány kulturou a státní mocí).

Pro obyvatele Ruska je výše popsaná změna kvality umělecké tvorby výrazná (Poznámka JK: To se týká i České republiky), ale pro absolutní většinu obyvatel „civilizovaného světa“ je výše řečené v podstatě nepochopitelné, protože oni vyrostli a žijí pod vlivem umělecké tvorby zcela jiného druhu: Kultu „alfa nadřazenosti“, kultu peněz a pohlavních instinktů bez jakéhokoliv omezování, pro kterou jsou neřesti životní normou, jestliže jsou „umírněné“. Jde tedy ještě o jeden nepřímý ukazatel toho, že Západ je společností otroků, kteří jsou přesvědčeni o své jakoby skutečné svobodě. (Poznámka JK: Ve vazbě na toto tvrzení si kladu otázky: „A jak je na tom Východ? Ten společenstvím otroků není? Ani v současné Ruské federaci, ani v Číně, ani v Indii, ani v KLDR a ani v dalších státech Východu?“). (…)

Jenže to, co absolutní většina obyčejných lidí potřebuje ve svém životě, aby čestnou tvořivou prací dokázala zajistit své rodině i společnosti blahobyt – to není téma pro uměleckou tvorbu určenou širokým masám: Neboť organizační principy davo-„elitářství“ nepočítají s řešením tohoto úkolu v životě, něco takového nemá v životě davo-„elitářských“ společností místo, a proto ani jejich umění není schopno tomu lidi učit.

A to je vlastně to, co odlišuje umělecká díla davo-„elitářství“ od těch nejlepších uměleckých děl takzvaného „socialistického realismu“ sovětské epochy, která měla za úkol uvádět do života určité ideály celospolečenského významu. (…)

Ospravedlňování této situace v umění – a v umění pro široké masy, spočívá především – v odkazování se na to, že „poptávka vytváří nabídku“. V daném případě to však neprochází, neboť nezávisle na tom, zda si to činitelé v umění a show-byznysu (stejně jako diváci) uvědomují, má umění vždy určitý výchovný dopad na dorůstající pokolení. A ten dopad je tím efektivnější, čím dostupnější jsou tyto umělecké výtvory lidem a především – dětem a mládeži.

Příčina tkví v tom, že v procesu dospívání všichni lidé bez výjimky prochází věkovými obdobími, kdy přejímají z chování okolních lidí a kultury (včetně uměleckých děl) vzorce chování, aniž by nad nimi přemýšleli a snažili se je přehodnotit. Dochází k tomu proto, že ve věku dětství a dospívání lidé ještě nemají všechny nezbytné znalosti, aby pochopili, zda nabízené vzorce chování odpovídají Dobru nebo Zlu, nebo že v závislosti na okolnostech, které je doprovázejí, mohou být buď jedním, nebo druhým. Nevyvinutost vůle může také napomáhat mravnímu rozkladu dokonce i v těch případech, kdy si dítě (dospívající) uvědomuje, co se s ním děje, a chápe škodlivé a možná nevratné následky svého jednání; u slabochů funguje algoritmika stádního chování.

V důsledku vyjmenovaných faktorů se jedinec v davo-„elitářské“ kultuře může stát obětí mravního rozkladu dříve, než si bude schopen uvědomit, co s ním společnost provádí a k jakým následkům to povede pro něho samotného, pro jeho potomky a následně i pro celou společnost. V davo-„elitářství“ má tento mravní úpadek dorůstajících pokolení způsobovaný společností a její kulturou masový charakter a v absolutní většině případů jsou v podmínkách davo-„elitářství“ následky pro daného jedince nevratné; otázkou pouze zůstává míra jejich závažnosti.

V podmínkách davo-„elitářství“, na jehož obnově se podílejí všechny společenské instituce, je jedinou možností jak ochránit dospívajícího člověka před mravním rozkladem pravověrná rodinná výchova, kterou však není absolutní většina rodin schopna poskytnout, neboť jejich starší členové byli sami zkaženi kdysi v minulosti a nemají potřebné znalosti a vůli, jež jsou nezbytné, aby své děti a jejich přátele ochránili před zhoubným vlivem okolních lidí a kultury.

A to všechno znamená, že jestliže dvacet let neustále v televizi předvádějí „alfa nadřazenost“ všeho druhu, kult peněz, sex, neřesti vychutnávané „s mírou“ jako normu společenského života, jako ideál předkládají přepychový život „elity“, které se všeho dostane na podnose, tak ta pokolení, která přitom všem vyrůstala, to všechno do sebe vstřebají a to, co kdysi viděla na obrazovce, budou podle svých možností reprodukovat ve svém životě v míře své zkaženosti a svých schopností. Pokolení mravně rozvrácená takovou politikou skutečně vytvoří poptávku na takové „umění“, které bude dál kazit jejich vlastní děti a vnuky a reprodukovat společnost lidem pouze podobných lidských nedodělků v návaznosti pokolení.

Jestliže po dobu dvaceti let budete v televizi promítat sen – ideály pravověrného života celé společnosti založené na práci všech jejích členů, bude ve složení nových pokolení podstatně méně mravně-eticky zkažených lidských nedodělků, což v důsledku povede k tomu, že se reálný život společnosti přiblíží k realizaci snu o všeobecném blahobytu v návaznosti pokolení.

To znamená, že otázka, co a jak promítat na televizních obrazovkách a filmových plátnech a předávat lidem také jinou formou umělecké činnosti a ve vzdělávacích programech, není otázkou „svobody“ umělecké tvorby a „svobody“ sebevyjádření umělců (obzvláště v takovém umění jako je kinematografie, která vyžaduje pořádně velký vstupní kapitál do každého takového díla). Je to otázka politiky: Koho budeme vychovávat prostřednictvím umění – zda lidi? nebo lidské nedodělky lidem se pouze podobající?

A jestliže je stát skutečně demokratický, a pracuje tedy pro společnost a realizaci jejích životních zájmů, tak je povinen potlačovat a vykořeňovat „svobodu“ umělecké tvorby vytvářené bez jakéhokoliv svědomí a podporovat svobodu umělecké tvorby vycházejíce z toho, že svoboda je následování svého svědomí, vedení Bohem nám daného. (Poznámka JK: Zde vidím další propagaci nové monoteistické verze víry, o které jsem psal ve své nejobsáhlejší poznámce ve zkrácené verzi kapitoly 8.1).

Avšak obsah ruského postsovětského televizního vysílání a některých učebních kurzů v systému základního vzdělání je takového rázu, že závěr je jednoznačný: Postsovětská státnost je protilidová a bez příznaků toho, že by v dohledné budoucnosti změnila sama o sobě svou kvalitu. Jenže se nejedná o vyjádření „lidské podstaty“ ani o živelný souběh životních okolností, ale o globální politiku, cíleně uplatňovanou v rámci biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha. A této politice bezostyšně slouží postsovětská ruská státnost v důsledku toho, že převážná většina byrokratů v Ruské federaci jsou podle reálného stavu v roce 2010 (a v roce 2015 k žádné změně nedošlo) nositeli typu struktury psychiky zvrácené do nepřirozenosti, která vznikla na základě typů struktury psychiky dobytčí a zombie. (Poznámka JK: Myslím si, že ke změně v Ruské federaci, stejně jako u nás, nedošlo ani v roce 2024).

Fakticky je kult neřestí v davo-„elitářských“ společnostech, stabilních v návaznosti pokolení, generátorem a stimulátorem biologické degenerace určité části obyvatelstva.

Všechny neřesti mají bez výjimky tak či onak vliv na genetiku, a tedy na potenciál osobnostního rozvoje budoucích pokolení. A tento vliv je ve všech případech bez výjimky zhoubného charakteru: Jinak by se také neřesti nenazývaly neřestmi a nebyly by odsuzovány v historicky stabilních kulturách jako asociální zlo.

Rozdíl mezi neřestmi spočívá pouze v tom, že ty první, kam patří požívání alkoholu, kouření tabáku a braní těžších narkotik, více ovlivňují genom (chromozomový aparát a mitochondriální DNK).

A ty druhé mají větší vliv na duchovní dědictví (biopolní složku genetického mechanismu lidí vedoucích úpadkový způsob života), patří mezi ně sexuální perverze, hazardní hry, neetické zneužívání okolních lidí i Přírody; a v posledních desetiletích a letech se k tomu připojily psychoemocionální závislosti na televizi a internetu.

Ale absolutní většina těch, kteří vedou život, ve kterém je místo pro neřest, se ocitají pod komplexním vlivem několika a někdy i velmi mnoha faktorů. Vlivem těchto faktorů je likvidován biologický potenciál budoucích pokolení: Jako minimum to vytváří předpoklady k tomu, že potomci automaticky nevědomě opakují pokleslý život svých předků a jako maximum se rodová linie přetrhne v důsledku smrti lidí nebo ztráty jejich reproduktivních schopností. V rozmezí mezi těmito extrémy se potom nachází život zatížený nemocemi a problémy vznikajícími proto, že životní návyky potřebné k jejich odhalování a vyřešení, si daný jedinec někdy ani není schopen osvojit nebo vypracovat z důvodu více či méně výrazně se projevující biologické neplnohodnotnosti.

Organizační principy davo-„elitářství“ jsou nastaveny tak, že kult neřestí jako generátor a stimulátor biologické degenerace ve větší míře zasahuje obyčejné lidi – široké lidové masy. Proto se při určité globální politice realizované s ohledem na tu či onu konkrétní společnost může kult neřestí stát zbraní „sebegenocidy“ společnosti jako celku nebo některých národů v její sestavě; na jedné straně společnost, která se nechá zatáhnout do pokleslého způsobu života, sama přichází o reprodukční potenciál a potenciál individuálního rozvoje svých členů a (jako následek) kultury; a na druhé straně může být historicky reálně kult neřestí vyvolán z vnějšku, aniž si to většina společnosti vůbec bude uvědomovat, za spolupráce některých jejích členů, jejichž postavení ve společnosti a v jejích institucích jim umožňuje ovlivňovat charakter kulturní politiky, a kteří buď nechápou důsledky toho, co činí, nebo se jedná o zrádce. (Poznámka JK: Ptám se: „Neprobíhá právě toto nyní v naší společnosti?“ Pokud ano, čehož se zřejmě oprávněně obávám, měli bychom proti tomu aktivně působit).

V průběhu posledního tisíciletí Rus-Moskevské knížectví-Rusko-SSSR-RF žijí právě v takovém režimu „sebegenocidy“. A jestliže Ruská regionální civilizace dosud nezahynula, vděčí za to pouze faktu, že po celou tu dobu zůstalo zachováno stabilní genetické jádro. (Poznámka JK: V této souvislosti se opět ptám: „A jak jsme na tom my v České republice?“).

________________________________________________________________________


Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.


pokračování bude následovat

195 zobrazení6 komentářů

6 Comments


seky333
před 6 dny

Ahoj všichni, asi už to víte. Mě tak napadlo že tohle je už tvrdá provokace, co bude dál nevím ale mohu jen doufat aby se lidé nenechali vyprovokovat. A ještě mě napadlo, nedělá tohle právě tajné služby? Pod vedením GP když jsou tajné služby nástroj samotného GP?

A bude to mít patrně vliv také na samotnou ČR. Reakce naší opozice jsem uhodl, ale co to bude znamenat i pro ČR to si netroufam. I když aby fašismus ještě víc nepřitvrdil obecně v ČR a Slovensku.

Nebo naopak z Fašismem to nikam nedotahnem.


https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-fico-postrelen-40471862

Like
mmakovy
před dnem
Replying to

Hezký souhrn, pěkně to fičí. Žijeme v historické době, kdy můžeme v přímém přenosu sledovat přeformátování celého světa. Století fašismu skončilo a začíná století spravedlivější společnosti (snad), bílí předali řízení na 100 let (nejméně) červeným. Sami bílí se musí postarat o své nechápající nástroje, a proto pro mnohé nastala 7. etapa PFŘ.

Helikoptéra je oblíbený prostředek Globálního prediktoru pro cestu nástrojů na druhý břeh, a nebo třeba jen pro nějaký silnější manévr, který napraví pozůstalého. Teď mám na mysli paní Vieru Husákovou, "jejíž" vrtulník přistával na dráze č. 22. Podpis obou křídel, že?


Like
bottom of page