top of page
  • KoncepceObecnéBezpečnosti

Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 11. Absence budoucnosti davo-„elitářství“ je objektivní danost - 1. část

29. 05. 2024 JK

Hlava 11. Absence budoucnosti davo-„elitářství“ je objektivní danost – 1. část


11.1. Sebevražedný předsudek (str. 302).


Rozbor tématiky hlavy 11 zahájíme dialogem postav z románu M. A. Bulgakova Mistr a Markétka. (Poznámka JK: Následuje citace z tohoto románu, dále z básně N. A. Někrasova „Železnice“ a také z Koránu a Bible v Základech sociologie 3 na str. 302 až str. 305, a to s komentářem o možnosti nastolení Království Božího na Zemi – Království Pravdy-Skutečnosti). (…)


11.2. Životní postoj „rozumného“ „pragmatismu-realismu“ je cestou ke globálnímu fašismu (str. 305).


11.2.1. Předpoklady (str. 305).


Jak bylo předvedeno v kapitole 4.7, je lidský typ struktury psychiky diktaturou svědomí na základě víry Bohu (ne víry v Boha), tj. životem v dialogu s Bohem při uvědomělém plnění mise v rámci Božího Záměru. (Poznámka JK: K tomuto a k dalším zde uvedeným tvrzením viz moje nejobsáhlejší poznámka ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 o nové monoteistické verzi víry).

Takže postoj Piláta «Království Pravdy nikdy nastoleno nebude» a „mírnější“ postoj «Je jen škoda, že té doby přenádherné / se již nedožiji já ani ty» vyjadřují již dokonané odmítnutí jedince řídit se ve svém životě – ve všech případech bez výjimky – svědomím, a také jeho nevíru Bohu, který – nejednou – slíbil lidem život v Království Pravdy-Skutečnosti, jež si však musí vybudovat oni sami pod Božím vedením.

V podstatě jsou oba výše zmíněné životní postoje „rozumného“ „pragmatika-realisty“ jeho odmítnutím využít možnost stát se člověkem, která je mu darována Shora po dobu celého jeho pozemského života.

Ale jak bylo předvedeno v kapitole 8.7, nezávisle na tom, zda si tuto skutečnost sami fašisté uvědomují či ne, je fašismus účelný právě v tom smyslu, že znemožňuje každému jedinci dosáhnout kvalit člověka – stát se nositelem lidského typu struktury psychiky.

Ve své podstatě je tento cíl „mystický“ a vychází z mimosociálních zdrojů. V hranicích společnosti se cílem fašismu zdá být touha po moci uplatňovaná klanově-oligarchickými skupinami v zájmu dosažení jejich parazitické nadvlády nad společností. Tyto skupiny mohou být zosobněny dědičnými nebo střídajícími se „lídry“, „národními lídry“, „veleknězi“, „imámy“, osobami vyzvedávanými jako „svědomí národa“ apod. Fašismus je ideologicky všežravý, a proto může své cíle maskovat jakýmikoliv ideologiemi, a to včetně takových, jejichž podstata je pravověrná.

Proto životní postoj „rozumného“ „pragmatismu-realismu“ vytváří předpoklady k fašizaci společnosti, a to i v globálním měřítku.


11.2.2. „Okamžitá“ fašizace (str. 306).


Když se řeč stočí na hrozbu vzniku fašistického režimu v té či oné společnosti, většina lidí přemýšlí v šablonách (a ne poznávacím a tvůrčím způsobem – dialekticky, jak by měli), a kompiluje nějaký scénář vzniku fašismu vycházejíc z těch či oněch historických příkladů vzniku fašistických teroristických diktatur v minulosti. Potom takto sestavený scénář při porovnání s konkrétně vzniklými politickými okolnostmi v té či oné společnosti vyhodnocuje jako reálně hrozící, uskutečnitelný nebo neuskutečnitelný. A platí to jak pro přívržence fašismu, tak i pro antifašisty.

V případě realizace scénáře tohoto druhu a uchvácení státní moci skupinou spiklenců nebo fašistickou (svým založením a etikou) stranou (politickou mafií) může být taková fašizace nazvána „okamžitou“. (Poznámka JK: Např. „Majdan“ na Ukrajině v roce 2014).

I když je nesporné, že po uchvácení státní moci lídry fašistického hnutí bude potřebná ještě celkem dlouhá doba na to, aby se existence společnosti pod jejich nadvládou stabilizovala a objevily se v ní tendence k více či méně stabilní obnově fašismu v návaznosti pokolení v „automatickém režimu“ (jako je tomu dnes v Severní Koreji).

A právě v této době, kdy se režim snaží o stabilizaci svého postavení, také dochází k největšímu počtu násilných aktů a bezpráví, které bývají nazývány „hrůzami fašismu“. Jestliže se režimu povede dosáhnout stabilizace, přestanou být politické represe prováděny masově, takže je potom režim může označovat za obyčejnou trestnou činnost, nebo za ojedinělé projevy „antisociální činnosti osamocených odrodilců“.

Ve své většině fašisté různého druhu sní právě o takové „okamžité“ fašizaci a pracují na její realizaci a antifašisté (reální i domnělí) se zase právě jí obávají a pokoušejí se jí předejít a čelit.

Jenže recepty formování fašistického režimu a recepty, jak tomu čelit, odhalované na základě šablonovitého myšlení výše popsanou metodou, nebudou mít kvalitu univerzálních receptů, neboť nevycházejí z podstaty jevu fašismu a jeho cílů ve smyslu definovaném v kapitole 8.7 tohoto kurzu, ale z reálných nebo domnělých projevů jeho podstaty za těch či oněch konkrétních historicko-politických okolností. Kromě toho se může ukázat, že kvůli své neuniverzálnosti nebudou recepty takovéhoto druhu (jak popisující formování fašismu, tak i boj s ním) funkční za reálně vznikajících společensko-politických okolností lišících se od těch, na jejichž základě byly vypracovány.

Co se týče nefunkčnosti receptů zaměřených na popis vzniku fašismu, tak to ještě není úplný kámen úrazu; ale co se týče neadekvátnosti a nefunkčnosti antifašistů, tak to je ve většině případů faktorem napomáhajícím úspěchu fašizace společnosti, čehož se staly příkladem okolnosti uchvácení státní moci v Německu loutkovodiči ovládajícími Hitlera a v SSSR zase loutkovodiči ovládajícími Jelcinovu kliku.

Abyste však pochopili, co ve skutečnosti probíhá při procesu fašizace společnosti a zda může být fašizace provedena NEPOZOROVANĚ (bez hrozivých halasných efektů) formou dlouhodobého procesu a bez „okamžitých“ scénářů, a jak taková fašizace může být realizována prakticky, musíte si povšimnout řady okolností a spojit si je s historicky vzniklými konkrétními reáliemi té či oné společnosti, neboť tím se bojovníci s fašismem – ať už reálným či domnělým – obvykle nezatěžují.


11.2.3. Spravedlnost nebo nespravedlnost? (str. 309).


Zaprvé jak fašisté, tak i antifašisté (ze kterých mnozí jsou také fašisté, jenom se jedná o stoupence fašismu na jiných ideových základech) ve své většině apelují na lidský smysl pro spravedlnost. Přitom však jedni ani druzí nechápou Shora předurčené cíle společensko-historického rozvoje, jeho hybné síly a algoritmiku.

Historická praxe dokládá, že:

- Přestože může být nespravedlnosti úspěšně zabráněno silou – jak v měřítku vzájemných vtahů mezi jednotlivci, tak i ve státním a globálním měřítku,

- není možné silou zavést ničím neomezovanou a nezničitelnou vládu spravedlnosti.

Příčinou takového poměru a výsledku při použití síly je skutečnost, že nespravedlnost produkují sami lidé, kteří ve svém vývoji nedosáhli kvalit člověka (nositele lidského typu struktury psychiky), a takových je v davo-„elitářských“ společnostech absolutní většina, takže síla od začátku zaměřená proti nespravedlnosti se poté, kdy potlačí a vymýtí tuto původní nespravedlnost, sama stane služkou nespravedlnosti – buď nové, nebo i předchozí, která pouze změní svou masku.

Avšak je možné pokusit se zavést naopak nespravedlnost. Ovšem i k jejímu upevnění v podobě normy ve společnosti v návaznosti pokolení je nutná změna mravnosti a psychologie převládající ve společnosti, aby se předchozí mravnost a psychologie staly minulostí a nové, jež se stanou základem kultury, obnovovaly nespravedlnost v návaznosti pokolení v „automatickém režimu“.

Zadruhé:

- O objektivně ideální spravedlnosti jako Shora předurčené normě bytí lidstva,

- a o historicky politické spravedlnosti jako o směřování historického vývoje společnosti počínaje faktickou existencí této spravedlnosti a konče jejím zavedením jako životní normy,

- fašisté nemluví a vyhýbají se zkoumání této otázky v konkrétních historicky vzniklých okolnostech.

Ale to samé platí i pro absolutní většinu reálných a domnělých antifašistů, a důsledkem je, že se jak ti reální, tak i ti domnělí stávají katalyzátorem fašizace společnosti a formování fašismu.

Také je nezbytné zmínit, že historicko-politická spravedlnost je vždy konkrétní a je spojena s celkovým kontextem již vzniklých historicko-politických okolností a tendencí k těm či oněm změnám. Proto to, co je spravedlivé v jednom historicko-politickém kontextu, je nespravedlivé za konkrétních okolností v jiném kontextu; … (…) To znamená, že historicko-politická spravedlnost je přechodná a může se po uplynutí určité kratší či delší doby změnit v nespravedlnost.

V důsledku absence pochopení prvního i druhého se silové formování fašismu a jeho udržování na straně jedné a silové potlačení formování fašismu nebo svrhnutí historicky vzniklého fašismu na straně druhé stávají nerozlišitelnými. A proto se L. D. Bronštejn (Trocký) zdá být jedněm naivním nekompromisním idealistou a romantikem světové socialistické revoluce, jehož cílem bylo osvobození lidstva od útlaku kapitálu, a ve Stalinovi a Hitlerovi vidí tyrany, fašisty-antikomunisty, mezi kterými není žádný principiální rozdíl; a z hlediska druhých jsou všichni tři jmenovaní fašisty-tyrany, zatímco Mikuláš II. je oběť, strastotěrpec a velkomučedník „pro Krista“, a vůbec ne poslední vůdce fašistického režimu, k jehož zformování v Rusku došlo na začátku 17. století v průběhu smuty, období zmatků, … (…)

To je přímý důsledek toho, jak lidé uneseni kultem a bez zapojení svého svědomí nechápou spravedlnost objektivně-ideální a spravedlnost historicky-politickou.


11.2.4. „Plíživá“ fašizace (str. 312).


Jestliže však chápeme podstatu fašismu a cíle fašizace společnosti tak, jak jsou definovány v kapitolách 8.7 a 11.2.1 tohoto kurzu, máme s ohledem na epochu adekvátní představy o spravedlnosti objektivně-ideální a historicko-politické, tak se stává zřejmým, že fašizace společnosti vůbec nemusí být prováděna silovými metodami na základě nějakého toho „okamžitého“ scénáře. (Poznámka JK: Tak to probíhalo na Ukrajině před „Majdanem“ v roce 2014).

Problém je v tom, že i když jsou všechny znalosti a návyky jen doplňkem k typu struktury psychiky, tak existuje určitá podmíněnost okruhu zájmů jedince typem struktury jeho psychiky. Následkem toho jsou znalosti a návyky zprostředkovaně – přes okruh zájmů – také podmíněny typy struktury psychiky, které jedinec měl, když si tyto znalosti a návyky osvojoval. Takže výsledky jeho činnosti jsou jako vyjádření a důsledek znalostí a návyků také podmíněny typy struktury psychiky, při kterých tato činnost byla uskutečňována. (…)

Znalost toho, co jsme zde vyložili, v určitých formách otevírá možnost řídit proces formování (změny) statistiky rozdělení obyvatelstva podle typů struktury psychiky a „standardů chápání světa“ společnosti v procesu střídání pokolení. V souladu s touto možností v sobě úkol fašizovat společnost zahrnuje tři aspekty:

1. Nahrazení historicky vzniklé statistiky rozložení dospělého obyvatelstva podle typů struktury psychiky v procesu střídání pokolení statistikou, o kterou se může opírat fašistický režim.

2. Formování u dorůstajících pokolení – nepozorovaně a pozvolna – určitého spektra znalostí a návyků, na základě kterých dav „malých lidiček“:

    - Bude díky svému vlastnímu ideovému přesvědčení vnímat nespravedlnost jako spravedlnost a bude upřímně, s entuziasmem, emocionálně i svou pracovní činností podporovat oligarchický režim produkující nespravedlnost,

    - a nevznikne v něm (v davu) nekontrolovatelná menšina, jejíž představitelé by byli na prvním místě svobodní v mravním a intelektuálním ohledu (tj. žili by podle svého svědomí) a úspěšně realizovali svůj tvůrčí potenciál ve věci svržení fašismu ve smyslu jednou a provždy.

3. Zajištění ideologického krytí prvního a druhého je nezbytné, aby dav adekvátně nechápal, co a jak s ním provádějí a tím spíše, aby neodhalil skutečné pohlaváry fašismu a loutkovodiče místní profašistické periférie, jejíž ruce fašizaci společnosti realizují.

V procesu fašizace nejsou tyto tři aspekty od sebe izolovány, naopak jsou mezi nimi vzájemné vazby a vzájemně se prolínají. (…)

Heslem podstaty fašizace jsou celkem široce známé verše: «Lidé! Jestliže k pravdě svaté / Svět cestu najít nedokáže, / Čest bláznovi, který navodit umí / Lidstvu sen zlatý!». A vzhledem k tomu, že k Pravdě Svaté se iniciátoři fašistických projektů lidstvo dovést nesnaží, neboť sledují cíl přímo opačný, jsou slova, která jsme tučně vyčlenili – výmluvou, jejímž významem je ospravedlnit a přidat ušlechtilosti pokračování vyčleněnému kurzívou: Uměle navozený šílený „zlatý“ sen lidstva pod nadvládou nepravověrnosti, to právě je ten fašismus, který musí být pěkně zaobalen, aby se v očích všech pod jeho kontrolou zdál být ušlechtilý. (Poznámka JK: Následuje citace z povídky bratří Strugackých „Piknik u cesty“ v Základech sociologie 3 na str. 315). (…)

A jestliže si porovnáme jedno s druhým, tak Shoehardtovu snu a jeho obětování Artura v podstatě odpovídá věrouka judaismu i křesťanství ve všech jeho větvích, včetně té pravoslavné: Až přijde Mesiáš-Spasitel, tak nastolí režim, ve kterém budou všichni šťastni ovšem s tou výhradou, že jde o opravdově věřící, kterým bude soudného dne odpuštěno. Názorové rozdíly obou konfesí a jejich představitelů na to, co je skutečná víra, na osobu Mesiáše-Spasitele, a zda bude jeho příchod prvním či druhým nejsou s ohledem na ideu-léčku podstatné.

To však zásadně protiřečí tomu, co řekl Kristus: «Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup.» (Lukáš, 16:16) – to znamená, že „štěstí pro všechny“ může být dosaženo pouze společným úsilím těch „všech“ ve vztahu k sobě samým. A slídič si přál dosáhnout štěstí, aniž by vynaložil jakékoliv úsilí na přeměnu sebe sama ze zvířete, jež se člověku pouze podobá (jak on sám o sobě přiznává), ve skutečného člověka… A v tom jsou s ním solidární mnohé milióny těch, kteří nikdy nečetli Piknik u cesty a mají hodně mlhavou představu o věroukách judaismu i křesťanství. Proto jsou jak Ruská pravoslavná církev, tak i synagoga schopny pokračovat v plnění mise, která jim od samého počátku byla uložena – být jednou ze zbraní fašizace společnosti v rámci biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha – a to i v současné historické etapě.


11.2.5. Loutková tyranie právníků proti diktatuře svědomí (str. 316).


Vzhledem k tomu, že otázka fašizace společnosti a zamezení její fašizace spočívá kromě všeho jiného v tom, jak se svědomí projevuje v životě, je nutné pro realizaci tří výše vyjmenovaných aspektů fašizace (v kapitole 11.2.4) kromě všeho jiného nahradit v životě společnosti DIKTATURU SVĚDOMÍ „DIKTATUROU ZÁKONA“.

Ve většině historicky vzniklých kultur, včetně oficiální sociologické vědy postsovětské RF, neexistují jasné představy o vzájemných vazbách svědomí a hříchu – na straně jedné, a zákona a zločinu na straně druhé. A tato okolnost je vlastně tím světonázorovým základem umožňujícím velmi úspěšně v životě uplatňovat politiku vytěsňování DIKTATURY SVĚDOMÍ „diktaturou zákona“. (…)

Svědomí a stud, to jsou dva prostředky, které jedinci umožňují stát se člověkem. Jestliže jsou potlačeny, stává se z něj lidský nedodělek, který nebude schopen stát se člověkem, dokud se v něm stud a svědomí opět neprobudí. (Poznámka JK: Dále jsou uvedeny skutečnosti o PFŘ a o zákonnosti v Základech sociologie 3 na str. 317, které již byli pospány v kapitole 8.5). (…)

I když to, co bude řečeno dále, budou prázdná slova pro všechny, kteří zapomněli, co je to vlastní stud a svědomí, je reálně diktatura svědomí přísnější než diktatura zákona, neboť v řadě případů zavazuje k tomu, k čemu zákon ne; a kromě toho v případě, kdy je zákon nastaven nespravedlivě, zavazuje diktatura svědomí nejen takový zákon překročit, ale i přijmout opatření k odstranění nepravověrného/nespravedlivého zákona i jeho aplikační praxe…

Jestliže však lidé v určité kulturně svébytné společnosti ve své většině (a obzvláště lidé v řídícím postavení – „elita“) dávno zapomněli na to, jak vypadá stud a svědomí v jejich vlastní psychice, vede to k tomu, že princip „diktatury zákona“ dodržovaný v aplikační praxi degeneruje v loutkovou tyranii korporace profesionálních právníků.

Její představitelé, kteří se přidržují vnitřní korporativní etiky a dodržují vnitřní disciplínu hierarchie korporace bez svědomí a studu, uplatňují zásadu „zákon je jako oj, vždy ho můžeme otočit tam, kam právě potřebujeme“; … (…)

Právě z tohoto důvodu má společenství právníků-pokrytců zájem na tom, aby byl život společnosti podřízen principu „diktatury zákona“ bez jakýchkoliv výhrad s ohledem na svědomí a stud, a aby „právnických šumů“ bylo co nejvíce, … (…) A jejich ideálem je, aby běžný občan, který nezískal právnické vzdělání, byl nucen při své práci i v běžném životě využívat co nejvíce služeb profesionálních právníků, kterým to bude přímo či nepřímo přinášet odměnu. (Poznámka JK: Následuje popis současného stavu v Ruské federaci a dále popis nezbytných podmínek pro to, aby společnost živořila v takovém režimu v Základech sociologie 3 na str. 320 až str. 322).

Pouze za těchto podmínek bude zákon davem vnímán jako něco posvátného a korporace právníků bez studu a svědomí bude moci získat postavení „kněžstva“ nové epochy. (…)

Ale vymýcení svědomí a studu ze života společnosti je pouze jedním z úkolů při vytváření sociální základny fašistického režimu, i když tento úkol je klíčový. Takže hlavní úkol antifašistů spočívá v tom, nedovolit fašistům tímto klíčem otevřít propast zla. (…)

________________________________________________________________________


Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.


pokračování bude následovat

123 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page