top of page
  • KoncepceObecnéBezpečnosti

Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 11. Absence budoucnosti davo-„elitářství“ je objektivní danost - 2. část

10. 06. 2024 JK

Hlava 11. Absence budoucnosti davo-„elitářství“ je objektivní danost – 2. část


11.3. Změna poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času a její následky (str. 323).


11.3.1. Změna poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času (str. 323).


(…) Adaptace vysoce rozvinutých biologických druhů k přírodnímu prostředí má dvouúrovňový (nebo jinak řečeno dvoukanálový) charakter:

- K pomalým změnám přírodního prostředí se ve vztahu ke střídání pokolení každý druh (populace) přizpůsobuje změnou vrozených vlastností jedinců v nových pokoleních v mezích statistického rozptylu připouštěného genetikou (tím, co v biologii dostalo název „neusměrněná proměnlivost“). (…)

- K rychlým změnám životního prostředí se ve vztahu ke střídání pokolení druh (populace) nemůže přizpůsobit změnou vrozených vlastností jedinců, takže se novým faktorům prostředí musí přizpůsobit všichni jedinci, kteří se s nimi ve svém životě střetnou.

   - To znamená, že jedinci, kteří se nedokáží přizpůsobit tlaku nějakého faktoru životního prostředí, hynou statisticky častěji – jak kvůli přímému působení tohoto faktoru, tak také v důsledku různorodých příčin vnitřní (s ohledem na hranice jejich organismů) lokalizace vyvolaných v životě „stresy“ a „neurózami“, které jsou důsledkem působení faktorů životního prostředí.

   - Ti jedinci, kteří se přizpůsobili, v důsledku přímého vlivu faktoru nezahynou ani to v nich nevyvolá „stresy“ a „neurózy“. (…)

Tato popsaná obecná biologická zákonitost života absolutně všech vysoce rozvinutých biologických druhů na Zemi má ve vztahu k druhu „Člověk rozumný“ svou osobitost. Ukazuje se, že jedním z faktorů vlivu životního prostředí, na který člověk jako biologický druh musí tak jako tak zareagovat, je jeho vlastní technicko-technologický pokrok a jeho následky. (Poznámka JK: Následuje popis představ lidí o vlivu technicko-technologického pokroku na životní prostředí v Základech sociologie 3 na str. 324 až st. 326 a také varování před v pořadí další katastrofou kultury globální civilizace, před níž již varoval Kristus znamením Jonáše). (…)

Při přechodu od individuálního měřítka ke globálně-civilizačnímu s touto epizodou plně koresponduje stísnění lidstva v současné biosféricko-ekologické krizi, které může skončit dvěma způsoby:

- Buď se vzpamatuje a samo změní kvalitu svého života, přičemž svým návratem do rámce Záměru získá svobodu (jako to učinil Jonáš).

- Nebo tvrdohlavě vytrvá ve svém odchýlení se od Záměru a v boji proti němu, a zahyne, stejně jako už se to nejednou stalo v minulosti současné globální civilizace, kdy sebevraždou svou existenci ukončily některé její svébytné kultury (na území současné pouště Sahara, Nazca, Velikonoční ostrov a další).

Avšak kromě výše uvedených faktorů, které jsou známkami ekologické krize, existuje ještě jeden faktor, který je pro osud lidstva významnější, neboť právě jeho vliv je schopen zastavit rozvoj biosféricko-ekologické krize i všech jejích průvodních sociálních krizí, jestliže na něj lidé adekvátně zareagují.

Tento faktor může být ve zkratce popsán následujícími slovy:

- Ve starověku, před několika tisíci lety, na úsvitu vzniku současné globální civilizace se rychlost průběhu technicko-technologického pokroku blížila nule. (…)

- V současné době v průběhu života jednoho pokolení stačí zestárnout několik pokolení techniky a technologií.

Tato změna kvality života globální civilizace má pro její budoucnost ohromný význam. (…) Na obr. 11.3.1-1 (Poznámka JK: V Základech sociologie 3 na str. 328) je znázorněna časová závislost úbytku prvků z původního složení určité množiny za předpokladu, že v počátečním časovém okamžiku je definováno personální složení prvků této množiny rovnající se 100%. Dále vlivem vnějších (okolního prostředí) a vnitřních okolností (vyčerpání funkční životnosti) prvky množiny zanikají. Za takové množiny je možné považovat populace živých organismů, kulturně svébytné společnosti, a také množiny technologií a jiných sociálně významných znalostí a návyků, které jsou vlastní kultuře té či oné společnosti v tom či onom období její existence. (…)

Na obr. 11.3.1-2 (na následující stránce) (Poznámka JK: V Základech sociologie 3 na str. 330) je v jeho horní části jmenovitě znázorněna celková doba trvání a směřování průběhu globálního historického procesu (časové měřítko je jmenovité, nerovnoměrné ve vztahu k astronomickému roku). Níže jsou rozmístěny dvě časové osy, na kterých jsou znázorněny dva procesy. Na horní chronologické ose je proces návazného střídání lidských pokolení a na té spodní je proces obnovování technologií a aplikovaných životních návyků.

Ještě níže je umístěn třetí souřadnicový systém, který znázorňuje změnu poměru rychlostí průběhu dvou výše jmenovaných procesů – výlučně biologického a vnitřně společenského.

Čistě formálně jsou svými algoritmy, na základě kterých byly sestrojeny jejich diagramy, všechny procesy znázorněné na první a druhé chronologické ose obr. 11.3.1-2 identické jak procesu znázorněnému na obr. 11.3.1-1, tak i vzájemně mezi sebou. (…)

Takže při úplné formální identitě způsobu jejich sestrojení se v horní části obr. 11.3.1-2 obsah prvního a druhého diagramu 1) procesu střídání pokolení lidí a 2) procesu střídání pokolení technologií a životních návyků vzájemně liší – v rozdílném měřítku s ohledem na etalon astronomického času. (…)

Vzhledem k tomu, že jakýkoliv rytmický proces může posloužit jako etalonový proces měření času, může být i výše popsaný proces střídání návazných pokolení zvolen jako etalonový proces měření času – biologického času. (…)

Proces obnovy technologií a životních návyků zobrazený na druhé časové ose v horní části obr. 11.3.1-2 jako posloupnost množin přicházejících o své prvky, také může být zvolen jako etalonový proces měření času (Poznámka JK: Jedná se o čas sociální). Jenže na rozdíl od horního harmonogramu, doba trvání „života“ pokolení technologií a životních návyků není po dobu celé historie neměnná (…), a to ani přibližně: V průběhu globálního historického procesu dochází ke zkracování periody vytěsňování starších technologií a životních návyků novými pokoleními technologií a životně významných návyků. (…)

Charakter poměru frekvencí procesů na první a druhé chronologické ose na obr. 11.3.1-2, který existoval v levé části, se v té pravé kvalitativně změnil přímo v opačný. (…)

Ale nezávisle na tom, jaký statistický standard použijeme pro zjištění okamžiku přechodu sociálního systému do nové kvality, sám o sobě proces, který jsme nazvali „změna poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času“, objektivně existuje a vede ke změnám nejen v technosféře, ale i ve společenském životě, a hlavně – v psychice lidí a tím pádem – v kolektivní psychice společnosti. (…)

Odhalená a výše graficky znázorněná změna poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času je objektivní jev, který je vlastní charakteristikou globálního biologicky-sociálního systému přijatého nazývat „lidská civilizace“. (…)

Jak bylo zmíněno na začátku kapitoly 11.3.1, může být každý biologický druh v procesu adaptace k měnícím se podmínkám životního prostředí posuzován jako dvoukanálový informačně-algoritmický systém. Platí to i pro lidstvo:

- První kanál – dále ho budeme nazývat genetický – zajišťuje adaptaci v procesu střídání pokolení prostřednictvím funkce genetického mechanismu.

- Druhý kanál by bylo možné nazvat individuálně-reakční, neboť zajišťuje adaptaci prostřednictvím individuálních reakcí jednotlivců, kteří se bezprostředně střetnou s vlivovými faktory prostředí. Avšak přestože se jedná o individuální reakce, je ve vztahu ke společnosti a lidstvu vhodnější tento druhý kanál nazvat sociální, neboť geneticky nezděděné behaviorální návyky (včetně tvůrčích) a znalosti každý jedinec v průběhu své výchovy z větší části čerpá z kultury dané společnosti (…) a pouze částečně si je vypracovává sám.

A právě pohled na lidstvo jako na dvoukanálový informačně-algoritmický systém umožňuje při analýze vlivu technicko-technologického pokroku na život lidí odhalit a pochopit změny kvalitativního charakteru v životě globální civilizace, ke kterým došlo v průběhu 20. století. (…)

Fungování systému v novém poměru charakteristik kanálů zpracovávání informací tak vyžaduje nové informačně-algoritmické zajištění, které by odpovídalo charakteru průběhu informačních procesů v každém z kanálů a úkolu udržovat celkovou funkčnost systému.

To poslední ve vztahu k lidstvu jako celku, ve vztahu k národním společnostem, diasporám a dalším sociálním skupinám, ze kterých se skládá, znamená, že jejich další existence při měnícím se charakteru vzájemné interakce lidí s přírodním prostředím vyžaduje změnu kvality kultury: Především v aspektech výchovy (ve smyslu formování psychiky jedince) a vzdělání (ve smyslu výuky těch či oněch znalostí a návyků).


11.3.2. Faktory udržování stability davo-„elitářství“ v předešlém poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času (str. 337).


(…) Ve starověku byl v podmínkách omezeného výrobního potenciálu, kulturní a jmenovitě technologické neměnnosti světa nejefektivnější systém předávání profesionálních znalostí a návyků z pokolení na pokolení v rodině. Jeden otec učil syna pěstovat obilí a péct chleba a druhý ho učil vládnout. A ve smyslu učitelství mezi nimi nebyl žádný principiální rozdíl. (…)

Formování vzdělávacího systému jako odvětví profesionální činnosti při předchozím poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času stabilitu davo-„elitářství“ nenarušilo; ti, kteří získali vzdělání před 1. světovou válkou 20. století, mohli ve své většině prožít život na základě znalostí a návyků získaných ve svém dětství a mladosti. Sám vzdělávací systém ve své historicky vzniklé podobě přispíval k udržování stability davo-„elitářství“, což bylo ukázáno v kapitole 10.7 tohoto kurzu. (…)

Takto byla do konce 19. století sociální pyramida – hierarchie „osobností“ – budována na základě regulovaného přístupu k různorodým informacím těch či oněch celých sociálních skupin, a také jejich jednotlivých představitelů, kteří se z různých důvodů stávali výjimkami z obecného pravidla, na principech:

- Zjevných zasvěcení (systém všeobecného a odborného vzdělávání, vědeckých stupňů a titulů udělovaných vysokými školami a akademiemi).

- Tajných zasvěcení (zednářství a všemožné okultně-politické řády a bratrstva).

- Nezjevných zasvěcení (kdy je přístup k informacím toho či onoho druhu poskytnut určitým vyvolencům, …). (…)

A právě v takových podmínkách, zformovaných předchozím poměrem etalonových frekvencí biologického a sociálního času, bylo možné po absolvování univerzity s těmito jednorázově nabiflovanými znalostmi a návyky prožít celý život: „Žít“ bezmyšlenkovitě – ve vzájemné komunikaci s lidmi automaticky uplatňovat kdysi nabyté programy chování a algoritmy profesionální činnosti pro každý z množství souběhů životních okolností. (…)

Učitelé schopní naučit své žáky sebevzdělávání, byli v tomto systému vzácností a objektivně antisystémovým faktorem, neboť díky efektivnímu sebevzdělávání je legitimně nezasvěcený člověk svými návyky schopen překonat vliv lidí legitimně naprogramovaných znalostmi a návyky hotovými k použití na průběh života ve všech jeho aspektech. To však podrývalo autoritu systému zasvěcení, a proto byli zpravidla takoví Učitelé systémem nemilosrdně potlačováni. Navíc po jejich smrti systém často začleňoval jejich výdobytky (zřídka ale uceleně, častěji selektivně úlomkovitě) ke znalostem, které v něm byly předávány jako legitimní.

Samozřejmě, že zombifikační „pedagogikou“ trpěly z větší části skupiny obyvatelstva, které měly přístup k systému mimorodinného vzdělávání, tj. „elita“ a ne prostý lid žijící si podle svého rozumu, který dlouhá staletí neměl přístup k systému mimorodinného vzdělávání. (…)

Nezávisle na tom, zda jsou sociální skupiny utlačující ostatní zformovány jako vyšší kasty a dědičné „elitářské“ stavy (jako tomu bylo ve starověku i v relativně nedávné minulosti), nebo ne (jako je tomu v občanské společnosti Západu), tak jen využívají despoticky chamtivě a okamžitě možnosti vznikající ve společnosti. Některé z nich dospívají k úmyslnému udržování vykořisťovatelského systému, na jehož základě parazitují na okolním životě, ať už se jedná o hrozbami a hrubou silou vynucenou práci a přivlastňování si jejího produktu; nebo je útlak realizován na základě jak vědomého, tak i nevědomého zavádění systému „her s nulovými součty“ na všech 6 prioritách zobecněných prostředků řízení/zbraní (viz kapitoly 10.6.4 a 8.5).

Zda člověkupodobný jedinec využije otevírající se mu možnost k utlačování ostatních sám, zda realizaci a udržování takové možnosti odkáže svým nástupcům, nebo zda takové chování odsoudí a pokusí se stát se člověkem a vykořenit útlak parazitů, nezávisí na existenci samotné objektivně se otevírající možnosti, ale na mravnosti a sebekázni daného jedince v rámci určité koncepce, v jejíž volbě se také odráží jeho reálná mravnost. (…)

Jak bylo předvedeno v hlavě 10, je veškerá vnitřní sociální hierarchie útisku jedněch lidí druhými přesahem zvířecích instinktů do kultury, takových instinktů, na jejichž základě se ve stádu paviánů skládá hierarchie jejich „osobností“; … (…)

Situace se poněkud změnila až po první průmyslové revoluci, pod jejímž náporem proběhly v Evropě buržoazně-demokratické revoluce, které sice nezbouraly všechny, ale přesto mnohé stavovsko-kastovní hranice v jejich právním i mlčenlivě tradičním vyjádření. (…)

Reakce na technologickou obnovu během života byla v různých vrstvách západní společnosti různá: Jedni bezohledně bohatli díky prudce vzrůstající (v důsledku změny odvětvových proporcí) konjunktuře trhu v odbytu produkce vyráběné v jejich podnicích; a druzí nebyli schopni najít si své nové místo ve společenském sjednocení práce a formovali masové hnutí pracujícího lidu zaměřené proti technicko-technologickému pokroku, ničili stroje, požadovali návrat k ruční práci a zákonem zakázat strojovou výrobu, a také pronásledovali její vynálezce; někdo se předtím, než byl rozdrcen, pokusil ukrýt před „větrem změn“ v různých skořápkách, nebo si naopak v době prvního příchodu toho „technologického moru“ „bujaře užíval“ očekávaje naplnění svého osudu. (…)

Změna poměru frekvencí etalonů biologického a sociálního času, ke které došlo, je svého druhu rozhraní lidských dějin, po jehož překročení se, aniž si toho vůbec všimlo, lidstvo již v podstatě ocitlo v nové epoše – v začínajícím období „vodního předělu“.

Že v lidské historii nadejde nějaký „vodní předěl“ tušili lidé už dříve, dokonce ve starověku, což je vidět z níže uvedené „báje“ ze sborníku Idriese Shaha – Báje dervišů. (Poznámka JK: Následuje citace této „báje“ nazvané „Když se mění vody“ s komentářem a také metaforické vyjádření Krista k této problematice v Základech sociologie 3 na str. 350 až str. 352). (…)

Jestliže si připomeneme, že je citlivost různých sfér života společnosti na vliv procesu obnovování technologií a životních návyků rozdílná, můžeme učinit závěr: „Vody“ se nemění okamžitě, a ne všechny najednou, ale objektivně se mění v průběhu časového intervalu, který je s ohledem na dobu trvání života pokolení a ve vztahu k šířce období „Současnost“ vyznačenému na obr. 10.3-1 celkem dlouhodobý. Jinou věcí je, kdo a jak z lidí každého pokolení je schopen to vycítit a jak reagují na probíhající změny různí lidé, kteří v těchto „vodách“ žijí. Citlivost lidí a jejich schopnost subjektivně porozumět těm objektivním informacím, které jim předávají smysly, je odlišná:

- Al-Chidr, Mojžíšův učitel, mluvil o nadcházející proměně „vod“ již před tisícem let, téměř na úsvitu formování současné civilizace, a dlouho před začátkem viditelného procesu změny poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času v ní.

- První ideologové buržoazně-demokratických revolucí a občanské společnosti na Západě, na rozdíl od svých současníků, kteří byli jejich odpůrci, reagovali na první projevy procesu změny poměru etalonových frekvencí, který započal v jejich historickém období, již na základě reálného dokonaného faktu.

- Ruská „elita“ vládnoucí do roku 1917 se ukázala být slepou a hluchou, a proto také neschopnou včas provést nezbytné společenské přeměny. (…)

Absolutní většina obyvatelstva Západu v epoše první průmyslové revoluce i obyvatelstva Ruska do roku 1917 (včetně velké části „elit“) „žila současností“ (obr. 10.3-1) (Poznámka JK: V Základech sociologie 3 na str. 110) a událostmi lokalizovanými v mezích bezprostředně viditelného horizontu. V důsledku toho všechny katastrofy státnosti a kultury vnímala jako náhle se valící a předem nepředvídatelné živelné pohromy, před kterými není možné se ochránit včasnou změnou sebe samotných a stávajícího společenského zřízení. (Poznámka JK: Neměli bychom dopustit, aby se to samé stalo i u nás, a proto bychom měli kriticky studovat, rozvíjet, šířit a uvádět do života Koncepci obecné bezpečnosti /KOB/).

________________________________________________________________________


Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.


pokračování bude následovat






107 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page