Suverenita

 

Suverenita je schopnost státu plně řídit své fungování.

 

Suverenita ve své celistvosti znamená, že společnost ve vztahu k sobě samé vykonává Plnou funkci řízení.

 

V souladu s tím je suverenita státu důsledkem suverenity společnosti a ne naopak.

 

Avšak k tomu, aby stát mohl zajistit v plné míře své fungování, musí být stabilní z hlediska zdrojů, aby si sám mohl zajistit kompletní soubor kompetencí   potřebných pro systém řízení, aby odolával tlaku okolí a zajišťoval rozvoj systému.

 

Suverenita státu v moderním světě je určena schopností státu uskutečňovat svou domácí, zahraniční a globální politiku podle svých národních zájmů.

  • Vnitřní politika je činnost zaměřená na uskutečňování cílů vládnoucí třídy státu  (v širším smyslu pro politicky aktivní část společnosti) na jeho území v rámci  jeho jurisdikce.

  • Zahraniční politika je činnost zaměřená na dosahování cílů vládnoucí třídy státu (v  širším smyslu politicky aktivní části společnosti) mimo jeho území a jurisdikce.

  • Globální politika jsou aktivity k dosažení cílů pro celé lidstvo a planetu Země.

 

V technologickém prostředí až do začátku 20. století musel každý stát zajistit takovou stabilitu, aby odolal vojensko-ekonomickým zásahům sousedních států a jejich spojenců, které měly tím méně příležitostí pomoci svému spojenci, čím vzdálenější byly od místa konfliktu. Současně byly zbrojní technologie jednoduché a stát měl všechny kapacity k tomu, aby armádě a lidem poskytl zdroje.

 

Ve druhé polovině 19. století se situace začala rychle měnit: dolet zbraní rostl, zbraně byly destruktivnější, ale co je nejdůležitější, při výrobě zbraní jsou zapotřebí moderní technologie. Tento požadavek rozdělil státy na ty, které dokážou vyrábět zbraně, a ty, které to nedokážou. Kromě toho se objevily železnice a parníky (a na začátku 20. století letectvo), které umožňovaly rychlý a současný pohyb ozbrojených sil ve vesmíru. To znamená, že státy, které byly do té doby vzdálené, dokázaly poskytnout svým spojencům rychlou a efektivní vojenskou a ekonomickou pomoc.

Tyto okolnosti zásadně změnily způsob, jak si státy vybírají spojence. Nyní se hlavní zásadou volby spojence v malém státě nestala územní blízkost, ale možnost získat od spojence politickou, ekonomickou a vojenskou ochranu před tlakem jiných států  a vojenských, hospodářských a politických svazů.

 

Je to o to důležitější, že v moderním „elitárním“ světě, stejně jako tomu bylo před mnoha staletími, je prioritní metodou získávání zdrojů potřebných pro život okradení těch, kteří tyto zdroje mají, ale nemají dost sil se bránit. V davově „elitní“ společnosti je  tedy základem obchodu nemožnost získat zdroje jiným způsobem.

K ochraně státu před loupežemi sousedů potřebuje každý stát

 

  • ozbrojené síly na obranu svého území,

 

  • pohraniční jednotky na ochranu svých hranic a zajištění fungování mezistátní výměny zboží a

 

  • policii / milici k zajištění vnitřního pořádku v zemi, včetně předcházení agresi do země metodami kulturní spolupráce (včetně mezinárodního organizovaného zločinu).

 

Stačil-li dříve k zajištění těchto úkolů omezený kontingent ozbrojených sil rozmístěných na strategických místech země (pevnosti), později, když se zvýšila mobilita obyvatelstva a s tím i mobilita ozbrojených formací a začaly se objevovat nové způsoby dopravy (letectví), byly potřeba nejen nové vojenské specializace, ale také změna strategie a taktiky boje.

Teď už nestačí, aby armáda seděla v posádkách v pevnostech na strategicky důležitých místech na území státu, ale vznikla zde naléhavá potřeba zajistit mobilitu vojsk, aby byl možný co nejrychlejší přesun tam, kde je vzhledem ke změněným okolnostem (vznik nových hrozeb) nezbytné zvýšit vojenskou přítomnost. Nejdůležitější však je, že s příchodem letectva schopného přesunout velké skupiny vojsk začala hrozba  vojenské invaze přicházet nejen od sousedů, ale také z těch zemí, které jsou schopny provést tak rozsáhlý letecký zásah přes území sousedních zemí. A tím se dále rozšiřuje seznam kompetencí, které by měl stát poskytovat nejen v samotné armádě, ale také v civilním sektoru hospodářství.