Deep state USA

​

Deep State – je abstraktní termín pro označení nejrůznějších forem GLOBÁLNÍHO (nadnárodního) řízení. Globální (nadnárodní) řízení provádějí různé nadnárodní skupiny a společnosti, včetně některých tajných struktur, přehlížených jak oficiálními politology, tak i veřejností.

​

Globální (nadnárodní) řízení se viditelně projevuje v podobě různých klubů a fór, jako jsou Bilderbergský klub, Římský klub, Výbor 300 a Davoské a další fóra a neviditelně v podobě celosvětových tajných skupin, spolků a struktur, podobných Našim řídícím strukturám (NŘS).

Ve většině diskusí je pojem „deep state“ nesprávně používán. Někteří diskutující dávají rovnítko mezi „deep state“ a „neocons“, stejně jako mezi „deep state“ a „bažinu“. Bažinu zde komentovat nebudeme, protože v Koncepci obecné bezpečnosti takový pojem neexistuje a neocons bych označil za ortodoxní fašisty.

 

Co se týká „deep state“, já si „deep“ vysvětluji jako hluboký, neboli za všech okolností existující, a potom dává smysl i vysvětlení Valerije Viktoroviče Pjakina, který se k tomu vyjádřil v pořadu Otázka – Odpověď ze dne 13.11.2017:

 

… „Je za tím možné samozřejmě hledat „deep state“, tedy takový stát ve státě, kterému jakoby čelí Trump. Ve skutečnosti jsem nejednou říkal, že deep state není státní elita, ale globální elita. Je to Globální prediktor. To právě tato elita vytyčuje cíle rozvoje státu, vypracovává účelovou funkci, koncepci řízení státu a právě proto je tato elita tím hlubokým státem, to už zapadá.

A ten Trumpův boj se státní elitou? Ano, ta státní elita USA celkem hodně Trumpovi i Tillersonovi ztrpčuje život. Stačí si připomenout to první Tillersonovo setkání s Lavrovem, kdy mu úředníci přímo zacpali „ústa“, američtí úředníci, když prohlásili: „To stačí, protokolární část je u konce, opusťte místnost.“ A v podstatě tak státního tajemníka přerušili v půli slova. Až se dokonce rozhořčil i náš ministr zahraničí Lavrov.“

 

Vše nasvědčuje tomu, že při popisování procesů řízení v USA  je třeba za  „deep state USA“  považovat jak představitele Euro-Asijského křídla, tak i Atlantického křídla Globálního prediktoru (GP), kteří přes funkce různých tajemníků a poradců řídí nejen „volené“ objekty, ale třeba i celé organizace. Každý, kdo je vyslán do nějaké vyšší funkce, si sebou přivádí své poradce, svého „loutkovodiče“.

​

Každé křídlo GP pak prostřednictvím své periferie řídí „své kádry“, které provádějí praktickou politiku a rozdávají si to mezi sebou ve „volné stylu“, a to jak v USA, tak třeba i v Ruské federaci či v jiných státech (viz popis „zákulisní politiky“ v Základech sociologie 1 na str. 21 a 22, „Schéma řízení „lídra“ v Základech sociologie 2 na str. 185 a také viz heslo ve Slovníčku „Globalisté nástroj GP“).

​

V našich podmínkách se jedná o poradce náměstků ministra, které si každý vybírá sám. To samé dělá i prezident, předseda vlády a jednotliví ministři, tzn., že každý si vytváří svůj poradní tým. Jednou o této praktice, která je uplatňována v Davosu, jenž je nejméně prestižním z námi uvedených "klubů", hovořil i V. V. Pjakin, a sice v tom smyslu, že tam každý oligarcha, který se chce předvést, má přiděleného poradce, kterého si sám přiveze, ale který ho v podstatě řídí.

 

Z toho nám vyplývá, že obě křídla GP si musí prostřednictví své zednářské periferie v předstihu vybírat "své kádry", které by pak mohly realizovat praktickou politiku, přičemž současně musí mezi jejich známými vybírat ty, kteří by mohli dělat jejich poradce, a přes ně pak tyto kádry řídit (viz "Schéma řízení „lídra").