24.05.2025
Sportovci, nebo nástroje řízení?
V článku Prohra se Švédy jde za Pasterňákem autor popisuje Davida Pastrňáka jako hlavního viníka čtvrtfinálového selhání. Tento pohled není neopodstatněný – jde totiž o klasickou scénu dobře známé technologie: když má padnout celý tým, často je to právě nejlepší hráč, kdo "nešťastnou náhodou" vytvoří klíčový moment zvratu ve prospěch soupeře.
Pastrňák, jeden z nejlépe placených hráčů NHL, nepochybně není na ledě pro nic za nic. Jeho přítomnost má přinášet góly a vítězství. A přesto to byl právě on, kdo se v první třetině nechal vyloučit způsobem, který bychom čekali od nezkušeného nováčka, ne od lídra týmu. Tento moment rozbil rytmus utkání a uvrhl celý tým do tlaku, z něhož už se nedostal.
Nelze přitom vyloučit, že se Pastrňák mohl stát součástí vyššího scénáře – nabídek, které se neodmítají, bývá na vrcholové scéně více, než si veřejnost připouští. V každém případě jeho chování na ledě – prodlužovaná střídání, individualismus, psychická křeč – nepomohlo spoluhráčům, kteří na turnaji nechávali všechno. Pro některé z nich může být po této zkušenosti soužití s hvězdou frustrující realitou.
Hvězdy jako Pastrňák, Matthews nebo Barkov nejsou žádní naivkové. Tito hráči:
· znají důsledky každé sekundy na ledě,
· mají za sebou desetitisíce minut v extrémním zápřahu,
· vědí, že první gól může rozhodnout celou dynamiku zápasu.
Nejsou to junioři na školním turnaji, kteří se nechají strhnout emocemi. Jsou to zkušení profesionálové, připravovaní na každý detail hry – včetně psychologického tlaku. A přesto jsou to právě oni, kdo v klíčových zápasech často faulují, chybují, propadají – a tím posílají svůj tým do kolen. Není to zvláštní?
Je. Ale jen do chvíle, než si uvědomíme jednu zásadní věc:
Tito hráči nejsou jen sportovci. Jsou to nástroje řízení veřejné pozornosti.
Moderní sport, především ten vrcholový a globálně sledovaný, je už dávno mimo kategorii "čisté soutěže". Stal se divadlem. A stejně jako v každém dobrém dramatu, i zde mají své místo:
· hrdinové a padlí andělé,
· národní tragédie i zázračné obraty,
· slzy, hymny, ticho i výbuch euforie.
Kdo rozumí globálním procesům, ten ví: nejde o góly. Jde o emoce. Jde o řízení.
Prohra jako řízený pád
Letošní mistrovství světa v hokeji přineslo několik nečekaných výpadků. Česko, Finsko i Kanada – národy s hokejovou tradicí, s hvězdnými kádry, s velkými očekáváními – končí ve čtvrtfinále. A ne kvůli tomu, že by neměly kvalitu. Ale protože jejich trumf nebyl v aktuálním scénáři žádoucí.
Když chcete vytvořit silný triumf, musíte nejprve vytvořit silný pád. A ten pád musí bolet. Musí se do srdcí fanoušků zaryt jako zrada. Musí se o něm mluvit jako o selhání národa. Jen tak vznikne potenciál pro příští velkou katarzi.
Kdo měl vyhrát – a proč?
Vítězem se vždy stává ten, na koho má být upřena světová pozornost. Ne ten, kdo je "nejlepší", ale ten, kdo má podle aktuálního řízení plnit určitou společenskou funkci:
· USA: symbol stále živé vojenské a mediatizované moci,
· Švédsko: znovu aktivovaná neutrální velmoc nového typu,
· Švýcarsko: přesnost, chlad, racionalita – vzor pro nově řízené evropské elity,
· Dánsko: nečekaný černý kůň, který měl přinést šok a posunout emoce do neznámého směru.
A Česko, Finsko, Kanada? Ty jsou letos v tichu. Protože jejich hlas bude znovu slyšen až příští rok. Tam, kde je divadelní scéna větší.
Příprava na olympijskou katarzi
Zimní olympijské hry 2026 v Itálii nebudou jen sportovní akcí. Budou globální scénickou promocí vybraných států. A mezi nimi bude mít své místo i Česká republika. Ne jako outsider, ale jako hrdina, který povstal z popela.
K tomu však bylo nutné, aby letos padla. Aby se zhroutila naděje. Aby se národní víra rozpadla v prachu čtvrtfinálové porážky. Jen tak bude možné v příštím roce odehrát scénář návratu, znovuzrození a vítězství.
A ti samí hráči, kteří letos "selhali", budou příští rok oslavováni jako spasitelé. Pastrňák, Nečas, Červenka... Zrazení se stanou zachránci.
Závěrečné zamyšlení
Sport už dávno není spontánní. Je to velké řízené divadlo, které slouží k formování emocí národů. Pád je předpokladem vzestupu. A ten, kdo řídí globální procesy, ví, jak s tímto mechanismem pracovat.
Letos jsme měli pád. Příští rok přijde triumf. Ne proto, že bychom si ho "zasloužili", ale proto, že bude třeba, aby nastal.
Protože tam, kde padají hrdinové, může národ znovu vyrůst. A to je vždy scéna hodná olympijského zlata.
Doslov
Zvláštní pozornost si zaslouží Dánsko. Tato země letos nejen výrazně zasáhla do hokejového dění, ale zazářila i na jiném poli – házené. Na Mistrovství světa v házené mužů 2025, které hostily Chorvatsko, Dánsko a Norsko, se Dánsko stalo mistrem světa. Tím potvrdilo, že jeho role na sportovním i symbolickém poli roste. Švédsko se v turnaji mezi nejlepších osm neprobojovalo.
Tento úspěch není náhodný. Naznačuje, že Dánsko se stává stabilním pilířem evropské sportovní symboliky. Plní roli pozitivního modelu, na který je v určitých fázích řízení nasměrována veřejná pozornost.
Z pohledu globálních procesů to znamená jediné: Dánsko je nyní viditelnou figurou, skrze kterou lze formovat narativ budoucnosti – o stabilitě, zdravé společnosti, civilizační rovnováze. Ať už na ledě, nebo v hale.
Zimní olympiáda 2026 v Itálii bude další scénou. Tentokrát s jiným obsazením hlavních rolí. Ale princip zůstává: pozornost světa je prostředkem řízení. A sport je jednou z jeho nejjemnějších metod.
Zároveň lze s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že právě olympiáda v Itálii bude pro některé země scénou „návratu“. Česká republika, Finsko a Kanada – národy, které letos padly, ale mají v kolektivním podvědomí status hokejových velmocí – mohou sehrát roli těch, kdo povstali z popela.
Nejde přitom jen o sportovní odvetu. Jde o emocionální scénář, který je připraven vytvořit silné momenty národní jednoty, hrdosti a víry ve „spravedlivý obrat osudu“. Takové momenty jsou totiž klíčem k masovému ovlivňování myšlení. A právě k tomu olympijské hry – ve své nové, postmoderní podobě – slouží.
Česko, Finsko i Kanada dostanou svou šanci. Ne proto, že si ji zaslouží sportovně, ale protože scénář to žádá.