Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 7. část

24. 08. 2025 JK

21.4. Národnostní politika bolševismu — formování mnohonárodnostní lidskosti (str. 236).

21.4.2. Ideály a jejich uvádění do života: Algoritmika sociálních přeměn (str. 238).

Avšak ohlášení těch či oněch ideálů samo o sobě nevede k jejich automatickému a okamžitému uvedení do života, a to v žádných předem daných či výhledových lhůtách.

Příčiny tkví v tom, že život společnosti v režimu odlišujícím se od těch či oněch ideálů (i kdyby je dostatečně široké vrstvy obyvatelstva vyznávaly) je objektivně podmíněn statistikou mravně-psychologických typů vlastních této společnosti, které formují její psychodynamiku a odráží se v ní i výsledcích její práce.

Způsob života – ten stávající – je vyjádřením mravně podmíněné algoritmiky psychiky všech členů této společnosti, té algoritmiky, která reálně působí a ne té, kterou si lidé sami připisují ve svém sebehodnocení; to samé platí i pro loajální odborné posudky o stavu a výhledech společnosti, jaké bývají prováděny na objednávku všech davo-„elitářských“ režimů. (…)

Aby tedy mohly být jakékoliv ideály uvedeny do života, je nutné v dané společnosti změnit reálnou statistiku mravně-psychologických typů. A vzhledem k tomu, že mravně-psychologický typ (typ struktury psychiky) jedince je v průběhu jeho dospívání v mnohém formován historicky zformovanou kulturou společnosti a jejími subkulturami, a že v davo-„elitářských“ kulturách není absolutní většina dospělých schopna dalšího sebevzdělávání a sebevýchovy v důsledku toho, že byl v dětství a mládí těchto lidí potlačován a pokřiven proces jejich individuálního formování (a v řadě případů – už od doby předcházející jejich početí), je nutné provést změnu této statistiky změnou kultury (posuzované jako informačně-algoritmický systém) sdružující v sobě danou množinu jedinců. Jinými slovy, úkol uvedení statistiky mravně-psychologických typů vlastních dané společnosti do souladu s těmi či oněmi ideály vyžaduje vedení příslušné politiky, tj. uvědomělé jednání jak státnosti, tak i zainteresované politicky aktivní veřejnosti.

A pouze ve výsledku takovéhoto uvědomělého účelného jednání, nachází-li odezvu v životě, může ve společnosti po určité době vzniknout taková statistika mravně-psychologických typů, jaká povede k takové změně způsobu života společnosti, jež bude vyjádřením dříve vyhlášených ideálů.

Řečené platí pro jakékoliv ideály (cíle politiky) uváděné do života společnosti: Jak pro ideály svobodného života všech lidí v Království Božím na Zemi, tak i pro „ideály“ toho či onoho otrokářství uplatňovaného těmi či oněmi způsoby nějakou menšinou ve vztahu k většině v národních, regionálních a globálních měřítcích. (Poznámka JK: Ke všem zde i dále uvedeným tvrzením ve vazbě na Boha odkazuji na svoji druhou nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 o nové monoteistické verzi víry). A jak poznamenal ve svých zápiscích římský imperátor-filozof Marcus Aurelius (121 – 180, který byl imperátorem od roku 161): «Je šílenstvím myslet si, že se zlí nebudou dopouštět zla.» (Poznámka JK: Tady mě napadají následující otázky: „Jsou zástupci Globálního prediktoru /GP/ zlí, anebo nejsou? A jsou-li zlí, dokáží se změnit? A pokud se změnit nedokáží, můžeme s tím udělat něco my sami?“ Věřím, že ano!).

Každý způsob života společnosti je vyjádřením historicky vzniklé statistiky mravně-psychologických typů vlastních této společnosti.

Přechod k jakémukoliv jinému způsobu života je možný pouze ve výsledku příslušné změny této statistiky, ve výsledku účelového a uvědomělého úsilí rozšiřující se množiny lidí – přívrženců daného způsobu života.

Celková algoritmika provádění takovéto změny statistiky mravně-psychologických typů ve společnosti zahrnuje kroky spadající do všech šesti priorit zobecněných prostředků řízení/zbraní a dosáhne úspěchu, pokud se opírá o objektivní zákonitosti všech šesti skupin, kterým je podřízen život jedinců, rodin, sociálních skupin, kulturně svébytných společností i celého lidstva. (Poznámka JK: Podrobný popis všech šesti priorit zobecněných prostředků řízení/zbraní je v Základech sociologie 2 na str. 110 až str. 112 a popis všech šesti skupin objektivních zákonitostí je v Základech sociologie 4 na str. 126 a str. 127). A konkrétně tato algoritmika přeměn zahrnuje:

- Propagandu určitých ideálů ve společnosti, které se však v davo-„elitářských“ společnostech nemusí nutně shodovat se skutečnými záměry konceptuálně mocných iniciátorů sociálních přeměn (ukrýt v davo-„elitářských“ kulturách skutečné záměry, které jsou pro společnost dost možná nepřijatelné za naopak dobře znějící ideály-hesla, je úkolem ideologické moci). (Poznámka JK: V Rusku i u nás dosud máme davo-„elitářskou“ kulturu, kterou je třeba změnit, např. uváděním do života bohemismu – viz moje nejobsáhlejší poznámka ve zkrácené verzi kapitoly 21.4.1 o podstatě bolševismu).

- KROKY PODNIKANÉ MNOŽSTVÍM LIDÍ ZAMĚŘENÉ NA UVEDENÍ VLASTNÍ PSYCHIKY DO SOULADU S VYHLAŠOVANÝMI IDEÁLY – to je to hlavní, neboť od toho se odvíjí i to daleko důležitější – VÝCHOVA DORŮSTAJÍCÍCH POKOLENÍ V SOULADU S TĚMITO IDEÁLY.

- Propagandu metod, které zaručují (nebo údajně zaručují – v případě davo-„elitářství“) uvádění propagovaných ideálů do života a fakticky – propagandu takové reorganizace společenských institucí, aby jejich činnost automaticky vedla k realizaci skutečných (v podmínkách davo-„elitářství“ vůbec nemusí být veřejně deklarované) záměrů konceptuálně mocných iniciátorů reforem.

- Reorganizaci a vytvoření úplně nových chybějících společenských institucí v souladu s těmito záměry.

- Kroky podnikané reorganizovanými a nově vytvořenými společenskými institucemi zaměřené na uvádění těchto záměrů do života.

- Ochranu příslušné politiky a jejích činitelů před politikou a živelnou sabotáží prováděnou ideově přesvědčenými protivníky těchto záměrů a jejich pomahači, jejichž boj proti této politice může být více či méně neuvědomělého charakteru, neboť pramení z automatismů jejich nevědomých úrovní psychiky. V některých případech se může ochrana politiky a politických aktivistů projevovat účelovou likvidací ideově přesvědčených nositelů jiných ideálů a jejich pomahačů, a to jak uvědomělých, tak i těch, kteří jednají na základě automatismů nevědomých úrovní psychiky; v mírnějších variantách jim mohou být zakázány ty či ony druhy činnosti, nebo mohou být na delší či kratší dobu izolováni od společnosti či vypovídáni za hranice.

21.4.3. Národnostní politika v SSSR: Úspěchy a opomenutí (str. 242).

Přibližně tak, jak to bylo podáno v kapitole 21.4.2, přestože v poněkud jiné terminologii, chápali úkol budování komunismu bolševici, když do svých rukou převzali státní moc. (Poznámka JK: Za účelem prokázání tohoto tvrzení je citován text V. I. Lenina O naší revoluci v Základech sociologie 6 na str. 242 a str. 243). (…)

Ve výše popsané algoritmice přeměn společenského života je významnou skutečností to, že propagované ideály: Se zaprvé ne vždy shodují se skutečnými záměry a zadruhé, že sociologicko-ekonomická teorie (pokud existuje), která o sobě prohlašuje, že je zaměřená na uvedení propagovaných ideálů do života, se vůbec nemusí zakládat na algoritmice vedoucí k jejich uvedení do života (právě to se dělo a děje v případě pokusů opírat se při budování socialismu a komunismu o marxismus).

Prvky výše popsané algoritmiky řízení, jejímž prostřednictvím jsou uváděny skutečné záměry (nebo propagované ideály) do života, je možné odhalit jak v procesu formování Sovětské moci, tak i v procesu formování buržoazně-liberálního politického systému v postsovětském Rusku. Rozdíl spočívá pouze v tom, že:

- Zaprvé,

   - bolševici podmiňovali ideál skutečné svobody jedince ve společnosti likvidací vykořisťování „člověka člověkem“,

   - a buržoazní liberálové vykořisťování „člověka člověkem“ implicitně zahrnují do pojmů „svoboda jedince“ a „lidská práva“, neboť popírají samotný fakt existence této sociální neřesti v liberální společnosti.

- Zadruhé,

   - bolševici v míře svého chápání společnosti a podstaty marxismu poctivě pracovali na uvádění tohoto ideálu do života a vytvářeli podmínky pro osobnostní rozvoj nových pokolení, i když se jim v tom z mnoha příčin nepovedlo dosáhnout úspěchu (Poznámka JK: Toto tvrzení je podle mne pravdivé pouze pro historicky krátké období řízení SSSR ze strany J. V. Stalina, a to i přesto, že bylo zatíženo represemi roku 1937 a Velkou vlasteneckou válkou),

   - a buržoazní liberálové pracují na tom, aby vykořisťování většiny liberálně-buržoazní nebo jinou menšinou nikdy nebylo vymýceno a s tímto cílem vytvářejí podmínky pro osobnostní degradaci nových pokolení, přičemž zatím ve věci obnovování systému vykořisťování „člověka člověkem“ slaví úspěch; a jejich kult tolerance, to je požadavek kladený na vykořisťované, aby vykořisťování „člověka člověkem“ přijímali jako něco patřičného pod záminkou, že vykořisťovatelé jsou „jiní“ a mají právo být „sami sebou“ a všichni ostatní by si jich za tuto jejich „osobitost“ měli vážit.

J. V. Stalin se výslovně o tomto rozdílu v chápání skutečné svobody jedince a „svobody“ jedince v jejím liberálně-buržoazním, marxisticko-trockistickém a dalších fašistických zvrácených pojetích vyjádřil zcela jasně:

«Je mi zatěžko představit si, jakou asi může mít „osobní svobodu“ nezaměstnaný, který chodí hladový a nenachází využití pro svou práci. Skutečná svoboda panuje pouze tam, kde je zlikvidováno vykořisťování, kde jedni lidé neutiskují jiné, kde není nezaměstnanost a chudoba, kde se člověk netřese strachy, zda zítra nepřijde o práci, bydlení a jídlo. Pouze v takové společnosti je možná skutečná a ne papírová individuální i jakákoliv jiná svoboda.» (vyčlenili jsme tučně v citaci).

Nu a jaké mohou být výhrady k tomuto Stalinovu názoru v podmínkách totalitární tyranie nadnárodní lichvářské korporace (Poznámka JK: Nadnárodní lichvářská korporace je podle mne jen výkonnou periférií „mozkového trustu“, tzn. zástupců Globálního prediktoru /GP/ - viz Základy sociologie 1 str. 22) panující nad postsovětským Ruskem, která proměnila všechny obyvatele státu ve své rukojmí, nevolníky a otroky, a „elitu“, včetně poslanecko-úřednického sboru v prodejné lokajíčky a své „ideové“ přisluhovače? (Poznámka JK: U nás je to podobné!).

A přestože byl v SSSR ideál vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ vyjádřen prostřednictvím ideologie materialistického ateismu „mraksismu“, je tento ideál také vyjádřením podstaty Zjevení Jediného Zákona předaného lidem v různých epochách přes Mojžíše, Krista a Mohammeda, kterému se však historicky reálný judaismus, křesťanství i islám zpronevěřily. (Poznámka JK: K tomu je třeba uvést, že všechna Písma jsou dílem lidských rukou a byla sepsána za účelem bezstrukturního řízení kulturně svébytných společností a celého lidstva, přičemž za jejich sepsáním je podle mne třeba hledat činnost zástupců Globálního prediktoru /GP/). A v tom tkví odpověď na otázku, proč je z hlediska života opodstatněné Stalinovo vyjádření: „Bůh pomáhá bolševikům“. (Poznámka JK: Tento výrok je v knize Nastal čas o Stalinovi pohovořit… na str. 28, ale je otázkou, zda ho J. V. Stalin skutečně vyslovil – více k tomu viz moje nejobsáhlejší poznámka ve zkrácené verzi kapitoly 21.4.1 o podstatě bolševismu).

Navíc je nutno vysvětlit ještě některé další okolnosti, aby ti, kteří nemají osobní vzpomínky na sovětskou minulost, dokázali této minulosti i „vědeckému komunismu“ v jeho marxisticko-leninské verzi lépe porozumět. Zatímco na Západě byla slova „socialismus“ a „komunismus“ vnímána jako synonyma, tak v SSSR označovala dvě postupné fáze výstavby plnohodnotné lidské společnosti, ve které není místo pro vykořisťování „člověka člověkem“, a proto jsou v ní všichni svobodní.

První fáze se nazývala „socialismus“ a předpokládala realizaci principu „od každého podle jeho schopností, každému podle jeho práce“.

Druhá fáze se nazývala „komunismus“ a předpokládala realizaci principu „od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“ díky rozvoji výroby a vybudování příslušné kultury zajišťující všestranný a úplný osobnostní rozvoj členů komunistické společnosti.

První fáze, která občany morálně zavazovala pracovat podle jejich schopností, předpokládala, že spotřeba statků obyvatelstvem bude omezena platební schopností členů společnosti a jejich rodin (odměna „podle práce“), což znamenalo zachování tovární výroby a peněžního oběhu. Přičemž všechny možnosti, jak mohli občané získat příjem, se dělily na pracovní (příjem z pracovní činnosti – mzdy, důchody, stipendia) a nepracovní (podvody, zlodějny, krádeže, loupení, zpronevěry, vykořisťování cizí práce v přímé nebo zprostředkované podobě apod.). Navíc měli pracující, děti, staří lidé a invalidé nezávisle na své účasti na společenském sjednocení práce právo využívat společenské fondy spotřeby, jak bylo na příkladu vysvětleno dříve v kapitole 20.2 (Díl 5 tohoto kurzu). (Poznámka JK: Kapitola 20.2 nazvaná Vykořisťování „člověka člověkem“ a multikulturalismus je v Základech sociologie 6 od str. 20 do str. 66).

Získávání nepracovních příjmů bylo odsuzováno jak společenskou morálkou, tak i státní ideologií a v mnohých případech v SSSR tvořilo skutkovou podstatu trestného činu se všemi následky z této právní kvalifikace vyplývajícími. (Poznámka JK: K tomuto odstavci je v Základech sociologie 6 na str. 247 obsáhlá poznámka pod čarou č. 355, jejíž zvýrazněný závěr zní: „Právo buržoazní oligarchie na vykořisťování zbytku společnosti je tou hlavní zamlčovanou skutečností liberální ideologie.“). (…)

Z toho plyne, že i základní ekonomický zákon socialismu se v podání bolševiků od základního ekonomického zákona kapitalismu liší. J. V. Stalin jej definoval následovně:

Základní ekonomický zákon kapitalismu: «…zajišťování maximálního kapitalistického zisku prostřednictvím vykořisťování, ruinování a ožebračování většiny obyvatelstva daného státu cestou jeho porobení, systematického okrádání národů jiných států, obzvláště zaostalých států, a nakonec také prostřednictvím válek a militarizace národního hospodářství sloužícími k zajišťování těch největších zisků».

Základní ekonomický zákon socialismu: «…zajišťování maximálního uspokojování neustále rostoucích materiálních a kulturních potřeb celé společnosti cestou nepřetržitého růstu a zdokonalování socialistické výroby na základě nejvyšší techniky. 

Takže místo zajišťování maximálních zisků – zajišťování maximálního uspokojování materiálních a kulturních potřeb společnosti; místo rozvoje výroby s přestávkami od vzestupu ke krizi a od krize k vzestupu – nepřetržitý růst výroby; místo pravidelných přestávek v rozvoji techniky doprovázených rozkladem výrobních sil společnosti – nepřetržité zdokonalování výroby na základě nejvyšší techniky. (Poznámka JK: Z citací J. V. Stalina je zřejmé, jak důležitá je úloha osobnosti v dějinách, protože podle mne to byl právě on, kdo poprvé v dějinách lidstva dokázal bolševiky vyhlašované cíle, příznivé pro pracující většinu, svou činností realizovat v praxi, což ale po jeho smrti skončilo). (…)

A když mluvíme o systematičnosti a proporcionálnosti rozvoje národního hospodářství, tak se tím rozumí řízení meziodvětvových a meziregionálních bilancí v chronologické návaznosti na plánovací období v souladu s hlavním ekonomickým zákonem socialismu. Přičemž v praktické hospodářské činnosti musí být finanční stabilita podniků v odvětvích a regionech zajišťována prostřednictvím příslušné nadstavby v podobě algoritmiky na přerozdělování daní, dotací a podpor.

To znamená, že hlavním zdrojem ekonomických problémů při budování socialismu a komunismu je odchýlení se systému plánování od základního ekonomického zákona socialismu a jeho vlastní chyby v metodologii plánování.

Druhá fáze předpokládala bezplatné poskytování všech statků všem členům komunistické společnosti bez jakýchkoliv omezení, které by na ně společnost zvnějšku v přímé nebo zprostředkované podobě uvalovala, tj. poskytování statků podle potřeb, které měly být omezeny pouze mravností samotného člověka. Těmi prostředky pro uspokojování individuálních a kolektivních potřeb lidí měly být Příroda a národní hospodářství v celonárodním vlastnictví. Práce se měla stát svobodnou a proměnit se v tu nejdůležitější životní potřebu, neboť tvůrčí potenciál jedince se nerealizuje v nicnedělání a prázdných řečech, ale právě jen v práci a jen díky jejím výsledkům se pracujícímu dostane společenského uznání. V ekonomice komunismu měli všichni pracovat podle svých schopností a evidence pracnosti (vynaložené práce) měla být ve všech odvětvích prováděna v naturální podobě (člověkohodinách), stejně jako evidence vyráběné a spotřebovávané produkce (tj. podle nomenklatury a norem), takže peněžní oběh se měl stát kvůli své přebytečnosti minulostí. (Poznámka pod čarou č. 363 v Základech sociologie 6 na str. 251: Přičemž nad otázkou metrologické nezpůsobilosti této teorie vykazování hodnoty práce, na které byla založena politická ekonomie marxismu, se marxisté nepozastavovali, a to ani po zveřejnění Ekonomických problémů socialismu SSSR, kde J. V. Stalin přímo na tento problém poukazoval, tj. zatímco pracnost, tedy práce vynaložená na vykopání příkopu kopáči může být vyhodnocena v „člověkohodinách“, tak jak v „člověkohodinách“ vyhodnotíte pracnost prokázání nějaké matematické poučky …? /…/ A jak takovou míru pracnosti chcete určovat například v umění /to je přece odvětví ekonomiky, které formuje estetiku našeho životního prostředí a podílí se na výchově lidí/, ani nemluvě o tom, že kvalitu uměleckých děl dost dobře nemůžete standardizovat …. /…/ A stejně tak, jako byla ponechána stranou problematika zajištění metrologické průkaznosti řízení, nezamýšleli se ani nad tím, jak bude v podmínkách komunismu zachován kreditně-finanční systém jako nástroj makroekonomického řízení a statistické evidence preferencí spotřebitelů, jež jsou podmíněny jejich subjektivismem, který dost dobře není možné standardizovat na základě nějaké nomenklatury. Tato problematika je vysvětlena v již dříve zmiňované monografii: … Ekonomika inovačního rozvoje, Řídicí základy ekonomické teorie.).

Uvedení ekonomiky SSSR v posledních letech Stalinova života do režimu systematického snižování cen v míře růstu výroby a uspokojování potřeb lidí se stalo jedním z nástrojů vykořeňování vykořisťování „člověka člověkem“ (Poznámka JK: Tato praxe však byla ihned po jeho smrti ukončena), neboť to blokovalo takový faktor okrádání většiny parazitickou menšinou, jakým je inflace (ztráta kupní síly peněz), která umožňuje obohacovat se menšině, jejíž příjmy rostou rychleji než inflace. (Poznámka JK: Inflaci zažíváme i v České republice, nicméně horší průběh to má v Ruské federaci, která podle mne má svými zdroji zajistit řiditelnost procesu přeformátování kolektivního Západu v čele s USA).

_______________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části