Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 5. část

18. 07. 2025 JK

Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 5. část

21.3. Základy teorie národnostní otázky (pokračování od str. 224).

Nositelem ideálů (smyslu života národa) je „genetické jádro“ národa (nácie, diaspory). A při vzniku civilizační pospolitosti mnohých národů vzniká také mnohonárodnostní „genetické jádro“ civilizace. Podíváme-li se na funkci tohoto jádra, tak ta spočívá v obnovování smyslu života národa v jeho rozvoji v návaznosti pokolení. Text „smysl života národa v jeho rozvoji“ byl v předchozí větě vyčleněn kurzívou, neboť zahrnuje i něco, co není vyjádřeno přímo:

Jádro v souladu s touto funkcí, která je mu vlastní, nemůže být generátorem nebo katalyzátorem degradačních procesů vedoucích k biologické degeneraci nebo k redukci ideálů na uspokojování výlučně fyziologických a běžných životních potřeb.

Uspokojování psychicko-fyziologických a běžných životních potřeb na úrovni zajišťování reprodukce biologicky zdravých pokolení schopných dalšího rozvoje je základem života, ne jeho smyslem. Pokud se to stane cílem i smyslem života, znamená to degradaci (lumpenizaci) nebo snahu o přežití v podmínkách vzniku nějaké krize.

Nicméně větší či menší podíl představitelů jádra může být zatažen i do degradačních procesů, ale poté, co na sobě pocítí jejich vliv, degradaci odmítnou, neboť ideály jsou na prvním místě a vliv degradačních procesů na jedince znemožňuje jejich dosažení. Jádro může zahynout, jestliže nestíhá efektivně odpovídat na „výzvy doby“, a v tom také spočívá vnitřní příčina zániku civilizací i národů v průběhu dějin; ale jako množina lidí se nemůže nechat zlákat procesy degradace a posilovat jejich potenciál, jinak by přestalo být jádrem plnícím svou charakteristickou funkci v životě národa nebo civilizace.

A přestože někdo z představitelů jádra nemusí vydržet tlak okolností a odpadnout od něj, může stejně tak někdo jiný (nebo ten, kdo od něj v minulosti odpadnul) tyto okolnosti překonat, vyřešit řadu úkolů svého osobnostního rozvoje a k jádru se připojit. Proto toto jádro v sestavě národa nebo obyvatelstva civilizace představuje určitou biologicky vyšší „rasu“. Příslušnost k jádru z hlediska biologie samozřejmě předpokládá u jeho představitelů určité genetické minimum biologického zdraví a existenci „automatického“ přístupového práva k určitým informacím a algoritmice obsaženým v egregorech příslušné kultury přes rodové egregory jejich předků. Jsou-li však mravně-etické normy „cizáka“ z nějakých příčin takové, že ze své vůle upřímně alespoň občas pracuje na realizaci stejného smyslu života, jaký reprodukuje jádro v návaznosti pokolení, může se i takový „cizák“ objektivně stát příslušníkem jádra. (Poznámka JK: Následují příklady takových „cizáků“ z historie Ruska prezentované na A. S. Puškinovi, V. I. Dalovi, A. K. Tolstém a J. V. Stalinovi, který o sobě říkal, že je Rus gruzínského původu). (…)

To jádro však netvoří pouze široce známí kulturní a političtí činitelé. Ti, kteří jsou přesvědčeni o tom, že „jádrem“ mohou být pouze významní představitelé „elity“, se pletou. Tím jádrem je především spousta takzvaných „obyčejných lidí“ žijících v dané společnosti svým „obyčejným“ životem. Dostanou-li se tito lidé do situace, pro jejíž vyřešení je potřebná „podstata tohoto jádra“, tak se u nich projeví.

V minulosti se žádný termín „genetické jádro“ v jazyce nevyskytoval, přesto v životě existovalo. A byl tu i ten pocit, že ve vztahu k němu si lidé nejsou tak úplně podobní. Příslušnost člověka k tomuto jádru lidé charakterizovali slovem „blahověrný“, jestliže nebylo používáno falešně, s cílem zalichotit „elitáři“, jak se to následně zvrtlo se slovy „Vaše blahorodí“, „Vaše vysokoblahorodí“, „Vaše svatosti“ a tak podobně.

Kromě toho, jak dokazují dějiny, není vůbec pravidlem, že potomci příslušníků jádra budou také patřit k jádru; nesprávné početí a chyby ve výchově, kterých se dopustí rodiče, z nichž alespoň jeden patří k jádru, se projevují i u nich. V důsledku toho termín „blahorodost“, kterým v daleké minulosti také mohli charakterizovat příslušnost ke genetickému jádru, přišel v životě o svůj obsah. Proto je nyní obnova skutečné blahorodosti a blahověrnosti v budoucích pokoleních povinností každé rodiny.

Nicméně ve své podstatě je jádro — genetické v aspektu obnovování smyslu života národa v jeho rozvoji. A je přítomno u každého národa, u každé regionální civilizace, která nevyčerpala smysl svého bytí. A dokud existuje, je živ i národ, je živa i civilizace.

Řečené znamená, že existuje určitý rozdíl mezi hlavní masou představitelů národa (civilizace) a představiteli genetického jádra, jež se projevuje v osobitostech individuální algoritmiky psychiky a v charakteru vzájemných vazeb mezi individuální psychikou a egregory, a celou noosférou.

Hlavní rozdíl spočívá v tom, že ti, co nepatří k jádru, se za svého života uvnitř svého národa (své civilizace) napojují na příslušné egregory a chovají se v souladu s jejich algoritmikou a svým egregoriálním postavením v těchto egregorech … (…).

Provedeme-li analýzu kultur a subkultur v jejich sestavě jako informačně-algoritmických systémů, můžeme v nich vyčlenit funkčně specifické komponenty:

1. Komponentu orientovanou na formování jedince v průběhu jeho života počínaje předhistorií jeho početí a konče jeho vstupem do dospělosti (to je to, co bylo dříve nazýváno „pedagogickou subkulturou“).

2. Komponentu orientovanou na zajištění fungování jedince ve světě, který ho obklopuje, tj. orientovanou na součinnost:

    - S jinými členy společnosti.

    - S technosférou a umělým životním prostředím.

    - S přírodním prostředím.

Jednou z nejvýznamnějších složek druhé komponenty je „obrázek světa“ a jeho vyjádření v různorodých jazycích, tj. vnímání a chápání světa (viz Část 1 tohoto kurzu).

V informačně-algoritmickém vztahu je druhá komponenta podmíněna první, neboť složky druhé komponenty musí být udržovány individuální kulturou smyslů, individuální a kolektivní kulturou celkové intelektuální a psychické činnosti, které se zase musí opírat o objektivně potřebnou úroveň biologického zdraví, tj. o míru rozvinutosti struktur organismu jedince a o celkovou harmoničnost rozvoje jeho organismu (tj. rozvinutost těchto jeho složek si musí vzájemně odpovídat). (…)

Národní a konfesně podmíněné kultury, hodnotíme-li je jako informačně-algoritmické systémy, se z hlediska výše pojmenovaných parametrů mezi sebou liší:

- Svými cíli (složením jejich množiny a jejich hierarchickou uspořádaností, přítomností nebo absencí chyb v objektivním vektoru cílů; složením a uspořádaností potencionálního vektoru cílů).

- Algoritmikou dosahování shodných cílů, což podmiňuje rozdílnou efektivitu dosahování cílů.

- Přítomností algoritmů, které nemají žádné analogy (z hlediska svých cílů a prostředků jejich dosahování) v jiných kulturách.

- Osobitostí „obrázku světa“ dominujícího v kultuře, který se v různých kulturách liší, a navíc odlišnostmi tohoto „obrázku světa“ od jeho objektivního předobrazu – samotného Života.

- Kromě toho mohou národní a konfesně podmíněné kultury zahrnovat „exoterickou“ (určenou všem) a „esoterickou“ (určenou jen pro ty či ony „vyvolené“) složku, které jsou mezi sebou v určité interakci, přičemž vše řečené výše o rozdílech kultur platí i pro porovnání „exoterické“ a „esoterické“ složky subkultur – a to jak v mezích nějaké jedné kultury, tak i při porovnání analogických složek různých kultur.

A právě v důsledku toho, že egregory národních a konfesně podmíněných kultur a subkultur objektivně existují a liší se mezi sebou obsahem svého informačně-algoritmického zajištění činnosti společností a společenství na ně navázaných, a také jedinců z těchto společností a společenství, kteří jsou na ně navázáni, jsou všechna politická prohlášení a právní „záruky“ rovnosti práv nezávisle na národním původu a konfesní příslušnosti v davo-„elitářských“ kulturách jen prázdnými slovy a neodráží se zaprvé ve statistikách charakterizujících život multikulturních společností i celého lidstva a zadruhé v dynamice změn v těchto statistikách s plynutím času (viz kapitola 20.2 tohoto kurzu). (Poznámka JK: Kapitola 20.2 nazvaná Vykořisťování „člověka člověkem“ a multikulturalismus je v Základech sociologie 6 od str. 20 do str. 66).

Toto obecné historické pravidlo V. O. Ključevskij vyjádřil ve svém aforismu, že: „Zákonitost historických jevů je nepřímo úměrná jejich duchovnosti“.

Výjimky jsou zřídkavé a toto pravidlo jen potvrzují, neboť takové „výjimky“ jsou důsledkem toho, že se duchovnost společnosti mění vlivem cíleně uplatňované politiky, a to potom vede ke změně kvality života. Je to odedávna známo z Koránu: «Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění» (Korán, 13: 12 (11)). No, a to, co je v lidech, je duchovnost: Informace a mravně podmíněná algoritmika jejich psychiky zformované kulturou a formující tuto kulturu do budoucna. (Poznámka JK: Ke všem zde i dále uvedeným tvrzením ve vazbě na Boha odkazuji na svoji nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 o nové monoteistické verzi víry, přičemž závěr této kapitoly odcituji bez jakýchkoliv úprav z mojí strany).

Mezi takové „výjimky“ ze zákonitosti, na kterou poukázal V. O. Ključevskij, patří konkrétně:

- Stalinská epocha, kdy se socialismus nebudoval slovy ale činy, což vedlo ke změně informačně-algoritmického obsahu národních kultur i všech sociálních statistik.

- Malajsijský „kulturně-ekonomický zázrak“, za který Malajsie vděčí politice „antisemity“ a „antiamerikanisty“, „protivníka globalizace“ (na biblický způsob) – Mahathira Mohamada (narozeného v roce 1925), který byl předsedou vlády od roku 1981 do roku 2003. Jak informuje Wikipedie, tak „za něho se Malajsie proměnila ze státu se slabě rozvinutou zemědělskou ekonomikou v jednoho z „asijských tygrů“.

Také je užitečné zmínit, že ani jedna z těchto dvou výjimek z Ključevského obecného historického pravidla by nebyla možná, kdyby v SSSR a v Malajsii platila – prý „demokratická“ – formální a životem nepotvrzená omezení na dobu, po kterou mohou politici zastávat nejvyšší státní funkce.

Příčina toho spočívá v tom, že doba trvání procesů účelově zaměřené (a tím spíše sociálně-živelné) přestavby informačně-algoritmického zajištění egregorů národních kultur je podstatně delší, než doba trvání pravomocí veřejných činitelů zakotvená právní úpravou takzvaných „demokratických“ společností. V důsledku toho, a také vlivem uplatňované praxe manipulovat názorem davu, „demokratická“ výměna vedení nekompetentním elektorátem ve falešných demokraciích nezaručuje návaznost kurzu rozvoje davo-„elitářské“ společnosti směrem k lidskosti, neboť ve své většině jsou jak národní „elity“, tak i jejich kurátoři, zastánci ideového internacismu, proti takovému rozvoji, který by podrýval kulturologické vazby davo-„elitářství“.

Jinými slovy:

Omezení doby trvání mandátu osob volených do nejvyšších státních funkcí ani omezení počtu zastávání těchto mandátů jednou osobou (za sebou nebo celkem) není vyjádřením demokracie, která musí být zaměřena na to, aby se ve státě (tj. ve společnosti a ve státním aparátu) neprojevoval nedostatek odborných kádrů kompetentních v oblasti řízení, kteří si uvědomují zájmy skutečného rozvoje národa a cesty a prostředky jejich dosahování, kteří neslouží realizaci těchto zájmů ze strachu či za odměnu, ale dělají to na základě svého svědomí.

To je potřebné k tomu, aby byl v případě nutnosti státní činitel nahrazen jinou osobou, a to dokonce i v průběhu jeho mandátu, jestliže nedokáže řádně plnit povinnosti, které mu byly svěřeny; a také k tomu, aby mohl být význačný politik po několika desetiletích své svědomité služby národu nahrazen neméně kompetentním a způsobilým pokračovatelem celonárodního díla a byla tak zajištěna návaznost politiky a práce započaté v období, kdy svěřené pravomoci vykonával jeho předchůdce.

Omezení mandátů a jejich počtu nepotřebuje národ, ale pánové falešných demokracií, aby takovým lidem jako byl D. F. Roosevelt a J. V. Stalin, neumožnili tvořit dějiny samostatně; aby bylo možné bez problémů jednu loutku „demokraticky“ zvolenou nemyslícím davem nahrazovat jinou, zvolenou neméně „demokraticky“, a aby nebylo nutné tyto věci řešit excesy, které vyvolávají příliš velký rozruch, jako byla vražda prezidenta J. F. Kennedyho, který (z hlediska pohlavárů biblického projektu) začal řídit „ne tam“ a „ne tak“, neboť takové excesy podrývají autoritu systému a víru davu k němu; a také, aby se pokud možno vyhnuli nutnosti provádět vraždy v utajení (vražda F. D. Roosevelta a J. V. Stalina), neboť zachování těchto tajemství je v řadě případů velice náročná věc a jejich odhalení také diskredituje zavedený systém a přivádí lidi na myšlenky o jeho skutečných pánech a jejich cílech.

S ohledem na kvalitu života a možnosti dalšího rozvoje společnosti je určující ta komponenta kultury, která je zaměřená na formování života jedince v období počínaje předhistorií jeho početí a konče jeho vstupem do dospělého života, tj. pedagogická subkultura. A v mnohonárodnostním státě (a také v mnohodiasporální společnosti) vztah státní moci k této subkultuře výhledově předurčuje, zda bude krize multikulturalismu řešena nebo dojde k jejímu dalšímu vyostřování.

Jestliže na základě toho, co bylo vyloženo výše v této kapitole, provedeme analýzu historicky zformovaných národně a konfesně podmíněných kultur, tak se ukáže, že:

V současné době i v dohledné historické minulosti byla judaisticky-židovská kultura, posuzujeme-li ji jako informačně-algoritmický systém, unikátní v tom smyslu, že pouze v ní jsou přítomny určité cíle na úrovni globálního významu a pouze v ní je aktivní algoritmika jejich dosahování.

Díky této okolnosti se nemohlo odsuzování a odmítání ideového internacismu a jeho globálně-politické praxe stát jeho alternativou ani mu zabránit v tom, aby pracoval na dosažení neomezené vlády nad světem. V důsledku jednoznačně unikátního informačně-algoritmického zajištění své činnosti se ideový internacismus historicky zformovaného judaismu nachází mimo konkurenci v porovnání se všemi jinými davo-„elitářskými“ kulturami po veškerou dobu celé dohledné historie.

Proto je pro představitele nejudaistické i nežidovské kultury pro dosažení spotřebitelského a sociálně úspěšného postavení v tomto světě tou nejlepší strategií – „zaprodat se židům“. A k tomu je nutné, aby takový člověk měl pro pány a pohlaváry ideového internacismu „užitnou hodnotu“ nebo si ji od nuly vytvořil. Tady je nutné poznamenat, že obzvláště se cení upřímný „obdiv k židům“, v jehož základu leží zmrzačená mravnost a intelektuální nezpůsobilost v chápání dějin, politologie, psychologie a sociologie v celém jejich komplexu. Tj. vše je v plné shodě s doktrínou Deuteronomia-Izajáše: Buď sloužit pánům této doktríny, nebo se stát historickou minulostí.

Jenže se jedná o strategii dosahování spotřebitelského a sociálně úspěšného postavení v tomto světě, a ne o strategii dosahování plné lidské důstojnosti v Životě. A neexistují žádné důkazy o tom, že právě doktrína Deuteronomia-Izajáše je vyjádřením Božího předurčení ve vztahu k osudům lidstva, takže její úporné prosazování do života bude nutné si zodpovědět před Bohem, přičemž postih za tupou loajalitu vůči ní bude vyšší než za tu úpornost.

Kromě toho:

Život celkově a především – biologická degenerace biblicky-civilizovaných společností a z nich vzešlých „světských“ společností, a také globální biosféricko-sociální krize, kterou vyprodukovaly, jsou objektivním ukazatelem toho, že tato doktrína není Shora podporována: Bůh není schizofrenik, a tudíž nemůže vykořeňovat pravověrnost, kterou Sám káže.

Alternativou ideovému internacismu založenému na doktríně Deuteronomia-Izajáše se může stát pouze vykořenění davo-„elitářství“ v globálním měřítku ve všech jeho možných podobách. To předpokládá rozvoj, šíření a uvádění do života mocnější koncepce globalizace vycházející z objektivní pravověrnosti (jako mravnosti obsahově jiného charakteru) a zahrnující v sobě jiné cíle a jinou algoritmiku jejich dosahování, jejímiž nositelkami se musí stát všechny národní kultury i kultury diaspor, včetně té židovsko-judaistické.

V opačném případě bude egregoriální algoritmika celého tohoto souhrnu národních a konfesně podmíněných kultur ve své historicky zformované podobě stejně jako dřív hrát ty své „šejdířské egregoriální hrátky“ se všemi lidmi, kteří nedosáhli lidského typu struktury psychiky (a také s těmi, kteří o něj za těch či oněch okolností přišli ztrátou svého sebeovládání) a nemají příslušné znalosti a návyky, v souladu s egregoriálním postavením každého takového člověka ve chvíli jeho interakce s tím či oním egregorem.

A v tomto historicky zformovaném systému vzájemných vazeb mezi egregory a nositeli nelidských typů struktury psychiky, který tu dodnes funguje, má díky tomu, že dokáže obsáhnout nejširší okruh oblastí činností, což je podmíněno jeho globální úrovní vytyčování si cílů, nejvyšší status právě egregor judaisticko-židovského ideového internacismu a na něj navázaný egregor biologického internacismu LGBT společenství, takže:

- Je potom neloajalita ve vztahu k algoritmice těchto egregorů v politice i byznysu při nelidském typu struktury psychiky člověka, který se proti nim vzbouřil a nemá podporu algoritmiky svých egregorů v příslušných oblastech činností, zárukou sociálních neúspěchů jeho samotného i určité části jeho rodných a blízkých (což může přinejhorším vést až k jeho předčasné smrti nebo i záhubě celého jeho rodu).

- Zatímco loajalita zajišťuje prosperitu (kariéru, bohatství a tak podobně) v souladu s úrovní „užitné hodnoty“ daného jedince, jak ji vyhodnotí algoritmika egregorů židovsko-judaistického internacismu a LGBT společenství.

Ale nositelé lidského typu struktury psychiky se ve všech epochách a ve všech národech nacházeli mimo moc tohoto egregoriálního systému, neboť oni jsou náměstky Božími na Zemi žijícími v soubornosti, přestože je tato jejich soubornost pouze jedním z mnohých segmentů noosféry planety a sestava jedinců, která tento segment podporuje, nepatří právě k té nejpočetnější.

To, co je vyloženo v této kapitole, je nezbytné minimum pro pochopení dějin formování mnohonárodnostního SSSR a jeho úspěchů: Bůh pomáhá bolševikům… (Poznámka JK: Tento výrok měl říci J. V. Stalin /viz Nastal čas o Stalinovi pohovořit… str. 28/, ale zatím jsem nenašel žádný odkaz na zdroj této informace, a proto je otázkou, zda ho skutečně vyslovil. Nicméně uvedení tohoto výroku je opět ukázkou propagace bolševismu ze strany autorů kurzu Základy sociologie, stejně jako je ukázkou propagace nové monoteistické verze víry. Svůj názor na tuto problematiku podrobně popíšu ve Zkrácené verzi Hlavy 21 – 6. části, jež bude následovat).

________________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části