Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 4. část

11. 07. 2025 JK

Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 4. část

21.3. Základy teorie národnostní otázky (pokračování od str. 210).

Avšak smysl života diaspor pobývajících v jiných společnostech, se může v něčem lišit od smyslu života nácie, ze které vyšly, neboť začínají sdílet určitou pospolitost osudů s tou společností, ve které pobývají.

Pokud v procesu interakce se společností, ve které diaspora pobývá, nahradí smysl života dané společnosti smysl života nácie, ze které diaspora vyšla, může se národnostní charakter diaspory silně odlišovat od národnostního charakteru původní nácie, což se může v tom nejsilnějším stupni projevit až úplným odmítáním národnostního charakteru její původní nácie. Ale možný je i opačný proces, ve kterém je smysl života společnosti, která přijala diasporu, nahrazen smyslem života vlastním dané diaspoře. A oba tyto procesy mohou být využity jako nástroj při vedení „hybridní války“. (Poznámka JK: Následují příklady ne zcela přesných definic pojmu diaspora s komentáři v Základech sociologie 6 na str. 210 a str. 211, za nimiž je uvedena definice tohoto termínu od autorů kurzu Základy sociologie).

Diaspora, to je množina nositelů určité národní nebo náboženské kultury stabilně existující po dobu delšího časového úseku (řádově po dobu aktivního života jedince a více – až do reprodukce v návaznosti pokolení), kteří:

- Zaprvé žijí za hranicemi areálu formování a dominování své kultury a udržují si ve společnosti svého pobytu více či méně široké spektrum sociálních vazeb (včetně účasti ve společenském sjednocení práce) s představiteli dominující kultury a jiných diaspor, takže:

   - Si diaspora tímto způsobem ve společnosti svého pobytu vytvoří svou sociokulturní niku a nabyde schopnost ovlivňovat její osud, a to jak v kladném, tak i negativním směru.

   - Trvalé složení diaspory se v té či oné kvalitě, ve větší či menší míře začíná podílet na osudu společnosti svého pobytu.

- Zadruhé si uchovávají svou kulturní svébytnost v jiné kultuře, která je obklopuje, a to i v případě, že se určitá část představitelů diaspory stane obojetně kulturní (především – dvojjazyčnou), a určitá část je asimilována společností, ve které pobývá. (…)

A vzhledem k tomu, že diaspory jsou množiny lidí, a že množiny lidí na rozdíl od jednotlivců nedisponují vědomím a vůlí (to jsou komponenty individuální psychiky ne té kolektivní), není ve vztahu k diasporám na místě použití takových slov jako „musí“ a „nemusí“ ve smyslu přisuzování jim nějaké etické povinnosti k okolním lidem; uložit si etické povinnosti jakéhokoliv druhu může ze svého rozhodnutí, uvědoměle, na základě své vlastní vůle pouze samotný jedinec.

Vznik a existence diaspor je nejen objektivní historickou daností, ale i objektivní nevyhnutelností kvůli tomu, že:

- Globalizace chápaná jako souhrn různorodých jevů vedoucích ke sjednocení lidstva do jednotné kultury je nevykořenitelnou tendencí globálního historického procesu, jež se realizuje právě vznikem diaspor (otázkou zůstává pouze koncepce globalizace a kvalita kultury sjednocující veškeré lidstvo, která se nutně musí v průběhu globalizace zformovat).

- Poté, co vzniknou, jsou diaspory jedním z vodičů (nositelů) tohoto procesu.

Ve vzniku a chování diaspor (s výjimkou židovsko-judaistických diaspor) se neprojevuje uvědoměle promyšlená vůle lidí (že by se sešli, probrali to a rozhodli se, že trvale přesídlí na území dominance kultury jiného národa a tam že se „semknout do diaspory“, která bude dělat to a to a nic jiného a hlavou diaspory že jmenují toho a toho), ale algoritmika kolektivní psychiky – psychodynamika, která je podmíněna historickou minulostí, jejíž činnost je stimulována aktuálně vzniklými okolnostmi.

Když taková diaspora vznikne, tak může být buď prakticky zcela izolovaná od areálu formování a dominování své vlastní kultury, nebo může mezi ní a jejím rodným regionem docházet ke statisticky významnému (ve vztahu k početnosti diaspory) jednostrannému nebo oboustrannému přesunu lidí. Přesto však existence diaspory předpokládá, že v ní je přítomna trvalá základna jejích členů, kteří si i přesto, že žijí obklopeni jiným kulturním prostředím, ve svém minimu zachovávají svou kulturní sebeidentitu po dobu porovnatelnou s dobou trvání aktivního života jedince a ve svém maximu po celou dobu existence dané diaspory v návaznosti jejích pokolení. S touto trvalou základnou je v interakci proměnlivá část sestavy diaspory, tedy lidé, kteří z nějakých důvodů opustí svou vlast, žijí kratší či delší dobu v diaspoře, a poté se buď vrátí do své vlasti, nebo jsou asimilováni společností pobytu dané diaspory, nebo se stanou součástí trvalé základny diaspory.

V podmínkách davo-„elitářství“ se z trvalé základny diaspory vyčlení její vlastní „elity“, které nejenže budou schopné diktovat svou vůli proměnlivé části diaspory, ale i její trvalé základně. To právě v důsledku davo-„elitářství“ mohou existovat cikánští „baroni“, „pohlaváři“ Tatarů, Uzbeků, Tádžiků a dalších; stejnou roli hraje v židovsko-judaistických diasporách ve všech státech světa rabinát.

V řadě případů to vede k tomu, že v diaspoře začne dominovat mafie, která nestrpí, aby se jí členové diaspory nepodřizovali, a formuje politiku diaspory ve vztahu ke společnosti jejího pobytu; v některých případech se může mafie vzešlá z diaspory více či méně od ní separovat (v USA není každý představitel italské diaspory mafián, ale přesto byla italská mafie v minulosti významnou součástí zločineckého světa USA, i když neměla pod svou kontrolou celou italskou diasporu).

Podíváme-li se na asimilaci určitého podílu představitelů diaspor společnostmi jejich pobytu, tak se může jednat jak o dospělé lidi, kteří z nějakých důvodů upřednostní život podle norem kultury sociálního prostředí, které je přijalo a vzdají se své rodné kultury a sociálních vazeb uvnitř příslušné diaspory, tak i o děti, kterým se zdá kultura obklopujícího je sociálního prostředí přitažlivější, takže se v důsledku toho vymaní ze systému sociálních vazeb uvnitř diaspory založeného na příslušné národní (nebo náboženské) kultuře. Stimulem k asimilaci mohou být jak možnosti otevírající se osvojením si kultury společnosti, ve které diaspora pobývá, tak i konflikt s diasporou.

Zároveň mohou diaspory asimilovat i určitý podíl místního obyvatelstva – především prostřednictvím sňatků představitelů dominující kultury se členy diaspor, v jejichž rodinách jsou potom děti vychovávány podle norem kultury diaspor a získávají tak sebeuvědomění charakteristické pro příslušnou diasporu. Důvodem k tomu mohou být jak osobní motivy v psychice těch, kteří se přičlení k diasporám, tak i stimul ze strany společnosti, ve které diaspora pobývá, pokud tato společnost zavrhuje ty, kteří vstoupí do smíšených manželství a děti z nich narozené.

Toto všechno jsou jevy, které se mohou v životě diaspor objektivně vyskytovat, přičemž jejich statistická váha je podmíněna charakterem interakce kultury diaspory s kulturou společnosti, ve které se nachází, tedy charakterem interakce mezi nositeli příslušných kultur.

Díky tomu, že si diaspory vytvářejí ve společnostech svého pobytu své sociokulturní niky a začínají být vázány na osud obyvatelstva regionů svého pobytu, stávají se ve větší či menší míře nezávislé na regionech, ze kterých jejich kultury vzešly, což může dospět až k úplné ztrátě pospolitosti s osudem jejich obyvatelstva a také s příbuznými diasporami v jiných společnostech (takové jsou židovsko-judaistické diaspory po celém světě: Přestože se všechny podílejí na plnění určité mise globálního charakteru, je osud představitelů každé z těchto diaspor ve velké míře podmíněn regionálními procesy).

Vzhledem k možnosti získání autonomie tohoto druhu, jež odpoutává diasporu od její vlasti, mohou vznikat situace, ve kterých daná diaspora z historického hlediska stabilně přetrvává, zatímco v regionu, ze kterého její kultura vzešla, je původní obyvatelstvo nahrazeno jiným, přičemž toto nově přišlé obyvatelstvo si může zachovat a rozvíjet svou původní kulturu, nebo se může stát biologickým základem pro zformování kultury nové nácie, a to i tím způsobem, že se smíchá s předchozím původním obyvatelstvem.

Například židovsko-judaistické diaspory se již dávno odtrhly od regionu, ve kterém se původně jejich kultura zformovala, kde nejenže nyní žijí jiní lidé, ale navíc historici vedou spory o tom, kde přesně se tento region nacházel; a mnozí z nich (včetně židů) vůbec nejsou přesvědčeni o tom, že tradiční arabsko-egyptsko-palestinská lokalizace areálu formování židovsko-judaistické kultury odpovídá historické skutečnosti. Stejně tak se současné arménské diaspory v mnohém odštěpily od Arménie.

Kromě toho jsou možné situace, kdy se v důsledku svého podmanění původní obyvatelstvo promění v diasporu v prostředí kultury nově příchozího obyvatelstva, která je mu cizí: … (Poznámka JK: Následuje popis příkladů k tomuto tématu v Základech sociologie 6 na str. 215 až str. 217, jež jsou prezentovány na osudech Kurdů, Palestinců a Srbů). (…)

Takto dějiny 20. století předvedly, jak je možné využít diasporu jako nástroj agrese proti jiným národům a zmocnit se tak jejich území. (…)

(…) A nyní je tento prostředek používán proti původním evropským národům, jak to bylo doloženo v kapitole 21.2. (Poznámka JK: Kapitola 21.2. Buržoazně-liberální multikulturalismus jako zbraň v „hybridní válce“ je v Základech sociologie 6 od str. 171 do str. 191).

Potencionálními oběťmi tohoto druhu agrese ze strany diaspor,  ať už o tomto tématu „ochránci práv“, další abstraktní „humanisté“ a v praxi činní politici buržoazně-liberálního ražení žvaní cokoliv, jsou: Německá spolková republika (diaspory, které ji ohrožují: Turci, Albánci, židé), Francie (Arabi, přesídlenci z „černé“ Afriky), Velká Británie (přesídlenci z jejích bývalých kolonií a především muslimské diaspory), Itálie (utečenci z Tunisu a Libye v roce 2011), USA (mexická a čínská diaspora), postsovětská Ruská federace (židé, Kavkazané nacházející se za hranicemi areálů formování jejich národních kultur, Číňané na Dálném Východě a na Sibiři).

V buržoazně-liberální koncepci beznárodnostních práv člověka-individua neexistují „politicky korektní“ prostředky k obraně společnosti a její kultury před agresivitou diaspor (lumpenizovaných, propadlých nacismu nebo internacismu), které by odpovídaly liberálně-buržoazní koncepci lidských práv. V podmínkách davo-„elitářství“ jsou jedinými prostředky obrany společnosti před celkovou agresivitou diaspor a jejich představitelů, před rychlejším tempem rozmnožování diaspor vedoucímu k vytěsňování a nahrazování původního obyvatelstva – masová deportace představitelů diaspor do vlasti, jejich izolace v rezervacích nebo koncentrácích; a to i na základě zavádění principu kolektivní odpovědnosti představitelů diaspor za antisociální chování jejich představitelů do práva, politické a právní aplikační praxe, počínaje odpovědností rodiny a konče diasporou jako celkem.

V postsovětském Rusku na tom z hlediska vzájemných národnostních a konfesních vztahů nejsme právě nejlépe díky idiotismu a vlastizradě liberastů odrážejících se v jejich politické činnosti, a tato situace se již dlouhou dobu nijak nezlepšuje. A aby tato situace nevygradovala až k nutnosti provádět nucenou deportaci diaspor, nebo nedošlo ke genocidě těchto diaspor v důsledku emocionálního výbuchu původního obyvatelstva, který může být i řízený zvnějšku nepřáteli státu, je nutné si uvědomit, že trestní paragraf předepisující trest za podněcování národnostní nebo náboženské nenávisti, nesmí být uplatňován výlučně „protirusky“. Musí platit především pro představitele diaspor: … (Poznámka JK: Následují příklady nevhodného chování Kavkazanů a „pravověrných muslimů“ v Moskvě, ale i v jiných částech dnešní Ruské federace, které jsou popsány v Základech sociologie 6 na str. 218 až str. 220). (…)

A kromě toho by se k paragrafům za trestné činy spáchané představiteli diaspor za hranicemi areálu dominování jejich národní (nebo náboženské) kultury měl AUTOMATICKY připočítávat paragraf předepisující trest za rozněcování národnostní (nebo náboženské) nenávisti bez jakýchkoliv polehčujících okolností. (…)

A jestliže tedy zohledníme to, co bylo výše uvedeno o diasporách a variantách jejich vzájemných vztahů se společností jejich pobytu, vyplyne nám z toho, že jedním ze subjektů rozněcování národnostní a náboženské nenávisti a nepřátelství v Ruské federaci je sama ruská buržoazně-liberální státnost:

- Která zaprvé svou ekonomickou politikou úplně všude vyprodukovala různorodé lumpenizované diaspory a řádný podíl lumpenizovaného původního obyvatelstva.

- A zadruhé vyžaduje od původního obyvatelstva regionů, kde dominují ty či ony národní (nebo náboženské) kultury, snášenlivost v tom lepším případě k hulvátskému chování představitelů diaspor a v tom horším případě k působení mafiánsko-kriminálních mocenských struktur působících v regionu, k režimu teroru uplatňovanému vůči původnímu obyvatelstvu a k obohacování se diasporálních „elit“ na tomto základě na úkor a ke škodě původního obyvatelstva regionu.

To je jen další ukazatel toho, že buržoazní liberalismus je se všemi těmi jeho řečmi o „lidských právech“ nepřítelem svobody, a proto musí být vykořeněn především z vědy a vzdělávacího systému, které mu poskytují „konzultační a podpůrné služby“ (a ve své podstatě formují názory poslanců a státních úředníků na aktuální politickou problematiku) a neustále obnovují kádrový sbor pro oblast řízení s určitou protilidskou mentalitou.

Ale dějiny znají pospolitosti širší než jen ty národní. Jestliže je jeden a ten samý smysl života ideálem různých národů s jazykovou a kulturní svébytností, které tak či onak pracují na tom, aby tyto ideály byly uváděny do života, vzniká tak pospolitost národů nadnárodního řádu. Jedná se o civilizační pospolitost, která neformálně spojuje mnohé národy, a to dokonce i v tom případě, kdy se jejich ideály zatím v životě nestaly realitou. Zopakujeme to ještě jednou: «Měřítkem národa není to, jakým je, ale to, co považuje za překrásné a opravdové, a po čem touží» (F. M. Dostojevskij), tj. podstatou národa jsou jeho ideály. Jsou-li ty ideály společné různým národům, vytvoří civilizační pospolitost.

Z tohoto pohledu jsou dohledné dějiny lidstva dějinami regionálních civilizací, z nichž každou charakterizují určité životní ideály odlišující ji od jiných regionálních civilizací. Západ (Evropa za hranicemi Ruska, Běloruska a Ukrajiny; Severní Amerika, Austrálie) – to je množina nácií-států náležejících do jedné z takových regionálních civilizací planety. Rusko-Rus je další regionální civilizací mnohých národů žijících ve společném státě. Podle údajů ze sčítání lidu se v roce 2002 řádově 85% obyvatel označilo za Rusy a ruský jazyk je v této regionální civilizaci jedním z jejích systémových faktorů.

Ta poslední skutečnost se odrazila i v samotném jazyce. Slovo „русский“ (ruský/Rus) je ve starověkých textech ve většině případů používáno ve významu definujícím zemi (Русская земля/Ruská země) a ne lidi, kteří na této zemi žijí. Jako etnonymum se začalo používat až v posledních několika stoletích. A gramaticky se jedná o přídavné jméno, což ho odlišuje od jiných etnonym, která jsou v ruském jazyce všechna bez výjimky podstatnými jmény. To znamená, že slovo „русский“ necharakterizuje národní ale civilizační pospolitost.

A proto je použitelné jak pro Slovany, Tatary, Gruzíny, Kalmyky, tak i pro další představitele národů naší regionální civilizace, a také pro mnohé z těch, kteří přišli na Rus z jiných regionálních civilizací. My se odlišujeme svými národnostmi uvnitř hranic Ruska, ale jakmile odjedeme do zahraničí, jsme pro všechny cizince rázem všichni Rusové/русские; dokonce ani Ukrajinci a Bělorusové, kteří po rozpadu SSSR žijí ve svých samostatných státech, nepřestali být součástí ruské civilizační mnohonárodnostní pospolitosti a jsou za hranicemi území bývalého SSSR vnímáni jako Rusové navzdory tomu, že si jejich vlastní rasisté - nacionalisté nárokují zvláštní výlučnost.

Takže s ohledem na ukazatele rozvoje nadnárodních společenských institucí zaostává civilizace Západu za civilizací Rusi-Ruska tak o čtyři sta let, neboť založení Evropské unie, které položilo začátek formování velké nadnárodní státnosti s jednotným úvěrově-finančním systémem a právní úpravou, se společným systémem vzdělávacích a dalších standardů a podobně, je opakováním toho, čemu byl v Rusku položen základ v době Ivana Hrozného. Navíc zatímco v Rusku formování nadnárodních společenských institucí proběhlo, tak Evropská unie prožívá „krizi multikulturalismu“, kterou zcela zbytečně sama vyvolala. (Poznámka JK: Ptám se: „Skutečně tuto krizi vyvolala sama Evropská unie? Anebo to bylo, a i nadále je, řízení ze strany zástupců Globálního prediktoru /GP/ s cílem likvidace buržoazně-liberální civilizace v Evropě, jak je to popsáno v závěru již výše zmíněné kapitoly 21.2. Buržoazně-liberální multikulturalismus jako zbraň v „hybridní válce“, která je v Základech sociologie 6 od str. 171 do str. 191?“).

A v důsledku této objektivně-historické civilizační odlišnosti je filozofie (a především politická filozofie) zrozená z ideálů a životních zkušeností západních nácií-států odsouzena produkovat chyby, když se někdo její recepty pokouší aplikovat na odhalování a řešení problémů na Rusi. Příkladem toho je pokus vybudovat socialismus na ideovém základu „mraksismu“. Příkladem toho jsou i liberální reformy v postsovětském Rusku.

A z odlišného smyslu života regionálních civilizací Západu a Ruska také plynou proslulá slova F. I. Tjutčeva – básníka-filozofa a diplomata – který získal vzdělání evropského charakteru (tj. západní) a svými smysly a nevědomými úrovněmi psychiky vyjadřoval Ruského ducha, jemuž jsou vlastní ideje, jež se ne vždy dají vyjádřit terminologií západní vědy: «Rozumem Rusko nepochopíš, / společným metrem nepoměříš, / Rusko je vždycky k Bohu blíž, / buďto v něj věříš, nebo nevěříš.» Ze stejného důvodu je absolutní většina hodnocení Ruska a jeho výhledů ze strany Západu (a stejně tak Východu) mylná, neboť oni přitom vycházejí z jiných civilizačních ideálů povýšených na ty jediné platné. (Poznámka JK: V souladu s citovanými slovy F. I. Tjutčeva mnoho Rusů věří tomu, že Rusko řídí přímo Bůh. Podle mne Rusko řídili a řídí zástupci Globálního prediktoru /GP/ jako svůj hlavní bezpečnostní nástroj na planetě Zemi. V této souvislosti odkazuji na svoji nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 o nové monoteistické verzi víry).

_______________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části