Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 8. část

07. 09. 2025 JK

21.4. Národnostní politika bolševismu — formování mnohonárodnostní lidskosti (str. 236).

21.4.3. Národnostní politika v SSSR: Úspěchy a opomenutí (pokračování od str. 251).

Takové byly představy o vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ v SSSR.

Hlavní problém při budování socialismu a přechodu ke komunismu spočíval v tom, že marxisticko-leninská teorie nezajišťovala vyřešení tohoto globálně politického úkolu kvůli své metrologické, řídící a psychologické nezpůsobilosti podmíněné ateismem (Poznámka JK: Mělo by být upřesněno, že se jednalo o ateismus materialistický), a že marxismus byl od počátku pod kontrolou pohlavárů biblické projektu zotročení lidstva ve jménu Boha. (Poznámka JK: Stejně jako všechna hlavní egregoriální náboženství ateismu idealistického, tzn. judaismus, křesťanství a islám, která tvoří vnitřně zkoordinovaný systém – viz Základy sociologie 3 str. 138).

Druhý problém spočíval v tom, že mnohým bylo směřování rozvoje společnosti vyhlášené Sovětskou mocí proti mysli, a to včetně těch, kteří se probojovali do nejvyšších pater stranické, státní a hospodářské moci SSSR – oni si přáli stát se buržousty nebo statkáři, na které se dřou jejich nevolníci.

Třetí problém spočíval v tom, že velkému podílu obyvatelstva bylo zcela jedno, kdo je u moci, jen když budou police v obchodech plné všeho, po čem jen jejich dušička zatouží; a proto považovali za lepší tu moc, která „přímo teď hned“ naplní obchody zbožím. A co bude potom? To je teď přece jedno: „Budeme ty problémy řešit, jak budou postupně přicházet…“.  To znamená, že jejich vztah ke státu, ve kterém žili, byl bezmyšlenkovitě dobytčí, a ne ušlechtile uvědoměle lidský, neboť byli nositeli dobytčího typu struktury psychiky (Poznámka JK: To je modifikace zvířecího typu struktury psychiky – viz Základy sociologie 1 str. 147 a str. 148).

Jenže právě ta orientace Sovětské moci na vymýcení veškerého vykořisťování „člověka člověkem“ a určité úspěchy, kterých v tom dosáhla, zajistily sovětské společnosti, obzvláště v poválečných letech, jak všeobecně relativně nízkou úroveň vnitřního sociálního napětí, tak i prakticky absolutní absenci vzájemného nepřátelství mezi představiteli různých národností. Ve výsledku se v SSSR skutečně formovala nová historická pospolitost lidí – sovětský národ, která vůbec nebyla vymyšlená, jak to na Státní radě 27.12.2010 tvrdil V. V. Putin. Jenže se do roku 1985 nestihla zformovat: Jinak bychom žili v prosperujícím SSSR, který by byl lídrem civilizačního rozvoje lidstva, takže by cizí státy stály ve frontě, aby mohly vstoupit do SSSR a probíhaly by v nich programy zaměřené na bezkonfliktní integraci do sestavy SSSR. (Poznámka JK: Právě takový civilizační rozvoj lidstva si zřejmě zástupci Globálního prediktoru /GP/ nepřáli /nebyl v té době jejich cílem/, a proto vytvořili podmínky, aby se jej nepodařilo realizovat).

Navíc je nutné si uvědomovat, že Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) se v tom období, kdy stranu a stát řídil V. I. Lenin a po něm J. V. Stalin od postsovětského Ruska a všech dalších států jak minulých, tak i těch současných odlišoval tím, že vědecko-metodologickým základem jeho vnitřní a vnější politiky byla sociologicko-ekonomická teorie marxismu-leninismu. Přítomnost teorie – dokonce i při všech vadách „mraksismu“ – v případě, že je dostatečně široce rozšířena prostřednictvím systému politického vzdělávání, zajišťuje dostatečně jednoznačné chápání cílů státní politiky, cest a prostředků jejího dosahování jak v samotné společnosti, tak i na všech úrovních a ve všech větvích „vertikály moci“.

V souladu s tímto systémovým principem státnosti SSSR bylo přibližně prvních třicet let existence napřed Sovětského Ruska a následně SSSR, tj. v postrevoluční a Stalinské epoše porovnávání reálného života společnosti s teorií normou politického života státu. 

A tím se v poststalinské době v SSSR ani v postsovětském Rusku nezabýval nikdo: Jednotliví politici, politické strany, vědecko-výzkumné ústavy Ruské akademie věd, politologicko-sociologické fakulty, katedry vysokých škol ani novinářská obec. Příčiny tohoto stavu jsou jednoduché, může za to mravní orientace na sobeckou zištnost místo na rozvoj společnosti a omezenost, která vede k nepochopení role teorie jako jednoho z faktorů zajišťujících jak efektivitu státního řízení, tak i konsolidaci (sjednocení) společnosti. (Poznámka JK: Myslím si, že sobecká zištnost pramení ze „slabé“ „vrozené morálky“ smečko-stádních opic, mezi něž patří i „Člověk rozumný“, a ta někdy dosahuje až ničím neomezované svévole – viz Základy sociologie 6 str. 17).

A skutečnost, že se politická „elita“ státu v poststalinských a postsovětských dobách vzdala své moci nad touto etapou Plné funkce řízení, je jen dalším z jejích nešvarů.

A vzhledem k tomu, že v marxismu v jeho podobě z roku 1917 nebyly obsaženy odpovědi na všechny otázky, které v průběhu socialistické výstavby vyvstávaly, bylo porovnávání skutečnosti s teorií stimulem k tomu, aby se teorie dále rozvíjela v souladu s potřebami řešit konkrétní úkoly společenského rozvoje.

Zároveň probíhal boj o výklad nejednoznačně chápané terminologie marxismu a toho, co v něm nebylo vyjádřeno přímo, co zůstalo nevyřčeno, buď v duchu bolševismu nebo v duchu prvopočátečního marxistického internacismu. V tom spočíval ten hlavní problém socialistické výstavby v SSSR, který byl neřešitelný bez odhalení nešvarů „mraksismu“ a jeho záměny v politice za jinou – bolševickou teorii, která by byla z hlediska řízení způsobilá. (Poznámka JK: Tato jiná bolševická teorie by měla být vyložena v „tlustých knihách“ Koncepce obecné bezpečnosti /KOB/, kterých je už nyní více jak 60, podobně jako knih klasiků marxismu-leninismu, přičemž v obou případech se jedná o příliš vysoký počet, který v dnešní době není student a příznivec KOB schopen řádně prostudovat a dát si je do souvislostí. Proto svoji pozornost zaměřuji především na poměrně ucelený šestidílný kurz Základy sociologie a snažím se ho ve zkrácené verzi se svými poznámkami přiblížit a předložit k diskusi ostatním.).

Navzdory tomu, jak bylo v poststalinských dobách idealizováno a romantizováno bílé hnutí, opomíjejíce přitom jeho zločinecky nesmyslné jednání, bezcitnost a nelítostnost, tak výsledky občanské války prokázaly, že ideál budování společnosti bez vykořisťování „člověka člověkem“ byl hlavní většinou obyvatelstva bývalého Ruského impéria přijat (Poznámka JK: Tento výsledek občanské války podle mne zařídili zástupci Globálního prediktoru /GP/, zejména jeho Euro-Asijské křídlo /to rudé/, přičemž popsaný ideál je přáním, resp. strategickým cílem jakékoliv pracující většiny, tedy nejen té v Rusku, a proto byl přijat i u nás po únoru roku 1948). A byl také vyhlášen Ústředním výborem RKP(b) – VKP(b) a Sovětskou mocí za cíl státní politiky, což zajistilo podporu politiky dostatečně širokými vrstvami obyvatelstva. (Poznámka JK: Toto tvrzení je podle mne pravdivé pouze pro historicky krátké období řízení SSSR ze strany J. V. Stalina, přičemž u nás to bylo podobné, ale jednalo se zhruba o období od 25.2.1948 /Vítězný únor/ do 21.8.1968 /vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa/).

Kromě toho – a to je to hlavní pro porozumění této epoše – byla politika strany a státu ve stalinských dobách skutečně zaměřena na uvádění tohoto ideálu do života a na řešení příslušných úkolů rozvoje kultury cestou osobnostního rozvoje lidí a osvobození jejich tvůrčího potenciálu, nakolik to marxismus umožňoval. A to se potom prakticky projevovalo v tom, že kvalita života absolutní většiny obyvatelstva rok od roku rostla. Skutečnost, že tento ideál byl podpořen praktickou činností absolutní většiny obyvatelstva státu, se po několik desetiletí projevovala v úspěších SSSR, v jeho všeobecně kulturním a ekonomickém rozvoji. A tento ideál likvidace systému vykořisťování „člověka člověkem“ se s dostatečnou přiměřeností odrážel i v dokumentech bolševické strany a v dokumentech státu včetně těch, které se týkaly politiky v oblasti vzájemných národnostních vztahů.

Podívejme se tedy na tyto dokumenty. (Poznámka JK: Následují citace ze dvou projevů J. V. Stalina z roku 1930 a z roku 1936, které jsou i s komentáři v Základech sociologie 6 na str. 257 až str. 267, přičemž všem doporučuji si je přečíst). (…)

Takový byl v leninsko-stalinském období teoretický přístup Všesvazové komunistické strany (bolševiků) k problematice vzájemných národnostních vztahů, které kultivovala ve společnosti, a které tvořily základ její politiky.

Ani poté, v chruščovsko-brežněvovských časech KSSS od těchto náhledů neupustila, přestože v systému stranického vzdělávání upřednostňovala jejich volný výklad pověřenými vědci-„marxisty“ namísto originálního Stalinova výkladu, neboť se žádnou svou alternativou v duchu „překonávání následků Stalinova kultu osobnosti“ sama nepřišla. Jenže v tom období teorie přestala tvořit základ politiky a její roztříštěné fragmenty začaly být používány k „povědečťování“ politiky vycházející z jiných zdrojů.

Po smrti L. I. Brežněva (6. (19.) 12.1906 — 10.11.1982) se Ju. V. Andropov (2. (15.) 6.1914 — 9.2.1984), který stál v čele strany (a potom i v čele státu), pokusil o návrat k tomu, aby se politika odvíjela od teorie, jenže jeho vláda byla příliš krátká a změnit styl partajního a státního řízení se mu nepodařilo. Po velice krátkodobém pobytu K. U. Černěnka (11. (24.) 9.1911 — 10.3.1985) v čele strany a státu se nejvyšší osobou ve státě stal M. S. Gorbačov, jehož intelekt a podpantoflový charakter by vůbec neměly umožňovat pustit ho k řízení státu. To se také stalo jednou z příčin, kvůli které byla zaprvé přestavba zahájena bez jakékoliv teoretické přípravy ze strany SSSR a zadruhé, že v jejím průběhu tým chráněnců CIA v čele s „naverbovaným“ členem Politbyra ÚV KSSS A. N. Jakovlevem vůbec nepřipouštěl žádné diskuse ve společnosti ani na stranických konferencích a sjezdech o otázkách sociologicko-ekonomické teorie v SSSR a v zahraničí, o jejich životní způsobilosti a vývoji, přestože deklarována byla „glasnosť/otevřenost“.

Jediné, co bylo v SSSR v podmínkách „glasnosti“ v letech přestavby reálně zakázáno, bylo hájit ideál života společnosti bez vykořisťování „člověka člověkem“ a rozvíjet teoretickou základnu uvádění tohoto ideálu do života.

V důsledku souhrnu toho všeho:

Ty názory na danou otázku vzájemných národnostních vztahů a na cesty a prostředky jejich harmonizace, které J. V. Stalin vyslovil v letech 1912 – 1913 a v letech budování socialismu, představují tu nejvyšší úroveň teoretického zajištění „národnostní politiky“ v našem státě za veškerou jeho nám známou historii. Ale ani v zahraničí nic lepšího k dispozici není. (Poznámka JK: Tyto názory J. V. Stalina jsou obsaženy v kapitole 21.3 nazvané Základy teorie národnostní otázky, která je v Základech sociologie 6 od str. 191 do str. 236).

Proto mají práce J. V. Stalina týkající se národnostní otázky stejně jako dřív globální epochální význam.

Termín marxismu-leninismu „kultura národní svou formou a socialistická svým obsahem“ je nutné chápat v tom smyslu, že národní jazyky a tradice zůstávají zachovány a rozvíjejí se, neboť v tom právě spočívá svébytnost a odlišnost národních kultur, ale zároveň musí být v každé národní kultuře vykořeňováno všechno to, co představuje různé aspekty vykořisťování „člověka člověkem“ a systémově organizovaný parazitismus jedněch na práci a životě druhých.

Ale ty Stalinovy výroky, výše uvedené náhledy a praxe společenského života v SSSR vyžadují určitá vysvětlení, neboť bez toho není možné vyhodnotit perspektivy harmonizace vzájemných národnostních vztahů v Ruské federaci, v „postsovětském prostoru“, ani ve zbytku světa.

Především je nutné si uvědomovat, že ty názory, které vyjádřil J. V. Stalin o situaci v SSSR a o problematice budování socialismu a komunismu v mnohonárodnostním státě, zdaleka ne ve všem odpovídaly skutečnosti. Hlavní příčiny toho spočívají v tom, že:

- Zaprvé se musel vyjadřovat v terminologii marxismu, ve které od počátku chyběla slova pro pojmenování a popis řady jevů, které byly ve společnosti objektivně přítomné, přičemž smyslová zátěž řady termínů nebyla pro odhalování a řešení problémů společenského rozvoje buď dostatečně přesná, nebo šlo o nejednoznačnost vzájemně se vylučujících smyslů.

- Zadruhé Sovětské Rusko a SSSR byly od samého počátku projektem globálního nadžidovského prediktoru, který svou politiku uplatňuje prostřednictvím židovsko-judaistické diaspory a zednářů, což pro J. V. Stalina nebylo žádným tajemstvím (Poznámka JK: Zde je další potvrzení mé domněnky, že zástupci Globálního prediktoru /GP/ řídili a i nyní stále řídí Rusko přes rossionskou „elitu“ /a nejen přes ni/ – viz moje nejobsáhlejší poznámka ve zkrácené verzi kapitoly 21.4.1 o podstatě bolševismu). Jenže v kultuře SSSR té epochy to bylo tajemstvím, které by absolutní většina společnosti, a především ty vrstvy společnosti, které byly do roku 1917 tvořeny „prostým lidem“, nebyla sto adekvátně pochopit. Z toho důvodu J. V. Stalin nemohl přímou formou mluvit o mnohých jevech politického života státu a světa, neboť „zednářské bratrstvo“ by se mu v takovém případě ihned postaralo o pohřeb, aniž by se stihla zformovat konceptuálně mocná sociální skupina, která by ze své iniciativy realizovala bolševický projekt globalizace tvořící alternativu k tomu biblickému, což by znemožnilo vznik toho nechvalně proslulého „kultu osobnosti“ a mohlo by ochránit Stalina před „zednářským bratrstvem“ zosobněným jak těmi pravými marxisty, tak i liberál-buržousty – a také před místním „provinciálním“ (použijeme-li tuto zednářskou terminologii) znacharstvem s jeho choutkami na výlučně svou vlastní parazitickou moc nad zaostalým davem ve své „provincii“.

- Zatřetí byl J. V. Stalin také jen člověkem, přestože nevšedním, což znamená, že vyrostl v ruské mnohonárodnostní kultuře v určitém stádiu jejího vývoje, takže jeho chápání světa (subjektivní obrazy v jejich lexikálním vyjádření) bylo v mnohém omezeno úrovní rozvoje této kultury v dané epoše, a to i přesto, že v určitých aspektech svým viděním světa (tj. z hlediska vnímání světa a obrazných subjektivních představ o životě) předehnal hlavní statistickou masu svých současníků, včetně mnohých filozofů a předních politiků světové úrovně té doby, přinejmenším o sto – sto padesát let.

Hlavní problémy budování socialismu v SSSR se ve stalinské epoše i v následujících letech zakládaly na nesrozumitelnosti „mraksismu“ při osvětlování problematiky řízení ve všech oblastech života společnosti. Důsledkem toho se stala praktická nerealizovatelnost té pověstné „diktatury proletariátu“ – jedné z hlavních tezí marxismu charakterizující moc ve společnosti v období budování socialismu a komunismu, dokud společnost ještě zůstává třídní a státnost „neodumřela“.

Státnost, to je subkultura řízení záležitostí společenského významu na profesionálním základě, se kterými by si lidé nebyli schopni poradit samostatně nebo na základě epizodické samoorganizace neodborníků.

Takže nebudeme-li nad tím všelijak falešně mudrovat, znamená termín „diktatura proletariátu“ pojmenování takového režimu státní moci, kdy je celá oblast státního řízení sestavována z představitelů dělnické třídy.

Jenže dělnická třída do roku 1917 ani poté, ba ani v současné době ve své většině nedisponovala a nedisponuje potřebným vzděláním pro vykonávání profesionální činnosti v oblasti státního řízení. Je samozřejmě možné připravovat na práci v orgánech státní moci představitele dělnické třídy, jejichž potenciál individuálního rozvoje jim umožňuje osvojovat si potřebné znalosti a návyky, a jejichž mravně-etické kvality poskytují naději, že až se tito lidé dostanou k moci, nezačnou ji zneužívat v zájmu svého osobního a rodinně-klanového egoismu na úkor ostatní společnosti a na úkor budování socialismu a komunismu jako sociálního systému, ve kterém není místo pro vykořisťování „člověka člověkem“. Jakmile se však dostanou do oblasti řízení v postavení profesionálních manažerů, tak i když se „neelitarizují“, v podstatě přestanou být součástí dělnické třídy, takže se „diktatura proletariátu“ opět promění pouze v heslo, posuzujeme-li společenské samořízení prostřednictvím Plné funkce řízení.

V podmínkách SSSR dělnická třída a ostatní pracující mohli reálně kontrolovat shodu politiky státu s úkolem budování komunismu pouze přes poslance, kteří v době mezi zasedáními Sovětů dále pracovali ve svých kolektivech a přes instituce vnitřní stranické demokracie ve VKP(b) a později v KSSS, a to pouze v těch případech, kdy si byli schopni podřídit Sověty poslanců a vnitřní stranické instituce. To znamená, že diktatura proletariátu (jako politický jev, a ne jako heslo epochy) reálně mohla obsáhnout pouze některé etapy Plné funkce řízení, ale ne celou Plnou funkci řízení ve vztahu ke společnosti. Programově-adaptivní modul se přitom ocitl mimo moc reálné diktatury proletariátu – v moci profesionálních manažerů „aparátčíků“: Partajního, odborového a státního úřednictva, a také „hospodářských pracovníků“. Navíc o konceptuální moci v marxismu nebylo ani řeči a vzdělání většiny obyvatelstva a šíře jeho rozhledu nebyly dostatečné, aby se ti lidé mohli fakticky stát globálně-konceptuálně mocnými, bez nějaké teoretické základny.

Tento pohled na „diktaturu proletariátu“ neodpovídá jejímu fungování popsanému J. V. Stalinem v jeho práci K otázkám leninismu v hlavě páté: Strana a dělnická třída v systému diktatury proletariátu (Poznámka pod čarou č. 408 - J. V. Stalin … viz http://grachev62.narod.ru/stalin/t8/t8_03.htm).

Problém byl v tom, že ke schopnosti realizovat společenské samořízení podle Plné funkce řízení na základě schématu „diktatury proletariátu“ popisovaném Stalinem, nebo na základě nějakého jiného schématu, společnost v SSSR ani v jiných státech v daném dějinném období z hlediska svého vnímání a chápání světa a mravně-psychologicky ještě nedorostla.

A v důsledku, jestliže se podíváme na Zprávu o činnosti ÚV VKP(b), se kterou J. V. Stalin vystupoval před delegáty na XVII. sjezdu strany dne 26.1.1934 (Poznámka pod čarou č. 408 - J. V. Stalin – … http://www.hrono.ru/libris/stalin/13-27.html), tak se v jejím textu – jako o jedné z hlavních překážek a hrozeb pro budování socialismu – nejednou mluví o „kancelářsky-byrokratické metodě řízení“, která se do té doby v SSSR zformovala, a která se stala jednou z příčin jeho krachu v roce 1991 a nyní opět znamená reálnou hrozbu pro budoucnost Ruska. A Stalin tam vytyčuje úkol zlikvidovat tuto „kancelářsko-byrokratickou metodu řízení“ ve všech článcích státního aparátu. A J. V. Stalin nebyl prvním, kdo se při řízení Sovětského svazu střetnul s byrokratismem ohrožujícím výstavbu socialismu.

_______________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části