Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 21. Harmonizace vzájem-ných vztahů v multikulturní společnosti – 11. část

18. 11. 2025 JK

Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 11. část

21.4. Národnostní politika bolševismu — formování mnohonárodnostní lidskosti (str. 236).

21.4.4. Národnostní politika bolševismu je ta jediná možná (pokračování od str. 329).

Motivace k jakékoliv činnosti je v konečném výsledku vždy psychologického charakteru. Ve vztahu k práci to znamená, že pro člověka práce nesmí postrádat svůj smysl, a to platí jak pro individuální, tak i pro kolektivní práci. Ale smysl pracovní činnosti je u každého člověka celkově podmíněn jeho reálnou mravností a zformovaným chápáním světa, se kterým je určitým mravně podmíněným způsobem spojen i smysl pracovní činnosti.

*

O SMYSLU PRÁCE

V historicky zformované kultuře globální civilizace je typologie motivace k práci, tj. smysl práce v následujícím:

- V získání výsledku jako takového v jeho materiální nebo informačně-algoritmické podobě.

- V získání peněz bez ohledu na výsledek práce v jeho materiálním nebo informačně-algoritmickém vyjádření.

- A v získání výsledku jako takového v jeho materiální nebo informačně-algoritmické podobě a v získání peněz, přičemž tato poslední varianta je také variabilní:

   - Výsledek jako takový a peníze mají stejnou prioritu.

   - Výsledek má vyšší prioritu než platba za práci a pokrytí z ní vlastních výdajů spojených s prací, tj. se získáním výsledku.

   - Peníze mají vyšší prioritu než výsledek práce jako takový ve svém materiálním nebo informačně-algoritmickém vyjádření.

- To, co je v přechozích bodech výše vyčleněno tučně, je normální motivace k práci ve společnosti svobodných lidí, kde je předpoklad získat maximálně vysoký výsledek v kvalitě, jaké je pracovník schopen dosáhnout, a když si pracovník uvědomí, že není schopen dosáhnout minimálně přijatelné (požadované) úrovně kvality, tak takovou práci odmítne. Jenže tuto charakteristiku doprovází i něco, co nebylo nahlas vyřčeno: Jestliže je výsledek práce objektivně zaměřen na společenský rozvoj, a ne na uspokojování degradačně-parazitických potřeb nebo na vytváření a udržování degradačních procesů. To je civilizační ideál Ruské mnohonárodnostní civilizace a bolševismu ve vztahu k práci a jejímu výsledku.

A pouze tento ideál umožňuje vzájemně tak, aby se doplňovaly, koordinovat vektory cílů (zájmy rozvoje) pracovníka, kolektivu, státnosti a společnosti.

- To, co je námi výše vyčleněno kurzívou (obyčejnou i tučnou), je charakteristické pro všechny kultury, ve kterých je člověk otrokem-nevolníkem peněz, jen s tím rozdílem, že to:

   - Co je vyčleněno obyčejnou kurzívou, je pro otroky-nevolníky buržoazně-liberální kultury uzákoněnou normou.

   - A to, co je vyčleněno tučnou kurzívou, pokud se v buržoazně-liberální kultuře v životě realizuje, je právně kvalifikováno jako podvod, poskytování služeb a výrobků v neodpovídající kvalitě, porušení smluvních závazků a tak dále. Jenže na Rusi je to normou „obchodní“ etiky jak pro lumpen, tak i pro tu část obyčejných lidí, kteří se již měli možnost přesvědčit o tom, co „dobrého“ jim přináší vládnoucí „elita“, a tak když nemají po ruce žádné alternativy k davo-„elitářství“, prostě sabotují protilidovou politiku této egoistické „elity“, která se tak bezstarostně a nezodpovědně ke společnosti chová; a také je to etickou normou pro představitele „elity“ v jejich vztahu ke „svobodným prosťáčkům“ a k těm, co už se proměnili v nevolníky.

To, co bylo vyčleněno tučnou kurzívou v předchozím odstavci, je jedním z hlavních problémů postsovětského Ruska a představuje takovou hrozbu pro jeho budoucnost, že by se Rusko také mohlo stát historickou minulostí. (Poznámka JK: To podle mne zástupci Globálního prediktoru /GP/ nepřipustí, protože Rusko je jejich hlavním bezpečnostním nástrojem na planetě Zemi).

*

Takže když se zamyslíme nad tím, co bylo řečeno v odstavcích vyčleněných od hlavního textu hvězdičkami, tak ty subbotniky organizované samotnými pracujícími, nebyly ani tak významné tím, kolik se při nich opravilo parních lokomotiv nebo vyrobilo nové produkce, nebo jaká byla jejich produktivita práce; byly významné tím, že se přes ně začala ve společnosti šířit výše uvedená normální motivace k práci charakteristická pro společnost svobodných lidí, čímž docházelo k přeměně společnosti, lidé se tak při práci učili komunismu. (…)

A tento přístup k práci s motivací na výsledek jako takový místo motivace zaměřené na odměnu se projevoval dokonce i v tom nechvalně známém GULAGu. Kniha Kanál J. V. Stalina napsaná kolektivem spisovatelů v čele s A. M. Gorkým vypráví o výstavbě Bělomořsko-baltského kanálu. Nepíše se v ní o všem, co se dělo v GULAGu, tj.  neříká celou pravdu, ale zároveň také není pouhým výmyslem. (Poznámka JK: Dále je toto téma podrobně rozebráno v Základech sociologie 6 na str. 332 až str. 335). (…)

V letech Velké vlastenecké války to bylo stejné. Ferapont Petrovič Golovatyj (1890 – 1951), sovětský kolchozník, jeden z iniciátorů celonárodního vlasteneckého hnutí organizujícího sbírky prostředků do fondu Rudé armády v době Velké vlastenecké války, Hrdina socialistické práce (1948). Člen VKP(b) od roku 1944. On sám věnoval své úspory na výrobu dvou stíhacích letadel, která daroval letci Borisovi Nikolajevičovi Jerjominovi. A F. P. Golovatyj nebyl sám, podobně se zachovali i další kolchozníci, kteří za své peníze kupovali letadla, tanky, děla a darovali je vojákům. (Poznámka JK: Další příklady jsou uvedeny v Základech sociologie 6 na str. 336 až str. 340, včetně obsáhlé citace z pamětí L. I. Brežněva nazvaných Obrození). (…)

Jenže tento vztah k práci se začal postupně vytrácet, když byrokracie, která se proměnila v parazitickou vykořisťovatelskou třídu, zorganizovala státní převrat, v jehož průběhu zavraždila J. V. Stalina a L. P. Beriju, a nastolila svou korporativní tyranii. Protilidový charakter partajně-byrokratického poststalinského režimu se otevřeně projevoval nejen slovy (hanebná zpráva N. S. Chruščova na 20. sjezdu), ale i činy: Tbiliské střílení do shromáždění demonstrantů protestujících proti rozhodnutím přijatým na 20. sjezdu KSSS očerňujícím Stalina (březen roku 1956); a střílení do demonstrantů v Novočerkassku, kteří protestovali proti zvyšování pracovních norem na pozadí zhoršující se ekonomické situace v důsledku záškodnických reforem Chruščovova režimu (1962). (…)

Kdyby L. I. Brežněv dokázal zajistit sesazení byrokracie z jejích výšin, obrodit politiku bolševismu, aby se bolševický vztah k práci stal běžnou normou, tak by se žádná přestavba a následné sociální katastrofy v našem státě nekonaly. (Poznámka JK: To nedokázal ani J. V. Stalin). (…)

Na výše popsaném vztahu k práci, který bolševismus pěstoval a šířil ve společnosti v leninsko-stalinských dobách, je významné to, že lidé chápali prospěch výsledku jejich práce jako takové pro celou společnost a tím pádem i pro každého z nich. To je skutečně důležité.

A bylo by hloupé popírat, že svou roli v tomto šíření pracovní etiky společnosti svobodných lidí hrála i ta nechvalně proslulá státní propaganda. (…)

Státní propaganda je potřebná, dokud existuje státnost, a to dokonce i v tom případě, kdy celá společnost dosáhla té jediné skutečné úrovně svobody a všichni lidé v ní nevratně dosahují lidského typu struktury psychiky na začátku mladosti, disponují efektivní osobnostní poznávací a tvůrčí kulturou a mohou zastávat i žrečské funkce, neboť společnost v civilizaci s rozvinutou technosférou může žít pouze na základě společenského sjednocení specializované odborné práce.

Někdo se tedy musí ve vztahu ke kulturně svébytné společnosti i celému lidstvu prakticky cele věnovat práci na prvních etapách Plné funkce řízení, zatímco jiní se budou věnovat jiným druhům činnosti. Tato okolnost vyžaduje, aby s cílem obnovy organické jednoty života společnosti ti, kteří se budou věnovat žrečské činnosti, informovali ostatní o svém pohledu na věc, o svém chápání aktuálních problémů společnosti a lidstva, o cestách a způsobech jejich řešení. A tato potřeba obnovovat organickou jednotu společnosti v procesu společenského rozvoje právě vede k tomu, že je státní propaganda v každém případě potřebná. (Poznámka JK: Dále jsou v Základech sociologie 6 na str. 343 až str. 346 popsány podmínky, které musí být dodrženy, aby se propaganda stala organickou součástí společnosti. Zde odkazuji na svoji nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 21.4.1 o podstatě bolševismu.). (…)

Takže bolševická státní propaganda: 1) Vnesla svůj vklad do toho, že Rus (regionální civilizace mnohých národů) přežila díky tomu, že dokázala vyřešit mnohé problémy zcela zbytečně vytvořené carskou „elitou“ a dynastií Romanovců a 2) podílela se tak na rozvoji SSSR i dalším rozvoji celého lidstva.

Nejefektivnější státní propagandou je uvádění do života toho, co bylo dříve slíbeno udělat pro blaho národa a to tak, aby to ve svém osobním životě pocítili všichni, tj. když jsou slova stvrzována činy. (Poznámka JK: To se podle mne dělo jen když SSSR řídil J. V. Stalin).

Ve vztahu k námi probíranému tématu pracovní etiky bolševismu se pro absolutní většinu pracujících příslušnou zpětnou vazbou stalo uvedení národního hospodářství SSSR po peněžní reformě 29.12.1947 do režimu progresivního snižování cen v míře rozvoje výrobního potenciálu, růstu objemů výroby a uspokojování potřeb lidí produkcí v plné shodě se základním ekonomickým zákonem socialismu a zákonem plánovitého proporcionálního rozvoje - viz tabulka 21.4.4-1. (Poznámka JK: Tato tabulka je i s komentáři v Základech sociologie 6 na str. 348 až str. 351. Myslím si, že toto opatření J. V. Stalina se zástupcům Globálního prediktoru /GP/ nelíbilo, a proto po jeho smrti zařídili ukončení snižování cen). (…)

Přímo opačný postoj v porovnání s tím, jaký zaujímala státnost k iniciativám vznikajícím ve společnosti v epoše bolševismu leninsko-stalinských časů, projevuje postsovětská státnost. (Poznámka JK: Jeden charakteristický příklad je v Základech sociologie 6 na str. 352). (…)

Existuje jen jeden způsob harmonizace vzájemných národnostních vztahů, je to cesta rozvoje každé jednotlivé národní (a stejně tak konfesně podmíněné) kultury směrem k nevratnému vykořeňování vykořisťování „člověka člověkem“ z každé z nich a vybudování integrující kultury společné všem národům a konfesím, ve které také nesmí mít místo vykořisťování „člověka člověkem“ v žádné své modifikaci – ekonomické ani mimoekonomické. V tom spočívá podstata politiky bolševismu, ke které neexistuje alternativa, a to jak v měřítku kteréhokoliv multikulturního státu, tak i v tom globálním. (Poznámka JK: Podle mne může k bolševismu alternativa existovat, a sice bohemismus, tak jak jsem ho definoval v mé nejobsáhlejší poznámce ve zkrácené verzi kapitoly 21.4.1 o podstatě bolševismu.). (…)

Rozvoj kultur chápaný výslovně v tomto smyslu je procesem dlouhodobým, zahrnujícím život několika pokolení, je-li ukazatelem jeho úspěchu ten stav, kdy je:

- V každé národní (konfesně podmíněné) kultuře likvidován systém, který v předstihu potlačuje a deformuje biologický a sociokulturní rozvoj jedince.

- A kdy je takový režim, který vylučuje potlačování a deformaci prováděné v předstihu a vytvářející předpoklady k vykořisťování „člověka člověkem“, obnovován stabilně v návaznosti pokolení, což umožňuje všem nově narozeným lidem nejen dosahovat k začátku své mladosti nevratného typu struktury psychiky, ale také si svobodně osvojovat a rozvíjet potenciál svého individuálního rozvoje, a to včetně jeho nejdůležitější složky, kterou je poznávací a tvůrčí potenciál.

A kultury se mohou rozvíjet v uvedeném směru pouze v tom případě, kdy se žijící lidé ze své vůle sami uvědoměle osobnostně rozvíjejí a vnášejí tak individuálně svůj vklad do pravověrného rozvoje jak své národní (a konfesně podmíněné) kultury, tak i do vědomí a rozvoje všem společné integrační kultury, která má potom zase příznivý vliv na ně samotné, ale v ještě větší míře na následující pokolení v procesu jejich formování počínaje předhistorií jejich početí. (Poznámka JK: Integrační kulturou je zde zřejmě míněna ta Ruská).

Jak již bylo zmíněno dříve v kapitole 20.2, je ten jev vykořisťování „člověka člověkem“ daleko širší a různorodější než jen čistě ekonomické vykořisťování „člověka člověkem“ a zahrnuje v sobě rozličné psychologické a fyziologické složky (Poznámka JK: Kapitola 20.2 nazvaná Vykořisťování „člověka člověkem“ a multikulturalismus je v Základech sociologie 6 od str. 20 do str. 65). (…) V každé své podobě je však vykořisťování „člověka člověkem“ jak ze strany vykořisťovatele, tak i ze strany vykořisťovaných podmíněno mravně-etickými kvalitami obou stran, které toto vykořisťování dělají možným, což se potom bez výjimky projevuje ve všech jeho podobách.

V technosférické civilizaci, ve které je všechno tak či onak závislé na samotné technosféře, na procesech její obnovy a na procesech ekonomického zajišťování života všech a každého produkcí a přírodními statky, je sféra kolektivní pracovní činnosti vlivovým nástrojem na etiku a mravnost jednotlivých účastníků, přičemž tento její vliv je dvojího charakteru:

- Bezprostřední – v pracovním kolektivu se formuje etika vyjadřující ten či onen smysl účasti jedinců v kolektivní práci, která si tak či onak

   - buď přizpůsobuje reálnou mravnost lidí, kteří přišli do kolektivu,

   - nebo zavrhuje nositele nepřijatelné mravnosti, kteří neodpovídají etice umožňující realizovat smysl pracovní činnosti kolektivu a jeho účastníků.

- Zprostředkovaný – když se lidé v oblasti pracovní činnosti i celkově ve svém životě střetávají s výsledky práce jiných lidí (a také jejich činnosti v tom nejširším slova smyslu), když narážejí na podmíněnost kvality vlastního života výsledky práce (činnosti) jiných, tak si tak či onak, uvědoměle nebo neuvědoměle vypracovávají svůj vztah k jiným lidem.

Zdálo by se, že se lidé v takovém případě vůbec nemusejí znát, že je mohou oddělovat ohromné vzdálenosti i časové intervaly – a co je člověku do toho, že si k němu někdo jiný na základě ocenění plodů jeho činnosti vypracuje nějaký vztah? — Jenže noosféra, její lidský segment (egregory, které vytvářejí lidé a ve kterých také spoluúčinkují) není výmyslem, ale realitou – jedná se o vodič přenášející informace, algoritmiku i energii. A nejvýše nad noosférou panuje Všedržitelnost, a proto „bezdůvodné zlořečení (pozn. překl. svůj cíl) nezasáhne“, a to ani v případě, že je odesláno do noosféry, zato se může vrátit ke svému autorovi; zatímco pravověrný hněv – také odeslaný přes noosféru – dojde k adresátovi a ten ho pocítí v mezích Božího dopuštění. Potom se nepravověrný tvůrce toho něčeho střetne s nepříjemnostmi, nad jejichž smyslem dostane možnost popřemýšlet. (Poznámka JK: Anebo se s žádnými nepříjemnostmi nestřetne a nedostane tak příležitost si popřemýšlet – viz moje druhá nejobsáhlejší poznámka ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 o nové monoteistické verzi víry).

Přičemž charakter tohoto druhu bezprostředního a zprostředkovaného vlivu na mravy a etiku je určován organizací pracovního procesu a smyslem práce, jaký je této organizaci vlastní – motivací k práci s očekáváním toho či onoho výsledku. Proto to vše v závislosti na organizaci a smyslu práce, který je jí vlastní a na bezprostředním i zprostředkovaném vlivu kolektivní pracovní činnosti na etiku a přes etiku – na změnu mravů účastníků:

- Může vést k dalšímu zezvířečťování a zotročení pracujících.

- Nebo k jejich osvobození a přeměně v lidi s vlastní vůlí, kteří ji společně se svědomím dokážou uplatňovat pro ně přínosným způsobem. (…)

Je-li přitom ekonomika uvedena do režimu snižování cen a rozšiřování společenských fondů spotřeby v míře růstu výrobních kapacit a uspokojování potřeb v produkci na základě demograficky podmíněného spektra výroby, tak si rok od roku lépe žijí všichni, a to včetně těch, kteří z různých příčin dosáhli hranic svého kvalifikačního růstu, takže jejich nominální mzda již nemůže podstatným způsobem vzrůstat. Přičemž to poslední platí i pro ty nejvíce nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva, a to včetně těch národnostních skupin (a stejně tak konfesních), jimž jejich historická minulost neumožňuje, aby si jejich představitelé v současné době osvojovali vysokopříjmové a jinak prestižní profese. Rozvoj vzdělávacího systému v takovém sociálněekonomickém prostředí orientovaný na to, «aby <bez výjimky> všichni členové společnosti měli možnost získat vzdělání dostatečné k tomu, aby se stali aktivními činiteli společenského rozvoje…», na vykořenění systému biologického a sociokulturního útisku, který je aplikován v předstihu, na rozvoj národních (a stejně tak konfesně podmíněných)  kultur a rozvoj integrační kultury (chápaných jako informačně-algoritmické systémy a faktory, ke kterým se v životě adaptují dorůstající pokolení) — to vše vede k tomu, že se zlepšují možnosti individuálního rozvoje všech dětí nezávisle na národnostní a konfesní příslušnosti jejich rodičů i starších předků. To potom vytváří životem potvrzovanou víru v zítřejší den, což je nejdůležitější faktor charakterizující kvalitu života v přítomnosti i perspektivy dalšího rozvoje společnosti a státu.

Takže bez vymýcení historicky zformovaných systémů v předstihu aplikovaného biologického a sociokulturního útisku individuálního rozvoje lidí a systémů vykořisťování „člověka člověkem“ ze všech národních (a stejně tak konfesně podmíněných) kultur, bez vybudování kultury, která by všechny tyto kultury integrovala, a ve které by nebylo místa pro výše jmenované systémy, není v měřítku multikulturního státu ani v měřítku globální civilizace harmonizace vzájemných národnostních vztahů možná.

Takový je účinek svým charakterem mravně-etických objektivních zákonitostí, kterým se podřizuje život lidí, jež spadají do skupiny noosféricko-náboženských zákonitostí. (Poznámka JK: Osobně bych u 3. skupiny objektivních zákonitostí místo názvu „noosféricko-náboženské“ použil název „noosféricko-mravně-etické“, protože všechna Písma, z nichž náboženství vycházejí, jsou podle mne subjektivním dílem lidských rukou za účelem bezstrukturního řízení kulturně svébytných společností a v konečném důsledku celého lidstva na planetě Zemi. To se však týká i Koncepce obecné bezpečnosti /KOB/). Politika, která jim odpovídá, hraje v životě společnosti rozhodující úlohu, neboť reálné statistiky mravnosti a etiky vlastní společnosti, jsou svého druhu sítem propouštějícím jen konkrétní sociokulturní a ekonomické zákonitosti, které se v životě společnosti potom projevují. Proto ten veliký počin prvního subbotniku a z jeho příkladu vzešlá iniciativa množství pracujících a politika bolševismu podporující pravověrný vztah k práci – hrály rozhodující roli ve vztahu k formování budoucnosti. A tato politika by byla neporazitelná nebýt doprovázena kultivací materialistického ateismu ve společnosti, což vedlo k narušení dalších zákonitostí ze stejné skupiny noosféricko-náboženských zákonitostí a vedlo následně ke krachu SSSR jako nositele procesu obnovování nepokrytě ateistické kultury. (Poznámka JK: Nemyslím si, že by materialistický ateismus sám o sobě cokoliv narušoval, to mohou dělat jen jeho přívrženci, kterých je u nás drtivá většina a kteří se podle mne správně spoléhají více sami na sebe a na své okolí, než na pomoc Boží! A to je naše výhoda!).

Nicméně výše popsaná cesta realizace politiky bolševismu předpokládá, že podstatou všech kultur se stane lidská vůle pod nadvládou diktatury svědomí chápané jako vrozený náboženský smysl. (Poznámka JK: Osobně bych slovo „náboženský“ vypustil) To povede k tomu, že se egregor sobornosti/soudržnosti stane jednoznačně dominujícím a vůle všech i každého jednotlivce v něm bude bezkonfliktně doplňovat vůli všech ostatních v rámci Božího Záměru. V tom také spočívá podstata harmonizace vzájemných národnostních vztahů, jaké liberalismus v důsledku své nepřirozenosti nikdy nemůže dosáhnout.

_______________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části