Projekt Mezimoří a Trojmoří – 99. část – aneb hokejová liga Globálního prediktoru?

25. 10. 2025 MM

1. Úvod – divadlo moci a iluze volby

Volby jsou největším divadelním představením současné civilizace. Každé čtyři roky se zvedne opona a z jeviště se ozývá volání po změně. Média bijí na poplach, analytici rozebírají taktiku, komentátoři se dojímají nad „vůlí lidu“. A lid – divák v hledišti – sleduje, jak na scénu vstupují noví hrdinové se sliby o spravedlnosti, naději a lepší budoucnosti.

Jenže skutečná změna se nikdy nekoná. Po každém potlesku, po každém odchodu starých herců se kulisy pouze přemalují, světla se nastaví jinak a režisér – Globální prediktor (GP) – zahájí novou hru se stejným obsahem. Z publika to vypadá jako revoluce, ale ve skutečnosti jde jen o rotaci herců v jednom a témž scénáři řízení.

Volby jsou tedy periodické utkání mezi týmy téhož vlastníka. Politické strany jsou mužstva, která hrají podle jednotných pravidel, a majitel ligy – GP – určuje, kdo bude zrovna „na ledě“ a kdo si sedne na střídačku. Rozhodčí (média, finanční kapitál, tajné služby) dbají, aby hra nepřerostla rámec systému. Fanoušci (voliči) věří, že výsledek závisí na jejich křiku a vlajkách, ale zápas se rozhoduje dávno před jeho začátkem.

Naše politická scéna připomíná hokejovou ligu řízení. V extralize hrají parlamentní strany, v první lize čekají náhradníci – ohřívaní mediálním pokrytím – a v druhé lize trénují budoucí kádry pro příští dekádu. Když se některé mužstvo zdiskredituje, režisér ho pošle „na farmu“, aby nabrali dech a nový image. Až přijde nový úkol řízení, zase je povolá na led.

Takto dnes rotují ODS, ANO, Piráti, SPD i další – hráči v dobře zorganizované soutěži. V minulosti takto rotovaly ČSSD, KSČ, Občanské hnutí (OH), Občanská demokratická aliance (ODA), Unie svobody - Demokratická unie (US-DEU), Věci veřejné (VV), Zelení atd. Lidé věří, že změnili vládu, ale změnil se jen dres, ne koncepce hry. Každá sezóna přináší stejný příběh: noví hrdinové slibují „nápravu chyb předchůdců“, zatímco scénář zůstává beze změny.

Tato metoda udržuje iluzorní dojem volby, který je nezbytný pro stabilitu systému. Bez něj by se masa přestala účastnit hry a mohla by se obrátit proti samotné podstatě řízení. Proto jsou i emoce a skandály součástí plánu – je třeba, aby se divák cítil zapojen, aby se hádat mohl o hráče a trenéry, ale nikdy nezpochybnil ligu samotnou.

Média v této hře nešíří pravdu ani lež – plní roli komentátorů, kteří udržují atmosféru. Když je třeba, vychválí jedno mužstvo, jindy ho veřejně zlynčují, aby se diváci nenudili. Z jejich přenosů se však nikdy nedozvíme, kdo píše pravidla a proč se zápasy konají právě tehdy, kdy se konají.

Demokracie je tedy nejjemnější forma řízení stáda – systém, který umožňuje ovládat masy prostřednictvím jejich vlastní víry ve svobodu. Volby jsou mechanismus, který lidem pravidelně obnovuje pocit, že „o něčem rozhodují“, aniž by se cokoli podstatného změnilo. V době, kdy většina lidí ještě nemá vyvinuté rozlišování ani pochopení zákonitostí řízení, je tato metoda nejbezpečnějším způsobem, jak zabránit chaosu.

Proto Globální prediktor nevede lidi násilím, ale hrou. A dokud většina lidstva zůstává maximálně v režimu psychiky „zombi“, řízení hrou je jediný způsob, jak udržet civilizační proces v rovnováze. Každé mužstvo má svůj čas, každý trenér svou roli, každý zápas svůj účel – a za mantinely stojí ten, kdo píše scénář celé sezóny.

2. Mechanismus střídání vlád

Když přijde nová sezóna, GP vymění mužstva. Ne proto, že by hledal lepší hráče, ale proto, že potřebuje udržet pozornost diváků. Unavené tváře odcházejí na střídačku, nové nastupují na led. Hra se nemění – jen publikum dostane dojem, že „teď už to bude jiné“.

Tento cyklus rotace je přesně definovaný mechanismus v rámci řízení. Z hlediska Plné funkce řízení (PFŘ) jde o pohyb v páté a šesté etapě – etapě realizace a kontroly, a často i v sedmé, když se strana zdiskredituje natolik, že už jí nejde použít. Koncepce řízení je stanovena jinde – v rámci prediktoru – a vlády ji pouze provádějí. Když jedna struktura ztratí efektivitu, je rozpuštěna a nahrazena jinou, aniž by se měnil vektor řízení.

Česká politika má dnes v registru více než 210 subjektů – 73 politických stran a 139 hnutí. Na první pohled by se mohlo zdát, že takové množství možností znamená svobodu volby. Ve skutečnosti však většina z nich nikdy nezasáhla do skutečné hry a mnohé žijí jen na papíře.

Od zavedení registru bylo více než 180 stran a hnutí rozpuštěno nebo zaniklo rozhodnutím soudu či vlastním rozpadem. Ve své době měly programy, plakáty a tisíce voličů, kteří v ně viděli naději. Občanská konzervativní strana, Dělnická strana, Romská demokratická strana, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu – to všechno byly týmy, které vstoupily na led s velkým očekáváním, aby po pár letech zmizely z tabulek.

Každé volební období přivádí do ligy nové mužstvo, které má „udělat pořádek“ po těch předchozích. A přesto zůstává společnost stále stejná. Počet stran se mění, dresy rotují, ale systém zůstává – jen se autokorektně přeskupuje. Zatímco voliči věří, že podporují nový směr, GP pouze otáčí figurky v poli, aby hra pokračovala bez přerušení.

Z archivu politických subjektů by dnes šlo sestavit celou encyklopedii neúspěšných reforem a marných slibů. Každá z těch stran měla v době své existence příznivce a nepřátele, naděje i skandály. Dnes po nich zůstaly jen zápisy v rejstříku, pár zažloutlých plakátů a zakyslý zápach.

Možná by stálo za to se zeptat:

Kolik ještě generací bude věřit, že změnu přinese nový tým, když desítky předchozích už skončily v archivu, aniž by se svět pohnul o krok?

3. Proč Globální prediktor musí řídit iluzí

Odpověď na otázku zní: tolik generací, kolik bude třeba. Dokud lidstvo věří, že změnu přinášejí nové tváře, a ne nové myšlení, hra pokračuje. Dokud lidé hledají spasitele mimo sebe, systém jim je bude stále znovu a znovu nabízet. A dokud většina duší nepochopí, že skutečná svoboda začíná uvnitř člověka, budou se politické cykly opakovat jako lekce – trénink v poznávání sebe sama.

Na povrchu to může působit krutě: vlády se střídají, strany vznikají a zanikají, lidé doufají a zklamávají se. Ale z vyššího úhlu řízení to není zlo – je to metoda výuky. Globální prediktor (GP) neklame z rozmaru, ale z nutnosti. Řídit bytosti, které ještě nechápou souvislosti mezi příčinou a důsledkem, nelze jinak než iluzí. Řídit stádo pravdou by znamenalo rozvrat, řídit ho iluzí znamená zachovat kontinuitu vývoje, dokud se stádo samo nepromění ve společenství vědomých bytostí.

🜂 Odkud se vzala stádovitost člověka

To, čemu říkáme stádovitost, není urážka, ale připomínka minulosti duše. Každá duše předtím, než se stane člověkem, prochází vývojem v nižších říších – minerální, rostlinné a živočišné. Z té poslední si nese paměť kolektivního pudu, reflex sledujícího silnějšího a zachraňujícího se v davové poslušnosti. Instinkt „běž, když běží všichni“ kdysi zachraňoval život.

Když se duše vtělí do člověka, tato paměť zůstává v podvědomí. A dokud se člověk neřídí svědomím, nýbrž strachem, stále reaguje jako zvíře – hledá vůdce, chce být součástí stáda, bojí se odlišnosti. Není to vina, ale etapa vývoje. Tak jako dítě se nejprve drží ruky matky, i člověk se drží kolektivních jistot, dokud nenajde jistotu v sobě.

V době instinktů stádovitost chrání život. V době, kdy se člověk má stát vědomým tvůrcem, se mění v brzdu. Kdo se nechá vést davem, neslyší svědomí – protože dav křičí hlasitěji. Překonat stádovitost znamená změnit princip spolupráce: z instinktivní poslušnosti na vědomou součinnost, z podřízení autoritu na spojení skrze svědomí, z davu řízeného zvenčí na společenství vedené zevnitř.

Dokud většina lidí tento krok neudělá, GP musí řídit iluzí – protože lidé řízeni zvířecí pamětí by se jinak zničili navzájem. Teprve až se naučí poznávat dobro nikoli ze strachu, ale ze svědomí, stádovitost přestane být nutná. A člověk se stane člověkem v plném smyslu slova – nositelem odpovědnosti i svobody.

✶ Klam jako pedagogická metoda

Řízení prostřednictvím iluze je forma výuky. Rodič malému dítěti neříká všechno, aby ho nepřetížil; říká jen tolik, kolik dokáže pochopit. Nejde o lež, ale o ochranu. Stejně GP dávkuje poznání civilizaci po kapkách, aby se neutopila v pravdě, kterou ještě nemá čím unést.

Každá epocha má svůj stupeň poznání. Každá iluze je dočasná – slouží k naučení určité lekce. Iluze demokracie učí odpovědnosti, iluze opozice učí rozlišovat pravdu od lži, iluze náboženství učí rozpoznávat víru od poznání. Když lekce skončí, iluze se rozpadne sama, protože už není potřebná.

⚙ Energie zklamání jako motor vývoje

Zklamání není pád, ale brána. Když se člověk zklame, začne hledat příčinu; a když ji nenajde ve vládě ani v systému, začne ji hledat v sobě. Tím poprvé začne myslet. Zklamání je tedy nejrychlejší způsob, jak přivést duši k poznání. Je to proces přeměny emocí na světlo pochopení – přeměna bolesti v moudrost.

🔁 Proč GP udržuje hru

GP neudržuje politické divadlo ze zábavy, ale z odpovědnosti. Kdyby civilizaci pustil z rukou, rozpadla by se v chaosu. Proto rotuje kádry, vytváří nové „mužstva“, dává davům nové tváře – aby lidé měli kde chybovat, aniž by zničili planetární systém. Každá vláda, každá volba, každé zklamání jsou lekce v širším kurzu duchovního zrání lidstva.

🜍 Shrnutí kapitoly

Klam není zlo, je to dočasná forma ochrany. Stádovitost je paměť minulých životních forem duše. Dokud ji nepřekoná a nenaučí se žít podle svědomí, musí být řízena zvenčí – aby se nezničila. Až většina duší dospěje do úrovně, kdy bude řídit sama sebe, ztratí GP svou dnešní roli. Iluze se rozplyne a na jejím místě zůstane poznání, že svoboda je stav vědomí, ne politické uspořádání.

4. Cíl řízení – kontinuita výuky a ochrana civilizace

Na první pohled se může zdát, že Globální prediktor řídí svět kvůli moci. Ale kdyby šlo o moc, dávno by ji mohl zneužít. Kdyby chtěl svět zničit, stačilo by nechat lidstvo na pospas samo sobě. Jenže on ho místo toho chrání – i když způsobem, který lidé vnímají jako útlak. Řízení, které probíhá na této planetě, není řízení proti člověku, ale pro něj. Je to výuka, nikoli okupace.

🜂 Smysl výuky

Úkolem výuky není trestat, ale udržet kontinuitu života a umožnit vývoj duší. Každá civilizace, dokud nedosáhne vnitřní zralosti, musí být vedena zvenčí. Jinak by se rozložila vlastními rozpory. Tento princip platí od rodiny až po planety. Rodiče neomezují dítě proto, že by ho chtěli ovládat, ale aby přežilo do doby, než pochopí. Stejně GP udržuje hranice civilizace, dokud její členové nepochopí, že svoboda bez svědomí je sebezničení.

Výuka na Zemi probíhá v několika rovinách:

1.     Individuální – každý člověk se učí poznávat sám sebe a své motivy.

2.     Společenské – národy se učí spolupracovat, respektovat rozdíly a chápat zákonitosti řízení.

3.     Planetární – lidstvo se učí, že Země je jediný domov a že ničení prostředí znamená ničení sebe.

Ve všech těchto rovinách působí GP jako učitel z povzdálí – nezasahuje přímo, ale nastavuje situace, v nichž se projeví vnitřní kvalita lidí. Nechává chyby, aby z nich vzniklo poznání, a úspěchy, aby ukázaly směr.

✶ Ochrana civilizace před sebou samou

Planeta Země není experiment, který se má zhroutit, ale učební prostor, který má být zachován. Proto je úkolem GP nejen učit, ale také chránit rámec výuky. To znamená:

·        Zabránit totálnímu chaosu, který by zastavil vývoj duší.

·        Zabránit absolutní moci jednotlivců, která by výuku přeměnila v otroctví.

·        Udržet rovnováhu mezi svobodou a odpovědností, dokud se lidé nenaučí řídit sami.

Z vnějšího pohledu to může vypadat jako manipulace. Z vnitřního pohledu je to stabilizační algoritmus. Kdyby byla planeta ponechána bez řízení, rozpadla by se na válčící zóny. Kdyby byla řízena příliš tvrdě, zanikla by tvořivost. Proto GP udržuje rovnováhu mezi řádem a chaosem – tak, aby civilizace mohla zrát, ale ne explodovat.

🜍 Evoluce řízení: od donucení k pochopení

Cílem řízení není věčné vedení, ale postupné předání řízení samotným lidem. Z donucených pravidel se mají stát pochopené zákonitosti. Z poslušnosti se má stát zodpovědnost. A z vnější autority – vnitřní svědomí.

Jakmile se člověk začne řídit podle svědomí, přestává potřebovat GP v jeho dnešní podobě. Stává se sám článkem vyššího řízení – pokračováním Stvořitele. To je cíl evoluce vědomí: ne nekonečné opakování lekcí, ale proměna žáka v učitele.

🕊 Přechod k nové etapě

Dnešní doba stojí právě na prahu tohoto přechodu. Civilizace už chápe, že síla bez morálky vede k zániku. Vidí, že žádná politická struktura nemůže napravit svět, pokud v lidech zůstává stejný chaos. To je znamení, že školní cyklus jedné epochy končí.

Na horizontu se rodí nový princip řízení – řízení z vnitřního nitra, ne z centra moci. Lidé, kteří si osvojili PFŘ nejen jako algoritmus, ale jako způsob myšlení, se postupně stávají nositeli nové etapy. Nevládnou, ale působí. Nevyhlašují zákony, ale vytvářejí pole rozlišování, v němž se pravda sama ukazuje.

Tento proces není revoluce, ale pomalý přechod řízení z úrovně prediktorů na úroveň vědomých duší.Z bílé a červené moci vzniká moc zlatá – sjednocená, nehierarchická, řízená svědomím.

🜏 Závěr

Cílem řízení není ovládnutí, ale udržení kontinuity vývoje duší. Planeta Země je univerzita, kde se lidé učí přeměnit poznání ve svědomí a moc v odpovědnost. Každý, kdo pochopí tento princip, se stává spolupracovníkem Stvořitele –nikoli proti systému, ale nad ním.

A otázka, kterou by si měl položit každý čtenář, zní:

„Jsem ještě řízen, nebo už řídím sám sebe podle svědomí?“

pokračování

minulý díl