O rezidentech rozvědek, mafiích, zednářských lóžích a církevních řádech (22/3)

23.04.2026

    Výše popsané není žádnou prázdnou abstrakcí, ale striktně vědecké podložení procesů probíhajících ve vesmíru. Kromě toho má daný popis i velmi praktický charakter. Například.

    1. Pozorovatel, který nemá ani tušení o bezstrukturním řízení (tj. řadový občan), může poměrně stabilní řízení vnímat:

    — Buď jako živelný „neřízený“ proces („pořádek z chaosu“). To se přímo týká všech procesů, které se dnes dějí v naší zemi. Tyto procesy byly spuštěny hned po Stalinově smrti.

    — Nebo bude hledat stabilní struktury tam, kde nejsou. To se týká případů, kdy lidé hledají agenty „světového zákulisí“. Ano, takoví „agenti“ existují, ale nejsou součástí pevných „struktur uvnitř Ruska“, ale jsou řízeni bezstrukturně ze zahraničí. Je to ten případ, kdy jakoby my sami „po kamíncích, po cihličkách, rozebíráme svůj mocný závod“.

    2. V mnoha případech můžou takoví lidé vnímat strukturní řízení jako bezstrukturní.

    Stává se to tehdy, když supersystém obsahuje analogické prvky, navenek stejné jako většina jeho prvků. Jenže tyto analogické prvky patří strukturám jiného supersystému.

V takovém případě (obr. 12-95):

    A) Pozorovatel, který nezná bezstrukturní řízení, znovu uvidí „živelný“ proces nebo bude hledat struktury. Příkladem takových „prvků“ jednoho supersystému, infiltrovaných v jiném supersystému jsou rezidenti rozvědek, mafií, kriminálních skupin. Čtenáři si můžou sami vyhledat příklady ze života, z knih a novin. Metodicky můžu čtenářům pomoct poznámkou, že za supersystém je možno považovat jakoukoliv skupinu lidí: různé státy, odvětví výroby (i v rámci jedné země), různé firmy, instituce atd.

    B) Pozorovatel, který nedokáže rozlišit tyto „analogické prvky“ od reálných prvků supersystému, neuvidí ani procesy informační výměny, tj. neuvidí ani samotnou strukturu, s kterou si „analogický prvek“ vyměňuje informaci.

    A pokud pozorovatel bezstrukturní řízení zná, tak ho za takové bude považovat bez toho, aniž by rozpoznal „agenty“ („analogické prvky“).

    3. Strukturní řízení nízkofrekvenčních procesů, jejichž trvání přesahuje dobu pozorování tohoto procesu jedním člověkem, může být také vnímáno jako bezstrukturní řízení. Nebo jako živelný, neřízený proces.

    Právě tato okolnost tvoří základ našeho zkoumání globálního historického procesu (lidských dějin) jako podprocesu v rámci globálního evolučního procesu biosféry planety Země. Právě to nám dovolilo odhalit faktor řízení jak globálního evolučního procesu, tak i globálního historického procesu. Podívejte se na obrázek 12-96.

    Je na něm symbolicky zobrazen proces obnovování technologií (fs – sociální frekvence) na časové ose v porovnání s procesem pozorování této frekvence lidmi. Závěry jsou očividné.

Obrázek 12-96

    Tento obraz je možno přenést i na jiné globální procesy. Pokud je délka trvání nějakého procesu delší, než délka existence jednotlivých prvků struktury (délka lidského života), a tento proces je řízený strukturním způsobem, tak v supersystému nutně musí existovat určitá struktura, její „kostra“, svého druhu „základ“, který se může v průběhu času zdokonalovat. Tyto „kostry“ můžou být viditelné nebo neviditelné.

    K viditelným kosterním strukturám je možné zařadit státní orgány, strukturu armády. Běžný člověk je vidí a považuje je za samozřejmost.

    K „neviditelným“ kosterním strukturám se řadí všelijaké mafie, zednářské lóže, církevní řády. Běžný člověk je nevidí, proto si jejich řízení společenských procesů napříč historií lidstva neumí představit, podle něj „to tak nefunguje“.

    Ale díky zákonu času se dnes i tato rafinovanost začala odhalovat a vycházet na světlo.

Vztah mezi intelekty v supersystému

     1. Pokud prvky tvořící supersystém samy disponují intelektem, tak při vzájemné informační výměně pravděpodobnostně-předurčeně generují souborný intelekt (obr. 12-97).

   2. Souborný intelekt může být sám podmnožinou o mnoho většího a výkonnějšího intelektu, který patří nějakému nadřazenému systému.

    3. Pokus jakéhokoliv „prvku“ bojovat proti soubornému intelektu, pokus si ho podřídit, vede:

—   přinejmenším k vypadnutí ze souborného intelektu,

—   a přinejhorším k odplatě.

    4. Konfliktní jedinci nemůžou vytvořit souborný intelekt. Proč? Protože se jejich dílčí míry neshodují. U lidí tyto „dílčí míry“ představují algoritmus práce jejich mozku, jejich „životní pravidla“. Podrobněji si o tom řekneme v kapitole „Egregory“.

    Proto je vždy aktuální otázka, v jakých souborných intelektech je bezpečné se účastnit a jak bezpečně vystoupit z těch nevhodných.

    5. Každý intelekt je vždy nositelem nějaké souhrnné PFŘ – plné funkce řízení (nebo ji získává v momentě svého vzniku).

    Souhrnná PFŘ obsahuje dílčí PFŘ. Tyto dílčí PFŘ odrážejí interakci objektů (podřízených intelektu) s jednotlivými faktory „prostředí“.

    Toto všechno generuje:

—   souhrnný vektor cílů a

—   souhrnnou koncepci samořízení intelektu (samozřejmě v mezích HNVŘ).

    V množství individuálních intelektů, každý obsahuje svůj:

—   individuální souhrnný vektor cílů a

—   individuální souhrnnou koncepci řízení.

    Vektory cílů se časem plní cíli, které se seřazují podle priorit.

    Vektorů cílů může být několik druhů:

—   Objektivní vektor cílů. Projevuje se v chování jeho nositele (prvku supersystému nebo celé struktury). Tj projevuje se ve změně vektoru stavu. Pozorování z dlouhodobého hlediska přitom probíhá ze strany HNVŘ (Boha).

—   Potenciální vektor cílů. Představuje objektivní možnosti, které nejsou ze subjektivních příčin využity.

—   Identifikovaný vektor cílů. Je součástí jak objektivního, tak i potencionálního vektoru cílů včetně chyb identifikace (rozpoznávání) jednotlivých cílů a jejich priorit v mezích jedné hierarchické úrovně. Je to čistě subjektivní posouzení toho, co se děje v realitě.

—   Autoidentifikovaný subjektivní vektor cílů. Vzniká při pokusu subjektu identifikovat svůj vlastní objektivní a/nebo potenciální vektor cílů.

    Na této klasifikaci není nic složitého. Potřebuje to umět každý, kdo porovnává a analyzuje různé procesy probíhající na různých úrovních hierarchie vesmíru, aby se přitom nedopouštěl chyb.

    6. inverze priorit.

    Intelekt, to jej jen část informačního zabezpečení jeho nositele. Pokud je informační zabezpečení organizováno hierarchicky (tak je to ve většině případů), tak jednotlivé fragmenty souhrnného vektoru cílů můžou být zaznamenány na různých úrovních hierarchie. To znamená, že stejné síle se vyskytují v souhrnném vektoru cílů na různých úrovních důležitosti, v důsledku čehož bude mít stejný cíl v té samé chvíli různé priority.

    7. Antagonizmy cílů.

    Tyto antagonizmy se můžou týkat jak jednotlivých cílů, tak i celých fragmentů souhrnného vektoru cílů. Pod antagonizmy se myslí, pokud se ve vektoru cílů na stejné úrovni důležitosti a ve stejné chvíli vyskytují navzájem si odporující cíle.

    Antagonizmy můžou být objektivní: to je, když zadaný cíl odporuje přírodním zákonům. A subjektivní: to je, když cíle neodporují přírodním zákonům, ale jen sobě navzájem.

    8. Pokud se v supersystému sjednotí do struktury několik „prvků“, z nichž každý je nositelem svého vektoru cílů, tak struktura společně s prvky získává i jejich vektory cílů. Výsledkem toho vzniká souhrnný vektor cílů této struktury, který je sjednocením množin jednotlivých cílů ze všech vektorů od jednotlivých prvků. Přitom takový souhrnný vektor cílů může od jednotlivých prvků převzít nejen defekty, ale i inverze a antagonizmy.

    Toto musí dobře chápat i manažeři všech úrovní a zohledňovat to při „slučování“ (fúzi) a „sjednocování“ různých struktur.

    9. Hloubka totožností vektorů.

    Dva libovolné vektory cílů je možné porovnávat a zjišťovat shodu jejich jednotlivých cílů a pořadí jejich důležitosti. Pojem hloubka totožnosti vektorů znamená, že čím hlouběji postupujeme v seznamu cílů (od méně důležitých k důležitějším), tím hlubší je jejich shoda.

    Síla souborného intelektu (kromě jiného) spočívá právě v hloubce totožnosti vektorů cílů jeho účastníků.

    Kromě toho je velmi důležité sladit své osobní vektory cílů do souladu s vektorem cílů souborného intelektu, a také s vektorem cílů HNVŘ (Boha). Tj. zabezpečit i tu „hloubky totožnosti“.

Konceptuální neurčitost

    Při popisu stavů, které je možné pozorovat v supersystémech, bych čtenáře poprosil, aby si při osvojování tohoto tématu porovnávali probíraný materiál s tím, co se děje v supersystému zvaném lidstvo. Já se také budu snažit uvádět takové přirovnání. Takže.

    1. Při dvouúrovňové organizaci informačního zabezpečení samořízení prvků supersystému (lidí) se část kanálů informační výměny mezi prvky může táhnout jen na úrovni adaptační části prvků (lidí) (obr. 12-98).

    2. A v důsledku toho, že supersystém nemá osvojený svůj potenciál rozvoje, se v něm můžou nacházet zablokované oblasti (Amerika před jejím „objevením“ Kolumbem, Japonsko před reformami Meidži), a informační kanály můžou mít ohraničený dosah a ohraničenou přístupnost (Rusko do 20. století).

   3. „Prostředí“ má na supersystém vliv různými faktory na různých místech.

  4. Všechny tři výše uvedené body spolu vedou k tomu, že se supersystém nedokáže chovat jako celek. Rozpadá se na několik regionů, které jsou od sebe informačně izolovány na úrovni adaptační části. Na obrázku 12-99 je to znázorněno v podobě všeobecného rozdělení světa na tři civilizace:

    Západ – Rusko – Východ. Ačkoli každý, kdo chce, může si udělat detailní analýzu tohoto dělení tak, jak probíhalo během lidských dějin. To povede k nesrovnalostem v systému kódování (tj. k rozdílům v jazycích, v písemnostech). A právě zde budou velmi užitečné práce historika J. D. Petuchova!

  5. V každém z těchto autonomních regionech supersystému (tj. v regionu lidstva) pravděpodobnostním-předurčením vzniká struktura, která je ve vztahu ke svému regionu nositelkou PFŘ — plné funkce řízení.

    6. Autonomní regiony jsou v supersystému (a zpočátku je to izolovaný lid, a až později státy) jednotkami té samé hierarchické úrovně ve společném supersystému.

    7. Nízká míra osvojení si rozvojového potenciálu jednotlivých regionů supersystému (což bylo možné pozorovat v průběhu lidských dějin), tj. nízká prvková rezerva stability regionů, k tomu navíc omezené tempo růstu kvality řízení — to všechno v supersystému vedlo k tomu, že místní regionální centra začala integrovat do své oblasti prvky z jiných regionů supersystému. Vzpoměňte si: „Globalizace je proces koncentrace řízení. Globalizace je proces objektivní, ale řízení tohoto procesu je už subjektivní. Starověký Egypt atd.“

    8. Když se začínají dotýkat nejen geografické hranice regionů, ale začínají na sebe narážet i sféry činnosti regionálních center řízení (RCŘ), tak PFŘ každého z RCŘ získává celosupersystémový význam. Jednoduše řečeno, představitelé jednotlivých RCŘ se snaží vnucovat svá pravidla organizace života ostatním RCŘ (vzpomeňte si na starověký Egypt).

    9. Avšak prvky supersystému se dají řídit jen při realizaci jedné PFŘ! V opačném případě v hranicích jednoho regionu supersystému vznikají podmnožiny prvků (skupiny lidí), z kterých se každá snaží realizovat vlastní cíle vlastního vektoru cílů a podle vlastní koncepce k jejich dosažení. Takový jev se nazývá „KONCEPTUÁLNÍ NEURČITOST“. Dnes na globální úrovni, kdy je globalizace prakticky završena, se události v Rusku dají objasnit právě tímto. Západní RCŘ („světové zákulisí“) vnucuje Rusku svou vlastní koncepci organizace života a jedná podle vlastní PFŘ. A RCŘ Ruska, zastoupené představiteli vedení země, se stále definitivně nerozhodla a snaží se organizovat život lidí podle vlastní PFŘ! Jasně a srozumitelně nevyjádřené! Právě z tohoto důvodu se „Jednotné Rusko“ chystá budovat kapitalizmus a „spravedlivé Rusko“ se chystá budovat socializmus.

    Takový jev konceptuální neurčitosti, konceptuálně nevyhraněného řízení je velmi nebezpečný, pokud se nepřekoná v přijatelné lhůtě.

    Předpokládám, že čtenářům je jasné, že různé skupiny lidí, které se řídí odlišnými ideály a jsou zaměřeny k dosažení odlišných cílů, se dříve nebo později dostanou do konfliktu.

    Pokud zohledníme, že v chápání procesů probíhajících ve společnosti existuje určitá hierarchičnost, tak se vždy najde někdo, kdo začne zneužívat rozpory lidí k vlastním cílům.

Koncentrace řízení

V regionálních centrech řízení supersystému

    Milí čtenáři, následující materiál si průběžně spojujte se svými znalostmi o lidských dějinách a o těch historických událostech světové a domácí historie (včetně aktuálních událostí), které jsou vám známy.

    1. Z předcházející kapitoly vyplývá, že v supersystému může existovat několik regionálních center řízení (RCŘ), objektivně nesoucích PFŘ celosupersystémové úrovně důležitosti (tj, ucházející se o řízení celého supersystému) (obr. 12-100).

  2. V takovém případě bude v činnosti každého RCŘ objektivně vidět tendenci řídit supersystém jako jeden celek (tj, řídit celé lidstvo) podle vlastní PFŘ.

    3. Do momentu, který je popsán v bodu č. 2, tento úkol řízení supersystému jako jediného celku realizoval HNVŘ (Bůh).

    4. Jakmile se objeví struktury, u kterých se projevuje tendence řídit celý supersystém podle PFŘ, tak se spjatý intelekt reálně spouští do supersystému. Jinak to ani být nemůže, protože PFŘ si přítomnost intelektu vyžaduje. Pokud intelekt chybí, tak bude na této hierarchické úrovni supersystému chybět i PFŘ. V takovém případě se bude PFŘ realizovat z vyšší hierarchické úrovně, v které se už intelekt nachází.

   5. Pokud prvky tvořící supersystém nebo fragmenty tohoto supersystému samy disponují intelektem, tak každá struktura, která se snaží o řízení celého supersystému, může:

—   buď objektivně pomáhat procesu formování celosupersystémového souborného intelektu,

—   nebo objektivně tomuto procesu bránit.

   6. Maximální produktivitu supersystému, jeho maximální prvkovou rezervu stability je možno dosáhnout jen při bezkonfliktním samořízení. Přitom toto samořízení probíhá souběžně s vytvořením časově stabilního souborného intelektu, který nese PFŘ supersystému. Z toho by mělo být čtenářům jasné, že intelekt je proces.

   7. Maximální rezervu stability supersystému v té nejvšeobecnější formě je možno dosáhnout při shodě:

—   koncepce samořízení supersystému, realizované souborným intelektem, a

—   koncepce HNVŘ (Boha) vůči tomuto supersystému.

    8. Intelektuální síla libovolné dílčí struktury v supersystému je vyloženě nižší než potenciální síla souborného intelektu supersystému.

    Z toho vyplývá, že pokus nahradit souborný intelekt nějakým jiným omezeným intelektem, bude znamenat nižší kvalitu řízení než řízení pocházející od souborného intelektu.

    Bude se to projevovat v množství konfliktů řízení mezi jednotlivými strukturami (Rusko od začátku „přestavby“ a „reforem“).

    Vysvětlivka k „pokusu o nahrazení souborného intelektu“ nějakým dílčím intelektem:

    Pokud se na věc podíváme z nadhledu, tak pokus o nahrazení souborného intelektu nějakým jiným omezeným vnitřním intelektem supersystému, je analogický pokusu přiřadit tomuto menšímu intelektu možnosti HNVŘ (Boha). Souborný intelekt supersystému stojí hierarchicky výše než intelekt jednotlivých prvků, podobně jak supersystém stojí hierarchicky výše než jeho jednotlivé prvky. Proto intelekt, který by chtěl udělat takovou záměnu, se snaží „ze sebe vystoupit“ a „postavit se nad sebe“, což se nedá, a navíc tím jde proti HNVŘ.

    Ve společnosti se takové pokusy nerozumných lidí mění na sebetrýznění iluzí nesmírné moci a trýznění druhých nízkou kvalitou řízení. Jeden člověk nedokáže svou osobou nahradit celé lidstvo.

    Rozumný člověk se takového trýznění nezúčastní.

    Hloupý člověk i posedlý člověk je člověkem nepříčetným. A právě na tom stojí davo-„elitářství“.

    9. Formování procesu řízení supersystému jako jediného celku probíhá jako koncentrace řízení ze strany regionálních center, z nichž každé nese vlastní PFŘ. Přitom:

    — každý region představuje osobitý supersystém,

    — původní supersystém v sobě zahrnuje (jako větší matrjoška) všechny osobité supersystémy (tj. menší matrjošky stejné velikosti),

    — dotýkající se „osobité“ supersystémy do sebe v pohraničních oblastech pronikají (obr. 12-101).

    10. Proces autonomizace regionů probíhá z následujících důvodů:

—   Supersystém je nestabilní, protože si jednotlivé regiony neosvojily svůj rozvojový potenciál.

—   Může jít o samostatný proces osvojování si supersystémem rozvojového potenciálu, který byl spuštěn na lokální úrovni supersystému a šíří se v něm.

—   Může jít o důsledek rozdílného tempa rozvoje regionu vůči zbytku supersystému, což může být způsobeno buď chybou řízení, nebo vnějším zásahem.

    Autonomizace je doprovázena vznikem stálých struktur regionální úrovně důležitosti, které:

—   Tvoří základ adaptační části (horní polovina „žloutku“) informačního zabezpečení činnosti regionálního spjatého intelektu.

—   Stojí nad regionálním hierarchickým systémem strukturního a bezstrukturního řízení.

    11. Bezprostředně po vzniku autonomních regionů se jejich vektory cílů liší jen málo, protože zrcadlí do té doby společně absolvovanou cestu rozvoje.

    To znamená, že se vektory cílů jednotlivých regionů budují ve společné fundamentální části.

    12. Následně je činnost jednotlivých RCŘ velmi podobná a koncentrátor řízení zde nevzniká.

    13. Nakonec některé RCŘ ztrácejí řízení z vnitřních regionálních důvodů. Hlavní příčinou této ztráty řízení je vyčerpání rezervy stability snižováním hloubky totožnosti vektorů cílů mezi RCŘ a HNVŘ.

    Jde zde o to, že se Hierarchicky vyšší řízení (včetně HNVŘ) od vnějšího řízení liší tím, že považuje za prospěšné odstraňovat defekty (chyby, nedostatky, neúplnosti) v hierarchicky nižších vektorech cílů. Avšak na „spodních úrovních“ svoboda intelektů zachází až tak daleko, že pomoc shora je:

—   buď odmítána jako nepřátelská,

—   nebo není považována za pomoc.

    V takovém případě dochází k ztrátě řízení.

    14. Ztráta řízení nastává vždy kvůli narušení oběhu informace v supersystému mezi jeho prvky. V první řadě se to týká řídících struktur, přímých a zejména zpětných vazeb v procesech řízení. Týká se to i narušení výměny informací mezi supersystémem a vyššími hierarchiemi řízení ve vesmíru, až po Boha.

    Informační izolovanost narušuje procesy přímého a zpětného zobrazení! Přitom se nejedná o nic jiného než o narušení celovesmírného faktoru, který zajišťuje podřizování jednotlivých vektorů cílů a procesů řízení pod objemnější a hierarchicky vyšší procesy a cíle.

    Zde vidíme zhoubnost ztráty řízení! Avšak takovou zhoubnost podpořil V. I. Lenin svou definicí matérie: „Matérie je filozofická kategorie k označení objektivní reality, která je člověku dávána v jeho smyslech, která se kopíruje, fotografuje, zobrazuje se našimi smysly, existujíc nezávisle na nich“.

    A toto „existujíc nezávisle na nich“ je tou cestou k záhubě, protože člověk podle Leninovi definice vypadává z harmonie vesmíru kvůli narušení zobrazení. Zdálo by se, že jde jen o malichernost! Avšak, „dívej se věcem na kořen“; „z malých příčin bývají vážné následky; tak odhryznutím záděru způsobilo mému známému rakovinu“ (K. Prutkov).

    Na závěr této podkapitoly bych milým čtenářům doporučil, aby si v paměti osvěžili přečtený materiál:

—   O starověkém Egyptě a jeho žrecích.

—   O sinajském „pochodu“.

—   O formování „světové vlády“ (globalizátorů).

—   O roli židovstva v procesu globalizace.

—   O šesti prioritách zevšeobecněných prostředků řízení lidí a společenských procesů, tj. o prostředcích koncentrace řízení.

—   O pěti druzích moci.

    Toto všechno přímo souvisí s procesem koncentrace řízení v supersystému (v lidské společnosti), tj. s procesem globalizace.

    Fakticky celý materiál posledních podkapitol objasnil průběh procesu lidských dějin z hlediska toho, jak je řízen.

    Úplně na začátku bylo lidstvo jediným supersystémem.

    Poté došlo k autonomizaci regionů.

    Následně začala koncentrace řízení, proces, který dnes nazýváme globalizací.

    V současnosti se proces globalizace nachází v závěrečném stádiu.

    Toto se týkalo procesu lidských dějin.

    Jenže popsaný materiál posledních třech podkapitol se dá použít i k analýze procesů, které probíhají v SSSR-Rusku:

—   Na začátku byl SSSR celistvým supersystémem.

—   Poté SSSR rozčlenili, „autonomizovali“ ho na regiony.

—   Dále na základě chápání objektivních procesů, které probíhají v supersystémech, je možné dát prognózu dalšího rozvoje událostí.

    Týká se to i dnešní politiky vedení Ruska, zaměřené na „dezintegraci“ a „regionalizaci“ supersystému, který je naší rodnou zemí, a „autonomizaci“ jejích regionů. Nyní už musí být čtenářům jasné, jakou hloupostí je „regionalizace“ v podmínkách globalizace! „Zeď“ objektivního procesu globalizace „hlavou neprorazíš“! Nic se těmto globalizátorům nepodaří, ale utrpení a problémů už lidem přinesli mnoho, a ještě i přinesou. I krve. Škoda, že všichni neberou KSB vážně. Naše země by v takovém případě byla už jiná!

    Nyní přejdeme k závěrečnému tématu DVTŘ. Pokud to mám říci otevřeně, tak řeč bude o tom, čím se může zakončit konfrontace dvou koncepcí řízení (západní a ruské).

    Ale ještě předtím, vážení čtenáři, musíme vysvětlit dvě metody koncentrace řízení.