04. 05. 2024 JK
Hlava 10. Davo-„elitářství“: Biologické předpoklady a kulturologické vazby – 12. část
10.8. Byrokracie (str. 258).
Když počet nositelů určité kultury překoná tu mezní hodnotu, do které ještě „všichni znají všechny“ a společnost je nucena řešit problémy dotýkající se všech v návaznosti pokolení a vyžadující koordinaci využívání zdrojů celé společnosti, vzniká v dané kultuře potřeba vytvořit státnost jako systém řízení záležitostí celospolečenského významu na profesionálním základu.
Činnost státnosti není při převládající kultuře vnímání světa lidí možná bez písemnictví, oběhu dokladů a archivů, neboť problematika, kterou řeší státnost, vyžaduje, aby se s jednou a tou samou informací seznámili různí lidé v různou dobu, kteří nemají vždy možnost přímého osobního styku s nositeli té či oné informace i z toho důvodu, že je v životě společnosti může dělit i několik pokolení. A takové potřeby s ohledem na informovanost nezbytnou pro řízení může zajistit pouze dokumentování řídící činnosti, oběh dokladů a jejich archivování.
Proto je kultura dokumentování, oběhu dokladů a archivářství jednou z hlavních komponent řídící subkultury každé společnosti. (Poznámka JK: Zde je popsán pouze „strukturní způsob řízení“ společnosti. Avšak daleko důležitější je její „řízení bezstrukturním způsobem“ – viz Dostatečně všeobecná teorie řízení /DVTŘ/).
Existují však lidé, kteří za oběhem dokladů nevidí reálné problémy ani řízení zaměřené na jejich vyřešení, pro ně je samotné produkování dokumentů a jejich oběh řídící činností jako takovou. Takové typy lidí se díky individuálním osobitostem své psychiky stávají byrokraty v případě, že jim společnost takovou možnost poskytne. Podmínka vyčleněná kurzivou je velmi důležitá.
Jedno z nejzevrubnějších vysvětlení podstaty „byrokracie“ poskytnul K. Marx:
«Byrokracie je kruh, ze kterého se nikdo nemůže vymanit. Její hierarchie je hierarchií znalostí. Vrchol se spoléhá na spodní kruhy, že se vyznají v jednotlivostech; kdežto spodní kruhy zase věří, že vrchol má všeobecný přehled, a takto se navzájem klamou. (…) Všeprostupujícím duchem byrokracie je tajemství, mysterium, jehož udržování je v byrokratickém prostředí zajištěno jeho hierarchickou organizací a ve vztahu k vnějšímu světu (společnosti) uzavřeným korporativním charakterem byrokracie. Otevřený duch státu a také státní smýšlení se tudíž byrokracii jeví jako zrada páchaná na jejím mysteriu. Principem jejích znalostí je autorita a zbožštění autority je její způsob myšlení. (…) Z pohledu jednotlivého byrokrata se státní cíl stává i jeho soukromým cílem v honbě za povýšením, ve snaze udělat kariéru.» (Poznámka JK: V poznámce pod čarou č. 292 v Základech sociologie 3 na str. 259 je poslední citovaná věta zpochybněna a je označena za jednu z mnoha chyb marxismu). (…)
Definice sociologického pojmu „dav“ od V. G. Belinského je klíčová k pochopení mnohých sociálních jevů:
„Dav je sešlostí lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit“.
Jak je vidět z porovnání obou definic, je Belinského definice sociologického pojmu „dav“ zajímavá tím, že nejen shrnuje podstatu v mnohém správné Marxovy definice „byrokracie“, ale zároveň je i charakteristikou bez výjimky všech vnitřních společenských hierarchií osobních vztahů založených na tajemstvích a na tajných znalostech.
Všechny hierarchie: Duchovní i světské, veřejné i mafiánské jsou pouze modifikacemi davu, který se vzdal svobody volby a racionální vůle dané mu Bohem. (Poznámka JK: Zde vidím další propagaci nové monoteistické verze víry, o které jsem psal ve své nejobsáhlejší poznámce ve zkrácené verzi kapitoly 8.1). A všichni účastníci hierarchií, včetně velmistrů řádů, hlav tajných bratrstev a mafií, představených církví, imámů, carů a jejich „šedých eminencí“, kteří udržují hierarchii osobních vztahů, jsou pouze představiteli davu, kteří si mylně ztotožňují vzájemnou podřízenost a míru odpovědnosti ve strukturách společenských institucí s hierarchií osobní důstojnosti lidí. (…)
Z Marxovy definice vypadla svou podstatou hlavní charakteristická vlastnost byrokracie:
Pro byrokracii je oběh dokladů, pracovní korespondence a výměna názorů v ústní podobě (telefonicky, „v kuloárech“ veřejných akcí i „utajeně“) reálnou pracovní náplní, a sama náplň práce je něčím, co se odvíjí od direktiv a oběhu dokladů, a proto v porovnání s oběhem dokladů nevýznamná, neboť ten je hlavním nositelem pravdy „v poslední instanci“; i když jsou ve skutečnosti celý ten oběh dokumentů i jejich pracovní rozhovory pouze odrazem reálné práce, jejímž řízením se má byrokracie jako jedna z profesionálních korporací v davo-„elitářské“ společnosti zabývat. (Poznámka JK: S tímto odstavcem se nemohu plně ztotožnit, protože si kladu otázku: „Kdo tedy tu reálnou práci ve společnosti „strukturním způsobem“ řídí?“ /viz výše/).
Z Marxovy charakteristiky byrokracie vypadla také další její vlastnost:
Byrokracie dělá kádrovou politiku (tj. provádí výběr a rozmístění kádrů) s tím, že upřednostňuje klanový původ kandidátů na funkce nebo „přijímá za vlastní“ „bezprizorné“ kandidáty, kteří prokázali svou loajalitu legitimní hierarchii. Přitom se předpokládá, že princip „v souvislosti se jmenováním „toho a toho“ do funkce mu bude k dočasnému užívání poskytnuta Boží jiskra“ — bude fungovat.
Jenže protože ta jiskra je Boží, a není to tedy něco, s čím by mohli nakládat byrokratičtí hodnostáři, je v tomto principu kádrové politiky vyjádřen velice drsný ateismus všemožné byrokracie, který odsuzuje dílo jakékoliv byrokratické korporace ke krachu tím rychleji, čím více je při uplatňování tohoto principu důsledná. (Poznámka JK: Pojem „Boží jiskra“ zde není popsán ani definován, jen je v poznámce pod čarou č. 294 v Základech sociologie 3 na str. 261 uvedeno následující odvážné tvrzení: „Jestliže je kádrová politika ve společnosti postavena na odhalování a podpoře nositelů Boží jiskry, nemůže se daný systém už z principu stát a být byrokratickým.“ Zde opět odkazuji na svoji nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 8.1). (…)
Byrokracie bývá specificky „patriotická“ ve dvou případech:
- Když si kvůli agresi zvnějšku nebo vyostření vnitřního sociálního napětí uvědomí, že v případě porážky přijde nejen o své sociální postavení, ale možná i o život.
- Když ona sama vede úspěšnou agresivní politiku při rozšiřování zóny svého parazitismu. (…)
Ale jako podmnožina davu (ve smyslu tohoto pojmu v Belinského definici) je byrokracie v politice samostatným i když kolektivním subjektem. Je vždy „zombie“, která buď degraduje v každodenním parazitismu, nebo je nástrojem realizace vůle někoho, kdo s ní manipuluje zvnějšku.
Pro pochopení problematiky, která nás zajímá, je nutné poukázat i na rozdíl mezi zednářskou a byrokratickou hierarchií. Přestože byrokracie je oficiální exoterická (veřejná) hierarchie jedinců ztotožňujících se se svými funkcemi a zednářství je v mnohém neveřejná hierarchie jedinců, jejichž důstojnost je podmíněna stupni zasvěcení, které jsou ve většině případů před společností utajovány, není to jejich hlavní rozdíl.
Ten spočívá v tom, že:
- Zednářství je postaveno na přece jen nějaké té civilizační ideji, tj. na ideji celospolečenského významu. A kandidáti procházející stupni zasvěcení jsou vybíráni samotným zednářstvím na základě jejich mravně-etického vývoje, pro určitou ideu civilizačního budování a výhledové politické scénáře, které ji mají v životě realizovat; nejsou tedy vybíráni pouze na základě svých profesionálních úspěchů nebo vyhodnocení svých intelektuálních schopností a potenciálu profesionálního růstu v té či oné oblasti společenského života, neboť bez určité mravnosti a etiky lidé nejsou schopni sloužit ideji celospolečenského významu, ať už je ta idea třeba špatná nebo nesprávně pochopená.
- Byrokracie je naopak již ze své podstaty bezideová jako nositelka idejí celospolečenského významu, které jsou pro ni pouze demagogickým pláštíkem adresovaným veřejnosti a zakrývajícím vlastní individuální spotřebitelský egoismus a touhu po uspokojení domýšlivosti všech jednotlivých byrokratů z celé jejich množiny. A není to byrokracie, kdo by se zabýval vyhledáváním a výběrem kandidátů, ale sami kandidáti do byrokratických funkcí si podle zásady „udělám cokoliv, jen abych nemusel pracovat“, nacházejí cestu ke vstupu do byrokratické hierarchie, a potom dále hledají cesty a způsoby, jak by se po jejích stupních mohli vyšplhat výše. Takovéto jejich chování lze nazvat prostitucí…
Taková je tedy ve své podstatě byrokracie, jež je v reálném životě omezovaná ve vztahu k sobě vnějšími společenskými faktory, které nemá jako celek, ani jednotliví její byrokraté pod svou kontrolou (kvůli tomu, že není subjektem). (Poznámka JK: Zde vidím rozpor, neboť výše je uvedeno, že byrokracie v politice subjektem je, i když subjektem kolektivním). Tyto faktory vzbuzují v každém jednotlivém byrokratovi strach z odpovědnosti, že se právě na něj provalí ta různorodá egoistická orientace v jeho činnosti. (…)
V případě konfliktu „zednářství – byrokracie“ má díky uvedeným osobitostem:
- Zednářství převahu v aspektu strategie, neboť malicherný okamžitý egoismus a chamtivost brání byrokracii přemýšlet o vzdálenější budoucnosti, a absence politické vůle jí brání uvádět do života dokonce i takové strategické politické projekty, které jí nejsou neznámé, natož vypracovat a realizovat své vlastní.
- Byrokracie převahu v aspektu taktiky, neboť díky své zásadní bezzásadovosti je vždy schopná překonat morálně-etická omezení, která vznikají, jestliže někdo slouží nějaké ideji. (…)
Jinými slovy, byrokracie je v podstatě beze cti, neboť čest předpokládá věrnost ideji. Takže věřit ve vítězství nad korupcí při zachování byrokratického charakteru státní a podnikatelské moci znamená obelhávat sám sebe a klamat jiné, neboť neúplatnost je také vyjádřením cti založené na věrnosti ideji.
Budeme-li mluvit o státní politice, můžeme se setkat s námitkou v tom smyslu, že není možná bez nějaké určité ideje nebo množiny idejí, které mezi sebou vzájemně v životě společnosti soupeří (v případě konceptuálně nevyhraněného řízení). Avšak navzdory objektivní ideové podmíněnosti každé politiky, není ta či ona ideovost vlastností pokolení byrokratů, a proto je ideovost do řad byrokracie buď vnášena ideovými mafiemi pronikajícími do ní zvnějšku, nebo je byrokracie tlačena do určité ideovosti, jejímž nositelem je politický činitel (lídr nějaké „skupiny“), kterého byrokracie vnímá jako svého „pána“.
Na Západě je tímto způsobem po větší část jeho historie ideovost biblického projektu vnášena do řad státní a podnikatelské byrokracie zednářstvím.
V takzvaných „totalitárních“, „diktátorských“ režimech je nositelem ideovosti „pán“. V Německu v době Třetí říše byrokracie za svého „pána“ uznávala Hitlera; v SSSR zase J. V. Stalina, kterého mezi sebou byrokraté dokonce nazývali „Hospodář“. V podmínkách zevně viditelného „totalitarismu“ a „diktatury“ může probíhat ideový konflikt mezi zednáři pronikajícími do řad byrokracie a „pánovou skupinou“.
V dějinách společností mohou být období, kdy o monopol na ideový diktát ve vztahu k zásadně neideové byrokracii mohou bojovat různé sociální skupiny – nositelé té či oné ideovosti; takovým bylo období v dějinách SSSR, kdy skupina marxistů-zednářů v čele s L. D. Bronštejnem (Trockým) a skupina bolševiků, jejímž ideálům byly cizí skryté nástrahy marxismu, v čele s J. V. Stalinem bojovaly v SSSR o monopol na ideový diktát ve vztahu k samoprodukující se byrokracii. (…)
Kdysi V. I. Lenin definoval společenskou třídu následovně:
«Velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky daném systému společenské výroby, svým vztahem (většinou zajištěným a vytyčeným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tudíž způsoby nabývání a velikostí onoho dílu společenského bohatství, jímž disponují. Třídy, to jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přivlastňovat práci (Poznámka JK: Přesněji „přivlastňovat si produkt práce“) té druhé, neboť zaujímá rozdílné místo v daném systému společenského hospodářství.» (…)
Pokud se podíváme na tuto definici, tak nám nezbývá než dojít k závěru, že se v SSSR k začátku osmdesátých let 20. století partajně státní a hospodářská byrokracie stala společenskou třídou, což ji kvalitativně odlišovalo od byrokracie kapitalistických států, jejíž představitelé, přestože se stali byrokraty, stále zůstávali představiteli svých společenských tříd i v této mocenské (vládnoucí především nadnárodním aparátem) korporaci:
- Místem, kde se v systému společenské výroby nacházela sovětská byrokracie, byla sféra řízení.
- Vztah k výrobním prostředkům – byrokracie SSSR, která se „elitarizovala“, začala sama sebe obnovovat na klanovém základě, což vedlo k tomu, že za nečinného přihlížení zbytku společnosti získala monopol a její řídící činnost se stala pro tento zbytek společnosti nekontrolovatelná.
- Co se týče získávání jejího podílu ze společenského bohatství, tak to byla sama byrokracie, kdo určoval mzdovou stupnici, strukturu bezplatných výhod a státního zajištění především pro nejvyšší byrokratické hodnostáře, a potom již na základě zbytkového principu pro zbytek společnosti.
Charakter posledního bodu k začátku osmdesátých let nabyl takové podoby, že se byrokracie ve vztahu k ostatním sociálním skupinám sovětské společnosti změnila ve třídu vykořisťovatelskou. Protože však státní ideou SSSR bylo budování socialismu a komunismu – sociálních systémů, kde nemělo existovat vykořisťování lidí těmi či oněmi korporacemi a jednotlivci „co mají na víc“, pociťovala byrokracie v SSSR určité nepohodlí:
- Na jedné straně kvůli tomu, aby udržela moc ve svých rukou, musela lhát o budování socialismu a komunismu v SSSR, což mělo ohlas u národa, který si v každé epoše ve své většině přeje žít bez parazitismu těch či oněch menšin na jeho práci a životě.
- A na druhé straně každý úspěch v díle socialistického budování podrýval pilíře byrokratického režimu a překážel byrokracii „hrabat podle svých schopností“ a kořistit tak z práce a života zbytku společnosti.
V této „disharmonii“ mezi slovem a činem také spočíval hlavní rozpor v životě sovětské společnosti v době, kdy v čele byrokracie jmenovitě stanul M. S. Gorbačov. Ten rozpor mohl být tehdy ještě vyřešen:
- Buď uvedením do chodu procesu debyrokratizace SSSR a rozvojem SSSR za uchování všech vymožeností socialismu, jeho osvobozením od všech byrokratických zvráceností a chyb v chápání světa a v politice, které byly podmíněny téměř totální nadvládou marxismu.
- Nebo destrukcí SSSR s cílem zlepšit podmínky pro vykořisťování většiny obyvatelstva parazitickými menšinami – vnitřními, zahraničními i mezinárodními.
Byrokracie dala přednost druhému, čímž zcela jasně prokázala, že je sama jednou z kulturologických vazeb zajišťujících obnovu davo-„elitářství“ v návaznosti pokolení. (Poznámka JK: Následují citace z knihy V. I. Lenina „Stát a revoluce“ o činnosti Pařížské komuny, a také z práce B. Engelse „Anti-Dühring“ v Základech sociologie 3 na str. 266 a str. 267). (…)
V. I. Lenin ve Státě a revoluci potvrdil toto Engelsovo hledisko, když tam vznesl požadavek, že mzda úředníků má být na úrovni průměrného dělnického platu. Na tyto názory B. Engelse a V. I. Lenina úplně stejně (pročpak asi?) zapomínají jak jejich hanobitelé, tak i „následovníci“. (…)
O tom samém mluvil i Ježíš: «Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům… Nemůžete sloužit Bohu i majetku (mamonu).» (Matouš, 6:24). O tom samém pojednává i Korán: «Následujte ty, kdož od vás odměnu žádnou nežádají a správné cesty se přidržují!» (súra 36:21). (Poznámka JK: Zde vidím další snahu o sjednocení ateistů s věřícími vložením citací z písem věrouk idealistického ateismu, tzn. egregoriálních náboženství /viz kapitoly 10.4 a 10.5/).
A budeme-li uvažovat o možnostech, jak realizovat v politickém životě společnosti to, co napsal V. I. Lenin o debyrokratizaci moci, je dobré si povšimnout, že praktická opatření Pařížské komuny jsou ve vztahu k jejich výkladu klasiky marxismu prvotní a jejich podstata není vůbec hloupá:
Z hlediska Dostatečně všeobecné teorie řízení se Pařížská komuna snížením mzdy řídících pracovníků na průměrnou úroveň v odvětvích „reálného sektoru“ pokoušela přepnout zpětné vazby společenského řízení na pracující většinu, a odpojit je tak od vysoce příjmové skupiny „elit“; jak národní, tak i nadnárodní transregionální.
Komuna se zhroutila, neboť ti, kteří byli ochotni vykonávat řídící povinnosti za podmínek, které jim nabízela, neměli v řízení potřebnou kvalifikaci; a ti, kteří tu potřebnou kvalifikaci měli, zase překypovali „elitářskými“ ambicemi, a viděli v pařížských dělnících pouze bezuzdnou lůzu – dobytek, který je zapotřebí co nejrychleji zahnat zpátky do jeho chlívku. Znamená to, že NEBYLI MRAVNĚ PŘIPRAVENI K TOMU, aby řídili společnost na základě životních zájmů většiny a žili přitom způsobem, kdy by se vrstva profesionálních řídících pracovníků nevyčleňovala ze zbytku společnosti svou kvantitativní i kvalitativní spotřebou produkce.
I když SSSR existoval mnohem déle než Pařížská komuna (69 let a 73 dnů přesně), byly příčiny jeho krachu stejné; pro M. S. Gorbačova a byrokracii, v jejímž čele stál, byly nepřijatelné mravní principy a etika rovnosti lidské důstojnosti v kolektivní práci a spotřebě kolektivně vyprodukovaných statků; a i v případě, že se jednalo o idioty, kteří nechápali, kam směřují, to byla jejich parazitická mravnost, etika nikým neomezované svévole a „spotřebitelská nemoc“, které určily kurz a cíle přestavby.
A byrokracie je skutečně jednou z kulturologických vazeb obnovy davo-„elitářství“ v návaznosti pokolení.
V davo-„elitářské“ společnosti se byrokracie neustále obrozuje a obnovuje sama sebe v návaznosti pokolení, proto konečné vítězství nad ní vyžaduje nejen potlačení byrokracie jako celku i jednotlivých byrokratů, ale především potlačení a vykořenění společenských – kulturologických – faktorů stále znovu obnovujících byrokracii v návaznosti pokolení, které ji obnovují i po sociálních katastrofách, do kterých byrokracie společnost systematicky uvrhuje. (Poznámka JK: S tím plně souhlasím. Celý život totiž pracuji v ústředních orgánech státní správy, z čehož vyplývá, že o byrokracii něco málo vím. Přitom mohu konstatovat, že současná situace je mnohem horší, než když jsem ve státní správě před mnoha lety začínal).
________________________________________________________________________
Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.
Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.
pokračování bude následovat