top of page

O smlouvě mezi Českou republikou a Svatým stolcem

KoncepceObecnéBezpečnosti

29.01.2025


Text se věnuje analýze a kritice hlavních bodů této smlouvy, které jsou v rozporu s principy rovnosti, suverenity a sociální spravedlnosti. Text smlouvy najdete na konci článku pod obrázkem lva.


1. Úvod

Podpis smlouvy mezi Českou republikou (ČR) a Svatým stolcem (SS) dne 24. 10. 2024 byl dne 31. 10. 2024 v 11:44 ministerstvem zahraničí ČR prezentován jako historický okamžik a potvrzení bezproblémových vztahů státu a katolické církve. Vláda prohlásila, že smlouva přispěje k prohloubení spolupráce v oblastech společného zájmu a zajistí svobodu náboženství a další práva. Naše analýza však ukazuje, že smlouva obsahuje řadu problematických bodů, které jsou v rozporu s principy sociálně spravedlivé společnosti, rovnosti před zákonem a ochranou české suverenity.


2. Kritické body smlouvy


2.1. Plné užívání svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání (Článek 1)

Článek 1 smlouvy zaručuje všem osobám na území České republiky plné užívání svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Na první pohled jde o zásadní hodnotu moderní společnosti, avšak tento článek má také svou temnou stránku, která by mohla vést k nespravedlnostem.


Problém:

·         Nejasné definování hranic náboženské svobody může vést k tomu, že budou chráněny také extremistické náboženské praktiky nebo skupiny, které ohrožují bezpečnost státu či porušují základní práva ostatních občanů. Může se jednat o skupiny, které prosazují zákony šaría na úkor českého právního řádu nebo náboženské sekty, které zneužívají své členy, např. sekty, které manipulují své členy k psychické závislosti nebo ekonomickému vykořisťování.

·      Sociálně spravedlivá společnost musí zajistit, že svoboda jednoho nezasahuje do svobody druhého.


Návrh řešení: Smlouva by měla jasně stanovit, že náboženská svoboda končí tam, kde začíná ohrožení bezpečnosti, práv a svobod ostatních občanů. Toto omezení by mělo být zakotveno v právním řádu České republiky, který by měl mít vždy přednost před církevními pravidly. V tomto duchu je třeba smlouvu upravit.


2.2. Právo odmítnout vojenskou službu (Článek 3)

Smlouva zaručuje právo odmítnout vojenskou službu na základě svědomí nebo náboženského přesvědčení. Tento bod vyvolává zásadní obavy ohledně obranyschopnosti státu. Český stát, který existuje proto, aby chránil své občany a zajistil jejich přežití, potřebuje všeobecný a rovnoměrný závazek svých občanů k obraně země.


Problém:

·        Právo odmítnout vojenskou službu může oslabit schopnost státu bránit se v případě napadení.

·       Nerovnost mezi občany: Ti, kteří tuto povinnost neodmítají, nesou větší břemeno.


Návrh řešení: Právo odmítnout vojenskou službu by mělo být podmíněno povinností přispět k obraně vlasti jiným způsobem, například logistickou nebo zdravotní podporou. Bez výjimek všichni občané by měli projít základním vojenským výcvikem. V tomto duchu je třeba smlouvu přepracovat.


2.3. Zpovědní tajemství a jeho rozšíření na pastorační pracovníky (Článek 4)

Tento bod uznává zpovědní tajemství a rozšiřuje jeho ochranu na pastorační pracovníky. Český právní řád však ukládá povinnost oznámit přípravu nebo spáchání závažných trestných činů (§ 367 a § 368 trestního zákoníku). Toto ustanovení smlouvy je tedy v přímém rozporu s platnými zákony.


Problém:

·        Zpovědní tajemství může být zneužito k ukrytí informací o závažných trestných činech, jako jsou násilí, zneužívání nebo dokonce vraždy. Pokud by duchovní nemusel takové informace nahlásit, mohlo by to vést k ochraně pachatelů na úkor obětí.


·        Právní ochrana tohoto tajemství může být v konfliktu s principem rovnosti před zákonem – proč by měl být duchovní osvobozen od povinnosti sdělit klíčové informace, když jiní občané takovou povinnost mají?


·        Rozšíření na pastorační pracovníky ztěžuje kontrolu a zvyšuje riziko zneužívání. Může se jednat o dobrovolníky, kteří nejsou profesionálně vyškoleni, ale mají přístup k citlivým informacím, například dobrovolníci zapojení do pastorační činnosti v nemocnicích nebo věznicích.


Návrh řešení: Zpovědní tajemství by mělo mít jasné hranice, které by umožnily nahlášení závažných trestných činů, jako jsou vraždy nebo zneužívání dětí. Zároveň je nutné definovat, kdo přesně spadá do kategorie „pastoračních pracovníků“, aby se zabránilo zneužití této výjimky. V tomto duchu je třeba smlouvu upravit.


2.4. Zřizování právnických osob podle církevních předpisů (Článek 6)

Smlouva umožňuje katolické církvi zřizovat právnické osoby podle vlastních předpisů, které poté získávají právní subjektivitu podle českého právního řádu. Toto ustanovení vytváří dvojí metr a zásadně narušuje rovnost před zákonem.


Problém:

·        Výjimka z právního řádu ČR:

o   Pokud církev zřizuje právnické osoby podle svých vlastních pravidel, znamená to, že v určité fázi tvorby těchto subjektů neprochází stejnými procesy a kontrolami jako ostatní právnické osoby (např. občanská sdružení, firmy, školy). To vytváří dvojí metr a zvýhodňuje církevní subjekty oproti ostatním.


·        Obcházení standardních pravidel:

o   Český právní řád je postaven na rovnosti a univerzálním uplatňování pravidel pro všechny. Pokud církevní právnické osoby vznikají podle pravidel kanonického práva, může to vést k situacím, kdy jejich interní struktura, financování nebo činnost unikají plné kontrole českého státu. Kanonické právo, jehož aplikace není veřejně dostupná ani transparentní, může stát uvést do pozice, kdy není schopen efektivně kontrolovat činnost těchto subjektů.


·        Nadřazenost církevních pravidel:

o   Umožnění, aby se subjekty zřizovaly podle církevních předpisů, posiluje autonomii církve na úkor státního dohledu. V sociálně spravedlivé společnosti však žádná organizace nesmí mít privilegované postavení, které by jí umožnilo obcházet pravidla platná pro ostatní.


Návrh řešení:

1.     Zrušení výjimky:

o   Smlouva by měla být upravena tak, aby Svatý stolec zřizoval právnické osoby výhradně podle českého právního řádu, stejně jako jakýkoliv jiný subjekt. To zajistí, že všechny organizace působící v ČR budou podléhat stejným pravidlům a kontrolám. 


2.     Rovnost v legislativě:

o   Církevní subjekty mohou mít své specifické poslání (např. náboženské, charitativní), ale musí být jasně definováno, že nemají žádné zvláštní privilegium při svém zakládání nebo fungování.


3.     Zvýšená transparentnost:

o   Pokud církevní právnické osoby působí v oblastech školství, zdravotnictví nebo sociální péče, měly by být jejich financování, správa a činnost zcela transparentní a podléhat stejným pravidlům jako státní nebo soukromé subjekty.


Návrh řešení: Všechny právnické osoby by měly být zřizovány výhradně podle českých zákonů, aby byla zajištěna transparentnost a rovnost. Církev by měla mít možnost zřizovat právnické osoby stejně jako jakýkoliv jiný subjekt, ale podle stejných pravidel. V tomto duchu je třeba smlouvu zcela přepsat.


2.5. Společné kulturní dědictví a financování jeho údržby (Článek 7)

Podobně jako v celé smlouvě i v tomto bodu lze cítit určitý rozpor a potenciál zneužití konceptu „spolupráce“. Pokud by se pod touto spoluprací skrýval požadavek na financování oprav majetku, který církev považuje za svůj, českým státem, jde o nepřijatelnou situaci z pohledu spravedlnosti a vyváženosti.


Rozbor bodu 1: „Spolupráce při ochraně kulturního dědictví“

Vlastnictví vs. odpovědnost:

·        Pokud Vatikán (či katolická církev) považuje určité kulturní statky za svůj majetek, mělo by být jeho povinností nést odpovědnost za jejich opravy a údržbu. Není spravedlivé, aby náklady nesl stát, zatímco vlastnická práva zůstávají u církve.

·        Pokud by stát financoval opravy, měl by získat odpovídající kontrolu nad tímto majetkem, nebo by takový majetek měl být prohlášen za veřejné vlastnictví.


Spolupráce by měla být oboustranná:

·        Skutečná spolupráce by znamenala, že církev přispívá k financování a údržbě kulturního dědictví, nikoliv že stát nese veškeré náklady. V praxi by mohlo jít například o sdílené financování nebo veřejné granty, které by byly přístupné všem vlastníkům kulturního dědictví za stejných podmínek.


Nejasnost pojmu „spolupráce“:

·        Ve smlouvě není specifikováno, jak má spolupráce vypadat. Tato vágnost může být záměrná a otevírá prostor pro situace, kdy stát hradí náklady, zatímco církev si ponechává benefity vlastnictví.


Návrh řešení: Kulturní statky by měly být prohlášeny za národní dědictví spravované státem. Pokud církev požaduje jejich užívání, měla by plnit přísně definované podmínky. Smlouva by měla jasně stanovit reciprocitu, aby český stát a jeho občané měli stejný přístup k majetku Vatikánu, zejména k historickým dokumentům, které mají vztah k české historii. Například vatikánská knihovna by měla být digitalizována a zpřístupněna českým vědcům i veřejnosti. V tomto duchu je nutné smlouvu přepracovat.


3. Shrnutí a závěr

Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem ve své současné podobě neodpovídá principům sociálně spravedlivé společnosti a narušuje rovnost před zákonem. Vyžaduje zásadní revizi, aby respektovala suverenitu českého státu a zajistila, že bude sloužit všem občanům, nikoliv pouze jednomu náboženskému subjektu. Zohlednění historických souvislostí a spravedlivého přístupu k majetku je klíčové pro to, aby smlouva byla v souladu s principy rovnosti a transparentnosti.


Smlouva by zároveň měla vyžadovat větší transparentnost a přístup ke zdrojům církevního dědictví na mezinárodní úrovni. Odtajnění knih a veškerých dokumentů vatikánské knihovny včetně jejich překladu a digitalizace může mít zásadní vliv na zachování lidstva na planetě Zemi. Pro budoucnost a vůbec pro zachování lidstva na planetě Zemi je nanejvýš důležité, aby světové historické dědictví bylo k dispozici všem, a ne jen hrstce vyvolených.


Další věcí je, že smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem ani neodpovídá úmyslům ohlášených červeným křídlem Globálního prediktoru (GP). Ačkoliv byla zveřejněna v 11:44, jsem na pochybách, zdali se smlouvou v tomto znění bude souhlasit alespoň jedno křídlo GP. Globální prediktor nedal lidstvu Koncepci obecné bezpečnosti bezdůvodně, ale jako nástroj k zajištění stabilního a spravedlivého vývoje lidstva. Smlouva v současném znění však tuto vizi nenaplňuje.


Příloha:

Smlouva

mezi Českou republikou a Svatým stolcem

o

některých právních otázkách


Česká republika a Svatý stolec (dále jen „smluvní strany“),

na základě staleté tradice vztahů mezi českým státem a katolickou církví a jsouce přesvědčeny o vzájemné prospěšnosti úpravy těchto vztahů;


vědomy si závazku katolické církve prosazovat obecné dobro, zejména chránit duchovní, lidské a kulturní hodnoty;


vedeny obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva a zvláště těmi, které se týkají dodržování lidských práv a základních svobod;


zdůrazňujíce závazek katolické církve při podpoře a rozvoji ekumenického a mezináboženského dialogu;


odvolávajíce se, Česká republika na svůj ústavní pořádek a právní řád, podle něhož je založena na demokratických hodnotách a není vázána na žádnou výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání, a Svatý stolec na dokumenty Druhého vatikánského koncilu a na předpisy kanonického práva;


navazujíce na majetkové vyrovnání na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a na ujednání o úpravě vzájemných vztahů při péči o Katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha;


vyjadřujíce současně svou společnou vůli k podpoře prospěšné spolupráce,

se dohodly takto:


Článek 1

1. Česká republika v souladu se svým právním řádem zaručuje všem osobám na svém území plné užívání svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu mít nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby, jakož i svobodu projevovat individuálně nebo společně s jinými, veřejně i soukromě, své náboženství nebo víru bohoslužbou a zachováváním obřadů, prováděním náboženských úkonů, vyučováním a charitativní činností.

2. Svoboda projevovat své náboženství nebo víru nebude podléhat jiným omezením než těm, která jsou stanovena zákonem a která představují opatření nezbytná v demokratické společnosti pro ochranu veřejného pořádku a bezpečnosti, zdraví a morálky nebo práv a svobod druhých.


Článek 2

1. Katolická církev v České republice požívá právní subjektivity v souladu s českým právním řádem.

2. Svatý stolec zaručuje, že hranice arcidiecézí, archieparchií, diecézí, eparchií a exarchátů se sídlem v České republice budou respektovat státní hranice České republiky.

3. Katolická církev v České republice vykonává své poslání a spravuje své záležitosti podle svých vlastních předpisů, zejména ustavuje, mění, nebo ruší své orgány a své vnitřní struktury; rovněž vybírá, jmenuje a odvolává své duchovní a další osoby přímo zapojené do pastorační činnosti nezávisle na státních orgánech.


Článek 3

Česká republika zaručuje právo odmítnout vojenskou službu, jakož i právo odmítnout poskytnutí zdravotní služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání za podmínek stanovených zákonem.


Článek 4

1. Česká republika uznává zpovědní tajemství.

2. Pastorační pracovníci mají právo obdobné zpovědnímu tajemství za podmínek stanovených zákonem.


Článek 5

Manželství uzavřená v katolické církvi, splňující podmínky pro uzavření manželství stanovené právním řádem České republiky, mají stejnou platnost a stejné právní důsledky jako občanský sňatek.


Článek 6

Katolická církev zřizuje podle svých vlastních předpisů právnické osoby za účelem organizace a vyznávání katolické víry a pro své působení zejména v oblastech školství a vzdělávání, zdravotnictví, sociální a charitativní péče. Takto zřízené právnické osoby po splnění zákonných podmínek získávají právní subjektivitu také ve smyslu právního řádu České republiky (dále jen „církevní právnické osoby“). Církevní právnické osoby mají při své činnosti povinnost dbát právního řádu České republiky.


Článek 7

1. Smluvní strany budou pokračovat ve spolupráci při ochraně a udržování kulturního dědictví, jež je nedílnou součástí světového kulturního bohatství.

2. Česká republika a katolická církev spolupracují při ochraně a udržování společného kulturního dědictví.

3. Příslušný církevní orgán ustanoví zvláštní komisi za účelem spolupráce s příslušnými orgány veřejné moci s cílem ochrany kulturních statků jak místního, tak celostátního významu, jakož i dokumentů archivních či historicky a umělecky cenných, uchovávaných v bohoslužebných a církevních objektech katolické církve.

4. Církevní právnické osoby dají k dispozici a zpřístupní své kulturní dědictví za jimi stanovených podmínek všem, kdo je chtějí poznat a učinit z nich předmět studia.

5. Církevní právnické osoby mají v oblasti péče o své kulturní statky včetně sbírek muzejní povahy a jednotlivých sbírkových předmětů, jakož i archiválií, právo na podporu z veřejných zdrojů za stejných podmínek jako ostatní vlastníci kulturních statků, jež jsou součástí kulturního dědictví.


Článek 8

1. Osoby v zařízeních sociálních služeb mají právo přijímat duchovní a pastorační péči od duchovních a pastoračních pracovníků katolické církve.

2. Církevní právnické osoby mohou poskytovat podle svých možností sociální, charitativní a humanitární pomoc v České republice a v zahraničí, a pokud to považují za vhodné, ve spolupráci s orgány veřejné moci a nevládními organizacemi.

3. Církevní právnické osoby věnující se charitativní činnosti se řídí vlastními statuty a jsou spravovány podle morálních zásad a předpisů katolické církve.

4. Právnické osoby uvedené v odstavci 3 mají právo pobírat finanční prostředky na jimi poskytované sociální služby z veřejných rozpočtů za stejných podmínek jako jiná zařízení téhož nebo obdobného typu.

5. Další podmínky k usnadnění a zajištění duchovenské a pastorační péče v zařízeních poskytujících sociální služby mohou být stanoveny vzájemnou dohodou mezi příslušným církevním orgánem a příslušným zařízením sociální péče nebo příslušným orgánem veřejné moci.


Článek 9

1. Osoby ve zdravotnických zařízeních mají právo přijímat duchovní a pastorační péči od duchovních a pastoračních pracovníků katolické církve.

2. Církevní právnické osoby zřizují a spravují zdravotnická zařízení podle podmínek stanovených právním řádem České republiky a podle morálních zásad a předpisů katolické církve.

3. Další podmínky k usnadnění a zajištění duchovenské a pastorační péče ve veřejných zdravotnických zařízeních mohou být stanoveny vzájemnou dohodou mezi příslušným církevním orgánem a příslušným zdravotnickým zařízením nebo příslušným orgánem veřejné moci.


Článek 10

1. Osoby ve věznicích, vazebních věznicích a v dalších zařízeních obdobného charakteru mají právo přijímat duchovní a pastorační péči ze strany katolické církve.

2. Církevní právnické osoby mohou v souladu s českým právním řádem působit při poskytování probačních, mediačních a obdobných služeb souvisejících s trestním řízením a výkonem trestu či opatřeních na to navazujících.

3. Další podmínky k usnadnění a zajištění duchovenské a pastorační péče v zařízeních uvedených v odstavci 1 mohou být stanoveny vzájemnou dohodou mezi příslušným církevním orgánem a příslušným orgánem České republiky.


Článek 11

1. Katolická církev zajišťuje duchovenskou a pastorační péči v rámci Duchovní služby Armády České republiky pro příslušníky ozbrojených sil, kteří o ni požádají.

2. Bližší podmínky k usnadnění a zajištění duchovenské a pastorační péče pro příslušníky ozbrojených sil mohou být upraveny vzájemnou dohodou mezi příslušným církevním orgánem a příslušným orgánem České republiky.


Článek 12

1. Na základě požadavku příslušného orgánu bezpečnostního sboru může katolická církev zajišťovat duchovenskou a pastorační péči v rámci tohoto sboru.

2. Bližší podmínky k usnadnění a zajištění duchovenské a pastorační péče pro příslušníky bezpečnostního sboru mohou být upraveny vzájemnou dohodou mezi příslušným orgánem bezpečnostního sboru a příslušným církevním orgánem.


Článek 13

1. V otázkách týkajících se celé katolické církve v České republice jedná s ministerstvy a jinými ústředními správními úřady České republiky Česká biskupská konference. Tímto není dotčeno právo smluvních stran přímo jednat o těchto otázkách.

2. Česká biskupská konference se souhlasem Svatého stolce a příslušné orgány České republiky mohou uzavírat ujednání o otázkách uvedených v odstavci 1. Tím není dotčena stávající praxe sjednávání vícestranných ujednání mezi orgány České republiky a církvemi a náboženskými společnostmi.


Článek 14

Případné sporné otázky týkající se výkladu nebo provádění této smlouvy budou řešeny jednáním mezi smluvními stranami diplomatickou cestou.


Článek 15

Tato smlouva může být měněna a doplňována na základě vzájemné dohody smluvních stran. Změny a doplňky musí být provedeny písemnou formou.


Článek 16

1. Tato smlouva podléhá ratifikaci.

2. Tato smlouva vstoupí v platnost prvního dne měsíce následujícího po dni výměny ratifikačních listin.

3. Tato smlouva se sjednává na dobu neurčitou. Každá ze smluvních stran může smlouvu písemně vypovědět. V tom případě skončí platnost smlouvy 6 měsíců ode dne doručení oznámení o výpovědi druhé smluvní straně.


Dáno v ............................... dne ............................................ ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a italském, přičemž obě znění mají stejnou platnost.


Za Českou republiku za Svatý stolec


366 zobrazení2 komentáře

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

2 comentarios

Obtuvo 0 de 5 estrellas.
Aún no hay calificaciones

Agrega una calificación
sarma
před 4 dny

Ani jsem se nezačetl a hned v preambuli mne do očí udeřila věta - ".. o některých právních otázkách". Znamená to tedy, že uvedených 16 článků je jen jakýsi subset dohodnutého (jen "některé" body z mnohem většího celku) a ty ostatní byly sepsány někde jinde? Minimálně by vhodnější formulace zabránila takové spekulaci ..

Me gusta

vaclav.cermak
29 ene

Nabízí se i otázka vzniku vlastnického vztahu Katolické církve k nemovitostem na území naší země. Další otázkou je, proč vlastně platíme zaměstnance a údržbu majetku cizího státu - Vatikán je přece stát, nebo ne?

Me gusta
bottom of page