Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 20. Spravedlnost jako způsob vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ – 8. část

11. 05. 2025 JK

20.4. Liberalismus je nepřítelem Svobody (str. 97).

20.4.2. Liberalismus a občanská společnost (str. 110).

„Občanská společnost“ je termín, který vstoupil do politického slovníku SSSR v letech přestavby, a poté ho zdědili představitelé politické subkultury, kteří neumí do svého „myšlení“ zapojit své smysly ani obrazotvornost. V jeho základu leží anglický termín „civil society“, který se začal používat v 17. století. Koncepce individuálně-společensky-státních vztahů, jež se s ním pojí, se formovala především v západní Evropě a USA po dobu několika staletí – v procesu ideologické přípravy k „buržoazním revolucím“ a v průběhu ideologického zajišťování formování a trvání buržoazně-liberálních společností, takže v důsledku toho je tato koncepce „občanské společnosti“ vyjádřením jejích ideálů a částečně i reálně dosažených výsledků společensko-historického rozvoje.

Vzhledem k tomu, že každý národ je charakteristický především svými ideály, které si udržuje po staletí a někdy dokonce i celá tisíciletí, a že každý národ má svou, v mnohém unikátní historickou minulost, není jednoduché politickou koncepci zrozenou v prostředí jedné společnosti uvádět do života v prostředí jiné společnosti. Proto také není v současné době společnost v Rusku „občanská“ v tom smyslu, jaký do tohoto pojmu vkládají západní i naši domácí sociologové a političtí činitelé buržoazně-liberálního ražení. A aby se výhledově mohla stát „občanskou“ v obecně západním chápání tohoto pojmu, je nutné:

- Zaprvé, vymýtit ideály uvádění do života nadpozemské Spravedlnosti, které jsou vlastní mnohonárodnostní civilizaci na Rusi (tj. vzdát se své budoucnosti).

- Zadruhé, nechat upadnout do zapomnění svou historickou minulost.

- A to hlavní – zlikvidovat svědomí a stud a podřídit celý život lidí a společností právnímu systému.

To znamená, že je požadováno, aby Rus-Rusko zmizelo z historické minulosti a do budoucna přestalo existovat. (Poznámka JK: Není zde sice uvedeno, kdo požaduje, aby Rusko zmizelo a přestalo existovat, ale evidentně si to nepřejí zástupci Globálního prediktoru /GP/, kteří podle mne Rusko řídí a používají ho jako svůj hlavní bezpečnostní nástroj na planetě Zemi).

Existují lidé, kteří jsou navzdory tomu všemu, o čem jsme mluvili v Části 3 tohoto kurzu a ve fragmentech v Části 4, přesvědčeni o tom, že Západ je nesporný lídr civilizačního rozvoje lidstva a morální autorita, který se chyb strategického významu nedopouštěl v minulosti a nedopouští se jich ani nyní (a tím spíše, že se nedopouští chyb ve strategickém vytyčování svých cílů), což je právě tím, co ho odlišuje od jiných regionálních civilizací planety, které se takovýchto chyb dopouštěly a dopouštějí. (Poznámka JK: Myslím si, že se Západ strategické chyby již opakovaně dopustil, a to vždy když si za svůj cíl vytyčil strategickou porážku Ruska, k čemuž ho však s využitím zrady ruské „elity“ jako návnady navedli zástupci Globálního prediktoru /GP/, aby jimi vybraný stát mohli po jeho porážce přeformátovat /viz Švédsko v roce 1709, Francie v roce 1812, Německo v roce 1941, kolektivní Západ v čele s USA v roce 2022/). (…)

Co se týká Ruska, tak západní koncepce občanské společnosti zde může být svého druhu „objevem“ pouze pro lidi bez citu, rozumu a svědomí, jejichž představy o životě jsou zformovány na základě textů autorů, kteří byli někým povýšeni na autority s cílem realizace určitých politických úkolů.

Snaha realizovat koncepci občanské společnosti v té podobě, v jaké byla zformována na Západě, nepřináší nic dobrého a příčiny toho nespočívají pouze v tom, že je Rusku cizí a je vyjádřením ideálů a historických zkušeností jiných národů, ale také v tom, že je z hlediska řízení vadná, což bylo dokázáno v Části 3 tohoto kurzu. (Poznámka JK: Autoři mají zřejmě na mysli kapitolu 11.3.2. nazvanou Faktory udržování stability davo-„elitářství“ v předešlém poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, a dále kapitolu 11.3.3. nazvanou Obecně biosférický mechanismus přirozeného výběru jako faktor samolikvidace davo-„elitářství“ v epoše po změně poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, které jsou v Základech sociologie 3 od str. 337 do str. 370).

Z hlediska individuálně-společensko-státních vztahů spočívá hlavní výhrada vůči ní v tom, že její rozvoj začal ve chvíli, kdy už buržoazie získala ekonomickou váhu ve společnosti, ale politická moc nad společností i nadále zůstávala v rukou státu, jehož kádrovou základnou zůstávaly dědičně-aristokratické (feudální) klany, přičemž představitelé buržoazie ve své většině dál upřednostňovali zabývat se svým podnikáním, jehož řízení jim znemožňovalo kvůli nedostatku času podílet se na práci státního aparátu. Z toho také vyplývají dvě charakteristické vlastnosti západní koncepce občanské společnosti:

- Neustálý konflikt mezi tou proslulou „občanskou společností“ a státností a státem, jehož intenzita může kolísat v širokém rozsahu – od připravenosti „občanské společnosti“ bojovat proti svému vlastnímu státu do reálného započetí válečných akcí s cílem svrhnout historicky zformovanou státní moc.

- Idea „nájemného státu“ jako normy s tím, že je povinen sloužit těm, kteří platí daně na tom základě, že daňoví poplatníci jsou prý vlastně zaměstnavateli všech úředníků státního aparátu.

(Poznámka JK: Následuje citace z Wikipedie zejména o tom, že prvním příznakem „občanské společnosti“ je přítomnost svobodných vlastníků výrobních prostředků v Základech sociologie 6 na str. 112 a str. 113). (…) 

Ve skutečnosti je ten první uvedený příznak – přítomnost vlastníků výrobních prostředků „nezávislých“ na státu – tím jediným příznakem „občanské společnosti“ západního typu.

Všechno to ostatní se stalo realitou nebo kultovní iluzí (konkrétně vysoká vzdělanostní úroveň, lidská práva a svobody jsou těmi kultovními iluzemi) a bylo zahrnuto mezi atributy „občanské společnosti“ až ve 20. století, a to z větší části až v jeho druhé polovině. A nestalo se tomu tak z dobré vůle společenství „svobodných vlastníků výrobních prostředků“, ale v důsledku hrůzy, kterou vyvolala u té předvídavější části z nich Velká říjnová socialistická revoluce a její důsledky, včetně rozhodujícího vojensko-silového vkladu SSSR do rozdrcení „Evropské unie číslo jedna“ v čele s Třetí říší.

Předtím tato koncepce „občanské společnosti“ existovala již přinejmenším po dobu dvou staletí, ale reálně se vztahovala pouze na buržoazní oligarchii a v menší míře na střední buržoazii podle kapitalizace jejího podnikání.

Zbytek obyvatelstva, včetně drobné buržoazie, reálně byl a stále je jen jedním z mnoha „ekonomických zdrojů“, na který se normy oligarchické etiky nevztahovaly, nevztahují a vztahovat nebudou. Přičemž procedury formální demokracie jsou určeny k tomu, aby zajišťovaly, a také zajišťují, legitimitu státní moci loutek-figurek buržoazní oligarchie a propaganda založená na principu „rovnosti všech před zákonem“ a ty údajně „rovné příležitosti“ kultivovaly a kultivují ve společnosti „ekonomických zdrojů“ iluzi, že každý je schopen stát se úspěšným politikem nebo oligarchou, pokud začne podnikat a bude usilovně pracovat. (…)

A se zaváděním větší humánnosti do ekonomické činnosti, s rozvojem všeobecného vzdělávání, rozšířením politických práv a určité části ekonomických práv de iure na celou společnost se na Západě začalo až když velká deprese v roce 1929 a v následujících letech postavila buržoazní oligarchii před volbu: „Buď reformy zaměřené na vyšší humánnost vzájemných ekonomických vztahů a všeobecný kulturní rozvoj širokých mas obyvatelstva, nebo marxistická revoluce typu revoluce v Rusku se všemi jejími následky pro buržoazní oligarchii».

Proto také reformy F. D. Roosevelta a svými cíli analogické reformy v ostatních státech vyvolaly odpor výslovně oligarchie (určité její části) a lidí aspirujících začlenit se do jejích řad, tedy odpor reálné „občanské společnosti“ skládající se z ničemů.

A v Německu tento odpor „občanské společnosti“ přivedl k moci nacisty za podpory jejich režimu především buržoazní oligarchií (jak německé, tak i té zahraniční – USA a Velké Británie) i jejími šéfy, kteří investovali do zformování Třetí říše a její agrese proti SSSR kolosální částky. (Poznámka JK: Myslím si, že to vše bylo řízeno zástupci Globálního prediktoru /GP/ s cílem přeformátovat Německo, protože se příliš pletlo GP do jeho globálního řízení, přičemž buržoazní oligarchie byla jen výkonnou periférií GP – viz Základy sociologie 1 str. 22).

Podstata západní buržoazně-liberální koncepce občanské společnosti se od roku 1880, kdy podle přiznání Kongresu USA dělníci umírali, aby průmysl mohl vzkvétat, zůstala stejná až do dnešních dnů. Změnily se pouze organizační formy, ve kterých vzrostly náklady buržoazní oligarchie a jejích šéfů na vydržování a reprodukci té části obyvatelstva, která má objektivní status „ekonomického zdroje“, přestože relativní náklady se snížily díky růstu produktivity světové ekonomiky a přerozdělování souhrnného produktu ve prospěch takzvaných „vyspělých států“.

Koncepce občanské společnosti propagovaná v SSSR v poststalinské době byla fikcí, která neměla nic společného se životem kvůli tomu, že se byrokracie proměnila ve vykořisťovatelskou třídu, a absolutní většina obyvatelstva se tomu žádným způsobem nebránila a nebyla mravně a eticky připravena realizovat Sovětskou moc jako organizační formu vyjádření lidovlády de facto.

No a v postsovětském Rusku nebyly sociologická věda ani politická filozofie schopny rozvinout žádnou koncepci občanské společnosti, která by byla alternativou té buržoazně-liberální. Dokonce se přestala citovat báseň N. A. Někrasova – Básník a občan. Nicméně naše představy o občanské společnosti jsou alternativní těm liberálním (západním) a skutečně se mohou odvíjet od Někrasovových slov: «Nemusíš být básníkem, ale být občanem jsi povinen». Tím se rozumí, že konceptuální moc musí mít všichni a zavazuje to být občanem rolníka, kupce, malé a střední podnikatele (kapitalisty), oligarchy, důstojnický sbor i další státní úředníky včetně hlavy státu, společenské činitele (včetně duchovních náboženských kultů)… To ovšem předpokládá platnost jednotných mravně-etických norem pro všechny bez výjimky, což potom znemožňuje vznik konfliktu mezi občany a státem.

Slova N. A. Někrasova vyjadřují životní ideál mnohonárodnostní civilizace Rusi po všechny časy. A je to lepší koncepce občanské společnosti než ta, kterou prosazuje Západ, neboť je osvobozena od pokrytectví. Avšak její uvedení do života vyžaduje individuální mravně-etický a všeobecně kulturní rozvoj všech lidí. V opačném případě dojde na realizaci již nejednou zmiňovaného aforismu V. O. Ključevského, kterým v předstihu charakterizoval projekt budování socialismu v Ruském impériu: «Společnost pravověrného soužití skládající se z darebáků...»

20.4.3. Liberalismus jako druh fašismu (str. 117).

Ale to ještě není všechno, co je zapotřebí říci o liberalismu. Jestliže si dáme do souvislosti podstatu fašismu vyloženou v kapitole 8.7 (Poznámka JK: Definice fašismu je v Základech sociologie 2 na str. 134 až str. 136) s liberalismem, tak zjistíme, že liberalismus sám není nic jiného než modifikace fašismu, a že je navíc generátorem fašismu oligarchicko-diktátorského typu. A přestože sami liberálové trvají na tom, že to právě oni jsou těmi antifašisty a bojovníky za svobodu všech i každého jednotlivce, tak se v tom ti slabomyslní z jejich řad upřímně mýlí a ti inteligentní lžou.

Pochopení podstaty liberalismu jako systému rafinovaného misantropismu není možné bez pochopení podstaty člověka, tj. bez odhalení těch osobitostí, jaké odlišují člověka, který se zformoval ve skutečného člověka, od toho, který se člověku podobá pouze svým vnějším vzhledem; a také bez odhalení těch osobitostí, které odlišují druh Člověk rozumný ve všech jeho rasových podobách od živočišných druhů v biosféře Země. (…)

Co to znamená zformovat se ve skutečného člověka?“

To je pro civilizaci klíčová otázka, neboť ta či ona odpověď na ni předurčuje veškerý další život společnosti: Její rozvoj, stagnaci nebo degradaci a zánik.

Ale ani po téměř tisíci letech existence univerzitní vědy v Evropě – nemají v Západní kultuře odpověď na tuto Diogenovu otázku v podobě vědeckých znalostí ani děl lidové umělecké tvořivosti. A pokud snad po oddělení vědy od církve v epoše reformace západní církevní činitelé něco o této otázce psali, nestaly se jejich názory nedílnou součástí světonázoru širokých vrstev obyvatelstva, neboť ve společensko-politické praxi jak katolická, tak i protestantská církev odmítaly Kristovo učení a potlačovaly v lidech i ve společnosti jejich příklon k němu.

To právě z toho, že myslitelé a lidé na Západě ignorují tuto otázku, na kterou poukázal už Diogenes, pramení ideologie liberalismu, podle které – implicitně – k tomu stát se člověkem úplně stačí narodit se jako představitel biologického druhu Člověk rozumný a získat alespoň nějakou výchovu v prostředí sobě podobných. A všechno ostatní už jsou jen přidružené podrobnosti charakterizující individualitu jedince.

Avšak reálná společensko-politická praxe liberalismu nepotvrzuje životní způsobilost tvrzení tohoto druhu. A dokonce ani život lumpenu neustále reprodukujícího v liberálních společnostech kriminalitu se nestal stimulem k tomu, aby se liberálové zamysleli nad podstatou člověka a její deformovaností v liberální kultuře. Nedokázali se poučit ani z osudů reálných „mauglí“, kteří v raném dětství vypadli z lidské společnosti a vyrůstajíce v živočišné říši se v průběhu svého dospívání v mnohém psychologicky identifikovali s představiteli těch biologických druhů, v jejichž populaci jako „lidská mláďata“ vyrůstali. Příklady těchto „mauglí“ a lumpenizace určité části obyvatelstva v návaznosti pokolení dokládají, že narodit se jako představitel biologického druhu Člověk rozumný nestačí k tomu, aby se člověk stal plnohodnotným člověkem. K tomu je bezvýhradně nezbytná příslušná výchova. Jenže taková výchova předpokládá existenci určitého cíle a prostředků pro jeho dosažení, což znamená, že je nezbytné znát odpovědi na otázky:

- Jak má vypadat člověk normální?

- Jaké varianty osobnostního rozvoje vedou k tomu, že této normy není v průběhu dospívání dosahováno?

- Jak se vyhnout té variantě osobnostního rozvoje, která v průběhu početí, prenatálního vývoje a následné výchovy neumožňuje dosáhnout této normy?

- Jak vykořenit z kultury společnosti faktory bránící nebo znemožňující dosažení této normy?

Jenže liberalismus se o tuto problematiku nezajímá a nepřeje si znát odpovědi na tyto otázky. Z jeho pohledu je pro společnost normou absence jakékoliv určité normy v odpovědi na otázku: „Jak má vypadat člověk normální?“ Pro něj je normou ničím neomezovaná různorodost odpovědí, limitovaná snad jen právní úpravou orientovanou na ochranu této nezměrné různorodosti. Přičemž degradace (a lumpenizace jako jedna z podob degradace) většího či menšího podílu obyvatelstva je v kultuře liberalismu považována za zcela normální složku této nezměrné různorodosti, neboť podle liberálů si každý buduje svůj život sám a výsledek závisí výlučně jen na něm samotném a ne na vnějších okolnostech, a to ani na těch, které vznikly (včetně těch, co byly cílevědomě zformovány politiky) ještě před jeho početím a ovlivňovaly celé jeho formování počínaje dobou před jeho početím, nad kterými daný jedinec nemohl mít žádnou moc.

Z tohoto tvrzení o nezměrné různorodosti však existuje jedna výjimka – z pohledu liberálů (opět implicitně, tj. nikoli zjevně, nevyřčeně, samo sebou se rozumějíce) je plnohodnotný člověk povinen být liberálem; není-li člověk liberál, tak není plnohodnotný a liberální společnost ho tím či oním zákonným nebo nezákonným způsobem musí omezit v jeho právech, což může přinejhorším vést až k jeho fyzické likvidaci.

A pokud se blíže podíváme na podstatu různorodosti v životě společnosti, tak každá taková její různorodost se projevuje v určitém souhrnu statistik souborných charakteristik popisujících každého jedince, a v dynamice proměny tohoto souhrnu statistik v čase.

Není-li však definována odpověď na otázku: „Jak má vypadat člověk normální?“ tak:

- Mohou být sice změny v životě společnosti odhaleny,

- ale nebude možné odpovědět na otázky: „Projevuje se v těchto změnách rozvoj společnosti nebo její degradace? Roste úroveň její bezpečnosti nebo kráčí směrem ke katastrofě?“

Liberálové se o odpovědi na tyto otázky nezajímají, oni v sobě a liberální civilizaci vidí vzor dokonalosti, nebo přinejmenším to nejmenší ze všech zel. V obou těchto variantách („vzor dokonalosti“ nebo „to nejmenší zlo“) se vidí jako ti nejlepší ze všech lidí, takže všichni ostatní se buď musí stát liberály, nebo musí zahynout jako nesporné zlo: A takový postoj pramení ze satanismu. To znamená, že liberalismus je (stejně jako „mraksismus“) jen další světskou verzí biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha. (Poznámka JK: K tomuto tvrzení odkazuji na svoji nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 o nové monoteistické verzi víry, která se týká i marxismu, přičemž zde autoři kurzu Základy sociologie staví na roveň marxismu i liberalismus, což je podle mne hodně zajímavé).

_______________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části