Kdo vlastně válčí na Ukrajině? Mediální obraz a jeho rozpory
30. 12. 2025
Základní mediální tvrzení (oficiální příběh)
Podle médií je válka na Ukrajině popisována poměrně jednoznačně a opakovaně v tomto rámci:
Rusko je agresor, který rozpoutal válku.
Ukrajina je oběť, která se brání a bojuje o přežití.
Evropská unie je morální a ekonomický podporovatel Ukrajiny. EU není účastníkem války.
Spojené státy americké jsou také morální a ekonomický podporovatel Ukrajiny a také nejsou účastníkem války.
Zároveň však media souběžně tvrdí i další věci:
• Bez vojenské, finanční a zpravodajské podpory USA by Ukrajina nebyla schopna dlouhodobě vést válku.
• Rozsah, tempo a charakter konfliktu závisí na tom, jaké zbraně a v jakém množství USA (a částečně EU) dodají.
• Změna postoje USA může vést ke změně průběhu války nebo k jejímu ukončení.
• O možném míru se nemluví jako o výsledku boje Rusko × Ukrajina, ale jako o politickém rozhodnutí ve Washingtonu.
• Evropa se tomuto rozhodnutí přizpůsobí.
A právě zde vzniká první zásadní rozpor.
Pokud Spojené státy a Evropská unie skutečně nejsou účastníky války, pak by jejich role měla končit u politických prohlášení a humanitární pomoci. Neměly by mít možnost ovlivňovat tempo, směr ani strategii ozbrojeného konfliktu, který samy nevedou.
Přesto jsou v mediálním obrazu opakovaně prezentovány jako klíčový faktor, bez něhož by válka nemohla pokračovat – ani skončit.
Vzniká tak logický rozpor:
neúčastník konfliktu je současně vykreslován jako ten, kdo drží v rukou jeho průběh.
Buď je někdo skutečně mimo válku, nebo má na její vedení zásadní vliv.
Obojí současně platit nemůže.
Navíc se USA nejen v současné době prezentují jako někdo, kdo má moc zařídit ukončení války.
V mediálním prostoru se opakovaně objevují tvrzení, že změna americké politiky, americké administrativy nebo amerického přístupu může vést k příměří či mírovým jednáním.
Jinými slovy: konec války je spojován s rozhodnutím USA, nikoli s výsledkem bojů mezi Ruskem a Ukrajinou.
Tím se však rozpor ještě prohlubuje.
Pokud je válka skutečně konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou, pak by její ukončení mělo být důsledkem:
· vojenského vítězství jedné strany,
· vyčerpání obou stran,
· nebo dohody mezi těmito dvěma státy.
Mediální obraz však nabízí jiný výklad:
válka neskončí podle situace na bojišti, ale podle toho, jaké politické rozhodnutí padne ve Washingtonu.
Z toho nutně vyplývá otázka, která zůstává bez odpovědi:
Jak může stát, který není účastníkem války, rozhodovat o jejím konci?
A stejná otázka se týká i Evropy. Evropská unie je v médiích vykreslována jako morální a ekonomický podporovatel Ukrajiny, který se však v otázkách války a míru řídí rozhodnutími Spojených států. Neurčuje směr, ale reaguje. Nepřichází s vlastním řešením, ale přizpůsobuje se.
Vzniká tak obraz konfliktu, v němž:
· hlavní válčící strana nerozhoduje sama za sebe,
· rozhodující vliv v konfliktu má jeho neúčastník,
· a mír není výsledkem střetu dvou protivníků, ale politickým aktem třetí strany.
Tento rozpor média nijak systematicky nevysvětlují.
Ponechávají jej otevřený a překrývají jej emocionálním rámcem, morálními apelacemi a personalizací konfliktu.
Otázka „kdo vlastně válčí“ tak zůstává v mediálním obrazu nezodpovězená – přestože právě na ní stojí odpovědnost za průběh i délku celého konfliktu.
Rozpor č. 2: Donald Trump jako „vyjednavač míru“, aniž by byl stranou konfliktu nebo pověřencem některé ze stran
V mediálním prostoru se stále častěji objevuje tvrzení, že Donald Trump je schopen „zařídit mír“ nebo „ukončit válku“.
Je prezentován jako politik, který má vliv, autoritu a schopnost přimět obě strany k dohodě.
Zároveň však média zdůrazňují, že:
Spojené státy nejsou účastníkem války,
Trump nejedná jménem Ukrajiny ani Ruska,
nevystupuje jako oficiální vyjednavač žádné z válčících stran.
Vzniká zde další logický rozpor.
Vyjednávání o konci války je vždy jednáním mezi účastníky konfliktu, případně prostřednictvím zprostředkovatele, který je oběma stranami uznán.
V mediálním obrazu však Trump vystupuje jako někdo, kdo může válku ukončit, aniž by bylo jasné:
koho zastupuje,
na základě jakého mandátu jedná,
a proč by jeho rozhodnutí mělo být závazné.
Pokud by jednal za Ukrajinu, znamenalo by to, že Spojené státy nejsou pouhým podporovatelem, ale přímým aktérem konfliktu.
Pokud by jednal s Ruskem, znamenalo by to totéž.
Pokud by jednal nad oběma stranami, pak také nelze mluvit o nezúčastněné roli, nýbrž o režiséru konfliktu.
Mediální obraz se však těmto otázkám vyhýbá.
Trump je prezentován jako „ten, kdo může přinést mír“, aniž by bylo vysvětleno, jakou roli v konfliktu vlastně hraje a odkud se jeho rozhodovací pravomoc bere.
Výsledkem je zvláštní situace:
politická postava, která podle médií není účastníkem války, je současně vykreslována jako jeden z nejdůležitějších aktérů jejího ukončení.
Tento rozpor zůstává v mediálním vyprávění otevřený – a opět není řešen logikou, ale osobními příběhy, výroky a dojmy.
Rozpor č. 3: Ukrajina jako „suverénní aktér“, který však nerozhoduje
Podle mediálního obrazu je Ukrajina suverénním státem, který:
samostatně bojuje o svou existenci,
rozhoduje o svém osudu,
a nese hlavní tíhu války.
Tento obraz je opakován velmi důsledně a je základem většiny mediálního vyprávění.
Zároveň však média – často v jiných článcích či komentářích – uvádějí i fakta, která s tímto obrazem nejsou snadno slučitelná:
Ukrajina nemůže zahájit mírová jednání bez souhlasu Spojených států.
Ukrajina nemůže zásadně změnit vojenskou strategii bez souhlasu Spojených států.
Ukrajina nemůže válku ukončit bez rozhodnutí Spojených států.
Vzniká tím další rozpor.
Pokud je Ukrajina hlavní a suverénní stranou konfliktu, pak by měla mít možnost:
rozhodnout, kdy bude pokračovat v boji,
rozhodnout, kdy a za jakých podmínek začne vyjednávat,
rozhodnout, kdy válku ukončí.
Mediální obraz však opakovaně naznačuje, že tato rozhodnutí nevznikají v Kyjevě, ale jinde.
Ukrajina je tak současně vykreslována jako:
plně suverénní aktér,
a zároveň jako stát, jehož klíčová rozhodnutí jsou podmíněna souhlasem třetí strany.
Tento rozpor je v médiích obvykle překryt jazykem solidarity a morální podpory.
Otázka skutečné rozhodovací autonomie Ukrajiny však zůstává otevřená a bez jasné odpovědi.
Výsledkem je obraz konfliktu, v němž:
stát, který má válčit, nerozhoduje o jejím konci,
stát, který válčit nemá, má rozhodující vliv,
a odpovědnost se v mediálním vyprávění rozplývá.
Rozpor č. 4: Mír jako politické rozhodnutí, nikoli výsledek bojiště
V mediálním obrazu války na Ukrajině se jen zřídka mluví o tom, že by konflikt mohl skončit vojenským vítězstvím jedné ze stran. Nepracuje se ani s představou jasné porážky, ani s vyčerpáním obou protivníků jako přirozeným koncem války.
Místo toho se opakovaně objevuje jiný výklad:
válka skončí, až „dojde k politické shodě“,
klíčové bude „rozhodnutí Washingtonu“,
změna americké politiky může „otevřít cestu k míru“.
Tím se posouvá význam samotného bojiště do pozadí.
Podle tohoto mediálního vyprávění tedy:
o konci války nerozhoduje výsledek střetu Rusko × Ukrajina,
nerozhoduje ani rovnováha sil na frontě,
ale politické rozhodnutí třetí strany, která se konfliktu údajně neúčastní.
Zde se rozpor završuje.
Pokud může třetí strana válku ukončit politickým rozhodnutím, pak má nutně vliv i na to:
zda válka pokračuje,
v jaké intenzitě,
a jak dlouho trvá.
Mediální obraz tak současně tvrdí, že:
válka je konfliktem dvou států,
ale její konec neleží v rukou těchto dvou států.
Tím se odpovědnost za průběh i délku konfliktu rozplývá.
Není jasné, kdo válku skutečně vede, kdo ji může zastavit a kdo za ni nese konečnou odpovědnost.
Shrnutí
Mediální obraz války na Ukrajině vykresluje konflikt jako střet Ruska a Ukrajiny, zatímco Spojené státy a Evropská unie jsou prezentovány jako neúčastní podporovatelé.
Zároveň však tentýž mediální obraz přisuzuje USA rozhodující vliv na průběh i ukončení války a Evropě roli následovníka tohoto rozhodnutí.
Vzniká tak soustava rozporů:
USA jako neúčastník má rozhodující vliv,
Ukrajina jako hlavní válčící strana nerozhoduje,
a konec války není výsledkem bojiště, ale politického rozhodnutí USA.
Tyto rozpory nejsou v médiích systematicky vysvětlovány. Jsou překrývány emocemi, morálními rámci a zjednodušeným příběhem dobra a zla. Otázka odpovědnosti za trvání a ukončení války tak zůstává otevřená.
Právě proto je na místě položit jednoduchou, ale zásadní otázku:
kdo vlastně podle mediálního obrazu tuto válku vede – a kdo o ní skutečně rozhoduje?
Závěr
Závažné na tomto mediálním obrazu není jen to, že obsahuje vnitřní rozpory. Ještě podstatnější je, že se s ním společnost bez odporu ztotožňuje.
Tyto rozpory nejsou předmětem veřejné debaty, nejsou systematicky zpochybňovány a nejsou ani kladeny otázky, které by na ně upozorňovaly.
Média předkládají veřejnosti obraz konfliktu, který si navzájem odporuje, a přesto je přijímán jako samozřejmý. Ne jako problém, ale jako „realita“. Otázky po logice, odpovědnosti a konzistenci z mediálního prostoru téměř mizí. A pokud se objeví, zůstávají na okraji.
To nevyhnutelně vede k dalším otázkám:
Jak je možné, že média takový obraz vytvářejí a dlouhodobě udržují?
Kdo určuje rámec, ve kterém je tento rozpor považován za normální?
A co si od toho ti, kdo tento mediální obraz produkují, slibují?
Nelze se ubránit dojmu, že zde nejde jen o informování, ale o formování vnímání reality. O posouvání hranic toho, co je společnost ochotna přijmout bez přemýšlení. Pokud lidé dokážou přijmout současně tvrzení, která si navzájem odporují, pak se vytrácí schopnost rozlišovat příčinu a následek, odpovědnost a roli, pravdu a účelovou lež.
Rozpory, na které tento text poukazuje, tak nejsou cílem samy o sobě. Jsou ukázkou směru, kterým se společnost pod vlivem médií ubírá.
Směru, kde logika ustupuje emocím, kde se odpovědnost rozplývá a kde se veřejnost učí přijímat nelogičnost jako normu.
Otázka tedy nestojí jen „kdo vlastně válčí“, ale mnohem zásadněji:
kam je společnost vedena tímto způsobem informování – a kým.
A dokud se tyto otázky nebudou klást, budou rozpory dál fungovat ne jako chyba, ale jako nástroj.