06.02.2025
13. Tajemství smyslu života (o stabilitě řízení)
„Skutky Tvůrce jsou hodny obdivu!
Hořkostí jsou přeplněna naše srdce,
Odcházíme z tohoto světa, nepoznavše
Ani začátek, ani jeho smysl, ani konec.“
(OMAR CHAJJÁM)
„Začínajíc dílo, mysli na jeho konec.“
„Nechval se odchodem, chval se příchodem.“
„Začal na zdraví, a sklouzl na klid věčný.“
(RUSKÁ PŘÍSLOVÍ)
Co je to „udržitelný rozvoj“
Dnes takřka všichni politici, zviditelňovaní vědci a státní činitelé – všichni mluví o potřebě „udržitelnosti“, „stability“ ve všech sférách života lidí, ve všech odvětvích národního hospodářství, v mezinárodních vztazích, v ekonomice, ve financích atd.
Za tímto účelem se koná množství „sympózií“, „konferencí“, „summitů“ a „brífinků“. Ale pokud se těchto „činitelů“ zeptáte, co si představují pod pojmem „udržitelný rozvoj“, tak ne všichni dokáží odpovědět. Ale i ti, kteří něco řeknou, svou odpověď zdůvodňují stanoviskem oficiální vědy.
V roce 1992 se v Rio de Janeiro konala první celosvětová konference o udržitelném rozvoji celého lidstva na Zemi, a druhá se konala v roce 2002 v Johannesburgu. V jejich materiálech najdete množství údajů: kolik se kdy narodilo lidí a kolik zemřelo, kolik se vypěstovalo obilí, kolik shořelo atd. Jediné, co v nich nenajdete, je odpověď na otázku: „Co je to udržitelný rozvoj?“ Pojďme si to tedy vysvětlit.
V oficiální akademické vědě se pod „stabilním systémem“ rozumí takový systém, který se po pominutí rušivého vlivu na něj, vrací do výchozího stavu nebo na vypočítanou trajektorii pohybu (obr. 12-24).
Například auto jede po cestě ke svému naplánovanému cíli. Za volantem sedí řidič. Auto i řidič spolu tvoří systém. Najednou se na cestě objeví jáma, tj. rušivý vliv. Cesta je uzavřená. Řidič odbočí na objížďku, kterou když projede, tak se znovu vrátí na původní trasu. Toto je příklad stabilního systému. V tomto případě rušivý vliv přišel z vnějšího prostředí.
Další příklad. Znovu zde máme řidiče a auto. Jenže řidič před jízdou vypil pivo a během jízdy zaspal. Zde je rušivým vlivem pivo (a následně i spánek). Auto jede, ale řidič spí. Auto je pomalu unášeno vlevo do protisměru. Odklon od stanoveného směru se stále zvětšuje, ale SYSTÉM SI TOHO NEVŠÍMÁ, systém je nestabilní! Obrat volantem se neděje, až nakonec — bum! — auto vletělo do příkopu nebo do protijedoucího auta. Toto byl příklad nestabilního systému. Zde rušivý vliv přicházel zevnitř samotného systému.
Takovým chápáním stability (v jejím moderním podání) se omezuje „legitimní“ věda. A je tento výklad dostatečně plný? Tak se na to podívejme.
Znovu si vezmeme první příklad. Řidič je střízlivý a auto funguje spolehlivě. Od firmy dostal úkol vyrazit z jižního bodu „A“ do 2000 km vzdáleného sibiřského bodu „B“, kam veze jablka. V bodu „B“ má vyložit jablka pro sibiřské děti, naložit desky, dotankovat benzín a vrátit se zpět. Vše jde dobře, „systém“ se stabilně přesouvá k zadanému cíli. Náš systém (řidič a jeho auto) přijíždí do bodu „B“, a tam žádné desky (které potřebují na jihu), žádné děti (které čekají na jablka), žádný benzín (který potřebuje náš „systém“ pro svůj návrat zpět). Co se stalo? To si jen někdo z pracovníků firmy v opilosti (nebo z nepozornosti) popletl místo určení. Výsledkem toho všeho je to, že jablka hnijí a bez benzínu se auto nebude moct vrátit. Přitom do cíle jelo „stabilně“! Zde se stala chyba ve výběru cíle.
Nyní se podíváme na složitější systém: výrobní závod. Ředitel závodu je abstinent a moudrý člověk. Dělníci jsou kvalifikovaní a vedou zdravý životní styl. Výrobní technika je v pořádku. Ředitel se rozhodl modernizovat výrobu, ale nepovažoval za potřebné o tom říci dělníkům. A tak začíná řídit proces modernizace. Objednává a kupuje novou výrobní techniku, začíná přeškolovat personál. Sleduje rušivý vliv vnějšího prostředí (od změn na surovinovém a spotřebním trhu až po změny počasí). Reaguje na technické rušivé vlivy uvnitř systému: poruchy, nejasnosti, nedostatky atd. V určitém momentu se závod dostává do krize: standartní rytmus je narušen, výplata je nestabilní. Lidé nechápou, co se děje, disciplína upadá, kvalita výstupní produkce se zhoršuje, proces modernizace se zastavuje. Proč se tak děje? Ředitel neohlásil cíl svých kroků, že chce modernizovat výrobu.
Další příklad. Hodina matematiky. Systém tvoří učitel a žáci. Učitel vypadá být schopný, žáci jsou usilovní a cíl je ohlášen: osvojení si matematiky. Ale žákům studium matematiky moc dobře nejde. Hodiny se mění na vzájemné mučení. Je vám to povědomé? A proč se tak děje? Protože učitel dětem jasně a přesvědčivě nevysvětlil (a možná ani sám neví), nač je člověku matematika potřebná, nač je dobré se ji učit, jaký má v životě praktický význam. Přitom neexistuje věda ani žádný druh lidské činnosti, které by se bez matematiky obešly. Matematika, pokud je správně vyučována, by měla být tím nejlehčím předmětem ve škole, protože všechno, co nás v životě obklopuje, je naděleno MÍROU, tj. lehce se to měří a výsledek se lehce ověřuje. A právě matematika nám pomáhá objevovat míru ve všech předmětech a procesech. Účastníci „vzdělávacího systému“ nemůžou stabilně a úspěšně postupovat k určenému cíli (naučit se matematiku), pokud nechápou CÍL samotného učení se matematiky, pokud tento cíl nenaplní MÍROU svého chápání.
A nyní si jako „systém“ rozebereme naši ruskou společnost. Řízení probíhá přes státní orgány na základě nějaké „velké idey“ — vyhlášené ideologie (přičemž absence ideologie představuje také ideologii, a jakou!). Tato ohlášená ideologie „tlačí“ na lidskou mysl, „podmaňuje“ si mysl státních činitelů a celé společnosti, řídí je, předkládá „cíle“, jako např.:
— naším cílem je vybudování „demokracie“;
— naším cílem je „kapitalizmus s lidskou tváří“;
— naším cílem jsou práva člověka atd.
Ale protože tato slova (slogany) nejsou nadělena jasnou a plnou mírou chápání, lidem se nevysvětluje, PROČ se to dělá, za jakým účelem a jakými způsoby, tak v Rusku žádné úspěchy nevidíme. Právě naopak, v takové situaci velmi brzy „dorazíme“ do vzpomínaného bodu „B“, kde jablka nikdo nepotřebuje, kde chybějí desky a chybí i benzín na zpáteční cestu. Můžeme v takovém případě považovat naše „postupování k demokracii“ za „udržitelný rozvoj“ ruské společnosti?
Prodloužíme časový rozsah naší analýzy na 100–150 let do minulosti, nebo ještě více na 1000–2000 let, a položíme si otázku: „Kam stabilně kráčí celé lidstvo?“ Lidé se navzájem zabíjejí ve válkách (ačkoli už je 21. století!), amorálnost, sodoma, bohatí se koupou v rozkoši a vanách plných mléka nebo šampaňského, a jiní lidé vedle nich umírají hlady! To má být co? Spravedlivá lidská společnost? To je demokracie – vláda lidu? To je „udržitelný rozvoj“? Brzděte, „pánové“! Žebrák se nikdy nesmíří s otrockým osudem svým a svých dětí! A při první příležitosti napíchne nenáviděného boháče na vidle! Toto vy pokládáte za „stabilitu“, „udržitelnost“? Každému normálnímu člověku je zřejmé, že lidstvo kráčí špatným směrem. A bylo to zaznamenáno i na konferenci v Johannesburgu, na které bylo uznáno, že se lidstvo nachází v globální systémové krizi, která může lidstvo dovést k sebezničení.
A kdo určuje tyto „cíle“: „lidská práva“, „demokracie“ atd? A dá se vůbec mluvit o „konečném cíli“ rozvoje lidstva, vycházejíc z jakési „abstraktní pravdy“? Kdo má na to právo?
„Co je to pravda“
Michail Afanasjevič Bulgakov to ve svém románu „Mistr a Markétka“ ve velkolepé scéně (obr. 12-25), kdy Pilát poslouchá Ješuu, vyjádřil následovně:
̶ „Proč ty, tulák, pobuřovals na tržišti lid, vyprávějíc mu o pravdě, o které ani sám nemáš potuchy?“ Co je pravda?
Zde si prokurátor pomyslel: „Ó bohové moji! Takové otázky k soudu nepatří. Rozum mi už neslouží.“ A znovu si představil číši s tekutinou. „Jed mi dejte, jed!“
A opět slyšel hlas:
̶ ‹‹Pravda je především to, že tě bolí hlava, a bolí tě tak silně, že slaboduše myslíš na smrt. Nejenže nemáš sílu si se mnou vykládat, ale je ti zatěžko se dokonce i na mě dívat. Nyní jsem nechtíc tvým katem, což mě velice mrzí. Nejsi schopen o ničem ani přemýšlet a toužíš jen po tom, aby přišel tvůj pes, zřejmě jediný tvor, ke kterému cítíš náklonnost. Ale tvá muka hned skončí, hlava tě přestane bolet.››
Tato scéna je velkolepá v tom, že v ní Bulgakov říká, že pravda je v každém okamžiku dějin vždy konkrétní. Žádná „abstraktní pravda“ neexistuje, stejně jako neexistuje „abstraktní“ dobro a zlo. Dobro, zlo i pravda jsou vždy v každém okamžiku dějin konkrétní. Kdysi bylo pravdou, že Země je deska položená na třech slonech, kteří stojí na třech velrybách. Poté se stalo pravdou, že je Země kulatá a obíhá kolem ní Slunce. Později, že Země obíhá kolem Slunce. Přitom po celou tu dobu lidé žili, pracovali, rodili děti, pokolení střídalo pokolení. Proto by nikdo neměl uvažovat způsobem, že už dospěl k poznání plné, absolutní „pravdy“. Tuto možnost má jen Bůh. Ale člověku ani lidstvu nesmí nikdo v hledání bránit! Přitom je vždy potřeba myslet na to, že pravda je v každém okamžiku a v každé situaci konkrétní.
Obr. 12-25
V dané etapě dějin by mělo být smyslem života to, aby každý člověk i celé lidstvo dosáhli Lidského režimu psychiky. Každý z nás by se měl vytrhnout ze zvířecího režimu psychiky, z režimu biorobota-zombie a překonat v sobě démonizmus. To je to, co je z pozice KOB vědecky zdůvodněno pro daný historický okamžik rozvoje lidstva a je to zřejmé každému, kdo si osvojil KOB.
Pokud bychom si položili otázku týkající se možného současného chápání smyslu života člověka i lidstva, tak KOB má odpověď, že takovým maximálně možným chápáním smyslu života by mělo být to, aby si každý člověk i celé lidstvo osvojili svůj geneticky přednastavený potenciál rozvoje. Pokud to řekneme zjednodušeně, tak jsou to ty v člověku dřímající superschopnosti, které se u lidí projevují zatím jen v extrémních situacích. Na příklady takových situací si může každý vzpomenout sám. Například: mnozí, kteří zažili autohavárii, si všimli, že události havárie vnímali jakoby ve zpomaleném filmu, pamatujíc si nejmenší detaily, ačkoli samotná havárie trvala jen okamžik. Tj. v genetice každého člověka je „něco“, co se u drtivé většiny lidí v běžném životě neprojevuje, ale děje se to jen pár lidem. Tyto lidi je zvykem nazývat „senzibily“, „jasnovidci“, „obdařenými lidmi“, ačkoli takto „obdařeným“ se může stát každý člověk, pokud se mu podaří rozvinout ten potenciál, kterým je obdařen shora.
Takovým geneticky podmíněným potenciálem rozvoje disponuje i celé lidstvo jako celek, které spolu vytváří takzvaný „supersystém“, tj. velmi složitý systém.
Z toho vyplývá, že člověk i lidstvo jako celek, jestliže disponuje určitým geneticky podmíněným potenciálem rozvoje, určitými spícími supermožnostmi, tak by mělo mít za cíl stoprocentní rozvoj těchto supermožností. Známe dnes všechny složky těchto potenciálů? Zatím ne.
Je osvojení si těchto potenciálů konečným cílem existence člověka a lidstva, konečným smyslem života? To se jednoznačně nedá říci. Vždyť je celkem možné, že tyto potenciály jsou nějakým způsobem shora korigovány (vylepšovány, rozvíjeny).
Je však celkem očividné, že bychom si tyto potenciály osvojit měli, když už jsou v nás vloženy. A celá kultura, v které žijeme, by měla být taková, aby podporovala tento proces osvojování. A jen při takovém přístupu k životu můžeme mluvit o smyslu života člověka, o udržitelném rozvoji celého lidstva.
Přesně to se tvrdí i v KOB při posudku „stability z hlediska předvídatelnosti“. Tj. při posuzování stability řídícího objektu ve smyslu předvídatelnosti jeho chování v určité míře pod vlivem vnějšího prostředí, vnitřních změn a řízení.
Stabilita na základě předvídatelnosti
Tak ještě jednou (a s vysvětlivkami). Stabilita na základě předvídatelnosti je:
— stabilita řídícího objektu (například celé lidské společnosti)
— ve smyslu předvídatelnosti jeho chování (co může být v budoucnosti, jak se může společnost zachovat)
— v určité míře (celý systém řízení lidstva je definován co nejplněji, srozumitelně, zohledňujíc všechny obvody řízení, řídící hierarchie atd.)
— pod vlivem:
1. vnějšího prostředí (biosféra, technosféra);
2. vnitřních změn (uvnitř společnosti);
3. řízení (řízení na lidské úrovni hierarchie se vždy vykonává v mezích jedné ze dvou koncepcí).
Pro správné pochopení chování se objektu a vypracování korektní prognózy je velmi důležité pozorovat jeho minulé chování, najít příčinně-důsledkové vazby, které jeho chování předurčují. „Přítomnost je důsledkem minulosti, proto neustále obracej svůj zrak dozadu, čímž se uchráníš od výrazných chyb“ (K. PRUTKOV). Čím hlouběji do minulosti je analýza vykonaná, tím přesnější bude prognóza o budoucím chování se objektu. Právě proto je v KOB celá historie lidstva (globální historický proces) analyzována jen jako DÍLČÍ PROCES globálního evolučního procesu biosféry planety Země.
Ale pokud se systém chová nepředvídatelně, tak se nedá ani řídit. Například auto s opilým řidičem. Dokážete předvídat chování opilého člověka? Ne! V takovém případě celý řídicí systém řidiče (dopravní policie, semafory, cestovní značky atd.) zůstává bezmocný. Pamatuji si na jeden reálný případ ze života, kdy si jeden opilý praporčík vzal do hlavy, že bude na motorce nahánět děti ve vojenském městečku s cílem je srazit. Vůbec nebylo jednoduché ho zneškodnit. A pokud pije („s mírou“ nebo bez míry) hlava státu? Oblasti? Města? Obce? Závodu? A pokud „všichni kolem pijí“, potom co? Budete schopni předvídat, jaké šílenosti napadnou takové lidi? O tom to je!
Nyní pár slov o „cíli rozvoje“. Kam vedou Rusko a jeho lid? Jakou nám budují společnost? Vy to víte, milí čtenáři? Ne. Na co potom čekáte, na koho se spoléháte? A když vám řeknou, že vás vedou například ke „kapitalizmu s lidskou tváří“ nebo ke „komunizmu s tváří Karla Marxe a Rosy Luxemburgové“ (kam nás v minulosti už vedl Chruščov a Brežněv), tak potom si už budete jisti, že právě toto potřebujete, že právě toto je ta pravda na věky věků? Ne? A dobře říkáte!
A proto pojem „stabilita na základě předvídatelnosti“ obsahuje nejen možnost korekce řídícího vlivu (co, kdy a jak je potřeba dělat k dosažení stanoveného cíle), ale obsahuje i možnost korekce samotného cíle.
Právě proto jsme pro naši politickou stranu vybrali název „Sjednocování“, neboť toto slovo označuje proces, tj. cestu k cíli, a ne konstatování dosaženého.
Na cestě k cíli je potřeba neustále sledovat správnost pohybu a korigovat jak činnost na této cestě, tak i samotnou cestu, tj. cíl. Proto je potřeba se řídit předurčeními a spoléhat se na rady Hierarchicky Nejvyššího (tj. nejvyššího v objektivní realitě) Všezahrnujícího (majícího moc nad celým vesmírem: lidmi, společností, biosférou, technosférou, Zemí, kosmem) Řízení (HNVŘ) — tj. Boha. Jen tak je možné zajistit udržitelný rozvoj celého lidstva. Jak poznat toto přeurčení? O tom budeme ještě mluvit.
Při určování toho, zda je řízený objekt stabilní z hlediska předvídatelnosti nebo není, musíme zohlednit objektivní faktory:
1. Stav řízeného objektu.
2. Stav prostředí, ve kterém se řízený objekt nachází.
3. HNVŘ.
A kromě objektivních faktorů je potřeba zohlednit i subjektivní faktory:
1. Stav subjektu, který vykonává řízení (nebo prognózu rozvoje situace).
2. Stav dalších rozpoznaných subjektů, které můžou ovlivňovat nebo i ovlivňují řízený objekt (tj. to, co je řízeno) nebo řídící subjekt (manažera nebo řídící program.
Pro čtenáře, kteří neznají nebo si nepamatují význam pojmů „objektivní“ a „subjektivní“, je vysvětlivka na obr. 12-26.
Anonymní řízení
Při hodnocení stability z hlediska předvídatelnosti je důležité umět a být schopen odhalovat tzv. „anonymní“ řízení.
Pozorně se podívejte na obrázek 12-27 a zamyslete se nad významem všech jeho prvků.
Obrázek 12-27
Šipka jdoucí nejdříve vodorovně, a potom směřující dolů označuje určitý proces. Jako příklad si zvolíme dostupný a srozumitelný obraz — rozvoj naší země. Bez zacházení do datumů a podrobností můžeme říci, že do Gorbačova se země do určité míry „stabilně“ nacházela v „rovnovážném režimu“ a lidé (jak říkával Brežněv z tribuny) věřili v „zítřejší den“. Toto období odpovídá vodorovné části šipky.
Ale za Gorbačova a jeho „perestrojky“ se všechno postupně začalo kazit, „rozvoj země“ začal upadat (šipka klesá dolů). Tato “perestrojka“ skončila rozpadem SSSR.
A nyní se podívejte na obrázek a zamyslete se. Ruští vědci a politici, kteří jsou zobrazeni v dolní části obrázku na židlích, vyhodnotili tento proces jako „objektivní“: „Impéria se vždy rozpadávala.“ Takže podle jejich „vědeckého názoru“ všechny procesy ve vesmíru a ve společnosti probíhají „samy od sebe“. Takový pohled na proces „rozvoje SSSR-Ruska“ byl široce propagován v naší společnosti.
Ovšem kdyby se tito vědci a politici odlepili od svých křesel a dokázali by své chápání událostí v Rusku pozvednout na úroveň globální politiky (což na obrázku odpovídá tomu nejvyššímu bodu), potom by pod sebou (pod nejvyšší úrovní) uviděli tyto „anonymy“, kteří v SSSR-Rusku nastartovali proces sebedestrukce („Harvardský projekt“). Všimněte si, jak „anonym“ svou „šipkou“ bije po „šipce rozvoje SSSR-Ruska“. A pokud by se naši vědci a politici podívali pozorněji, tak by zpozorovali i samotného „loutkaře“, který pomocí strukturního a bezstrukturního řízení „tahá za nitky“ svých loutek vykonavatelů. Tímto loutkařem je „světové zákulisí“, tj. globalizátoři.
Jenže naši vědci ani politici nic z toho nezpozorovali a nepochopili, a proto vnímali proces cíleného rozbíjení SSSR jako proces rozpadu („rozbíjení“ a „rozpad“ jsou dvě odlišné věci). Proč to nezpozorovali? Protože „globální politika“, formy a metody její realizace, chápání toho, že všechny společenské procesy jsou řízeny atd. — nic z toho se nenacházelo v okruhu jejich pojmů. Vzpomeňte si na slova Kozmy Prutkova: „Mnohé věci nechápeme ne proto, že je naše chápání slabé, ale proto, že tyto věci nespadají do okruhu našich pojmů.“ Vždyť to díky nám, díky KOB všichni začali mluvit o globální politice. Podívejte se na noviny a časopisy a zjistíte, že tento termín se začal objevovat v tiskových médiích až někdy v letech 2002-2003 a v televizi až v letech 2004-2005. Tj. až po více než desetiletí od zveřejnění KOB! A událo se to pod silným informačním tlakem Konceptuální strany „Sjednocování“. Obzvlášť ve volbách do státní dumy v roce 2003.
Zde vidíme, co může způsobit neznalost základů DVTŘ u vědců a politiků. Proto pokud subjekt, který zasahuje do průběhu nějakého procesu (řízení SSSR), není identifikován, a „anonymní“ řízení („Harvardský projekt“) není pozorovateli (našimi vědci a politiky) vnímáno jako řízení, potom proces zdánlivě vypadá jako objektivní proces stabilního samořízení („impéria se rozpadávají“).
O příčinně-následkových vazbách
Při posuzování stability procesů z hlediska předvídatelnosti je potřeba umět ovládat základy prognostiky a je potřeba umět takové prognózy dělat. Není na tom nic složitého.
Každý člověk může dělat prognózy jen na základě svých subjektivních představ o objektivních příčinně-následkových vazbách ve zkoumaném procesu.
Lidé v této poučce dost často nahrazují pojem „příčinně-následkové vazby“ termínem „zákonitosti“. To ale není správné, protože „příčinně-následková vazba“ nebývá vždy zákonitostí. Podívejte se na obrázek 12-28.
Silnou vodorovnou šipkou je vyznačen průběh nějakého procesu. Tento proces je podmíněn celou řadou příčin, které badatel musí odhalit, pochopit a zformulovat.
Kromě toho, tento proces probíhá v celé řadě určitých podmínek. Ty je potřeba také identifikovat, zformulovat a popsat.
A výsledkem každého procesu jsou nějaké následky. Ty je také nutné identifikovat a zformulovat. A dále platí: stejné příčiny ve stejných podmínkách vyvolávají tytéž následky.
Znalost výše popsaného umožňuje každému rozumnému člověku si udělat prognózu a následně podle toho promyšleně jednat.
Můžu uvést jednoduchý příklad ze života. Jste na svatbě jako host. Sledujete novomanžele. Vidíte, že ženich často bere do rukou skleničku, tahá ho to k ní. Vidíte, že nevěsta „hází očkem“ po druhých mužích. A vaše životní zkušenost (stejné příčiny vedou ke stejným následkům) vám našeptává, že tato nová rodina bude brzy „nestabilní“. Toto je vaše „prognóza“.
A co dále? Co znamená v tomto případě „promyšleně jednat“?
Pokud vám není všechno jedno, a tím spíše, pokud jste příbuzný novomanželů, tak byste jim měli pomoci odstranit některé „příčiny“, změnit některé „podmínky“ (a možná i vytvořit nějaké nové), aby se předešlo pravděpodobným „následkům“. Nemá smysl detailněji popisovat rozvoj „situace na svatbě“, protože instrukce na každou životní situaci se napsat nedá, a ani to není třeba. Řeknu jen, že znovu zde bude potřebná trojjednota „matérie-informace-míra“. Pomocí informačního vlivu (možná bezstrukturním způsobem) na každého z novomanželů (nebo na oba najednou, případně na jejich příbuzné) je potřeba změnit míru jejich chápání (životní postoj), což povede k „materializaci“.
Skeptici se možná pousmějí, ale uznejte sami, pokud v tomto případě nic neuděláte, tak se prognózovaný „následek“ stane neodvratným. A pokud správně „zapůsobíte“, tak se pravděpodobnost odvrácení zlého „následku“ zvýší. Celé je to jen o kvalitě a síle vašeho vlivu (řízení).
O „nepředvídatelnosti“
Znovu se vrátíme k „anonymnímu řízení“, jen v trochu složitější formě. Jako příklad znovu použijeme proces, který probíhal v SSSR-Rusku po začátku „perestrojky“.
Podívejte se na obrázek 12-29 a prohlídněte si všechny jeho prvky.
Obrázek 12-29
Na rozdíl od prvního obrázku o „anonymním řízení“ (12-27) zde máme podrobněji zobrazený proces „sestupu dolů“. V samotném procesu (v silné šipce) „sestupu dolů“ je tenčí klikatá šipka běhající chaoticky „nahoru dolů“. Vidíte ji? Co znamená? Znamená, že pro vědce a politiky, kteří sedí dole v křeslech, se „proces rozvoje“ v Rusku jednou zlepšuje, jednou zhoršuje, jednou se stabilizuje, jednou rozpadá atd.
Je to spojeno s cenami ropy, které na světovém trhu jednou stoupají, jednou klesají. Můžu uvést i jiné „skákající“ („samy od sebe“) faktory („příčiny“ a „podmínky) mající vliv na „rozvoj Ruska“.
A naši „vědci“ sedí a řídí se učením I. Prigožina „Pořádek z chaosu“, o kterém jsme mluvili už dříve, a vyhlašují: „Je to živelný projev trhu!“ Což je v podstatě totožné jako vyhlášení: „Je to chaos!“ Z čehož podle teorie I. Prigožina vyplývá, že „je potřeba čekat na bod bifurkace“. To znamená, že není třeba nic dělat, jen čekat než všechny procesy probíhající „samy od sebe“ vytvoří situaci, že se všechno v zemi „samo od sebe“ rozběhne tím správným směrem. Takový „vědecký“ nesmysl! Avšak nejvíc zarážející na tom je to, že těmito nesmysly se řídí celá naše akademická věda. A v první řadě ekonomická věda. O tom jsme mluvili v 9. kapitole.
Ztráta stability z hlediska předvídatelnosti
Příčiny ztráty stability z hlediska předvídatelnosti ilustruje obrázek 12-30, z kterého je dobře vidět, že tyto příčiny můžou být tři:
1. příčina. V samotném řízeném objektu.
(Otázka: co nepředstavitelného se může stát řízenému objektu?)
Můžou to být různé poruchy, chyby v nastaveních atd. Na obrázku je zobrazena porucha letadla. Pokud řízeným objektem není věc, ale živý člověk nebo skupina lidí, tak takovou „poruchou“ může být úraz, zlomenina, nemoc, epidemie, nebo jiné nepředvídatelné věci. Například se řídící subjekt spoléhal na rozvědčíka, který byl poslán do týle nepřítele, ale ten onemocněl. Myslím, že čtenáři si nyní sami budou umět představit a zformulovat podobné příklady životních situací.
Proč se tak často opakuji? Připomínám, že spolu probíráme DVTŘ kvůli tomu, abyste její základní teze mohli používat ve vlastním životě. A jestliže nám od dětství nedávali základní znalosti o řízení, tak jsme se při rozhodování dopouštěli mnoha chyb. A aby takových chyb bylo v našem životě co nejméně, potřebujeme umět ovládat DVTŘ. Jako například v případě s rozvědčíkem: jestliže si zde uvědomujeme riziko ztráty stability z hlediska předvídatelnosti, tak pošleme ne jednoho ale hned několik rozvědčíků (pro jistotu).
2. příčina. V okolním prostředí.
(Otázka: co nepředvídatelného se může stát v prostředí, co by ohrozilo proces řízení objektu?)
Na obrázku je zobrazen manévr přistávání letadla v mlze. Pokud řídíte proces letu a přepravy pasažérů a nákladu, tak v takovém případě je potřeba před samotným rozhodnutím udělat analýzu mnoha faktorů: charakter mlhy, typ a možnosti letadla, kvalifikaci posádky a další faktory, možná i nad rámec standartních instrukcí. To bude vaším „smyslem míry“. A v závislosti na této vámi udělané analýzy se bude potřeba rozhodnout ohledně přistání: 1) dát letadlu povolení k přistání hned teď; 2) nechat letadlo kroužit nad letištěm a čekat na „okno“ v mlze; 3) nebo letadlo poslat na náhradní letiště.
Můžete řešit i jinou situaci než s letadlem. Například účast vaší politické strany na demonstracích nebo mítinku. Nebo posíláte svého syna či dceru na večírek nebo na letní tábor. To znamená, že nyní si sami můžete zvolit libovolnou situaci a vyhodnotit všechny možné vnější náhodné faktory, které by mohly ohrozit proces a zmařit vaše řízení, tj. způsobit ztrátu stability řízení vašeho „objektu“ z hlediska předvídatelnosti jeho chování a ztrátu možnosti smysluplně jednat.
3. příčina. Skrývá se v samotném subjektu, který vykonává řízení nebo dělá prognózu procesu. Takovým subjektem můžete být vy sami nebo i někdo jiný, kdo řídí proces, a vy jen dohlížíte na jeho průběh nebo jste zkrátka „nezávislým pozorovatelem“.
(Otázka: co nepředvídatelného se může stát samotnému subjektu a ohrozit jeho řízení?)
Subjekt může ztratit stabilitu svého řízení z hlediska předvídatelnosti díky mnoha faktorům. Může to být nadměrná únava, vliv alkoholu nebo jiných omamných látek, přijetí šokující zprávy, která člověka psychicky „rozhodí“, a mnoho dalšího.
Každý manažer musí toto všechno ve své práci zohledňovat.
Je potřeba si uvědomovat i to, že ztráta stability může být:
— náhlá,
— postupná.
Zde je možné také uvést hromadu příkladů, jak pro případy s technikou, tak i pro případy s lidmi. Ať milí čtenáři sami zkusí popřemýšlet nad možnými variantami. Podívejte se na obrázek 12-31.
Na obrázku vidíme, že jeden a ten samý objekt (případně subjekt nebo prostředí) může být v jedné věci stabilním a v jiné věci zase nestabilním. Například objekt (subjekt, prostředí) může být:
— stabilním v jedněch svých parametrech
— a nestabilním v jiných svých parametrech.
Na obrázku je zobrazen automobil. Jeho dojezd na základě množství natankovaného benzínu je předvídatelný, ale defekt kol předvídatelný není. Z toho důvodu všichni řidiči vozí v autě náhradní kolo, aby nedocházelo k úplné ztrátě řízení z hlediska předvídatelnosti.
Druhý příklad je s člověkem, který může být jak řídícím subjektem, ta i řízeným „objektem“. Jeho chování a činnost může být stabilní (předvídatelná) na základě jeho vnitřní informace, tj. jeho znalostí, dovedností, charakteru atd. A nestabilním (nepředvídatelným) se může stát na základě vnější informace: došla mu radostná nebo naopak tragická zpráva, nebo mu jednoduše někdo řekl něco „proti srsti“ a on se přestal ovládat.
K čemu je to všechno dobré? Každý manažer toto všechno potřebuje umět. Je potřeba, aby toto všechno spadalo do „okruhu jeho pojmů“ a pak bude schopen smysluplně jednat v různých životních situacích. Pokud nebude mít o některé z těchto elementárních věcí alespoň teoretickou představu, tak poté, když se mu to stane v jeho řídící praxi, se on sám stane nepředvídatelným. Speciálně se to týká extrémních situací.
Každý manažer je povinný v libovolné situaci jednat smysluplně. Musí být vnitřně připraven na všechno a poučit se z vlastních chyb a selhání v nepředvídatelných situacích, z nichž některé mohly vést až k tragédiím. „Lehčí je požáru předcházet než ho hasit.“
Nyní pár slov o nevyhnutelné míře stability, kterou je potřeba disponovat. Podívejme se na obrázek 12-32.
Tato nevyhnutelná míra stability (z hlediska předvídatelnosti) se určuje:
— Z jedné strany objektivní situací (danou řízeným objektem a prostředím), kterou řídící subjekt už neumí změnit.
Například nevyhnutelnou mírou stability z hlediska předvídatelnosti disponuje situace, kdy dopravní letadlo přistává na letišti s přistávací dráhou 1 km a za dobrého počasí. Toto všechno dává předpoklad bezpečného přistání.
— Z druhé strany nevyhnutelná míra stability (z hlediska předvídatelnosti) může být určena i čistě subjektivně, jen na základě vlastních „smyslů“, při hodnocení aktuální (nebo formující se) objektivní situace.
Příkladem může být situace, kdy stíhačka přistává na letadlovou loď s přistávací dráhou o délce 100 metrů. V tomto případě vše závisí jen a jen na „smyslech“ pilota. Někteří, dokonce i velmi zkušení piloti, ať už by se jakkoli teoreticky připravovali na trenažérech, nedokážou na palubu letadlové lodi stabilně přistát — nemají ten „dar“. A proto jsou piloti stíhaček na letadlových lodích „prémiovým výrobkem“!
Proč to píšu? Píšu to proto, aby manažeři toto všechno věděli a chápali, a nechovali se v „citlivých“ situacích k vlastní škodě jako „slon v porcelánu“. Týká se to i práce s kádry. Například Kateřina II. si ve svém blízkém kruhu držela hraběte Panina, který jí byl osobně nesympatický a neměla ho ráda, ale tolerovala ho ve své blízkosti. A právě jemu svěřovala řízení a praktickou realizaci těch nejsložitějších věcí. Když se jí ptali, proč ve své blízkosti trpí takového vzdorovitého dvořana, kterého jen tak-tak dokáže tolerovat, tak otevřeně řekla, že právě Panin si dokáže poradit s věcmi, s kterými si její „blízcí oblíbení“ dvořané nedokáží poradit. Takový postoj měla Kateřina II. nejen vůči hraběti Paninovi, ale i vůči mnoha dalším talentovaným a schopným lidem bez ohledu na své osobní nesympatie vůči nim. Výsledek takového přístupu Kateřiny II. k odbornému personálu se stal očividným. Do historie vstoupila jako velmi úspěšná panovnice.
To se však nedá říci o bývalé politické špičce Komunistické strany Sovětského svazu, která odešla do zapomnění. Nahoru se dostávali jen lokajové a patolízalové. Výsledkem bylo to, že „politická špička“ státu natolik prohnila, že její svržení nepředstavovalo žádnou námahu. Vždyť jen uvažte, v srpnu 1991 se nenašel jediný smělý a rozhodný člověk (a to ani v tajných službách nebo armádě), který by celé této frašce odehrávající se v Moskvě zabránil. Ani jeden! O tomto si ještě povíme, až budeme mluvit o „pravděpodobnostní předurčenosti“.
Stabilita z hlediska předvídatelnosti je základním kritériem všeho
Stabilita „čehokoliv“ (objektu, procesu, člověka, skupiny lidí, počasí a čehokoliv na světě) z hlediska předvídatelnosti je jediným ověřením si toho, zda rozhodnutí, jednání, chování, myšlenky tohoto „cokoliv“ odpovídají okolnímu prostředí v celé plnosti jeho hierarchických úrovní řízení (v maximální možné míře to znamená soulad s vesmírem, Bohem).
Opravdu, Vždyť jak si ověřit správnost nějakého názoru nebo účelnost nějaké věci či procesu? Pouze pomocí kritéria, kterým je stabilita v čase.
Mluvili jsme o tom na začátku našeho vyprávění o stabilitě. Čím delší je časový interval, v kterém se potvrzuje správnost nějakého názoru nebo existence nějakého procesu (přičemž se potvrzuje i prognóza rozvoje procesu), tím větší je důvod považovat tento názor za správný a proces za odpovídající rozvoji celovesmírné míry, tj. záměru Tvůrce. Právě z tohoto důvodu v KOB analyzujeme globální historický proces (tj. historii lidstva) jen jako jeden z dílčích procesů jednoho celistvého procesu rozvoje biosféry planety Země. Takový globální přístup a analýza velmi dlouhého časového intervalu umožňuje odhalit jak nestabilní procesy, tak i stabilní procesy, a ty zase umožnují vytvořit korektní prognózu budoucnosti.
Pomocí „stability z hlediska předvídatelnosti“ je potřeba hodnotit i obě koncepce řízení: spravedlivou a nespravedlivou. Pokud spravedlivá koncepce předpokládá potřebu neustálé stability procesu, tak nespravedlivá koncepce je založena na „stálé nestabilitě“ procesu. Tj. je potřeba, aby proces „létal“ sem a tam, nahoru-dolů atd. Nespravedlivá koncepce už dokázala svou neadekvátnost z hlediska kritéria stability. Během celé lidské historie, fungujíc na principu „rozděl a panuj“, už nejednou přivedla sociální procesy ke krizím, konfliktům, regionálním i světovým válkám. A nyní přivedla celé lidstvo ke globální systémové krizi.
V prověrce na stabilitu mizí i tzv. „základní otázka filozofie“ o tom, „co je prvotní: matérie nebo vědomí?“ Proč? Protože ta otázka je zkrátka „mimo“, je nesmyslná, něco takového ve vesmíru neexistuje. Nabízí se zde na výběr jedna ze dvou lží, které staroegyptské žrečstvo podsunulo lidstvu záměrně s tím, aby se tato otázka stala „věčnou“ a neřešitelnou. Tento podvod je vysvětlen v KOB. Svět je jeden a celistvý, a vše v něm je vzájemně podmíněno. Vesmír je věčný a nekonečný, a v celé plnosti v něm probíhajících procesů je zároveň tím nejvyšším rozumem, která existoval a vždy bude existovat. Vzpomeňte si na 9. kapitolu a všechno, co jsme v ní probírali.
14. Smysl míry
„Každý je šťastný úměrně své schopnosti být šťastným
a své potřebě štěstí.“
(V. O. KLJUČEVSKIJ)
V 9. kapitole bylo stručně vzpomenuto, že člověk vyzařuje a přijímá vibrace. Budeme o tom podrobněji mluvit v kapitole „Egregory“. Zde zatím řekneme jen tolik, že lidská schopnost přijímat, rozpoznávat a zpracovávat vibrační procesy z okolního světa se nazývá „smysl míry“.
Víme, že člověk má pět smyslových orgánů: zrak, sluch, čuch, hmat a chuť. Zjednodušeně řečeno, všechny tyto smyslové orgány přijímají vibrace určité frekvence. Zrak přijímá světelné vlny, sluch zvukové vlny, a ostatní orgány přijímají „mechanické“ vibrace na molekulární úrovni.
A šestý smysl – smysl míry – před lidstvem skryli, přičemž záměrně. Člověk přes své biopole, nerozlučně spojené s materiálním tělem, dokáže přijímat (zdaleka ještě neprozkoumané) spektrum kosmických vibrací. Zkrátka, „rytmy kosmu“, tj. dokáže přijímat informaci od nejvyššího rozumu, Boha.
Tento „smysl míry“ existuje rovněž objektivně (tj. jde o reálný smysl), jako zbylých pět smyslů. Každý člověk se s ním už rodí. Je pravda, že jedni lidé ho mají rozvinutější než jiní, ale Bůh dal tento smysl každému člověku. Jen staroegyptské žrečstvo zařídilo, aby se tento smysl nenacházel v „okruhu našich pojmů“, a nechalo si ho výlučně jen pro své potřeby a zájmy.
„Smysl míry“ je základním zdrojem informací o stabilitě různých procesů a jevů z hlediska předvídatelnosti.
„Smysl míry“ je základním prostředkem, který umožňuje proniknout do celovesmírmé míry a získávat z ní informace a znalosti, které do ní vložil Bůh. Včetně informací o budoucnosti. Vzpomeňte si na Korán: „On ví, co bylo před nimi, i to, co bude po nich.“
Pro lepší pochopení „mechanizmu“ pronikání a získávání informace z celovesmírné matice použijeme obrázek 13-33.
1. Celovesmírná míra. Čtenáři ji už znají z 9. kapitoly jako největší nálevku se schodovitými okraji, jako tu největší matrjošku-matici, která v sobě obsahuje všechny ostatní matrjošky-matice.
2. Lidská hlava s pravou a levou hemisférou, vědomím a podvědomím. Pravá hemisféra zodpovídá za obrazně-procesní myšlení, levá za abstraktně-logické myšlení. Kromě toho má člověk i intelekt, který umožňuje vytvářet úplně nové informační moduly (zprávy), které předtím neznal. O intelektu ještě budeme podrobněji vyprávět později.
3. To nejvšeobecnější schéma řízení, které je možné použít na všechny případy: subjekt, objekt, prostředí, přímá vazba, zpětná vazba, výsledek.
Nejdříve je potřeba z 9. kapitoly připomenout, že nejdůležitější a klíčovou mírou v člověku (mezi všemi dílčími mírami, jako je váha, výška, barva očí, počet vlasů atd, tvořících jeho celkovou míru) je algoritmus zpracovávání přicházející informace. Jinými slovy, jde o to, jak vnímá okolní svět, jak vnímá to, co se kolem něj děje, jak se k tomu všemu staví, co si přitom myslí a co dělá. Pokud to řeknu ještě stručněji, tak jde o pravidla života, kterými se člověk řídí. A když se tato pravidla shodují (což se stává velmi zřídka) nebo velmi přibližují (což už se stává častěji) k pravidlům určeným Bohem (Božským pravidlům), tak se vibrace „lidského biopole“ a „rytmy kosmu“ přibližně shodují, vzniká rezonance, při které probíhá čtení informace z celovesmírné míry. To znamená, že lidé v takovém stavu dostávají zvěstování shora.
Tak to bylo i v případě Ježíše Krista, i v případě Mohameda, který dostával zvěstování v jeskyni Hirá.
Takto postupovali ruští svatí při „přijímání Ducha Svatého“. Mimochodem, učení o „přijímání Ducha Svatého“ obnovil Serafim Sarovský, který řekl, že takové „přijímání Ducha Svatého“ je cílem a smyslem skutečného křesťana. Co znamená „přijímání Ducha Svatého“ z hlediska DVTŘ? Znamená to navázání přímé komunikace člověka s Bohem. Ale hodnostáři Ruské pravoslavné církve dělají vše pro to, aby taková komunikace neprobíhala, když přímou komunikaci s Bohem nahrazují rozhovorem s knězem během pokání, kdy se člověk vyznává z hříchů ne Bohu, ale knězi.
A co také dělali skuteční ruští svatí, aby „přijali Ducha svatého“?
1. Odcházeli z kostela na „samotu“ (do lesa, jeskyně, hor atd.). Proč? Vzdalovali se od lidí do ústraní. Vždyť v kostele je příliš mnoho informačního „ruchu“, který má na člověka vliv. Chór zpívá písně, ženy vedle sebe hezky stojí, voní kadidlo, voňavky, pozlacené ikony, báťuška občas něco hlasitě vykřikne. Celkově se zde nedá soustředit, jaký zde může probíhat rozhovor s Bohem? Neustálé rušení.
2. Jedli jen „chléb a vodu“, tj. přísně se postili. Vždyť lidské tělo, to je vysílač i přijímač. A proto všechny „kontakty“, všechny „spínače“ a ostatní „součástky“ lidského těla musí být velmi dobře pročištěny a promyty.
3. Intenzivně se modlili. To znamená, že se snažili svou osobní dílčí míru (svůj smysl míry, svůj algoritmus zpracování informace, svůj myšlenkový pořádek), tu nejdůležitější ze svých dílčích měr, co nejvíce přiblížit k myšlenkovému pořádku Boha.
A v tom okamžiku, kdy to všechno spolu „zafungovalo“, tak docházelo k „rezonanci“, tj. ke komunikaci s Bohem, a přijímali informaci shora, která odpovídala jejich vnitřnímu „nastavení“. Otázka je jen v tom, zda přitom vstupovali do komunikace se samotným Bohem, nebo s jedním z egregorů? V kapitole „egregory“ si o tom řekneme více, zde to zatím stačí.
„Mechanizmus“ proniknutí do celovesmírné míry (v té nejsrozumitelnější podobě, dostupné všem) je možné popsat následovně (podívejte se na obr. 12-33 a buďte velmi pozorní a přemýšlejte, protože to bude dlouhá věta, kterou rozdělím na části):
1. Je potřeba uvést své tělo a mysl do souladu s výše uvedeným, tj. „naladit je“ na navázání kontaktu s celovesmírnou mírou. Svůj osobní „smysl míry“, své myšlenky maximálně přiblížit k vnímání celovesmírné míry.
2. Svým vědomím
3. pomocí svého intelektu
4. prostřednictvím svého smyslu míry,
5. se vynasnažte získat z celovesmírné míry (matice-matrjošky-nálevky) to, co byste chtěli získat,
6. používajíc přitom vědomé chápání příčinně-následkových vazeb v systému: řízený objekt, řídící subjekt, prostředí, přímé a zpětné vazby,
7. protože to, co chcete získat, ve všeobecnosti přesně zapadá do takového a pouze takového schématu. Takovým způsobem můžete získat informaci, po které toužíte.
Co se týče hodnověrnosti takto získané informace, tak její pravost si můžete ověřit jen přes kritérium stability z hlediska předvídatelnosti. Jiná cesta není.
Co to v praxi znamená? Uvedeným způsobem jste získali informaci. Následně jste tuto informaci začali používat ve své práci. Pokud informace přináší časově stabilní výsledky (tj. stabilně se potvrzují v životě), potom je to korektní informace. Čím delší je časový interval testování této informace v praxi, tím přesnější je závěr o hodnověrnosti.
Pokud používání získané informace přináší nestabilní výsledky, tj. jednou se potvrdí, podruhé ne, poté se jedná o pochybnou informaci a je potřeba zkusit získat informaci z „matice-matrjošky“ znovu.
Čím více zkušeností budete mít se získáváním informace z celovesmírné míry a čím déle ji budete testovat přes kritérium stability z hlediska předvídatelnosti, tím úspěšněji budete umět používat tuto informaci v praxi.
Smysl míry, to je stejný lidský smysl jako zrak, sluch, hmat. A podobně jako je to v případě ostatních smyslových orgánů, tak i smysl míry je u každého člověka rozvinut individuálně. Někdo vidí velmi dobře, jiný slaběji, někdo má velmi citlivý sluch, jiný slyší hůře, pro jednoho člověka je polévka velmi slaná, pro jiného nedosolená atd. Podobně je to i se smyslem míry. Jeden ho má rozvinutý velmi dobře, druhý slabě, jeden má „nos“ na určité věci, druhý má „nos“ na něco jiného. A podobně jak je možné napravit a rozvinout svůj zrak, vyléčit a napravit sluch, stejně tak se dá zdokonalovat i smysl míry.
Ale jestliže je smysl míry individuální, a patří pouze vám a nikomu jinému, tak nikdo jiný kromě vás ho nenapraví ani nezlepší. Můžete to udělat pouze vy sami. Prakticky všechno, co k tomu potřebujete, je popsáno v této knize. Ale je potřeba znát i všechny ostatní poučky DVTŘ a KOB. Důležité je to proto, neboť smysl míry musí být nutně kombinován se znalostmi.
V žádném případě není možné proti sobě stavět
— smysl míry,
— a osvojené znalosti.
Rovněž, jak se proti sobě nekladou ani
— ostatní lidské smysly (zrak, sluch atd.)
— a znalosti.
Při studiu všeho, co souvisí se smyslem míry, je potřeba pamatovat i na typy režimu psychiky, o kterých jsme mluvili v 7. kapitole. Lidský typ režimu psychiky je nemyslitelný bez rozvinuté intuice. Intuice je v podstatě smyslem míry. A „intuitivní vnuknutí“ není vlastě ničím jiným než čtením informace z celovesmírné míry, nebo „přijímáním Ducha Svatého“.
A jak už bylo řečeno v 10. kapitole, tak si nesmíme plést celovesmírnou míru s Bohem. Celovesmírná míra (Duch Svatý) je jen Božím nástrojem.
pokračování přijde
Comments