top of page

Paměti Vasila Biľaka - XXI. kapitola (poslední kapitola)

KoncepceObecnéBezpečnosti

18.01. 2025


Kapitola XXI.

 

Palachovou smrtí vyvolala reakce takové emoce, že dokonce přehlušila jednání ústředního výboru strany, které se konalo v lednu 1969. Tato smrt dokonce zachránila Smrkovského v předsednictvu ústředního výboru. Na zasedání byla totiž tak ostrá kritika činnosti Smrkovského, že již bylo vše připraveno k jeho odvolání z funkcí. Nakonec ústřední výbor posoudil situaci, a protože se nevědělo, co bude třeba v souvislosti s „palachiádou“ zabezpečovat a objasňovat, a aby k tomu ještě nevyvstal navíc i případ Smrkovský, rozhodlo zasedání ÚV KSČ, aby se případ Smrkovského odložil.

 

Když jsme hodnotili výsledek lednového zasedání ústředního výboru v roce 1969, museli jsme si přiznat, že jsme se na něj nepřipravili tak důkladně, jako na zasedání listopadové, a proto skončilo nerozhodně. Musím říci, že s něčím tak obludným, jako byla Palachova smrt, že je někdo schopen připravit i takovýto čin, jsme nikdy nepočítali a na podobnou událost jsme nebyli připraveni. Kontrarevoluční síly šly na každý hazard. Všechno, co mohlo udržet napětí a nejistotu ve společnosti, jim bylo dobré. Dubček a spol. to však nechtěli vidět a tím méně z toho vyvodit závěry.

 

Reakce[1] zneužila i sportovní utkání mistrovství světa v ledním hokeji. Vítězství československého mužstva nad mužstvem Sovětského svazu dalo podnět k novým antisovětským a antisocialistickým výbuchům. Protisovětské výtržnosti z 28. na 29. března 1969, při nichž byl demolován Aeroflot a Inturist, byly poslední kapkou protisovětského a antisocialistického pelyňku. Případem se musel zabývat i výkonný výbor a pak i předsednictvo ústředního výboru, které vypracovalo a přijalo prohlášení a současně i dopis sovětskému vedení.

 

V dopise se široce objasňovaly příčiny tohoto protisovětského činu, prováděla se sebekritika a mimo jiné se tam říkalo: „Události z konce března zásadně politicky zhodnotil výkonný výbor a předsednictvo ÚV KSČ. Rozhodně a jednoznačně jsme odsoudili vystoupení protisovětských skupin a ukázali jsme zároveň politické příčiny, které k nim vedly. V prohlášení, uveřejněném ve všech československých listech, jsme zaujali především stanovisko k antisovětismu, ukázali jsme, že každý jeho projev je namířen proti jednotě socialistických zemí, odporuje životním zájmům našeho lidu a ve skutečnosti splývá s antikomunismem a protisocialistickými postoji“. „Odmítli jsme,“ pokračuje se v dopise, „jakékoli podceňování závažnosti událostí z 28. a 29. března, jasně jsme ukázali, že jejich nejhlubší příčinou je působení protisocialistických tendencí a sil, které se stavějí proti politice strany, zneužívají národních citů, provokují politické krize a udržují napětí v zemi. Ukázali jsme politickou a morální odpovědnost hromadných sdělovacích prostředků, jejichž dlouhodobé působení mělo svůj velký podíl na vyvolání nálad, které v průběhu událostí z 28. a 29. března přerostly v některých místech v protisovětskou hysterii. Kritizovali jsme také vystoupení některých členů ústředního výboru strany a ústředního stranického aktivu, kteří vysvětlují nesprávně a v praxi porušují rezoluci listopadového zasedání ÚV KSČ. Veřejně jsme v této souvislosti poukázali na postoje a postup Josefa Smrkovského. V oblasti tisku a dalších hromadných sdělovacích prostředků vycházejí přijatá opatření výkonného výboru a předsednictva ÚV KSČ ze zásadní kritiky jejich politické a morální odpovědnosti za vznik krizové situace, za vyvolávání nálad, které vyústily v politováníhodné události z 28. a 29. března. Předsednictvo kritizovalo, že protisocialistické a pravicově oportunistické tendence se nesetkaly s dostatečným odporem, že listopadová rezoluce je vysvětlována nejednotně a komunisté, kteří nevystupují v souladu s linií strany, nejsou voláni k odpovědnosti.“  Již jen sám fakt, že výkonný výbor a předsednictvo toto vše musely veřejně ve svém prohlášení přiznat, bylo velkým vítězstvím marxisticko-leninských sil. Předsednictvo otevřeně přiznávalo, že někteří členové vedení strany, jako Smrkovský a další, nesprávně a tendenčně vysvětlují a zkreslují listopadovou rezoluci ÚV KSČ a tím narušují jednotu strany. V dopise se dále široce objasňovalo, jaká opatření předsednictvo přijalo a co vše se bude dělat pro to, aby se situace neopakovala.

 

Straně i společnosti byl znám fakt, že byl dán tichý pokyn po linii krajských a okresních výborů strany i národních výborů, aby občané ČSSR neudržovali a nenavazovali kontakty s jednotkami Sovětské armády. Tento pokyn málokdo dodržoval. Dodržovali jej hlavně pravicově oportunistické síly a někteří zastrašení občané. Velká většina však měla k sovětským vojákům velmi blízký a vřelý vztah. Navštěvovala je v posádkách, zvala je často do svých domácností a pravidelný styk s nimi tedy existoval[2]. Předsednictvo ÚV KSČ zahrnulo do svého dopisu vedení KSSS i takovéto „gesto dobré vůle“: „V nejbližších dnech navštíví první tajemník ÚV KSČ, prezident republiky, předseda vlády a další čelní představitelé jednotky Sovětské armády.“ Tím byla definitivně rozbita celá koncepce, již reakce vnutila samému vedení strany, když zakazovala styk se sovětskými jednotkami.

 

Tento čin, že totiž první tajemník ÚV KSČ, prezident republiky a předseda vlády oficiálně navštíví sovětské jednotky a bude to zveřejněno, dával zelenou krajským a okresním výborům strany, národním výborům, závodům a každému, kdo chtěl projevit svoji skutečnou vůli. Snad neuškodí připomenout, že právě mnozí, kteří byli velmi aktivní v boji proti styku se sovětskými jednotkami, začali velmi intenzivně navštěvovat a zvát sovětské vojáky, jen aby si nějakým způsobem co nejrychleji vylepšili svou osobní charakteristiku[3].

 

 Soudruha Kuzněcova vystřídal v Praze soudruh Semjonov, nynější velvyslanec SSSR v Německé spolkové republice. Jestliže se soudruh Kuzněcov vyznačoval velkou jemností, diplomatickým taktem, vybroušenými slovy a vysokou kulturou, soudruh Semjonov byl člověk přímý, slova nebalil do diplomatické řeči, ale formuloval vše otevřeně a bez příkras. Tuto výměnu jsme charakterizovali příslovím říkajícím, že na hrubý pytel musí být hrubá záplata. Soudruh Semjonov méně diskutoval a více kladl otázky, chtěl slyšet jasnou odpověď a bez obalu se Dubčeka zeptal, zda ví, co vůbec má udělat, jak si poradit s nepřátelskými živly.

 

 Začátkem dubna bylo jasné, že se v Československu schyluje k politickému rozuzlení, že politická zima končí a musí nastoupit nejen symbolické, ale skutečné politické jaro. Tak či onak se situace musela řešit. Promyšleně a houževnatě jsme pracovali se členy ústředního výboru. Každého člena ÚV KSČ jsme posuzovali z politické a charakterové stránky. Potřebovali jsme mít jistotu a vědět, jaký je. Pokud jsme někoho neznali, myslím tím ty, kteří byli do ÚV KSČ kooptováni, hledali jsme někoho, kdo ho zná a ten dostal za úkol ověřit jeho politické a charakterové vlastnosti. Taková skupina byla v každém kraji. Potřebovali jsme získat přehled o každém jednotlivci, abychom mohli odhadnout, co se stane, až dojde na „lámání chleba“, na kterou stranu se ten či onen člen ústředního výboru strany přikloní.

 

Byli jsme si vědomi, že příprava zasedání ústředního výboru, které se mělo konat v dubnu, jak to ve svém dopise předsednictvo ÚV KSČ signalizovalo ústřednímu výboru KSSS, musí být promyšlená do nejmenších podrobností. Skutečnost, že Dubček musí odejít z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, začal chápat i Černík a většina členů předsednictva. Potvrzovalo se, že objasňovací proces dospěl do takového stadia, že když se vypracuje návrh na odvolání Dubčeka z funkce prvního tajemníka ústředního výboru, bude to přijato většinou hlasů.

 

 V mé pracovně na ÚV KSČ se tři až čtyři týdny scházeli soudruzi z Prahy a spojky z různých krajů i okresů. Zde jsme posuzovali situaci a určovali další postup. Velmi aktivně pracovali soudruzi Drahomír Kolder, Karel Hoffmann, Alois Indra, Jozef Lenárt, Oldřich Švestka, Jan Fojtík, Václav David, Antonín Kapek, Josef Korčák, Vilém Nový, Miroslav Zavadil, Otakar Rytíř a další. Velkou pomocí pro nás bylo, že na Slovensku správně usměrňoval situaci soudruh Husák, což velmi silně ovlivňovalo situaci v českých krajích. V tomto směru iniciativně pracovali soudruzi Ján Janík, Ludovít Pezlár, Miloslav Boďa, Ondrej Klokoč, Eugen Turzo a další. Velkou oporou a pomocí byl Miloš Jakeš, předseda ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Ze své funkce mohl mnohé otázky správně usměrňovat a pomáhat.

 

Ve všech krajích, i přes hlavy mnohých vedoucích tajemníků, kteří stáli na pravicových pozicích, pracovaly silné marxisticko-leninské skupiny. Bylo vybudováno spojení do krajů, okresů i do důležitých závodů. Tato práce vyžadovala, abychom získali i potřebné materiální prostředky. Mnoho lidí pracovalo obětavě a nezištně, byli však bez práce a z něčeho žít museli. V určité době jsem uvažoval o tom, požádat o nějaké peníze Černíka. Později jsem se k tomu přiznal a Černík říkal, že je škoda, že jsem se k tomu neodhodlal. Byl by dal rád třeba milión a snad by mu to pomohlo zachránit členskou legitimaci.

 

 Postupně se prostředky získaly z jiných zdrojů. Ochota přispět byla tak velká, že se objevily návrhy, abychom vybírali dvojnásobné členské příspěvky. Mnoho soudruhů, zejména na Ostravsku, bylo ochotno dát na tuto činnost část svého příjmu. Vznikl také názor vytvořit ilegální vedení strany, paralelní ústřední výbor. Tento návrh se mi zdál riskantní a stále jsem to oddaloval. Nebezpečí jsem viděl v tom, že se bude spíše diskutovat o tom, kdo má být ve vedení, kdo má větší zásluhy, koho postavit do čela strany a může se zapomenout na hlavní problém, který je před námi, tj. jak donutit Dubčeka k rezignaci a vytvořit takové vedení strany, které bude stát na pozicích socialismu.

 

 Příprava zasedání ústředního výboru se mnohým soudruhům zdála být pomalá, nedávala jim dost jistoty a vyvolávala značnou nervozitu. Jedněm naději poskytovala, jiným se to však zdálo rozvleklé. Podle jejich názoru by bylo nejlépe řešit situaci rychle, radikálně, silou. Byli mezi nimi i takoví, kteří nechtěli čekat ani na zasedání ústředního výboru. Byli přesvědčeni, že ústřední výbor ve stávajícím složení není schopen cokoli vyřešit a proto je třeba postavit jej před hotovou věc.

 

 Kvůli tomu přišla na ústřední výbor strany asi dvacetičlenná delegace z Ostravy. Domáhali se, abych je přijal. Hned mezi dveřmi, aniž reflektovali na výzvu, aby se posadili, oznámili účel své návštěvy. Dost kategoricky se zeptali, kdy chceme odvolat Dubčeka a jaké máme vůbec plány dalšího postupu. Ubezpečovali nás, že k nám mají plnou důvěru, ale že se jim náš postup zdá být pomalý a oni již déle nechtějí čekat. Prohlásili, že nevezmeme-li věc pevně do rukou zde, v Praze, udělají to oni v Ostravě. Několikrát zopakovali, že jsou připraveni obsadit všechny rozhodující objekty a že se Ostrava stane československým Petrohradem.

 

 Chvíli jsem se na ně díval a potom v klidu, jakoby plán převzetí moci byl již hotov, jsem jim řekl: „Dobře, soudruzi, stane se to 19. dubna ve 24,00 hodin. Nyní prosím; abyste mi předložili plány, jak jste na to v Ostravě připraveni.“ Vedoucí delegace soudruh Broviak začal koktat, že ještě nemají nic připraveno, že se vlastně přišli jen poradit, poslechnout si naše názory, dostat pokyny apod. Sympatické na nich bylo, že byli bojovní a odhodlaní. Musel jsem je však upozornit, že to, co dělají, je avanturismus, neodpovědné dobrodružství a ne politika, jakou v nynější situaci potřebujeme. Vážně jsem je varoval, že když se něčeho podobného dopustí bez souhlasu od nás, že budu mezi těmi, kdo budou žádat, aby byli přísně potrestáni. Buď nám důvěřují a musejí se podřídit, nebo ne, ale pak ať počítají s velkými nepříjemnostmi. Svévole trpěna nebude. Situace vyžaduje přísnou disciplínu. Podruhé již nemůžeme o zásah sovětských jednotek žádat.

 

 Nálady na Ostravsku nebyly ojedinělé. Věděli jsme, že to existuje ve všech krajích, na mnoha závodech. Uvádím to jen proto, že Ostravané nám přišli sdělit, že jakmile něco podnikneme v Praze, pak to propukne izolovaně u nich v Ostravě. Neorganizované napodobování mohlo vyvolat chaos, nekontrolovatelnou situaci. Do zasedání ÚV KSČ zůstávalo ještě vyřešit mnoho závažných otázek. To, že je třeba odvolat Dubčeka, bylo jasné, ale nebylo jasné, koho zvolit prvním tajemníkem ÚV KSČ. Chyba z ledna 1968 se již nesměla opakovat. Nabízelo se poměrně jednoduché řešení - nahradit Dubčeka Černíkem. Ten byl jedním z tzv. klenby, vyhlašované za nenarušitelnou. Kdyby se to stalo, vyrazili bychom důležitou cihlu, blok pravicově kontrarevolučních sil by byl dezorientován, ale otázkou bylo, zda by šlo o krok vpřed. Docílili bychom tím obratu? Nezaplatili bychom za to příliš velkou daň? Kdo zaručí, že se Černík bude chovat tak, jak se očekává a nezopakuje se Dubček v jiné podobě? Někteří navrhovali, aby se to zkusilo, že hlavní je, aby byl odstraněn Dubček.

 

Rozhodli jsme se risknout[4] to s Černíkem. Já sám jsem vypracoval sedm variant, které by umožňovaly, lépe řečeno dávaly záruku, že když Černík některou variantu přijme, budeme usilovat o to, aby marxisticko-leninské síly pochopily jeho kandidaturu a schválily ji. Soudruzi, kteří pracovali v různých skupinkách v Praze, dali souhlas k tomu, aby se to s Černíkem zkusilo jako s dočasným řešením. Základem každé varianty bylo, aby Černík dal záruky - nejen ústně, ale také písemně - že odstraní pravicově oportunistické členy z vedení strany a bude dělat politiku marxisticko-leninských sil. A však dát slib jenom nám by bylo málo. Zorganizovali jsme s tímto cílem i pozvání Černíka do Moskvy.

 

 Tak se i stalo. Černíka jako předsedu vlády pozval soudruh Kosygin. Přivítal ho na letišti, přivezl do Kremlu, kde s Černíkem celý den jednal soudruh Brežněv. Bohužel, Černík byl příliš v zajetí té atmosféry a nálad, které sám pomáhal vytvořit. Chtěl se sice prvním tajemníkem ÚV KSČ stát, ale měl strach z toho převzít nějaké závazky. Nevěřil, že je v Československu možná konsolidace bez některých lidí, i když stáli na druhé straně barikády. To vyplývalo z toho, že nevěřil marxisticko-leninským silám. Bylo to v něm samém. Nevěřil ani tehdy, když bylo ještě možné potlačit kontrarevoluci vlastními silami. Nebyl schopen si přiznat svůj podíl na krizi, která v Československu vznikla. Tak ztratil svou váhavostí poslední šanci, která se mu naskytla.

 

 Když jsme dostali z Moskvy informaci, jak rozhovor probíhal a jaké jsou jeho výsledky, že Černík nemá odvahu pomoci řešit situaci, všechny skupiny se dohodly, že je nutné navrhnout za prvního tajemníka ÚV KSČ soudruha Husáka.

 

 S blížícím se zasedáním ústředního výboru přinášel každý den něco nového. Byly to velmi zajímavé a poučné dny. Někteří členové předsednictva ÚV KSČ souhlasili s odvoláním Dubčeka, ale stále prosazovali jinou kombinaci. Navrhovali, aby se přece jen počítalo s Černíkem a soudruh Husák by mohl být navržen na funkci předsedy vlády, ne na prvního tajemníka. Dost rozhodující pro prosazení našeho návrhu bylo získání prezidenta republiky soudruha Svobodu na naši stranu.

 

Současně s tím bylo třeba ukázat pravou politickou tvář Smrkovského, kterého pravice prezentovala jako „tribuna lidu“. To byla tzv. druhá cihla v klenbě, kterou bylo třeba rovněž vylomit. Pod vedením soudruha Koldera napsal soudruh Hladík s dalšími soudruhy politickou charakteristiku Smrkovského. Dokumentů k tomu bylo dost a dost. Bylo rozhodnuto, že se to vydá jako brožura pod názvem Politik dvou tváři. Jeden pracovník - myslím, že z městského výboru strany v Ostravě - se ujal toho, že zabezpečí, aby tento materiál byl vytisknut v jedné z ostravských tiskáren. Za tímto účelem odjel jeden pracovník organizačního oddělení ÚV KSČ do Ostravy. Jeho úkolem bylo předat materiál zmíněnému soudruhovi, vrátit se do Prahy, o nic se nestarat a čekat, až dostane zprávu, že materiál je hotov. Po obdržení této zprávy znovu odjet do Ostravy, převzít od téhož soudruha vytištěný materiál, přivézt jej do Prahy a my se již postaráme o to, aby byl řádně distribuován.

 

 I zde se projevila stará pravda, že málo zkušený člověk by neměl projevovat iniciativu v oblasti, v níž se nevyzná. Má udělat jen to, k čemu dostane pokyn. Porušením této prověřené zkušenosti se zpravidla způsobí tak závažné chyby, že to pak musí napravovat desítky jiných schopných lidí. Náš soudruh splnil první část svého úkolu dobře, ale nedal na přísný pokyn a projevil zbytečnou vlastní iniciativu. Když totiž dostal zprávu, že brožura je hotova, nevyhledal onoho soudruha, jemuž předával rukopis, ale šel na vlastní pěst do tiskárny a žádal o vydání hotového materiálu. Jeho převzetí se mělo uskutečnit pozdě večer. Pracovník, který měl noční službu, našeho soudruha neznal a ani nevěděl, že se vůbec taková brožura pro ÚV KSČ v jejich tiskárně tiskne. Zdálo se mu, že se vytisklo něco, co je v rozporu s oficiálními pokyny. Rovněž byl zbytečně iniciativní, zavolal vedoucímu ideologického oddělení ÚV KSČ Kozlovi a oznámil mu, co se stalo. Kozel, pravicový oportunista, tuto zprávu okamžitě oznámil Dubčekovi. Dubček ještě v noci dal pokyn, aby se brožura zabavila.

 

 K přešetření, kdo materiál napsal, kdo jej dal do tiskárny a pro koho se to vlastně vytisklo, byla vytvořena komise. Vedl ji Josef Kempný. Vědělo se, že autorem je někdo z Prahy, protože soudruh, který pro materiál přišel, byl z ÚV KSČ. Náš soudruh měl říci komisi, kdo mu dal rukopis. Naštěstí byl natolik duchapřítomný, že to neprozradil. Stavěl se naivním a řekl, že materiál našel v domovní schránce na dopisy a zdál se mu natolik zajímavý, že usoudil, že by o něm měla vědět celá strana. Proto se rozhodl jej vydat na vlastní náklady tiskem. Za jiné situace by takové argumenty neobstály. Komise to vzala na vědomí a dále po případu nepátrala.

  

 Toto porušení disciplíny nás stálo 20 tisíc korun. Tiskárna, lépe řečeno někteří soudruzi z ní, byli ochotni původně vytisknout brožuru bezplatně. Když se to prozradilo, museli se tvářit, že to bylo na řádnou objednávku, a tak musela tiskárna vytištění brožury vyúčtovat. My jsme se museli složit a peníze dát na konto dotyčného soudruha a on, když si brožuru „objednal“, musel také vyrovnat účet.

 

Komise rozhodla, aby brožura byla spálena. Tajemník ÚV KSČ, který komisi předsedal, s návrhem na spálení brožury sice souhlasil, ale současně pomáhal, aby se celý náklad nespálil a místo jeho části shořely ve vítkovických pecích staré noviny. I když se nepodařilo rozdistribuovat všechny vytištěné výtisky, byla brožura značně rozšířena. Aby se tato skutečnost nějak zamaskovala a podpořilo se tvrzení, že rukopis se našel ve schránce na dopisy, bylo třeba rychle napsat nový materiál. Rukopis brožury se trochu přepracoval a vydala se nová brožura, již lépe organizačně zabezpečená, s názvem Metamorfózy Smrkovského. Ta se pak rovněž rozšiřovala a i mnozí pravičáci nacházeli tento materiál ráno ve svých schránkách na dopisy. Stačilo, aby se do okresu dostala byť jen jedna brožura. Okamžitě se našlo dost ochotných, poctivých soudruhů, kteří se postarali o její rozmnožení a rozšiřování.

 

Dnešnímu čtenáři se může zdát až nepochopitelné, že náš soudruh nebyl ani stranicky potrestán. To však jen ukazuje, jaká byla situace, že existovalo dvojvládí. Reakce, i když ještě měla v rukou rozhodující posty, nemohla již dělat, co chtěla, avšak ani marxisticko-leninské síly ještě nemohly dělat to, co bylo nutné. Tím balvanem v cestě byl Dubček. Balvan bylo třeba stůj co stůj odvalit a uvolnit cestu zdravému proudu.

 

 V náplni mé práce byla i odpovědnost za zahraniční politiku. Značná část velvyslanců byla zkompromitována. Často si stěžovali, že jim do úřadu v zahraničí přicházejí záhadné materiály. V diplomatické poště, v zavazadlech, které přinášeli kurýři, se objevovaly projevy, brožury, které pravdivě objasňovaly příčiny krize ve straně i společnosti u nás. Dodnes mě překvapuje, kolik velké práce - technické i organizační - bylo vykonáno s tak minimálními finančními prostředky. Co všechno se dá udělat, když jsou lidé zapáleni pro společnou věc, chtějí-li obětavě pracovat.  Československé události silně ovlivnily i velkou mezinárodní událost, přípravu světového shromáždění komunistických a dělnických stran. Některé bratrské strany, snad i proto, že neměly dost objektivních informací, nezaujaly správné postoje k událostem v Československu. To ovlivňovalo i přípravu světové porady. Na jednom přípravném shromáždění, které se uskutečnilo v Budapešti, jsem musel vystoupit zcela v rozporu se směrnicemi, které mi dal Dubček. Dodržet jeho pokyny by totiž znamenalo dále přispívat k dezinformaci bratrských stran a klamat světové komunistické hnutí. To jsem nemohl a také nechtěl. Situaci mi značně ztěžoval vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ Kaderka, který trval na tom, aby se postupovalo podle direktivy, kterou stanovil Dubček. Po návratu z Budapešti O. Kaderka Dubčeka informoval o tom, že jsem postupoval v rozporu s jeho radou, ale Dubček už neměl sílu na to, aby proti mně vyvodil nějaké závěry.

 

 Budapešťská porada pro mne byla velkým mezinárodním křtem. Absolvoval jsem desítky rozhovorů se zástupci bratrských stran celého světa. Některé z nich mé argumenty rozčilovaly, ale většina se ztotožňovala s mými názory.

 

 V létě 1969 byla další přípravná schůzka v Moskvě. Tam jsem měl dlouhý rozhovor s generálním tajemníkem Francouzské komunistické strany Georgesem Marchaisem. Dověděl jsem se, že při rozhovoru Dubčeka s Waldeckem Rochetem v srpnu 1968 byl přítomen i Jean Canapa, který má stenografický záznam tohoto rozhovoru. Ze záznamu bylo jasné, že informace, tak jak ji podával Dubček, byla neúplná a zkreslená. O tento dokument jsem projevil velký zájem. Později jsme jej dostali a teprve po nástupu soudruha Husáka se ústřední výbor strany dozvěděl skutečnou pravdu o tomto rozhovoru. Postupně značná část záznamu prosákla mezi lidi, a co je mezi lidmi, dostane se i na Západ. Francouzský buržoazní list Le Figaro ve snaze napadnout komunistickou stranu Francie zveřejnil, co se dověděl. Vedení FKS rozčílilo, že jsme prozradili a zveřejnili celý text. To donutilo i KSČ, aby zveřejnila text záznamu v Rudém právu.

 

Každý, komu záleželo na tom, aby se obnovila autorita Komunistické strany Československa i v mezinárodním komunistickém hnutí, věděl, že Dubček nemůže stranu na světové poradě komunistických a dělnických stran zastupovat. Jaká to bude porada, bude-li právě Dubček objasňovat československé události z pozice jemu vlastních názorů. I tento důležitý faktor nás nutil k tomu, abychom řešili problém funkce prvního tajemníka ÚV KSČ ještě před touto poradou.

 

Velkou aktivitu projevil v tomto směru prezident Svoboda. Výkonný výbor se několikrát sešel bez Smrkovského u prezidenta v jeho bytě. Soudruh Svoboda mě vždycky podrobně o schůzce informoval. O našem plánu, o přípravě, výměně, odvolání Dubčeka a koho budeme navrhovat na funkci prvního tajemníka ÚV KSČ, jsme informovali i sovětské vedení. Došlo k velmi důležité a pro naši stranu neobyčejně závažné schůzce mezi soudruhem Brežněvem a soudruhem Husákem v dubnu 1969 v Mukačevu. Věřím, že každý pochopí, že v situaci, jakou jsme v roce 1968 a na přelomu let 1968 a 1969 prožívali, nemohly se problémy, které bylo třeba vyřešit, realizovat bez konzultací, že i náš nejvěrnější spojenec Sovětský svaz, Komunistická strana Sovětského svazu, museli mít zájem na tom, kdo přijde po Dubčekovi a jak bude situace vyřešena. Pochopí i to, že také marxisticko-leninské síly, které chtěly vynaložit všechno, aby se situace v Československu, ve straně i společnosti zkonsolidovala, musely mít podporu nejen doma, ale i v bratrské KSSS. Soudruh Brežněv vyslovil plný souhlas s naším návrhem.

 

 Jednoho dne - bylo to asi 13. dubna večer /pracovali jsme dlouho do noci/ si mě zavolal Dubček, aby se prý se mnou poradil, jak má postupovat v přípravě zasedání ústředního výboru a zejména, co všechno má na zasedání říci. Nepochyboval jsem o tom, že ví, co se připravuje. Proto jsem mu bez zbytečného úvodu a jakéhokoli kličkování řekl, aby udělal poslední krok, který mu ještě zůstává, chce-li pomoci straně napravit jeho chyby. Doporučil jsem mu, aby na zasedání otevřeně přiznal chyby, jichž se dopustil, aby řekl, jaký je jeho podíl a vzdal se dobrovolně funkce a tím uvolnil cestu k nápravě. Dubček dlouho přemýšlel. Tvářil se důležitě, snad si ani neuvědomoval, že vývoj běží již mimo něj, že již vůbec nebude moci ovlivnit to, co přinesou nejbližší dny, ale slíbil, že si všechno promyslí a uváží.

 

 To, na co se zmohl, byl jen nový podvod, který buď sám, nebo se svými pomocníky vymyslel. Vzpomínám si, že asi kolem 23,00 hodin se vrátil do budovy ÚV KSČ a už u vchodu - nevím, s kým se tam setkal - velmi hlasitě vykřikoval, že se nevzdá a nás ještě naučí disciplíně a pořádku, že ještě uvidíme, kdo tu je pánem. Tuto příhodu nám sdělili pracovníci ministerstva vnitra, kteří měli službu u vchodu. Tvrdili, že Dubček byl opilý. Jistě byl přesvědčen, že se mu podařilo vypracovat takový plán, který zmaří všechny naše přípravy na jeho odvolání. Autoři plánu však nevěděli, že právě toho dne v podvečer odletěl soudruh Husák do Mukačeva na schůzku se soudruhem Brežněvem. Po půlnoci byla na ÚV KSČ ještě porada, na níž jsem soudruhy informoval o konečném řešení, a oni pak měli ráno informovat všechny, kdo měli návrh dále objasňovat.

 

Když se druhého dne ráno v bytě soudruha Svobody sešla schůzka výkonného výboru a mluvilo se o nutnosti změny prvního tajemníka ÚV KSČ, přišlo se zase s návrhem, aby prvním tajemníkem po Dubčekovi byl Černík a předsedou vlády soudruh Husák. Znovu a znovu se vraceli k této otázce, jako k nejlepšímu východisku. Aby jejich návrh prošel, oklamali i prezidenta Svobodu tvrzením, že s tímto návrhem prý souhlasí i marxisticko-leninské síly a dokonce i Biľak.

 

 Jednání bylo přerušeno. Prezident republiky za mnou poslal svého zetě Milana Klusáka. Ten přišel značně vystrašen tím, že by prý prezident republiky rád věděl, proč jsme ustoupili od svého původního návrhu na soudruha Husáka. Já jsem byl překvapen neméně než soudruh Svoboda. Znovu jsem řekl, že jediný návrh, který je přijatelný a může být jedině na zasedání ústředního výboru předložen je, aby po odvolání Dubčeka byl prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolen soudruh Husák.

 

Během přestávky, která nastala tím, že soudruh Husák odmítl funkci předsedy vlády a řekl, že za těchto okolností zůstane prvním tajemníkem na Slovensku, mě navštívil i soudruh Štrougal. To, co jsem řekl soudruhu Klusákovi jako vzkaz pro prezidenta republiky, jsem řekl i soudruhu Štrougalovi. Zopakoval jsem, že to je jediné východisko, každé jiné že vyvolá krizi. O vzniklé situaci informoval soudruh Svoboda i soudruha Brežněva. Ten mi zavolal, co se stalo, proč měníme své návrhy. Tento rozhovor se odehrál v pracovně prezidenta Svobody na Pražském hradě. V přítomnosti prezidenta Svobody jsem soudruhu Brežněvovi vysvětlil, že my nic neměníme, že návrh změnila druhá strana a že se všechno napraví a bude jen jeden jediný návrh tak, jak bylo dohodnuto.

 

 Když Dubček zjistil, že jeho odvolání je nevyhnutelné, trval na tom, aby se nepředkládal návrh na jeho odvolání, ale aby bylo ústřednímu výboru oznámeno, že on sám se dobrovolně vzdává své funkce. V zájmu hladkého průběhu zasedání byl tento návrh přijat. V podvečer 15. dubna se výkonný výbor v bytě prezidenta republiky usnesl, že přijme Dubčekovu abdikaci a do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ bude navržen soudruh Husák. Šestnáctého dubna byla svolána porada tajemníků ÚV KSČ. Porady se zúčastnili A. Dubček, L. Štrougal, V. Biľak, J. Kempný, A. Indra, J. Lenárt, J. Špaček, J. Hetteš a předseda ústřední kontrolní a revizní komise M. Jakeš. Chyběl jen tajemník F. Penc, který byl na poradě v Moskvě.  Na této poradě nám Dubček velmi důvěrně, jako bychom nic nevěděli, oznámil, že se rozhodl odstoupit z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Řekl, že se stále naléhavě ozývají hlasy o nutnosti reorganizovat předsednictvo ÚV KSČ. Na výkonném výboru, kde jednali bez Smrkovského, se jim podařilo toto rozhodnutí utajit a dohodli se o kádrových změnách. On se rozhodl požádat o uvolnění z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Svým odstoupením prý chce přispět ke sjednocení strany. Prohlásil, že tímto krokem chce vytvořit širší prostor pro práci ústředního výboru. /Dubček vůbec vždy chtěl vytvářet nějaký prostor, a proto se mu říkalo Alexander Priestorovič. /

 

 Aby se pochválil, řekl, že udělal mnoho dobrého. Současně vyjádřil těžko pochopitelné přesvědčení, že Komunistická strana Sovětského svazu ho jistě považuje za svého přítele a ocení jeho zásluhy, které má. Přiznal se, že ví, že jsou mu vytýkány různé nedostatky. Přiznává se, že i on má nedostatky, ale ty mají i jiní. Vyslovil přesvědčení, že jednou se ještě řekne, kdo měl jaký podíl na chybách. Ještě jednou zopakoval, že není odvolán, ale že se dobrovolně vzdává, abdikuje, protože chce pomoci, nechce, aby ve straně byl skupinový boj. Popřel to, co se o něm říká, že je neschopný, že podporuje kult své osoby. Oznámil, že nově vzniklá situace vyžaduje změnit program jednání ústředního výboru. Přítomné tajemníky upozornil, že on, Dubček, nevidí navrhovanou změnu nijak růžově. Bojí se, že jeho abdikaci Komunistická strana Československa dobře nepřijme. Do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ že navrhne soudruha Husáka. Informoval, že ve výkonném výboru se dohodli, že on přejde na funkci předsedy Federálního shromáždění, a proto bude zapotřebí uvolnit z této funkce soudruha Petra Colotku.

  

       Situace vyžadovala z jeho strany více sebekritiky a více skromnosti, ale nikdo nic neříkal, bralo se to, jako nezbytná daň, jako smutná ozvěna nepodařené písně.

 

 Na poradě se dále prodiskutovaly některé technické otázky související se zasedáním ústředního výboru, vyslechla se informace, že bude předložen návrh na zrušení výkonného výboru, jak by mělo vypadat složení nového předsednictva ÚV KSČ, kdo bude asi na Slovensku po uvolnění soudruha Husáka zvolen do funkce prvního tajemníka, jaká bude publicita a jiné organizační otázky. Bylo dohodnuto, aby po zvolení soudruha Husáka vystoupil v televizi prezident Svoboda a nový první tajemník ÚV KSČ soudruh Husák.  Sedmnáctého dubna v 11,00 hodin bylo svoláno předsednictvo ÚV KSČ. Obsahem jednání předsednictva bylo přibližně totéž, co bylo na poradě tajemníků. Dubček informoval předsednictvo o změnách ve vedení, že se doporučuje změnit program jednání samotného předsednictva i zasedání ÚV KSČ. Přimlouval se, aby se předsednictvo ztotožnilo se zrušením výkonného výboru a s reorganizací předsednictva. Zdůvodnil to tím, že dosavadní předsednictvo i výkonný výbor vznikly v nenormálních podmínkách. Svoji úlohu splnily. Protože cítí určité napětí kolem své osoby, dospěl k názoru, že je třeba, aby odstoupil. Nechce straně škodit, mohlo by to přerůst do frakčních bojů. Neskrývá, řekl, že je mu stále nejasná situace kolem 21. srpna 1968. Rád by prý řekl, že měl vždy dobrý poměr k Sovětskému svazu a vidí, že je nutné učinit takový krok směrem ke spojencům, aby se urychlila normalizace ve straně i v československé společnosti. Znovu opakoval, že chápe, že to ve straně nebude přijato dobře, že strana nepřijme jeho odstoupení s nadšením. On je však jiný, než byl Novotný. Byl vždy proti kultu osobnosti. Lehko mu není - zdůrazňoval, abychom to všichni pochopili, že je to lidské - ale patří do kategorie komunistů, kteří na první místo stavějí ne zájmy své, ale celku. Nevím proč, ale připomněl zde otázku, že ve výkonném výboru uvažovali o Černíkovi jako o prvním tajemníkovi, ale nakonec se sjednotili na soudruhu Husákovi.

 

 Jednání předsednictva bylo velmi zajímavé. První se přihlásil do diskuse Černík. Měl schopnost mluvit přesvědčivě. Řekl, že je nutné si uvědomit, že během jednoho roku již podruhé řešíme prvního tajemníka. To samo o sobě nasvědčuje, že žijeme v krizové situaci. Apeloval na všechny členy předsednictva, aby dali stranou všechny osobní pocity, nenadřazovali je nad zájmy strany a státu a hlavně, že je třeba postupovat jednotně. Naléhavě upozorňoval, abychom nezapomínali, že se setkáme s odporem, ale přesto všechno je třeba si zachovat optimismus. Vyslovil naději, že kurs naší politiky se nezmění, že však bude uplatňována důslednější metoda. Velmi kategoricky prohlásil, že to, co je v současné době, je neúnosné, a proto je třeba vyměnit Dubčeka. Přiznal, že Dubček se s ním radil o tom, jak situaci řešit a on oceňuje rozhodnutí Dubčeka, to, že své osobní zájmy podřídil zájmům celku. Dále řekl, že sám přesvědčoval Dubčeka, aby tento krok udělal, že strana potřebuje tajemníka daleko všestrannějšího. Za svůj odvážný krok si Dubček zaslouží, aby zůstal členem předsednictva ÚV KSČ a aby byl navržen za předsedu Federálního shromáždění. Jako kandidáta do funkce prvního tajemníka doporučil soudruha Husáka.

 

S návrhem jednoznačně souhlasil prezident republiky soudruh Svoboda a blahopřál Dubčekovi, že se k tomuto kroku odhodlal. K návrhu se vyjádřili všichni členové předsednictva. Pouze Slavík a Kabrna byli proti. Slavík prohlásil, že pro odstoupení Dubčeka nebude na zasedání ústředního výboru hlasovat. Předložil svůj návrh: Aby předsednictvo ústředního výboru na zasedání ÚV KSČ provedlo sebekritiku - pro volbu prvního tajemníka ÚV KSČ předložil dvě varianty - Černík a Husák a aby ústřední výbor rozhodl, kdo z nich má být prvním tajemníkem. Současně navrhl, aby bylo vypracováno a uveřejněno prohlášení, aby lidé věděli, jaká bude další politika.

 

I Kabrna oznámil, že nebude pro tento návrh hlasovat a pokud je třeba vyměnit Dubčeka, aby se stal prvním tajemníkem Černík. Vznesl námitku i proti tomu, že výkonný výbor přijal stanovisko, že „ti soudruzi, kteří byli prohlášeni za zrádce, byli obviněni nepravdivě, protože nikdo a ničím nedokázal, že by se dopustili něčeho, co by bylo v rozporu s politikou Komunistické strany Československa“. Kabrna se domníval, že takové stanovisko je zbytečné, že to jen oživí diskusi a vzniknou nové otázky, na něž se již zapomnělo. Smrkovský si neodpustil kritiku toho, že i když je členem výkonného výboru, nevěděl, o čem výkonný výbor jedná. Slíbil, že bude podporovat návrh na soudruha Husáka, ale požadoval, aby soudruh Husák dal záruku, že se nebudou konat žádné politické procesy.

 

 Na závěr jednání mluvil soudruh Husák. Řekl, že je rád, že každý člen předsednictva řekl, co si myslí. Ani on není v lehké situaci. Ví, jaké jsou nálady a jaká je celková atmosféra, že i mnozí čestní lidé mají zkreslené názory na jeho osobu z minulosti, když byl obviněn z buržoazního nacionalismu. Navrhovanou funkci může úspěšně zvládnout jen za předpokladu, že marxisticko-leninské jádro KSČ mu dá plnou podporu. Vidí, že strana i republika prožívají hlubokou krizi ekonomickou, vnitropolitickou i zahraničněpolitickou. Upozornil, že mnohá nezbytná rozhodnutí nebudou vždy populární. Bude zapotřebí mnoho napravovat. Vyžaduje to názorový boj. Ne fyzickou likvidaci protivníků, ale vést politický zápas. Dát každému možnost, aby se projevil, ale když bude proti politice strany, bude nutný tvrdý zásah. Nepřipustit ošvindlování věcí prohlášeními, že máme dobrá usnesení. Návrat k minulosti může být jen jeden - návrat ke správné politice KSČ. Kdo nebude chtít tuto politiku podporovat, musí jít pryč. Chyba Dubčeka, řekl soudruh Husák, byla v jeho polovičatosti a nedůslednosti. Nové vedení strany musí předložit ústřednímu výboru jasná východiska.

 

 Po vyřešení tohoto základního problému byl projednán i návrh na složení předsednictva ÚV KSČ. Bylo rozhodnuto, že se předloží návrh, aby předsednictvo tvořili G. Husák, L. Svoboda, O. Černík, A. Dubček, L. Štrougal, E. Erban, Š. Sádovský, V. Biľak, K. Poláček, P. Colotka a J. Piller. Jestliže by byl prvním tajemníkem ÚV KSS zvolen někdo kromě těchto soudruhů, mělo být předsednictvo doplněno ještě o prvního tajemníka ÚV KSS.

 

 Zasedání ÚV KSČ bylo svoláno na odpolední hodiny 17. dubna 1969. Jednání zahájil Černík. Oznámil změnu programu a organizačně technické otázky. Zdůraznil, že jednání je třeba ukončit ještě týž den. Kromě členů a kandidátů ústředního výboru se jednání zúčastnili: Vedení ústřední kontrolní a revizní komise, tajemníci ústředního výboru, vedoucí tajemníci krajských výborů strany, vedoucí oddělení ústředního výboru a ministři - komunisté. V úvodu jednání učinil Dubček stručné prohlášení.

 

 Změna programu a návrh, který přednesl Dubček, pravicové členy ústředního výboru natolik zaskočily, že nebyli schopni se rychle zorientovat a vzájemně se poradit. Zvolili osvědčenou taktiku - protahovat jednání alespoň do druhého dne a pokusit se zorganizovat podporu svých sil pro Dubčeka nebo pro návrh, aby prvním tajemníkem byl zvolen Černík. Jejich platformu formuloval Karel Kosík. Prohlásil, že tak vážné rozhodnutí vyžaduje čas, klid, spokojenost a ne změnu prvního tajemníka. Ústřední výbor prý ještě nestačil objasnit některé problémy. Například: ÚV KSČ ještě neobjasnil, co jsou to pravicové a protisocialistické síly, které země patří do socialistického společenství, zda i Československo patří mezi socialistické země apod.

 

Většina členů ÚV KSČ byla na zasedání připravena dobře a věděla, že musí skončit co nejdříve, aby se pravičákům neposkytl čas na další dezinformování lidí a vyvolávání neklidu. Dost členů ústředního výboru už bylo situací unaveno a rovněž čekalo na změnu. Po vystoupení 17 diskutujících byl předložen návrh na uzavření diskuse. Ze 182 přítomných jen 18 hlasovalo proti ukončení diskuse a dva se zdrželi hlasování. Tento obraz nám dával jistotu, že zasedání dopadne tak, jak jsme očekávali.

 

Abdikace Dubčeka byla přijata. S netrpělivostí jsme očekávali, jak se projeví ústřední výbor při volbě soudruha Husáka do funkce prvního tajemníka. Volba probíhala na základě tajného hlasování. Ze 182 přítomných bylo odevzdáno 178 platných lístků. Pro soudruha Husáka hlasovalo 156, proti bylo 22 hlasů. Byli to zřejmě ti, kteří hlasovali proti ukončení diskuse. Tím byl soudruh Husák právoplatně zvolen. Dostal 87,6 procenta hlasů.

 

Po volbě nový první tajemník ÚV KSČ poděkoval za důvěru a zdůvodnil, proč musí být provedena reorganizace předsednictva, a sice aby bylo schopno účinně rozhodovat. Navrhl složení předsednictva tak, jak je doporučilo stávající předsednictvo na svém dopoledním zasedání. K tomuto návrhu se zase rozvinula diskuse. Pravicový oportunista, ředitel Vinohradského divadla v Praze František Pavlíček, předložil provokační návrh, aby do předsednictva byl zvolen vysloveně pravicový živel, který ani nebyl členem ÚV KSČ, Jiří Judl, ředitel výzkumu z ČKD Praha. Marie Miková navrhla, aby byl zvolen někdo z lidu, zdola. Jaroslav Sýkora, předseda JZD z Východočeského kraje, navrhoval, aby byl v předsednictvu někdo za JZD. Návrh Bohumila Brože, frézaře z Chirany Modřany, aby v předsednictvu byl nějaký politik - amatér jako je Smrkovský, vyvolal víc smíchu než vážnosti. Robert Baloušek, elektromechanik ze severních Čech, vystoupil s námitkami proti soudruhu Štrougalovi a Pillerovi, Ludmila Jankovcová navrhla, aby předsednictvo bylo doplněno o nějakou ženu.

 

Velká většina členů odmítala o návrzích diskutovat a trvala na tom, aby se o kandidátce hlasovalo tak, jak ji předložil soudruh Husák. I volba členů předsednictva probíhala tajně. Všichni navrhovaní byli v tajných volbách zvoleni. Nejvíc hlasů, absolutní počet 182, získal prezident republiky soudruh Svoboda. Já jsem dostal 118 hlasů. Současně došlo k odvolání šéfredaktora Rudého práva Jiřího Sekery a šéfredaktorem byl zvolen Miroslav Moc.  V závěrečném slově poděkoval soudruh Husák za všechny zvolené členy předsednictva a vyjádřil přesvědčení, že je to velký závazek pro naši společnou práci. Varoval, že předsednictvo nebude trpět, aby tisk, rozhlas a televize manipulovaly s milióny lidí. Za takových podmínek by strana nemohla dělat pozitivní politiku. Řekl, že antisocialistické síly byly puštěny do politické arény, že v KSČ zakotvily pravicově oportunistické síly, a tak se stalo, že Svobodná Evropa mluví stejným jazykem, jako československé hromadné sdělovací prostředky. Směr, který si vytyčily pravicově oportunistické, antisocialistické síly, vedl k občanské válce. To se nikdy nepřipustí. Je třeba tomu zabránit a vytvořit podmínky pro tvůrčí práci. Jakýkoli projev antisovětismu je v rozporu s ideologií KSČ i s politikou socialistického státu. 

 

„Jaké úlohy jsou před námi?“ zeptal se soudruh Husák. Vyvést Komunistickou stranu Československa a Československou socialistickou republiku z krizových do pěkných a slunečných dnů. Vytvořit podmínky pro práci, pro jistotu lidí. Uvedl, že se často připomíná svoboda. Ano, svoboda bude, ale ne pro nepřátele socialismu. Těm žádnou svobodu neposkytneme. Je zapotřebí dosáhnout konsolidace ve vztazích se Sovětským svazem, konsolidace v Komunistické straně Československa. Toho je možno dosáhnout a musíme toho dosáhnout. Dále je třeba vytvořit podmínky pro rozšíření zahraničně politické aktivity ČSSR. To je možné dosáhnout jen v klidné a pro společnost užitečné práci. Ve svém krátkém vystoupení přislíbil, že k těmto otázkám bude v nejbližší době svoláno zasedání ÚV KSČ, kde bude vypracován program na další období.

 

Když jsme na závěr zasedání zpívali Internacionálu, zdála se mi ještě slavnostnější a vznešenější. Bylo cítit, že většina členů ÚV KSČ má dobrý pocit z toho, že nastává nová kapitola dějin KSČ.

  

        Večer po skončení zasedání vystoupili soudruh Husák a prezident republiky Svoboda v televizi a objasnili straně a národu změny, které přijal ústřední výbor strany.

 

Příští den, 18. dubna, se konala zasedání krajských výborů strany a městských výborů KSČ v Praze a v Bratislavě, která posoudila rozhodnutí ústředního výboru. Na všech krajských výborech byla změna schválena.

 

Podobně probíhala i jednání okresních výborů strany. Až na malé výjimky strana tuto důležitou a nevyhnutelnou změnu přijímala. Bylo to vysoce hodnoceno i v bratrských stranách socialistických zemí. Všude se to považovalo za rozhodující vítězství marxisticko-leninských sil. Bylo vyslovováno přesvědčení, že nastává období, kdy bude možno pravicově oportunistickým silám zasadit rozhodný úder a vyvést stranu i společnost z krize.  Dvacátého prvního dubna byla svolána porada tajemníků ústředního výboru, kde se oficiálně oznámilo, že soudruh Husák převzal agendu prvního tajemníka ÚV KSČ a byl dohodnut další postup i příprava příštího zasedání ÚV KSČ. Orientačně se stanovilo na 15. května. Každý tajemník dostal úkol, aby připravil nejdůležitější otázky, které již dozrály, a bude zapotřebí je řešit. Já, soudruh Fojtík a další skupina jsme byli pověřeni přípravou celého materiálu pro zasedání ÚV KSČ a hlavně přípravou základního dokumentu, který by mělo zasedání schválit. Dost dlouho jsme se trápili se samotným názvem. Byl tu akční program i listopadová rezoluce. Opakovat tyto názvy však nebylo možno, a proto se přišlo s návrhem, že květnovému zasedání se předloží realizační směrnice.

 

Před stranou byla otázka, jak upevnit to, co přineslo dubnové zasedání ústředního výboru, jak vyvést KSČ z krize, jakým směrem vést úder proti pravicově oportunistickým silám, aby se nezformoval a neuskutečnil jejich záměr, který si vytkly - vytvářet třetí garnituru, naprosto neznámou, ale současně ji dostat do politické struktury.

 

Měli jsme nového prvního tajemníka, který dával záruku, že vývoj půjde správným směrem, ale současně jsme nesměli zapomínat, že v předsednictvu zůstali Dubček, Černík, Piller, Sádovský a Poláček, kteří byli později ze strany vyloučeni. Vyžadovalo to pracovat tak, aby bylo každý den vidět nějaké konkrétní činy, jinak hrozilo nebezpečí, že lidé nebudou novému vedení rozumět.

 

Po zvolení soudruha Husáka bylo třeba také dořešit otázku vydávání Zpráv a vysílání rozhlasové stanice Vltava. Kvůli tomu jsem odjel do NDR, abych se soudruhy na ÚV SED v Berlíně dohodl zastavení vysílání do Československa. Redakce stanice Vltava byla v Drážďanech. Abychom mohli vysílat, propůjčovali nám němečtí soudruzi techniku a vlnový rozsah. Personální obsazení redakce bylo naše. Bylo třeba německým soudruhům poděkovat a oznámit jim, že toto vysílání již není zapotřebí. Podobně i Zprávy, jejich obsah, bylo zapotřebí změnit a připravit je na postupné zastavení. To vše se postupně uskutečnilo.

 

 Květnové zasedání už bylo veselejší. I když i na květnovém zasedání ještě seděli v ústředním výboru mnozí pravicoví oportunisté, lidé zlostní, nepřátelští vůči pokroku, vůči socialismu, situace již byl jiná. Hlavní strom, na němž vegetovali, byl podřezán. Věděli jsme, že bude třeba ještě mnoho práce, trpělivosti, než je dostaneme z ústředního výboru i ze strany, ale podmínky práce již byly jiné, příznivější. Květnové zasedání přijalo významné dokumenty, které se svým obsahem mohly jevit dosti skromně. Nebyly v nich vytyčovány cíle, ale byly to dokumenty pro stranu nesmírně důležité. Znamenaly zásadní změnu celkové politiky i metod práce.

 

Realizační směrnice stanovila tyto cíle:

 a/ obnovit jednotu strany na principiálních základech marxisticko-leninského učení, na leninských zásadách výstavby a života strany, zvýšit akceschopnost a revoluční bojovnost celé strany;

 b/ obnovit vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti, zejména ve společenských organizacích a složkách Národní fronty, ve státních orgánech, na ekonomickém i kulturním úseku;  c/ upevnit funkci socialistického státu ve všech jeho článcích jako orgánu moci dělnické třídy a pracujícího lidu;

 d/ začít neodkladně uskutečňovat účinná opatření k řešení vážných ekonomických problémů v našem státě;

 e/ zásadně, v duchu pevného přátelství, řešit naše vztahy s bratrskými komunistickými stranami, zejména s KSSS a ostatními stranami socialistických zemí, z nichž se odvíjejí základní zásady zahraniční politiky našeho státu.

 

 Byl to stručný, avšak jasný program, který jsme důsledně realizovali. V září 1969 ÚV KSČ prohlásil tzv. vysočanských sjezd za neplatný. Charakterizoval jej jako výsledek nepřátelské frakční, činnosti některých členů ÚV KSČ a pravicové většiny MV KSČ v Praze. ÚV KSČ rovněž zrušil nacionalistické, netřídní a protistranické prohlášení předsednictva ÚV KSČ z 21. srpna 1968.  Nebyla to cesta lehká, jíž jsme prošli. Bylo třeba odložit svolání sjezdu, objasnit tento odklad, aby lidé pochopili, že trvat na konání sjezdu by nic nevyřešilo. Bylo třeba vyvodit poučení z toho, co se odehrálo, co bylo příčinou krize. Vypracovat dokument, který by se stal dlouhodobým a trvalým poučením pro stranu i pro mezinárodní komunistické a dělnické hnutí. Měl jsem pocit štěstí, když na mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v Moskvě v červnu 1969 mohl soudruh Husák světové komunistické a dělnické hnutí informovat, že KSČ a pracující lid Československa krizi zvládli a napravují mnohé napáchané chyby. Mimo jiné řekl: „Často se nám klade otázka, zda u nás bylo dosti vnitřních sil k ubránění socialistických vymožeností. Ano, sil bylo dost. A kde tedy byla naše chyba? Z leninských zkušeností víme, jaký význam má zejména v krizových situacích zásadové, cílevědomé a rozhodné vedení komunistické strany jako předvoje dělnické třídy. V kritických momentech je to rozhodující článek. Ve vedení KSČ po lednu 1968 však nebyla jednota ani co do hodnocení situace, ani co do programu, perspektiva cílů a tím méně jednota v konkrétních a nevyhnutelných opatřeních. Převládla naivita a politický romantismus, laciná gesta a netřídně stavěná a vytyčovaná hesla o svobodě, demokracii, humanismu a „vůli lidu“. V opojení ze svobody a „laciné popularity“ se zapomnělo na třídní kořeny a motivy společenského konfliktu, na cíle působení třídního nepřítele, jeho ideologie doma i v zahraničí. V důsledku toho se politická krize neřešila, ale naopak prohlubovala a kolísání vedení rozleptávalo čím dál hlouběji samu stranu a její ideovou a akční jednotu.“

 

 Soudruh Husák přislíbil, že KSČ vypracuje poctivou analýzu celého vývoje pro poučení sebe i jiných. Závěrem řekl, že po necelých dvou měsících od dubna 1969 je možno odpovědně říci, že většina naší strany i pracujícího lidu ČSSR podporuje nové vedení KSČ a jeho politický kurs a vidí v něm východisko i perspektivu dalšího socialistického rozvoje ČSSR. Byl jsem šťasten, že KSČ mohla přispět k úspěchu mezinárodní porady komunistického a revolučního hnutí.

 

 Vypracování Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ se rovněž neobešlo bez tvrdého zápasu. V samém ÚV KSČ i na jiných důležitých místech bylo ještě stále dost těch, kteří nechtěli říci pravdu o příčinách československé krize a záměrech antisocialistických sil. Usilovali o to, aby se co nejrychleji na všechno zapomnělo. My jsme však museli myslet na budoucnost, aby se to již nemohlo opakovat. Bylo potřebné vytvořit takový dokument, který se stane základem očisty strany, organizací Národní fronty, státních a hospodářských orgánů odshora dolů. Museli jsme vytvořit takovou bariéru, která znemožní starým nebo novým revizionistům znovu oklamat a dezorientovat stranu a lid. Uplynulá doba potvrdila, že se to podařilo.

 

Exponenti pravice, různé kontrarevoluční síly se stáhli a čekali, jaký trest je stihne. Když se postupně přesvědčovali, že nikdo, ani ti, co připravovali nejhorší zločin - kontrarevoluční zvrat - nebyli souzeni /je to ojedinělý případ v dějinách/, nepochopili to jako velkorysost[5], ale jako naši slabost a začali vystrkovat růžky, začali psát různé hanopisy, charty, rezoluce, ve snaze očernit socialismus a svou socialistickou vlast. Nejvíce jim vadí platnost Poučení. Tento dokument sehrál významnou roli v obnově celé struktury řídících orgánů našeho politického systému. Stal se součástí stranických dokumentů schválených XIV. sjezdem KSČ a má trvalou platnost.  I když při přípravě XIV. sjezdu bylo třeba překonat nejednu složitou překážku, vést boj proti otevřeným i skrytým nepřátelským silám, pracovalo se již lépe a radostněji. Fronty byly jasnější. XIV. sjezd KSČ jsme připravovali tak, aby se stal historickým milníkem v dějinách naší strany. To se splnilo.

               

Delegátům, domácím a zahraničním hostům XIV. sjezdu KSČ již mohl soudruh Husák ze sjezdové tribuny oznámit, že „úkol očistit stranu, obnovit její marxisticko-leninský charakter, překonat vnitřní krizi, byl splněn“.

 

Když jsme v kolektivu, který jsem vedl, formulovali poslední věty v Poučení, bylo mi 53let. Od těch dob uběhlo 18 let plodné práce. Když píši tyto své skromné vzpomínky, mám za sebou již 49 let angažované politické činnosti pro Komunistickou stranu Československa, pro bratrství a přátelství se Sovětským svazem. Nejednou jsem prožil těžké dny a hodiny. Ale nikdy jsem nezaváhal, pokud jde o naši pravdu a ani na chvíli neztratil jistotu, že jdeme po správné cestě. To mi dávalo sílu i radost z práce. Věřím, že i naše děti půjdou cestou svých rodičů a budou zvelebovat ty hodnoty, které jejich předkové vytvořili. Tak, jako my jsme se snažili zvelebovat, znásobovat hodnoty revolucionářů, kteří byli před námi. Naše generace vytvořila důstojné dílo.

 

 Od dubna 1969 bylo vykonáno opravdu mnoho užitečné práce. Byl jsem při všem. Mám svůj podíl na úspěších i na nedostatcích, které se na této cestě vyskytly. Jsem přesvědčen, že úspěchy převažují. Když se ohlédnu na uplynulá léta, zdá se mi, že jsem svůj život neprožil zbytečně. Nikdy jsem se nevezl, vždy jsem společnou káru více táhl nebo tlačil. Jestliže vůbec něčeho lituji, pak toho, že jsem nemohl udělat ještě více.

 

 Vždycky, když přijdu do své rodné obce, navštívím místo, kde jsou pochovaní rodiče a sedm sourozenců. Žijeme dva - starší bratr a já. Pokaždé si položím otázku, jak jsem žil, zda jsem něčím neposkvrnil dobré jméno vlastního rodu. Otec nestačil ovlivnit moji výchovu. Jen jako ve snu se mi zjevuje jedna večeře, o níž si myslím, že tam byla tvář otce. Matka, i když jen krátce, hodně mi dala. V mém srdci i paměti zůstala jako nejušlechtilejší bytost, která mě provází celým životem. Myslím, že jsem splnil přání mé umírající matky, abych se nedostal do rozporu se zákonem. Jestliže přece jen některé mé činy byly v rozporu se zákonem, určitě by to bez váhání schválila i moje dobrá, spravedlivá matka, protože sám zákon byl v rozporu se zájmy lidu, se zájmy pracujícího člověka.

 

 V úvodu těchto vzpomínek jsem jako motto použil Šmeralova slova, která pronesl na ustavujícím sjezdu KSČ. V závěru svého referátu B. Šmeral řekl: „Kéž by naše dnes zakládaná strana byla vždy stranou dobrých lidí, nesobeckých, bez nezdravé ctižádosti, rozvážných a bez frivolnosti, schopných sebepokoření, nepřístupných svodům mrzké hmoty. Když budeme sami v sobě tvořit společnost dobrých lidí, pak budeme vnitřně šťastní, i kdyby na nás dopadaly kruté rány a kdyby celý ostatní svět se s potupou na nás díval, jako na zrádce a vyvrhele lidstva. Na světě není nic legitimního. Každé právo má základy v moci. Proto vůle k boji o moc pro dělnickou třídu musí být naší ctností nejvyšší.“

Snad jsem se této pravdě nezpronevěřil.

  

Dodatek z roku 1996:

Jsem smířen s tím, že některé věci si odnesu s sebou do hrobu. Takový je už úděl vysloužilého politika.

Ještě několik generací si bude klást otázku, zda muselo dojít k událostem v roce 1968, zda byl vstup spojeneckých vojsk nezbytný, zda nebylo jiné řešení a kdo byl iniciátorem tohoto scénáře. Internacionální pomoc nezbytná BYLA, pokud jsme chtěli uhájit socialismus. V roce 1968 všechno spělo k jeho destrukci, na tom trvám i s odstupem času. Dnes vidíme věci jinak, ale nezapomínejme, že svět byl tehdy rozdělen na dva nesmiřitelné tábory. Změna poměrů v Československu by se v roce 1968 rovnala revizi výsledků druhé světové války.

Pokud se týká vlastního rozhodnutí o vstupu vojsk na naše území, přežívají mýty, že hlavním iniciátorem byl Leonid Brežněv. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že tomu bylo právě naopak. Právě soudruh Brežněv do poslední chvíle hledal jiná řešení. Daleko radikálněji viděli situaci Kosygin, Suslov, ale hlavně Gomulka s Ulbrichtem. Také sovětští maršálové. Soudruh Brežněv dlouho odolával, nejvíc ze všech, ale byl pod velkým tlakem. Nakonec musel souhlasit, i když to pro něho osobně bylo mnohem těžší, než historie mylně soudí. [rok 1996]


Myslím, že každý normální člověk touží po tom, aby v životě něčeho dosáhl a byl šťasten. O tom, co je štěstí, je tolik představ, kolik je lidí. Kdo je chudý si myslí, že štěstí je v tom, být bohatým. Kdo je nemocen, závidí zdravému, kdo má smůlu, závidí úspěšnému apod. Často se stává, že to, co je pro jednoho štěstím, pro jiného se stává neštěstím a naopak. Vyhrát je možno jen tak, že někdo jiný prohraje. Přitom štěstí je tak málo, že ho nikdy není dost. Kdo získal kousek, chce mít víc. Nikdy se nenasytí a neřekne: Mám již dost. Ještě se nestalo a nemůže se stát, aby ten, kdo jen čeká, až se se štěstím setká, si mohl vzít tolik, kolik by chtěl. Na štěstí se nečeká, nepadá z nebe, štěstí si člověk vytváří sám. Člověk lakomý, závistivý, chorobně ctižádostivý a ješitný nemůže být nikdy šťastný, i kdyby měl všechno.


Jsem přesvědčen o tom, že štěstí není ani bohatství, ani kariéra. Štěstí je v tom, když si člověk zvolí správnou cestu, když může sloužit dobré, ušlechtilé věci. Pomáhat budovat nový, spravedlivější svět, pracovat pro štěstí lidu. To naplňuje štěstím i život jednotlivce. Mezi tyto lidi počítám i sebe.

Každý rodič přeje svým dětem to nejlepší. Já nepřeji lehký život ani svým dětem, ani mladým lidem vůbec. Takový život nepřináší opravdovou radost, pocit užitečnosti a trvalé štěstí. Přeji jim, aby si zvolili správnou cestu životem, na níž najdou smysl plodného života, a to je cesta socialismu. Konec knihy.


Doslov

Co říci na závěr? Podle mého byl Vasil Biľak československý bolševik a za bolševika považuji Člověka, který více myslí na druhé, nežli na sebe. Čest jeho památce. Tak asi tak.

Milan Makový


PS: A na úplný závěr sem dám odkaz článek, v jehož závěru jsou vyjádření současných politiků o panu Biľakovi. I z těchto vyjádření může každý student KOB poznat, za jaké křídlo dotyční „kopou“. Rudý boss Vasil Biľak (†96) ušil na vlast zradu: Dožíval v luxusu! | Blesk.cz

 


[1]  Jistě, ale kdo byla ta reakce? Kdo byli ti, co přemluvili a připravili Palacha na sebeupálení? Kdo připravil ty dlažební kostky před Aeroflotem? To pan Biľak nevěděl nic o tajných službách, které řídí celé dění? (Pozn.: MM) 


[2]  Je to tak, sám jsem zprostředkovával spojení mezi ruským vojákem z Volgogradu a rodinou z Vimperku, kteří se velmi spřátelili. Základem jejich přátelství byl ruský benzín a další ruský vojenský materiál, který ruský hrdina kradl, a česká rodina pokoutně prodávala. Hrdina píši proto, že v srpnu 2016 jsem se zatoulal do Volgogradu a při návštěvě památníku Stalingradské bitvy, se tam zrovna konalo setkání veteránů vojsk z Československa, dostávali zrovna vyznamenání. Jeden z veteránů, který sloužil ve Vimperku, se se mnou dal do řeči, a když zjistil, že jsem Čech, mnoho mi vyprávěl. (Pozn.: MM) 


[3]  Co já vím, tak třeba ve Vysokém Mýtě obyčejné vojáky vůbec nepouštěli z kasáren, a přesto se ve městě neustále z prádelních šňůr ztrácely džíny. (Pozn.: MM) 


[4]  Kdyby v té době existovala již KOB, mohl by se pan Biľak poučit, že se nelze pouštět do procesů, jejichž konec nemusí být v naší režii.  (Pozn.: MM) 


[5]  Podle mě to nebyla velkorysost, ale silné krytí svých nástrojů bílým křídlem. Ostatně po převratu v roce 1989 se projevilo podobné krytí nástrojů červeného křídla, také nebyl nikdo potrestán.  (Pozn.: MM) 


106 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments

Rated 0 out of 5 stars.
No ratings yet

Add a rating
bottom of page