12. Tajná teorie řízení - 10. Tajemství konceptuální moci

9.1.2025

„Zákony jsou zbytečné

jak pro dobré, tak i zlé:

ti první zákony nepotřebují a ti druzí

se díky nim lepšími lidmi nestávají.“

(DEMOKRITOS, 460–370 PŘED N. L.)

Tajemství slova „moc“

    Mnozí se chybně domnívají, že „moc“ má ten, který zaujímá určité postavení. Posuzují moc podle jmenovek na kancelářích: „prezident“, „ministr“, „poslanec“, „primátor“, „gubernátor“, „ředitel“ atd. Jenže každý takový člověk se jmenovkou na kanceláři nevládne sám od sebe, ale řídí se těmi idejemi, které nosí v hlavě. A odkud se tam ty ideály vzaly?

    Druzí si myslí, že peníze znamenají „moc“. Ale vždyť i peníze lidé utrácejí v závislosti na tom, co nosí v hlavě. Tak například „buržuj“ Savva Morozov financoval revolucionáře, kteří vystupovali proti „buržujům“.

    Vidíme tedy, že všichni lidé jsou řízeni informací, kterou nosí ve své hlavě. A na charakteru této informace závisí chování lidí. A pokud uměle vytvořená informace bud „vštěpena“ do hlav mnoha lidí, tak ti se jí budou řídit.

    Je možné vypracovat několik rozličných „druhů informace“ (například ideologií nebo náboženství) a „vštěpit“ je různým skupinám lidí. Potom ten, kdo vytvořil různé „typy informace“ a „vštěpil“ je různým skupinám lidí, může tyto skupiny řídit. Může je v příhodnou dobu proti sobě poštvat, může je na nějakou dobu „usmířit“, může je držet ve „stavu neustálého napětí“ atd. Tj. může řídit masy lidí. Přitom nejpřesnější a nejplnější definice moci zní takto:

    Moc, to je v praxi realizovaná schopnost ŘÍDIT procesy v lidské společnosti.

    Ale kým a jak se vytváří „řídící informace“? Jak se „vštěpuje“ do lidských hlav? Co znamená „řízení“?

Známé větve moci

    Kdo (nebo co) řídí společnost? Kdo a jak řídí školství, televizi, národní hospodářství země? Řízení vykonávají státní orgány moci: prezident, vláda, parlament atd. V řídících orgánech pracují konkrétní lidé. Oni přijímají rozhodnutí v souladu se zadanými cíli a měnící se situací.

̶          Zákonodárná větev moci „vymýšlí“ zákony.

̶          Výkonná větev moci řídí stát v mezích těchto zákonů.

̶          Soudní moc dohlíží na dodržování zákonů ve společnosti.

    A čím se řídí prezident, poslanci, soudci, ministři, jejich zástupci, pomocníci a rádci při tvorbě a přijímání nějakého rozhodnutí? Každý z nich se řídí vlastním chápáním spravedlivosti a nespravedlivosti, dobra a zla, potřebnosti nebo nepotřebnosti něčeho, správnosti nebo nesprávnosti konkrétního rozhodnutí. Tj. všichni se řídí nějakými vlastními ideály. 

    Ideálů o organizaci života společnosti je mnoho. A každý je jiný. Proč se ideály tak liší? Protože „někdo“ pro lidi speciálně vytváří různá „učení“, která se liší svým chápáním „dobrého“ a „zlého“, „správného“ a „nesprávného“, „spravedlivého“ a „nespravedlivého“, tj. liší se svými „normami“ morálky, svou etiketou a „duchovností“ (vzpomeňte si na „kaleidoskop“ a „mozaiku“ z 9. kapitoly). Tato učení se nazývají ideologie.

Tajné větve moci

    Ideologií je mnoho — pluralita. Jistě si vzpomínáte na nedávno u nás vládnoucí marxistickou ideologii, která nás zastrašovala buržoazní ideologií. Tato marxistická ideologie byla označována jako „jediná správná“ a proto „všemocná“ (avšak v srpnu roku 1991 padla). Dnes má každá politická frakce vlastní ideologii: zjuganovci mají marxizmus, žirinovci mají liberální demokracii, strana „Jednotné Rusko“ má ideologii „kapitalizmu“ a strana „Spravedlivé Rusko“ má ideologii „socializmu“.

    Když se trochu zamyslíme, tak můžeme dospět k závěru, že nad (údajně nejvyšší) zákonodárnou mocí existuje ještě jedna moc: ideologická moc, která svým ideovým stoupencům diktuje, co je správné a co ne.

    Z toho vyplývá, že ideologie řídí lidi, jejich myšlenky, slova a činy. Pokud se na to podíváme z pozice DVTŘ, tak ideologie je řídícím subjektem, a celá společnost je řízeným objektem. Tj. na první pohled řídí konkrétní lidé, ale ve skutečnosti je všechno řízeno idejemi, ideologiemi, náboženstvími, o které se opírá ten či onen lídr, politik, manažer, nebo kterýkoli člověk.

    A nyní se zamyslete. Posíláte své dítě do školy a říkáte mu: „Dobře se uč, synku (dcero), buď čestný, spravedlivý a poslouchej učitele. Staneš se vědcem, kosmonautem.“  Vaše dítě jde do školy. A tam učitelé stávkují, protože jim neplatí výplaty. Vaše dítě to vidí a přemýšlí. „Proč bych měl být vědcem? Já takto žít nechci!“ Sednete si všichni spolu doma před televizor a díváte se na film, ve kterém bandité vykradli banku, stali se z nich boháči a žijí pohodlný luxusní život. Jakou životní cestu si potom vybere váš syn? Vy mu říkáte jedno, a on ze všech stran dostává přesně opačnou informaci, o „poli zázraků“ v zemi hlupáků! Komu prospívá taková pluralita?

    Dnešní ideologie plurality je ve skutečnosti řídícím vlivem (na způsob „rozděl a panuj“) vůči našim dětem a vnukům (i vůči nám samým), která realizuje cíle Harvardského projektu — ovládnutí Ruska pomocí informační války a zmocnění se jeho nerostných, energetických a teritoriálních zdrojů formou rozčlenění území, snížení populace a její zotročení[1]. „Světové zákulisí“ plánuje pro naše děti a vnuky osud amerických Indiánů.

    Opravdu je to tak těžké pochopit? Těžko se tomu věří? Podívejte se kolem sebe. Ruská komunistická dělnická strana hájí zájmy dělníků, agrární strana obhajuje zájmy rolníků, pravoslavná církev „zachraňuje“ pravoslavné, muslimská zase muslimy, „Hare Krišna“ zpívá něco jiného, „monarchisté“ podporují „bílé“ kozáky, KSFR (zjuganovci) zase „červené“. Všechny nás rozdělili do stran, náboženských spolků, hnutí. „Rozděl, rozeštvávej a vládni!“ — tak se realizuje Harvardský projekt ovládnutí Ruska. Jeho výsledky jsou očividné: — dělníci jsou bez práce a výplat; — obce a družstva jsou zpustlé; — armáda je rozbitá i bez války; — pravoslavní bojují s muslimy, ačkoli všichni bojují za národní štěstí. Myslíte, že se vám podaří před námi skrýt? Ani náhodou! Pokud to nebudete chtít řešit sami, tak dříve či později „pořeší“ oni vás.

    Odkud se vzaly všechny ty ideologie a náboženství? Snad nespadly z nebe? I to se stává, ale velmi zřídka. Ideologie, věrouky a náboženské kulty jsou vytvářeny, „formalizovány“ a vštěpeny do společnostmi konkrétními lidmi. A čím se tito konkrétní lidé řídí při tvorbě a „formalizaci“ ideologií a náboženských věrouk? Každý z těchto lidí se řídí svým vlastním chápáním spravedlivosti a nespravedlivosti, dobra a zla, „dobrého“ a „zlého“.

    A toto „dobré“ a „zlé“ představuje dvě základní koncepce organizace života lidí. To je zároveň odpověď na otázku: „Jak spolu budeme žít?“ Na ni existují jen dvě odpovědi:

1.    Budeme kultivovat dobro a spravedlivost. Takovému životu se na Rusi vždy říkalo „žít božsky“.

2.    Budeme kultivovat zlo a nespravedlivost, aby jedni panovali nad druhými, tomu se lidově říká satanizmus.

    A to je vše! Jiné koncepce neexistují! Buď – anebo! A právě tyto dvě koncepce, tyto dva prvopočáteční životní ideály představují tu nejvyšší moc v lidské společnosti — konceptuální moc. Jsou to dva druhy svévole. Jedna svévole má mravní charakter a ta druhá nemravní. 

    A zatímco mravní svévole lidstvu nabízí jen jedinou ideologii spravedlivého spolužití, tak nemravná svévole skrývá své zlé úmysly do množství krásných „pozlátek“, defektních ideologií nebo náboženství: demokracie, liberalizmus, marxismus, monarchizmus, nacionalizmus, buddhizmus, katolicizmus, protestantizmus atd. Všechno jsou to jen pestrobarevná „pozlátka“, ale vevnitř je to ten samý „cukřík“ — pyramida z jednodolarové bankovky, ten samý shnilý obsah biblické koncepce o vybudování na Zemi globální otrokářské koncepce. Někteří lidé tento shnilý „cukřík“ rozpoznají hned na první pohled, jiní ho musí ochutnat, pocumlat, aby zjistili, že není dobrý a že je potřeba ho vyplivnout. A další ho musí sníst celý, aby se jim udělalo zle od žaludku a tehdy už pochopí. To znamená, že to chce jen čas, aby lidé pochopili, že tento „cukřík“ je starý a zdraví škodlivý. Ale pravda se lidem odkrývá! Toto se právě děje v Rusku. Lidé začínají chápat, že mezi „zjuganovci“, „žirinovskými“, „rajkovci“, „Javlinskými“, „glazjevy“, „Rogoziny“ není žádný velký rozdíl. A je jen otázka času, kdy lidé tuto hnilobu vyplivnou z úst nebo nastane „krvavé dávení“. A díky zákonu času tento proces „probouzení se“ běží stále rychleji.

Obrázek 12-18

Pět druhů moci

    Ale ve společnosti může dominovat jen jedna koncepce z obou možných! Obě najednou dominovat nemůžou. Buď dominuje dobrá – božská, nebo dominuje zlá – satanská.

    Každá z koncepcí se realizuje prostřednictvím pěti druhů moci:

1.    Konceptuální moc.

2.    Ideologická moc.

3.    Zákonodárná moc.

4.    Výkonná moc.

5.    Soudní moc.

    1. Konceptuální moc. Je to nejvyšší moc v lidské společnosti, která uvádí do života buď mravní, nebo nemravní svévoli. A tuto svévoli předkládá lidem buď v pravdivé a všem srozumitelné formě, nebo svůj nekalý obsah maskuje do různých „pozlátek“, navenek krásných idejí, ale s obsahem, který je po pozornějším přezkoumání plný protimluvných defektů udržujících ve společnosti nespravedlivost. Konceptuální moc, to je moc samotných idejí, ale i moc konkrétních lidí, kteří se těmito idejemi řídí.

    2. Ideologická moc. Kdysi byla „formalizována“ ve formě různých náboženství a „svatých písem“. V dnešní době jsou „svatá“ písma nahrazena spisy klasiků „marxizmu-leninizmu“, teoriemi „pořádku z chaosu“, „multipolárnímy světy“ a dalšími nesmyslnými pseudovědeckými idejemi na oblbování lidí. Na upevnění „dominance“ své ideologické moci ideologové používají:

    3. Zákonodárnou moc. Ta dnes „křičí“ o „svrchovanosti zákonů“, o „právech člověka“ atd. Ale mlčí o tom, na jakém základě se tyto koncepce a tyto zákony vymýšlejí. Vždyť člověk nemusí být mudrcem, aby pochopil lidovou moudrost mluvící o zákonech ve svých příslovích. Uvedu jen jedno z nich: „Kdo zákony píše, ten je i porušuje.“

    4. Výkonná moc řídí společnost (vládne) v souladu se „zákony“. „Zákon je jako oj, kam chceš, tam také půjde“ (ruské lidové přísloví).

    5. Soudní moc dohlíží na dodržování „zákonů“. „Co je mně po zákonech, mám známé na soudech“ (Ruské lidové přísloví).

    Koncepce řízení, to je svého druhu strategie řízení, scénář — přičemž mnohovariantní. To znamená, že tomu, kdo vypracoval tento mnohovariantní scénář řízení, je jedno, kdo ho bude realizovat, je jedno, kdy bude tento scénář kompletně realizován, důležité je jen to, aby byla tato strategie vyplněna na 100 %.

    Také globalizátorům, kteří proti SSSR-Rusku rozpoutali „studenou“ válku, je jedno, kdo bude sedět v Kremlu (KSFR, SPS nebo „Jednotné Rusko“). Pro ně je důležité jen to, aby na Západ proudilo naše dřevo, plyn, ropa atd. Je jim jedno, kdy definitivně pochovají naši státnost (zda v r. 2010, 2020 nebo 2050). Pro ně je důležité hlavně to, aby to bylo definitivní!

    Už jsme si vysvětlovali plnou funkci řízení, kde bylo řečeno, že pokud chcete SAMI řídit nějaký proces, objekt (člověka, oblast, zemi, lidstvo), tak musíte sami:

1.    Identifikovat všechny faktory, které ovlivňují proces (objekt), a zformovat si stereotypy rozpoznávání těchto faktorů a reakcí na ně.

2.    Určit si cíle řízení vůči každému z těchto faktorů (i vůči celému systému a procesu, který realizuje). Vytvořit si uspořádaný seznam cílů, co je potřeba dělat jako první, co jako druhé a co může počkat.

3.    Vypracovat si koncepci řízení, tj. co, jak, kdy a v jaké posloupnosti je potřeba dělat, aby byly úspěšně splněny všechny úkoly.

4.    Vytvořit řídící strukturu, tj. kdo bude co dělat, v jakém počtu a pomocí jakých mechanizmů.

5.    Kontrolovat průběh celého procesu.

6.    Udržovat funkčnost celého systému.

    Všechno zde výše popsané se nazývá Plnou funkcí řízení (PFŘ). Pokud se vynechá jen jeden jediný bod, tak systém dříve či později přestane fungovat. Například bod č. 2: Letadlo vzlétlo, a neví, kam letí ani proč. Co se stane? Když mu dojde palivo, tak havaruje. A pokud lid země neví, jakou společnost vlastně buduje, a nemá ani žádné plány tohoto budování?

    A v případě, kdy TY neplníš některé z bodů PFŘ, a systém nepřestává fungovat, tak to znamená, že tyto body za tebe plní někdo DRUHÝ. Přičemž on to dělá pro dosažení svých vlastních cílů. Přesně to dělalo v SSSR „světové zákulisí“, které vědělo, co je to koncepce a PFŘ, ale zabedněné vedení Komunistické strany Sovětského svazu neznalo základy řízení, jakož je nezná ani většina demokratizátorů.

    Z chápání PFŘ se odvíjí i chápání objektivní existence pěti druhů moci.

    1. Konceptuální moc.

·       Rozpoznává faktory mající vliv na společnost.

·       Vytváří seznam (vektor) cílů vůči každému z těchto faktorů.

·    Vytváří si koncepci (scénář) řízení společenských zdrojů vůči každému z rozpoznaných faktorů.

    Konceptuální moc je nejvyšší ze všech vnitrosociálních druhů moci[2]. Je autokratická, protože pramení pouze ze dvou druhů svévole (mravní nebo nemravní), a proto může na Zemi organizovat život:

a)    buď v souladu s přírodními zákony a záměrem Tvůrce (Boží království);

b)    nebo budovat nespravedlivé společenské zřízení v rozporu s přírodními zákony, překrucovat záměr Tvůrce, upadnout do satanizmu.

    Hlavní problém skutečné lidovlády nespočívá ve způsobech a lhůtách hlasování. Vždyť komu prospěje, pokud před urny naženou starce a stařenky, či dokonce velmi mladé lidi, kteří v řízení nic nechápou. Vždyť už i Aristoteles říkal, že nejlepšího ševce dokážou určit a vybrat jen samotní ševci, nejlepšího tesaře jen tesaři. A nyní, drazí čtenáři, když už víte, že se práce dělí na výrobní a řídící, když už víte o pyramidě moci a pyramidě znalostí, tak si sami odpovězte na otázku: kdo dokáže vybrat nejlepšího manažera? Vždyť absolutní většina lidí dnes nemá ani jen představu o základech řídící práce. Ale když tyto elementární znalosti o řízení lidem poskytneme, situace se radikálně změní.

    Hlavní problém skutečné lidovlády spočívá v organizaci života společnosti, ve které autokracie konceptuální moci není dostupná všem těm, kteří by si chtěli a byli schopni si osvojit potřebné znalosti a dovednosti. Toto je potřeba změnit a dnes už to ani není těžké, a nejsou na to potřeba ani žádné peníze. Stačí jen dát všem lidem znalosti, které před nimi byly skrývány. Dnes se to dá udělat velmi rychle. Praxe nám ukazuje, že během dvoutýdenního kurzu, kde lekce probíhají večer po práci 2–3 hodiny denně, se dají osvojit všechny hlavní teze KSB. Dále bude potřeba tyto znalosti převést i do vzdělávacího systému, počínaje od dětských let. V tomto případě se konceptuální moc nebude dát zneužít proti lidem, neboť všichni budou vidět a chápat tyto chytré „fintičky“, jejíchž pomocí by je chtěl někdo podvést. Toto je základ lidovlády. Vědomosti znamenají moc!

    2. Ideologická moc (politická). Ta koncepci obléká do přitažlivých a srozumitelných forem pro široké vrstvy. A pokud spravedlivé koncepci stačí jen jedna ideologie (pravdivá a nic neskrývající), tak nespravedlivá koncepce, která je založena na principu „rozděl, rozeštvávej a panuj“, potřebuje množství pochybných ideologií (pro ateisty) a náboženství (pro věřící). Ale všechny tyto ideologie jsou jen „pozlátky“, které skrývají ten samý „cukřík“ — pyramidu moci a znalosti davo-„elitářské“ koncepce uspořádání života.

    3. Zákonodárná moc. Vytváří „zákonné normy“ obsluhující a chránící danou koncepci.

    4. Výkonná moc. Uvádí koncepci do života na základě zákonů.

    5. Soudní moc. Dohlíží na dodržování „zákonů“.

    Takže nám lžou, když nám říkají jen o třech „nezávislých větvích moci“, a skrývají před námi konceptuální a ideologickou moc. Existence třech „nezávislých“ větví moci bez společné sjednocující idey (koncepce sjednocování), předpokládá jejich konfrontaci a boj mezi sebou (tj. realizaci koncepce rozdělování). Přitom konkrétní lidé, tvořící tyto větve moci, si to nemusí ani uvědomovat a nevědomky můžou jednat proti společnosti, dokonce i proti sobě.

    Podívejte se, naše duma vymýšlí zákony a vláda by je měla plnit. Ale kdo z nich ponese zodpovědnost? Celkově tyto „tři větve“ velmi připomínají bajku od Ivana Krylova „Labuť, rak a štika“:

Pokud přátelé nebudou shodu mít,

Jejich dílo nemůže fungovat,

A nebude to dílo, ale muka.

    Pamatujete si? Vzpomeňte si i na obrázek k bajce: na břehu řeky je vůz, do kterého jsou zapřaženi labuť, rak a štika.

    „Labuť tahá k oblakům“, „rak ten couvá dozadu“, a „štika plave ke dnu“.

    Tyto „tři nezávislé větve“ můžeme přirovnat i k „Bermudskému trojúhelníku“, ve kterém se beze stopy ztrácejí letadla, lodě a lidé. A jaké je tedy východisko? Pro přemýšlejícího člověka je očividné. Na vůz je potřeba posadit kočího a dát mu do rukou opratě. A ještě je potřeba mu zadat i úkol: kam má dopravit náklad, který leží na voze.

    A pokud „labuť, rak a štika“ nebudou kočího poslouchat, nebo nebudou schopni si plnit své povinnosti („tahat vůz“), tak je bude potřeba vyměnit za nové. Takto vypadá obraz řízení státu. „Vůz“ je stát, který má postupovat k určitému cíli. „Labuť, rak a štika“, to je zákonodárná, výkonná a soudní moc. Aby byla jejich činnost sladěna a přinášela užitek, tak se musí řídit společnou sjednocující ideou („kočím“). A cíl, ke kterému má „vůz“ postupovat, určuje konceptuální moc na základě vlastní svévole (připomenu: je to moc idejí a lidí).

    Společnost, která neumí říci, jak se v ní realizuje konceptuální moc, je loutkou v rukou těch, kteří tuto moc realizují.

Obr. 12-19

S geniální jednoduchostí nás vodí za nos, když mluví jen o třech „nezávislých“ větvích moci a skrývají konceptuální a ideologickou moc. Přitom i děti vědí, že větve vyrůstají ze stromu. „Nezávislé“ (na stromu) větve rychle usychají. A každý strom má i svůj kořen, to je konceptuální moc. Z kořene vyrůstá kmen, to je ideologie. V našem případě můžou být „kořeny“ i „z vrchu“, tj. od Boha, a můžou jít i „ze spodu“, tj. od satana.

    Řízení bez vůle není možné. Tak čí VŮLI budeme na Zemi vnášet do života lidí? Dobrou, Božskou vůli? Nebo zlou, zkaženou, satanskou? Třetí možnost není!

Stalinovo „velké kulové“ a Jelcinovo „klepeto“

    V roce 1945 se na Jaltě setkali Stalin, Churchill a Roosevelt. Blížil se konec války a rokovalo se o poválečném rozdělení hranic v Evropě. Churchill s Rooseveltem dali Stalinovi návrh: „Josife Vissarionoviči! Dej nám Krym a my ti za to dáme stejně velký kousek Německa.“

  Stalin se na chvíli zamyslel a se svým typickým akcentem říká: „Pokud uhádnete moji hádanku, tak vám Krym dám.“ A ukazuje Churchillovi a Rooseveltovi tři prsty levé ruky: palec, ukazovák a prostředník. „Který z těchto prstů je prostřední?“ — ptá se Stalin.

    Churchill se podivil nad jednoduchostí hádanky a dotkl se ukazováku: „Tento je prostřední!“

    „Ne, neuhodl jsi.“ — odvětil Stalin.

    Roosevelt si pomyslel, že Stalin chytračí a je potřeba si vybrat ze všech pěti prstů ruky. Proto ukázal na prostředník.

    „Ne, ani ty jsi neuhodl.“ — odvětil Stalin. Poté strčil palec mezi ukazovák a prostředník a oběma ukázal „velké kulové“: „Tento je prostřední, to je váš Krym!“

    A našemu „demokraticky zvolenému“ Jelcinovi na levé ruce chyběly dva prsty: palec a ukazovák. To bylo symbolem toho, že Rusko od roku 1991 nemělo vlastní konceptuální ani ideologickou moc.

    Do roku 1991 byla v SSSR sice ne vlastní svébytná, ale i tak funkční ideologická moc marxizmu. A v rádiu nám každodenně zpívali píseň „Strana je náš kormidelník!“ Přitom je potřeba si uvědomit, že „kormidelník“ je jen obyčejný námořník na lodi. On pouze plní rozkazy „kapitána“ lodi: „Kormidlo doprava! Kormidlo doleva!“ A „kapitán“ zase vede loď podle kurzu, který určuje člověk s názvem: „navigátor“.

Obrázek 12-20

Když Stalin zemřel, tak Komunistická strana Sovětského svazu disponovala už jen ideologickou mocí, vlastní konceptuální moc (vlastní svévoli) neměla. Vedla SSSR podle kurzu, který určoval zahraniční „navigátor“ („světové zákulisí“). A přivedla SSSR k rozpadu.

    Demokratizátoři v srpnu roku 1991 řekli: „Strano, pusť nás ke kormidlu!“ A odlomili z ruky ukazovák ideologické moci marxizmu. Ale své prsty (ani palec, ani ukazovák) neukázali. V důsledku toho Kreml dodnes vede Rusko podle kurzu, který mu byl určen ze zahraničí, tj. vede zemi k rozpadu. Začíná to chápat stále více lidí. A nic se v zemi nezmění, jestli nepřestaneme žít podle toho, jak oni ukazují (západní ukazovák ideologické moci: jejich „hodnoty“ a požadavky), a neukážeme všem lidem jak doma, tak i v celém světě SVÉ dva prsty: palec – svou koncepci, vlastní svévoli; ukazovák – vlastní spravedlivou ideologii, vlastní princip řízení podle principu „sjednocuj a tvoř“.

11. Schéma řízení lidstva

„Nad vším mají moc bohové;

mudrci jsou přátelé bohů;

ale přátelé se o vše dělí;

tj. vše na světě patří mudrcům.“

(DIOGENES ZE SINÓPÉ, 404–323 PŘED N. L.)

„Předvídání budoucnosti bys se nemělo opírat

o předpovědi a znamení, ale o moudrost.“

(MARCUS TULLIUS CICERO, 106–43 PŘED N. L.)

    Nyní se můžeme vrátit ke „schématu řízení země“ a pokračovat v jeho vysvětlování, tentokrát už vyzbrojeni chápáním dvou „tajných větví moci“, které je potřeba přidat ke „třem nezávislým větvím“.

    Na obrázku 12-21 je zobrazena naše planeta Země.

Obrázek 12-21

    Na ní žijí lidé, kteří v důsledku takřka završené globalizace představují jednu obrovskou rodinu (společnost). Všichni členové této obrovské rodiny jsou mezi sebou propojeni různými spojeními (vzpomeňte si na obraz ponorky). Vzniká tak otázka, jaký pořádek (jaké zákony) by měl být zaveden v této obrovské rodině.

    Vzhledem ke všemu, co jsme si už vysvětlili, a hlavně vycházejíc z chápání toho, že jsou všechny procesy řízeny a že existuje hierarchie řízení, by každý zdravě uvažující člověk měl dospět k závěru, že každý jednotlivec i celé lidstvo by mělo organizovat svůj život a svou činnost tak, aby se to shodovalo s cíli Hierarchicky nejvyššího všezahrnujícího řízení (HNVŘ), tj. s cíli Boha ve vztahu k lidstvu.

    O tom, jak tyto cíle rozpoznat, jsme už mluvili v 9. a 10. kapitole, a budeme o tom mluvit i dále. Zatím si shrneme to, co je zřejmé. Z výše řečeného o nutnosti sladění svých cílů s cíli Boha vyplývají jen dvě možné varianty života a činnosti všech lidí na Zemi:

1.    Organizovat život a činnost všech lidí na Zemi tak, aby jejich záměry a činy byly v souladu s Božím záměrem vůči lidstvu.

2.    Organizovat činnost lidí ne podle Božího záměru, ale v rozporu s ním a v rozporu s vektorem cílů, který Bůh stanovil pro každého člověka i pro celé lidstvo.

    Ještě jednou zopakuji: o tom, jak odlišit první variantu od druhé, si povíme o něco později, protože je to samostatné důležité téma a nedá se vysvětlit vše najednou. Nyní je nejdůležitější, abyste jasně a srozumitelně pochopili, že existují jen dvě základní varianty organizace života, a měli jasnou představu o tom, k čemu může každá z nich lidstvo přivést. Buď – anebo.

    Ze schématu je názorně vidět, že se vůči lidstvu už (minimálně) od dob starověkého žrečstva realizuje scénář organizace života, který nezodpovídá Božímu záměru.

    Organizace života podle tohoto scénáře neumožňuje každému člověku si osvojit geneticky podmíněný potenciál rozvoje, který do něj vložil Bůh. To samé se týká i celého lidstva.

    A toto je hlavní kritérium, podle nějž je možné rozpoznat soulad nebo nesoulad života lidí podle Božího záměru.

    Tento, v podstatě satanský scénář organizace života se realizuje pomocí principu „rozděl, rozeštvávej a panuj“. Ale jestliže globalizátoři tento princip nemůžou ohlašovat přímo, neboť by mnozí lidé hned pochopili jejich podvod, tak ho zaobalují do jiných slov a pojmů, ve kterých se skrývá lež. Právě k tomuto účelu se využívá „pluralita názorů“, „svoboda“, „lidská práva“ bez povinností, „multipolární svět“, „pluralita politických stran“ atd. Celé je to možné vyjádřit lidovou moudrostí: „Každý sysel se považuje za agronoma.“ Z filozofického a světonázorového hlediska je to vlastně „kaleidoskop“, o kterém jsme už mluvili.

    „Dolní větev“ schématu (dolní obvod řízení) toto všechno, co jsme si právě řekli, ilustruje. Satanský scénář (koncepce) organizace života byl vyjádřen v přitažlivé (pro široké masy) formě plurality (tj. kaleidoskopu) názorů. Tento kaleidoskop umožňuje globalizátorům „pohazovat masám lidí“ různé protiřečící si názory – „kosti“, které dobromyslný dav (obyčejný i „elitářský“) hned s radostí „ohlodává“. Když jedny „kosti“ ohlodají, tak jim globalizátoři pohodí další. Týká se to i všech politických stran, které se nehlásí k jedné ze dvou možných koncepcí, ale zvou lidi společně „ohlodávat kosti“, které jim pohodili globalizátoři. V Rusku se otevřeně k jedné ze dvou koncepcí hlásí zatím jen jedna strana — KSS (Konceptuální strana „Sjednocování“).

    Dále ze schématu vyplývá, že tento globlizátory plánovaný „zmatek“ proniká do „bermudského trojúhelníku“ třech „nezávislých“ větví moci, ve kterém všechno zdravé hyne a ztrácí se.

    Pokud se k moci v nějaké zemi dostanou „homogenní síly“ (např, republikáni v USA), tak je zvenčí podpírá jiná „homogenní síla“ (demokraté). Jestliže jsou obě „síly“ bezstrukturně podřízeny jednomu pánovi (globalizátorům), tak vždy, když je to potřeba, pán vymění v „bermudském trojúhelníku“ jednu „homogenní sílu“ za jinou. Kdy, jak a proč to dělá, si můžeme přečíst v příloze o „multipolárním světě“ (2. svazek). Zde jen stručně: vedení země se mění pravidelně kvůli tomu, aby nedospělo k zjištění, že existuje i globální politika, a nestihlo pochopit, jak se vykonává, díky čemuž by mohlo globalizátory připravit o moc. Vždyť dlouhodobé setrvávání člověka na společensky významném postu ho dělá moudřejším a zkušenějším, mnohé tam začíná chápat, samozřejmě, pokud jeho režim psychiky má blízko k lidskému. Ale právě tato zkušenost a moudrost lídrů je to, co globalizátoři nechtějí. Proto svévolně světu vnutili názor, že nikdo by neměl být lídrem déle než 4 roky, v krajním případě 8 let[3].

    V rossionském „bermudském trojúhelníku“ zatím pomalu hynou „různorodé síly“ — množství všelijakých stran, které v řízení nic nechápou, a tím méně v metodách a způsobech uskutečňování globální politiky. Tento „zmatek“ v „bermudském trojúhelníku“ se přirozeně přenáší i na celou společnost, v důsledku čehož pozorujeme pomalý, ale cílevědomý rozpad SSSR-Ruska, který nazývají přirozeným a objektivním „rozpadem“ („SSSR se rozpadl“).

    A tento „dolní“ obvod řízení dnes působí na celé lidstvo. Ale vzhledem k tomu, že „vektor cílů“ tohoto řízení neodpovídá „vektoru cílů“ Boha, tak toto řízení přivedlo lidstvo ke globální systémové krizi.

    Člověk, jakož i celá lidská společnost, je velmi setrvačným systémem. Změny neprobíhají ihned, jako po přepnutí přepínače. Pro lepší představu setrvačnosti si můžeme představit dětskou hračku „káču“. Kdysi dávno staroegyptské žrečstvo „roztočilo“ tuto „káču“ (lidstvo) určitým směrem (podle nespravedlivé koncepce), a ta se kroutila celá staletí. Následníci staroegyptského žrečstva jen udržovali tuto „káču“ v chodu tím, že jí čas od času dodali impulz, aby se nezastavila a nespadla. Ale dnes tato „káča“ objektivně (díky zákonu času) ztrácí svůj krouticí moment. Už se „naklání a chystá se spadnout“ (globální systémová krize). Aby tento „pád káči“ nenastal, je potřeba ji začít točit na opačnou stranu (podle spravedlivé koncepce). Je potřeba si uvědomit, že je to pro lidstvo velmi nebezpečný „manévr“. Ale je potřeba ho vykonat. V opačném případě čeká lidstvo záhuba. „Káča“ se už velmi „naklání“ a brzy spadne. Proto, aby „káča“ nezkolabovala, když už se bude jen velmi pomalu točit starým směrem, a i její otáčky novým směrem budou zatím ještě pomalé, tak právě v té chvíli bude potřebná snaha velkého počtu lidí, kteří budou svorně energicky roztáčet „káču“ v tomto novém směru a dodávat jí stále větší krouticí moment.

    A pokud to povíme napřímo, tak nás čeká manévr převedení lidstva ze satanské nespravedlivé koncepce řízení na Božskou spravedlivou koncepci řízení. Této koncepci na obrázku odpovídá „horní obvod řízení“. Tento přechod předpokládá:

—   Odmítnutí satanské konceptuální moci, mající svůj základ v Bibli a vytvářející v lidské mysli „kaleidoskop“, který následně ve společnosti rozmnožuje princip „rozděl a panuj“.

—   Přijetí Božské konceptuální moci, formující v každém člověku bohocentrický „mozaikový model světa“ založený na principu „sjednocuj a tvoř“, který pro své fungování nepotřebuje množství ideologií a politických stran, ale jen jednu ideologii a jednu stranu — stranu Boha. Přitom takové přijetí probíhá (na rozdíl od „dolního obvodu“) po celém obvodě řízení: od každého občana, od každého člověka ve státních orgánech vede k Bohu přímá i zpětná vazba (najděte si ve schématu příslušné šipky). V „dolním obvodu“ je takové spojení každého člověka s Bohem přerušeno a přesměrováno na prostředníky: náboženské hierarchy, monarchy, vůdce a jiné „vyvolené“.

    Jak uskutečnit takový přechod z jedné koncepce na druhou, o tom si řekneme později. Zde zatím řeknu jen tolik, že je to potřeba realizovat ne revoluční cestou, ale cestou přeměny. To znamená, že se přitom nesmí „znásilňovat“ lidské osudy a prolévat potoky krve, ale je potřeba to dělat v první řadě cestou cílevědomého informačního vlivu (naděleného přesnou mírou, odpovídající Božské matici, což nevyhnutelně povede k materializaci této informační snahy). Řeč je jen o míře účinnosti informačního vlivu.

    Z hlediska DVTŘ tento přechod odpovídá přechodu z jednoho rovnovážného režimu do jiného rovnovážného režimu. A dají se přitom využít „slabé“ i „silné“ manévry, o kterých jsme už mluvili.

    Mimochodem, právě tento manévr jsme v roce 1995 navrhli vykonat „Jelcinovu týmu“. Podrobněji je možné si o tom přečíst v příloze „Tajemství národní idey“ (2. díl).

[1]  To není jenom v Rusku, takto se to děje v každé společnosti. Informační válka je vedena proti každému z nás, proti každému člověku na Zemi. Na druhou stranu je však potřeba dodat, že se nejedná o nějakou chybu či úchylku „Světového zákulisí, ale jen a jen o nedostatečnou míru rozlišení lidí, kteří neumí rozlišit správné od nesprávného, pravdu od lži atd., a nechají si nakukat cokoliv (viz Covid-19).   - (Pozn. překladatele MM)

[2]  Toto už je v dnešní době překonaný názor, navážka opálených doktorů a inženýrů do Evropy ukázala, že nad konceptuální mocí existuje ještě moc genového inženýrství.  - (Pozn. překladatele MM)

[3]  Ano, tak to je, nicméně když vezmeme, že president Vladimír Putin je u „moci“ od roku 2000 a že po změnách ústavy může, a když může, tak také bude, pokračovat do roku 2036, tak není těžké vyvodit, že GP záleží na vnitřní stabilitě Ruska a že nějaké rozdělování Ruska atd. je čistý blaf, kterým dodnes jedni hlupáci straší druhé hlupáky. Podobné to je v Bělorusku, kdy president Alexander Lukašenko úřaduje od roku 1994, tedy již 30 let.   - (Pozn. překladatele MM)