Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 21. Harmonizace vzájemných vztahů v multikulturní společnosti – 9. část

17.09.2025

21.4. Národnostní politika bolševismu — formování mnohonárodnostní lidskosti (str. 236).

21.4.3. Národnostní politika v SSSR: Úspěchy a opomenutí (pokračování od str. 275).

V dobách V. I. Lenina a J. V. Stalina se byrokracie v SSSR skutečně ještě nestihla zformovat ve společenskou třídu. Ale předpoklady k tomu, aby se v průběhu času tou třídou stala, přičemž třídou vykořisťovatelskou, existovaly již tehdy. A po zrušení „partajního maxima“ (Poznámka pod čarou č. 411 - Partajní maximum - omezení příjmů členů VKP(b) ve vedoucích funkcích v SSSR. Bylo zrušeno v roce 1934. /…/) ještě zesílily. A v poststalinské době, kdy se skončilo s „odstřelem“ odborně nezpůsobilých a prodejných kariéristů, se tyto předpoklady naplnily a byrokracie, která se proměnila ve vykořisťovatelskou třídu, se zřekla ideálů bolševismu – socialismu-komunismu, jež byly pro tyto vykořisťovatele mravně nepřijatelné, zradila národ a zaprodala SSSR buržoustům, neboť díky nahromadění omezenců ve svých řadách přišla o svou kompetenci a schopnost řídit stát. Ve výsledku se tak po uplynutí půl století naplnila předpověď L. D. Trockého.

Značnou roli v tom sehrál sociální jev, který se ve stalinské době nazýval „buržoazním přerodem“. Ve své zprávě na XVII. sjezdu J. V. Stalin mluví o lidech „s určitými zásluhami v minulosti“, ze kterých se stali „velkomožní páni“, «kteří si myslí, že stranické a sovětské zákony nejsou psané pro ně, ale pro hlupáky. Jsou to ti samí lidé, kteří nepovažují za svou povinnost plnit rozhodnutí strany a vlády a ničí tak základy stranické a státní kázně. Nač se spoléhají, když porušují stranické a sovětské zákony? Doufají, že Sovětská moc si k nim nic nedovolí kvůli jejich dřívějším zásluhám. Tito zpanštělí velmoži si myslí, že jsou nenahraditelní a že mohou beztrestně porušovat rozhodnutí řídicích orgánů. Jak postupovat s takovými pracovníky? Je třeba je bez váhání odvolávat z vedoucích funkcí bez ohledu na jejich zásluhy v minulosti. (Výkřiky: „Správně!“). Je třeba je přesouvat do nižších funkcí a zveřejňovat to v tisku. (Výkřiky: „Správně!“). Je nutné těmto nadutým zpanštělým velmožům-byrokratům srazit hřebínek, postavit je do latě. Je to potřebné k posílení stranické a sovětské kázně ve veškeré naší práci. (Výkřiky: „Správně!“ Potlesk).»

Tato obvinění-varování nebyla žádným Stalinovým pomlouvačným výmyslem hanobícím „leninskou gardu“ pramenícím prý z jeho údajné snahy v předstihu ospravedlnit represe, které plánoval. Jejich pravdivost po desetiletích přiznal V. M. Molotov, který se tak doznal i ke svému vlastnímu odpadlictví od bolševismu a ideálů komunismu. V jednom z rozhovorů s ním F. I. Čujev zavedl řeč na K. Je. Vorošilova, při jehož charakteristice Molotov provedl zobecnění: «Řekl bych, že mu samozřejmě plně nedůvěřoval (J. V. Stalin - naše vysvětlení ke kontextu citace). A proč? Nu, my jsme samozřejmě všichni měli takovou tu slabost k velkopanským manýrům. Ty jsme pochytili, to se nedá popřít. Všechno je u nás na hotovo, všechno bezplatně. Takže i on se začal chovat velkopansky (vyčlenili jsme z citace)». (…)

Tj. určitá část bojovníků proti vykořisťování „člověka člověkem“, která se „buržoazně přerodila“, se sama dala cestou vykořisťování „člověka člověkem“, přičemž ti lidé zaujímali různé funkce na všech stupních všech větví hierarchie moci v SSSR. A ti samozřejmě ve své kádrové politice upřednostňovali při jmenování do řídicích funkcí sobě podobné. (Poznámka JK: Následuje šokující citace o rozmachu jevu „buržoazního přerodu“ v SSSR, jež je obsažena v zápiscích Je. S. Vargy z roku 1963, které mohly být na jeho pokyn zveřejněny až 25 let po jeho smrti, a ta je uvedena v Základech sociologie 6 na str. 280 až str. 282). (…)

Zároveň se ve všesvazové „elitarizující se“ byrokracii začaly separovat národnostní větve, které se jako obvykle ocitly pod kontrolou větve přívrženců globálního internacismu lokalizované v SSSR. Rozvoj těchto procesů, za nečinného přihlížení národů státu, umožnil internacistům v letech „přestavby“ rozehrávat nacionalistickou a liberálně-buržoazní kosmopolitickou kartu v procesu záměrně prováděného rozkladu SSSR a likvidace základů socialismu.

Je to tedy tak, že v souladu s uvedeným mohla v SSSR nespokojenost vyvěrat z jedné ze dvou věcí:

- Buď v podstatě z toho, že je ve státě budován komunismus jako společnost, ve které není místo pro vykořisťování „člověka člověkem“.

- Nebo z toho, že v procesu uvádění tohoto ideálu do života dochází k chybám, a navíc je proces budování komunismu doprovázen různorodým zneužíváním a nešvary jak ze strany partajně-státní moci (včetně zahraničních agentů v jejích řadách), tak i ze strany „obyčejných lidí“ zotročených mravně-etickými normami davo-„elitářských“ kultur minulosti.

V roce 1985 zahájili takzvanou „přestavbu“ agresivní parazité, kteří svou politiku likvidace základů socialismu a rozčlenění SSSR zastírali prázdnými bludy ambiciózních sečtělých hlupáků mravně-psychologicky identických s Bandar-logy; „přestavbu“ zahájili ti, kteří byli zásadně nespokojeni se socialismem a přáli si jednou provždy zničit výhledy komunismu jako společnosti, ve které nebude místo pro vykořisťování „člověka člověkem“, tj. ve které by nemohli oni sami a jejich dědicové agresivně parazitovat na životě lidstva a biosféře Země.

Když začala být tato podlá podstata „přestavby“ na konci osmdesátých let zřetelná, tak se někteří lidé, co nepřijali hloupou a pokryteckou politiku režimu zosobněného M. S. Gorbačovem, rozhodli projevit v politice svou samoiniciativu a na jiných mravně-etických základech vypracovat a uvést do života alternativní politický kurz, který by vyjadřoval životní zájmy jak jich samotných, tak i absolutní většiny lidí žijících ze mzdy za svou práci a více či méně mravně připravených žít ve společnosti, ve které není místo pro parazitismus. A výsledkem byl vznik Koncepce obecné bezpečnosti, která se dál rozvíjí a šíří. (Poznámka JK: Za vznikem Koncepce obecné bezpečnosti /KOB/ je podle mne třeba hledat činnost zástupců Globálního prediktoru /GP/ - viz moje druhá nejobsáhlejší poznámka ve zkrácené verzi kapitoly 8.1). Jenže tato činnost není ničím „inovačním“, co by se vzalo neznámo odkud neznámo jak, ale zákonitým pokračováním a rozvojem procesů probíhajících v sovětské společnosti mimo byrokratickou „nomenklaturu“ a ještě dříve ve všech vrstvách společnosti Ruského impéria, včetně carské rodiny: Mimo „nomenklaturu“ působila a šířila se jiná etika podmíněná jinou mravností než tou „elitářskou“. Proto se podívejme na to, co se dělo v SSSR za hranicemi byrokratické „nomenklaturní“ korporace.

V SSSR absolutní většina obyvatelstva od doby, kdy byla v první polovině třicátých let 20. století ukončena kolektivizace zemědělství, pracovala v kolektivech. Na rozdíl od „nomenklaturní“ byrokracie, která si sama určovala mzdu a spektrum státního zajištění pro sebe a své rodiny na úkor zbytku společnosti a nezávisle na kvalitě svého řízení hospodaření státu, byly kvalita života a možnosti kariérního růstu absolutní většiny lidí pracujících v kolektivech i jejich rodin podmíněny výkonností příslušného kolektivu.

A výkonnost všech kolektivů je podmíněna sladěností kolektivu, v jejímž základu leží: 1) Mravně podmíněná etika jako prostředek pro poskládání množiny jedinců do jediného kolektivu a 2) specifická odbornost každého z účastníků daného kolektivu. Bez toho nebude ve větší či menší míře práceschopná ani taková organizační systemizační struktura, která je z funkčního hlediska ta nejlepší. (…)

To bylo v SSSR charakteristické pro všechny kolektivy, jejichž pracovní výsledky nebyly formálním součtem výsledků individuální práce jejich členů, ale součinem, ve kterém se projevil vklad každého účastníka kolektivu podmiňující úspěšnou práci dalších členů kolektivu i celkový pracovní výsledek.

Je jasné, že za takových podmínek je z hlediska neformalizovaného hodnocení každého člena pro zbytek kolektivu tím nejdůležitějším:

- Aby bylo možné danému člověku svěřit tu část společného díla, kterou má zastat.

- Aby iniciativa, kterou tento člověk projeví, byla zaměřena na zvýšení práceschopnosti kolektivu jako celku, tj. na růst profesionality všech jeho členů a na celkovou sladěnost práce kolektivu místo toho, aby si jejím prostřednictvím řešil nějaké své úkoly na úkor ostatních a k jejich škodě.

Pokud tomu tak je, pak je otázka národnostního původu toho či onoho profesionála pro kolektiv významná pouze z hlediska překonání „jazykové bariéry“, což je nezbytné pro sladěnost práce kolektivu s cílem zajišťovat jeho vysokou výkonnost.

Samozřejmě že to, co je popsáno výše, je ideál, od něhož v reálném životě vždy dochází k těm či oněm odchylkám. Ale principy tvořící tento ideál jsou funkční a byly v SSSR systémovým faktorem.

A na tento systémový faktor musela nejvyšší vládnoucí byrokracie i její nižší periférie v kolektivech a jejich podřízených útvarech brát ohled, neboť jinak by vlivem nespravedlnosti a zneužívání moci, kterých by se tam dopouštěli vyšší či nižší šéfové, tyto kolektivy přicházely o svou práceschopnost, a to by v konečném důsledku vedlo k jejich pracovnímu selhání, ze kterého by se tito šéfové museli zodpovídat svým nadřízeným. To bylo obzvláště charakteristické pro stalinskou epochu, přestože i tenkrát docházelo ke zdaleka ne ojedinělým případům, kdy byli za viníky označeni nevinní lidé. Ale dokonce ještě i za brežněvovské „stagnace“ hrály tyto systémové principy významnou roli v životě kolektivů i celého státu.

Na makroúrovni se od nich odstoupilo až v letech „přestavby“, kdy se o to postarala klika „Gorbačov – Jakovlev“, a tomu se z mikroúrovně žádného samostatného kolektivu (závodu, kolchozu, vědeckovýzkumného ústavu, vojenské jednotky a tak podobně) čelit nedalo, neboť v SSSR neexistovaly žádné nástroje (kromě „mystických“), kterými by se z úrovně kolektivu dala přímo ovlivňovat makroúroveň, stejně jako neexistují ani v postsovětském Rusku.

A na všesvazové úrovni k tomu, aby od moci byla odstavena klika „Gorbačov – Jakovlev“ nebylo dost sil a organizovanosti, přestože se podobné výzvy ozývaly. (Poznámka JK: Následuje popis marných pokusů delegátů XXVIII. sjezdu KSSS a sjezdu lidových poslanců SSSR o vyslovení nedůvěry M. S. Gorbačovovi v Základech sociologie 6 na str. 289 až str. 292). (…)

Příčiny toho, že delegáti sjezdu KSSS ani poslanci Nejvyššího sovětu SSSR nepodpořili tyto návrhy, spočívají v tom, že historicky reálně do srpna 1991 stáli v čele KSSS zavilí pokrytci-antikomunisti a ani všichni řadoví členové KSSS nebyli přívrženci toho, aby se socialismus zbavil svých deformací – KSSS byla nakažena duchem liberalismu. To vše bylo důsledkem toho, že od poloviny padesátých let nebyli mnozí přívrženci nezdeformovaného socialistického rozvoje státu vedením strany vpouštěni do jejích řad; a mnozí komunisti-bolševici do strany nevstoupili, protože se štítili strany, v jejímž čele stála taková pimprlata bez svědomí, jako byl Chruščov, Brežněv a Gorbačov. (…)

Po tomto vysvětlení se můžeme blíže podívat na vzájemné národnostní vztahy v Sovětském svazu jako takovém.

Pracovní migrace je jednou ze složek života organizačně-technologicky vyspělých a touto cestou se rozvíjejících společností. Proto v SSSR také docházelo k pracovní migraci, přičemž tato migrace zahrnovala všechny areály formování národních kultur na území státu. Proto se všude v kolektivech nevyhnutelně objevovali noví lidé pocházející z areálů formování jiných národních kultur.

Přičemž po celá desetiletí se lidé trvale stěhovali jak z regionů, které byly z technosféricko-civilizačního hlediska rozvinutější, do regionů méně rozvinutých s cílem pozvednout je na úroveň těch rozvinutých, tak také z méně rozvinutých regionů do těch rozvinutějších s cílem získat vzdělání a práci v profesích, které se v jejich „malé vlasti“ nevyskytovaly. Díky tomu byly kolektivy mnohonárodnostní a ruský jazyk se stal jazykem mezinárodní komunikace a integrace jedinců do mnohonárodnostní společnosti se zachováním národních jazyků v regionech formování příslušných národních kultur i v diasporách za jejich hranicemi.

Náš život je takový, že přibližně polovinu toho času, kdy jsme vzhůru, trávíme v práci, a proto lidé při práci v kolektivech nevyhnutelně navazovali přátelské vztahy a část sňatků byla uzavírána mezi pracovníky stejného kolektivu (což bylo obzvlášť charakteristické pro podniky, okolo kterých se utvářela města, ve kterých pracovala polovina i více dospělých obyvatel takového města). Ale přátelství ani láska rodící se v kolektivech mezi jeho členy žádné národnostní hranice neuznávaly.

Přitom byla národnostní politika Sovětské moci ve Stalinově epoše skutečně zaměřena na vykořeňování národnostního útlaku jedněch etnických skupin jinými, a to tou cestou, že představitelé všech národností měli možnost získat jakkoliv vysoké vzdělání v různých oblastech a uplatnit získané znalosti v praktické činnosti. Pro dosažení tohoto cíle byla státní politika zaměřena na to, aby se v co nejkratších termínech v národních republikách, ve kterých do revoluce obyvatelstvo žilo podle norem feudalismu nebo rodového zřízení, zvýšila úroveň vzdělanosti na úroveň Ruska, kde byl počet lidí, kteří získávali vzdělání v porovnání s okraji impéria vyšší. O roli nerovnosti v oblasti vzdělání při budování systému vykořisťování „člověka člověkem“ a vzniku národnostního útlaku jsme mluvili již dříve, což umožňuje pochopit životní průkaznost politiky bolševiků. A lidí si vážili za mravně-etické kvality a profesionalismus, a ne za etnický původ. (…)

Vztah k moci a vědě se mezi obyčejnými lidmi změnil až poté, kdy byrokracie v poststalinských dobách začala obnovovat sama sebe jako společenskou vykořisťovatelskou třídu v návaznosti pokolení a pronikla i do vědy, takže se kvalita řízení z hlediska obyčejných lidí začala soustavně snižovat. Tím nejpovrchnějším vysvětlením snižování kvality řízení se stalo poukazování na převahu „cizáků“ v mocenských funkcích a ve vědě: V národních republikách – na převahu především Slovanů a židů; a v aparátu svazových orgánů moci, ve vědě, umění a vzdělávacím systému – na převahu židů a lidí pocházejících z národních republik SSSR.

Také je nutné přiznat, že při jmenování do funkcí v areálech formování národních kultur národů SSSR byly v řadě případů upřednostňovány místní „národní kádry“ a ne profesionalismus „cizáků“ do těchto regionů přicházejících, což snižovalo možnosti kariérního růstu profesionálně způsobilejších lidí jiných národností, kteří nepocházeli z daného národa, jehož představitelé dostali přednost, přestože kolikrát nedisponovali potřebnou profesionalitou. Jenže jak ukázala zkušenost, tak mnohé místní „národní kádry“, které byly tímto způsobem zvýhodněny, vždy nedokázaly ocenit, že takto něco získaly předem jako zálohu, a že je to proto zavazuje k profesionálnímu růstu a projevení vděku vůči tomu, kdo jim s tím pomáhá a na jehož úkor byly upřednostněny. Výsledkem bylo, že takováto kádrová politika napomáhala růstu místního „elitářského“ profesionálně nezpůsobilého nacionalismu a zneužívání moci z jeho strany, včetně orientace národních „elit“, které získaly své vzdělání a sociální postavení na úkor zdrojů SSSR, na úkor zdrojů všech jeho národů, a především na úkor Velkorusů, na rozvracení SSSR a likvidaci socialismu. Obzvláště se to týkalo bývalých „zaostalých okrajů“ Ruského impéria: Republik Střední Asie, regionů Kavkazu a Pobaltí.

Nicméně mezi obyčejnými lidmi, kteří žili jen ze mzdy za svou práci, byly nacionalismus, nacismus a internacismus krajně řídkými jevy. Ty byly významnějším jevem pouze v prostředí národních a diasporálních byrokratických a „intelektuálních“ „elit“ (v prostředí takzvané „inteligence“).

V postsovětské době, v podmínkách fungování liberálně-buržoazního ekonomického modelu, který zapříčinil lumpenizaci velkého podílu obyvatelstva různých národností, v podmínkách poklesu kvality všeobecného vzdělání a vzniku nedostupnosti vysokoškolského vzdělání pro mnohé sociální skupiny (včetně skupin vyčleňujících se svou národní příslušností), což těmto lidem znemožňuje dostávat se do „prestižních“ oblastí činnosti a brání jim to v kariérním růstu, se problémy vzájemných národnostních vztahů vyostřily, neboť různé etnické skupiny byly poškozeny v důsledku rozvrácení SSSR, likvidace socialismu a obnovy kapitalismu pod kontrolou nadnárodního kosmopolitního kapitálu rozdílnou měrou. Přičemž statistiky, které se zformovaly v postsovětském Rusku, s ohledem na přerozdělení kapitálu mezi představiteli různých etnických skupin a na rozložení obyvatelstva různých etnických skupin podle úrovně jejich příjmů, charakteru odborného uplatnění, možnosti získat vzdělání, příslušnou práci a kariérně růst jsou takové, že nezbývá než si přiznat, že:

Postsovětský prostor se nachází pod nadvládou globálního internacismu, jehož šiřitelem je židovsko-judaistická diaspora; její představitelé zaujímají na mafiánsko-klanovém základě mnohá klíčová místa ve vědě, byznysu, státním aparátu, v oblasti vzdělání; a kde nesedí přímo oni sami, tam jsou jejich patolízalové a obdivovatelé, etnicky různorodí kosmopolité, kteří přišli o své národní sebeuvědomění a s nimi spojení představitelé LGBT společenství. (Poznámka JK: Ptám se: „Skutečně je šiřitelem internacismu v postsovětské prostoru výhradně židovsko-judaistická diaspora a nikdo jiný? A pokud ano, tak kdo tuto diasporu řídí? Jsou to zástupci Globálního prediktoru /GP/? Anebo někdo jiný?“. Myslím si, že první varianta je ta správná, přičemž skutečnost, že je to zde zveřejněno, svědčí o odepisování židů.).

Proto před Ruskem, stejně jako před všemi ostatními státy planety (včetně Izraele) nestojí problém „harmonizace vzájemných národnostních vztahů na základě kultu všemožné „tolerance“ v liberálně-buržoazní multikulturní společnosti“, ale problém vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ a likvidace systému národnostního útlaku celého státu a jeho národů ze strany internacismu. (Poznámka JK: Internacismus jako takový nemůže sám nikoho utlačovat, to mohou udělat jen jeho přívrženci). Pouze v tomto případě se vzájemné národnostní vztahy „samy o sobě“ časem harmonizují v průběhu rozvoje kultury při jejím přechodu k tomu typu, kdy kultura povzbuzuje osvojování si, rozvoj a realizaci tvůrčího potenciálu všech a každého jednotlivce, potlačuje degradační procesy a vykořeňuje příčiny degradace a předpoklady k jejímu vzniku. (Poznámka JK: S tím se dá souhlasit).

_______________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části