21. Tajemství intelektu (21/3) - Co je to intelekt

03.02.2026

Co je to intelekt

    V určité etapě evoluce, po překonání určité hranice výkonu ve zpracovávání informace, byla výše jmenovaná množina lidmi nazvána intelektem.

    Ale jak už jsme si vysvětlili, tak tato množina procesů a faktorů se vyskytuje:

—   v nejrůznějších frekvenčních rozsazích,

—   na různých nosičích informace,

—   na různých úrovních hierarchie v organizaci.

    A platí, že:

a)    paměť — není intelekt,

b)    mechanizmus třídění informace — není intelekt,

c)     mechanizmus zpracování informace — není intelekt,

d)    mechanizmus třídění a zpracování informace — také není intelekt, pokud mu chybí paměť, jeho rozšiřující se a konkretizující se báze (tj. plnící se paměť, která si pamatuje i procesy zpracování informace).

    Intelekt, to je celá množina a), b), c) a d).

    Při takovém chápání: vesmír jako celek, a i jeho fragmenty disponují intelektem a mají osobnostní charakter.

    Intelekty se od sebe liší osvojenými fragmenty (dílčími mírami) celovesmírné míry.

    Z toho vyplývá, že intelekt je vždy procesem rozšiřování své dílčí míry.

Vzájemné porozumění mezi intelekty

    Mezi intelekty je možné vzájemné porozumění tím více, čím více se v nich nachází shod. Pro začátek vzájemného porozumění je potřeba alespoň:

—   aby se jejich „dílčí míry“ dotýkaly nebo

—   měly prostředníka v rámci informační výměny (interface, komunikační rozhraní), což je také určitá dílčí míra. Celovesmírná míra je univerzální prostředník.

    Pěkně je to znázorněno na obrázku 12-69.

Obrázek 12-69

  Na něm jsou „nálevky“ nahrazeny „rourami“ a všechny tyto „roury“ se nacházejí v největší rouře, která nemá začátek ani konec. Pomocí tohoto obrázku se dá velmi dobře vysvětlit, kdy se budou „intelekty“ navzájem chápat, a že největší roura je univerzálním „prostředníkem“ pro všechny „dílčí míry“.

    Vyjmenujeme shody, které jsou potřebné pro vzájemné porozumění:

    1. Shoda materiálního nosiče, v kterém probíhá proces informační výměny mezi intelekty.

    V jedné fantastické povídce byl příběh o kosmonautech ze Země, kteří se střetli s kosmonauty z jiné planety. Ti se navenek přesně podobali lidem a jediný rozdíl byl v tom, že dýchali atmosféru, jejíž základ tvořil fluor — pro člověka absolutně nevhodný a jedovatý plyn. Takže kosmonauti obou planet spolu museli komunikovat přes tlusté sklo, které rozdělovalo dvě místnosti: jednu s kyslíkem, druhou s fluorem. Zde máte příklad „materiálního nosiče“, v kterém probíhá „informační výměna“.

    2. Shoda frekvenčního rozsahu procesů existujících struktur, nositelů intelektu.

    3. Shoda frekvenčních rozsahů taktovací a nosné frekvence, na nichž probíhá informační výměna.

    Příklad pro bod 2 a 3. Být vystaven nepřetržitému burácení výbuchů nebo blesků určitě není nic, co by člověku vyhovovalo.

    4. Shoda systému kódování informace.

    Lidské jazyky jsou různé. Pokud je člověk nezná, tak si nebude umět s cizincem povykládat. Je potřeba se buď jazyk naučit, nebo si najít tlumočníka.

    5. Shoda energetického výkonu: horní a dolní prahové hranice intenzity, která je potřebná pro informační výměnu.

    Příklad: příliš tichý šepot člověk neslyší a příliš hlasitý zvuk je za hranicí snesitelnosti.

    6. Shoda obsahu informační báze, která je potřebná pro vzájemné poznávání se při prvních a dalších kontaktech.

    Výrazným příkladem je komunikace mladého inženýra Šťukina a jeho manželky Elločky-lidožroutky (postavy románu Ilfa a Petrova „Dvanáct křesel“), jejíž slovní zásoba měla 30 slov typu: „Oho-hó, „Kluk“, „Šílené!“ atd.

    Milí čtenáři, nyní i sami dokážete najít vhodné příklady, abyste jiným lidem dokázali vysvětlit nevyhnutelné shody, potřebné pro informační výměnu mezi dvěma intelekty. Obzvlášť dobře se tyto příklady hledají mezi fantastickými povídkami a novelami.

Intelekt a vědomí

Intelekt je jedním z prostředků, kterým disponuje vědomí člověka. Jako každý prostředek, i intelekt je možné řídit. Pozorně se podívejte na obrázek se schématy (12-70) a vzpomeňte si přitom na základy DVTŘ. Úvahy k obrázku jsou následující:

    — Ve vesmíru cirkuluje velké množství informačních toků.

    — Intelekt je ve vztahu k těmto informačním tokům „plachtou na plachetnici“.

    — Uměním mořeplavby je nechytat nevhodný vítr. V takovém případě i na malé loďce dopluješ tam, kam je potřeba (vzpomeňte si na „rozlišení“-metodologii, která umožňuje určit „užitečný signál“ v „moři nepotřebných šumů a rušení“, tj. vzpomeňte si na kategorii „míra“ ve vztahu k člověku).

    — Pokud je plachta řízena nešikovnýma rukama, tehdy se i krásná plachetnice změní na prázdnou hračku.

    — Pokud je vědomí nedisciplinované, tak generuje tok chaotických myšlenek, které se vynořují z paměti a přicházejí zvenčí. Intelekt se v tomto toku „zasekává“ a „trhá duši na kusy“.

    — Disciplinované vědomí udržuje v mysli jen to, co potřebuje pro svou smysluplnou činnost. V takovém případě je intelekt vědomí i duši nápomocen na jejich cestě životem.

Intelekt, PFŘ a Bůh

    Vraťme se, milí čtenáři, k popisu plné funkce řízení (PFŘ). Tam bylo speciálně napsáno, že rozpoznávání faktorů ovlivňujících proces, formování vektoru cílů, vypracování koncepce řízení a některé další kroky jsou možné jen tehdy, pokud řídící subjekt disponuje intelektem. A je to opravdu tak, protože všechny uvedené body PFŘ vyžadují, aby byl manažer schopen vypracovat „něco nového“, vypracovat nové informační moduly.

    Z toho vyplývá, že definice intelektu z hlediska DVTŘ je nutná především kvůli tomu, neboť pojem PFŘ se nedá zformulovat a používat bez toho, aniž bychom se dotkli pojmu „intelekt“.

    A nyní pozor!

    V takovém případě představa procesu existence vesmíru jako procesu samořízení podle nějaké PFŘ (ačkoli pro nás i neznámé) nás nevyhnutelně přivede k přiznání existence nejvyššího z intelektů, který tento proces samořízení vesmíru podle PFŘ vede.

    A opravdu, nejednou jsme už mluvili o tom, že ve vesmíru je všechno uspořádané a harmonické, že tam není žádný chaos. Co je příčinou tohoto pořádku, který ve vesmíru panuje? Kdo nastolil tento pořádek a udržuje ho miliardy let?

    Uměleckou ilustrací řečeného je počáteční scénka z románu M. A. Bulgakova „Mistr a Markétka“. Na lavičce u Patriarchových rybníků se s Wolandem dali do řeči předseda MASSOLITu Michail Alexandrovič Berlioz a básník Ivan Bezdomovec.

    ‹‹— Smím si k vám přisednout? — zdvořile se zeptal cizinec. Přátelé si trochu neochotně odsedli a cizinec se bystře posadil mezi ně, a hned jim vstoupil do rozhovoru.

    — Pokud jsem dobře slyšel, ráčili jste říkat, že Ježíš nikdy neexistoval? — zeptal se cizinec, hledíce na Berlioze svým levým zeleným okem.

    — Slyšel jste dobře, — uctivě odvětil Berlioz, — přesně toto jsem říkal.

    — Ach, to je zajímavé! – zvolal cizinec.

    ‹‹Co ten, k čertu, od nás chce?›› — pomyslel si Bezdomovec a zamračil se.

    — A vy souhlasíte se svým společníkem? — zeptal se neznámý, obrátivše se vpravo k Bezdomovci.

    — Na sto procent! — potvrdil Bezdomovec, který se rád vyjadřoval výstředně a obrazně.

    — Úžasné! — zvolal nezvaný společník, kradmo se poohlédl a ztlumivše svůj hluboký hlas, pokračoval:

    — Promiňte mi mou dotíravost, ale vyrozuměl jsem, že kromě toho všeho nevěříte ani v Boha? — ukázal přitom vystrašenou tvář a dodal — Přísahám, nikomu to neřeknu!

    — Ano, nevěříme v Boha, — Berlioz se jemně pousmál zděšení zahraničního turisty, — ale můžeme o tom mluvit úplně otevřeně.

    Cizinec se opřel o opěradlo lavičky a zeptal se, ba přímo zapištěl od zvědavosti:

    — Vy jste ateisté?!

    — Ano, jsme ateisté, — odpověděl mu s úsměvem Berlioz, a Bezdomovec si zlostně pomyslel: ‹‹Co otravuje, zahraniční panák!››

    — Och, to je úžasné! — zvolal udivený cizinec a obracel tvář od jednoho k druhému.

    — V naší zemi se nad ateizmem nikdo nepozastavuje, — řekl Berlioz diplomaticky zdvořile, — většina našeho obyvatelstva už dávno a uvědoměle přestala věřit pohádkám o Bohu.

    Tu cizinec z ničeho nic vstal a stiskl překvapenému šéfredaktorovi ruku, přičemž mu řekl tato slova:

    — Dovolte, abych vám vroucně poděkoval!

    — Za co mu děkujete? — zeptal se Bezdomovec a zamrkal.

    — Za velmi důležitou informaci, která mě jako cestovatele neobyčejně zajímá, — vysvětlil divný cizinec a významně vztyčil ukazovák.

    Důležitá informace očividně udělala na cestovatele silný dojem, protože vystrašeně přeletěl zrakem domy, jako by se bál, že v každém z oken uvidí ateistu.

    ‹‹Ne, nebude to Angličan.›› — pomyslel si Berlioz, a Bezdomovci proletělo hlavou: ‹‹To je zajímavé, kde se tak dobře naučil rusky?›› — a znovu se zamračil.

    — Dovolte mi však otázku, — začal zahraniční host po znepokojujícím přemýšlení, — jak je to s důkazy o existenci Boha, kterých, jak víme, je přesně pět?

    — Velmi lituji, — vyhlásil Berlioz, — ale ani jeden z těchto důkazů nestojí za nic a lidstvo je už dávno poslalo tam, kam patří. Do archivu. Jistě semnou souhlasíte, že v racionální sféře nemůže existovat žádný důkaz o existenci Boha.

    — Bravo! — zvolal cizinec. — Úplně jste zopakovali myšlenku toho neklidného starého Immanuela na toto téma. Je zde však jedna kuriozita: úplně vyvrátil všech pět důkazů, a poté, jako by si udělal srandu sám ze sebe, vykonstruoval šestý důkaz.

    — Kantův důkaz, — usmál se vzdělaný šéfredaktor, — také není přesvědčivý. Ne nadarmo říkal Schiller, že Kantovy úvahy o tomto problému můžou uspokojit jen otroky, a Strauss se tomuto důkazu jen smál.

    Berlioz vyprávěl, ale přitom mu vrtalo v hlavě: ‹‹Přece jen, co je to za člověka? A proč tak dobře mluví rusky?››

    — Za takové důkazy by měli toho Kanta poslat na tři roky do gulagu! — zcela nečekaně vyprsknul Ivan Nikolajevič.

    — Ivane! — zmateně zašeptal Berlioz.

    Avšak návrh poslat Kanta do gulagu cizince nejenže nezarazil, ale dokonce ho nadchl.

    — Přesně, přesně, — zakřičel, a jeho zelené oko, obrácené k Berliozovi, zajiskřilo, — tam je jeho místo! Vždyť jsem mu u snídaně říkal: ‹‹Profesore, vymyslel jste něco neforemného! Možná je to chytré, ale bolestně nepochopitelné. Budou si z vás dělat srandu››.

    Berlioz vykulil oči. ‹‹U snídaně? Kantovi? Co to mele?›› — pomyslel si.

    — Ale, — pokračoval cizinec, nevšímajíc si údivu Berlioze a obracejíc se k básníkovi, — poslat ho do gulagu není možné z toho důvodu, že už více než sto let přebývá na vzdálenějším místě, než je gulag, a dostat ho odtud není v žádném případě možné, ujišťuji vás!

    — To je škoda! — ozval se zádumčivě básník.

    — To věru je! — potvrdil neznámý, blýskajíc očima, a pokračoval: — Ale mě znepokojuje tato otázka: pokud Bůh neexistuje, kdo tedy řídí lidský život a vůbec vše na zemi?

    — Sám člověk si ho řídí, — náhle odsekl Bezdomovec na tuto, upřímně řečeno, ne velmi jasnou otázku.

    — Promiňte, — zareagoval neznámý mírně, — pokud chceme něco řídit, přece jen musíme mít přesný plán na nějaké alespoň jakž-takž obstojné období. Dovolte mi tedy otázku, jak se může člověk řídit, když nejenže nemá možnost vypracovat si plán alespoň na směšně krátké období, řekněme na tisíc let, ale nemůže se zaručit ani za svůj vlastní zítřek? Vždyť ve skutečnosti, — neznámý se najednou obrátil k Berilozovi, — představte si například, že něco řídíte, vydáváte rozkazy jiným i sobě, celkově tomu přicházíte na chuť, abych tak řekl, a najednou vám zjistí, cha-cha, rakovinu plic. — tu se cizinec sladce usmál, jako by mu myšlenka na rakovinu plic způsobila potěšení, — ano, rakovina, — mhouře jako kočka, zopakoval zvučné slovo, — a vaše řízení skončilo! A najednou vás nezajímá nic víc než váš vlastní osud. Nejbližší vám začnou lhát, a vy, cítíc nesoulad, obracíte se na vzdělané lékaře, poté na šarlatány a někdy i na věštkyně. Jedno, druhé i třetí je absolutní nesmysl, to sami chápete. A vše končí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, že něco řídí, najednou leží bez pohnutí v dřevěné bedně, a ostatní, kteří chápou, že jim ležící už nepřináší žádný užitek, spalují ho v peci. A stávají se i horší věci: člověk se chystá odcestovat do Kislovodsku, — tu cizinec mrkne na Berlioze — naoko je to maličkost, ale ani to se mu nepodaří uskutečnit, neboť najednou uklouzne a spadne pod tramvaj! Snad mi nechcete říct, že si to někdo zařídil sám? Nebylo by správnější si myslet, že jeho kroky vedl někdo jiný? — Zde se neznámý divně pousmál.

    ‹‹Bude mu potřeba oponovat›› — pomyslel si Berlioz, — ano, člověk je smrtelný, to nikdo nezpochybňuje. Ale jde o to, že…

    Ještě ani nestačil tato slova vyslovit, když cizinec pokračoval:

    — Ano, člověk je smrtelný, ale to by byla jen polovina problému. Špatné je to, že občas bývá náhle smrtelný, v tom je celé to kouzlo! A vůbec neumí říci, co bude dělat dnešní večer.

    ‹‹To je nějak divně postavená otázka.›› — pomyslel si Berlioz a namítl:

    — Ale to už přeháníte. Dnešní večer znám víceméně přesně. Je přece jasné, že pokud mi na Bronné spadne na hlavu cihla..

    — Jen tak z ničeho nic, — rázně ho přerušil neznámý, — nikomu na hlavu nespadne. Mimochodem, ubezpečuji vás, že vás v žádném případě neohrožuje. Vy zemřete jinou smrtí.››

    Opravdu, „jen tak, z ničeho nic“ cihla na hlavu nikomu nespadne. Jde o to, že důkazy své existence dává Bůh každému člověku Sám. Přitom v drtivé většině případů On „dokazuje“ svou existenci prostřednictvím jazyka životních okolností. A tyto „okolnosti“ se můžou projevovat dvojím způsobem.

    Pokud člověk žije podle svědomí a vědomě se obrací k Bohu, tak statistika okolností („náhod“) kolem něj se formuje vcelku příznivě. Náhodou se někam opozdil, náhodou někoho potkal, náhodou se někam dostal, a vyřešil díky tomu pro něj důležitý problém, který by jinak řešil dlouhou dobu. Přitom nebylo důležité, jak se k Bohu obrátil: zda rituálně v kostele, na kolenou před ikonami doma, nebo nerituálně v lese, ležíc na louce v trávě. Důležitý byl smysl a cíle této modlitby.

    Pokud člověk nežije podle svědomí, tak řetěz náhod bude vypadat jinak. „Náhodou“ zakopl a rozbil si koleno, „náhodou“ spadl a zlomil si ruku, „náhodou“ uklouzl a zlomil si nohu. To proto, aby se člověk zastavil, přerušil svůj navyklý životní styl a byl nucen se nad sebou konečně zamyslet. Je to pro vás pomoc shora: lež a čti knihy. A nepochybujte o tom, že ty knihy budou takové, aby na vás správně zapůsobily a změnily váš postoj k životu.

Logika DVTŘ proti ateizmu

    Vše výše řečené svědčí o neslučitelnosti ateizmu s logikou DVTŘ.

    „Ateistické variace“ na téma teorie řízení:

—   buď stavějí člověka (lidstvo) na místo Boha,

—   nebo ztrácejí posloupnost a logiku výkladu, jakmile se dotknou tématu „historie lidstva“ v „globálním evolučním procesu biosféry Země“, protože nedokáží vyslovit slova „Hierarchicky nejvyšší všezahrnující řízení“ (HNVŘ) ve vztahu k člověku.

    Z toho vyplývá, že z ateistického vědomí (tj z vědomí ateistů):

    1. Vypadávají určité fragmenty vidění procesů řízení. To znamená, že ateisté vyloženě ignorují při hodnocení situace a při rozhodování množství faktorů, které objektivně existují v okolním světě. Přitom tyto faktory jsou velmi důležité! Znovu se podívejte na obrázek 9-3.

                                                           Obrázek 9-3

    2. Zkresleně vnímají hierarchičnost celé okolní reality. To znamená, že pokud ateisté při hodnocení situace a při rozhodování ohledně vlivu okolního prostředí i něco zohledňují, tak úroveň důležitosti a síly takových vlivů hodnotí nesprávně.

    Tyto „výpadky“ a „zkreslení“ zákonitě vedou k chybám v řízení.

Vzpomeňte si:

—   pokud vektor cílů nezohledňuje důležité cíle,

—   pokud je ve vektoru cílů chybná hierarchie,

—   pokud je cílová funkce řízení (koncepce řízení) taková, že neumožňuje „proměnit pohádku ve skutečnost“,

—   tak vektor chyb bude velmi velký, a tato chyba bude časem jen narůstat.

    Přesně toto se stalo lidstvu z důvodu odklonu od pravého Boha (od Boha, který existuje) nejdříve k bohu, který neexistuje („idealistický ateizmus“), a později k úplnému popírání existence Boha („materialistický ateizmus“).

    Ateizmus materializmu přivedl lidstvo ke globální systémové krizi.

    A „náboženské vědomí“ davo-„elitářské“ společnosti („idealistický ateizmus“, kde místo Boha, který existuje, lidé věří v boha, který neexistuje) nese ještě další problém: dogmatizaci tzv. „Svatých písem“, to znamená ztotožnění:

—   chápání a vůle lidí, kteří je psali (plus redigování a cenzura)

—   s vůli Nejvyššího.

Obrázek 12-71

    Taková situace se „Sv. písmy“ omezuje svobodu vůle absolutní většiny lidí a podřizuje ji Globálnímu nadžidovskému prediktoru („světovému zákulisí“, „silám Západu“), který také ztotožňuje svou vůli s vůlí Nejvyššího.

    A to je satanizmus!

    A i tento satanizmus je jednou z příčin globální systémové krize.

    Většina lidí si zvykla na kontakt s individuálními intelekty sobě podobných. Při setkání s nelidským intelektem budou takoví lidé vystrašeni až ke zbláznění.

    Avšak v dějinách lidstva existují nejen individuální, ale i souborné intelekty a další hierarchicky vyšší intelekty, než je ten lidský.

    Abychom mohli vidět jejich účinek a účelnost, bylo nejdříve potřeba dosáhnout jednotné chápání faktoru s názvem „intelekt“ v jeho různých projevech ve vesmíru. To jsme v tomto fragmentu knihy také udělali.