Projekt Mezimoří a Trojmoří – 100. část – KOB jako zrcadlo bílému křídlu Globálního prediktoru

31. 01. 2026 MM

1) Proč právě teď a proč právě stý díl

Stý díl tohoto seriálu jsem dlouho odkládal. Ne proto, že by nebyla témata. Těch bylo vždy dost. Ale proto, že žádné z nich nebylo dostatečně nosné na to, aby uneslo číslo sto.

Seriál Projekt Mezimoří a Trojmoří vznikal postupně, někdy živelně, někdy cíleně. Psán byl v konkrétním čase, v konkrétním kontextu a s konkrétní mírou chápání, kterou jsem tehdy měl. A to je potřeba říci hned na začátku otevřeně: moje chápání se za těch pět let posunulo. Výrazně.

Některé věci dnes vidím jinak. Některé formulace bych už nepoužil. Některé závěry bych dnes napsal opatrněji, jiné naopak jasněji. To není chyba. To je vývoj. Horší by bylo, kdybych dnes psal úplně to samé, co před pěti lety – to by už nebyl vývoj, ale degenerace.

Právě proto dává smysl, aby stý díl nebyl dalším pokračováním, ale shrnutím. Ne shrnutím faktů, ale shrnutím současného rámce chápání, ve kterém dnes čtu dění kolem sebe: roli Globálního prediktoru, vztah jeho křídel, smysl Koncepce obecné bezpečnosti i to, proč KOB dnes vnímám jinak než dříve.

Důležité je říci jednu věc hned na začátku - nestavím se ani proti bílému křídlu, ani bezvýhradně na stranu červeného. Nesepisuji obžalobu ani manifest. Popisuji procesy shora, z pozice, kde je možné rozlišovat metody řízení, nikoli hodnotit aktéry.

Zároveň ale neskrývám, že metody červeného křídla jsou mi lidsky bližší. Ne proto, že by byly „správné“ v morálním smyslu, ale proto, že pracují s člověkem jako s bytostí ve vývoji, ne jako s materiálem ke spotřebování. Jsou pomalejší, méně efektní na první pohled, ale méně destruktivní vůči člověku, společnosti i planetě. A právě proto je dnes považuji za jedinou reálně průchozí cestu.

Globální prediktor měl vždy jeden cíl. Nikdy jich nebylo víc. Lišily se pouze cesty, jak se k němu přiblížit. Po dlouhou dobu existovaly dvě základní metody řízení – dvě cesty. Tvrdší, krizová, rychlá. A pomalejší, evoluční, dlouhodobá. Obě pracovaly se stejným cílem, jen s jinou časovou konstantou a s jinou cenou.

Koncepci obecné bezpečnosti dnes chápu jako zrcadlo, které červené křídlo nastavilo křídlu bílému. Ne proto, aby ho porazilo, ale aby mu ukázalo limity jedné metody. Ukázalo, že určitá cesta je vyčerpaná. Ne morálně, ale systémově. Že planeta, zdroje i samotný člověk už další aplikaci tvrdých metod neunášejí.

Současně je Koncepce obecné bezpečnosti cestou červeného křídla – nikoli jako ideologie, ale jako koncepční a metodologická alternativa řízení. Jejím smyslem je zpřístupnění znalostí o řízení společnosti, které byly po dlouhou dobu vyhrazeny úzkému okruhu řídicích struktur. Právě jejich dehermetizací se otevřel prostor pro jinou cestu vývoje – pomalejší, ale dlouhodobě udržitelnou.

Dnes už ve skutečnosti nejde o volbu mezi dvěma cestami. Ta volba patří minulosti. Planeta, civilizační únava i kumulované vedlejší škody druhou cestu jednoduše neumožňují. Ne proto, že by byla „špatná“, ale proto, že došly zdroje.

Právě v tomto světle chci ve stém díle shrnout, jak dnes čtu Koncepci obecné bezpečnosti, jak rozlišuji metody řízení a proč považuji KOB za klíčový signál změny etapy globálního řízení.

2) KOB: ne ideologie, ale metodologie a záměr

Koncepce obecné bezpečnosti není ideologie. A nikdy jí nebyla. Není to soubor názorů, ke kterým by se člověk musel hlásit, ani politický program, který by bylo možné přijmout nebo odmítnout podle sympatií.

KOB je metodologie řízení sociálních supersystémů. Tedy nástroj, který umožňuje popsat, analyzovat a rozlišovat procesy řízení ve společnosti v jejich celistvosti, dlouhodobosti a vzájemných vazbách. Právě proto má v názvu slovo koncepce – ne jako heslo, ale jako záměr.

Nedílnou součástí KOB je její aplikační aparát: Dostatečně všeobecná teorie řízení a Plná funkce řízení. Nejde o teorii pro teorii, ale o praktický jazyk, kterým je možné popsat, kdo řídí, čím řídí, v jaké posloupnosti a s jakými důsledky. Bez tohoto aparátu by KOB zůstala jen obecnou úvahou; s ním se stává pracovním nástrojem.

Zásadní význam KOB spočívá v částečné dehermetizaci znalostí o řízení, odpovídající míře připravenosti společnosti tyto znalosti unést a správně použít. Tedy ve zpřístupnění poznatků, které byly po dlouhou dobu vyhrazeny úzkému okruhu řídicích struktur. Nejde o zatajování informací za účelem udržení převahy ani o to, aby „vládli všichni všem“, ale o postupné snižování propasti mezi těmi, kdo chápou, a těmi, kdo nechápou. Protože každý pracuje v míře svého chápání na sebe a v míře svého nechápání na toho, kdo chápe více.

Je důležité zdůraznit, že KOB není názorový systém. Neříká lidem, co si mají myslet. Dává jim nástroj, jak rozlišovat procesy, metody a jejich následky. Právě tím se liší od ideologií, které odpovědi nabízejí předem.

A právě proto je nutné oddělit KOB jako jazyk a metodologii od jednotlivých interpretací, kolektivů a autorů, kteří s ní pracují. To, kdo KOB vykládá, jakým způsobem a s jakým záměrem, je vždy otázkou konkrétní etapy, konkrétní skupiny a konkrétních cílů. Samotná KOB však stojí nad tímto sporem – jako nástroj rozlišování, nikoli jako dogma.

3) Historický rámec: dvě metody, jeden cíl

Při pohledu do delších dějinných horizontů je zřejmé, že Globální prediktor nepracoval s jednou jedinou metodou řízení. Po tisíciletí byly paralelně používány dvě základní cesty, dva odlišné přístupy ke stejnému cíli.

Nešlo o boj dobra a zla, jak je to často zjednodušováno. Nešlo ani o konflikt ideologií. Šlo o konkurenci metod řízení, o praktické testování jejich účinnosti v reálných podmínkách vývoje civilizace.

První z těchto cest byla tvrdá. Revoluční (krizová). Pracující s tlakem, konfliktem, zotročováním, rozkladem struktur a urychlováním oběhu. Čím hůře, tím lépe. Vytvářela prudké zlomy, rychlé změny, vysoké ztráty – ale zároveň i rychlé výsledky. Tato metoda vedla k rychlému „pohybu systému“, ovšem za cenu vysokých vedlejších nákladů.

Druhá cesta byla měkká. Dlouhodobá. Evoluční. Opírající se o stabilizaci, postupné zrání, kontinuitu kultur a pomalé změny v myšlení lidí. Nepřinášela okamžité efekty, ale vytvářela pevnější základy. Pracovala s časem, ne proti němu.

Tyto dvě metody po dlouhou dobu existovaly vedle sebe. Ne jako ideologický spor, ale jako historická soutěž účinnosti. Každá z nich byla uplatňována v různých regionech, epochách a podmínkách. Výsledky nebyly hodnoceny podle proklamací, ale podle praxe. Jednoduše řečeno: realita rozhodovala.

Po tisíciletí bylo možné tento „konkurs metod“ provozovat. Planeta měla rezervy. Společnosti měly kam expandovat. Vedlejší škody bylo kam přesouvat – geograficky, demograficky i kulturně. Dnes tomu tak už není.

Právě tady se historická soutěž metod uzavírá. Ne proto, že by jedna z cest byla morálně „špatná“, ale proto, že se vyčerpaly podmínky, které umožňovaly její další používání. Tvrdá metoda naráží na limity planety, na limity lidské psychiky i na kumulované důsledky vlastních zásahů.

V tomto světle je Koncepce obecné bezpečnosti čitelná jako signál změny etapy. Jako potvrzení, že další vývoj už nemůže být založen na krizovém řízení a urychlování oběhu za cenu destrukce. Ne jako vítězství jednoho křídla nad druhým, ale jako uzavření historického testování a přechod k jediné průchozí cestě.

4) Bílá metoda: rychlost za cenu vyčerpání

Bílá metoda řízení byla po dlouhou dobu založena na rychlosti. Na vytváření zlomů, krizí a tlakových situací, které urychlovaly pohyb systému. Nepracovala s dlouhodobým zráním, ale s nárazem, šokem a destabilizací existujících struktur.

Jejím typickým projevem byl rozklad institucí, které přestaly plnit svou původní stabilizační funkci. Rodina, komunita, tradice, stát či právo byly oslabovány nebo nahrazovány provizorními konstrukcemi, které bylo možné snadněji řídit v krizovém režimu.

Řízení probíhalo především skrze krizi, strach a chaos. Tyto stavy zvyšují řiditelnost společnosti, protože zjednodušují rozhodování, potlačují dlouhodobé uvažování a přesouvají pozornost lidí k okamžitému přežití. V takovém prostředí je možné prosazovat rychlé změny, které by v klidových podmínkách narážely na odpor.

Součástí této metody byl i zrychlený koloběh – nejen ekonomický a společenský, ale i lidský. Rychlé opotřebení jednotlivců i celých skupin bylo považováno za přijatelnou cenu za dynamiku systému. Vysoké vedlejší škody nebyly chybou řízení, ale jeho přirozenou součástí.

Je důležité říci otevřeně: bílá metoda fungovala. Dokázala přinášet rychlé výsledky, zásadní přestavby a skokové změny. Po dlouhou dobu byla účinným nástrojem řízení.

Zlom nastal až ve chvíli, kdy se ukázalo, že zdroje nejsou nekonečné. Že instituce nelze rozkládat donekonečna, aniž by se rozpadl celek. Že krize přestávají být nástrojem a stávají se trvalým stavem. A že vedlejší škody se už nedají přesouvat jinam, ale hromadí se uvnitř systému.

Tady neleží morální soud, ale konstatování stavu. Ne „špatně“, ale „vyčerpaně“. Ne selhání záměru, ale vyčerpání metody.

5) Červená metoda: pomalejší, ale udržitelná

Červená metoda řízení stojí na zcela jiném časovém nastavení než metoda bílá. Nepracuje s okamžitým efektem, ale s dlouhými časovými horizonty. Počítá s tím, že skutečné změny ve společnosti nevznikají skokem, ale postupným zráním člověka i institucí.

Základem této metody je stabilita. Instituce nejsou vnímány jako překážka řízení, ale jako jeho nosná konstrukce. Rodina, kultura, vzdělávání i státnost zde plní stabilizační roli a umožňují přenos zkušeností mezi generacemi. Místo rozkladu se pracuje s korekcí, místo nahrazování s postupnou proměnou.

Řízení neprobíhá skrze krizi, strach a chaos, ale skrze vytváření předvídatelného prostředí. Změny jsou pomalejší, méně nápadné a často i méně viditelné navenek. Právě proto tato metoda nepůsobí efektně a nebývá na první pohled čitelná. Její výsledky se projeví až v delším čase.

Součástí červené metody je i jiné zacházení s člověkem. Nejde o jeho rychlé opotřebení, ale o dlouhodobé působení. O vytváření podmínek pro postupné zrání osobnosti, rozvoj rozlišování a přechod k lidskému typu struktury psychiky. Cena za tuto cestu je nižší dynamika, ale také výrazně menší ztráty.

Cílem této metody není rychlost, ale kvalita vývoje. Ne okamžitý pohyb systému, ale jeho dlouhodobá stabilita. Ne maximalizace výkonu v krátkém čase, ale udržitelnost v časech dlouhých.

Právě proto byla tato cesta po dlouhou dobu méně nápadná a často překrytá efektnějšími krizovými zásahy. Její účinnost se neprojevuje v dramatických zvratech, ale v tom, co přetrvá. A to je rozdíl, který je zřetelný až s odstupem generací.

6) KOB jako zrcadlo, ne jako kladivo

V tomto bodě je potřeba říci to podstatné naplno a bez obalu: Koncepce obecné bezpečnosti není útokem červeného křídla GP na bílé křídlo. Není pokusem o jeho diskreditaci ani snahou převzít řízení silou.

KOB není kladivo.

KOB je zrcadlo.

Zrcadlo, které bílému křídlu neříká, že jeho metoda byla „špatná“, ale že je vyčerpaná. Že nástroje, které po staletí fungovaly, už v současných podmínkách nevedou k cíli, ale k rozpadu celku. Ne kvůli chybě záměru, ale kvůli změně okolností.

Právě v tom spočívá její skutečný význam. KOB nepopírá historickou roli bílé metody. Naopak ji uznává jako plnohodnotnou etapu řízení, která měla své místo a svůj čas. Zároveň ale jasně ukazuje, že pokračování touto cestou by dnes nevedlo k urychlení vývoje, ale ke kolapsu systému, který už nemá kam přenášet vedlejší škody.

Tento význam KOB se často ztrácí, protože část jejích textů je čtena mimo kontext, pro který vznikly. Základní dokumenty, zejména Mrtvá voda, nebyly psány pro masové publikum. Nevznikly jako popularizační texty ani jako vzdělávací materiály pro „lid“.

Byly psány jako interní zásah do řízení. Jako pokus vstoupit do procesu shora a pojmenovat věci přímo, bez obalu a bez diplomatického jazyka. Právě proto je jejich jazyk tvrdý, místy konfrontační a nekompromisní. Ne proto, že by autoři pohrdali čtenářem, ale proto, že jejich skutečným adresátem nebyla veřejnost, nýbrž ti, kdo procesy řízení skutečně chápou a ovlivňují.

V tomto světle je potřeba číst i ostré formulace, vyhrocené pasáže a zdánlivě nekompromisní soudy. Ne jako agitaci, ale jako zrcadlové sdělení adresované těm, kdo dosud pracovali převážně s tvrdými metodami. Sdělení, které říká: tato cesta splnila svou roli, ale dál už nevede.

Teprve později, s rozpadem tehdejší státnosti a změnou podmínek, se tyto materiály dostaly k širší veřejnosti. A s tím nutně vzniklo napětí mezi původním záměrem textu a způsobem jeho vnímání. Některé části KOB tak začaly být čteny jako ideologie nebo návod k boji, přestože jejich původní funkcí bylo něco jiného: korekce metody řízení.

Právě proto je důležité vrátit KOB její skutečné místo. Ne jako kladivo proti jednomu křídlu, ale jako zrcadlo nastavené celému procesu. Zrcadlo, které pomáhá pochopit, proč se historická soutěž metod uzavírá a proč je dnes nutné přejít k jiné, udržitelnější formě řízení.

7) Změna epochy: konec soutěže metod

Tímto bodem se dostáváme k tomu, co je pro dnešní dobu zásadní a co v rámci Projektu Mezimoří a Trojmoří dosud nebylo řečeno takto otevřeně.

Dnes už nejde o to, která metoda řízení zvítězí. Tato otázka patří minulosti. Soutěž metod, která po tisíciletí probíhala v různých podobách, se uzavřela. Ne rozhodnutím, ale stavem reality.

Dnešní otázka zní jinak: zda civilizace jako celek přežije.

Podmínky, ve kterých bylo možné paralelně testovat tvrdé a měkké přístupy, se vyčerpaly. Planeta, propojenost systémů i kumulované důsledky minulých zásahů už nedávají prostor pro další experimentování s krizovým řízením. Každý zásah má globální dopad a každá chyba se násobí.

Právě proto dnes vidíme zásadní posun: obě křídla Globálního prediktoru přešla na evoluční řízení. Ne z ideologických důvodů, ale z nutnosti. Tvrdé nástroje přestaly být univerzálně použitelné a krizový režim přestal fungovat jako nástroj urychlení vývoje.

Rozdíl mezi křídly dnes neleží v cíli. Ten byl vždy jeden a zůstává stejný. Rozdíl je už pouze v časové konstantě, s jakou je tento cíl naplňován. V rychlosti přechodu, v míře opatrnosti, v citlivosti k vedlejším dopadům. Nikoli v samotném směru.

To je podstatná změna epochy. Zatímco dříve bylo možné stavět metody proti sobě a sledovat jejich účinnost v praxi, dnes se pozornost přesouvá jinam. Ne na to, jak rychle lze systém pohnout, ale zda ho lze udržet pohromadě.

V tomto smyslu končí období soutěže a začíná období koordinace. Ne jako ideál, ale jako podmínka přežití. Evoluční řízení se nestává volbou, ale rámcem, ve kterém se dnes musí odehrávat veškeré další procesy.

A právě v tomto rámci dává Koncepce obecné bezpečnosti svůj plný smysl – ne jako program boje, ale jako jazyk, kterým lze tuto novou etapu vůbec popsat a pochopit.

8) Co z toho plyne pro jednotlivce a společnost

Pokud přijmeme, že se nacházíme v etapě, kdy skončila soutěž metod a řízení se přesouvá do evoluční roviny, pak z toho plyne několik důsledků. Ne ve smyslu pokynů, ale ve smyslu orientace v realitě, ve které žijeme.

Pro jednotlivce to znamená především změnu měřítka. Rychlá řešení, náhlé zlomy a jednoduché odpovědi přestávají fungovat. Ne proto, že by byly „zakázány“, ale proto, že realita je přestala nést. Stále větší roli hraje schopnost rozlišovat, vnímat procesy v čase a chápat souvislosti, které nejsou na první pohled viditelné.

Zvyšuje se význam osobního zrání. Ne ve smyslu morální převahy, ale ve smyslu odpovědnosti za vlastní chápání. Čím složitější je systém, tím méně funguje přenášení odpovědnosti na autority, slogany nebo jednoduché příběhy. Člověk je stále častěji postaven před nutnost rozumět alespoň základním principům toho, co se kolem něj děje.

Pro společnost to znamená posun od řízení skrze šok k řízení skrze kontinuitu. Ne dramatické přestavby, ale dlouhodobé korekce. Ne mobilizace strachem, ale postupné nastavování pravidel, norem a rámců, které se mění pomalu, často nenápadně. Tento způsob řízení může působit nevýrazně, ale právě v tom spočívá jeho stabilizační funkce.

Zároveň se tím mění i vztah k chybám. V krizovém řízení je chyba fatální a musí být zakryta nebo přenesena jinam. V evolučním řízení se chyba stává informací. Něčím, co umožňuje korekci směru bez nutnosti destrukce celého systému. To klade vyšší nároky na míru rozlišování, ale snižuje celkové ztráty.

V tomto rámci dává smysl i KOB jako jazyk. Ne jako zdroj odpovědí, ale jako nástroj, který pomáhá oddělit metody od jejich nositelů, cíle od prostředků a krátkodobý efekt od dlouhodobých následků. Ne každý tento jazyk potřebuje, ale bez něj je stále obtížnější se v probíhajících procesech orientovat.

Smyslem této etapy není vytvořit „správného člověka“ podle nějaké šablony. Smyslem je umožnit, aby se zvyšovala míra chápání tam, kde to je možné. Protože v prostředí, kde už není kam utéct před vlastními důsledky, se kvalita rozlišování stává otázkou přežití – jednotlivce i společnosti jako celku.

9) Současná cesta: kde se ztratila pravda

Pokud se dnes díváme na řízení společnosti prizmatem KOB, je třeba říct jednu nepříjemnou věc otevřeně: problém není v cíli ani v tom, že se přešlo na evoluční způsob řízení. Problém je v tom, jak je tento způsob realizován a jak je lidem předkládán.

Navenek to vypadá, že se stále něco zásadního děje. Volby střídají volby, vlády střídají opozice, jednou vládnou „ti správní“, podruhé „ti špatní“. Média každý den vyrábějí dojem konfliktu, boje, střetu dvou nesmiřitelných táborů. Společnost je neustále udržována v pocitu, že právě teď se láme historie.

Jenže když se podíváme pod povrch, zjistíme, že základní procesy běží dál bez ohledu na to, kdo je právě u moci. Mění se slovník, mění se styl komunikace, mění se tváře, ale směr zůstává stejný. Pravidla se neupravují skokově, ale postupně. Normy, metodiky, administrativní procesy se vrství a navazují na sebe tak, aby celek zůstal stabilní.

To samo o sobě není špatně. To je znak evolučního řízení. Problém vzniká jinde.

Společnosti je totiž tento proces prezentován jako konflikt, který ve skutečnosti neexistuje. Jako by proti sobě stály dvě zásadně odlišné cesty, dvě hodnotové civilizace, dva nesmiřitelné světy. Ve skutečnosti se ale jedná o inscenaci – o náhražku skutečné volby.

Typickým příkladem je politická polarita. Lidé jsou nuceni volit mezi dvěma póly, které se navenek ostře vymezují, ale v klíčových otázkách se pohybují ve stejném rámci. Jeden mluví tvrdě, druhý uhlazeně. Jeden straší, druhý uklidňuje. Jeden bourá, druhý „napravuje“. Ve Spojených státech se tento model ztělesňuje ve dvojici Biden – Trump, v českém prostředí pak ve dvojici Fiala – Babiš a jejich politických táborech. Přestože se rétorika i styl výrazně liší, výsledek je v zásadě stejný: základní procesy pokračují dál bez ohledu na to, kdo je právě u moci.

Tohle není střet bílého a červeného křídla GP.

Tohle je vnitřní divadlo uvnitř jedné metody, určené pro masové vnímání.

A tady už je nutné použít slovo, kterému jsme se dosud vyhýbali: je to lež.

Ne lež v detailu, ne drobná nepřesnost, ale systémová lež. Lež o tom, že společnost rozhoduje o směru, zatímco ve skutečnosti rozhoduje jen o kulisách. Lež o tom, že jde o zásadní hodnotový konflikt, zatímco jde o řízení kontinuity.

Proč je to problém? Protože lží nelze vychovávat k člověčenství.

Člověčenství předpokládá schopnost rozlišovat, nést odpovědnost, přijímat důsledky vlastních rozhodnutí. Pokud je člověk dlouhodobě veden k tomu, aby si vybíral mezi falešnými alternativami, učí se jediné: rezignaci nebo cynismu. Buď uvěří každé další pohádce, nebo přestane věřit všemu. Ani jedno nevede k růstu.

Dalším příkladem je práce se strachem. Když už nelze používat skutečné krize v plném rozsahu, vyrábějí se krize mediální. Neustálý pocit ohrožení, naléhavosti, výjimečného stavu. Jednou bude velká zima, pak velké vedro a obojí podané tak, aby se stádo bálo. Společnost je udržována ve stavu emoční pohotovosti, aby neměla čas přemýšlet nad procesy jako celkem. Strach nahrazuje porozumění.

Znovu: tohle není chyba cíle. To je selhání provedení.

Evoluční řízení by mělo vést ke zvyšování míry rozlišování ve společnosti, alespoň postupně. Místo toho jsme svědky toho, že staré nástroje – lež, polarizace, manipulace – jsou používány i tam, kde už nejsou nutné, jen proto, že jiné nástroje nejsou k dispozici.

Výsledkem je vnitřní rozpor, který lidé cítí, ale neumějí si ho pojmenovat. Něco „nesedí“. Volby proběhnou, ale nic se nezmění. Vlády se střídají, ale pocit bezmoci zůstává. Společnost se nehádá o směr, ale o emoce.

A právě proto je nutné tuhle slepou uličku pojmenovat. Ne proto, abychom někoho pranýřovali, ale proto, že bez pojmenování lži není možné ukázat pravdivou cestu. Bez příkladů lidé nechápou. A když nechápou, nemohou růst.

10) Kádrový problém řízení: NŘS mezi centrem moci a hranicí schopností

Aby bylo možné pochopit, proč se dnešní řízení společnosti navenek jeví jako falešné, rozporné a založené na lži, je nutné jít ještě o úroveň výš. Nestačí se dívat jen na politiku, média nebo administrativu. Je třeba se podívat na kádrovou základnu řízení jako celek, tedy na ty, které jsem dříve označoval pracovním názvem Naše řídicí struktury – NŘS.

Je fér říci, že i moje vlastní chápání NŘS se v čase vyvíjelo. Zpočátku jsem je vnímal především jako výkonné struktury – jako nositele 5. etapy Plné funkce řízení, jako prostředníky, kteří na národní úrovni realizují zadání vyšších globálních struktur. To odpovídalo tomu, co bylo možné pozorovat zdola: nasazování politických týmů, střídání garnitur, práce s kádry, jejich uklízení a recyklace.

Dnes už je ale zřejmé, že tento pohled byl nedostatečný.

NŘS nelze chápat jen jako vykonavatele. V hierarchii řízení je nutné je řadit výrazně výše – natolik vysoko, že je lze považovat za jedno z center globálního řízení, nikoli za pouhou periferii. Dlouhodobá kontinuita řízení, schopnost absorbovat protichůdné politické proudy, testování evolučních metod bez nutnosti revolucí, stabilita prostoru i historická role střední Evropy – to vše ukazuje, že nejde o náhodu ani o pouhou poslušnost.

To je důležité říci otevřeně.

Současně je ale nutné říci i druhou, méně pohodlnou část pravdy: ani toto centrum řízení není tvořeno lidmi, kteří by stáli morálně nebo lidsky nad zbytkem společnosti. NŘS nejsou složeny z nějakých výjimečných bytostí. Jsou složeny z lidí své doby – se stejnou mírou mravnosti, se stejnými návyky, se stejným mentálním nastavením, jaké má většina společnosti, ze které vzešli.

Rozdíl není v jejich lidské kvalitě, ale v tom, že byli dříve vybráni, dříve nasměrováni a dříve vychováni pro řízení.

A právě zde leží jádro problému.

Tito lidé byli formováni ve starém stylu řízení. Byli vychováni k práci s konfliktem, s polarizací, s emocemi, se strachem, s obrazem reality místo reality samotné. V tomto režimu jsou kompetentní, zkušení a efektivní. Jiný způsob řízení si však v praxi neosvojili. A nelze jim to ani jednoduše vyčítat – nikdo nemůže používat nástroje, které se nikdy nenaučil.

Proto dnes vidíme zásadní rozpor:

evoluční řízení je realizováno revolučními nástroji.

Kontinuita je maskována konfliktem.

Stabilizace je prodávána jako boj.

A pravda je systematicky nahrazována narativem, který má především fungovat.

Tohle není náhoda ani spiknutí. To je kádrové selhání přechodu.

NŘS – jakkoli jsou dnes jedním z center globálního řízení – nejsou schopny vychovávat společnost k člověčenství, protože samy nebyly vychovány k řízení bez lži. Mohou řídit procesy, mohou stabilizovat prostor, mohou oddalovat kolaps. Nemohou však vychovávat k odpovědnosti, pravdivosti a vnitřní dospělosti.

A tady je nutné říci větu, kterou už nelze obcházet:

řízení založené na lži může systém krátkodobě udržet, ale nemůže vychovat člověka.

Současný stav je proto přechodový, ale zároveň nebezpečný. Staré metody už nelze používat naplno, nové metody ještě nejsou zvládnuté. Nové kádry, schopné nést řízení bez lži a podvodů, zatím nejsou připraveny v dostatečném počtu. Výsledkem je dlouhodobá eroze důvěry, pocit falešnosti a vnitřní únava společnosti.

To není konec řízení.

To je hranice jeho současné podoby.

A právě tady se otevírá otázka, kterou nelze dál odkládat – otázka, jak má vypadat další krok. Ne z hlediska moci, ale z hlediska sociálně spravedlivé společnosti a osobní odpovědnosti každého jednotlivce.

11) Výhled: sociálně spravedlivá společnost a osobní odpovědnost

Pokud má mít celý tento text nějaký smysl, pak ne v tom, že bychom jen popsali chyby minulosti nebo slabiny současného řízení. Smysl má pouze tehdy, pokud dokáže naznačit, kam dál – a co to konkrétně znamená pro člověka i společnost.

Sociálně spravedlivá společnost není stav, který by bylo možné vyhlásit shora. Nevzniká rozhodnutím Globálního prediktoru ani vlády, přijetím zákona či výměnou politických figur. Vzniká pouze tehdy, když se změní kvalita lidí, kteří společnost tvoří a řídí – ne jejich názory, ale jejich míra odpovědnosti.

Základní princip sociálně spravedlivé společnosti je jednoduchý a zároveň velmi náročný:

každý nese 100 % odpovědnost za své činy i za svá slova.

Ne část odpovědnosti. Ne odpovědnost rozmělněnou v systému. Ne odpovědnost přenesenou na „někoho nahoře“. Plnou odpovědnost. Včetně odpovědnosti za to, co člověk podporuje mlčením, čemu věří bez rozlišování a na čem se podílí tím, že se nechá vést pohodlnou lží.

Bez tohoto principu nelze mluvit o člověčenství. Bez něj je každá společnost jen sofistikovanější formou stáda, ať už je řízena jakkoli technicky dokonale.

Sociálně spravedlivá společnost neznamená rovnost výsledků ani stejné postavení pro všechny. Znamená rovnost odpovědnosti před životem. Znamená, že nikdo nemá právo řídit druhé prostřednictvím lži a nikdo nemá právo se této lži dobrovolně podřizovat a zároveň si stěžovat na její důsledky.

Z pohledu KOB je tento výhled zcela logický. Pokud má evoluční řízení skutečně vést k cíli, kterým je lidský typ struktury psychiky, pak nemůže být založeno na lžích a podvodech, na manipulaci, falešných konfliktech a inscenovaných volbách. Tyto nástroje mohou snad v přechodové fázi krátkodobě posloužit, ale nesmějí se stát normou.

Budoucnost řízení – pokud má být udržitelná – spočívá v postupném přechodu:

·        od řízení skrze strach k řízení skrze porozumění,

·        od lži jako nástroje k pravdě jako kritériu,

·        od pasivního obyvatelstva k odpovědným jednotlivcům.

To není proces na jedno volební období ani na jednu generaci. Je to dlouhodobý civilizační přechod. A právě proto má smysl o něm mluvit otevřeně, i za cenu nepohodlí.

Koncepce obecné bezpečnosti v tomto smyslu není návodem, jak řídit společnost. Je zrcadlem, ve kterém může člověk vidět, kde se nachází – a zda je ochoten nést odpovědnost za další krok. Kdo hledá viníky, v KOB nic nenajde. Kdo hledá nástroje k rozlišování, najde jich dost.

Pokud tedy má PMT 100 něco uzavřít, pak ne kapitolu dějin, ale etapu chápání. Etapu, ve které už nestačí kritizovat řízení shora a zároveň se chovat nezodpovědně zdola. Etapu, ve které se odpovědnost nedá delegovat.

A právě tímto směrem – pomalu, bez revolucí, ale bez lži – vede jediná cesta dál.

pokračování

minulý díl