Projekt Mezimoří a Trojmoří – 101. část – O vzniku KOB
- KoncepceObecnéBezpečnosti
- před 43 minutami
- Minut čtení: 12
09. 02. 2026 MM
1) Proč po PMT 100 vzniká potřeba vrátit se ke vzniku KOB
Stý díl Projektu Mezimoří a Trojmoří byl věnován tomu, co Koncepce obecné bezpečnosti je dnes – jak ji čtu, jak s ní pracuji a jaký má v současných podmínkách smysl. Byl to záměrný krok „do výšky“, nad jednotlivé události, osoby i historické spory. Šlo o vymezení rámce chápání, nikoli o návrat k detailům minulosti.
Právě tím se ale otevřela další otázka, která se už nedá obejít:
Jak vlastně KOB vznikla a v jakém řízení se zrodila.
Ne proto, abychom se vraceli zpět.
Ne proto, abychom znovu otevírali staré spory.
A už vůbec ne proto, abychom budovali další autority nebo značky.
Důvod je jiný a mnohem prostší.
V okamžiku, kdy je KOB chápána jako metodologie a nástroj rozlišování, začíná být nebezpečné, pokud je její původ zahalen mýty, zkratkami a zjednodušenými výklady. Tyto mýty dnes odvádějí pozornost od samotné metodologie a místo práce s nástrojem vedou k debatám o tom, „kdo za tím stojí“, „komu to patří“ nebo „která skupina má pravdu“.
PMT 101 proto nevzniká jako polemika s konkrétními lidmi, ani jako obhajoba jedné či druhé interpretace. Vzniká jako pokus oddělit tři věci, které se v praxi neustále zaměňují:
vznik Koncepce obecné bezpečnosti,
historický proces kolem Mrtvé vody,
a pozdější používání značky VP SSSR.
Dokud tyto tři roviny splývají, nelze s KOB pracovat čistě. Místo metodologie se řeší identity, místo procesů osoby a místo rozlišování vznikají nové tábory. To je přesně stav, před kterým má KOB člověka chránit – nikoli ho do něj znovu vtahovat.
Vrátit se ke vzniku KOB tedy neznamená krok zpět. Znamená to vyčistit pracovní prostor. Pojmenovat, co bylo zadáním, co bylo nástrojem, co bylo procesem a co je dnes už jen historická značka. Teprve potom je možné s KOB zacházet tak, jak bylo původně zamýšleno – jako s metodologií, ne jako s učením nebo identitou.
PMT 101 je proto logickým pokračováním PMT 100.
Stý díl vymezil, co KOB je.
Sto první díl se ptá, jak vznikla a proč ji dnes nelze číst starým způsobem.
2) Co byla Dehermetizace (později Mrtvá voda) a proč nebyla určena veřejnosti
Aby bylo možné správně pochopit vznik Koncepce obecné bezpečnosti, je nutné se vrátit ještě o krok zpět – k materiálu, který předcházel Mrtvé vodě a ze kterého tato práce vyrostla. Tímto materiálem byla Dehermetizace.
Dehermetizace nebyla knihou, nebyla koncepcí pro společnost a už vůbec nebyla určena k masovému čtení. Šlo o expertní analytický materiál, vzniklý na základě konkrétního zadání, jehož smyslem nebylo „vzdělávat veřejnost“, ale otevřít – řízeným způsobem – část znalostí o řízení, které byly do té doby uzavřeny v úzkém okruhu řídicích struktur.
Už samotný název je výmluvný. Nejde o vytvoření nové doktríny ani nové ideologie, ale o odkrytí toho, co bylo skryto. Ne plošně, ne naráz a ne bez podmínek, ale v míře odpovídající tehdejší situaci a schopnosti adresátů tyto znalosti unést a použít.
Dehermetizace byla od počátku adresná. Jejím cílovým publikem nebyla veřejnost, ale konkrétní řídicí okruh – lidé působící v oblasti strategického plánování, prognózování a dlouhodobého řízení. Tomu odpovídal jazyk textu, jeho struktura, míra abstrakce i tvrdost formulací. Nešlo o text, který by měl přesvědčovat nebo získávat sympatie. Šlo o zásah do způsobu uvažování adresáta.
Z tohoto původního materiálu později vyrostla práce známá jako Mrtvá voda. A právě zde vzniká jedno z nejčastějších nepochopení. Mrtvá voda není klasická kniha, není učebnice a není popularizační text. Není ani „únikem tajných materiálů“, ani náhodným produktem rozpadu tehdejší státnosti.
Představa, že by z instituce tohoto typu mohly „samovolně uniknout“ materiály takového významu, které by následně:
byly beztrestně publikovány,
překládány státními institucemi,
a šířeny prostřednictvím seminářů pořádaných lidmi napojenými na speciální služby,
je z hlediska reálných řídicích mechanismů neudržitelná.
Mrtvá voda se nedostala do veřejného prostoru náhodou. Dostala se tam řízeně. Ne jako oficiální doktrína, ale podloudně – mimo hlavní proud, bez masové propagace, bez institucionalizace. Přesně tak, jak se zavádějí změny, které nemají působit okamžitě, ale dlouhodobě a selektivně.
Tento způsob zavádění není v dějinách ničím výjimečným. Klasickým příkladem je rané křesťanství v římské říši kolem počátku našeho letopočtu. Křesťanství nebylo zavedeno jako oficiální ideologie shora. Naopak: po dlouhou dobu bylo formálně pronásledováno, zakazováno a vytlačováno na okraj společnosti. Přesto – nebo právě proto – se šířilo neoficiálními kanály, osobními vazbami, komunitami a „zakázaným ovocem“. Zákaz zde nefungoval jako skutečná překážka, ale jako filtr a zesilovač: odděloval ty, kdo byli schopni novou metodologii přijmout a nést, od těch, kdo na ni nebyli připraveni.
Stejný princip lze pozorovat i u Mrtvé vody. Formální zákazy, omezení a absence oficiální podpory neznamenaly snahu materiál potlačit, ale udržet jeho šíření mimo masovou společnost, mimo ideologické zploštění a mimo okamžitou instrumentalizaci.
Mrtvá voda tedy nebyla určena veřejnosti ne proto, že by „lid nesměl vědět“, ale proto, že většina společnosti nebyla – a dodnes není – schopna s takovým typem poznání pracovat. Nejde o morální soud, ale o konstatování stavu.
Dehermetizace a Mrtvá voda nebyly nástrojem osvěty. Byly nástrojem korekce metody řízení. A právě z tohoto pohledu je třeba je číst i dnes.
3) Institut USA a Kanady – nástroj, nikoli subjekt
Jedním z nejčastějších omylů, který se kolem vzniku Koncepce obecné bezpečnosti dodnes udržuje, je představa, že šlo o „ruský projekt“, případně dokonce o výtvor nějaké specifické ruské elity. Tento omyl je třeba odstranit hned na začátku, protože zásadně zkresluje celé chápání KOB i její role v globálním řízení.
Materiály, z nichž později vyrostla Dehermetizace a následně Mrtvá voda, vznikaly v prostředí Institut USA a Kanady Akademie věd SSSR. Tento fakt je často používán jako „důkaz“, že šlo o ruskou, případně sovětskou iniciativu. Ve skutečnosti však institut v této roli nebyl subjektem řízení, ale pracovním nástrojem.
Institut USA a Kanady nebyl národním ruským centrem moci. Byl analytickým uzlem, vytvořeným pro zpracování dlouhodobých strategických zadání v rámci nadnárodního řídicího okruhu. Jeho existence před rozpadem SSSR, jeho přežití po roce 1991 i jeho fungování dodnes jasně ukazují, že nejde o instituci vázanou na jednu státnost, jednu ideologii ani jedno křídlo moci.
Z tohoto pohledu je nutné říci otevřeně:
SSSR i USA zde nevystupují jako protivníci, ale jako nástroje řízení.
Stejně jako dnes vystupují USA i Rusko jako nástroje jednotlivých metod a křídel Globálního prediktoru.
Zadání, z něhož Dehermetizace vznikla, nemohlo vycházet z „ruského národního zájmu“. Bylo by to v přímém rozporu s charakterem instituce, jejím personálním složením i jejím dlouhodobým postavením. Šlo o zadání shora, reagující na stav globálního řízení v závěru 20. století – na vyčerpání jedné historické metody a nutnost její korekce.
Právě zde vzniká další rozšířený mýtus: tvrzení, že globální řízení má „tři strany“ – bílé křídlo, červené křídlo a jakousi „třetí ruskou stranu“ v podobě VP SSSR. Tento konstrukt neodpovídá realitě.
Žádná třetí strana nikdy neexistovala.
Existovala pouze dvě křídla Globálního prediktoru a mezi nimi procesy, nástroje a pracovní kolektivy, které byly v různých etapách využívány k testování, korekci nebo zavádění metod řízení.
Institut USA a Kanady byl právě takovým nástrojem. Ne „ruským mozkem světa“, ale místem, kde se zpracovávala zadání, která měla nadnárodní charakter. To, že se na jejich zpracování podíleli lidé z konkrétního kulturního a jazykového prostředí, neznamená, že by šlo o projekt tohoto prostředí.
Z tohoto hlediska je i pozdější označení VP SSSR nutné chápat nikoli jako označení subjektu moci, ale jako pracovní název procesu, který měl v určité etapě sehrát konkrétní roli. Jakmile tato etapa skončila, zůstal název – a postupně se z něj stala značka, se kterou začali pracovat různí aktéři s velmi rozdílnými cíli.
Pokud toto rozlišení neprovedeme, nevyhneme se falešným závěrům:
že KOB je „ruská“,
že je „alternativou k Západu“,
nebo že představuje „třetí cestu“ mezi globálními křídly.
Nic z toho není pravda.
KOB od počátku nevznikala jako geopolitický projekt, ale jako korekce metody řízení. A Institut USA a Kanady byl v tomto procesu pracovním stolem, nikoli autorem hry.
4) Proč nikdy neexistovala „třetí strana“
V ruských i postsovětských konceptuálních kruzích se často objevuje tvrzení, že globální řízení má tři strany:
bílé křídlo, červené křídlo a jakousi „třetí sílu“, kterou má představovat VP SSSR – údajná samostatná řídicí elita Ruska.
Tato představa je však chybná už ve svém základu.
V globálním řízení nikdy neexistovala třetí strana.
Existovaly a existují pouze dvě metody řízení, dva způsoby dosažení téhož cíle, lišící se časovou konstantou, cenou a vedlejšími škodami. To, co bývá označováno jako „třetí strana“, je ve skutečnosti záměna procesu za subjekt.
VP SSSR nebyl třetím pólem moci.
Byl dočasným pracovním kolektivem, který vznikl v rámci konkrétního zadání a v konkrétním historickém okamžiku. Jeho role nebyla konkurovat globálním křídlům, ale zpracovat korekční materiál k metodě řízení, která se dostala na své limity.
Jakmile tento proces splnil svůj účel, přestal existovat jako celek.
Zůstala značka, jméno, odkazy na minulou autoritu – ale ne samostatný subjekt globální moci.
Představa „třetí strany“ vzniká tehdy, když:
· je nástroj zaměněn za nositele moci,
· je kolektiv odborníků zaměněn za řídicí centrum,
· a když je metodologická práce mylně vykládána jako politický projekt.
Právě proto je mýtus třetí strany tak přitažlivý. Dává jednoduché vysvětlení tam, kde je třeba pracovat s procesy, metodami a časem. Ale zároveň odvádí pozornost od skutečného pochopení řízení.
Poznámka k ilustraci
Třístranná šachovnice se často používá jako metafora „tří stran globálního řízení“. Ve skutečnosti však neukazuje realitu řízení, ale mentální konstrukci, která vzniká při nepochopení role nástrojů a procesů.
Globální řízení nikdy nebylo trojstranné.
Existovaly a existují pouze dvě metody řízení (dvě křídla).
Vše ostatní jsou pracovní kolektivy, nástroje a dočasné procesy, nikoli samostatná „třetí strana“.
Představa třetí strany vzniká tehdy, když je proces zaměněn za subjekt a nástroj za nositele moci.
5) VP SSSR jako dočasný proces a pozdější značka
V okamžiku, kdy je jasné, že nikdy neexistovala žádná „třetí strana“ globálního řízení, je možné střízlivě pojmenovat, čím VP SSSR skutečně byl – a čím být přestal.
VP SSSR jako proces
Na samém počátku nebyl VP SSSR subjektem, organizací ani elitou.
Byl dočasným procesem, pracovním označením kolektivu, který realizoval konkrétní zadání v konkrétním čase.
Tento proces měl jasné rysy:
· byl časově omezený,
· byl funkčně zaměřený (analýza a korekce metody řízení),
· byl adresný (ne směrem k veřejnosti),
· a nebyl určen k institucionálnímu přežití.
Označení „VP SSSR“ zde neznamenalo státní suverenitu ani „ruskou elitu“.
Šlo o technické označení procesu a pracovního kolektivu, vzniklé v konkrétním historickém a organizačním rámci.
Jakmile byl úkol splněn, proces skončil a kolektiv se rozpadl.
To je klíčové pochopit:
VP SSSR jako proces skončil, značka VP SSSR zůstala.
Přechod od procesu ke značce
Po rozpadu SSSR a změně globálních podmínek došlo k tomu, co je v řízení běžné:
funkční proces byl nahrazen značkou, která začala žít vlastním životem.
Značka VP SSSR se stala:
· nositelem autority minulosti,
· odkazem na „původní zdroj“,
· a později i prostředkem legitimace různých výkladů KOB.
Zatímco původní proces byl tichý, neveřejný a adresný, značka se postupně dostávala do veřejného prostoru. A s tím se nevyhnutelně měnil její charakter.
Od značky k ideologii
Ve chvíli, kdy značka přežije proces, nastává další fáze: ideologizace.
VP SSSR se přestává chápat jako historický pracovní kolektiv a začíná být vnímán jako:
· „autorita“,
· „nositel pravdy“,
· „jediný správný výklad“.
Tím se však děje přesný opak toho, co bylo původním smyslem KOB.
Metodologie, která měla sloužit k rozlišování procesů, je nahrazována vírou ve značku.
Místo práce s metodou vzniká práce s autoritou.
Místo zvyšování míry rozlišení vzniká loajalita k výkladu.
V této fázi už VP SSSR není procesem, ale ideologickým symbolem, který může být – a byl – používán různými směry, různými lidmi a pro různé cíle.
Důležitý důsledek
Z toho plyne zásadní závěr, který je nutné říci otevřeně:
KOB nestojí na značce VP SSSR.
KOB stojí na metodologii.
Kdo hledá v KOB autoritu, minulost nebo „správnou linii“, míjí její smysl.
Kdo ji čte jako pracovní nástroj rozlišování, nepotřebuje značky – potřebuje chápat procesy.
A právě zde se otevírá další kapitola:
jak a proč došlo k ideologizaci značky VP SSSR – a co to způsobilo ve vnímání KOB dnes.
6) Jak a proč došlo k ideologizaci značky
Aby bylo možné pochopit, jak se z Koncepce obecné bezpečnosti stal pro část lidí ideologický směr namísto metodologického nástroje, je nutné rozlišit dvě věci, které bývají často směšovány:
vznik koncepčních materiálů
a
jejich veřejné šíření a výklad.
To nejsou totožné procesy.
Původní analytické materiály, označované jako Dehermetizace a později Mrtvá voda, vznikaly v úzkém odborném okruhu s velmi vysokou metodologickou disciplínou. Byla to práce lidí, kteří byli schopni držet celistvost, pracovat s dlouhými časovými horizonty a přesně rozlišovat mezi pojmy, procesy a metodami. Texty byly náročné, tvrdé, ale vnitřně konzistentní. Neobsahovaly logické rozpory ani metodologické chyby.
Veřejné publikování a výklad materiálů KOB však už zajišťoval jiný kolektiv, vystupující pod značkou VP SSSR. Tento kolektiv nebyl totožný s původními autory a jeho složení bylo výrazně heterogenní.
Ne všichni jeho členové disponovali stejnou úrovní metodologické ukázněnosti, vzdělání a schopnosti pracovat s celistvým obrazem procesů, jaká byla vlastní původnímu autorskému okruhu. To se postupně začalo promítat do způsobu výkladu i do kvality některých pozdějších materiálů.
Zatímco Mrtvá voda si zachovává vysokou vnitřní soudržnost, v pozdějších materiálech – zejména v Základech sociologie – se začínají objevovat nepřesnosti, rozpory a problematická místa. Zpočátku byla tato místa interpretována jako úmyslně založené „miny“. S postupem času, s růstem zkušeností a s hlubším pochopením reálné úrovně myšlení ve společnosti se však ukazuje, že ve značné části případů nejde o záměr.
Nejde o miny.
Jde o limity.
Limity lidí, kteří KOB přenášeli do veřejného prostoru a kteří nebyli schopni udržet metodologickou čistotu původního materiálu. To, co je z pohledu metodologie chybou, nemusí být vnímáno jako chyba v prostředí, kde je běžná jiná úroveň abstrakce, jiná kultura myšlení a jiné nároky na přesnost pojmů.
Právě zde začíná proces ideologizace.
Jakmile nositel výkladu přestává zvládat metodologii, začne ji nahrazovat výkladem. Místo rozlišování se objevují hotové odpovědi. Místo práce s procesy se prosazují závěry. Místo nástroje vzniká identita.
Značka VP SSSR, která původně označovala dočasný proces, se v tomto okamžiku mění ve značku ideovou. Začíná plnit funkci autority. Neříká se už „podívej se, jak to funguje“, ale „takto to je“. KOB přestává být metodologií a stává se učením, ke kterému se lidé hlásí nebo proti němu vystupují.
To je klíčový zlom.
Ideologizace zde nevzniká proto, že by původní koncepce byla ideologická. Vzniká proto, že výklad přestává být metodologicky zvládnutý. Tam, kde chybí schopnost rozlišovat, nastupuje víra. Tam, kde chybí práce s mírou, nastupují absolutní soudy.
Tento proces není výjimečný. Je typický pro přechod složitých metodologických nástrojů do masového prostředí. Jakmile se nástroj dostane do rukou lidí, kteří jej neumějí používat, promění se v symbol. A symbol je vždy snadno ideologizovatelný.
Důležité je si uvědomit, že tímto procesem není diskreditována Koncepce obecné bezpečnosti jako taková. Diskreditována je pouze její ideologická interpretace. Metodologie sama zůstává platná – jen vyžaduje vyšší míru práce na sobě, než je většina lidí ochotna nebo schopna podstoupit.
Z tohoto pohledu je ideologizace značky VP SSSR nikoli zradou KOB, ale symptomem. Symptomem toho, že původní metodologická laťka byla pro veřejné prostředí příliš vysoko a že bez odpovídající kádrové základny nelze metodologii udržet v čisté podobě.
A právě proto má dnes smysl značku odložit a vrátit se k obsahu. Ne ke jménům, ne k autoritám, ne k výkladům, ale k metodologii samotné. Protože KOB buď zůstane nástrojem rozlišování, nebo se stane další ideologií. A to už by nebyl její smysl.
7) Co z toho plyne pro dnešního studenta KOB
Pokud si zrekapitulujeme vznik KOB, její původní účel, proměnu procesu v značku a následnou ideologizaci části výkladu, vyplývá z toho pro dnešního studenta KOB několik podstatných závěrů. Ne jako návod „jak správně myslet“, ale jako orientační rámec, bez něhož se studium snadno zvrhne v opak toho, čím KOB původně měla být.
První a zásadní věc je pochopení, že KOB není autorita sama o sobě. Autoritou není značka, jméno, kolektiv ani minulá role v procesu. Jedinou skutečnou autoritou je metodologie a schopnost s ní pracovat. Jakmile se student začne opírat o to, „kdo to řekl“, místo aby rozlišoval, jak je to řečeno a zda to odpovídá realitě, opouští půdu KOB a vstupuje do ideologického myšlení.
Druhá věc se týká vztahu ke zdrojům. Materiály KOB nejsou posvátné texty. Nejsou bezchybné, nejsou jednotné a nevznikaly v jednom čase ani za stejných podmínek. Číst je znamená rozlišovat úroveň textu, účel jeho vzniku a adresáta, nikoli je mechanicky přejímat. Studium KOB není memorování formulací, ale neustálé ověřování, zda daný výklad skutečně odpovídá popisované realitě.
Třetí závěr je možná nepohodlný, ale klíčový: KOB dnes nelze studovat „na autopilota“. Nestačí sledovat videa, opakovat pojmy nebo se zaštiťovat slovníkem. Pokud KOB někde ztrácí smysl, pak právě tam, kde se z ní stává hotový světový názor místo nástroje poznání. Student KOB musí počítat s tím, že část materiálů bude vyžadovat korekci, doplnění nebo i překonání – nikoli proto, že by byly „zlé“, ale proto, že vznikaly v jiné etapě řízení.
Čtvrtý dopad se týká osobní odpovědnosti. KOB není určena k tomu, aby člověka zbavila nejistoty nebo mu poskytla hotové odpovědi. Naopak – zvyšuje nároky na jeho schopnost samostatně myslet, nést důsledky vlastních závěrů a připustit omyl. Kdo hledá v KOB jistotu, skončí u dogmatu. Kdo v ní hledá nástroj rozlišování, zjistí, že jistota je nahrazena odpovědností.
A konečně pátý závěr: dnešní student KOB by měl jasně oddělovat cíl od prostředků. Cílem není „obhajovat KOB“, šířit značku ani vstupovat do sporů o výklady. Cílem je zvýšení vlastní míry rozlišování a schopnosti číst procesy v čase. Pokud studium KOB vede k pocitu nadřazenosti, k potřebě přesvědčovat druhé nebo k nálepkování „správných“ a „nesprávných“, pak se míjí účinkem.
Shrnuto:
Pro dnešního studenta KOB neplyne povinnost něčemu věřit, ale povinnost pracovat s metodologií poctivě. Oddělovat proces od značky, obsah od nositele, metodu od ideologického nánosu. A především – chápat KOB ne jako hotovou odpověď, ale jako otevřený pracovní nástroj, který klade stále vyšší nároky na toho, kdo jej chce skutečně používat.
8) Uzavření mýtů, otevření práce s metodologií
Tímto textem nejsou uzavírány dějiny Koncepce obecné bezpečnosti. Jsou uzavírány mýty, které se kolem jejího vzniku, autorství a značek v průběhu let nahromadily a které dnes brání její skutečné práci.
Bylo nutné oddělit:
· metodologii od nositelů,
· proces od značky,
· nástroj od jeho ideologických interpretací.
Bez tohoto rozlišení se KOB nemůže používat jako pracovní nástroj. Stává se buď historickým artefaktem, nebo předmětem víry a sporů. Ani jedno nebylo jejím původním smyslem.
PMT 101 proto není polemikou ani revizí minulosti. Je technickým vyčištěním prostoru. Umožňuje číst Koncepci obecné bezpečnosti nikoli skrze jména, kolektivy a výklady, ale skrze metodologii samotnou.
Od tohoto bodu dál není podstatné:
· kdo co kdy řekl,
· kdo pod jakou značkou vystupoval,
· ani jaké autority se na KOB odvolávají.
Podstatné je jediné: zda metodologie funguje při čtení reality, procesů a řízení v čase.
Tím se Projekt Mezimoří a Trojmoří posouvá do další etapy.
Ne k historii KOB, ale k její aplikaci.
Ne k výkladům, ale k práci.
Ne k identitám, ale k rozlišování.