Projekt Mezimoří a Trojmoří – 98. část – aneb Co je to vlastně civilizace?

22. 09. 2025 MM

1. Úvod

V minulém dílu jsme se dívali na Evropu jako na univerzitu lidstva. Ukázali jsme, že dějiny kontinentu připomínají jednu velkou školu, v níž si národy předávají zkušenosti: od Řecka a Egypta přes Řím až po dnešní Bohemii, která se stala univerzitním městem Evropy. Popsali jsme také, jak se výuka šíří od západu na východ a jak se do tohoto procesu zapojují i jednotlivé národy – Němci učili Čechy, Češi Slováky a dnes Slováci a Poláci učí Ukrajince.

Tentokrát se posuneme ještě hlouběji a položíme si otázku, která stojí za celým tímto řetězcem: Co je to vlastně civilizace?

Slovo civilizace slýcháme často – v médiích, v politice, ve škole i v hospodských debatách. Každý je přesvědčen, že ví, co znamená, a přitom se málokdy shodneme. Pro jedny je civilizace souhrnem měst, techniky a pohodlí. Pro jiné je to spíše kultura, umění, víra nebo společenský řád. A pro někoho dalšího může být civilizací už jen to, že není sám – že je někým druhým vnímán.

Reakce čtenářů na tuto otázku ukazují, že každý má pod pojmem civilizace uložený jiný obraz. Jeden vzpomene vysoké domy a dopravní ruch, jiný možnost klidu a soužití v přírodě, další třeba fungující systém zákonů. Proto se při debatě o tom, co je a co není „civilizované“, nikdy neshodneme. Každý totiž mluví o něčem jiném, i když používá stejné slovo.

V tomto textu se proto nevydáme cestou soutěže názorů, ale pokusíme se posunout samotný pojem. Navrhneme chápat civilizaci nikoliv jako stav, který by bylo možné vyhlásit a uzavřít, ale jako proces. A právě po stopách toho, o jaký proces jde, se společně vydáme.

2. Civilizace jako proces

Civilizace není stav ani hotový výsledek, ale neustálý pohyb, proměna, vývoj. To, co běžně vnímáme jako civilizaci, je jen její tvář v určitém okamžiku – technika, způsob bydlení, úroveň vzdělání nebo společenské zvyklosti. Ve skutečnosti je to ale jen forma, kterou lidstvo přijímá při svém postupném zrání.

Proces civilizace funguje na jednoduchém, ale neúnavně se opakujícím principu řetězového učení: zkušenější učí méně zkušené a ti pak učí další. V osobním životě to známe například z práce – starší kolegové předávají své zkušenosti mladším, kteří je později předávají nováčkům. Stejně to funguje i v dějinách národů: Německo učilo Čechy a Moravany, ti dále předávali znalosti Slovákům a dnes Slováci a Poláci budou učit Ukrajince. Civilizace je tedy především proces předávání a osvojování zkušeností, nikoli pevně daný stav.

Právě proto se lidé nikdy neshodnou na tom, co znamená být „civilizovaný“. Každý má pod tímto pojmem uložený jiný obraz – někdo si představí techniku, jiný úroveň hygieny nebo zdvořilostních zvyklostí. Z tohoto důvodu je nemožné změřit „civilizovanost“ společnosti jako celku. Ale na jedné věci se shodnout můžeme: civilizace je neustálý proces učení a proměny, v němž se lidstvo posouvá krok za krokem vpřed.

3. Co lze měřit – typ psychiky jednotlivce

Když se lidé hádají o tom, zda je nějaká společnost „civilizovaná“, nikdy se neshodnou. Důvod je jednoduchý: takové hodnocení je neměřitelné. Každý má pod slovem civilizace jiný obraz, a proto se míjíme.

Naopak u jednotlivce už jistá měřítka existují. Člověka lze posoudit podle toho, jaký typ stroje psychiky u něj převládá. To je konkrétní a pozorovatelné. Jeden člověk žije převážně pudy jako zvíře, jiný slepě následuje autoritu a zvyky jako biorobot, další dokáže prosazovat svou vůli a projekty jako démon, a jiný se snaží žít podle svědomí jako Člověk.

Právě tudy se proces civilizace projevuje nejzřetelněji: v překonávání nižších typů psychiky a směřování k vyššímu. Změna není vidět jen ve vnějších projevech, ale hlavně v tom, jak člověk myslí, co považuje za důležité a jak se rozhoduje.

Civilizace je tedy nejen procesem předávání zkušeností v rámci lidstva, ale zároveň i vnitřním procesem proměny člověka. A tento proces už měřit lze – na každém jednotlivci.

4. Cíl civilizace

Když mluvíme o civilizaci jako o procesu, je přirozené se zeptat: kam tento proces směřuje? Jaký je jeho skutečný cíl?

Na první pohled by se mohlo zdát, že cílem civilizace je technický pokrok, hromadění bohatství nebo zdokonalování společenských institucí. Ale všechny tyto věci jsou pouze prostředky – kulisy, v nichž se odehrává něco důležitějšího.

Skutečným cílem civilizace je proměna člověka v Člověka.To znamená: aby se lidská bytost naučila žít podle svědomí, rozlišovala mezi dobrem a zlem a vědomě jednala ve prospěch celku, nikoliv jen sama sebe. Aby se stala bytostí schopnou spojení se Stvořitelem, tedy součástí vyššího řádu, který přesahuje individuální život.

Tento smysl výstižně naznačuje i samotné slovo „člověk“. V ruštině „čelavěk“, což můžeme číst jako „celé věky“. Už v samotném názvu je skrytá připomínka, že vývoj člověka není otázkou jedné generace ani jednoho života, ale dlouhého řetězce zkušeností.

Civilizace tedy není cíl sama o sobě. Je to prostředí, ve kterém duše člověka dozrává, a cesta, na níž se lidstvo jako celek učí stát se tím, čím bylo od počátku určeno – opravdovým Člověkem.

5. Civilizace jako škola duší

Když jsme si řekli, že cílem civilizace je výchova člověka v Člověka, je třeba dodat, že tento proces se neodehrává jen na úrovni institucí, vědy či techniky. V jádru je civilizace prostředím, v němž se vychovává a vyvíjí duše.

Každá duše přichází na svět s určitými dispozicemi a s úkolem projít další část své cesty. Život jí klade překážky, zkoušky a příležitosti – a právě skrze ně duše sbírá zkušenosti. To, co nazýváme „společenským prostředím“, je ve skutečnosti třída školy života.

Překážky, které je třeba překonat, se často opakují:

• zvířecí návyky – parazitování, stádovitost, agresivita,

• pohodlnost a lenost,

• neschopnost převzít odpovědnost za sebe i za druhé.

Pokud se člověk naučí tyto lekce zvládat, jeho duše sílí a posouvá se do „vyšší třídy“. Kdo učivo nezvládne, musí je opakovat tak dlouho, dokud se nepoučí. Tak funguje univerzální princip, který zajišťuje, že žádná zkušenost není zbytečná.

Užitečným příkladem je Karel Havlíček Borovský, který si při pobytu v Rusku všímal chování obchodníků. Jejich jednání připomínalo projevy „mladých duší“ – sobeckých, nepoučených, zaměřených na okamžitý prospěch. Nešlo o odsudek, ale o konstatování: i tyto duše jsou na cestě a potřebují si projít svou lekcí.

Z tohoto pohledu je civilizace opravdu školou: nikdo není navíc, každý má svou třídu a své učivo. A až na tomto základě lze porozumět, proč je člověku často blízké chování podobné zvířatům – protože duše zvířecí fází skutečně prošla a nese ji v sobě jako vzpomínku. Právě proto je dalším krokem v našem zkoumání pohled na zvířecí typ psychiky jako na nejbližší a nejviditelnější stupeň, který člověk musí překročit.

Civilizace tedy není hotový stav, ale neustálý proces, v němž lidstvo předává a přijímá zkušenosti jak strukturně (školy, instituce), tak bezstrukturně (napodobováním, kulturou). Tento proces má objektivní základ – vývoj duší daný Stvořitelem – a zároveň subjektivní provedení, protože se uskutečňuje prostřednictvím konkrétních lidí a společností.

Shrnutí: civilizace je subjektivní provedení objektivního procesu vývoje duší.

6. Zvířecí typ psychiky v procesu civilizace

V předchozí kapitole jsme řekli, že civilizace funguje jako škola duší. Abychom porozuměli jejím lekcím, musíme se podívat na to, jak se v člověku projevují různé typy psychiky. Prvním úkolem duše v lidském těle je zbavit se návyků, které si přinesla ze zvířecího světa. Není to úkol jednoduchý a lze předpokládat, že trvá desítky inkarnací. V Koncepci obecné bezpečnosti označujeme tento raný typ stroje psychiky za zvířecí.

Člověk, jehož psychika se utváří převážně na této úrovni, sice má lidské tělo, ale řídí se hlavně pudy a instinkty. Život vnímá jako prostor pro naplnění základních potřeb – jídla, sexu, pohodlí a spotřeby. To, co přesahuje okamžitý prospěch, pro něj nemá význam.

Zvířecí typ psychiky se pozná například podle:

·        stádovitosti – člověk se bojí vybočit a raději následuje dav,

·        parazitismu – bere od druhých, aniž by sám dával,

·        krátkozrakosti – nevidí souvislosti, zajímá ho jen okamžitý užitek,

·      převahy pudů nad svědomím – jedná podle toho, co „chce tělo“, ne podle toho, co je správné.

Proč je člověku právě toto chování tak blízké? Odpověď souvisí s vývojem duše. Každá duše si totiž před vstupem do lidské etapy prošla i světem zvířat. Zkušenosti ze „zvířecí fáze“ v sobě nese dál, a proto se v lidském těle často znovu objevují: stádovitost, parazitismus, agresivita či pudové jednání. Mladá duše se k těmto vzorcům snadno vrací, protože je to pro ni známý a dříve osvědčený způsob existence.

Proč někteří lidé v tomto stavu zůstávají? Protože jejich duše jsou na nižším stupni vývoje. Teprve se učí základním lekcím – podobně jako malé dítě, které ještě nerozumí věcem dospělých, protože na ně nedorostlo. Civilizace jako proces proto zahrnuje i tuto fázi: vytváří prostředí, kde se i tyto „mladé duše“ mohou učit a postupně zrát.

Z pohledu celku není zvířecí typ selháním, ale nezbytnou etapou. Je to první třída ve škole života. Kdo jí projde, má šanci postoupit dál. Kdo se v ní zdrží, bude opakovat učivo, dokud se nenaučí ovládat své pudy a jednat jako člověk se svědomím. 

Podíváme-li se pozorněji po světě – a stačí jen po Evropě – můžeme vidět, že ve vývoji duší jsou velké rozdíly nejen mezi lidskými rasami, ale také mezi jednotlivými národy. Některé národy, zejména ty ve východní Evropě a dále, jsou z pohledu vývoje duší mladé a velmi mladé. Proto také vývoj civilizace postupuje od západu na východ.

7. Znaky skutečné civilizace (praktická rovina)

Abychom nezůstali jen u obecných úvah, ukažme si, jak se civilizace projevuje v každodenním životě. Skutečná civilizace nestojí na velkých prohlášeních, ale na malých a konkrétních skutcích, které dělají lidé mezi sebou.

1. Vztahy mezi lidmi

·        Civilizace je respektovat práva druhých.

·        Civilizace je nekrást, nelhat a nepovyšovat se nad slabšího.

·        Civilizace je nedělat druhým to, co nechci, aby oni dělali mně.

·        Civilizace je dokázat se omluvit, přiznat chybu a poučit se z ní.

2. Každodenní zvyklosti a osobní kázeň

·        Civilizace je nekálet na ulici, ale použít toaletu.

·        Civilizace je očistit si boty, než vejdu do domu.

·        Civilizace je nepít alkohol, nekouřit a maso jíst jen málo, nebo vůbec.

·        Civilizace je chovat se v přírodě jako její součást a neodhazovat odpadky.

3. Odpovědnost za práci a společný život

·        Civilizace je odvádět práci poctivě a kvalitně.

·        Civilizace je, když vás druzí nepředjíždějí zprava po krajnici.

·        Civilizace je respektovat dopravní pravidla, protože tím chráním sebe i druhé.

4. Život a zdraví

·        Civilizace je, když se rodí zdravé děti.

·        Civilizace je, když lidé umírají na stáří a ne na nemoci.

5. Prostředí a infrastruktura

·        Civilizace je funkční kanalizace a čističky odpadních vod.

·        Civilizace je třídit odpad, neházet všechno do jedné popelnice.

·        Civilizace je ekologické spalování odpadu namísto skládek v přírodě.

·        Civilizace je, když si můžeme natočit pitnou vodu přímo z kohoutku.

·        Civilizace je, když jsou u silnic čisté příkopy – a ne skládky odpadků.

Všechny tyto projevy mají jedno společné: ukazují, že člověk už nežije jen pro okamžité uspokojení vlastních potřeb, ale dokáže brát ohled i na druhé. A právě zde se zřetelně láme rozdíl mezi „zvířecím“ a „lidským“ typem psychiky.

A víte, jak nejlépe poznáte vyspělost národa? Podle čistoty jeho toalet.

8. Závěr – výzva čtenářům

Tento text není hotovou definicí, ale pozvánkou k přemýšlení. Slovo civilizace nosíme všichni ve slovníku, ale každý si pod ním představujeme něco jiného. Pokud jej ale uchopíme jako proces, můžeme vnímat, že jde o společnou cestu – cestu, na níž se mění člověk i celé lidstvo.

Civilizace nezačíná u velkých projektů a velkých slov, ale u drobných skutků v každodenním životě. Každý krok k poctivosti, čistotě a ohleduplnosti je krokem k opravdové civilizaci.

Proto výzva na závěr:

·        Zkuste si sami pro sebe odpovědět, co pro vás civilizace znamená.

·    A hlavně začněte sami u sebe. Není třeba čekat na druhé – změna začíná vždy u jednotlivce.

Každý, kdo dokáže překročit své pudy a žít podle svědomí, se stává nositelem skutečné civilizace. A právě v tom je naděje celého lidstva.

pokračování

minulý díl