Tajemství ovládání lidstva - 20. Schémata řízení

29. 12. 2025

„Velkorus často uvažuje dvojsmyslně, což působí neurčitě.

Vždy kráčí k pravému cíli, ale během chůze se ohlíží,

a proto jeho chůze vypadá váhavě a nejistě.

Ale hlavou zeď neprorazíš, a jen vrány létají rovně.“

(V. O. KLUČEVSKIJ)

    Celkově existují tři schémata řízení:

    1. Schéma programového řízení.

    2. Schéma programově-adaptivního řízení.

    3. Schéma prediktor-korektor (předpovídač-opravář).

    Všechna tři schémata prozkoumáme a porovnáme, přičemž budeme vycházet ze dvou základních předpokladů:

—    že uvedená schémata obsahují všechny základní prvky ze všeobecného schématu řízení (subjekt, objekt, prostředí, přímé a zpětné vazby, výsledek),

—    že známe informaci o minulém, průběžném a budoucím stavu systému.

    Na obrázku se to odráží v podobě už známého písmene „Ж“.

Schéma programového řízení

    Na obrázku 12-55 takové schéma vidíte. Připomíná všeobecné schéma řízení.

    Jak však můžete vidět, tak v tomto schématu:

—    Chybějí zpětné vazby!

—    Nezohledňují se změny vlivu prostředí.

—    Nezohledňuje se minulý, aktuální, ani možný budoucí stav systému.

Obrázek 12-55

    Jak potom takové schéma funguje?

    Velmi dobře se dá princip „programového řízení“ vysvětlit na příkladu obyčejné rakety, jejíž let je znázorněn na obrázku. Do rakety se ještě před jejím startem nahraje program, v kterém je přesně nastaveno, kdy a jak má raketa měnit směr, jak mají pracovat motory. Pokud si někdo pamatuje reportáže z kosmodromu „Bajkonur“, tak jedno z oznámení znělo takto: „Převíječka zapnuta.“ To znamenalo, že byl zapnutý mechanizmus s převíjením fotografického filmu, na kterém byly zaznamenány informace o letu: kolik sekund má raketa letět nahoru, kdy se má začít „obracet“ k cíli, jak má tento „obrat“ probíhat, kdy má raketa vypnout motory, v které sekundě má „odhodit“ hlavní část (družici nebo jadernou bombu).

    A nyní si představte. Raketa odstartovala, program běží, ale zafoukal vítr a raketu to položilo na bok. Ona to ale „necítí“. Tah motorů se snížil, ale raketa to „necítí“, což znamená, že se odklonila od plánované trajektorie.

    Následkem „rušení“, které mělo na raketu vliv jak zvenčí (vítr, déšť, sníh), tak i zevnitř (kvalita paliva, proces hoření mající vliv na tah motoru, vibrace korpusu rakety a mnoho dalšího), se raketa odklonila od naprogramované dráhy a cíl nezasáhla. Pokud nebyl odklon moc velký, tak je to ještě dobré. Ale pokud bylo „rušení“ silné, tak je možno říci, že raketu odpálili zbytečně. Odchylka byla příliš velká.

    Analogií takového řízení v lidské společnosti je direktivně-adresní řízení běžící přísně podle plánu. Je potřeba splnit plán za každou cenu! („Všichni ať sejí kukuřici!“ — N. S. Chruščov). Je potřeba či není potřeba, svítí slunce nebo leje, řídíš se přesně podle plánu a tečka. „Naším cílem je komunizmus!“ — a všichni šli k zadanému cíli bez ohledu na to, co se dělo ve společnosti. A tak se stalo, že do cíle nedošli, ale minuli ho tak výrazně, že to není ani k smíchu, ale spíš k pláči:

„Všichni toužili po komunizmu.

Uvidět tu krásu chtěly davy!

10 let lízaly zadek,

Ale zjistily, že není ten pravý.

(LIDOVÁ ČASTUŠKA Z OBDOBÍ KONCE CHRUŠČOVSKÉHO

„ODMĚKU“ A ZAČÁTKU BŘEŽNĚVOVSKÉ „STAGNACE“)

    I mnohé dnešní reformy, bez ohledu na řečičky o demokracii, pluralizmu, konstruktivním přístupu, trhu a mnohém dalším, demokratizátoři vykonávají zabedněně a „na silu“, jak za Chruščova. Tj. podle schématu „programovaného řízení“.

    Takže si to shrneme. Ve schématu programového řízení:

    1. Vnější zpětná vazba není přítomna. V systému řízení se nevyužívá informace o stavu vnějšího prostředí ani o stavu objektu řízení.

    2. Řídící signál je funkcí času (tj. každá sekunda je naprogramována jako při letu rakety). Může se jednat o řídící informaci, která prochází kanály vnitřních zpětných vazeb v řídícím systému. V lidské společnosti na úrovni státu může být „řídícím systémem“ například: ministerstva, vláda, úřad prezidenta.

    3. Všechny možné rušivé vlivy se zohledňují ještě ve stádiu projektování a tvorby samotného objektu, jeho řídícího systému, řídícího programu. A pokud nějaký vliv konstruktér zapomněl zohlednit, a raketa byla vypuštěna, tak zaručeně mine cíl.

    To samé se týká i demokratizátorských „reforem“, které všechny do jedné vždy končily a končí krachem. „Co když letíme špatným směrem?“ Už by bylo na čase, aby se „reformátoři“ nad tímto zamysleli. Měli to udělat už dávno.

    4. Úroveň maximální možné kvality řízení závisí na tom, do jaké míry řídící program odpovídá reálným podmínkám jeho realizace.

    To znamená, že pokud „konstruktér“ (manažer) zohlednil všechny možné vlivy a správně odhadl jejich sílu a čas působení, tak „let“ bude normální a cíl bude zasažen takřka přesně.

    A pokud „konstruktér“ (manažer) všechno nezohlednil, nebo nepřesně odhadl sílu (nebo dobu působení) nějakého rušivého vlivu, tak výsledkem bude neúspěch.

    5. Chybí zde pružnost reakce na změny vlivů. Je to tak proto, neboť všechno probíhá „podle pevného programu“ („striktně podle nařízení strany a vlády“).

Schéma programově-adaptivního řízení

    Podívejte se na samotné schéma a na obrázek 12-56.

    Na schématu vidíme známé prvky. A na obrázku je znázorněna raketa, která má za úkol sestřelit nepřátelský výzvědný satelit, který obíhá kolem Země a fotografuje všechny naše vojenské objekty.

Obrázek 12-56

    Co tedy vidíme na schématu programově-adaptivního řízení:

    1. Vnější zpětná vazba je přítomna.

    To znamená, že řídící systém rakety vyhodnocuje průběžný stav letu rakety a dává řídící signál ke korekci vznikající chyby během letu.

    2. Zohledňuje vliv prostředí na let rakety.

    3. Řídící signál vychází přímo z programu.

    To znamená, že je to podobné jako v prvním schématu, ale řídící signál z programu je zároveň korigován řídícím signálem, který reaguje na vnější rušivé vlivy na let rakety.

    4. Zohledňuje se průběžný reálný stav letu rakety (přítomnost „P“ v písmenu „Ж“). Z toho vyplývá, že řídící signál nezávisí jen na programu, ale i na reálných parametrech letu: tj. i na „vnějším prostředí“, ale i na „vnitřních“ parametrech rakety. Informace o těchto parametrech se šíří obvody vnitřních i vnějších zpětných vazeb, zpracovávají se, a na jejich základě se vytváří korekční řídící signál.

    5. Z bodu č. 4 vyplývá, že reakce systému na rušivý vliv je do určité míry pružná.

    6. Jestliže se zohledňuje nejen aktuální stav rakety během letu (přítomnost „P“ v písmenu „Ж“), ale i minulé „M“ stavy všech parametrů rakety, tak se podstatně zvyšuje i stabilita procesu letu.

    7. To znamená, že kvalita řízení podle tohoto schématu (programově-adaptivního řízení) je výrazně vyšší než podle schématu programového řízení.

    Ale i toto schéma může být v některých případech nedostatečné. Vysvětlíme si proč.

    8. Řídicí systém (subjekt) si všimne odklonu rakety od nastavené trajektorie a hned udělá opatření, aby vrátil raketu na požadovaný kurz. Raketa se začíná vracet zpět, na zadanou trajektorii. Ale jestliže je velmi těžká a má velkou setrvačnost, tak po dosažení správné pozice na trajektorii se nedokáže okamžitě zastavit, ale setrvačnost ji žene směrem k opačné odchylce. Tj, zanáší ji.

    Řídicí systém si nového odklonu (zanesení) „všímá“ a začíná vracet raketu na požadovaný kurz. A znovu se stane to, že v důsledku setrvačnosti raketa „přeskočí“ požadovanou polohu na trajektorii a „zanese ji“ dále.

    Takto se raketa kolem zadané trajektorie vlní jako po sinusoidě. To znamená, že raketa neletí přesně rovně po trajektorii, ale neustále kolem ní „přeskakuje“ doprava, doleva, nahoru, dolů. Celý tento systém se chová jako vibrační systém.

    9. Kromě toho, díky mnoha dalším „drobným“ nuancím dochází v řídícím systému k neustálému hromadění chyb — odchylek od vypočítané trajektorie. Výsledkem toho je, jak říkával dělostřelec Jaško z filmu „Svatba v Malinovce“: „Bum-bác a mimo!“ Letí naše raketa, letí, a družici nesetřelí. Minula.

    Analogií práce takového systému ve společnosti je činnost našich reformátorů zkázy, kteří kolísají ze strany na stranu, přeskakujíc hranice rovnovážného režimu. Od extrému k extrému. Nejdříve pivo, vodka, tabák — všude a 24 hodin denně! K tomu ještě globalizátoři přidali i narkotika. Nyní se „reformátoři“ začali zajímat o „ochranu populace“. Propagují pivo už jen v noci! Nyní pivo už není pro děti vhodné. Jenže ony si na něj už zvykly.

    To samé se týká i reforem na venkově. Nejdříve podle hesla „farmáři, to zní pyšně“. A nyní, když je venkov zničený, rozhodli se ho revitalizovat cestou „národního projektu“. A tam už chlapi nejsou, jen stařečci.

    To samé je i v armádě. A všude.

    Je to jako v písni V. S. Vysockého:

„Jednou je v zahradě neúroda,

Jindy dobytek uhyne.

Poté se vřed na blbém místě spraví.“

    Za tuto situaci může nejen schéma programově-adaptivního řízení. Pokusy reformátorů „reagovat“ na situaci bez jasné dlouhodobé strategie řízení země v podmínkách neustálého vlivu „světového zákulisí“, zaměřeného na likvidaci Ruska, už z principu nemůžou vést k úspěchu.

    Ale právě reakci na situaci (tj. adaptaci) považuje vedení Ruska za hlavní směr své práce. V únoru 2006 se konala prezentace knihy nějakého Alexeje Čadajeva z okruhu lidí kolem Putina. Název knihy zní „drsně“: „Putin. Jeho ideologie.“ To znamená, že dostal souhlas k jejímu vydání. A co jsme se v knize dočetli: „Doktrína je obšírnou metodou. Jako metoda nemůže specifikovat cíl. Je způsobem, jak reagovat na situaci a vytvářet nové směry pohybu“.

    Jak prosím? Takže vůdce země nepotřebuje mít cíle, ke kterým zemi vede, ale stačí reagovat na vzniklé situace? Tato myšlenka samozřejmě nepatří Čadajevovi, ale Eduardovi Bernsteinovi (jednomu z vůdců sociální demokracie 1850-1952): „Cíl není nic, pohyb je všechno.“

    Na obrázku 12-57 vidíme specifický příznak řízení podle principu „prediktor-korektor“.

Obrázek 12-57

    Tento specifický příznak spočívá v tom, že systém řízení v tomto schématu zohledňuje prognózu budoucnosti. Vzpomeňte si, milí čtenáři, na všechno, co jsme si řekli o prognóze, o proroctví, o smyslu míry, o matici-matrjošce-nálevce, o stabilitě.

    Na obrázku je místo rakety zobrazen pomyslný „let lidstva na planetě Zemi“ k stanovenému cíli — „let k Bohu“. Samozřejmě, že to není v přímém smyslu, ale ve smyslu snahy o život v souladu s Božím záměrem, který má Bůh vůči lidstvu, jako určitému supersystému, který vytvořil s nějakým cílem. My tyto cíle musíme rozpoznat a budovat v souladu s nimi život tak, aby byl vektor chyby minimální. Vzpomeňte si na všechno to, o čem jsme mluvili v kapitole o globálním evolučním procesu a globálním historickém procesu.

  Řízení ve schématu „prediktor-korektor“:

    1. Je založeno na prognóze chování se systému, vycházejíc z informace o jeho minulém chování, o jeho aktuálním stavu a o vlivu prostředí. Otázce prognóz jsme se už věnovali dost podrobně. Kdo chce, může se k tomuto tématu vrátit.

    2. Řídící systém reaguje nejen na už zrealizovaný odklon od ideálního režimu, ale v první řadě reaguje na ty „body v horní části písmena „Ж“ (tj. všechny možné cesty dalšího rozvoje), které mají tendenci se realizovat.

    3. Z bodu č. 2. vyplývá, že přímé a zpětné vazby probíhají přes prognózovanou budoucnost.

    4. Informace o minulosti se používá na minimalizování chyb, které můžou časem narůstat v důsledku chyb vznikajících v prognózách.

    5. Vektor stavu je v tomto schématu větší než vektor stavu ve schématu programově-adaptivního řízení, protože kromě „minulosti M“ a „přítomnosti P“ obsahuje i parametry prognózované „budoucnosti B“.

    6. Toto schéma má velmi pružné, nestandartní řízení. Je to v první řadě díky nutnosti prognózovat budoucnost, a to je velmi mnohohranný a zároveň celostní proces, který si vyžaduje tvořivý přístup.

    7. V tomto schématu se dosahuje nejvyšší kvality řízení, protože snižuje prakticky na nulu fázový posun mezi rušivým vlivem a řídícím vlivem (tj. zpoždění řídícího vlivu vůči rušivému vlivu).

    To znamená, že rušivý vliv ještě ani nestihl nastat, a už je zohledněn! A není potřeba utrácet energii kličkováním ze strany na stranu kolem ideálního režimu, tj. na korekci chyb.

    8. Toto schéma umožňuje využít zdroje systému na zvýšení rezervy stability řízení a zvýšení produktivity systému ve vztahu k vektoru cílů (o tom budeme mluvit v kapitole „o procesech probíhajících v supersystémech“). V předcházejícím schématu se tyto zdroje používají k odstranění odklonu od ideálu (ke kličkování ze strany na stranu).

    Schéma činnosti, zobrazené na obrázku, je maximálně jednoduché. Vidíte 3 kroky a 4 body.

    První krok k prvnímu bodu. Děláme prognózu rozvoje situace na základě smyslu míry a všeho toho, co jsme si řekli v kapitole o prognózách.

    Začíná pohyb ke stanovenému cíli (vektoru cílů), k bodu č. 1.

    Zároveň neustále vyhodnocujeme stav systému. A pokud něco „nesedí“, tak děláme korekci nejen metod a způsobů dosažení cíle, ale i korekci samotného cíle, tj. znovu děláme prognózu (výsledkem je bod č. 2).

    Druhý krok. Začíná pohyb ke zkorigovanému cíli, tj. k bodu č. 2.

    Znovu vyhodnocujeme stav celého systému a při odhalení jakýchkoli nedostatků děláme korekci:

—    buď metod a způsobů dosažení cíle,

—    nebo samotného cíle,

—    nebo obou.

    A tak dále.

    Samozřejmě, nedělá se to přerušovaně, po částech, ale souvisle.

    Toto schéma je použitelné jak pro velmi velké, tak i pro malé supersystémy (firma, podnik, odvětví, město, země, lidstvo).

    Co se týče Ruska, tak za účelem informační podpory vedení země je potřeba založit Prognosticko-konceptuální centrum (PKC), které by se zaobíralo prognózami rozvoje situace v Rusku a ve světě, a vytvářelo by návrhy korekcí kurzu. Takové jedno centrum by dokázalo nahradit všechny ty sovětology, politology, strategická centra, instituty globálních problémů a všechny podobné darmožrouty. To, jaké by PKC mělo být a jak by mělo pracovat, je na samostatné téma.

    Vše se zdá být jasné a jednoduché. Ale není!

    Právě zde je kořen problémů, neštěstí a trápení lidstva, protože právě zde vznikají otázky typu: „kam směřovat?“, „jaký je smysl lidského života a smysl života celého lidstva?“.

    Hned za tím následuje otázka: „Existuje Bůh nebo ne?“

    A pokud existuje, o čemž jsou mnozí přesvědčeni, tak vzniká otázka: „Který z bohů je skutečným Bohem?“ Tj. existuje skutečný Bůh, a existují i vymyšlení bohové. Odtud se dostáváme k náboženstvím a náboženským věroukám.

    Všem přemýšlejícím a logicky myslícím lidem musí být zjevné, že pokud lidstvo ve svém „rozvoji“ dospělo ke globální systémové krizi, tak nešlo správným směrem! (přesněji řečeno: vedli ho špatným směrem).

    Lidstvo tak přišlo do bodu, kdy si už musí přiznat chybu svého směřování, a pokud se chce vyhnout globální katastrofě, tak se ihned musí otočit správným směrem — vykročit cestou k Božímu království.

    To znamená směrem k tomu, co učil Kristus („..buď vůle tvá jak na zemi, tak i na nebi“) i Mohamed („..veď nás po cestě pravé, po cestě těch, kterým pomáhals.“, „..už se jasně odlišila pravá cesta od poblouznění. Kdo věří Bohu, ten se chytil spolehlivé opory, která se nezhroutí“, „..a ať je mezi vámi občina, která vyzývá k dobru, povzbuzuje k dobrému a chrání před špatným. Ti budou šťastní“).