Energetické a informační možnosti egregoru (13/2)

22.07.2026

    Pokud energetické nastavení parametrů člověka odpovídají parametrům egregoru (složení polí v biopoli, frekvence polí, polarizace atd.), tak v takovém případě může egregor energeticky:

—   Člověka přepálit (v takových případech je zvykem říkat například: „vyhořel v práci, „zhroutil se“ ze stresu, žalu).

—   Potlačit vůli člověka (v takových případech se říká: „změkl“, „stal se z něj slaboch“).

—   Člověka zfanatizovat (v takových případech se říká: „ztratil zdravý rozum“, „zacyklil se v.“).

    To všechno je možné, pokud se v příslušném energetickém nastavení sám člověk obrací ve svém vnitřním světě k informaci, kterou disponuje příslušný egregor.

    Je to možné i v případě, pokud člověk neumí odolat pokusu egregoru v něm vyvolat zájem o příslušnou informaci, aby si poté tohoto člověka k sobě pevně připoutal. Mnozí z vás už jistě měli zkušenost, že vás obtěžovaly „neodbytné myšlenky“, které nešlo vyhnat z hlavy. Tehdy si lidé pomyslí: „Proč mi tato blbost stále leze na mysl?!“ Tak to je právě ten případ, kdy se egregor snaží v člověku vyvolat zájem o určitou informaci, aby se později podle ní řídil. Charakter této informace může být rozmanitý: od banálního „běž a vypij si pohár vína!“, až po kriminální „běž a zabij ho!“.

    Pokud je mezi člověkem a egregorem vytvořen stabilní energetický kontakt a alespoň minimální informační jednota, tak i všechna zbylá informace „na egregoriální téma“, kterou člověk disponoval, ale měl ji odloženou kdesi „vzadu“ jako nepotřebnou nebo na ni už zapomněl (nebo ji uchovával v hlubinách duše jako velmi důležitou), může být egregorem v chování člověka aktivována. Tj. jak v lidovém přísloví: „Drápek uvízl, ptáček je v pasti!“

    Egregor může také dočasně blokovat paměť, intelekt, úrovně a systémy organizace psychiky. V takových případech se říká: „zasekl jsem se“, „nemůžu na to přijít“, „nejde mi to na rozum“, „vyletělo mi to z hlavy“ atd. Dodám, že toto blokování je vždy jen dočasné a jeho efektivita bývá různá (nadlouho zapomněl nebo si najednou vzpomněl, zapomněl úplně všechno nebo jen nějaký detail, epizodu).

    Ale egregory dokáží nejen škodit a dělat problémy. Egregory dokáží i pomáhat. Egregor tak může:

—   Člověka nasměrovat k nějaké nové informaci. V takových případech se říká, že „z ničeho nic se začal věnovat politice (historii atd.)“.

—   Člověku odevzdat novou informaci během biopolového kontaktu. To je tehdy, když říká „osvítilo mě“.

    Ze všeho uvedeného by mělo být jasné, že v lidském chování a jeho záměrech je potřeba umět rozlišovat:

—   osobnostní složku,

—   egregoriální složku.

    To znamená, že je potřeba se naučit vědět, kdy člověk jedná ze své vůle, a kdy je v moci egregoru a jedná pod jeho vlivem.

Pod řídícím vlivem

vzájemně si odporujících egregorů

    Pokud se psychika nějakého člověka nachází pod vlivem vzájemně si odporujících egregorů (obr. 13-27), tak takoví lidé si v duchu říkají: „Trhá mi to srdce.“

    Při dlouhodobém pozorování (několik týdnů/měsíců) chování takového člověka je očividné, že jeho chování je nelogické. Je vnitřně konfliktní a odporuje si. Přitom žádné viditelné příčiny nenajdete. Kromě toho, člověk může náhle a z nepochopitelných příčin cítit psychickou slabost a skleslost.

    Příčina psychické slabosti a skleslosti v tomto případě spočívá v tom, že vzájemně si odporující egregory využívají tohoto člověka jako „energetickou dojnou krávu“.

    Rovněž se může u tohoto člověka „bezdůvodně“ a nesmyslně náhle vyskytnout emoční nabuzenost podobná opojení.

    O objevování se takových stavů u sebe psal i Vladimir Semjonovič Vysockij ve své básni:

Mé druhé „Já“

Můj vkus a požadavky jsou zvláštní,

Jsem, mírně řečeno, exot:

Můžu současně kousat sklenice

I číst Schillera bez slovníku.

Mám v sobě dvě „Já“, dva póly planety,

Dva různí lidé, dva nepřátelé.

Když jeden se chystá na balet,

Druhý se chystá na dostihy.

Být drzým mě ani nenapadne,

Když žiji život první osoby.

Ale často se dere na svobodu,

Druhé „Já“ v masce bídáka.

Bojím se a potlačuji toho bastarda.

Ach, můj bouřlivý osude.

Bojím se chyby, stává se,

Že potlačuji nesprávné druhé „Já“.

Když v duši odkrývám verše

Na místech, kde je upřímnost sama,

Tehdy mi číšnice dávají na dluh

A ženy mě hladí zdarma.

Ale najednou k čertu letí ideály,

Jsem hrubý, netolerantní a zlý.

Jen sedím a tupě jím sklenice,

Házejíc Schillera pod stůl.

A soud běží. Celý sál mi hledí na záda.

Pan prokurátor, pan soudce,

Věřte mi, já jsem nerozbil ten výklad,

Ale mé podlé druhé „Já“.

A prosím vás, nesuďte mě přísně.

Dejte mi šanci, a neposílejte do basy.

Na soudy budu chodit jako divák

A k soudcům chodit na večírky.

Už nebudu rozbíjet výklady

Ani tváře občanům, to si pište!

Znovu spojím obě polovice

Mojí nemocné, rozpolcené duše.

Vykořením, pochovám, zahrabu,

Očistím a nic neskryji.

Cizí je mi toto „Já“ mé druhé,

Ne, to není mé druhé „Já“.

    Dodám, že v nemalé míře k takovému psychickému stavu přispívá i požívání alkoholu a narkotik, o čemž budeme podrobně mluvit v příloze „Tajemství vína“. Co se týče V. S. Vysockého, tak jemu se do konce svého pozemského života nepodařilo „vykořenit, pochovat, zahrabat“ své druhé „Já“. To ho také zahubilo.

Jak řídí čarodějové, senzibilové, kněží,

šamani a další mágové

    Pro libovolného praktikujícího mága (čaroděje, senzibila, církevního hierarchu, šamana atd.) je každý dostupný egregor (včetně nelidských egregorů, například zvířecích) prostředkem k řízení životních okolností těch lidí, kteří jsou k danému egregoru připojeni.

    Všeobecné hrubé schéma takového řízení vypadá následovně.

    — Mág si v hlavě vytvoří představu nějaké situace, která podle jeho názoru změní situaci v jím kontrolované skupině lidí požadovaným směrem. Tato představa je konkrétním informačním blokem, který je nadělen určitou mírou (textovou, zvukovou, námětovou atd.). Materiálním nosičem tohoto bloku informace je mozek a tělo mága, a jeho biopole.

    — Biopole přenáší tento informační blok na nový materiální nosič: na egregor.

    — Egregor v souladu se svým programem (algoritmem) zpracovává tento informační blok a „odevzdává“ („vyzařuje“) mágem vytvořenou představu všem lidem připojeným k egregoru. Takto idea začíná ve větší či menší míře ovládat masy.

    Výsledný efekt závisí na „síle“ mága, na jeho schopnosti vytvářet působivé myšlenky, a také na vytvoření vhodné doprovodné situace při vštěpování myšlenky (rituály a podobné činnosti v obrazovém a zvukovém rozsahu). Příklady takových doprovodných situací jsou například: šamanský rituál, církevní bohoslužba končící kázáním kněze, shromáždění zednářů s rituály zasvěcení, konference vědců, politiků s rituály zvolení vedoucích orgánů a projevy „autorit“ atd.

    Takto mágové řídí přes egregor situace vznikající v životě lidí (obr. 13-28).

    Vždyť právě situace formují vztahy mezi konkrétními lidmi. Z celého souboru těchto vztahů se formuje systém společenských vztahů, který zase určuje stav a život společnosti jako celku.

    Podobné schéma může posloužit i na popis vyléčení nemocného člověka senzibilem. Mezi lidmi je dávno známo, že „všechny nemoci jsou od nervů“. Toto tvrzení znamená, že se člověku „pokazil“ „algoritmus činnosti mozku“, „odchýlil“ se od své normální funkce. V praxi to znamená, že člověka něco trápí, sužuje, mučí. To znamená, že nejzákladnější „dílčí míra“ z jeho „celkové mnohorozměrné míry-matrice“ se odchýlila do té či oné strany. Jestliže se změnila „míra“, tak nějakým způsobem změnila i informační stav člověka. A v souladu s trojjednotou to vedlo k „materializaci“: člověku se vytvořil žaludeční vřed. Ten začíná „matérii“ léčit „matérií“: tabletkami, výluhy atd. Na krátkou dobu to může pomoct. Avšak vřed se objevuje znovu.

    Co dělá senzibil léčitel? Posadí se před nemocného a začíná na něj působit svým „senzibilním magickým pohledem“, nějakým „nesrozumitelným“ šepotem (zvuky), svým biopolem a dalšími „speciálními metodami“. Ale nedělá to jen tak, ale cílevědomě. Pomocí svého informačního vlivu mění potřebným směrem informační stav člověka, což zase vede k návratu „dílčí míry“ člověka do požadovaného stavu (a tím pádem i „celkové míry“). A v souladu s trojjednotou dochází k „materializaci“: vřed mizí.

    To je všeobecné schéma. Druhá věc je, že senzibil léčitel musí umět určit diagnózu, vědět, jak se dívat a co šeptat.

    Jeho informační vliv může být doplněn o bylinky a tinktury. Ale ty slouží jen jako doplněk informačního stavu, pomáhají odstranit bolest nebo informační vliv posilňují, protože mnozí lidé pro svou „víru“ ve vyléčení potřebují vidět i nějaký lék. Je to tak, protože mnozí lidé neuznávají a nechápou objektivní existenci informace, tj. nechápou trojjednotu. Možná chodí i do kostela, ale ve své podstatě jsou materialisté.

    Co se týče senzibilů léčitelů, tak ti většinou všechny své dovednosti zdědili po rodičích nebo příbuzných. Dnes se mnozí speciálně tyto léčebné metody učí.

    Mimochodem, přesně takto léčili i v dávné minulosti, tj. jde o projev dávných lidových tradicí, dávné kultury. Proto by se tyto metody měly nazývat tradičními, ale z nějakého důvodu (?) je nazývají netradičními, alternativními. Ve skutečnosti tyto netradiční léčebné metody naše oficiální medicína používá.

    Nyní by všem čtenářům mělo být jasné, že toto všechno může každý člověk sám se sebou v režimu samořízení dělat. Je potřeba to jen učit všechny lidi už od dětství. Ale to už musí být jiná organizace, jiná koncepce řízení všech společenských procesů.

    Nyní se vrátíme k mágům, šamanům a čarodějům.

    Zde je potřeba připomenout dva typy pohledů na svět: mozaiku a kaleidoskop. Vždyť mág vytváří myšlenkovou představu na základě svého subjektivního chápání situace. Ale absolutní většina dnes existujících mágů je vychována a připravena v mezích biblické kultury. Takže ani není potřeba říkat, jaké myšlenkové představy jsou schopni vytvářet.

    Pokud si vzpomeneme na amorálnost, která dominuje v dnešní společnosti, tak zjistíme, že mnozí mágové můžou použít a používají egregor k anonymnímu zneužívání lidských možností ve svých cílech. Je potřeba si uvědomit, že to je možné jen v případě, pokud tito lidé, za prvé, nejsou schopni odhalit nabuzení své psychiky egregorem. Za druhé, pokud i tento egregoriální vliv odhalili, tak je potřeba umět se z něj vysvobodit. A za třetí, nejlepší je umět ochránit svůj vnitřní svět před vpádem jakéhokoliv egregoru.

   Každý „mág“ (stejně, jako každý člověk) by měl vědět, že i on sám, ovládajíce svůj egregor, může být řízen zvenčí jako biorobot prostředky, které přesahují jeho chápání. Vždyť vnímavost mága není bezhraniční, a psychika masy lidí je organizována hierarchicky (a mág v této hierarchii nestojí nejvýše).

V důsledku toho ne všichni mágové dokáží „nahlížet“ do vyšších a pro ně nepřístupných hierarchií „jemnohmotného světa“ (tj. hierarchie egregorů). Proto ani nemusí vůbec tušit, že jsou řízeni egregorem s vyšší úrovní chápání a hodnocení všeho, co se děje v lidské společnosti, tím spíše, pokud se to týká globální politiky (obr. 13-29).

    Výrazným příkladem je církevní hierarchie.

    Proto pokud se mágové i obyčejní lidé chtějí takovému osudu vyhnout, potřebují v prvé řadě znát a chápat trojjednotu a základy DVTŘ.

Mág se může stát nejen slepým vykonavatelem, biorobotem egregoru, ale může se stát i jeho nevolníkem, zajatcem. Příčinou takového otroctví je biopolová energetická závislost mága na egregoru. Tato závislost vzniká tehdy, když je běžná komfortní úroveň mága v jeho každodenním životě zabezpečována díky nerovnoměrnému rozdělování energie v systému „mág-egregor-skupina lidí“ ve prospěch mága (obr. 13-30).

    Příkladem takového energetického vampirizmu jsou „zapálení řečníci“, jako například Anpilov. Dá se to říci i slangem dnešních mladých lidí, že takoví „vůdci“-mágové se na své vystoupení „chodí zhulit“ energií přítomných lidí. A po vystoupení se často ptají: „No, jaký jsem byl?“ Pro ně je důležitější JAK, a ne CO řekli. A co je hlavní, tak bez tohoto „dopingu“ nedokáží spokojeně žít! Pokud je jim zabráněno vystupovat nebo pokud se sami rozhodnou odejít z veřejného života a vzdají se vystupování, tak jejich biopole zůstane narušeno, protože si sami bez pomoci egregoru nedokáží znormalizovat svou energetiku na komfortní úroveň.

Egregoriální vedení

    Egregoriální vedení konkrétního člověka může probíhat ze strany vzájemně si neodporujících egregorů. Délka života egregorů zpravidla převyšuje délku života člověka. Toto vedení bývá součástí dlouhodobé strategie egregoru a začíná už v dětství v období formování osobnosti člověka.

Jednoduše řečeno, egregor má vlastní intelekt (o mnoho mocnější než intelekt jednoho člověka) a stanovuje si jisté cíle (formuje vektor cílů). K řešení určitých úkolů potřebuje účast člověka. Toho si egregor najde sám. A v zájmu dosažení určitých cílů usměrňuje činnost tohoto člověka po celý jeho život: učí ho, radí mu, pomáhá mu, chrání ho atd. (obr. 13-31).

    A protože najít už „hotového“ dospělého člověka pro konkrétní cíle bývá těžké, tak je pro egregor jednodušší si vychovat potřebného „specialistu“ už od dětství. Například budhistický egregor vytváří a připravuje k potřebnému období nového Dalajlámu.

    Mnozí čtenáři si nyní řeknou: „To je super!“ Super, super. Ale ne tak úplně. Jde o to, že taková pomoc ze strany egregoru:

    1. Může v člověku vytvořit iluzi vlastní moudrosti a předvídavosti. Vždyť přes egregor má člověk přístup k osobním zkušenostem mnoha lidí v mnoha pokolení. A z DVTŘ je známo, že si nesmíme vytvářet iluze, protože dříve či později se rozplynou „jako sen, jako ranní mlha“. Iluze zmizí a zůstane nám z nich pouze reálné zklamání (a může se vyskytnout i seriózní problém).

    2. Egregor chrání člověka před situacemi, v kterých by se projevila jeho osobní nezpůsobilost. To vede k tomu, že takový člověk se považuje nejen za moudrého a neomylného, ale stává se neschopným překonávat chyby, přehodnocovat své rozhodnutí a činy, překonávat těžkosti a prohry.

    3. Nakonec člověk může sám sebe obelhat iluzí „vlastní moudrosti“, ale může také vědomě či nevědomě obelhat touto moudrostí lidi v okolí, protože celková statistika bude prakticky svědčit o bezchybnosti přijímaných rozhodnutí a činů daného člověka, kterého životem „vede“ egregor. To přivede mnoho lidí k přesvědčení: „Není potřeba přemýšlet! S námi je ten, který o všem rozhodne za nás!“. A to už je extrémní úroveň davo-„elitářství“.

    Ale když „moudrý führer“ přece jen udělá chybu, tak následky můžou být velmi vážné, až katastrofické.

    4. Přivádí člověka k energetické závislosti na egregoru, pod jehož vlivem rostl a vyrostl. Tento mechanizmus jsme už popsali v předcházejícím bodě.

    5. Energetická závislost je upevňována informační závislostí, a přesněji „informační nesvobodou“ nebo „informačním omezením“. Jde o to, že egregor chránil svého svěřence (po celý jeho život) před kontaktem s egregoriálně cizí a egregoriálně nepřijatelnou (podle „názoru“ egregoru) informací. Takovým způsobem věděl „svěřenec“ jen to, co si přál egregor.

    A i kdyby měl tento „svěřenec“ egregoru velmi ucelený charakter a ucelený pohled na svět, rozvitou kulturu vnímání světa a myšlení, tak bude stále defektní. Jeho defektnost se bude projevovat v tom, že v jeho vnitřním světě se prakticky nebude vyskytovat informace, kterou odmítá egregor, pán tohoto člověka. Vždyť egregor ho už od narození chránil před takovou „cizí“ a pro něj „nevhodnou“ informací. A v případech, kdy se člověk přece jen setkává s takovou egregoriálně pro něj nevhodnou informací, tak její vnímání a zpracování tímto člověkem bude:

—   buď zkreslené,

—   nebo překroucené,

—   nebo blokované.

    Může se tak dít z následujících příčin:

—   nabuzení psychiky egregorem, který člověka „vede“ životem,

—   egregor vsugeruje člověku tematicky jinou informaci, než je ta, kterou by měl vnímat a zpracovávat,

—   blokování paměti egregorem,

—   navození energetického nepohodlí, což naruší jednotu emočního a významového režimu duše, což zase znemožní korektně zpracovávat potřebnou informaci.

    Někdy v 70. letech 20. století promítali film „Ještě jednou o lásce“. Byl tehdy velmi populární. Hlavní hrdiny hráli: Doroninová, Lazarev, Jefremov. Ještě i dnes ho občas dávají v televizi. V tomto filmu je jedna scéna, kde jaderní fyzici oslavují u někoho v bytě po úspěšných testech, které proběhly na objektu „alfa“. A tam, tehdy ještě mladý Širvindt v připitém stavu žaluje Doroninové, že se nestal znamenitým vědcem, ale jen vykonavatelem cizích myšlenek a plánů. A dále se vykresluje takto (není to citát, ale jeho smysl): ‹‹Jede tramvaj po kolejnici. Zastavení: chlapec jde do školy. Tramvaj pokračuje dále. Zastavení: udělování cen na fyzikálních olympiádách žáků. Zastavení: sportovní úspěchy. Zastavení: ukončil školu s vyznamenáním. Zastavení: úspěšně postoupil na fyzikální průmyslovku. Tramvaj jede dále. Všichni jsou nadšeni z úspěchů. Semestrální práce, skvělý diplom, brilantní ukončení studia na univerzitě. Zastavení: dostal prestižní práci v prestižním vědecko-výzkumném institutu…A najednou se tramvaj pokazila a dále už nejede, navždy se zastavila. Nic se neděje, žádný postup atd. ››

    Toto je, milí čtenáři, obraz egregoriálního vedení v případě, kde „širvindtovský“ egregor člověka drží jen v režimu spotřeby, slávy, komfortu, a neučí ho překonávat těžkosti, neúspěchy a tvořit nové věci. Potom to vypadá tak, jako by se člověk v životě jen „vezl v tramvaji“, která ho šetří před únavou a nečasem, vše se mu daří, problémy ho obcházejí. A poté najednou „bum-bác“ a vše se obrátilo vzhůru nohama. Proč? Člověk jednoduše nebyl připraven.

    Z toho plyne ještě jeden, pro všechny důležitý závěr. Netřeba se bát žádné informace. Vždyť ona existuje objektivně. A když někdo říká „vypínejte televizor“, v kterém darebáci „celkem seriózně“ uvažují nad tím, zda je potřeba nebo není potřeba zdanit prostituci, „zakázat nějakou stranu nebo hnutí“ (nevyhovující Kremlu), „nepouštět“, „nepovolit“ a jiné „ne-“, tak je to všechno hloupost, protože informace existuje objektivně. Zákazy se nic nevyřeší a nezmění. V takovém případě je východisko jen jedno: dávat lidem jinou informaci, takovou, která odhalí všechnu skrytou podlost a lež každé špatné informace (a ta je důsledkem nespravedlivé koncepce), aby se člověku protivilo mít něco s touto informací společného.

    Díky všemu výše popsanému je možné pochopit, že z informačního hlediska je osobnost takového člověka jen neúplný fragment egregoru, který ho „vede“ životem. Tento fragment je ztělesněn v biomase člověka, který je „svěřencem“ svého egregoru-pána. A tento fragment neobsahuje žádnou jinou informaci kromě té, kterou si pro svou existenci „vybral“ daný egregor. Proto není vůle takového člověka svobodná. Je nevolníkem egregoru, protože nedokáže překročit hranice toho, co mu může nabídnout „jeho egregor“, který ho „vede“ životem.

    Osobnost takového člověka se podobá kazetě, na kterou je zapsána jen ta informace, která vyhovuje danému egregoru. A tuto informaci „na kazetě“ egregor chrání jak před smazáním, tak i před zápisem cizí, nedovolené (podle „názoru“ egregoru) informace.

    Pokud člověk vedený egregorem disponuje nějakými magickými nebo jinými „superschopnostmi“, tak to je jen detail, protože tento člověk nepřestává být neoddělitelnou součástí „svého“ egregoru, a fakticky jeho otrokem, protože tento egregor zformoval i osobnost svého „svěřence“.

    Ale Člověk s velkým začátečním písmenem potřebuje mít přístup k libovolné informaci. A to je první nevyhnutelná podmínka k tomu, aby se mohl ucházet o funkci náměstka Boha na Zemi. Dostupnost k libovolné informaci (a fakticky svobodu vůle) může nevolník egregoru získat jen v takovém případě, pokud nebude možné blokovat v jeho psychice přístup k egregoriálně cizí informaci. Jen tehdy bude moct na základě takto zpřístupněné informaci vědomě řídit své chování. Jenže sám to nevolník egregoru udělat nedokáže, nemá na to v „hlavě“ potřebné „informační moduly“, protože egregor ho před takovými moduly chránil, a neměl ani v plánu je svému „svěřenci“ dát. Proto to bez postranní pomoci nepůjde.

    Takovou pomoc mu můžou poskytnout:

—   Druzí lidé, kteří existující situaci chápou a jsou schopni prakticky pomoct.

—   Bůh, který může přímo do situace zasáhnout a udělat vše potřebné. Přitom je potřeba chápat, že Bůh neprojevuje člověku své milosrdenství jen tak z nudy, ale dělá to v souladu s vlastními cíli.

    Ale v obou případech je potřeba mít na paměti, že po vysvobození člověka z egregoriálního otroctví se určitým způsobem změní i jeho egregor-pán.

    Všichni lidé by měli vědět, že egregor může osobnost člověka „uchvátit“ a „unést“, zaměřujíc úsilí této osobnosti na cíle, které zná gregor, ale které nejsou známy člověku. Oceánský proud takto může unést loďku s rybářem. Pravda, rybář má v tomto případě svobodnou vůli, protože se tomu může bránit. Ale pokud rybář ztratil představu o své poloze v proudu a ztratil energetickou možnost realizovat svou svobodnou vůli (ztratil vesla, plachty, benzín), tak je s ním konec a oceánský proud ho zanese kdoví kam.

    Člověk musí vědět: svoboda vůle, to je sebedisciplína ve výběru cílů a v plnění možností.

    Všichni „bojovníci za svobodu“ žádají: „Svobodu! Svobodu!“ A když se jich zeptáš: „co je to svoboda?“, tak neumí odpovědět. A následují je stejně zabednění „bojovníci“. Svoboda od čeho? Vždyť ve vesmíru je vše navzájem propojeno a podmíněno. A v tomto smyslu člověk nemá žádnou svobodu, kromě jediné. Svoboda člověka spočívá jen v tom, vnímat okolní svět svými individuálními receptory: jednomu je horko, druhému chladno; pro jednoho je něco sladké, pro druhého ne dost; pro jednoho je kde co hlasité, pro druhého tiché atd. A tečka! V ničem jiném svoboda není. Dokonce pochopení člověkem získané libovolné informace závisí na míře jeho chápání, tj. na algoritmu zpracování přicházející informace jeho mozkem. A tato míra (tento algoritmus) se v člověku formuje pod vlivem mnoha faktorů (výchova, vzdělávání), a také pod vlivem egregorů.

    V roce 1988 Adin Steinsaltz (izraelský žid, duchovní rabín všech židů v Rusku) v rámci střetnutí s akademikem Velichovem (a dalšími) měl přednášku o Talmudu (Steinsaltz přeložil babylonský Talmud do ruštiny) v Ruské akademii věd, kde řekl, že podle Talmudu se člověk může nacházet jen ve dvou stavech:

1.    Svobody.

2.    Totality.

    Přitom uvedl i definici těchto dvou stavů:

    Totalita (lat.: totus – úplný, plný, celý) – to je soucit s druhou duší, druhými dušemi, tj. žít podle svědomí, mravně, lidsky, tj. v jednotě s druhými lidmi.

    Svoboda – to je odmítnutí kontaktu s druhou duší (dušemi), odmítnutí soucitu.

    Nyní si každý můžete vybrat, v jakém režimu chcete mezi lidmi žít.

    Zde je vhodné připomenout, že každé slovo představuje kód, míru nějaké věci nebo jevu. Vždy pronikejte do smyslu slova až na jeho podstatu. Tehdy mnohé pochopíte. Speciálně se to týká používání zahraničních slov. Například dnes je moderní slovo „tolerance“. Zní to krásně. Ale v překladu to znamená „snášenlivost“. Chcete být „tolerantními“?

    Tak snášejte všechno dnešní bezpráví.

Biopolový vpád a ochrana před ním

    Biopolový vpád egregoru do lidské psychiky je možný jen v případě energoinformační jednoty:

—   psychiky člověka jako celku (nebo alespoň nějakých jeho fragmentů) a

—   egregoru.

    Uvedu jeden příklad z příkladů biopolového vtrhnutí egregoru do lidské psychiky. Pokud v sobě egregor uchovává duše zemřelých (nebo jejich informační duplikát – je to vysvětleno v kapitole „Interakce člověka s egregory“), tak se určitá část těchto duší může v tělech živých lidí projevovat jako „přistěhovalci“.

   Podobně to funguje i v případě, pokud egregor obsahuje běsy. V. I. Dal je ve svém skvělém „výkladovém slovníku“ definuje takto (obr. 13-32):

    „Běs“ je zlá nehmotná bytost (tj. nějaký informační modul na polovém nosiči, možná fragment nějakého egregoru — aut.), zlý duch, démon, satan, ďábel, čert, Belzebub, král nebo kníže temnot, král pekla, podsvětí; had, temný, nepřítel, protivník, nepřátelská síla, nečistá síla, nedobrý, pokušitel, přízrak, šajtán, černá síla, nepřítel lidského rodu. Pomstychtivý a zlý člověk nebo lstivý, mazaný, rafinovaný.

    Kromě toho má Dal ve svém slovníku ještě celou stranu podobných „přívlastků“. A jak už asi chápete, tak každý „přívlastek“ má vlastní vibraci. A pokud proniká do egregoru, tak v něm dále existuje. Proto může „pronikat“ do těl živých lidí a existovat v nich jako „přistěhovalec“.

    V obou případech se takoví „přistěhovalci“ stávají přímými obsesory lidských duší, jejichž psychika je závislá na egregoru (i v důsledku všemožných mágů a čarodějů).

    Je potřeba říci i o existenci méně důležitých a slabších informačních modulech na polových nosičích, které člověku škodí, především jeho zdraví. Senzibilní léčitelé je nazývají „přísavkami“, „larvami“ atd. Tyto informační moduly se přisávají k určitým lidským orgánům (játra, ledviny, střeva atd.).

    Z toho plyne, že jedním z prostředků ochrany (a zřejmě i nejefektivnějším) je energoinformační cizost psychického stavu člověka ve vztahu k egregoru.

    To předpokládá, že člověk musí umět řídit své emoce a rozum (věcnou část svého myšlení).

    A jak to udělat? Je to možné, pokud člověk žije mravním životem, podle svědomí, neustále zvyšujíc svou míru chápání. „Vtáhnout“ takového člověka do zlého egregoru je velmi těžké.

    Ježíš Kristus učil: „Buďte jako děti!“ Co to znamená? Děti jsou čisté, je společnost ještě nepředělala k obrazu svému: pokud jim je špatně, tak pláčou; pokud jim je něco směšné, tak se smějí. Děti například podvědomě cítí, že přišel zlý člověk. Děti cítí všechno a mají vše napsáno na tváři. Někteří dospělí lidé mají také vše napsáno na tváři, neumí skrývat své pocity, jsou upřímní, ve všeobecnosti to odpovídá trojjednotě „matérie-informace-míra“. Co má člověk „na srdci“ (rozMĚŘenou informaci), to se také materializuje na tváři. Proto se v KSB mluví o tom, že na zformování Lidského režimu psychiky je potřeba se snažit o jednotu emočního a rozumového režimu duše, tj. snažit se o to, aby se myšlenky, slova a skutky nerozcházely.

    Proto člověk při odhalení pokusu o biopolový vpád (pocítil, že se s ním bezdůvodně začíná něco dít, něco „nedobrého“) musí:

    a) Zaměřit svou pozornost na proud egregoriálně cizí informace a stabilně tento proud udržovat (přičemž udržovat tento proud v jednotě emočního a smyslového režimu duše, tj. umět uchovat svou psychiku v normálním, klidném stavu).

    Pokud to člověk dokáže (a měl by to umět každý, „umět se ovládat“, a nepanikařit, nestresovat se, nebát se atd.), potom je schopen cílevědomě řídit svou vnímavost a svou rozlišovací schopnost. V takovém případě:

    b) může vědomě do svého vnitřního světa přijmout

—   program,

—   strategii,

—   cíle vtrhnutí,

    a udělat si v tom jasno.

    c) Když si člověk ujasnil, co od něj egregor nebo mág chce, tak se může rozhodnout naložit s podsouvanou informací tak, jak sám uzná za vhodné:

—   Může s podsouvanou informací souhlasit a vyplnit ji.

—   Může podsouvanou informaci „vzít na vědomí“, aby si to všechno ještě bez unáhlení promyslel a rozhodl se až potom.

—   Může začít podsouvané informaci aktivně odporovat.

    Zde bych také ještě rád čtenářům připomněl, že není potřeba se bát žádné informace. Vždyť každá informace objektivně existuje a nesmíme od sebe odhánět to, co je v reálném životě. Je potřeba jen chápat vše, co se děje. A rozhodovat se až po pochopení libovolně získané informace. A znovu stojí na prvním místě (na první prioritě) světonázor a metodologie. Buď člověk chápe, co se děje („mozaika“), nebo to nechápe a dopouští se chyb („kaleidoskop“).

    Zde máte, milí čtenáři, model svépomocné ochrany před vnějšími vpády do vaší psychiky. Ochrání vás nejen před egregoriálními vpády, ale i před běsy, dušemi zemřelých, mágy, senzibily, i vnucovanými názory na různé otázky ze strany politiků, „vůdců“, „vedení“, médií.

    Je zde ale jedno “ale“. Spočívá v tom, že do člověka je možné vložit potřebnou informaci, pokud předtím sníží „práh jeho vnímavosti“ (obr. 13-33).

Obrázek 13-33

To znamená, že člověk si nevšimne, že do něj něco vložili. Informaci přijme podvědomě. Pokud to řekneme odborným jazykem, tak v podvědomých obrazech.

    Taková informace se nazývá „informační mina“, která může být následně aktivována (odpálena). Někdy může k aktivaci přijít až za velmi dlouhou dobu. Tato technologie je už dávno tajnými službami používána. Možná jste už ve filmech viděli takové scény, v kterých nějaký významný člověk (funkcionář ve straně, člen mafie) po telefonátu vyskočí z okna, nebo se střelí do hlavy. Přitom to dělá klidně, bez emocí, jako nějaký biorobot. Můžete si být jistí tím, že mu v telefonu z okna vyskočit nepřikázali. Řekli mu nějaké zakódované slovo nebo soubor čísel, který byl signálem pro odstartování programu sebelikvidace. A tento program je právě tou „informační minou“, která do něj byla vložena už dříve (možná před několika lety). Je to svého druhu „kódování“, o kterém už mnozí čtenáři jistě slyšeli. A tajemství toho všeho se skrývá v trojjednotě: slovo (míra) nese určitý obraz (informaci), kterému nutně odpovídá konkrétní jev (materializace).

    Důležitým bodem při vkládání „informační miny“ je snížení prahu vnímavosti daného člověka. Běžně se to dělá pomocí alkoholu. Pod vlivem alkoholu člověk ztrácí nad sebou kontrolu. A v tomto okamžiku do něj vkládají informační minu. Výsledek je očividný. Lidé některých profesí a funkcí nesmí v žádném případě alkohol požívat.

    Samozřejmě, existují i rafinovanější způsoby snížení prahu vnímavosti. Je jich mnoho. Ale princip těchto metod spočívá ve zneužití psychologických slabostí člověka, kdy „mineři“ vytvoří situaci, kdy si člověk práh své vnímavosti sníží sám. Kromě vína existují i ženy, úplatky, strach, závist atd.

    Rada, jak zabránit vložení do sebe „informační miny“, byla dána už v dávné minulosti: nejenže není třeba zvát do své psychiky různé běsy a ďábly (a to se děje tehdy, když člověk hřeší, nadává a celkově se nechová jako Člověk), ale dokonce i když přijdou k člověku bez pozvání, sami z vlastní iniciativy (a takřka vždy mají tvar konkrétního člověka, a někdy je to sugesce), tak je potřeba je odmítnout a pod žádnou záminkou s nimi nevstupovat do kontaktu. Démoni se vás budou snažit „vytočit“, vyvést z míry. V závislosti na situaci je potřeba udělat vše, aby se tak nestalo: od primitivního „třísknout dveřmi a odejít“ do složitějšího a vyžadujícího si „železnou vůli“ – nevšímání. Ať si běs „šlápne do lejna“ sám. Týká se to nejen přímé komunikace, ale i účasti v různých diskuzních fórech na internetu. Tato rada se týká i vztahů s egregory, které člověka lámou a deformují.

Co je to „sobor“

    Během let „přestavby“ a „reforem“ se v patriotických kruzích rozšířila a ujala slova „sobor“ a „sobornost“. Přitom v chápání patriotů se tato slova spojovala se slovem „ruský“. Pro ty, co už zapomněli, připomenu, že dokonce existovala politická strana v čele s generálem KGB Sterligovem, která se nazývala „Ruský národní sobor“. Patrioti do této strany vkládali velké naděje.

    Hned dám několik otázek k zamyšlení: „Kdeže je dnes tato strana a její „vůdce“ generál KGB Sterligov? Jakých výsledků dosáhla? Kde jsou její členové a co nyní dělají?“ Je zřejmé, že všichni upadli do zapomnění. Proč? Protože nepochopili smysl slova „sobor“. Vedoucí představitelé RNS si mysleli, že pokud mechanicky sjednotí ruské lidi do nějaké organizace, tak se jim podaří „pohnout horou“. Nepodařilo se.

    Znovu otázka: proč? Protože mechanické sjednocení k úspěchu nevede. Obrazně řečeno, pokud je jeden Rus „za cara“, a druhý Rus „za generálního tajemníka“, tak se je sjednotit nepodaří. A libovolná struktura ať už stranická, odborářská, závodní atd.) je jen jednou sedminou plné funkce řízení (viz. Kapitola DVTŘ).

    Dokonce i slovo „Rus“ je třeba pochopit. Kdo a jak bude určovat, zda si Rus nebo ne? Podle pasu? (dnes je tato kolonka zrušena. Ale i když ještě existovala, tak za úplatek bylo možné do pasu napsat cokoliv, jak o tom zpívali v bardské písní z období „stagnace“: „Má rodné jméno Srul a v dotazníku Saša.“). Nebo podle analýzy krve či velikosti lebky? A kdo bude „analyzovat“ a „měřit“? „Lékaři záškodníci“? Podrobněji je o tom napsáno v příloze, kde je objasněno vše, co se týká národnosti.

    Přesně tak je to i se slovem „Slovan“. „Bratři“-Slované ze Slovenské republiky (část bývalého Československa) zakázali přicestovat k nim na návštěvu Slovanu Lukašenkovi z Běloruska, ačkoli ten se v té době snažil realizovat politiku sjednocení slovanských národů. Pokus selhal. „Slovanští bratříčci“ z bývalých stran Varšavské smlouvy, kterým pomáhalo i carské Rusko, i Sovětský svaz, nyní vstupují do neslovanského NATO.

    Takže co je to sobor?

    Nahlédněme do „Výkladového slovníku živého velkoruského jazyka“ V. I. Dala. Slovo „sobor“ (coбopъ) najdeme ve vysvětlivkách slova „sobirat“ (coбиpaTЬ = shromažďovat):

    „Sobor“ je 1) shromáždění, zasedání hodnostářů (země nebo duchovenstva) k poradě nebo k rozhodování o důležitých věcech. Sobor celé ruské země. Ekumenický sobor – sobor všech biskupů; sobor statkářský – sjezd duchovenstva jedné země nebo oblasti. Černý sobor – jen z mnichů. 2) Hlavní kostel ve městě nebo jeho části.

    Zajímavá jsou i Dalem uvedená pořekadla a přísloví v souvislosti s tímto slovem: „Ne vše se zpívá v soboru“, „Zpívají v soboru, ale jedí na dvoře“, „S tvým ksichtem do soboru na polední mši?“ (zde je pod slovem „sobor“ myšlen „kostel“).

    Ve „Výkladovém slovníku ruského jazyka“ od S. I. Ožegova a N. J. Švedové je všechno jednodušší:

    „Sobor“ – 1. Shromáždění, sjezd. Zemský sobor, církevní sobor, statkářský sobor (sjezd služebníků křesťanské církve), 2. Hlavní nebo významný kostel ve městě, v klášteře.

    Kromě toho, u Ožegova se (na rozdíl od V. I. Dala) objevuje i slovo „sobornost“.

    „Sobornost“ – to je duchovní blízkost mnohých společně žijících lidí.

    Pozorný čtenář si už jistě všiml, že slovo „sobor“ bylo v názvu Sterligovy strany „přitáhnuto za uši“.

    Výsledek je známý, neboť „jak nazvete jachtu, tak bude také plavat“.

    Co se týče sobornosti jako „duchovní blízkosti“ lidí, tak vzniká otázka, čím se dá měřit „duchovnost“ a „duchovní jednota“. Kde je míra tohoto jevu? Budeme lidi hodnotit podle toho, kdo chodí častěji do kostela? Nebo podle toho, jak člověk v životě v různých situacích jedná? A kdo to bude měřit?

    Čtenářům, kteří se pozorně obeznámili se vším doteď popsaným materiálem, musí být nyní jasné, že:

    „Duchovnost“ – to je míra souladu s Bohem. Tečka! To znamená, že pravidla a normy, kterými se člověk řídí, musí maximálně odpovídat cílům a úkolům, které jim zadává bůh. Pokud chce člověk tyto cíle a úkoly rozpoznat, musí vstoupit s Bohem do přímého dialogu, používajíc a rozvíjejíc přitom svůj smysl míry (o čemž jsme mluvili v DVTŘ), a rozvíjejíc intuici. A správnost svého chápání pokynů Tvůrce může člověk posoudit výlučně sám pomocí zhodnocení stability průběhu „celkového chodu věcí“ ve svém životě:

    — Pokud správně chápe, co mu říká Bůh přes záblesky intuice, a řídí se těmito „pokyny shora“, tak se okolnosti v jeho životě formují poměrně úspěšně.

    — Pokud se ve svém chápání Boží nápovědy dopouští chyb nebo ji ignoruje, nebo se tyto věci vůbec „nenacházejí v okruhu jeho pojmů“, tak je průběh jeho života velmi nestabilní: „jednou je v zahradě neúroda, jindy pomře dobytek.“. Samozřejmě bývají také případy, kdy má takový bezbožník období, kdy se mu vše daří. Ale dříve či později takové „šťastlivce“ postihne velké neštěstí. A pokud si tuto myšlenku, milí čtenáři, spojíte se zákonem času, tak vám bude jasné, že v dnešním informačním stavu se to „šťastlivcům“ děje o mnoho častěji a rychleji. Příkladů by se dalo uvést mnoho, o takových případech nás každý den informuje televize.

    Ale vrátíme se ke slovu „sobor“. Dnešní patrioti očividně převzali toto slovo z dobrého úmyslu (dávné tradice, pilíře, svaté Rusko, zvonění zvonů). Převzali ho, ale nenaplnili jasnou mírou chápání. Vždyť „sobor“ je jen shromáždění v jeho dávném chápání. A na shromáždění chodí různí lidé s různými názory. Včetně provokatérů. Své chápání dobromyslní organizátoři RNS lidem neobjasnili, nenadělili ho mírou. Patrioti předpokládali, že je všechny sjednotí „duchovnost“. Ale ani zde si neujasnili, co to vlastně je.

    Kromě toho všeho, dobromyslní patrioti nezohlednili, že patrioti nemusí být nutně monarchisté: ti, co jsou pro cara a kněží. Patrioti existují i mezi členy jiných stran. Slovo „patriot“ (v překladu z němčiny: „patriot“, z latiny: „patriota“, z řečtiny: „patriotes“, což v překladu znamená „krajané“ a „Patria“ je „Vlast“) v ruštině znamená:

1.    Člověk, který vroucně miluje svou Vlast.

2.    Člověk, který je oddaný nějaké věci.

    Proto jsou patrioti i mezi skutečnými komunisty (a ti, kteří položili svůj život a prolili svou krev ve Velké vlastenecké válce, nebyli patrioti?). Existují i mezi členy jiných organizací a stran. I mezi nestraníky. Jenže globalizátoři všem našim patriotům vštěpili do hlav (v první řadě úsilím „vědců“ a církevních představitelů) různé chápání toho, jak by měli lidé spolu žít. A týká se to i chápání „duchovnosti“. A tuto rozdílnost chápání lidí, kteří mají odlišné názory na mnohé otázky, není možné překonat žádnými příkazy ani krásnými slogany na shromáždění (soboru). Dá se to udělat jen tehdy, když mají lidé na organizaci života stejné nebo velmi blízké názory. A tak to bude vždy, pokud budeme hluboce analyzovat libovolný společenský jev, pokud půjdeme až k samému kořenu („dívej se na kořen věci“).

    Nyní, když jsme se seznámili s objektivním jevem duchovního života lidí, který má název egregor, můžeme si dát i definici toho, co je možné nazývat „soborem“.

    Sobor – to je egregor, ke kterému je připojeno mnoho lidí s velmi blízkým viděním světa, pamětí, pravidly života, které jsou blízké Božím pravidlům.

    Jednodušeji řečeno, z hlediska všeho toho, co jsme si do této doby řekli o egregorech, tak sobor je egregor lidí s velmi podobnými „vibracemi“ (biopole), které jsou následkem stejnosti životních pravidel orientovaných na Boží pravidla. Takový egregor je vlastně sobornou osobností (13-34).

    Avšak tato soborná osobnost je NADosobním nástrojem koordinace všech lidí k tomuto egregoru připojených. Přitom každý z těchto lidí je nositelem jen nějaké části znalostí a dovedností potřebných k realizaci „společného díla“, kterým se souborný egregor zaobírá.

    V tomto případě je egregor společným dědictvím všech, kteří jsou na něj připojeni. A pracuje nejen na ty, kteří jsou na něj připojeni, ale pracuje i pro zájmy celé společnosti.

    Avšak existence ideálního souborného egregoru je možná jen ve společnosti, kde lidé nejsou rozděleni na mágy (konající jak vlastní vše si dovolování, tak i „anonymní“ vše si dovolování jejich pánů) a jim podřízený dav. V současné společnosti není tohoto stavu ještě dosaženo. Navzdory tomu se souborný egregor formuje už několik let. Formuje se v první řadě z lidí, kteří celou duší i srdcem přijali KSB a začali se v praxi řídit jejími tezemi, a také těmi, kteří i před KSB žili dle Božího způsobu, a KSB jen srozumitelněji zformulovala to, čím se nevědomky řídili během celého svého dosavadního života. KSB jen vyvedla všechny jejich podvědomé ideály na úroveň vědomí. To znamená, že mravní ideály vyjádřené v pohádkách, legendách, bylinách, dostaly v KSB ucelenou podobu v moderním pojmovém a terminologickém aparátu.

Obrázek 13-34

  Formování souborného egregoru neprobíhá bez problémů. Přemýšlející lidé to určitě registrují a přijímají s pochopením. Samozřejmě, jsou i chyby. Ale nemýlí se pouze ten, kdo nic nedělá. A pokud bychom se báli chyb a raději nic nedělali, tak by ani nic nevzniklo. A „cestu úspěšně zdolá jen po ní jdoucí“.

    Je potřeba však vědět i o možném nebezpečí. Nebezpečí vzniká tehdy, když je do souborného egregoru propašována lež. Lží znečištěný egregor se mění na kolektivní bláznovství jednotlivých rozumných lidí k tomuto egregoru připojených. Tato skutečnost předpokládá pravidelné očišťování od lži (samočištění). Při formování egregoru „K Božímu království“ jsme se několikrát s podobnými případy střetli a očividně to nebylo naposledy.

    Takovou lží znečištěný egregor je nebezpečný nejen pro lidi připojené k egregoru, ale i pro všechny ostatní, protože jsou v kontaktu s účastníky egregoru, kteří na ně mají vliv. Kromě toho, i tito „ostatní“ se občas můžou k danému egregoru přímo připojit. Egregor znečištěný lží přetváří a posiluje lži a chyby svých jednotlivých členů. Může to vést ke kolektivní nefunkčnosti, chybám, problémům mnoha lidí, a dokonce i společenským katastrofám, protože informace takového souborného egregoru má pro lidstvo globální význam.

    Je potřeba ještě odlišovat „soubornost“ od „stádovitosti“. Dá se to na základě chápání typů režimu psychiky. Jedinci „Homo sapiens“ s režimy psychiky „padlý“, „zvíře“, „biorobot“, nemůžou v žádném případě vytvořit „soubornost“, můžou vytvořit jen „stádovitost“. „Soubornost“ se může zformovat jen z lidí, kteří usilují o Lidský režim psychiky.

Egregor je lidský výtvor

    Ve společnosti existuje velké množství různých skupin lidí, z nichž každá je zformována na základě nějakých zájmů, pro které se lidé nadchli. Může to být hudební styl, kouření, pití, ideologie, náboženské věrouky a všechno se nedá ani vyjmenovat. A co je to „zájem“? Je to v první řadě informace, informační popis, informační zdůvodnění každého „zájmu“. Muzika sama o sobě nese informaci. Popis rituálu „opití se“ a získání „požitku“ je informace. Libovolná ideologie je popsána v knize nebo brožurce atd. A všechna tato informace je rozMĚŘena, neboli nadělena mírou (algoritmem, pravidly, rituály atd.). Vše to tkví v hlavách různých lidí. Lidé „studují“ biopole. Nakonec každá skupina, která se vyčleňuje svými specifickými informačními příznaky, generuje příslušný egregor.

    Libovolný egregor je ve vztahu k jednotlivci NADosobnostním faktorem. Už jsme si vysvětlili, že egregor je „mocnější“, než kterýkoliv člověk. Egregor proto může člověka

—   zabít,

—   vyléčit,

—   nebo „sežrat“.

    Egregor toho může dosáhnout buď přímým vlivem na člověka, nebo ovlivňováním situace okolo něj, v první řadě přes lidi, kteří mají na daného člověka vliv, přes okolní lidi, a v mnoha případech i přes zvířata.

    A ačkoli libovolný lidský egregor je nadosobnostním faktorem, který může lidi ovládat, tak stále to není pravý Bůh, Tvůrce a Všedržitel.

    Egregor je lidský výtvor, je to jejich kolektivní biopole („duch“). A proto je egregor samotných lidí funkční jen omezeně, protože vykonavateli „činnosti egregoru“ ve společnosti jsou lidé, jejichž psychika je egregoru podřízena. Ale pokud lidská psychika není egregoru podřízena, potom je egregor bezmocný. A pokud je psychika egregoru podřízena jen částečně, jen svými „částmi“ („fragmenty“ psychiky), tak právě tyto „části“ určují míru možností egregoru tohoto člověka ovlivňovat.

    A co je to „společenské vědomí“? Může něco takového existovat? Vědomí jednoho člověka, to je jasné. A vědomí celé společnosti, „společenské vědomí“? To je co, soubor vědomí? Marxisticko-leninská filozofie tvrdí, že „společenské vědomí, to je duchovní život společnosti, který je určován podmínkami materiálního života lidí a způsobem výroby materiálních statků a se změnou společenské existence se mění i společenské vědomí“. Takže „stručně a jasně“, matérie je prvotní! Ale co je to „duchovní život“ se z marxisticko-leninské filozofie pochopit nedá.

    Nyní, když už víme, co je to egregor, můžeme dát jasnou a stručnou odpověď i na tuto otázku.

    „Společenské vědomí“- to je egregor. Klíčovým prvkem je v něm algoritmus myšlení a chování množství lidí v konkrétní společnosti.

    Informace k zamyšlení. Nyní si, drazí čtenáři, zkuste představit, že by lidstvo na planetě Zemi úplně (nebo částečně) zmizelo v důsledku globální katastrofy. Lidé by zmizeli, ale egregory by zůstaly. A přesně to se událo s civilizací, která existovala před tou naší (Atlantida). Co se začalo dít s egregory? Popřemýšlejte sami. Vždyť kolektivní biopole, která v tom nejprimitivnějším chápání tvoří nějaký vibrační systém, nadále „vibrovala“ i po zmizení lidí. Jen přišla o svou „nabíječku“ (chyběli lidé!). Ty „slabé“, „málo výkonné“ vibrační systémy se poměrně rychle „vybily“. Ale „výkonné“ vibrační systémy (egregory) mohly vibrovat ještě velmi dlouho (světlo vyhaslé hvězdy putuje vesmírem celá tisíciletí). Mohly se dožít do objevení se nových lidí, po čemž je začaly k sobě připojovat. I se všemi z toho plynoucími následky. A jestliže se nová lidská civilizace (naše) začala rozvíjet podle nespravedlivé koncepce organizace života, tak je dost možné, že na tom měly svůj podíl egregory, které přežily. A přežily ty „nejmocnější“.

    Ale Bůh, když tuto situaci viděl, nechal novou civilizaci běžet ne po biologické cestě rozvoje, který probíhal v minulé civilizaci (Atlantidě), ale po technokratické cestě rozvoje. Bůh viděl, že lidstvo žijíce v biologické civilizaci se neumí samostatně osvobodit ze zajetí davo-„elitářství“. Technokratická cesta rozvoje lidstva (jako „supersystému“) nakonec vedla ke změně poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času (zákon času), o čemž jsme podrobně mluvili v 11. kapitole. A tento nový informační stav, ve kterém se aktuálně lidstvo ocitlo, objektivně rozkládá systém davo-“elitářství“. Objektivně! „A chytračili oni, a chytračil Bůh. A Bůh je nejlepší z chytráků“ (Korán).

    Proto bez ohledu na všechny hanebnosti mezilidských vztahů, které dnes v Rusku (a ostatních zemích) dominují, žijeme v obdivuhodné době! Máme to štěstí žít v době, kdy se mění organizace lidí na celé planetě. A máme nejen štěstí žít, ale také se aktivně podílet na tom, aby na Zemi zvítězila spravedlnost, život podle Božských pravidel. Velcí proroci o tom jen snili: „Nechť je vůle Tvá i na Zemi, tak jako je v nebi“ (Kristus). „Nechť stane se z vás občina, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. A takoví budou blažení“ (Korán 3:104). V rozvoji lidstva nastal ten okamžik, kdy je potřeba udělat rozhodný krok a absolvovat etapu přeměny „z jednoho stavu do druhého“. Je potřeba přejít od nespravedlivé organizace života ke spravedlivé. Je potřeba opustit režim psychiky zvířete, zombie a démona a přejít k režimu psychiky typu Člověk. Tak to bylo naplánováno Bohem ve vztahu k lidstvu, jako nějakému supersystému, který Bůh nevytvářel bezcílně. A tento cíl byl Tvůrcem vložen do globálního evolučního procesu, který probíhá na planetě Zemi. A globální historický proces (tj. dějiny rozvoje lidstva) je důležitou etapou globálního evolučního procesu. Není možné jít proti Bohu. „Není žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten chopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí“ (Korán 2:256). Takže jsme na správné cestě! A naše cesta je přímá a pravá!

Noosféra, to jsou všechny egregory lidstva

    Slovo „noosféra“ se v posledních desetiletích stalo velmi módním. Co znamená? „Velký slovník cizích slov“ (A. J. Moskvin – M: Centrpoligraf, 2006 – str. 816) nabízí takovou definici:

    Noosféra (řec. noos „rozum“ + sphaira „koule“) je sférou interakce přírody a člověka, v jejímž rámci se lidská činnost stává určujícím faktorem vlivu na okolní prostředí.

    Jak si pozorní čtenáři už jistě všimli, tak doslovný překlad slova „noosféra“ znamená „sféra rozumu“. Avšak definice nabídnuta ve „slovníku“ má od tohoto doslovného chápání velmi daleko. „Interakce člověka s přírodou“ by se dala nazvat jakýmkoliv cizím slovem.

    Ten samý názor má i uznávaný vědec Nikita Mojsejev (dnes už nebožtík). V předmluvě „Slovo o učiteli“ knihy „Vladimir Vernadský, Životopis, Vybrané práce. Vzpomínky současníků. Názory potomků“ (Moskva. Sovremennik, 1993) N. Mojsejev píše:

    „Samotný termín „noosféra“ V. Vernadskému nepatří. Očividně vznikl v roce 1924 na semináři Bergsona v Paříži při rozebírání přednášky V. Vernadského, v které popisoval svou koncepci rozvoje biosféry. Termín navrhl francouzský badatel E. Le Roy. Následně ho široce používal Teilhard de Chardin. Sám V. Vernadský začal používat termín „noosféra“ až v posledních letech svého života.

    S termínem „noosféra“ to není tak jednoduché: neexistuje jeho jednoznačný výklad. Nejvíce se rozšířil jeho nejjednodušší výklad: sféra Rozumu. Tak je zvykem nazývat část biosféry, která se ocitá pod vlivem člověka a je jím měněna. Podobný výklad umožňuje mluvit o noosféře dob dávných Řeků, o noosféře epochy středověku, což také někteří autoři dělají, jako například L. N. Gumilov. A přechod biosféry do noosféry, podle jejich názoru, znamená jen postupné „osvojování si“ biosféry člověkem.

    Podobný výklad tohoto termínu, který je velmi rozšířen mezi přírodovědci, mi připadá neadekvátní (pokud se bavíme o Vernadského noosféře) a odporující duchu jeho učení. V. Vernadský nejednou psal o tom, že rozvoj společnosti sladěný s přírodou, zodpovědnost za přírodu i její budoucnost si bude vyžadovat speciální organizaci společnosti, vytvoření speciálních struktur, které budou schopny tento společný sladěný rozvoj zabezpečit. To znamená, že noosféra je takovým stavem biosféry, kde její rozvoj probíhá cílevědomě, kde rozum má možnost směrovat rozvoj biosféry v zájmech Člověka, jeho budoucnosti.

    Proto považuji za vhodnější mluvit ne o noosféře, ale o epoše noosféry, kde už bude člověk schopen rozumně nakládat se svou sílou a zajistí takovou spolupráci s okolním prostředím, která umožní rozvoj i společnosti, i přírody.

    Bude naše společnost schopna dát svému rozvoji určitý rámec, podřídit ho podmínkám „ekologického imperativu“, přistoupit k ohraničení své spotřeby, přání? Odpověď na tuto otázku bude moct dát jen historie.

    Takže přechod biosféry do jejího nového stavu, který dnes nazýváme noosférou, tj. vstoupení lidstva do nové epochy svého rozvoje, do epochy noosféry, zajištění koevoluce („srůstání“ v evolučním procesu – aut.) člověka a biosféry nemůže proběhnout automaticky. Bude to úmorný a zdlouhavý proces formování nových principů koordinace svých činů a nového chování lidí. Jinými slovy, nové mravnosti.

    Z toho je možné vyvodit mnoho důležitých závěrů. Vzhledem k tématu, které právě probíráme, je na místě říci, že o mnoho přesnější by bylo dát do souvislosti termín „noosféra“ s reálně existujícím „systémem egregorů“ lidské společnosti.

    A ještě jedna důležitá věc. N. Mojsejev mluví o potřebě „nové mravnosti“. V KSB má tato teze své teoretické zdůvodnění a čtenáři to nyní můžou samostatně zhodnotit a vyvodit z toho závěry.