KFS je cévním oběhovým systémem (14/2)

22.10.2026

Kreditně-finanční systém

    Původním společensky prospěšným posláním kreditně-finančního systému (KFS) je vytvářet soulad mezi:

—   objemy spotřeby všech subjektů výrobně-spotřebitelského systému (VSS) a

—   množstvím svých vkladů do výroby takového objemu zboží a služeb, jaký společnost potřebuje.

    Přitom, kreditně-finanční systém musí řízením finančních toků a daňově-dotačními pákami skládat jednotlivé podniky a odvětví do jednoho stabilně fungujícího výrobně-spotřebitelského systému (VSS), v kterém je vše propojeno dodavatelsko-odběratelskými vztahy.

    Každý pohyb produktu (surovin, polotovarů, zboží nebo služeb) ve VSS musí být doprovázen opačným tokem příslušného množství peněz. Představte si, že po kruhu jedním směrem „obíhá“ zboží a služby, a opačným směrem „obíhají“ peníze. A masa zboží musí přesně odpovídat mase peněžní. Proto se odborníci kreditně-finančního systému musí naučit řešit školní fyzikální úkoly rozvodů vody z velké nádrže (KFS) do několika menších bazénů (odvětví) tak, aby ani jeden z nich nevyschl a aby z nich voda nešplouchala přes okraj do západních bank. Je potřeba jen vypočítat průměr každé roury a spojit to s intenzitou toku vody (peněz) do konkrétního bazénu. Analogií takového systému je lidský cévní oběhový systém, kde cévy mají příslušný průměr a přítok je regulován pulzem a tlakem v závislosti na zátěži.

    Cévním oběhovým systémem národohospodářského komplexu je právě KFS. A země, podobně jako lidský organizmus, čelí selhání, pokud v jednom okruhu přestává krev proudit nebo se prudce změní krevní tlak (vysoký nebo nízký). Peníze, při takovém chápání jejich poslání, jsou spojeny s cykly VSS a jsou v podstatě technologickým prostředím, které není schopné vygenerovat inflaci. Zdravý rozum říká, že množství emitovaných (dodatečně natištěných k už existující peněžní mase) peněžních prostředků musí přesně odpovídat technologickým potřebám výroby a spotřeby. Z toho plyne jednoduchý závěr, že přivázání peněžní masy ke zlatým rezervám centrální banky je v rozporu se zdravým rozumem. Takové přivázání se používá výlučně k umělému vytvoření nedostatku (deficitu) platebních prostředků a uspokojení potřeb lichvářů.

    Dnes jsou v Rusku v mnoha technologických systémech přítomny energetické zdroje, suroviny, zařízení, personál, spotřební trh, ale chybějí peněžní prostředky — papírové peníze s nakreslenými čísly, které by zajišťovaly výrobu budoucích produktů pro VSS. Pro jejich tisk (emisi) je potřeba jen papír, barva a trochu státního umu. Všechno to v Rusku máme, kromě toho posledního. V prvotní etapě tzv. „reforem“ byla peněžní masa země zredukována do takové míry, že jen 15–20 % obratu zboží bylo vyplaceno penězi, vše ostatní byl barter, stvrzenky, směnky a dluhy jako ve středověku. Všechny nesmyslné disproporce poměru peněžní masy a masy zboží trvají dodnes.

    Při spravedlivém rozdělení příjmů celé společnosti v peněžní formě musí každý peněžní tok do jednotlivých odvětví odpovídat opačnému toku zboží z těchto odvětví na spotřebitelský trh. Avšak Bankéři, řídící se principem „Sedím na prameni, tak co bych se nenapil.“, se naučili formovat „samonarůstající hodnotu“, která by měla údajně odpovídat narůstající peněžní mase, která ale neexistuje. Jeden milion „obrácený“ v bankovních vkladech, ve státních dluhopisech a dalších „finančních nástrojích“ se během roku transformuje na dva miliony. Pohádkový zisk vytvořený ze vzduchu se poté hodí na trh, což způsobí inflaci. Přitom tempo vlastního obohacování se, nespojeného s tvorbou společensky prospěšných věcí, si majitelé KFS určují sami, podle vlastní svévole tím, že manipulují výšku úrokové sazby, čímž získávají pohádkové úrokové příjmy ze všech peněz, které takový KFS „vytvoří“. Zdrojem a „hlavním generátorem“ inflace je úroková sazba. Ta zajišťuje výnosnost různým spekulantům na „finančních trzích“. Jenže tato „výnosnost“ z půjčky poskytnuté výrobci se připočítává do hodnoty výrobku, což prudce zvyšuje jeho cenu. Čím vyšší je úroková sazba, tím bohatšími se stávají finanční spekulanti a chudšími ti, co sejí obilí, odlévají ocel, těží uhlí. A právě z toho důvodu je odedávna známé přísloví: „Poctivou prací si nevyděláš na paláce kamenné.“ Nastal čas platnost tohoto přísloví ukončit.

Tajemství inflace: inflace je dílem rukou hlupáků

„Inflace není zákonem rozvoje,

ale dílem rukou hlupáků řídících stát“

(LUDWIG ERHARD)

    Inflace (angl. Inflation – „nafouknutí“; lat. inflatio, infláre – „nafouknutí“) znamená:

—   buď znehodnocení papírových peněz v důsledku jejich nadměrné emise,

—   nebo snížení masy zboží při neměnném množství peněz v oběhu.

    Takovou definici najdeme ve „Velkém slovníku cizích slov“, ZAO „Centrpoligraf“, 2005. Avšak jasné a srozumitelné vysvětlení příčin „nafouknutí“ peněžní masy v něm „ekonomická věda“ nedává.

    Jedna z ekonomických encyklopedií uvádí až sedm příčin inflace: zvýšení mzdy, nadbytek peněz v oběhu, růst nákladů, zvýšení poptávky a jiné nesmysly. Jenže z takových „vědeckých“ pozic se situace v naší zemi vysvětlit nedá. Benzín, který před 15 lety stál 7 „starých“ kopějek za litr, nyní stojí více než 20 „nových“ rublů, tj. cena se zvýšila takřka 300krát. Ani jeden z tradičně uváděných „inflačních parametrů“ (přesněji: příčin inflace), dokonce ani všechny dohromady, nemůžou být prvopříčinou takových fantastických cenových skoků, protože rozsah jejich změn představuje desítky, či dokonce násobky procent. Tam, kde se zvyšuje například výplata, jde jen o pokusy dohnat cválající inflaci. Elementární analýza dosvědčuje, že každá z těchto „příčin“ je ve skutečnosti jen přímým následkem inflace.

    Abychom se zorientovali v podstatě procesu inflace, je potřeba nejdříve pochopit doslovný význam tohoto slova. Inflace znamená „nafouknutí“. Tento termín nám nabízí klíč k chápání podstaty inflačních procesů. Údajně „spontánní“ nafouknutí peněžní masy pomocí úrokové sazby bez odpovídajícího nárustu výroby zboží a služeb, nadělených spotřebitelskou hodnotou — je skutečnou příčinou inflace, jejím generátorem.

    To znamená, že prvopříčinou inflace je systém půjčování peněz na úrok (lichvářství).

    Princip fungování tohoto systému se lépe vysvětluje v miniaturním rozsahu. Představme si 5 lidí, kteří se ocitli na opuštěném ostrově. Čtyři z nich ročně vyprodukují 5 jednotek svého druhu zboží, které je užitečné pro všechny. Pátého si vydržují a dali mu právo rozdělovat vyrobené zboží mezi všechny „obyvatele ostrova“. Vyrobil tedy 20 papírků, z nichž každý má hodnotu 1 jednotky zboží, a rozdělil je rovným dílem každému, tedy i sobě (4 papírky pro každého), čímž úspěšně zvládl úkol, který mu byl svěřen. Každý z nich za příslušný počet papírků dostane příslušné množství zboží.

    A nyní si představme, že tento pátý ostrovan je člověkem s vyšším ekonomickým vzděláním, jehož mravnost je stejná, jako mravnost vedoucích představitelů naší země, jejího finančního bloku centrální banky. Rozhodl se pracovat „vědecky“ a pustil do oběhu SD (státní dluhopisy) s výnosností 50 % ročně, a každému pracujícímu ostrovanovi dal na začátku roku po jednom papírku za ten samý skromný úrok 50 % ročně. A jestliže obyčejný pracovník neměl čas ani chuť se zaobírat podstatou SD (byl právě na poli), tak do SD také vložil všechny své zbylé papírky. Po tomto kroku se všechny inflační „prvopříčiny“ na tomto málo osídleném „ostrově nezdaru“ brzy automaticky objeví jako přímý následek lichvářství. A první „příčinou“ bude nafouknutí peněžní masy při zachování původního objemu produkce. Příjem ze SD i s úrokem bude započítán a jeho vyplacení nebude možné bez vyrobení dodatečných papírků (peněz)! Přitom nedošlo k žádnému navýšení výroby zboží. Každý ze čtyř pracujících ostrovanů vyráběl stejné množství zboží jak při starém množství papírků v oběhu, tak i při jejich novém množství po vyplacení dluhopisů. A právě zde je původ „znehodnocování papírových peněz v důsledku nadměrné emise“. Zde je příčina vzniku „stabilizačního fondu“.

    Vždyť k čemu slouží peníze? Peníze slouží k zajištění oběhu zboží a služeb ve společnosti. To znamená, že peněz má být přesně tolik, kolik může stát poskytnout zboží a služeb.

    Pokud je peněz více než zboží a služeb, tak vzniká inflace (ceny zboží stoupají).

    Pokud je peněz méně než zboží a služeb, tak vzniká deflace (ceny zboží klesají).

    A vzhledem k tomu, že je naše národní hospodářství prakticky zničeno, tak se zde vyrábí jen málo vlastního zboží a služeb. Proto ani peníze ze „stabilizačního fondu“ lidé nedostávají. Co dělat? Je potřeba zorganizovat práci národního hospodářství tak, aby začalo produkovat mnoho zboží a služeb. Ale naši hlupáci v ekonomickém rezortu si myslí, že „trh vše vyřeší sám“. Z tohoto „vědeckého“ důvodu v naší zemi vítězí hloupost demokratizátorů, což v konečném důsledku dovedlo většinu lidí v Rusku k chudobě.

    Nyní poprosím vedoucí představitele naší země, aby odpověděli na kontrolní otázku: „Kolik živých lidí zůstane na ostrově, pokud se úroková sazba zvýší z 50 % na 210 % ročně, jak to bylo uděláno v Rusku na začátku perestrojky a démonkratických reforem?“ Zde máte „poruchy společenské výroby“. A sám „ekonom“, ve snaze přežít, odvrací záhubu těch, kteří ho krmí a odívají tím, že jim „z dobrého srdce“ zvýší výplatu na dva papírky za jednotku zboží. Takto se objevuje další „prvopříčina“ inflace, způsobená „zvýšením mzdy“.

    Pokud si někdo myslí, že uvedený model je příliš nepřesná analogie reality, tak se mýlí. V polovině roku 1998 objem SD na trhu tvořil 300 mld. rublů při peněžní mase kolem 370 mld. rublů. Přitom se nám nepodařilo zaregistrovat ani jednoho farmáře, oceláře, horníka či alespoň učitele, kteří by byli „účastníky trhu se SD“. Připomenu našim čtenářům, že mnoho lidí na „ostrově nezdaru“ mění jen rozsah, ale nemá vliv na charakter probíhajících procesů, které jsou popisovány pro pět lidí. A ti „ekonomové“ a vedoucí rezortů, jejichž hloupostí byla zničena a rozkradena naše země a miliony lidí bylo zbídačených, ti všichni si žijí šťastně a v dostatku, a řídí velký byznys. A noví vedoucí, kteří je vystřídali, na tyto darebáky trestné oznámení nepodali. Ba co víc, tito „noví vedoucí“ pokračují v tom samém kurzu zkázy, jako jejich předchůdci.

    Je na místě vzpomenout i to, že většina poškozených zemí nemá zájem se samostatně zorientovat v příčinách toho, co se stalo jim a státu. Poškození chtějí, aby nějací „dobří strýci“ zařídili, aby jim všem „bylo dobře“ bez jejich vlastního úsilí. Jenže to se nestane. Poškození musí jednat sami.

    Nastal čas, aby i kancelář prezidenta RF zadala ekonomickým tmářům otázku: „Může se na tomto „ostrově nezdaru“ snížit inflace, pokud úroková sazba bude rovna 20 % ročně, jak je tomu dnes v Rusku?“ A další otázka: „Jak je možné, že při růstu světových cen ropy, důsledkem čehož by měla být deflace doprovázená poklesem cen v Rusku, se ceny u nás naopak zvyšují?“

    Nárust tarifů přirozených monopolů také nevyhnutelně „roztáčejí“ inflaci. Spolu se systémem lichvářství to vytváří začarovaný kruh: lichvářství – inflace – zvýšení tarifů – inflace – lichvářství. Vystoupit z tohoto začarovaného kruhu je možné jen legislativním zákazem buď lichvářství nebo zvyšování tarifů na produkty přirozených monopolů, nebo nejlépe obou. V USA posudek tarifů přirozených monopolů patří do kompetence kongresu. V dnešním Rusku s jeho korupcí a klanovými šarvátkami je možné oboje zakázat jen s prezidentským výnosem.

    Už jen na tomto jednom příkladu s inflací vám musí být jasné poslání všech pseudopatriotů typu Zjuganov, Glazjev, Rogozin atd. „Kočka dobře ví, čí maso žere.“ Ani jednu výhradu vůči centrální bance, úrokové sazbě a dalším věcem (jimi z nějakého důvodu přehlíženým) od nich neuslyšíte.

    „Nejlepší bankéř“ všech dob V. V. Geraščenko jednou v televizním vystoupení s úšklebkem na rtech odpovídal na otázku ohledně příčin vzniku inflace slovy: „Inflaci nenajdete jen na hřbitově.“ Tento pochybný aforizmus je možné brát vážně jen v biblických zlodějských dogmatech, kde se „nafouknutí“ peněžní masy automaticky považuje za legitimní zdroj osobních a korporativních „příjmů“ z krádeže, posvěcených Biblí.

    Historie zná i jiné příklady. J. V. Stalin, který pochopil příčiny inflace a zlikvidoval schémata globálního lichvářského okrádání, předběhl svou dobu, když poprvé v historii lidstva předvedl možnosti bezinflačního rozvoje ekonomiky státu, opírajíc se přitom o zákon zachování peněz jako technologického prostředí, které obsluhuje výměnu zboží, tj. oběh zboží ve společnosti. Právě tak to má fungovat ve státě, který ze společenských vztahů vyloučil parazitování povalečů a spekulantů na práci čestných a pracovitých lidí. Zvyšování kvality práce a zavádění technologických novinek musí nevyhnutelně vést k systematickému snižování cen produktů vyráběných ve společnosti. Přitom právě seznam cen vyjadřuje vektor chyby řízení národohospodářského komplexu ve společnosti — čím jsou ceny ve společnosti nižší, tím je kvalita řízení vyšší. Právě podle těchto kritérií je potřeba hodnotit řídící schopnosti nejvyšších představitelů země a v první řadě ministrů financí a ekonomického rozvoje.

    Aforizmus Geraščenka je v rozporu s aforizmem Ludwiga Erharda: „Inflace není zákonem rozvoje, ale dílem rukou hlupáků řídících stát.“ Na rozdíl od Geraščenka, pod jehož vedením bylo zničeno národní hospodářství Ruska, Ludwig Erhard Západní Německo z poválečných ruin obnovil. V historické literatuře se toto obnovení nazývá „německým zázrakem“. A ačkoli z pohledu KSB má tento „zázrak“ mnoho skrytých aspektů (to je na zvláštní rozhovor), tak není možné popírat očividné. Geraščenko svou zemi zničil, Erhard svou zemi obnovil. Takže čí aforizmus ohledně inflace má větší váhu? Podle L. Erharda to vypadá tak, že naši zemi řídí hlupáci, což také v roce 2006 oznámil Putin a Fradkov, sice ne tak otevřeně, ale diplomaticky: „profesionální nekompetentnost“. V souvislosti s tím mě napadla „Balada o hlupácích“ od Bulata Okudžavy:

Nevím, jak bylo dřív, ale dnes je to tak,

Že na každý verš je jedna fráze

A na každého moudrého jeden hlupák

A tak svět žije v rovnováze.

Tohle pravidlo hlupákům žluč obrací

Neboť poznat jsou zblízka i zdáli

Všichni křičí na ně hlupáci, hlupáci,

A ta ostuda hlupáky pálí.

Aby hlupák se nemusel červenat víc

Aby každý se mohl něčím chválit,

Každému moudrému jednou z ničeho nic

Na čelo nálepku dali.

Tenhle systém se ujal, je poznávací

A laciný při vší té bídě

Na moudré křičí se hlupáci, hlupáci

No a hlupáky zas není vidět,

Není vidět, není vidět.

    Velmi dlouhou dobu si většina lidí myslela, že ti „nahoře“ mezi sebou hlupáky netolerují, že tam jsou jen samí vzdělaní. A tito „vzdělaní“ si zase mysleli, že obyčejní lidé jsou jen dobytek, že jsou všichni hloupí. Avšak podle zákona času se vše tajné stává postupně veřejným. Málokdo z našich spoluobčanů slyšel výrok L. Erharda, kterým v polovině minulého století hodnotil vládnoucí představitele státu, ve kterém narůstá inflace. Nyní to už budou vědět úplně všichni. Dokonce i samotní vládci začali mluvit o své „profesionální nekompetentnosti“.

Tajné schéma organizace hospodářství libovolné země

    Na obrázku 14-4 máte zobrazeno „schéma výměny zboží“.

 Obrázek 14-4

  1. Hlavní místo ve středu schématu patří „trhu výrobní sféry“ (TVS).

    2. V pravé části obrázku je „trh osobní spotřeby“ (TOS).

   3. V horní části je nájemný personál a všichni nepodnikatelé zapojení do TVS a využívající TOS.

    4. V dolní části jsou soukromí podnikatelé nepodřízení státu. Oni jsou, podobně jako nepodnikatelé, zapojeni do TVS a účastní se TOS.

    5. Vlevo je „státní aparát“, který by měl řídit všechny procesy (nebo je uvést do režimu samořízení), a také ozbrojené síly plnící specifické úkoly.

    Všimněte si dva „obdélníky“ v TVS: v pravém horním rohu jsou „bezplatné fondy společenské spotřeby“ a v levém horním rohu je „oblast nestátního úvěrování, pojišťování, výpalného a jiných druhů kšeftování jednotlivých osob, mafií a jiných států“, které můžou působit v TVS.

    Mezi těmito pěti základními obdélníky jsou zobrazeny peněžní toky a jejich obsah.

    Na trhu výrobní sféry (TVS) jasně vidíme tři hlavní toky směřující na trh osobní spotřeby:

1.    Tok potravin.

2.    Tok vyrobené energie a její dodávky spotřebitelům.

3.    Tok těžby surovin, jejich zpracování a dodávky výsledků výroby spotřebitelům.

    Věda, spoje (přenos informací), doprava, likvidace odpadu — každá z těchto oblastí nejen zajišťuje a zdokonaluje tři hlavní toky, ale zároveň je buď samostatnou výrobou, nebo službou na trhu osobní spotřeby (TOS).

    Toto „schéma výměny zboží“ není schématem nějakého konkrétního společensko-ekonomického systému. Připomenu, že společensko-ekonomické systémy se od sebe liší odlišným rozdělením pracovních povinností v různých společenských strukturách a sociálních skupinách. Uvedené schéma je funkčním schématem a hodí se pro všechny známé společensko-ekonomické systémy:

    1. Pro otevřeně otrokářský systém, kde část obyvatelstva představuje výrobní prostředky (mluvící nástroje).

    2. Pro feudalizmus, kde část obyvatelstva představuje výrobní prostředky během plnění si feudálních povinností.

    3. Pro kapitalizmus, v kterém je možné lidi zařadit buď k nájemnému personálu, nebo k podnikatelům.

    4. Pro pseudosocializmus, ve kterém se tvrdí, že všichni jsou si rovni, ale navzdory tomu jsou si „někteří rovnější než druzí“.

    Zde je krátký popis toho, jak se během historie davo-„elitářství“ zdokonaloval nevolnický systém:

—   nevolníky se stávaly stále širší vrstvy a

—   systém utláčení lidí se stával stále rafinovanější.

    Uvedené schéma výměny zboží je možno použít:

    1. V globálním rozsahu při zkoumání činnosti všech NNK (nadnárodních korporací) na planetě Zemi a při mezistátní dělbě práce („národní hospodářství“ planety Země).

    2. V rozsahu jednoho státu („národní hospodářství“ Ruska nebo jiného libovolného státu).

    Dříve, než budeme pokračovat v objasňování „schématu organizace hospodářství země“, bude dobré, pokud se čtenáři dozvědí o plánech „světového zákulisí“ týkajících se organizace globálního hospodářství na planetě Zemi.

    Během globalizace probíhal objektivní proces koncentrace řízení všech procesů probíhajících v lidské společnosti, včetně těch ekonomických. Dnes je úroveň této koncentrace řízení velmi vysoká a je pod kontrolou globalizátorů přes vedení NNB a NNK (nadnárodních bank a korporací). Proto globální systémová krize, o které jsme mluvili na začátku této knihy, nutí globalizátory „přijímat náležitá opatření“. Oni si to však dělají po svém. Co se týče ekonomiky, tak se rozhodli předělat hospodářství planety Země takovým způsobem, aby na jedné straně odstranili ekologickou zátěž přemístěním výrob, které jsou nebezpečné a škodí zdraví i životnímu prostředí (zpracování, metalurgie, chemie atd.), co nejníže k místům těžby surovin, a na druhé straně, maximálně využili všechny regiony planety z hlediska rentabilnosti. Například ve Vorkutě je možné postavit závod na výrobu televizorů. Jenže závod ve Vorkutě by musel mít silné stěny, silné komínové roury a otroci tohoto závodu by museli chodit v teplém kožešinovém oblečení, obuvi atd. A to všechno proto, neboť ve Vorkutě je chladno. Ale přesně ten samý závod se dá postavit i kdekoliv v jihovýchodní Asii. Stěny tohoto závodu mohou být z cementově-třískových desek, topení není potřeba, a otroci můžou chodit v sandálech a bederních rouchách. Režijní náklady – to je to, co má vliv na rozhodnutí ředitelů NNB a NNK ohledně vývoje, investování a vybudování výrobních kapacit různého odvětvového zaměření! Uvedené je potřeba zohlednit při hodnocení perspektiv rozvoje Ruska podle plánů světové finanční mafie. A nyní se vrátíme k tématu.

    Na uvedeném schématu „výměny zboží“ si je možné všimnout (při jejím pozorném a detailním prozkoumání), že všechna produkce zboží a služeb se „hýbe“ do jedné strany, a platební prostředky (peníze) se „hýbou“ do přesně opačné strany. Z toho opět plyne už jednou vyvozený závěr: množství peněz musí přesně odpovídat množství vyprodukovaného zboží a služeb.

    V marxisticko-leninské politekonomii se takový závěr vyvodit nedá, protože v ní je použité jiné „schéma“, které se skládá ze „skupiny A“ a „skupiny B“.

1.    Sféra výroby výrobních prostředků („skupina A“).

2.    Sféra výroby předmětů osobní spotřeby („skupina B“).

    A mezi těmito dvěma skupinami podle politické ekonomie probíhá výměna kapitálu.

    Ale konkrétní odvětví obsluhující „skupinu A“ a „skupinu B“ v politické ekonomii marxizmu-leninizmu nejsou. Ačkoli „mezi řádky“ tam trhy:

—   výrobní sféry a

—   osobní spotřeby

    přítomny jsou, ale lze v nich vidět jen „výrobu výrobních prostředků“ a „výrobu předmětů osobní spotřeby“ bez konkrétních odvětví, což znamená dívat se na celý národohospodářský komplex z pozice mnohoodvětvové výroby. Zde máte důkaz, že schéma marxisticko-leninské politekonomie, sestávající ze „skupiny A“ a „skupiny B“, je jen fikcí, chimérou (chi-chi-mérou), a marxisticko-leninská politekonomie není žádná věda, ale pouze vysvětlení zdánlivě objektivních procesů probíhajících v této chiméře. Zde máte jednu ze strategických příčin krachu rozvoje národohospodářského komplexu SSSR, kde „si každý svědomitě dělal svou práci“ a nepřemýšlel nad zemí jako celkem. A to se týkalo nejen vykonavatelů (soustružníků a pekařů), ale i řídících pracovníků všech úrovní. Každý si „tahal společnou peřinu k sobě“. To znamená, že takoví vykonavatelé i manažeři byli v podstatě stejnými „soukromými podnikateli“, které dnes vidíme v plné nahotě, jen s tím rozdílem, že oni tehdy (před „perestrojkou“) nepřemýšleli nad svým vlastním finančním prospěchem (jak to je dnes mezi „soukromníky“), ale snili o „odměnách“ a „služebním povýšení“ (ačkoli už tehdy začali „pracovat“ sami na sebe).

    Nyní, milí čtenáři, pokud na schématu výměny zboží (a konkrétně v obdélnících TVS a TOS) vybarvíte šipky toku produktů jednou barvou, a šipky toku peněz jinou barvou, tak dostaneme SCHÉMA KREDITNĚ-FINANČNÍHO SYSTÉMU, aplikované na všechna odvětví národního hospodářství. A pokud takové schéma KFS budeme detailizovat až k jednotlivým lidem, tak zjistíme, že přes každého člověka procházejí:

—   i určité reálné produkty (u každého člověka konkrétně),

—   i určité platební prostředky (peníze), které odpovídají tomuto konkrétnímu zboží a službám.

    A nyní si v tomto schématu KFS představte každý sám sebe a „CO“ přes vás prochází jedním i opačným směrem (peníze a jim odpovídající zboží a služby). Máte to?

    A nyní se zamyslete: Proč uklízečka v bance vydělává víc, než učitelka ve škole? Můžete si představit i jiné podobné příklady z vlastního života, nebo ze života svých známých. A musíte dospět k závěru, že takové disproporciální hodnocení lidské práce závisí jen na svévoli těch, kteří nastolují určitý systém mezilidských vztahů, a na ničem jiném. Tj. závisí na koncepci organizace života, na konceptuální moci, které existují jen dvě (spravedlivá a nespravedlivá).

    A tato svévole závisí na mravnosti nebo nemravnosti lidí, kteří řídí nějakou pracovní oblast, odvětví, pracoviště nebo společenský proces, jednajíc pod vlivem určité koncepce řízení. To znamená, že i fungování KFS je důsledkem určité koncepce řízení (mravná nebo nemravná). A jediné, co kreditně-finanční systém libovolného státu spojuje s reálnou výrobou a distribucí produktů a služeb – je mravnost (nebo nemravnost).

    A nyní se zamyslete: bylo učení K. Marxe „dobré“ nebo „špatné“, když toto všechno před lidmi skrylo? A nejenže skrylo, ale přikrylo ekonomiku „vědeckou mlhou“ marxizmu.

    Ale vždyť zde máme ještě i Kirchhoffův zákon (!), který by měl znát každý středoškolák. Všichni jsme řešili fyzikální úkoly s potrubím a bazény s přitékající nebo odtékající vodou. Karel Marx se dokonce pokusil vyvrátit i tento zákon, ačkoli na tomto zákoně byly založeny všechny finanční revize celá staletí. S tímto cílem zavedl „konstantní“ kapitál do struktury „společenského“ kapitálu. Tento počin zní v politické ekonomii jako „Karel Marx vyvrátil dogma Adama Smitha“, o kterém psal A. S. Puškin v „Eugenovi Oneginovi“: „Zato četl Adama Smitha a byl opravdový ekonom.“

Karel Marx vs Adam Smith: kdo měl pravdu?

    Adam Smith tvrdil, že celý „společenský kapitál“ – to jsou peníze. A tento „společenský kapitál“ se dělí na dvě části:

1.    Variabilní kapitál – to jsou příjmy nájemného personálu.

2.    Nadhodnota – to jsou příjmy podnikatelů, které jdou na:

—   Zaplacení daně státu,

—   Osobní spotřebu kapitalistů,

—   Investice do rozšíření a modernizace výroby.

    Ze „Smithova dogmatu“ jasně a zřetelně plyne, že všechny peníze jdou vlastně jen na výplaty:

a)    zaměstnanců a

b)    samostatných podnikatelů.

    To znamená, že reálně ve společnosti cirkulují jen dva druhy výplat (podívejte se na schéma produktové výměny, představte si na ní položené schéma KFS a nezapomínejte na Kirchhoffův zákon).

    Z toho plyne závěr v podobě následujícího vzorce:

    Vysvětlivky:

    „Emise platebních prostředků“ — to je, když se do peněžní masy, která doprovází oběh zboží a služeb v celkovém „schématu výměny zboží“, přilévá dostatečné množství peněžních prostředků, které zvětšuje celkovou peněžní masu o přesnou hodnotu.

    „Úbytek platebních prostředků“ — to je zase naopak, kdy se z celkové peněžní masy, která je v oběhu, stahuje určité množství peněz. Může se jednat jak o přirozený úbytek (opotřebení nebo znehodnocení bankovek), tak i o záměrné stažení určité sumy.

    Co udělal K. Marx? Ke dvěma složkám, z kterých se skládá „společenský kapitál“ (variabilní kapitál a nadhodnota) přidává ještě třetí složku: „konstantní kapitál“, čímž vnáší do schématu chaos. Podle K. Marxe je „konstantní kapitál“ hodnotou zboží, které si podnikatel kupuje od svého dodavatele. Ale jak vložit tento „konstantní kapitál“ do oběhu peněz (aby platil Kirchhoffův zákon) K. Marx neví (protože se to ani nedá udělat).

    To znamená, že pravdu má Adam Smith! Jeho „dogma“ bylo v souladu s Kirchhoffovým zákonem. Vždyť aby finanční systém podle uvedeného „schématu výměny zboží“ mohl fungovat, tak musí být naplněn určitým „technologickým prostředím“, kterým jsou v našem případě peníze. A v uzavřeném systému (do kterého patří i naše „schéma výměny zboží“) bezpodmínečně platí zákon zachování „technologického prostředí“. Tj. znovu zopakuji: množství peněz musí přesně odpovídat množství zboží a služeb.

Tajemství zisku, úbytku a konkurence

    Z výše uvedeného vzorce a „schématu výměny zboží“ vyplývá, že každý „zisk“ (nejen jedné „fyzické“ osoby ve schématu, ale každé skupiny lidí, korporace atd., tj. jakékoliv části schématu, jakéhokoliv odvětví) — je vždy něčím „úbytkem“ plus určitá část emise (pokud nějaká byla).

    Z toho také plynou důležité závěry:

    1. Zisk libovolného odvětví:

a)    je „soukromým“ ziskem tohoto odvětví.

b)    Je úbytkem nějakých jiných odvětví (automaticky!)

    2. Úbytky libovolného odvětví mohou vést k úplné ztrátě solventnosti tohoto odvětví, což následně vede:

a)    k vypadnutí z výrobně-spotřebitelského systému ve „schématu výměny zboží“, což může následně způsobit

b)    rozpad celého národního hospodářství, protože jiná odvětví jsou závislá na produkci tohoto zbankrotovaného odvětví.

    Mimochodem, stejnou situaci může způsobit i stávka v nějakém odvětví. Proto „světové zákulisí“ při řešení svých úkolů v nějaké zemi vytváří podmínky pro vznik stávek a řídí jejich průběh. Pro tento účel „zákulisí“ šikovně využívá patrioty, kteří nechápajíc globální politiku obětavě „pracují“ na své otrokáře. Vzpomeňte si na stávkové hnutí horníků v Rusku za Jelcina začátkem 90. let 20. století, které nastartovalo rozpad národního hospodářství země. Zapamatujte si, milí čtenáři, že všechny stávky a všechny odborové svazy jsou nástroje „zákulisí“ pro řešení jejich vlastních úkolů. Jejich řízení probíhá převážně bezstrukturním způsobem.

    Z toho všeho celkem zřetelně plyne, že:

    3. Stát má před občany povinnost (direktivně-adresnou politikou, tj. řízením 1) daní, 2) dotací, 3) subvencí, 4) půjček):

a)    zajišťovat efektivní využívání kapacit všech odvětví národního hospodářství;

b)    zajišťovat zaměstnanost obyvatelstva;

c)     odstraňovat konkurenci mezi odvětvími kvůli zisku (a právě kvůli tomu vznikají problémy v předcházejících bodech a) a b)).

    Pokud toto stát nedělá, tak odpadl od lidí nebo od Boha. Je to tak proto:

    1. Neboť už zdravý rozum říká, že NĚKDO musí rozhodovat o zadávání úkolů celospolečenské úrovně jednotlivým odvětvím a koordinovat tato odvětví při řešení zadaných úkolů.

    2. Člověk bez práce je člověkem bez peněz, tj. bez existenčních prostředků. Proto tvrzení demokratizátorů o tom, že nezaměstnanost je potřebná, protože je „stimulem“ ke stále kvalitnější práci lidí, je protilidské tvrzení. Připomenu, že tento „stimul“ je klackem s ostrým hrotem na konci, kterým vozka bodá vola do zadku, aby se rychleji hýbal. Kdo má být podle dnešních demokratizátorů „volem“ a kdo „vozkou“, myslím není potřeba ani komentovat. Ale nejvíce překvapivé pro naše marxisty z KPRF bude to, že teze marxisty nenáviděných demokratizátorů o potřebě nezaměstnanosti se plně shoduje s teorií marxisty milovaného K. Marxe, který tvrdil, že „peníze jsou odcizenou podstatou práce a bytí“. Tak to ale není! K. Marx v tomto svém výroku pomíchal ve slově „peníze“ různé pojmy.

    „Peníze“ (jako platební prostředky) používané při koupi a prodeji jsou podstatou, kterou si vymyslela společnost. Nejsou vzaty z přírody. A v daném případě:

a)    stav, pokud člověk peníze má (zejména velké sumy), tak

—   ho to může odcizit od práce a existence ve společnosti,

—   a stejně tak to může odcizit práci a existenci od něj samého.

b)    stav, pokud člověk peníze nemá, tak

—   ho to může postavit mimo společnost (u nezaměstnanosti),

—   nebo mimo existenci (vést k sebevraždě a zločinům).

    3. A nakonec, lidé zaměstnaní v polnohospodářství a lidé zaměstnaní v dopravě (kosmickém nebo jiném odvětví) mezi sebou nemůžou konkurovat o lepší výdělky a vyšší životní úroveň. Vždyť každé odvětví vyrábí produkci, která je určená pro různé potřeby.

    Konkurence odvětví je konkurencí jejich zaměstnanců o lepší kvalitu životní úrovně. A to není ničím jiným než vznikem antagonizmů ve společnosti, vzájemným rozeštváváním jednotlivých skupin lidí („rozděl a panuj“).

    Konkurence výrobních podniků je přípustná (avšak ne nevyhnutelná) jen v rámci toho samého odvětví, kde se vyrábí stejná produkce (v které pekárně jsou housky chutnější a levnější?).

    Meziodvětvová konkurence uvnitř státu v podmínkách globalizace nevyhnutelně přerůstá do globální vnitroodvětvové konkurence mezi státy. Z toho musí být čtenářům zřejmé, že například to, aby mohli farmáři v USA prosperovat, tak rolníci v Rusku musí chudnout.

    Co dělat? Odstranit meziodvětvovou konkurenci v podmínkách davo-„elitářství“ není možné. Její odstranění je možné jen v podmínkách anti-davo-elitářské společnosti, kde panuje spravedlivost a Lidský režim psychiky, tj. v podmínkách vítězství spravedlivé koncepce organizace života.

3. Plán a trh. Tajemství dvou „ekonomik“

„Stává se, že horlivost přemůže i rozum.“

(KOZMA PRUTKOV)

    Ekonomická věda (jak „vyspělá západní“, tak i „zaostávající domácí“) klade plánovanou ekonomiku proti ekonomice tržní.

    Ekonomická věda si myslí, že plánovaná ekonomika – to je nucená regulace jak výroby, tak i spotřeby (distribuce) vyráběného zboží a služeb direktivně-adresným řízením (příkazově-administrativní systém, „totalita“).

    Ekonomická věda si myslí, že tržní ekonomika – to je samoregulující se království svobody, v kterém je možné:

—   vyrábět co chceš (zboží a služby) a kolik chceš;

—   najímat si na práci libovolné počty lidí (jaké jen chceš) a platit jim kolik sám uznáš za vhodné,

—   nakupovat co chceš a kolik chceš, přitom je možné prodávat to samé koupené zboží, jen dráž.

    Zastánci „volného trhu“ si myslí, že „trh“ sám od sebe rozmístí všechny a všechno na svá místa, sám určí, kolik je čeho potřeba a kolik co bude stát. Tj., „udělá se to samo“.

    A stát by při tomto „tržním systému“ neměl do ničeho zasahovat, jen kontrolovat nějaký blíže neurčený „státní sektor“ a vybírat daně.

    Nyní si vzpomeňme na to nejjednodušší schéma řízení a základní teze DVTŘ. O něco výše bylo na obrázku 14-2 zobrazeno schéma, na kterém je řízeným objektem národní hospodářství, a řídícím subjektem jsou státní orgány.

    Řízení může probíhat třemi způsoby: strukturním, bezstrukturním a kombinovaným způsobem. A tak z hlediska Dostatečně všeobecné teorie řízení (DVTŘ) přicházíme k následujícím zjištěním:

    „PLÁN“ – to je vektor cílů řízení. Je to seznam toho, čeho je potřeba dosáhnout v plánované lhůtě. Na prvním místě v seznamu je nejdůležitější cíl, na druhém je méně důležitý atd., a na konci seznamu je vše, co může počkat.

    Stranicko-státní řízení, které existovalo v SSSR do „perestrojky“, bylo strukturním způsobem řízení (příkazově-administrativním systémem). To znamená, že při „plánované ekonomice“ existoval ve státě vektor cílů (plán), kterého se dosahovalo pomocí strukturního způsobu řízení.

    Začátkem „perestrojky“ se stalo to, že „doma vypěstovaní“ ekonomové-„zastánci trhu“ (vypěstovaní samozřejmě „silami Západu“ pomocí rossionských profesorů a doktorů ekonomických věd z ekonomických univerzit a kateder) začali vytláčet ekonomy-„zastánce plánu“ z jejich míst. Ohlásili prioritu „soukromého“ vlastnictví nad „společenským“ (přičemž ani nedali definici „vlastnictví jako takového“), a že „poptávka plodí nabídku“. Mezi řádky se myslelo, že soukromník bude nucen přizpůsobit svou podnikatelskou činnost „poptávce“, protože ho zajímá především peněžní zisk. A co je to „poptávka“ a odkud se bere, to ekonomové-„zastánci trhu“ také pořádně vysvětlit neumí. „Poptávka vzniká“ – a to je všechno. Ale to, že tato „poptávka“ je cílevědomě formována (tj. řízena), kdo a jak ji řídí, to „zastánci trhu“ vysvětlit neumí, protože neznají základy řízení. Přitom z hlediska DVTŘ je „souhrnná poptávka“ právě tím samým „vektorem cílů“. A to, že v naší zemi není tento „vektor cílů“ známý ani vedení země, ani „podnikatelům-byznysmenům“, ani běžným občanům, ještě vůbec neznamená, že „vektor cílů“ neexistuje. On zkrátka nemůže existovat, protože vždy existuje „hierarchie řízení“. V našem případě to znamená, že za zády hlupáků řídících libovolnou zemi v podmínkách globalizace se vždy najdou chytráci, kteří budou zneužívat hloupost hlupáků k dosažení svých cílů. Avšak to nejdůležitější v námi probírané otázce je něco jiného.

    „Souhrnnou poptávku“ (vektor cílů) v „tržní“ ekonomice je potřeba uspokojovat převážně bezstrukturním způsobem, kde řídící subjekt (vedení státu) adresuje řídící vliv (příkazy, nařízení, rozhodnutí) nejen konkrétním ředitelům odvětví, firem, závodů atd., ale adresuje je i všem lidem, celé společnosti, aby všichni věděli a chápali, o co je potřeba se snažit a co je potřeba udělat. Díky tomu jsou všichni nuceni přizpůsobit své zájmy zadaným úkolům.

    Z řečeného plyne, že „TRH“ – to je v první řadě bezstrukturní způsob řízení. A z DVTŘ je jasné, že je to velmi dobrý způsob řízení, že je lepší než strukturní způsob, protože poskytuje vysokou efektivitu a zajišťuje stabilitu řízení.

    Přitom je potřeba si uvědomit, že „TRH“ je jen způsobem řízení, tj. jen jedním z prvků systému řízení, a ne celistvým soběstačným řídicím systémem. Proto tvrdit, že „trh sám rozestaví všechno na svá místa“ (jak to tvrdí „zastánci trhu“), znamená, že „způsob“ řízení sám od sebe vypracuje „vektor cílů“ řízení (tj „způsob“ nahradí celý řídící proces, celou Plnou funkci řízení, a tedy nahradí i intelekt!).

    Je zřejmé, že hloupost můžou tvrdit jen hlupáci. A kromě jiného, takový „trh“ umožňuje, aby se do vedoucích struktur země dostávali úplní zabedněnci a oslové, agenti majitelů nadnárodních korporací, kterým vyhovuje bordel vytvářený jejich chráněnci v Rusku. Taková situace vytváří mezi těmito zabedněnci a osli konkurenční boj o funkce v nejvyšších řídících strukturách. Odvážně se „hrnou do boje“. Proč? Protože práce (a přesněji: jejich přítomnost) ve státních strukturách je k ničemu nezavazuje, a jestliže nenesou zodpovědnost, tak všechna svá selhání můžou svalit na „živel trhu“.

    Co se týče vysokých sazeb na půjčky, které jsou nemyslícímu davu a údajně „myslícím“ podnikatelům zdůvodňovány „živelností trhu“, tak to zabedněncům a oslům velmi vyhovuje. Neboť i když jsou neuvěřitelně hloupí v otázkách organizace výroby, taková vysoká úroková sazba jim osobně umožňuje panovat jak ve sféře financí, tak i ve sféře spotřeby, svalujíc následky tohoto debilního systému na obyčejný pracující lid. Po tomto si závěr o tom, kdo jsou naši ekonomové-„zastánci trhu“, může čtenář udělat i sám.

    Takovým způsobem (v souladu s DVTŘ) i „trh“ musí mít nutně svůj „vektor cílů“-„plán“.

    Do „perestrojky“ v SSSR plány existovaly. Druhá věc je, čím se při formování „plánů SSSR“ řídila sama řídící elita Komunistické strany, ale plány existovaly.

    A tyto plány byly také plněny pomocí strukturního způsobu řízení (direktivně-adresným řízením stranicko-státních „elit“).

    A nyní se na to podíváme přes prizma „zákona času“, s kterým se čtenáři seznámili v 11. kapitole. Krize řízení všech procesů (včetně ekonomiky) pomocí příkazově-administrativního (tj. strukturního) způsobu v SSSR objektivně dozrála. Vždyť od poloviny 20. století všechny procesy (podle zákona času) začaly probíhat o mnoho rychleji. A proto také bylo potřeba na tyto procesy o mnoho rychleji reagovat, a to ve všech koutech naší obrovské země a ve všech sférách života. Jenže řídící korpus byl zvyklý na to, že dělat něco bez příkazu z Kremlu bylo nepřípustné a nebezpečné. Proto všichni řídící pracovníci v celé zemi seděli a čekali na příkazy. A příkazy nepřicházely, protože v Kremlu o nakupených problémech nevěděli, nebo se úmyslně vyhýbali odpovědnosti za rozhodnutí.

    Představte si dvě scény.

    První, to je, když procesy ve společnosti probíhaly pomalu. Řídící úředníci sedí v Kremlu, a jejich podřízení v jednotlivých regionech od Kamčatky až po Kaliningrad a od Vorkuty až po Ašchabad. A pokud se někde něco přihodilo, tak bylo odesláno okamžité hlášení do Kremlu a odtud poté posílali příkazy (nebo čekali, až jim řeknou, co dělat).

    Druhá scéna, to je, když procesy ve společnosti začaly probíhat rychle. Ti, co seděli v Kremlu, jednoduše nestíhali zpracovávat nápor informace a dávat příslušné pokyny. A ti, co řídili regiony, nejdříve na tyto pokyny čekali, ale když viděli, že Kreml rok od roku stále více nestíhá, tak se někteří rozhodli jednat samostatně. A rozhodovali se v závislosti na vlastním chápání toho, co se děje v zemi a ve světě, a samozřejmě i na jejich vlastní mravnosti. A jakou mravností disponovala většina lidí, to se ukázalo o něco později – během „perestrojky“.

    Všichni říkají „období stagnace“. A co je to „stagnace“? Jaká je její charakteristika, jakou má míru, podstatu? Podstata „stagnace“ byla v tom, že problémy vznikající v důsledku „zákona času“, které bylo potřeba řešit pohotovějším administrativním rozhodováním a zvýšením kvality řízení, tak tyto problémy zůstávaly neřešeny, a tak zrály, až přezrály a začaly „hnít“ a „smrdět“ jako páchnoucí žumpa. A počet těchto problémů neustále rostl a hromadil se.

    Podstata „stagnace“ spočívala v absenci rychlých a správných rozhodnutí při vznikajících problémech, tj. chyběla dostatečná kvalita řízení.

    Takovým způsobem objektivně dozrála situace, kdy už bylo potřeba, aby centrum (Kreml) odevzdalo pravomoci o rozhodování nad určitými záležitostmi regionálním představitelům.

    A dostat se ze „stagnace“ bez změny způsoby řízení, bez vzdání se příkazově-administrativního způsobu a přechodu na bezstrukturní způsob řízení není možné.

    Jenže samotný přenos pravomocí z centra na regiony, udělení mandátu samostatně řešit lokální záležitosti bez definice fundamentálních pravidel úspěch zaručit nemohl, protože každý regionální gubernátor jednal podle vlastního chápání, tj. podle principu „každý sysel se považuje za agronoma“. Avšak právě takto to celé probíhalo. A ten systém je zde dodnes. Takže, pokud se gubernátor jednoho regionu bude řídit jedněmi ideály a gubernátor druhého regionu druhými ideály, tak nutně vzniknou neshody. Zde se vyplatí zamyslet se i nad dnešní „kremelskou strategií“ zformovat systém dvou politických stran, v kterém už jedna kremelská strana buduje „kapitalizmus“ a druhá kremelská strana se chystá vybudovat „socializmus“.

    A co jsou to „fundamentální pravidla“? To je samotná „koncepce organizace života“, „koncepce řízení“. A v první řadě je určuje světonázor. Buď je v hlavách řídících pracovníků „mozaika“, nebo „kaleidoskop“.

    Takže během „perestrojky“ neproběhla změna koncepcí, ale došlo jen k nahrazení jedné formy biblické koncepce druhou. „Materialistický ateizmus“ globalizátoři nahradili „idealistickým ateizmem“ a dnešní kremelští vůdci stojí v kostelech se svíčkami jako „svícny“.

    Avšak v té době DVTŘ v oficiální („legitimní“) akademické vědě neexistovala. Neexistoval ani odpovídající terminologický aparát. A především toto všechno neexistovalo v domácí ani zahraniční ekonomické vědě.

    A když byla KSB před pučem 1991 předložena nejvyššímu vedení země a předsedovi KGB Krjučkovovi s cílem předejít rozpadu SSSR a přejít na bezstrukturní způsob řízení (a využít i ostatní fundamentální metody KSB), tak byla KSB odmítnuta i kvůli nekompetentnosti vedoucích představitelů a jejich blízkého okolí, i kvůli nelidským režimům psychiky, a také kvůli strachu jejich „vědeckých poradců“ ze zodpovědnosti za svou dosavadní „vědeckou“ činnost a za své „vědecké rady“, které dávali „vědcům strany a vlády“. Ale pokud by tehdy dali na doporučení „nelegitimní“ vědy, tak by země a její lid netrpěli těmi těžkostmi a ztrátami, které snášíme všichni dodnes. Podlou a nemravnou úlohu poststalinské „legitimní“ vědy krásně demaskoval ve svém vědecko-fantastickém románu „Hodina býka“ sovětský spisovatel Ivan Antonovič Jefremov. Bohužel, podlost a nemravnost panuje v rossionské vědě dodnes.

    Zde máte příklad toho, jak „z malých příčin bývají velmi vážné následky“. Zdánlivě prázdný spor: plán nebo trh – co je lepší? A podívejte, do čeho vyústil. V něm máte konkrétní příklad trojjednoty: každý jev (věc) je potřeba nadělit jasnou a srozumitelnou mírou (slovem). Není možné lžíci nazývat talířem, není možné špatné nazývat dobrým. „Jak nazvete jachtu, tak bude také plout“.

Obrázek 14-5

    Není možné stavět „plán“ a „trh“ proti sobě.

    „Plán“ – to je vektor cílů, „trh“ – to je jeden ze způsobů dosažení těchto cílů. Pro lepší pochopení se dá použít následující přirovnání. „Plán“ – to je město, do kterého se dostat. „Trh“ – to je jedna z cest, která do tohoto města vede. Stavět proti sobě (porovnávat) město a cestu vedoucí do města je vyložená hloupost.

    V programu Konceptuální strany „Sjednocování“ (KSS) je jasně napsáno, že ekonomika země má být vedením státu řízena jak strukturním, tak i bezstrukturním způsobem, tj. kombinovaně. Ekonomika se má vést plánovitě na základě:

a)    Perspektivních (dlouhodobých, strategických) prognostických plánů.

b)    Střednědobých pětiletých plánů.

c)     Ročních plánů.

    Všechny tyto plány je potřeba neustále upřesňovat (korigovat) v závislosti na probíhající situaci podle schématu „prediktor-korektor“.

    Celé je to velmi dobře vidět na obrázku 14-5, na kterém je znázorněno rozšířené uzavřené schéma řízení národního hospodářství země.

    O cílech řízení ekonomiky budeme mluvit o něco později. Zde zatím vzpomenu jen tolik, že tyto cíle závisí na koncepci řízení (které existují jen dvě: spravedlivá a nespravedlivá). To je také velmi dobře vidět na obr. 14-5.