Tajemství zmocnění se vlastnictví (14/3)
22.11.2026
Tajemství celospolečenského, soukromého a duševního vlastnictví
„Má onuce! Má harmonika! Má ryba!“
(„OPTIMISTICKÁ TRAGÉDIE“)
Dvě „formy“ vlastnictví. A co je to vlastnictví?
Vlastnictví je zvykem dělit do dvou skupin:
— celospolečenské vlastnictví (státní, národní),
— soukromé vlastnictví.
Převládá stabilní názor, že do revoluce v r. 1917 bylo v Rusku soukromé vlastnictví, po revoluci bylo celospolečenské a po převratu v r. 1991 se znovu stalo soukromým.
Otázka vlastnictví je skutečně jednou z klíčových otázek organizace života. Mluvčími řešení otázek vlastnictví jsou politické strany. Dnes v Rusku všechny promarxistické strany a dobromyslní patrioti vystupují za celospolečenské vlastnictví. Prodemokratické, konzervativní, monarchistické a ostatní strany vystupují za soukromé vlastnictví. Jedni i druzí mluví o tom, že by ve státě měly existovat obě formy vlastnictví, ale v určitém vzájemném poměru (a jejich představy o tomto poměru se zásadně liší).
Ale samotná otázka: „A co chápete pod pojmem vlastnictví?“ vede politické činitele a vědeckou ekonomickou „elitu“ do slepé uličky.
Pokusy některých „chytráků“ ohraničit zkoumání obsahu a podstaty pojmu „vlastnictví“ jen na vlastnictví výrobních prostředků, plodí jen další otázky: „Co je to výroba? Jsou to závody a fabriky se stroji? A stromy v tajze i samotná tajga – to jsou výrobní prostředky? A řeka, jejíž voda pohání turbíny vodní elektrárny? A co ložiska ROPY? A co budovy postavené před několika staletími, do kterých je možné nastěhovat lidi nebo firmu? A co slunce, bez něhož na vaší plantáži nebudou růst banány? Atd.“
Takové jednoduché a oprávněné otázky vedou k nutnosti prozkoumat, co jsou to „výrobní síly“ a „výrobní prostředky“.
Výrobní síly a výrobní prostředky
V té nejvšeobecnější podobě můžeme výrobní síly klasifikovat následujícím způsobem. Celkově existují tři výrobní síly:
1. První výrobní síla.
Je to sama příroda a v tom nejširším smyslu Bůh. Jsou to všechny procesy a rytmy kosmu. Pro lidstvo jsou to především rytmy Slunce a sluneční soustavy, na kterých jsou závislé biosférické procesy Země. Člověk si vše potřebné pro svou existenci bere z biosféry a do ní se nakonec vše vytvořené a zpracované i vrací.
2. Druhá výrobní síla.
Je to výrobní práce lidí (vzpomeňte si na vše, co jste si v předešlých kapitolách přečetli o výrobní a řídící práci). Je to všechna lidská práce jak ve sféře materiální výroby, tak i ve sféře informační výroby.
3. Třetí výrobní síla.
Je to řídící práce lidí. Je to práce zaměřená na organizaci, koordinaci a vzájemné propojení výrobní práce lidí s výrobními silami přírody, s procesy probíhajícími v biosféře planety.
Z toho plyne, že VÝROBNÍ PROSTŘEDKY jsou materializovaným výsledkem spolupráce tří výše uvedených výrobních sil. Je zřejmé, že efektivita všech „materializovaných výsledků“ závisí v první řadě na „třetí výrobní síle“ a na jejím uznání a chápání „první výrobní síly“.
Proto je potřeba jasně chápat, že „výrobní prostředky“ nejsou „výrobními silami“. Výrobní prostředky, to nejsou výrobní síly. Výrobní prostředky jsou materiální a informační nosiče (dá se říci i „podmínky“) procesu života lidí.
Na základě všeho výše řečeného můžeme zformulovat i druhy lidských vztahů k výrobním procesům, k lidskému životu a mezilidským vztahům, k plození nových pokolení a planetě Zemi.
Prvním lidským vztahem je vztah k Bohu, tj. světonázor lidí. Tento postoj je pro lidstvo klíčový, závisí na něm všechno. Včetně vztahu k práci, k vlastnictví, k potřebám atd. Mluvíme o tom od začátku této knihy. Pokud žijí lidé Božsky (tj. podle Jeho pravidel), tak je to jedna situace. Ale pokud lidé žijí bez Boha ve svých duších (nevěřící materialisté) nebo s pseudobohem (či s pseudobohy), kteří ve skutečnosti bohy nejsou (to je případ idealistického ateizmu), tak jde úplně o jinou situaci.
Druhým lidským vztahem je vztah k přírodě. A nejde zde jen o opatrný nebo neopatrný postoj k planetě Zemi a její biosféře. Nejdůležitější je, aby si všichni lidé uvědomovali materiální hranice možností Země a její biosféry, a na základě toho na Zemi udržovali sociálně-biosférický vyvážený režim stabilní existence lidstva.
Třetím lidským vztahem je vztah mezi řídící a výrobní prací. To záleží na koncepci organizace života a jejími ideologiemi. Tomuto aspektu jsme v knize věnovali mnoho pozornosti.
Nyní se vrátíme k tématu vlastnictví a uvedeme si pár příkladů ze života.
Kdo a pomocí čeho si přivlastňuje majetek
Zorientovat se v této otázce nám pomůže 6 úrovní (priorit) řízení, s kterými jsme se seznámili ve 12. kapitole „Tajemství řízení“.
Majetek si přivlastňují silou
Koupili jste si byt v prvním poschodí v centru Moskvy. Radujete se: „Můj byt! Mám v ruce všechny potřebné doklady. Je to moje vlastnictví! Dám ho svému synovi!“ Ale přijdou „ostří chlapíci“, namíří na vás revolver a řeknou vám, abyste se ze svého bytu vystěhovali, protože leží v centru a dobře se hodí pro obchod (nebo firmu), a vám už přichystali byt na okraji Moskvy a vybavili i všechny dokumenty. Pokud nebudete souhlasit, tak vás zabijí. Tento příklad není výmysl, je ze skutečného života. Je ještě dobře, že nabízejí náhradní byt na okraji města. V dnešní zlé době není problém poslat stařečka nebo stařenku z „perspektivního“ bytu rovnou na onen svět! A na vaši námitku, že ten byt je přece váš majetek, smělí chlapci odpovídají jen smíchem. Takové věci se stávají v Moskvě, ale i v jiných městech.
Vzpomeňte si na množství epizod odvysílaných v televizi, kde pomocí „masky-šou“ řešili „otázku vlastnictví“ závodů, firem atd. Rossionská média dávají těmto grázlům krásný název: „raideři“. Mimochodem, vrahy ty samá média také nazývají „krásně“: „killeři“. A slovo je míra. „Jakou mírou měříte, takovou naměří i vám.“ A pokud by vrahy nazývali vrahy, a tak by to bylo ve všem, tak i situace v zemi by byla jiná. A o banálních krádežích, kde vás pod hroznou násilí obírají o majetek – auto, mobilní telefon, peněženku atd. ani nemá smysl mluvit.
Je možné uvést i globální případ. Válku. Okupanti obsadili vaši zemi. Všechno „celospolečenské“ i „soukromé“ vlastnictví přechází do rukou okupantů.
Vidíme, že síla zbraní řeší „otázku vlastnictví“ velmi rychle a efektivně. Vidíme, že majetek reálně (a ne „podle zákona“) patří ne tomu, kdo má od něj doklady, ale tomu, kdo má zbraň. A v libovolném okamžiku může váš majetek pod hrozbou násilí změnit majitele: „Bylo to vaše, a teď je to naše!“
Bohatí majitelé si z tohoto důvodu najímají strážce, stavějí ploty, instalují bezpečnostní kamery, platí bezpečnostní službu atd. Jejich luxusní domy s vysokými ploty, ostnatým drátem nahoře a železnými mřížemi na oknech lidé nazvali „styl vězeňského romantizmu“. Bojí se! Ale nepomáhá to. Jejich „ochrana“ se postupně stává jejich „konvojem“. Je mnoho příkladů, kdy šéf ochranky „velkého“ byznysmena „zavraždí“ svého chlebodárce s tím, aby se dostal k jeho majetku. Důvod: „A co, jsem já horší?“ Ale později i jeho samotného může čekat to, co udělal on svému šéfovi. Jak se říká: „Klín vyráží klínem.“ Tj. jak rychle silou zbraně nabyl majetek, tak rychle ho může i ztratit.
Majetek odcizují vodkou
Dědeček, který má slabost pro alkohol, si koupil byt v centru Moskvy. Přicházejí k němu ti samí „ostří chlapíci“, jen tentokrát ne s pistolí, ale s lahví vodky. Flámují spolu den, dva. Nakonec dědeček sám (!) přepisuje všechny dokumenty na „dobrodince“, díky čemuž nyní reálně vidíme v Moskvě množství zarostlých dědů s vozíkem, v kterém si tlačí všechny své věci. Případy, kdy si lidé propili střechu nad hlavou, nejednou vysílala i televize.
V tomto případě se otázka vlastnictví neřešila násilím, pomocí zbraně, ale dobrovolně! Byla použita o mnoho mocnější zbraň, než je revolver: byl použitý alkohol. Příklady opíjení „velkých“ majitelů (firem, eseróček, akciovek) si každý čtenář může najít sám, kdy se silně „pijící“ majitel stane v podstatě stejným bezdomovcem.
Nejpůsobivějším příkladem použití alkoholu v historii bylo obsazení Ameriky. Conquistadoři si z hlavní svých zbraní vyrobili destilační aparáty a dávali je i s návodem k použití Indiánům. A dnes potomci těchto Indiánů žijí ve své zemi v rezervacích. Díky alkoholu téměř všichni vymřeli. Z několika milionové populace zůstal jen nepatrný zlomek. Vydali své vlastnictví: území, lesy, řeky, tj. svou Vlast, bez velkého odporu dobyvatelům.
Pokud bychom udělali historickou paralelu a podívali se, co se dnes děje v Rusku, tak jsou situace velmi podobné. Takřka všichni „vůdci“ (typu ožralého Jelcina) jsou neustále pod vlivem alkoholu, a drtivá většina lidí podle návodu humoristů z „Anschlagu“ flámuje. To znamená, že naše lidi cílevědomě opíjejí, a přitom náš majetek, naše země, její zdroje potichu přecházejí do rukou „světového zákulisí“.
Mnozí z „nových pánů“ Russionie si upřímně myslí, že „okamžik velké rozkrádačky“ nastoupil výlučně pro ně a obětavě se věnují navyšování kapitálu — „je potřeba využít příležitost“. Proto mnozí z nich nemají vůbec čas popíjet. Praxe ale ukazuje, že udělat alkoholiky či narkomany z jejich dětí je velmi jednoduché. Takže, když rodiče umřou, dědici „majitelů“ nahromaděný majetek rychle prohýří. Toto se cíleně realizuje.
I když takový způsob trvá déle, než v případě zastrašování zbraní (silou), tak je bezpečnější a stabilnější do budoucnosti.
Zde opět vidíme, že vlastnictví reálně (a ne „podle zákona času“) patří ne tomu, kdo má od něj doklady, ale tomu, kdo řídí procesy opíjení a narkotizace lidí.
V prvním i druhém případě byl „majetek“ těch, kteří se považovali za jeho „majitele“, jen v dočasném užívání. A v případě nutnosti mohou praví majitelé tento majetek pod hrozbou násilí nebo pod vlivem alkoholu přepsat na jiné „majitele“ do stejného dočasného užívání, nebo se podobným způsobem může vrátit zpět do rukou pravých majitelů.
Majetek odcizují „ekonomicky“
Jste „majitelem“ („vlastníkem“) nějakého podniku (pekárny nebo „výrobny svíček“). Máte už opotřebované zařízení a je potřeba ho vyměnit. Potřebujete půjčku, protože tak velkou sumu na nákup nových strojů nemáte. Jdete do banky a žádáte tam o půjčku. A nyní pozor! Přichází moment pravdy! Pokud vám bankéř dá půjčku, tak se budete i nadále považovat za „vlastníka“. A pokud nedá? „Konec, Griňo, skončils! ťuk-ťuk!“ – jak žertoval hrdina filmu „Nepolapitelní mstitelé“. Ukazuje se, že reálným vlastníkem nejste vy, ale bankéř.
Pokud tento příklad doplníme množstvím dalších podobných případů spojených s úvěrovým systémem, tak zjistíme, že celý kreditně-finanční systém (KFS), založený na úrokových půjčkách (lichvářství), je vlastně pravým majitelem všeho takzvaného „vlastnictví“. A přesněji řečeno, v tomto případě jsou majitelé vlastnictví ti, kterým patří světový kreditně-finanční systém. A ten patří korporaci západních židovských bankéřů-lichvářů – šéfů nadnárodních bank (NNB). Právě k nim, malé hrstce „pavouků“, vedou nitky „pavučiny“ ze všech bank světa. Po těchto nitkách k nim proudí informace o stavu ekonomiky v jednotlivých zemích. Přes tyto nitky se posílá informace, která umožňuje řídit „ekonomiky“ všech zemí. Kromě toho, tato světová finanční mafie si přisvojila regulaci kurzu valut (jejich vzájemný poměr) různých zemí („Kurz dolaru spadnul, kurz dolaru stoupl.“ „Padá“ a „stoupá“ snad sám?). Každé zemi světová finanční mafie přidělila nějaký úkol. Jedna země slouží jako oddychová destinace, druhá vyrábí vysoké technologie, třetí je surovinovou základnou atd. A to je hlavní důvod, proč ve světě dochází k „bankrotům“ a „finančním krizím“.
Vidíme, že i když „ze zákona“ majetek patří nám (máme od něj doklady!), tak nás v obdobích „ekonomických krizí“, „bankrotů“ a podobných metod může světová finanční mafie velmi lehce o majetek připravit. Odtud „rostou nohy“ i mezinárodním konfliktům, válkám, terorizmu, alkoholizaci a narkotizaci národů.
Tento systém byl vytvořen už v dávné minulosti a je popsán v Bibli.
Deuteronomium:
4:1 A nyní, Izraeli, slyš přikázání a zákony, které tě [dnes] naučím dělat, abyste žili [a množili se] a dosáhli vlastnictví země, kterou vám Hospodin, Bůh vašich otců, dá [do vlastnictví];
23:20 Nedávej na úrok bratru svému (podle kontextu – jinému Židovi) ani stříbro, ani obilí, ani nic jiného, co je možné dávat na úrok;
23:21 cizinci (tj. nežidovi) dávej na úrok, ale svému bratru na úrok nedávej, aby tě Hospodin, Bůh tvůj (tj. ďábel, pokud se na doporučení díváme přes svědomí) požehnal ve všem, co dělají tvé ruce na zemi, do které jdeš, abys ji ovládl;
15:6 a budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si půjčovat nebudeš [a budeš panovat nad mnohými národy, ale oni nad tebou panovat nebudou].
Kniha proroka Izajáše:
60:10 Tehdy synové cizinců budou stavět tvé zdi a jejich králové ti budou sloužit (.)
60:11 A tvé brány budou otevřeny, nebudou se zavírat ve dne ani v noci, aby ti bylo přinášeno bohatství národů a přiváděni jejich králové.
60:12 Neboť národy a království, které ti nebudou chtít sloužit, zahynou, takové národy budou úplně vyhubeny.
Dnes, v takřka završené globalizaci, se světová finanční mafie stala majitelkou vlastnictví všech zemí a národů, a to díky řízení kreditně-finančního systému a jeho pavučině, která ovinula celou planetu. Když jim to vyhovuje, tak soukromé vlastníky „obřežou“ přes bankroty, finanční krize, války, fyzickou likvidaci nebo je zavřou do basy (Chodorkovskij). A to vše finanční mafie dělá cizíma rukama.
Majetek odcizují „ideologicky“
V minusinském okrese se objevil otec Vissarion. Založil své vlastní náboženské učení (jeho učení nyní analyzovat nebudeme, ale ve zkratce je možné říci, že podle „Vissariona“ lidstvo hyne, proto je potřeba odejít do lesa, a když všichni zahynou, tak poté z lesa vyjít a začít nový život). Takže ti, které nadchla ideologie Vissariona, nechávají všechen svůj nahromaděný majetek ve městech, prodávají byty a domy, auta, chaty, věci, tj. všechen svůj majetek, a odcházejí do lesa. Peníze z prodeje svého majetku dávají Vissarionovi „na komunitu“.
Co se zde děje? Lidé měli nějaký „majetek“. Ale když jejich mysl ovládla nějaká idea (ideologie, náboženství, učení), tak se sami vzdali svého majetku a odevzdali ho do cizích rukou. Ukazuje se, že v tomto případě je reálným vlastníkem majetku idea, ideologie! Přesněji ten, kdo pomocí idey ovládá lidskou mysl. Určitě znáte případy, kdy se lidé nadchli nějakým učením a sami se vzdali vína, narkotik, stali se z nich pacifisté (tj. „idea“ byla silnější).
Popové „ideou“ balamutili podnikatele, po čemž se z těchto podnikatelů stávali mniši a svůj majetek přepisovali na církev. Pamatujete si, jak v románu Ilfa a Petrova „Zlaté tele“ kněží balamutili řidiče „Antilopy“ Kozleviče s cílem získat řidiče i jeho automobil? Kozleviče nakonec zachránil Ostap Bender, protože on sám potřeboval řidiče i automobil. Takto balamutili „majetné“ i marxisté (příklad Savva Morozov). Pomocí „idey obohacení se“ balamutí lidi v kasinu, přes loterie, hrací automaty a jiné „oblbováky“.
Co se tedy děje? Ukazuje se, že ideje, ideologie a náboženství jsou ještě silnější než peníze, narkotika a zbraně! Vidíme, že v tomto případě jsou pravými vlastníky majetku ti, kteří vytvářejí a vkládají do lidských myslí různé ideologie, náboženství a technologie. To umožňuje uskutečnit revoluce, kde majetek jedněch přechází do rukou druhým. To umožňuje zorganizovat války na „náboženském“ nebo „ideologickém“ základu, což také řeší „otázky vlastnictví“ v zájmech organizátorů těchto válek a terorizmu.
Majetek odcizují „historicky“
Člověk byl vzorným členem Komunistické strany, vyznavačem Karla Marxe a Rózy Luxemburgové. K majetku měl lhostejný postoj: „Všechno kolem je společné, všechno kolem je mé.“
Ale po roce 1991 začal číst historické knihy. Objevil tak svět křesťanství. Dozvěděl se o ruských svatých, asketech, o boji za učení Ježíše Krista. Začal navštěvovat kostely, kláštery, debatovat s mnichy. To znamená, že změnil „orientaci“ z marxistické na křesťanskou. Stal se „soukromým podnikatelem“, začal se věnovat dobročinnosti, začal pomáhat popům budovat chrámy.
Potom se mu ale do rukou dostala jiná historická kniha, kde se píše o pohanské Rusi, o tom, jak Rus pokřesťanštili ohněm a mečem, jak zabíjeli ruské volchvy. Zjistil, že na Rusi už před Cyrilem a Metodějem existovalo i písemnictví, i vysoká kultura, a strhl ze sebe kříž a stal se pohanem. Znovu změnil ideologickou orientaci. Vzdal se všeho „soukromého vlastnictví“, odešel do „árijsko-védské občiny“ a začal se všemi vykonávat pohanské obřady, tancovat chorovody, skákat přes vatru. A jeho „soukromé vlastnictví“ se stalo komunitním.
Ale potom se mu dostala do rukou kniha od Fomenka a Nosovského, kde se píše, že nebylo ani bitvy na Kulikovském poli a že celá historie je úplně jiná, než nám tvrdí. To našeho hrdinu úplně dorazilo. Na vše se vykašlal. Odešel z „védské občiny“ a začal se opíjet alkoholem. Nyní je z něj bezdomovec. A kromě oblečení „z druhé ruky“ nevlastní žádný majetek.
Tento příběh je sice extrémní, ale reálný. Na takovém jednoduchém příkladu se dá lépe pochopit poměrně složitá věc. Její podstata spočívá v tom, že my všichni žijeme v zajetí historických mýtů. Jednou je to „komunistická Rus“, jednou „křesťanská Rus“, jednou „védská Rus“, jednou „lemurská“, jednou Hyperborea, jednou Atlantida. Takový roztříštěný pohled (na rozdíl od J. D. Petuchova) na evoluční proces vzniku a rozvoje lidstva u lidí vytváří kaleidoskop historických mýtů. Na základě těchto kaleidoskopických historických mýtů i s jejich hrdiny, společenským zřízením a životními ideály se formuje určitý kaleidoskop idejí, ideologií, náboženství, a přes ně je řízena mysl lidí, což zase u lidí formuje stejné kaleidoskopické chápání základních, život určujících pojmů jako je „spravedlnost“, „štěstí“, „smysl života“ a také „vlastnictví“.
Uvedl jsem příklad přímého vlivu historických informací (mýtů, legend, „učebnic“ atd.) na osud jednoho člověka. A není vůbec náhoda, že v současnosti neutichají spory o tom, jak by měl ve školách vypadat obsah učebnic dějepisu. Přitom díky formování historických informací se dá přerozdělovat majetek i v rozsahu celého státu či planety. Za příklady není třeba chodit daleko. Například z Kazachstánu (státu, který nikdy neexistoval) nyní vytláčejí ruské lidi, a ti sami opouštějí své majetky. To samé se děje i v mnoha dalších republikách bývalého SSSR, ve kterých nyní vymýšlejí vlastní historické mýty. A co nároky Číny a Japonska na ruské území? A skryté nároky Německa a Polska na území Kaliningradské oblasti? Takto si náš „vlastník“ Ivan žije na vzpomenutých územích. A najednou „bum-bác!“, území spadlo pod okupaci a jeho „zákonný“ majetek mu sebrali (tak jak v Litvě bývalí vlastníci před velkou vlasteneckou válkou vyhánějí dnešní obyvatele domů na ulici)!
To znamená, že historické mýty umožňují rozpoutat válku a odebrat „majetek“ na základě „historie“.
Majetek odcizují „vědecky“
Jak je možné tak lhát milionům a miliardám lidí, a dokonce několik staletí? Je to velmi jednoduché. A tato „jednoduchost“ byla vynalezena ještě v otrokářském systému, kde existovali otroci, dozorci a otrokáři. Všechen majetek byl v rukou otrokářů. Pokud otrokáři chtěli, aby se jejich majetek rozrůstal, museli zařídit, aby otroci pracovali dobře a s nadšením. Přitom musí mít otroci a dozorci-manažeři i patřičné znalosti, tj. být „kompetentními“. Ale otrokům se moc pracovat nechtělo. Kdo by chtěl pracovat zadarmo? Nikdo. Dozorci se svým nadšením také nelišili. Pán mi platí, mám se dobře. To znamená, velké nadšení nebylo ani u jedněch, ani u druhých. Proto bylo potřeba otrokářství zdokonalovat, udělat ho méně zjevným a více skrytým, zamaskovaným. Toto všechno je podrobně popsáno v 5. kapitole. Zde jen stručně připomenu, že stále žijeme v tom samém otrokářském systému, kde si otroci ani neuvědomují, že jsou otroky! A nejen to, ještě jsou dokonce na své otroctví pyšní a za svá „práva člověka“ bojují! Za rovnost! Za svobodu! Za „soukromé“ vlastnictví! Za „celospolečenské“ vlastnictví!
Takový otrokářský systém je zobrazen na jednodolarové bankovce. Cihlová pyramida postavená „svobodnými zednáři“ a na vrcholu svítí zednářské oko. Dole je nápis „NOVUS ORDO SECLORUM“ – „nový světový řád“. To znamená, že na samotném vrcholu pyramidy jsou otrokáři (majitelé, páni), o něco níže jsou dozorci (manažeři), a úplně dole jsou otroci (pracující). Lidi udržují v podřízenosti tak, že znalosti dávají do různých vrstev společnosti jen po dávkách. Vždyť pokud mají otroci a manažeři dobře pracovat, tak potřebují kompetentní znalosti. Jen nesmí vědět všechny „věci“ v plném rozsahu! Vždyť pokud by měli plné znalosti, tak by se mohli otrokářů „zbavit“, už by je více nepotřebovali. Takže, co dělat? Je potřeba jim dávat jen úzce specializované znalosti, aby otroci i dozorci dělali jen to konkrétní, co potřebují otrokáři. V žádném případě jim nedávat plné znalosti. Tj. fyzik rozumí jen fyzice, a lyrik lyrice. Soustružník-otrok, podnikatel-otrok, vědec-otrok, generál-otrok, „oligarcha“-otrok. Ale každý je otrokem ve své „dosažené úrovni“.
Tato „finta“ se dnes realizuje přes systém předškolního, školního, vyššího a akademického vzdělávání. Lidem nedávají celostní znalosti, a hlavně jim nedávají znalosti o řízení sociálních procesů. Právě takový systém vzdělávání dnes umožňuje světové finanční mafii („světovému zákulisí“) vlastnit všechna nerostná naleziště Země, celou ekonomiku planety, všechny země a národy.
Šest úrovní řízení vlastnictví
Nyní by vám už mělo být jasné, jak je možné v libovolném okamžiku odcizit váš „majetek“.
1. Odcizit ho silou.
2. Odcizit ho omámením „vlastníka“ alkoholem nebo drogami.
3. Odcizit ho pomocí kreditně-finančního systému manipulací kurzů valut, organizací bankrotu atd.
4. Odcizit ho pomocí náboženských kultů, technologií, loterií a jiných hazardních her, a nakonec pomocí revoluce.
A celý tento systém okrádání a přesunu „majetku“ z jedněch rukou do druhých je podporován:
5. historickými mýty, různými výklady historických událostí a postav,
6. a celým systémem vzdělávání, který už od dětského věku lidem nenabízí plnost světonázorových znalostí a znalostí o řízení.
V předcházejících kapitolách jsme si už priority zevšeobecněných prostředků řízení lidí vysvětlili. Právě tyto nástroje využívá i světová mafie pro řízení všech společenských procesů, včetně procesů řízení vlastnictví. Tyto priority jsou uspořádány podle síly svého vlivu (od nejsilnější po nejslabší):
1. Ovládání metodologie a znalostí o řízení.
2. Chronologie, historie.
3. Ideologie, náboženství, technologie.
4. Peníze, kreditně-finanční systém.
5. Genocida, narkotika, alkohol. A opakem je zdravý životní styl.
6. Zbraně, síla.
Vlastnit znamená mít právo řídit
Ze všeho popsaného plyne očividný závěr: vlastnit znamená mít právo řídit. Podívejte se na schéma řízení národního hospodářství v kapitole „3. Plán a trh. Tajemství dvou ekonomik“ (obr. 14-5). Vzpomeňte si: řídící subjekt, řízený objekt, řídící vliv. Obsahem „vlastnických práv“ výrobních prostředků je:
— řízení výroby zboží a
— řízení výměny zboží.
A kdo toto řízení uskutečňuje? Soustružník? Pekař? Ne. Řízení uskutečňují manažeři – vedoucí různých úrovní. A ve společnosti existuje hierarchie řízení (kdo je důležitější). Vedoucí cechu je podřízen řediteli závodu, ředitel závodu se podřizuje ministrovi, ministr vládě země, vláda země se podřizuje světovému finančně-kreditnímu systému (KFS), a ten je plně v rukou světové finanční mafie. Je potřeba pochopit, že poslední úrovně podřízenosti nejsou uzákoněny, nejsou zjevné, ale jsou nepřímé, vynucené (bezstrukturní, pokud použijeme terminologii DVTŘ). A tato „vynucenost“ je občas silnější než příkaz nadřízeného.
Řízení výroby zboží a výměny zboží se dá vykonávat buď přímo, nebo přes pověřené osoby.
Z toho plyne, že „právo vlastnit výrobní prostředky“:
— v širším smyslu: to je moc nadstátní mafie v rozsahu celé společnosti.
— v užším smyslu: jsou to různé „formy“ a „druhy“ vlastnictví.
Každopádně platí, že všechny druhy vlastnických práv na výrobní prostředky jsou vždy určitým PRÁVEM ŘÍDIT.
Avšak je to právě řízení, které naše „ekonomická věda“ nechce vidět. Ekonomika sama od sebe nemůže být efektivní, efektivním může být jen řízení národohospodářského komplexu země. Nechápání tohoto faktu (nebo jeho zlomyslné ignorování) vede k tomu, že se nedaří naladit ekonomický život v zemi, která má potřebné zdroje pro šťastný a důstojný život všech svých obyvatelů.
Vlastnictví celospolečenské, soukromé a duchovní
Co se týče soukromé formy „vlastnictví“ výrobních prostředků a celospolečenské formy „vlastnictví“ výrobních prostředků, tak rozdíl mezi nimi nespočívá v tom, jak jsou definovány zákonem („Zákon je jako oje, kam ho otočíš, tam půjde“), ale v tom, jak se v praxi realizuje PRÁVO řídit objekt vlastnictví (tj. KDO ho reálně řídí a JAK ho řídí).
U celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků má všechen personál (obsluhující výrobní prostředky) reálnou možnost vyměnit manažery, pokud se domnívá, že kvalita jejich řízení neodpovídá společenským potřebám.
U soukromého vlastnictví výrobních prostředků právo výměny manažerů reálně využívá:
— konkrétní osoba,
— anonymní mafie,
— nějaká veřejná „elitární“ korporace.
Z toho plyne závěr, že po roce 1917 takzvané „celospolečenské vlastnictví“ v SSSR nikdy neexistovalo. Nebo mohli snad dělníci závodu „Červený proletář“ vyměnit svého ředitele? V SSSR (zejména po smrti Stalina) existovalo soukromé vlastnictví „elitární“ byrokracie, korporace stranické nomenklatury, která srostla s nadnárodní siono-zednářskou mafií.
Z hlediska řízení není žádný rozdíl mezi:
— „vlastnictvím“ (byznysem) a
— „státností“ (byrokracií).
Takto i ruský car byl samovládcem-vlastníkem země i lidí. Mohl trestat i udělovat milost.
A pokud si vezmeme „klub milionářů“ – „velké světové byznysmeny“, tak nikdo z nich není ani státním úředníkem, všichni jsou obyčejnými občany. Ale reálně jsou právě oni v naší době vlastníky zemí i národů celé planety Země. Z mnohapočetných zdrojů vyplývá, že jen 350 klanových finančních rodin ovládá 50 % veškerého bohatství nahromaděného lidstvem. Když jednou jednomu z Rothschildů složili kompliment slovy „jste král Židů“, tak on jim na to odpověděl: „Já jsem Žid králů.“ A skutečně, mnozí králové si půjčovali od klanu Rothschildů peníze na vedení válek, realizaci reforem atd. Proto přes poskytování takové „pomoci“ carům a králům mohli Rothschildové ovlivňovat politiku daných království. Tento „systém“ funguje i dnes.
Z hlediska řízení nebyla tzv. „perestrojka“ ničím jiným, než pokusem o silný závěrečný manévr „světového zákulisí“ při realizaci dlouhodobého plánu (trvajícího více než 150 let) přeorientování Ruska od kapitalizmu pod vedením diletantské samovlády Romanovců a národní buržoazie ke kapitalizmu pod vedením nadnárodní buržoazie. Tj. od národního kapitalizmu k nadnárodnímu kapitalizmu.
Dnes, v epoše hromadění, „vědečtí parazité“ vymysleli ještě jeden druh vlastnictví: „duševní vlastnictví“. Výpočetní programy, vědecké vzorce a další informační produkty se začaly chránit „autorskými právy“, aby „vědci“ mohli zbohatnout, realizujíc princip „zaplať, jinak ti to nedovolím použít!“. „Duševní“ vlastnictví je fakticky vlastnictvím parazitů.
Pokud by se Michail Lomonosov zaobíral tímto problémem, tak by nepostavil univerzitu a za své objevy by dodnes dostával honoráře na hrob s razítkem „na vyžádání“.
Isaac Newton řekl o svém duševním vlastnictví: „Pokud jsem viděl dále než druzí, bylo to proto, že jsem stál na ramenou velikánů.“
Ale nejlepšího chápání a hodnocení toho, co se dnes nazývá „duševním vlastnictvím“, můžeme dosáhnout jen přes chápání trojjednoty „matérie-informace-míra“ a celovesmírné míry, matice, která se nachází všude a vše se nachází v ní (viz 9. kapitola). Neexistoval snad před Newtonem zákon zemské přitažlivosti? Jistěže existoval. A mělo by se snad to, co si Newton uvědomil a co objektivně existuje v celém vesmíru, co platí pro všechny prvky vesmíru, včetně lidí, stát jeho „duševním vlastnictvím“? Čistá hloupost! A to se týká i veškeré informace, která ve vesmíru existuje, včetně takzvaných „vynálezů“. Vzpomeňte si na konstataci v 9. kapitole, že „přišla mi na mysl myšlenka“, zkuste najít odpověď na otázku „odkud ta myšlenka přišla?“. V Koránu se o tom píše velmi podrobně a přesně. Zamyslete se: „Bůh – není božstva kromě Něho, živého, trvalého! Nepadá naň dřímota, ani spánek. Jemu náleží vše, co na nebesích je i na zemi! Kdo může se u Něho přimluvit jinak, než s dovolením Jeho? On zná, co je před rukama jejich i co je za zády jejich, zatímco oni neobejmou z vědění Jeho nic leda to, co On chce. Trůn Jeho obepíná nebesa i zemi a střežení jich mu potíže nečiní – On vznešený je a mohutný!“ (2:255). A osvěžte si v paměti i to, co je napsáno ve 12. kapitole o intelektu.
Mimochodem, významný vynálezce Nicola Tesla veřejně přiznal, že všechny objevy k němu přicházely jako zvěstování shora. Známé je i to, že Mendělejevovi se jeho tabulka chemických prvků zdála ve snu.
„Vlastnictví“ a „druhy moci“
Ve 12. kapitole „Tajemství řízení“ jsme si podrobně vysvětlili, že „MOC“ – to je prakticky realizovaná schopnost řídit procesy v lidské společnosti. A týká se to i řízení „vlastnictví“.
A co se skrývá za slovem PRÁVO řídit? Vždyť „právo“, to jsou zákony.
Všem lidem tloukli do hlavy, že nejlepší systém řízení je takový, pokud ve státě existují tři „nezávislé“ větve moci:
— zákonodárná moc „vymýšlí“ zákony,
— výkonná moc přenáší tyto zákony do života,
— soudní moc dohlíží na dodržování „pořádku“.
Přitom všem říkají, že nejvyšší mocí je zákonodárná moc! Všichni demokratizátoři se bijí za „nadřazenost zákona“.
Znovu si uvedeme příklad. Koupili jste si byt. „Můj byt! Můj majetek! Já jsem vlastník!“ Ale Státní duma přijala zákon o zvýšení poplatků za byt. A váš plat (nebo důchod) na placení těchto poplatků za váš majetek nestačí. Proto jste nuceni se svého majetku vzdát, prodat ho a koupit si byt s menší rozlohou a v lokalitě, která vám bude méně vyhovovat.
Další příklad. Máte chatu! Jste jejím vlastníkem. Dává vám obživu. Okurky, rajčata, jahody, jablka. Ale. Státní duma schválila návrh na zvýšení cestovného v tramvajích, vlacích, a zrušila všechny slevy. A pro obyčejné lidi se cestování stalo nákladným a drahým. Už se jim neoplatí živit se ze zahrádky. A tak se sami (!) vzdávají svého majetku, prodávají své chaty „novým Rusům“, kteří vkládají peníze do „nemovitostí“ (neuvědomují si, že i na ně přijde řada).
Podobných příkladů by se dalo uvést celé množství! Včetně těch, které se týkají takzvaných „podnikatelů“.
Co se u nás děje? Děje se to, že vlastníkem není ten, kdo něco vlastní, ale ten, kdo „vymýšlí“ zákony.
A kdo vymýšlí zákony? Vymýšlejí je konkrétní lidé: poslanci Státní dumy. A čím se řídí při „vymýšlení“ zákonů? Řídí se informací, kterou nosí ve své hlavě.
A čím se řídí prezident, poslanci, soudci, ministři, jejich zástupci a pomocníci při přijímání jednotlivých rozhodnutí? Každý z nich se řídí svým vlastním chápáním spravedlnosti a nespravedlnosti, dobra a zla, potřebnosti nebo nepotřebnosti něčeho, správnosti nebo nesprávnosti nějakého rozhodnutí. To znamená, že oni všichni se řídí určitými ideály, které nosí ve své hlavě. A jsou to jejich vlastní ideály? Ve 12. kapitole jsme si tuto otázku už vysvětlili. Zjistili jsme, že kromě tří známých větví moci, existují ještě dvě tajné „větve“, které jsou o mnoho mocnější, než první tři větvě: ideologická moc a konceptuální moc. A ukázalo se, že právě konceptuální moc určuje to, jak všechny ostatní „větve“ moci „fungují“.
Konceptuální moc je nejvyšší mocí v lidské společnosti. Je to i moc idejí, i moc konkrétních lidí, kteří se těmito idejemi řídí. Konceptuální moc přenáší do života buď svévoli mravnosti, nebo svévoli nemravnosti. A tuto svévoli lidem objasňuje buď v jasné a srozumitelné formě (pokud je mravná), nebo svou nemravnou náplň skrývá do pestrých a atraktivních pozlátek.
A nyní se podívejte na obrázek 14-5, na kterém je zobrazeno zjednodušené schéma řízení národního hospodářství. Na tomto schématu je vidět, že řízení může vycházet ze dvou druhů konceptuální moci: spravedlivé nebo nespravedlivé.
Dnešní nemravná moc globální finanční mafie má ve vztahu k ekonomice Ruska (jeho národnímu hospodářství) své vlastní cíle. Jaké jsou to cíle, je vysvětleno na začátku knihy. Při debatě o perspektivách rozvoje ekonomiky Ruska a jeho tzv. „byznysmenů“ je potřeba vycházet právě z tohoto základu.
Skryté i viditelné perspektivy ruských „vlastníků“
Dnes na naší planetě panuje nespravedlivá konceptuální moc v zájmu tří stovek boháčů-globalizátorů, kteří řídí jednotlivé země na základě vlastní nemravné svévole.
Koncem 19. století u nich začaly vznikat problémy. Souhrn těchto problémů vědci nazývají „globální systémovou krizí“. Globalizátoři se tuto krizi snaží odstranit, a tím vyřešit nahromaděné problémy. Rozhodli se to udělat v první řadě na úkor Ruska, jeho obrovského území a zdrojů. Na začátku knihy se o tom podrobně mluví. A zde, při objasňování tématu vlastnictví, řeknu jen tolik, že globalizátoři mají své plány uchvácení SSSR-Ruska, které jsou:
a) Dlouhodobé. Nemají kam spěchat. Proto je otázka „kdy definitivně zničí Rusko: zda v r. 2008? nebo v r. 2018? nebo v r. 2028“ – netrápí. Pro ně je důležité, aby to bylo uděláno stoprocentně! A navždy! Řídí se chápáním „pravděpodobnostní předurčenosti“, o které jsme psali ve 12. kapitole.
b) Mnohovariantní. Jim nezáleží na tom, kdo bude sedět v Kremlu: „strana moci“, KSFR, „demokraté“, „patrioti“, „monarchisté“ atd. Pro ně je důležité, aby kremelská vláda pracovala na vyplnění jejich scénáře rozbití Ruska. Proto jsou všechny politické strany „světovým zákulisím“ vytvořeny na rozbití Ruska. Řadoví členové těchto stran si to nemusí uvědomovat. Ale „vůdci“ těchto stran o tom nemůžou nevědět! A všechno „zápolení“ mezi politickými stranami je jen „marnost nad marnost“. Všechny strany mají jednoho pána. Právě z toho důvodu se v naší zemi pro běžného občana nic k lepšímu nemění.
Jenže ani naše nové bohaté „světové zákulisí“ vůbec nepotřebuje. Představte si, milí čtenáři, že jste Rothschildem nebo Morganem, nebo Oppenheimerem. Dobýváte Rusko. Potřebujete v Rusku bohaté konkurenty? Jistěže ne! Proto všichni tito „chodorovští“, „abramovičové“, „fridmani“, „čubajsové“, „lužkovové“, „děripaskové“, „mordašovci“ atd — jsou z hlediska globalizátorů jen hloupoučcí chlapci, „drobná havěť“, kteří si neuvědomili, do jaké hry vlezli a s kým si zahrávají. Co se týče dnešního bohatství a blahobytu novodobých rossionských „vlastníků“, tak jde jen o dočasný jev. Globální mafie dala majetek Ruska těmto hloupoučkým chlapcům do dočasného užívání během prvotní fáze rozpadu SSSR-Ruska. A nyní se globalizátoři chystají zrealizovat plán definitivního přerozdělení vlastnictví veškerého bohatství Ruska ve svůj prospěch. Jak? O tom bude řeč v jedné z příloh.
Co se týče námi probíraného tématu vlastnictví, tak po všem napsaném musí být rozumnému člověku jasné, že „stát se a zůstat dlouhodobým majitelem“ se v této situaci žádnému z rossionců nepodaří! V plánech globální mafie taková možnost neexistuje! Oni potřebují slabé, nejednotné a na kousky rozdrobené Rusko!
„Co tedy dělat?“ – zeptá se čtenář. Podrobnou odpověď je možné najít v programu naší Konceptuální strany „Sjednocování“. Zde odpovím jen stručně. Aby člověk mohl čelit takovým globálním plánům globální mafie, tak si musí vypracovat svůj vlastní, globálnější plán, svou koncepci organizace života. A taková koncepce už byla vypracována, je jí Koncepce společné bezpečnosti (KSB)! Je teoretickou platformou naší politické strany KSS. Úkol spočívá v tom, aby byla aplikována do života. Přesně to děláme. Je potřeba pochopit, že pro uskutečnění svých cílů se nemusíme nutně stát „funkcionáři“ a obsazovat státní posty. Samozřejmě, že dosažení cílů by to nijak neohrozilo, jen urychlilo. Ale i tak to není nutné. Vyplývá to ze samotné DVTŘ. Moc, to není kancelář s „frajerskou“ cedulkou na dveřích. Moc, to je prakticky realizovaná schopnost řídit. A řízení je v prvé řadě informační vliv na společnost, na nejrůznější lidi. A tento informační vliv je možné šířit kdekoli a s kýmkoli při komunikaci s lidmi. Nemusí to být nutně z kanceláře šéfa.
Z toho plyne jednoduchý závěr. Program KSS je takový, že je možné i potřebné ho plnit už nyní, nečekajíc na okamžik „oficiálního příchodu k moci“. A aby to všechno šlo rychleji, tak by čestní lidé neměli „čekat na ideální podmínky“, ale měli by začít jednat organizovaně. Právě k tomuto účelu byla také založena strana KSS.
Nic se v naší zemi pro všechny lidi k lepšímu nezmění, pokud nezměníme nespravedlivou, nemravnou západní koncepci řízení Ruska na svou vlastní, spravedlivou koncepci řízení země.
Na jejich nemravnou svévoli je potřeba odpovídat naší mravnou svévolí.




Komentáře