14. TAJEMSTVÍ EKONOMIKY - Tajemství ekonomické nevědy (14/1)

22.09.2026

1. Tajemství ekonomické nevědy

„Je něco skandálního na obrazu takového množství lidí,

kteří zdokonalují analýzu stavu ekonomiky,

ale přitom nevysvětlují,

proč ta či ona situace vzniká

nebo měla vzniknout.

Tento stav věcí je potřeba nazvat

neuspokojivým a trochu nečestným.“

(PREZIDENT EKONOMICKÉ VĚDECKÉ SPOLEČNOSTI USA

O EKONOMICKÉ VĚDE ZÁPADU)

Tajemství rodinného hospodářství

a „hospodářství“ země.

    Ve „Velkém slovníku cizích slov“ (Moskva, ZAO Centrpoligraf, 2005) se slovo „ekonomika“ odvozuje od řeckého „oikonomía“, tj. „pravidla domácího hospodářství“ a má tři významy:

1.    Společenská výroba a distribuce, hospodářství (oblasti, státu, seskupení států, celého světa).

2.    Humanitní věda zkoumající procesy výroby a výměny zboží, výrobní vztahy ve společnosti.

3.    Souhrn společenských vztahů ve sféře výroby a distribuce zboží.

    Termín „ekonomika“ zavedl svého času Xenofón (430–354 před n. l.). „Oikos“ = dům, rodinné hospodářství, „nomos“ = pravidlo, což dohromady značí „pravidla vedení rodinného hospodářství“ nebo přesněji „pravidla řízení rodinného hospodářství“.

    Víme, že rodiny bývají různé: malé, velké, a dokonce velmi velké. Avšak na velikosti rodiny pravidla vedení rodinného hospodářství nezávisí: všechny je potřeba nakrmit, ošatit, obout, dát jim nocleh. Na velikosti rodiny závisí jen objem, rozsah hospodaření. V tomto ohledu má smysl se ptát i na rozsah samotné rodiny. Vždyť v takovém případě je možné za „rodinu“ počítat i obec, město, stát a v konečném důsledku také celé lidstvo můžeme považovat za jednu velkou rodinu.

    Po tomto přirovnání ať si čtenáři knihy vzpomenou, zda už někdy v životě potkali hlavu rodiny, která by se radovala z toho, že se jí podařilo vzít si na úrok takovou sumu peněz, kterou se této rodině nikdy nepodaří splatit, dokonce ani jejich dětem a vnukům? Potkali jste už rodiny, které by se dohadovaly s jinými rodinami ohledně „restrukturalizace“ svých dluhů? Jsem přesvědčen, že jste nikoho takového nepotkali.

    Avšak najít takové „hospodáře“ ve vládách a na ministerstvech některých států, včetně toho našeho, je poměrně lehké. A tito ministři ještě s hrdostí oznamují všem lidem, že svou zemi uvrhli do nesplatitelných dluhů, tj. do dluhového nevolnictví, otroctví. Přitom jim samotný lid takové pověření ani mandát nedal. A zatím co většina normálních rodin žije v souladu s lidovou moudrostí „žij podle toho, kolik vyděláš“, tak pro vládu naší rodné země (rodiny) to jaksi neplatí.

    Pokud jste si půjčili 100 tisíc rublů s úrokem 15 % ročně, tak za 7 let už budete muset vrátit 205 tisíc rublů, tj. už dvou dvojnásobek toho, co jste si půjčili. Pokud nejste schopni splatit základní dluh, tak nejen vy, ale i vaše děti, vnuci a pravnuci budou po celý život pracovat na toho lichváře, který vám „pomohl“, když vám dal úročnou půjčku, například na zakoupení bytu (taková půjčka se nazývá „hypotéka“).

    V dnešní době je ekonomika definována jako vědecké odvětví, které zkoumá ekonomické vztahy. Všechny historicky ekonomické názory a teorie můžeme rozdělit do dvou základních skupin v závislosti na jejich poslání a úkolech, které řeší. Toto rozdělení ekonomiky na dvě skupiny vzniklo ještě v dávné minulosti, kdy Aristoteles (384-322 před n. l.) pro jejich označení zavedl dva odlišné termíny:

—   „Ekonomika“ (hospodářská činnost spojená s výrobou zboží, službami a tvořením) a „chrematistika“ (umění hromadit bohatství a „dělat peníze“).

—   „Chrematistika“ (z řeckého „chrema“ – vlastnění) je teorií hromadění bohatství libovolným způsobem a přijímání zákonů, které tyto způsoby obhajují. Přitom Aristoteles zdůrazňoval, že chrematistika je nepřirozené učení, které pracuje proti efektivnímu rozvoji a uspokojování normálních potřeb člověka. Konkrétně řekl: „Umění hromadit peníze nezná při dosahování svého cíle žádných hranic, protože cílem je neomezené bohatství a vlastnictví peněz. Všichni, co se zaobírají peněžními obraty, se snaží navyšovat svůj kapitál donekonečna“ (Aristoteles. Politika. SPb, 1911, str. 25).

    Chrematistika se stala smyslem a náplní života „elity“. Dnes se hlavním cílem teorií, které se mylně nazývají „ekonomické“, stala tvorba schémat a způsobů obohacování a dosahování zisku, což je ve své podstatě čistá „chrematistika“. Vědci, kteří jsou ve skutečnosti představitelé chrematistiky, a ne ekonomiky, vydávají ve velkých nákladech knihy a učebnice, v kterých své teorie nazývají neadekvátními názvy (tj. deformují míru). Jsou to právě chrematisté (vyjadřující zájmy světové „elity“), kteří jsou odměňováni státními a mezinárodními oceněními, zvučnými hodnostmi, čestnými a akademickými tituly. A ačkoli všechny tyto odměny a nespočetné publikace nesou ve svých názvech termín „ekonomika“, tak ve skutečnosti nemají s ekonomikou nic společného. Právě tím se dá objasnit ten fakt, že čím větších „úspěchů“ dosahují vědci-„ekonomové“, čím více se plodí „odborníků“ v této oblasti, tím v horším ekonomickém stavu žije většina pracujících lidí, kteří se zaobírají produkcí veřejně užitečného zboží a služeb.

    Všechny současné ekonomické školy učí, jak může individuální podnikatel nebo korporace dosáhnout finančního úspěchu, jak si naplnit vlastní kapsy. Dosahovaný zisk je jediným kritériem ekonomického úspěchu, správnosti použitých teoretických schémat řízení byznysu. Takové teorie už nezkoumají problémy veřejného zájmu, vliv činnosti soukromých korporací na blahobyt státu, na ekologii. Podstatu těchto teorií a na nich založenou praxi velmi přesně vyjádřil Max Amsterdam: „Byznys, to je umění vytahovat peníze z cizí kapsy bez použití násilí.“ Přesně takovým „uměním“ je i zvyšování tarifů přirozených monopolů. Jejich každoroční skokový nárust je nástrojem destabilizace a ruinování národohospodářského komplexu Ruska.   

    Ale ve společnosti vždy existovaly i jiné pohledy na ekonomiku. KSB nabízí společensky prospěšnou ekonomiku, která se zásadně svým obsahem liší.

    Dnes je zvykem ekonomiku nazývat vědou. Ve skutečnosti to tak není. Ve „Výkladovém slovníku ruského jazyka (S. I. Ožegov a N. J. Švedová, Moskva, 1999) je slovo „věda“ popsáno takto:

1.    Systém znalostí o zákonitostech rozvoje přírody, společnosti a myšlení, a také jednotlivé oblasti těchto znalostí (přírodní vědy, humanitní vědy).

2.    To, co dává ponaučení, zkušenost, lekci (ať mu toto slouží, jako věda).

    A co vidíme v naší zemi? Jaké vidíme „zákonitosti“ v ekonomické sféře? Vidíme totální rozpad celého národního hospodářství, kde je zničeno vše, počínaje od všedního polnohospodářství a konče vysokotechnologickým kosmickým odvětvím, které bylo ještě docela nedávno nejvyspělejším na světě. Přitom toto všechno přiznává i nejvyšší vedení země, které se pokouší zastavit tento rozvrat tzv. „národními projekty“.

    A co je to za „ekonomickou vědu“, která by měla znát „zákonitosti rozvoje společnosti“ a na jejich základě předvídat události, a ovlivňovat je takovým způsobem, aby odstraňovala všechno špatné, škodlivé a ničivé, ale nekoná tak?

    A co je to za „vědce-ekonomy“, když tito „profesoři a doktoři ekonomických věd“ svými ekonomickými reformami přivedli nejbohatší zemi světa (která má všechny potřebné zdroje pro důstojný a šťastný život lidí) a její lid do bídné existence?

    Kdo potřebuje takovou „ekonomickou vědu“ a takové „vědce-ekonomy“?

Zvěstování západní ekonomické „mysli“

    Pokud na to někdo zareaguje tak, že to prý jen naši domácí („rodní“) ekonomové jsou blbí a neschopní, ale Západ má špičkové ekonomy, tak jako odpověď uvedu názor prezidenta ekonomické vědecké obce USA na ekonomiku Západu, který je uveden v „Ekonomické eseji“ (sborník prací za 50-leté období) světoznámého ekonoma Leonťjeva (Politizdat, 1990, str. 268):

    „Úspěchy ekonomické teorie za poslední dvě desetiletí jsou působivé a krásné. Avšak není možné popřít, že je cosi skandálního na obraze takového množství lidí, kteří zdokonalují analýzu stavu ekonomiky, ale přitom nevysvětlují, proč ta či ona situace vzniká nebo měla vzniknout. Tento stav věci je potřeba nazvat neuspokojivým a trochu i nečestným.“

    Co znamená takové přiznání? Znamená to, že dokonce i samotný prezident ekonomické vědecké obce USA přiznává, že ekonomika Západu se chová nepředvídatelně. A z hlediska Dostatečně všeobecné teorie řízení (DVTŘ) platí, že není možné řídit objekt, který se chová nepředvídatelně, což znamená, že takový objekt není možné uvést do potřebného režimu samořízení.

    Samotná světová autorita Leonťjev ve své „eseji“ (na str. 265, 266) píše o západní ekonomické vědě následující:

    „Obavy však vzbuzuje neadekvátní vektor cílů ekonomického rozvoje a naše neschopnost přesně zasáhnout kterýkoliv z nich. Obava, o které jsem mluvil výše, není vyvolána ani tak nerealizovatelností úkolů, jejichž řešení hledají současní ekonomové, ale spíše zjevnou neadekvátností vědeckých prostředků, jejichž pomocí se je snaží řešit.“

    A na straně 59: „Ani jednodušší varianty ekonomických teorií, ani jejich dokonalejší dynamické verze nás v podrobném objasnění příliš neposunuly, nemluvíc už o prognózování konkrétních událostí.“

    Z těchto upřímných přiznání západních „ekonomických autorit“ plyne, že „západní ekonomická věda“ nemůže ničím ekonomice Ruska pomoct, protože nemá metody předvídatelného zasahování do řízení celého národního hospodářství rodné země (rodiny). To znamená, že západní ekonomická věda má jen metody pro popis toho, co se v hospodářství země děje, tj. má metody jen pro popis „živelnosti trhu“. Proč je to tak?

Kaleidoskop ekonomických teorií

    Je to tak proto, neboť celá takzvaná „ekonomická věda“ v celém světě (i na Západě, i u nás, i na Východě) nezkoumá ekonomické procesy přes prizma řízení. Vždyť ekonomika sama o sobě nemůže být efektivní. Efektivní může být jen řízení národního hospodářství země. Soustruh se točil stejnou rychlostí jak za „socializmu“, tak i za „kapitalizmu“, produkujíc vysoustružené součástky. A na tom, jakou má tento soustruh údržbu, jak mu mění nože, jaký odborník na něm pracuje, jaký má postoj k práci a životu, jakou má pracovní náladu – na tom všem závisí také „efektivita výroby“. To za prvé.

    A za druhé, „ekonomická věda“ nezkoumá takzvanou „ekonomiku“ v součinnosti a interakci s mravností, demografií, kulturou, ekologií atd. Nic z uvedeného nespadá do oblasti „ekonomické vědy“.

    Hlavní příčinou tohoto stavu věcí je kaleidoskopické vidění světa a kaleidoskopický idiotizmus „vědců-ekonomů“, kteří chtějí vědět a dělat jen „odtud-potud“.

    A zatímco úkolem vědy (jak bylo ukázáno výše) je předvídat události, prognózovat jejich vývoj a ovlivňovat svými doporučeními jejich průběh, tak reálně vidíme, že podle těchto kritérií současná „ekonomická věda“ vědou není! Důkazem toho je množství dnes existujících „ekonomických teorií“, z nichž každá obhajuje jen vlastní správnost a odmítá správnost jiných. Žádná z těchto teorií nezkoumá národní hospodářství jako celek (složený z mnoha částí a procesů), ale zkoumá jen fragmenty tohoto celistvého systému, následkem čehož jsou všechny tyto teorie zbytečné, což také dokazuje praxe jejich použití. Takové jsou teorie „marxistické politické ekonomie“, „institucionalismu“, „monetarizmu“, keynesianizmu“, neoliberalizmu“, a mnohé další. Všechny si v mnohém navzájem protiřečí. Například „monetarizmus“ zkoumá všechny ekonomické procesy přes prizma kreditně-finančních operací a peněžní masy, ale „teorie J. Keynese“ mu protiřečí a zakládá se na stabilitě příjmů, státní regulaci a zvyšování poptávky. Studovat všechny tyto teorie je zbytečná ztráta času, protože nepřináší žádný užitek. Kromě toho, všechny teze těchto „teorií“ vytvářejí v hlavě toho, kdo se v nich pokouší zorientovat, jen nesmyslný kaleidoskop.

Ekonomičtí „pinokiové“

    Existuje ještě jeden velmi důležitý detail ve vztahu k „ekonomické vědě“. Velký ruský vědec Mendělejev řekl: „Věda začíná tam, kde se začíná měřit.“

    Aby vědecká měření byla srozumitelná a použitelná v různých zemích, tak byly ve světě přijaty mezinárodní standardy jednotlivých veličin. Takto v přírodních vědách existují standardy: 1 metr pro měření délky, 1 kilogram pro měření hmotnosti atd. A ačkoli v některých zemích jsou tyto standardy různé (např. v Anglii se délka měří ve „stopách“ a váha v „librách“), tak to nevadí, neboť jednou a provždy je mezi nimi stanoven přesný poměr: 1 metr má 3,281 stop, 1 kilogram má 2,205 liber. Umožňuje to propojovat různé konstrukce, agregáty, zařízení, které byly vyrobeny na různých místech zeměkoule a v různých časech.

    A jaké veličiny jsou přijaty za standard v „ekonomické vědě“?

    Základní ekonomickou kategorií je „hodnota“ (cena). Měří s ní různé zboží a služby, které jsou („teoreticky“ podle „ekonomické vědy“) výsledkem libovolné lidské práce. Ale je to opravdu jen „teoreticky“, protože například kolik práce bylo potřeba ke vzniku parkovacích ploch v Moskevských ulicích, které byly vytvořeny pouze vyčleněním části vozovky pro parkování? A jaká je cena takového parkování?

    V minulosti se „hodnota“ rozlišných věcí měřila různě. Kočovníci „hodnotu“ měřili počtem ovcí nebo ovčí kožešinou. Za babylonského krále Chammurapiho (1792-1750 před n. l.) byla platba za jakékoli zboží obilím nebo zlatem rovnocenná. To znamená, že současně existovaly dvě rovnocenné „valuty“: obilí i zlato. Dalo by se říci, že v té době mělo lidstvo šanci vybrat si jednu ze dvou. Nebo podle ruského lidového přísloví „Co zaseješ, to také sklidíš“, si vybrali a „zasadili“ zlato. Nyní si vzpomeňte na Pinokia, jak „sázel“ zlaté mince na „poli zázraků“ a co tou „setbou“ nakonec získal.

    V současnosti se hodnota (cena) čehokoliv měří v penězích. To znamená, že peníze jsou veličinou měření hodnoty libovolného zboží a služeb. Ale jednotky měření této hodnoty jsou v každé zemi jiné. V Rusku je to rubl, v USA dolar, v Japonsku jen atd. A jak mezi nimi „ekonomická věda“ určuje přesný poměr (jak je to v jiných vědních oborech)?

    Nebudu zde vyprávět celou historii vzniku a rozvoje peněz, jen se omezím konstatováním, že v minulosti jako peníze sloužily mince z drahých kovů (zlato, stříbro). Jenže objem trhu rostl a peníze v podobě zlatých a stříbrných mincí nestačily, proto je nahradily „papírové nosiče“ (tj. různé papírové stvrzenky o výdaji a příjmu peněz; odborně: „dluhové a úvěrové závazky“). Tyto „papírové nosiče“ časem získaly podobu uvěrových peněz:

—   bankovek,

—   asignací,

—   pokladních poukázek,

—   bankovních šeků,

—   kreditních karet atd.

    A poměrně dlouho probíhal proces nárustu papírových peněz v obratu zboží. Tento proces byl krytý systémem garantované výměny papírových peněz za zlato:

    Součet ČÍSEL všech papírových peněz musel odpovídat přesně určenému množství ZLATA V MINCÍCH, podle pevně stanoveného poměru.

    Tento systém garantované výměny papírových peněz za zlato byl „ekonomickou vědou“ nazván „zlatým standardem“.

    Jenže proces hromadění peněz probíhal rychleji a rychleji. Majitelé „papírových peněz“ a „cenných papírů“ se ocitli v horším postavení než majitelé zlatých mincí. A tak se všichni snažili zbytečné papírky vyměnit za zlato. Jenže zlata nebude pro všechny možná ani stačit. A ani nestačilo. Proto světová finanční mafie prostřednictvím sobě plně podřízeného Mezinárodního měnového fondu (MMF) v roce 1976 na Jamajské konferenci zrušila „zlatý standard“ a zavedla „fixaci Rothschilda“. To znamená, že od roku 1976 je zrušeno určování parity (poměru) valut pomocí standardu vyjádřeného ve zlatě. Tj. od roku 1976 se zlato a stříbro neúčastní peněžního obratu. A naši „vědci-ekonomové“ a politici, kteří bez rozmyslu žvaní o „zlatém standardu“ a „zlatých rezervách“, jsou buď jednoduše ekonomicky negramotní, nebo úmyslně vnášejí do hlav lidí lež.

Tajemství hodnoty 1 dolaru

    V současnosti se stáváme svědky otevřených hloupostí v ekonomické sféře, o nichž všichni uznávaní „vědci-ekonomové“ raději mlčí. Zkuste se zeptat libovolného ze světoznámých ekonomů: „Kdo a podle jakého vzorce určuje, že jeden dolar stojí například 24 rublů a 62 kopějek?“ Nikdo z nich na takovou zákonitou otázku neodpoví jednoduše proto, neboť takový vzorec neexistuje. KDO a JAK ale potom určuje tento poměr mezi rublem a dolarem?

    Podle početných vyjádření v médiích je „oficiální“ kurz rublu snížen vůči dolaru 5-6krát! Přitom ceny mnohého zboží a služeb v naší zemi jsou v dolarovém ekvivalentu nižší než v zemích Západu. Z toho vyplývá, že za dolar, pokud ho zaměníte za rubly, můžete v Rusku koupit 5-6násobně více zboží než v USA. Proto libovolný Rus, pokud vycestuje s rubly za hranici, stane se na Západě 5-6krát chudší, a západní cizinec, pokud překročí tu samou hranici s Ruskem, stane se 5-6krát bohatší.

    To znamená, že Rusko v rámci mezinárodního obchodu prodává cizím zemím své zboží „mnohonásobně laciněji“ a nakupuje v zahraničí „mnohonásobně dráž“. Ztráty způsobené nespravedlivým výměnným kurzem rublu dosahují stovek miliard dolarů! Je zjevné, že zde působí velmi silný globální nástroj devastace Ruska.

    Celý problém je v tom, že za tichého souhlasu našich významných ekonomů (abalkinů, aganbegyanů, livšiců, glazijevů, geraščenků, kudrinů a grefů) nám rubl pod tlakem světové finanční mafie uměle (svévolně) navázali na chiMÉRU (chichiméru) s názvem dolar (příčiny vysvětlíme níže).

    Mimochodem, otázku ohledně vzorce, podle kterého se určuje hodnota 1 dolaru v rublech, jsem osobně zadával Michailu Egonoviči Dmitrijevovi na jaře 1995 na ekonomickém fóru, které se konalo v petrohradském Tavridském paláci. V té době byl zástupcem ředitele Institutu ekonomické analýzy, členem vládního výboru RF pro ekonomickou reformu. Otázka uvrhla všechny přítomné do šoku, a M. E. Dmitrijev na ni odpovědět nedokázal. Kromě toho, v prezídiu fóra tehdy vedle Sobčaka seděl i A. Kudrin, a přehlédnout takovou seriózní otázku bylo nemožné.

Tajemství „fixace Rothschilda“

    „Fixace“ (z angl. „to fix“ – upevnit, stanovit), to je cena nebo cenové kótování zboží, které je v určitém okamžiku stanoveno na burze. „Fixace Rothschilda“ je procedura stanovení orientační ceny za zlato na základě „porovnání požadavků klientů na jeho prodej a koupi“. Co to znamená?

    Ze všech bank se po vytvoření sítě (pavučiny) sbíhají informace do jednoho bodu, do jednoho místa — do Londýna. Jsou to informace o tom:

—   kolik bylo v každé zemi požadavků na prodej zlata a na jaké množství,

—   kolik bylo v každé zemi požadavků na koupi zlata a na jaké množství.

    Na základě poměru jedněch i druhých požadavků světová finanční mafie svévolně určuje cenu zlata za trojskou unci (1 trojská unce = 31,1035 gramů).

    V čem je zde háček? Háček je v tom, že hlupáci ve všech zemích planety znají JEN cenu trojské unce zlata a vývoj ceny v čase.

    Ale ti, kteří svévolně určují cenu trojské unce zlata, znají OBJEMY na nákup a OBJEMY na prodej zlata ze všech zemí světa. A nikdo jiný, kromě této skupinky finančních mafiánů, tyto objemy nezná. A o čem svědčí tyto objemy koupě a prodeje? Svědčí o „celkové situaci v zemi“ včetně „ekonomické“ situace:

    — Pokud je na tom země „X“ špatně, tak se všichni pro každý případ snaží obstarat si do své „pokladničky“ zlato. V naší zemi jsou lakmusovým papírkem budoucích otřesů Cikáni. Když začínají aktivně skupovat zlato, tak čekej nějakou pohromu.

    — Pokud je na tom země „Y“ špatně (i ekonomicky), tak lid této země (a v první řadě jeho „elita“) utrácí zlato na dovoz luxusu, zábavy atd. Ukazovatelem tohoto faktoru je v naší zemi nárust koupě drahých automobilů.

    Světová finanční mafie má vůči každé zemi své konkrétní cíle. Proto díky znalosti „celkového stavu věcí“ v jednotlivých zemích „X“, „Y“, „Z“ atd. může mít tato mafie prostřednictvím manipulace s cenami zlata za trojskou unci vliv na změnu situace v kterékoliv zemi. Přitom může mít tento vliv jak jedním, tak druhým směrem. To znamená, že může kteroukoli zemi podpořit a zlepšit v ní situaci, ale může udělat i přesný opak, může nechat kteroukoli zemi či seskupení zemí „padnout“. „Fixace“ je tedy mocným nástrojem, mocným prostředkem řízení zemí (vzpomeňte si na kapitolu „Tajemství řízení“ a v ní obrázek se „všeobecným schématem řízení“).

    Přečtěte si, jak se o tom všem píše v knize Andreje Vladimiroviče Anikina „Zlato“ (Moskva, 1988, str. 18):

    Po 1. světové válce většina kapitalistických zemí zastavila ražení mincí a omezila výměnu papírových peněz za zlato. Všechny formy takové výměny byly definitivně zlikvidovány v období „velké deprese“ let 1929-1933. Zlato přestalo sloužit jako peníze ve vnitřní ekonomice kapitalistických zemí. Stále více se koncentrovalo ve státních fondech a centrálních bankách a odcházelo odtud jen na umoření mezinárodních dluhů. (.)

    V poválečném valutovém systému se americký dolar stal JAKOBY duplikátem zlata, protože vláda USA garantovala druhým státům výměnu jejich dolarových aktiv (valutových rezerv) za zlato podle pevné úmluvy. Avšak v roce 1971 se vláda USA tohoto závazku vzdala. (.)

    V roce 1976 členské země Mezinárodního měnového fondu (MMF) uzavřely dohodu, kde jedním z důležitých článků je zrušení měření parity valut ve zlatě, ukončení operací na základě těchto parit a likvidace významné časti zlatých rezerv fondu (.) k určitým pohybům zlata mezi centrálními bankami a vládami různých zemí dochází. Příznačné je zejména to, že když se v roce 1979 vytvářel Evropský měnový systém, našlo se v něm místo pro zlato.

    Vícenásobný nárust cen zlata způsobil zvýšení reálné hodnoty zlatých rezerv a jejich potenciální schopnost splácet deficity platební bilance. V podstatě to znamená, že zlato plnilo důležitou peněžní funkci.

    Str. 42. V současných podmínkách se zlato ani stříbro peněžního oběhu neúčastní a přibližně ¼ peněžní masy zůstává v hotovosti (bankovek i mincí), a ¾ z běžných účtů tvořících základ bezhotovostních operací (pro Západ – aut.).

    Str. 264. Z jamajské dohody MMF v r. 1976: „MMF musí prosazovat politiku, která zabezpečí, aby volný trh se zlatem nepodléhal státním regulacím a aby mu nebyla stanovena pevná cena. Jinými slovy, fond musí napomoci tomu, aby se zlato stalo obyčejným zbožím.“

    Počet firem, které ovládají trh se zlatem, není větší než 20. Mezi nimi je jich 5 hlavních (zakládajících členů London fix): N. M. Rothschild & Sons; Mocatta & Goldsmid; Samuel Montagu & Co; Pixley & Abell; Sharps & Wilkins — to jsou Londýňané. Kromě Londýňanů trh ovládají i „curyšští gnómové“ (minimálně ½ světového trhu a do ⅔ těžby zlata v JAR): Švýcarská bankovní společnost, Švýcarský úvěrový institut, Švýcarský bankovní svaz — to je velká trojka švýcarských bank.

    Na str. 106 je popsána činnost „Londýňanů“:

    V budově Rothschildovy banky v Londýně, ve staromódním sále vyzdobeném portréty evropských panovníků (Rothschildových klientů) každodenně probíhá tradiční procedura fixace – stanovení ORIENTAČNÍ ceny zlata, na jejímž základě se na trzích uskutečňují reálné transakce. U fixace jsou přítomni zástupci všech pěti firem a předsedá jim Rothschild. Porovnávají požadavky zákazníků na nákup a prodej za určité ceny a nacházejí cenu, která vyrovnává nabídku a poptávku. Tato cena se okamžitě oznamuje telexem a telefonicky do New Yorku, Zürichu, Paříže, Singapuru, Hongkongu a dalších center obchodujících se žlutým kovem a slouží jako základ pro tvorbu cen na všech trzích.

    V roce 1988 byly v systému fixace vykonány změny, které odrážely narůstající význam amerického dolaru ve světové kapitalistické ekonomice: kromě ranní fixace se zavedla i odpolední fixace, která se shodovala se začátkem pracovního dne v New Yorku; místo kótování valut v librách šterlinků se zavedlo kótování v dolarech.

Tajemství smrti „zlatého dolaru“

    Ze všeho řečeného plyne, že „ekonomická věda“ neposkytuje žádný striktně ověřený a přesný standard na převod měn jednotlivých zemí. Avšak nemyslete si, že takový standard není a ani nemůže existovat. Samozřejmě, že existuje a navrhuje ho KSB. O tom však budeme mluvit o něco níže. Bohužel, dokonce i mnozí učitelé na vysokých školách (včetně ekonomických) nemají představu o „fixaci Rothschilda“. A není divu, že ani studenti o něm nemají představu, protože jejich učitelé „se o fixaci neučí“.

    Místo přísně ověřeného standardu na měření procesů v oblasti ekonomiky je zde svévole finanční mafie světového rozsahu.

    Jednoduše řečeno, ve skutečnosti se dají porovnávat všechna měření v ekonomice vykonána v různých časech a na různých místech, avšak ne pomocí nějakých abstrakcí jako je „Rothschildova fixace“, ale ve srozumitelných a stabilních veličinách, jako je například: „kilogram obilí“, „kilogram zlata“, „kilowatt za hodinu“ atd.

    Hodnotu všeho existujícího zboží je možno vyjádřit prostřednictvím nějakého jednoho zboží. Takové zboží se nazývá ekvivalent zboží. Kromě toho, v seznamu cen na všechno zboží (tj. v ceníku) bude tento ekvivalent zboží vystupovat jako „invariant ceníku“.

    „Ceník“ – to je seznam aktuálních cen všeho zboží, a „invariant“ znamená, že tento vybraný ekvivalent zboží je: 1) cenný sám o sobě a 2) zároveň slouží k měření hodnoty ostatního zboží a služeb.

    Je potřeba uznat, že zlato, které dlouhé roky sloužilo jako cenový invariant, si horko-těžko plnilo své povinnosti (tzv. „zlatý standard“). Ale s příchodem „fixace Rothschilda“ tento standard zmizel.

    To ale neznamená, že je potřeba se vrátit ke „zlatému standardu“. „Zlatý standard“ zemřel, a to navždy, už více neožije. Jde o to, že fungoval v době, kdy se absolutní většina zboží a služeb realizovala pomocí lidské a zvířecí síly. V té době jako cenový invariant mohlo sloužit cokoliv: zlato, obilí, ovce, sobolí kožešiny. Vybrali si zlato.

    A v dnešní době (od poloviny 20. století) se všechno zboží a služby vyrábějí a poskytují díky elektrické energii! Ať si vezmeme cokoliv, tak v základu leží elektrická energie: elektrická pila, elektromotor, elektrické čerpadlo, elektrická žehlička, elektrický holící strojek. A pokud má země „X“ mnoho elektrické energie, tak je schopna vyrábět mnoho různého zboží a nabízet mnoho služeb. A pokud země „Y“ elektrickou energii nemá, tak ji můžeme nazvat „banánovou republikou“, o průmyslu tam nemůže být ani řeči. Proto dnes objektivně vznikla situace, kdy jako cenový invariant je potřeba brát výkon prvotních elektrických zařízení, kde je měrnou jednotkou 1 kWh! (o tom ale o něco později).

    Zatím vidíme pouze to, že „zlatý variant“ definitivně odešel a místo alespoň jakž-takž přesného cenového variantu nám zde funguje otevřená svévole finanční mafie. Potvrzením definitivního odchodu „zlatého standardu“ je i fakt odchodu rodiny Rothschildů z trhu se zlatem, což 16. dubna 2004 celému světu oznámil expertní kanál „Park media“ (www.opec.ru).

    Ekonomika, která nemá svůj cenový invariant, o sobě nemůže mluvit jako o vědě, protože bez cenového invariantu není možné složit mnoho-odvětvové hospodářství země do jednoho sladěného národohospodářského komplexu, který by fungoval bez „poruch“ a „havárií“ (v ekonomické terminologii: bez krizí).

    V jiných odvětvích vědy se agregáty a mechanizmy (auta, letadla, lodě) skládat dají, protože „metr“ je stejně dlouhý i v Africe a žehličky jsou i v Číně i v Rusku vyráběny pro napětí 220 voltů. Ale v ekonomice to tak nefunguje, protože tam chybí stabilní standard. To je příčinou všech „havárií“ a „poruch“ v ekonomice po celém světě (jednou „vypukla krize v jihovýchodní Asii“, poté „pozorujeme ekonomický pokles v Japonsku“ atd.).

Aby ekonomika byla přesnou

„Všimněte si jednou a provždy,

že objevy v oblasti financí nejsou možné.“

(N. I. TURGENEV)

(svobodný zednář, skrytý podněcovatel děkabristů) r. 1918

    Dokonce i z toho mála, co jsme si doteď stručně řekli, vyplývá, že „ekonomická věda“ ve skutečnosti žádnou vědou není:

    Za prvé, kvůli tomu, že současná ekonomika je odtrhnuta od mnoha aspektů života, v důsledku čehož nejsou zohledňovány důležité faktory určující kvalitu života lidí. Příčinou tohoto jevu je chybné vidění světa, generující kaleidoskopický idiotizmus (a ne mozaikové vidění světa, u kterého jsou všechny procesy vzájemně propojeny a všechno má jasné příčinně-následkové vazby).

    Za druhé, kvůli nepochopení cílů řízení globálního historického procesu (tj. lidských dějin), a neznalosti forem a metod tohoto řízení, tj. kvůli neznalosti základů DVTŘ.

    Za třetí, kvůli absenci přísného a přesného systému měr, který by umožňoval měřit všechny tzv. „ekonomické procesy“. Pokud se má ekonomika stát přesnou a předvídatelnou, tak musí tyto tři pilíře vložit do svých základů.

    Kromě toho, musí zkoumat jak pohyb všeho zboží a služeb, tak i pohyb všech peněz (odpovídajících tomuto zboží a službám), v jasně a srozumitelně ohraničených a uzavřených obvodech jednoho národohospodářského komplexu. Je to podobné jako ve vědeckých teoriích vodních a elektrických toků (v sítích dodávek vody nebo elektřiny), kde se vychází z pravidel Gustava Roberta Kirchhoffa, které se vyučují na středních školách. Vždyť všichni jsme řešili podobné úkoly s „nádrží s rourami, skrz které vtéká a vytéká voda“. Pozorně se podívejte na obr. 14-1.

Obrázek 14-1

Lidé, pracující v různých oblastech národního hospodářství země, vyrábějí celou škálu různého zboží a služeb. Tito lidé toto zboží a služby také spotřebovávají. Tato spotřeba probíhá různě: jedni spotřebují více, jiní méně. K získání tohoto zboží a služeb se používají peníze. Kdo má více peněz, ten si může koupit a spotřebovat více zboží. To však nyní není důležité. Podrobně se tomu budeme věnovat při probírání „schématu výměny zboží“. Nyní je důležité, milí čtenáři, abyste pomocí tohoto jednoduchého schématu pochopili, že ve společnosti se zboží a služby pohybují jedním směrem, a peníze přesně opačným směrem.

    Poté by mělo být každému zřejmé, že naše ruské „rezervoáry“ s peněžními rezervami (něco v „pokladničkách“, něco ve „stabilizačních fondech“) by neměly existovat. Z toho plyne, že množství peněz ve státě musí přesně odpovídat množství vyrobeného zboží a služeb. To samé je možno říci i o světové ekonomice v podmínkách fakticky završené globalizace.

    Je potřeba vzpomenout i takzvanou „teorii podobnosti“. Chápu, že mnozí čtenáři nemají ani tušení o její existenci, a kdyby i měli, tak by si pomysleli, že je to příliš složité. Proto ji nebudu popisovat celou. Kdo bude chtít, najde si všechny podrobnosti v ekonomických pracích KSB. Já se pokusím všem vysvětlit hlavní podstatu.

    Jistě víte, milí čtenáři, že když navrhují nové letadlo, loď nebo tank, tak si nejdříve vyrobí jeho malý model. Tyto modely testují v aerodynamických tunelech (letadla), ve vodních nádržích (lodě), přičemž simulují různé rušivé vlivy, a dokonce extrémní situace. Celou dobu sledují stav a chování modelu. Na základě těchto pozorování dělají na modelech potřebné úpravy: mění tvar letadla, konstrukci lodě, po čemž je znovu testují až do té doby, kdy se model nezačne „chovat bezchybně“. A až po dokonalém otestování modelů konstruktéři začínají stavět reálná letadla a lodě, které jsou svými tvary podobné modelům, jen jejich rozměry jsou o mnoho větší. Není těžké si domyslet, že takový přístup ušetří množství prostředků.

    Uvedený příklad se týkal „hmotných modelů“ a jejich „teorie podobnosti“. Ale dnešní úroveň znalostí matematiky umožňuje „budovat“ i matematické modely. A týká se to nejen hmotných konstrukcí, ale také libovolných procesů probíhajících jak v přírodě, tak i ve společenském životě lidí. Včetně ekonomiky!

    Zde vyvstává otázka, proč by naši vědci-ekonomové nemohli využít teorii podobnosti a vypracovat „matematický model ekonomiky státu“ nebo „regionu“, nebo „města“, nebo „odvětví“?

    Avšak v žádné učebnici ekonomie nenajdete ani zmínku o teorii podobnosti. Myslím, že otázku „proč je to tak?“ si čtenáři odpoví sami. Co se týče KSB, tak v ní je takový „ekonomický model“ vypracován a představen. Každý, kdo bude chtít, si ho může najít. Ale vzniká otázka, proč tento „matematický model státu“ nechce vedení státu použít?

2. Tajemství bank, bankéřů a úvěrování

Kreditně-finanční systém je prostředkem řízení

„Dejte mi moc tisknout a kontrolovat peníze země,

a já se nebudu starat, kdo tvoří její zákony.“

(MAYER AMSCHEL ROTHSCHILD)

    Co je to bezstrukturní způsob řízení jsme si v hrubých rysech vysvětlili v 11. kapitole. A jak se bezstrukturní způsob řízení realizuje v ekonomické praxi?

    Znovu se nejdříve podívejme na schéma řízení: řídící subjekt, řízený objekt, řídící vliv, zpětná vazba. Subjektem jsou státní řídící orgány, objektem je národní hospodářství (obr. 14-2).

Obrázek 14-2

Řídící vliv – ten je mnohoúrovňový a v té nejvšeobecnější podobě (pro všechny životní situace) jde o 6 priorit řízení. Způsoby aplikace řídícího vlivu můžou být strukturní i bezstrukturní, ale v reálném životě se nejčastěji kombinují oba způsoby.

    Trh, tržní mechanizmus samořízení ekonomiky mluví o tom, že mezi všemi prostředky řízení dominuje bezstrukturní způsob řízení. Základem trhu, tržního mechanizmu je kreditně-finanční systém. 

    Všichni podnikatelé se musí přizpůsobit koupěschopné poptávce obyvatelstva. Všimněte si: není „poptávky jako takové“, ale koupěschopné poptávky. Představte si, že v nějaké zapomenuté malé obci, kde „lišky chodí dávat dobrou noc“, se místní obyvatel Damián rozhodne otevřít si klenotnictví a prodávat tam zlaté a diamantové šperky. „Hloupost“ – řeknete si. A je to opravdu tak.

    A co když se Damián rozhodne otevřít si prodejnu čokolády a dortů? Těm, kteří neznají místní život lidí, už nebude tato hloupost tak bít do očí. V chudém „zapadákově“, jímž se stalo takřka celé Rusko, zejména v obcích, osadách, okresních městech, nejsou žádné specializované obchody s drahým zbožím. A není to tak proto, že by venkovské děti neměly rády čokoládu a zákusky, nebo že by děvčata z osad nechtěla koupit zlaté náušnice, ale je to proto, neboť tito lidé na to nemají peníze. To znamená, že „poptávka jako taková“ na toto všechno existuje, ale obyčejní lidé nejsou schopni si to koupit, nejsou dost solventní. Proto v obcích a v okresních městech obchodují s čínským spotřebním zbožím a čínskými hračkami ze škodlivých materiálů, a sváteční koláče s jahodami z vlastní zahrádky nebo sousedního lesa (pokud je nevyráběly a neprodaly do zahraničí) si lidé upečou sami doma.

    Kdo a jakým způsobem formuje takovou „koupěschopnou poptávku“, když ve schématu výměny zboží „mají jedni hojnost, a druzí nic“? Takového formování je možno dosáhnout neadekvátním používáním kreditně-finančního systému (KFS).

    KFS zahrnuje:

1.    Úvěrování. Jsou to úvěry vydané odvětvím a výrobám.

2.    Dotace výrobcům. Jsou to peněžní nebo materiální prostředky vydané fyzickým a právnickým osobám bezplatně ze strany státu nebo nějaké organizace.

3.    Subvence spotřebitelům. Státní pomoc lidem v peněžní nebo naturální formě.

4.    Emise platebních prostředků (tj. tisk peněz). Pouštění do oběhu nových papírových peněz nebo cenných papírů.

    Z uvedeného je zřejmé, že každý podnikatel kromě „koupěschopné poptávky“ musí svou činnost přizpůsobit i KFS.

    Z toho plyne, že KFS je jeden z podsystémů bezstrukturního samořízení společnosti. A půjčky, dotace, subvence a emise – to jsou prostředky řízení nejen ekonomiky (národního hospodářství), ale i společnosti jako celku.

    Pomocí těchto prostředků je možné ekonomiku přivést:

—   do režimu stabilního tržního samořízení,

—   do režimu stabilní „autodestrukce“,

—   do režimu stabilního přechodu (manévru) od „jednoho typu ekonomiky“ k „jinému“ typu ekonomiky atd. (Jegor Gajdar řídí „Institut přechodného období“ a dostávají za to nemalé peníze. Za co?! Darebáci!).

    Jak jste už jistě pochopili, milí čtenáři, tak všechno závisí na tom, v rukou koho se nachází KFS a jaké cíle sledují tyto „ruce“. Tyto „ruce“ můžou formovat svůj vektor cílů na základě:

—   praktické moudrosti,

—   tajného „know-how“ (vím jak na to, ale nikomu to neřeknu),

—   striktní vědecké teorie,

—   vlastní hlouposti.

    Přitom „metoda vlastní hlouposti“ může také představovat „stabilní režim“, i když to bude nutně režim autodestrukce národního hospodářství. Vždyť v současných podmínkách za zády ekonomických hlupáků nevyhnutelně stojí chytráci, kteří jejich hloupost využívají pro své zájmy. Po všem, co jsme si řekli, zkuste se zamyslet nad tím, co se dělo od začátku „perestrojky“ a děje se dodnes v naší zemi ve všech sférách života, a především v ekonomice.

    Mimochodem, díky tomu je možné pochopit i ten fakt, proč v kapitalistických zemích, kde vše samoreguluje trh, existuje taková rozdílná životní úroveň. Vždyť jen se nad tím zamyslete, milí čtenáři. Ve Švýcarsku je kapitalizmus a všechno tam řídí trh, ale i v Bolívii mají kapitalizmus a trh. Ale v obou zemích se životní úroveň výrazně liší i navzdory tomu, že v Bolívii je přírodního bohatství neporovnatelně více než ve Švýcarsku a ani lidé v Bolívii nejsou o nic horší než ti ve Švýcarsku. Podobné porovnání můžeme udělat i mezi kapitalistickým Ruskem a kapitalistickými USA. Takové extrémní rozdíly v životních úrovních obou zemí svědčí o tom, že globální mafie má vůči každé zemi jiný vektor cílů a jinou koncepci řízení. Své cíle a svou nespravedlivou koncepci globalizátoři uskutečňují pomocí siono-zednářství a mezinárodních finančních organizací. Globalizátoři k řízení zemí potřebují mít na místě své komplice. Proto na řídící posty ve všech zemích protlačují navenek slušné, ale vnitřně zkažené kandidáty (říká se tomu i pokrytectví nebo farizejství). A na každého takového „úspěšného“ člověka musí nutně existovat i kompromitující materiál: důkazy o trestní nebo amorální činnosti. Díky tomu můžou tyto „úspěšné lidi“ držet „na uzdě“. Porovnejte to s tím, co se událo a děje dodnes po odstranění Stalina. Po této zajímavé odbočce se znovu vrátíme ke „koupěschopné poptávce“.

    Mimochodem, i samotná „koupěschopná poptávka“, jak už jsme si vysvětlili, se formuje pod vlivem KFS. Jednoduchý příklad. Podnikatel potřebuje inovovat vybavení své pekárny. Sám na to nemá dost peněz. Musí si vzít půjčku. Přitom ale ne ledajakou, ale úročnou. Jde tedy do banky. No banka je soukromá. Banka mu půjčku dát může a tehdy náš „vlastník“ pekárny zůstane „podnikatelem“ i „byznysmenem“. A co když mu banka půjčku nedá? Poté „je konec, Griňo, skončils, ťuk-ťuk!“ jak se ve filmu ušklíbl ataman Lutyj nad jedním z „nepolapitelných mstitelů“. A kde je zde „svoboda trhu“? Jít do druhé banky? Všechny banky jsou informačně propojeny.

    Ale i kdyby tu půjčku dostal, tak podmínky jejího splácení jsou v dnešní době výlučně kabalistické a u čestného podnikání se prakticky nedají dodržet.

    V maximálně zjednodušené formě je mechanizmus lichvářství popsán v jedné lidové anekdotě.

    Ivan zašel k sousedovi lichváři, aby si od něj na rok půjčil 100 rublů. Ten souhlasil pod podmínkou, že mu Ivan musí dát do zástavy sekeru a na konci roku vrátit jednou tolik. Ivan dal sekeru a dostal peníze. Ale lichvář Ivanovi říká, že 200 rublů se mu bude na konci těžko vracet, proto raději ať polovinu vrátí hned teď. Ivan se zamyslel a uznal, že na konci roku se mu opravdu bude těžko vracet celá suma, a tak polovinu vrátil hned. Jde domů a přemýšlí: „Jak to? Peníze nemám. Sekeru nemám. A ještě jsem dlužný 100 rublů!“

    Ale nejzajímavější je na tom to, že všechno proběhlo přísně „podle zákona“. A přesně díky takovým „zákonům“ byl v období „reforem“ zruinován výrobní komplex Ruska. Nechápalo snad vedení země a zejména vedení centrální banky, že zvýšením klíčové úrokové sazby na 210 % ročně vtahuje každého domácího podnikatele, každou průmyslovou strukturu a všechen pracující lid do divokého dluhového otroctví? Pokusy ekonomických tmářů vysvětlit jimi stanovenou úrokovou sazbu přítomností inflace jsou záměnou příčiny a následku, podvodem spoléhajícím se na nepochopení nevzdělaného lidu. Taková vysvětlení jsou analogická pokusům vysvětlit vznik větru kýváním se větví. Inflace vzniká proto, neboť ve finančním bloku se „svévolně“ (tj. bez produkce společensky prospěšného zboží a služeb, a jen na základě lichvářství) tvoří „příjem“ a z něj pramenící kupní síla.

    Týká se to i zahraničních úročných půjček. U společensky prospěšného řízení musí být libovolné zahraniční půjčky vydávány na bezúročném investičním základě. Investor by se neměl ucházet o procenta ze vzduchu, o procenta z nesprávně vynaložených nebo rozkradených peněz, ale o podíl z reálného zisku, který bude v zemi dosažen díky prostředkům investora. Brazílie dluží světové finanční mafii 42 mld. dolarů, Mexiko – 40 mld. dolarů, Maďarsko – 20 % svého HDP (hrubý domácí produkt), Indonésie – 18,6 % HDP, Argentina – 9 % HDP.

    Pro srovnání uvedu, že během takzvaného „mongolsko-tatarského jařma“ byla Rus zatížena daní 10 % z vyrobených produktů. Pro mezinárodní bankéře (tj. světovou mafii) – majitele nadnárodních bank (NNB) – je velmi výhodné dávat půjčky představitelům různých států. Vyplatí se to nejen po finanční stránce. Z hlediska 4. priority zevšeobecněných prostředků řízení je možno říci, že pro nadnárodní banky je to výhodné i z hlediska řízení jednotlivých zemí. Vždyť majitelé NNB si můžou klást i jiné než finanční podmínky, s kterými jsou představitelé zemí, ucházejících se o půjčku, nuceni souhlasit. Ty podmínky se můžou týkat toho, jakou bude země vést politiku, může se týkat vedení války a mnoha dalších věcí. Proč byl po rozpadu socialistického tábora zastřelen i s celou svou rodinou generální sekretář Rumunska Ceauşescu? Byl zastřelen bez vyšetřování a soudu údajně rozhněvaným davem („olej zdražil“). Jiných vůdců socialistických zemí se ani nedotkli, ale Ceauşesca zastřelili. Není pochyb, že si něco nakradl. Ale vždyť ani ostatní „generální tajemníci“ nebyli bez hříchu. Pointa je v tom, že Rumunsko jako jediné nemělo v západních bankách dluh! A tím pádem bylo nezávislé na vlivu „zákulisí“. Právě to bylo příčinou rychlého zúčtování s Ceauşescem, který se snažil v Rumunsku realizovat svou nezávislou, vnitřní politiku. A jak milí čtenáři určitě chápete, tak bez vlastní globální politiky se to uskutečnit nedá.

    Z výše uvedeného je jasné, že lichvářství v libovolné podobě není ničím jiným než krádeží, která je specifická v tom, že díky úmyslně „ekonomickou vědou“ zformovaným lživým představám byla pravidla této krádeže kdysi uzákoněna zákonodárci na objednávku finanční mafie. A k tomu ještě byla i „posvěcena“ (údajně Bohem) „svatým písmem“ Starého zákona: „Nedávej na úrok svému bratrovi (Židovi) ale cizinci (nežidovi) na úrok dávej.“ Naši současní zákonodárci se z různých příčin bojí toto uzákoněné zlodějství zakázat. Jeden poslanec se v „ekonomické vědě“ vůbec nevyzná, jiný poslanec má „za prsty“ a bojí se, že ho zkompromitují, další se sám živý procenty z lichvy atd. Pokud vytáhnete z peněženky souseda 100 rublů, tak je to zločin. Ale pokud mu je seberete v souladu se zákony „kulturní spolupráce“, tak je to už „podnikatelský příjem“. Rozdíl mezi těmi, kteří neúměrně berou vysoké úroky a těmi, jejichž úroky jsou úměrné, je ten samý, jako mezi vykradači trezorů a kapsáři. Ale v ekonomické terminologii se jedni nazývají lichváři a druzí bankéři–podnikatelé, ačkoli oba mají zlodějské příjmy, které nejsou spojeny s procesem práce, ale pouze s velikostí jimi stanoveného úroku. Vždyť objem práce bankovního personálu se nemění v závislosti na tom, zda byla vydána půjčka s 1 % úrokem nebo s úrokem 100 % ročně, ale příjmy se mění stonásobně.

    Ve společensky prospěšné ekonomice musí být lichvářství zakázáno zákonem a klíčová úroková sazba musí být přísně rovna nule. Zde můžou někteří zadat otázku: „A z čeho bude žít bankovní systém?“ Odpověď je následující. Bankovní systém, jako sektor služeb, by měl na smluvním základě dostávat za svou práci část příjmů, které vyprodukuje výrobně-spotřebitelský systém. Možné je i rozpočtové financování bankovního sektoru. Tak tomu bylo i za Stalina. Bankovní systém může mít i podnikatelský příjem, pracujíc v režimu investičního fondu a dostávajíc dohodnutou část z příjmu společně získaného v oblasti reálné výroby při produkci veřejně prospěšného zboží. Mimochodem, právě tak fungují islámské banky a banky v Japonsku.

    Dnes banky, pokud zohledníme i všechny „přirážky“, dávají půjčky za 20 % ročně! To znamená, že pokud si podnikatel sebral k vytvoření a rozvoj své činnosti 1 milion, tak za rok musí bance vrátit 1 mil. + 200 tisíc. Ale celý svět ví, že dokonce ani ve vyspělých zemích růst výroby nepřevyšuje 3–5 % ročně. A tento růst výroby závisí v prvé řadě na výkonu prvotních elektrických zařízeních, protože dnes se všechno zboží vyrábí především pomocí „elektrické síly“ (a ne pomocí koňských nebo lidských svalů jako v minulosti). To znamená, že vydělat si čestným způsobem na splacení 20 % ročně není možné. Ale ani to ještě není vše.

    Představme si následující situaci. V jedné obrovské hale se sešel všechen lid naší země: i „fyzické osoby“, i „právnické osoby“, i „soukromníci“, i korporace, i obyčejní lidé. Zkrátka všichni! Každá „fyzická“ i „právnická“ osoba má u sebe nějakou sumu peněz. Někdo má v kapse 100 rublů, někdo 1000 rublů, a jiný 1 milion (nebo dokonce miliardu).

    Na scéně před všemi leží obrovský dort, jako ztělesnění všech materiálních statků, které v zemi existují. A každý z přítomných má právo si za své peníze z tohoto dortu kousek koupit a odřezat. Někdo si bude moct dovolit jen úplně malý kousek, a někdo obrovský.

    A nyní si představte, že pouze dva lidi z obrovského počtu lidí v sále mezi sebou uzavřou dohodu o půjčce. Jeden si od druhého bere půjčku 1 milion a zavazuje se se mu vrátit 1 mil. 200 tisíc. Oba to dělají legálně a dodržují všechny papírové formality. Následkem toho celková suma peněz ve společnosti narostla o 200 tisíc (viz schéma výměny zboží). Jenže dort zůstal stejně velký! To znamená, že peníze každého z přítomných v sále trochu ztratily na hodnotě (klesla jejich „kupní síla“). Následkem toho si nyní každý člověk v sále může koupit a odřezat menší kousek dortu, než si mohl odřezat před uzavřením smlouvy těchto dvou lidí. Všimněte si: dohodu uzavřeli jen dva, ale všichni ostatní v důsledku této dohody o něco zchudli, což znamená, že tito dva okradli všechny ostatní!

    Pokud „jedna osoba“ půjčila „druhé osobě“ na nějakou dobu určitou sumu peněz na úrok, tak po uplynutí této doby „druhá osoba“ vrací první tuto sumu peněz, kterou si půjčila, plus k ní navíc sumu peněz, odpovídající úroku. Tuto sumu „navíc“ si dlužník i věřitel může vzít:

—   buď z vlastních příjmů, tj. „odtrhnout si od úst“,

—   nebo ji sebrat okolním lidem.

    Odkud bude většina dlužníků brát peníze na splacení půjčky, není potřeba vysvětlovat.

    Zde jasně vidíme, že:

—   Ten, kdo půjčku poskytl, je „mafiánský boss“.

—   Ten, kdo si půjčku vzal, je „kapsář“, kradoucí peníze okolním lidem.

—   A všichni ostatní jsou „naivní lidé“, kteří se nechají okrádat kapsáři.

    A to všechno v plném souladu s marxistickou „pracovní teorií hodnoty“, s tržními „ekonomickými teoriemi“, s názory „uznávaných titulovaných vědců-ekonomů“, uznávaných a lidmi milovaných vedoucích představitelů Ruska. Přitom „kapsář“ si žije tím lépe, čím častěji navštěvuje kapsy ostatních lidí. A celý ten „naivní dav“, stádo dojných krav, pokud se lidé nesnaží zorientovat v tom, jak je okrádají, tak už jsou se situací smířeni a takový „půjčkový institut“ tolerují.

    A co „bankovní úrok“ z vkladů, který se vyplácí „spořitelům“? V tomto případě to vypadá jako přikrmování části dojného stáda pár kapkami z jejich vydojeného „mléka“.

    Co se týče finančních vztahů mezi státy, tak poskytování úročných půjček „rozvinutými“ zeměmi „rozvojovým zemím“, denně převádějíc v průměru 100 mil. dolarů, od nich umožňuje získat přes splátky jistiny a úrok 200 mil. dolarů (M. Kennedy „Peníze bez úroků a inflace“, Lilalex, Švédsko, 1993). Právě na takovém parazitizmu jsou založeny „ekonomické úspěchy“ „rozvinutých zemí“.

    A je to opravdu tak. Pokud jste si vzali půjčku 100 tisíc rublů za 15 % ročně, tak za 7 let už budete muset vrátit 200 tisíc rublů. A pokud se hlavní dluh nedaří splatit, tak vy i vaši vnuci budete celý život pracovat jen na splácení úroků lichváři. On vám jednou půjčil 100 tisíc rublů, a váš rod (země) mu za 100 let bude muset vyplatit 15násobnou sumu a stále zůstávat dlužníkem. Aby finanční vydírání přes poskytnutí zahraniční půjčky nebylo tak očividné a nápadné, tak zájem o tuto půjčku se „vědecky“ zdůvodňuje a připisuje té zemi, kterou bankéři posílají do lichvářské smyčky. Přitom finanční „elitu“ země-dlužníka přesvědčují, aby si nenatiskla potřebné množství vlastních peněz, a zdůvodňují to „vědeckými teoriemi“, které jsou ve skutečnosti pseudoteoriemi. Avšak elementární ekonomickou abecedu zkoncentroval už A. S. Puškin ve svých verších:

Byl jednou opravdový ekonom,

T.j. uměl soudit o tom,

Jak bohatne stát a že na to,

Nepotřebuje žádné zlato,

Když prostý produkt má.“

(A. S. PUŠKIN, „EUGEN ONEGIN“)

    Ukazuje nám cestu od živoření k dostatku: tisknuté peníze musí být kryty obyčejným produktem (plynem, dřevem, ropou, elektrickou energií), kterého je v Rusku (na rozdíl od Evropy) na jednoho člověka 30krát více než na průměrného obyvatele naší planety.

    A co právní stránka půjčování peněz? Dohodu o půjčce uzavírají jen dvě osoby, ale doplácí na to ztrátou kupní síly peněz všichni lidé. Přitom se porušuje biblické přikázání „nepokradeš!“ Mimochodem, všechna světová náboženství proti krádeži vystupují. A tato okolnost je mravním základem odmítnutí platby úroků z půjček (a to i na úrovni mezistátních půjček)! Masové a synchronizované odmítnutí mnoha států platit úroky z půjček dokáže zlikvidovat parazitizmus nadnárodních bank (NNB). Musel by to ale někdo zorganizovat. Kdo? Nebo se to „udělá samo“, jak někteří tvrdí? „Samo“ se to neudělá“ A zorganizovat to můžou jen vedoucí představitelé té země, která je po všech stránkách soběstačná a dost silná, aby čelila globalizátorům. Takovou zemí na planetě Zemi je v dnešní době jen Rusko. Ale jeho vedení nechce celému světu svou globální politiku ohlásit.

    Bankéři jsou v dnešním kreditně-finančním systému krvelačnými plošticemi (obr. 14-3).

Obrázek 14-3

Bankéř „plivne“ do národního hospodářství půjčku o velikosti „P“, ale „vysaje“ z něj už sumu „P“ + %“. Zde je krásně vidět příčina inflace! A nyní si představte, že národní hospodářství napadlo velké množství „ploštic“. Co bude s takovou zemí? Odpověď je zřejmá.

    Závěr: v dávné minulosti spuštěný a Biblí propagovaný institut půjčování na úrok (lichvářství) je něco jako „věčný motor“, ke kterému je neviditelnými řetězy přikován „věčný Žid“.

    Pro nastolení spravedlivosti ve společnosti je potřeba na legislativní úrovni zakázat půjčování na úrok a vynulovat úrokovou sazbu. Přesně to také žádá ve svém programu naše strana KSS.

    A není to žádná utopie. V historii lidstva jsou známá období, kdy bylo lichvářství zakázáno a přísně se trestalo. Například Anglie až v roce 1854 zrušila legislativní zákaz lichvářství, který tam platili od 15. století.

    Korán, na rozdíl od Bible, lichvářství kategoricky zakazuje:

    Ti, kdož pohlcují zisk z lichvy [jedí plody lichvy], vstanou z mrtvých jako ten, koho satan potřísnil svým dotekem [řeč je o soudném dnu]. A to proto, že říkali: „Vždyť prodávání je podobné lichvě!“ Bůh však dovolil prodávání a zakázal lichvu. (2:275).

    Kromě tohoto verše se v Koránu ještě mnohokrát mluví o zákazu lichvářství a jeho trestání. Dnešní banky v islámských zemích půjčují peníze na bezúročném základě. Analogicky pracují i banky v Japonsku, kde jsou součástí finančně-průmyslových skupin a dostávají podíl z příjmů z výroby reálné produkce. Podobně to funguje i v Číně, kde úrokové sazby v případě potřeby klesají až do mínusových hodnot (mínus 10 % ročně).